Amitiel zavýskne a spirálovitě se spustí skrz mraky dolů. Se zavřenýma očima si vychutnává, jak mu vzduch hvízdá kolem uší a vlasy mu vlají kolem obličeje. Po chvilce střemhlavého pádu otevře oči a roztáhne křídla, díky čemuž svůj pád zpomalí a pak stačí jen několik mávnutí křídly, aby zase vystoupal vzhůru a rozletí se směrem k balkonu u svých komnat. Složí křídla a s úsměvem se na ně podívá. Sice to trvalo dalších 14 dní, ale teď jsou jako dřív, plná peří a krásně bělostná. Jen to divné brnění neustává, i když se o něco zmenšilo.

„Jaký byl let?“ zeptá se ze zastřešené houpačky Yuuki, který se tam usadil s knihou ale více než do knihy hleděl na Amitiela.

„Výborný,“ usměje se Amitiel.

„A to brnění už přestalo?“ zvážní Yuuki.

„Ne, nepřestalo. Ale trochu se zmenšilo, tak snad časem přejde úplně,“ zadoufá Amitiel.

„Snad,“ pousměje se Yuuki.

„Nepůjdeme si lehnout?“ zeptá se Amitiel a vzhlédne k obloze, která se tmaví do inkoustově modré.

Yuuki přikývne, zaklapne knihu a společně s Amitielem se přesunou do jeho komnat. Každý zamíří do své koupelny, kde se vysprchuje, převlékne a poté se sejdou v Amitielově ložnici. Oba si lehnou do postele a Yuuki se k Amitielovi přitulí. Amitiel Yuukiho obejme rukou a následně přes něj přetáhne i křídlo.

„Ani nevíš, jak moc mě těší, že to mohu udělat,“ zašeptá a natočí hlavu tak, aby viděl na Yuukiho schovaného pod jeho křídlem.

„A já jsem rád, že to děláš. Miluju, když mě přikrýváš svým křídlem,“ zvedne k němu s úsměvem Yuuki oči.

„Já vím,“ zašeptá Amitiel a zavře oči.

To samé udělá i Yuuki a po chvíli se oba odeberou do říše spánku. Naneštěstí jejich klidný spánek netrvá dlouho. Přesně o půlnoci Amitiela probudí nesnesitelné brnění a svědění ve křídlech. Posadí se na posteli, přetáhne si křídla k hrudi a zkusí je rukama třít a nehty lehce škrábat, aby se mu ulevilo. Nepodaří se mu to, naopak se zdá, jako by brnění i svědění ještě zesílilo.

„To snad není možný,“ zaúpí tiše, aby neprobudil Yuukiho.

Potichu vstane a vyjde z ložnice. Zamíří do koupelny, kde zaleze do sprchového koutu a pustí na sebe studenou vodu v naději, že voda nepříjemné pocity zmírní. Naneštění je i sprcha studenou vodou neúčinná. Navíc ho začne tížit na hrudi a najednou má pocit, jakoby měl někam letět. Vypotácí se z koupelny a dojde do obýváku, kde se zhroutí na zem, drží se za srdce a ztěžka lape po dechu.

„Amitieli? Amitieli, co se děje?“ zaznamená výkřik a následně dotek dvou drobných ruček na obličeji.

„Proč....nespíš?“ zachrčí.

„To si děláš srandu? Ty se tady zhroutíš a ptáš se mě proč nespím? Radši mi řekni, co s tebou je?“ prohlíží si ho starostlivě Yuuki, kterého probudil dutý zvuk pádu.

Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo, ale pak si všiml, že Amitiel není v posteli a začal si o něj dělat starosti.

„To nic,“ odpoví Amitiel, když se mu trochu uleví a začne se mu lépe dýchat.

Zato v hlavě mu jakoby bliká výstražné světýlko a nutkání někam odlétnout stoupá.

„Měli bychom jít na ošetřovnu. Tohle se mi nelíbí,“ řekne starostlivě Yuuki.

„Ne, na ošetřovnu ne. Já musím...musím...“ Amitielovi se začne zase hůře dýchat.

„Nic nemusíš. Prosím, pojďme na ošetřovnu!“ snaží se ho Yuuki přesvědčit.

„Musím...letět...“ zasípe Amitiel.

„Kam chceš v tomto stavu letět?“ zamračí se Yuuki.

„Já...nevím....někam....musím,“ Amitiel se vyškrábe na nohy a jakoby v transu se dopotácí na balkon.

„Amitieli, neblázni! Takto nemůžeš někam letět!“ chytí ho Yuuki za ruku ve snaze ho zastavit.

„Musím,“ je Amitielova jediná odpověď než se vyšplhá na kamenné zábradlí a skočí dolů.

„Amitieli!“ zakřičí Yuuki a přeběhne k zábradlí, přes které se nahne a to tak, že málem přepadne.

Se zoufalstvím sleduje, jak Amitiel hluboko pod ním roztáhne křídla a zmizí mu z dohledu. Yuuki se otočí, přeběhne přes obývací část a panicky v pyžamu vyběhne na chodbu. Rozběhne se chodbou, zastaví se u prvních dveří, na které narazí a začne na ně bušit.

„Doufám, že je to důležité,“ otevře dveře zívající anděl.

Yuuki strne. Nedošlo mu, že zabušil na dveře od komnat Ishima. V té chvíli i Ishimovi dojde, kdo před ním stojí.

„Yuuki?“ vytřeští oči překvapením a rázem zapomene na celou únavu.

„Potřebuju pomoc. Jde o Amitiela,“ vyhrkne Yuuki.

„Co se stalo?“ zeptá se Ishim znepokojeně.

„To je právě to, co nevím. Když jsem se probudil, nebyl v posteli, ale na zemi v obýváku, kde se držel za hruď a špatně dýchal. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby šel na ošetřovnu, ale on odmítal a říkal, že musí někam letět. A pak uletěl,“ vysype ze sebe Yuuki na jeden nádech.

„To je dost zvláštní a také vážné,“ zamračí se Ishim.

„Jo, to je. Mohl bys zkontaktovat archanděly, prosím! Já nevím jak a myslím, že oni jsou jediní, kdo dokáže Amitiela najít a pomoct mu,“ požádá ho Yuuki.

„Jistě. Pojď!“ bez ohledu na to, že má na sobě jen pyžamové kalhoty, zavře Ishim dveře od svých komnat a vydá se pryč chodbou.

Yuuki ho následuje. Neví, kam jdou, ale věří, že Ishim ví co dělá a že pomůže. Přeci jen je to anděl, ať už dřív udělal cokoliv. Po chvíli rázné chůze dojdou k síni, kde před časem došlo k soudu, který Yuukiho přisoudil Ishimovi. Yuuki se zachvěje, ale potlačí nepříjemné vzpomínky. Teď je důležitější Amitiel. Ishim otevře dveře a oni vejdou dovnitř. Ishim se postaví doprostřed místnosti a zavře oči.

„Co děláš? Musíme zkontaktovat archanděly,“ vyjekne Yuuki.

„Přestaň hysterčit. To právě dělám. Posílám jim mentální žádost o setkání,“ zavrčí Ishim a začne se znovu soustředit.

Yuuki zmlkne a jen netrpělivě čeká, co se bude dít. Po chvilce Ishim poklekne na jedno koleno a sklopí hlavu. Zároveň s tím do místnosti vkročí archandělé, kteří místo toho, aby si posedali na trůny, přistoupí k nim.

„Co se děje?“ zeptá se Gabriel a pokyne Ishimovi, aby vstal.

Yuuki se zhluboka nadechne a převypráví jim, co se stalo. Archandělé se po sobě podívají.

„Dobře, že jste nezaváhali a zavolali nás. Amitiel je nejspíš ve velkém nebezpečí,“ řekne Michael.

„V jakém nebezpečí?“ zeptá se Yuuki.

„Nejspíše ho začíná ovládat temnota. A v takovém případě je jen jedno místo, kam mohl jít. Ale ještě není ztracený, pořád se dá zachránit. Musíme jednat rychle,“ řekne Michael a vyšle mentální zprávu svým bojovníkům.

„Chci jít s vámi,“ ozve se Yuuki.

„Nevím, jestli by to bylo vhodné. Je možné, že Amitiel temnotě propadne a pak budeme muset bojovat. A pravděpodobně nejen s ním, ale i s ostatními démony,“ pohlédne na něj Michael.

„To je mi jedno. I kdybych tam měl zemřít, tak jdu s vámi. Bez Amitiela nemá můj život smysl,“ nahrnou se Yuukimu slzy do očí.

„Ty ho opravdu miluješ, viď?“ pohlédne na něj shovívavě Rafael.

Yuuki se na něj beze slova zadívá a ten pohled je výmluvnější než co jiného.

***

Amitiel dolétne na kamenný výběžek před mostem, který vede k bráně pekla a klesne na kolena. Znovu se chytí za hrob a ztěžka dýchá.

„Tak jsi konečně dorazil. Myslel jsem, že přiletíš dřív, ale nevadí,“ ozve se hlas.

Amitiel zvedne hlavu a spatří Ďábla se spokojeným úsměvem na rtech.

„Cos...mi to...udělal?“ dostane ze sebe ztěžka.

„Ach nic moc. Jen jsem do obou mastí přimíchal trochu temnoty a zamaskoval ji tak, aby na ni Rafael ani Raziel nepřišli. Předpokládám totiž, že tu mast zkoumali,“ usmívá se Ďábel.

Amitiel na něj zděšeně pohlédne.

„T-temnoty?“ zakoktá se.

„Ano, temnoty. Vsadím se, že tu mast ti na křídla natíral ten slaďounký chlapeček, který tu byl. A přes křídla ti tak do těla vmasíroval i temnotu. Ta se přes křídla rozšířila do tvého srdce, kde se usadila a teď tě přivedla ke mně. A postupně v tobě bude růst a růst až tě dočista pohltí,“ přejde k němu Ďábel a dřepne si před Amitiela.

„Ne, nedostane mě. Nesmí,“ zakroutí Amitiel odmítavě hlavou a následně jím projede silná křeč.

„Ale ano, dostane, drahý příteli. A čím méně tomu budeš vzdorovat a čím rychleji se temnotě poddáš, tím méně tě to bude bolet,“ pohladí ho Ďábel po tváři.

Amitiel se odtáhne a tělem mu projede další křeč.

„No tak, poddej se tomu. Nebojuj s tím. Temnota je tak sladká a omamná. Ostatně oni ti to mohou potvrdit,“ ohlédne se Ďábel za sebe.

Amitiel, lapající po dechu a třesoucí se, pohlédne za Ďábla a oči se mu rozšíří překvapením. Za Ďáblem je několik dalších osob s tmavými křídly. Amitiel je zná, všechny do jednoho. Dříve to byli jeho druhové a přátelé, kteří se nechali zlákat temnotou a padli.

„Nebudu...jeden...z nich,“ odsekne.

„Ne, nebudeš, to máš pravdu. Ty, můj drahý příteli, budeš nad nimi. Budeš můj rádce, má pravá ruka. Všechno budeme dělat spolu, tak jako kdysi. Budeme spolu sdílet stůl a také lože,“ zalesknou se Ďáblovy oči a jeho úsměv se rozšíří.

„Ne,“ vydechne Amitiel.

Musí s temnotou bojovat! Nesmí jí podlehnout! Nesmí padnout! Vždyť by pak stál proti všemu, čemu věří. Ubližoval by. A co by bylo s Yuukim? Yuuki, jeho milovaný Yuuki! V jeho srdci se rozhoří láska k černovlasému chlapci a přidá se k Amitielově podstatě v boji proti temnotě, která začínala jeho srdce pohlcovat. Ten boj je ovšem pro Amitiela bolestivý a projíždí jím jedna křeč za druhou a hruď má tak staženou, že skoro nedýchá.

„Zajímavé. Takto dlouho ještě nikdo nevzdoroval. Ale máš to marné, Amitieli. Temnota nad tebou stejně zvítězí,“ zašeptá mu Ďábel do ucha.

V tom ovšem padlí andělé začnou křičet a ukazují směrem nahoru. Ďábel se tam podívá a obličej se mu zkřiví vztekem, když spatří Michaelovi bojovníky.

„Nezachráníte ho! Temnota začala pohlcovat jeho srdce! Za chvíli bude můj!“ postaví se a zakřičí na ně, když začnou přistávat.

„Mýlíš se!“ ozve se hlas, který ovšem nepatří žádnému andělskému bojovníkovi.

Bojovníci se rozestoupí a propustí Michaela, který společně s Yuukim přejde dopředu a postaví se před ně. Yuuki po Ďáblovy šlehne nenávistným pohledem. Hned na to přeběhne k Amitielovi, u kterého poklekne.

„Amitieli, nevěř mu. Ty to zvládneš. Porazíš temnotu v sobě. Musíš jen bojovat. Bojuj, prosím, bojuj!“ šeptá a hladí Amitiela po tváři a vlasech.

„Yuuki, jdi pryč, prosím! Nechci ti ublížit!“ vysouká ze sebe Amitiel.

„Ne, zůstanu s tebou. Neopustím tě!“ odmítne Yuuki.

„Jak dojemné,“ odfrkne si Ďábel.

„Yuuki, jdi, prosím!“ zaprosí znovu Amitiel.

Yuuki zakroutí hlavou a obejme Amitiela kolem krku.

„Neboj se, cukroušku. Až Amitiela pohltí temnota, tak si tě určitě nechá. Ostatně, jak si tě tak prohlížím, tak tvé tělo bylo stvořeno, aby těšilo muže. A tvá krásná tvářička je příjemný bonus. Amitiel se tě určitě nevzdá a bude s tebou obcovat do konce věčnosti. A možná se i podělí. Ostatně jsem zvědavý co tvá rozkošná pusinka a mrštný jazýček dovede,“ popíchne ho Ďábel a olízne si rty.

„Bojuj Amitieli, prosím! Nevzdávej se! Nesmíš se poddat temnotě!“ zašeptá Yuuki a ignoruje Ďáblovy řeči.

Amitiel na něj zoufale pohlédne. Cítí, že temnota se navzdory jeho podstatě a lásce probíjí dál a dál do jeho srdce.

„Nezvládnu to! Odpusť Yuuki!“ zašeptá zarmouceně a postrčí Yuukiho k Michaelovi.

Yuuki se ovšem nechce nechat a tak v zoufalství udělá tu jedinou věc, která ho napadne. Znovu Amitiela obejme a přiskne své rty na jeho. Silně stiskne víčka a zpevní objetí, aby ho Amitiel nemohl odstrčit. Amitiel je ale v šoku. Yuuki ho políbil! Je to jejich první polibek! Vydechne a zavře oči. Soustředí se na polibek a cítí, jak se jeho tělo uvolňuje. To se k jeho lásce přidala i láska Yuukiho k němu a společně porážejí temnotu a vyhánějí ji z jeho srdce. Ta jako temný mrak zůstane na jejich hlavama. V tom Michael vydá rozkaz a dvojici obklopí andělští bojovníci i s Michaelem. Všichni mají zavřené oči a jejich těla začnou zářit. Bílá, v případě Michaela zlatá, záře postupně sílí, až se zdá, že tvojí těla andělů. Tato záře pak zaútočí na temnotu a začne ji ničit. Padlí andělé začnou hlasitě křičet a v panice odlétat pryč. Ač dříve byli anděli, nyní jim záře působí fyzickou i psychickou bolest.

„Ne!“ zavřískne Ďábel, když uvidí, jak temnota, uniklá z Amitielova těla, je ničena.

Amitiel přeruší polibek a s pohledem upřeným do Yuukiho vstane a s ním i Yuuki.

„Zachránil jsi mě. Znovu,“ usměje se na Yuukiho.

Yuuki se jen šťastně usměje a pohladí Amitiela po tváři. Amitiel jeho ruku zachytí a políbí ho do dlaně.

„Miluju tě!“ vyzná se.

Yuuki otevře ústa, aby se také vyznal, ale vyjde z nich jen bolestivý výkřik. To Ďábel ve vzteku popadl dýku, kterou měl schovanou za pasem a zatímco všichni přihlíželi dojemné scéně, přiblížil se těsně k Yuukimu a probodl mu hrudník.

„I já kdysi ztratil něco důležitého a teď, když jsem to mohl získat zpět mi to on vzal,“ zasyčí s pohledem upřeným do Amitielova obličeje.

Poté přeběhne k propasti, skočí do ní a odlétne.

„Yuuki,“ klesne Amitiel na kolena a drží Yuukiho v náručí.

Nyní je to Yuuki, kdo ztěžka dýchá a koho sužují bolesti. Z úst mu vyteče pramínek krve. Natáhne třesoucí ruku k Amitielově tváři.

„I já....tě...miluju!“ zachrčí a z úst mu vyteče další krev, následně se mu protočí oči, zavřou se mu víčka, jeho ruka spadne na zem a jeho hlava padne na stranu.

„Ne, ne! Yuuki!“ nahrnou se Amitielovi slzy do očí.

Ztratí milovaného člověka?

„Ještě je čas. Pořád žije, ale musíme ho co nejrychleji dostat k Rafaelovi,“ řekne Michael poté, co k nim přiklekne a změří Yuukimu tep.

Amitiel na něj vystrašeně pohlédne, ale pak se v jeho očích objeví odhodlání. Odhodlání bojovat a ochránit milovanou osobu. Rychle, přesto opatrně, se zvedne, vyzdvihne si Yuukiho do náruče a co nejrychleji se rozletí k sídlu andělů následován Michaelem a jeho bojovníky.