Yuuki se zavrtí a rozespale se zahledí do tmy. Zdálo se mu, jako by slyšel nějaký šramot. Zívne a vyleze z postele. Vyjde ze svého pokoje a nahlédne do Amitielovi ložnice. Při zjštění, že je prázdná se zamračí a zamíří do obývací části. Mžourá do tmy a po chvilce si všimne siluety postavy, která stojí u balkonových dveří a hledí ven.

„Nemůžeš spát?“ zeptá se.

„Ne, nemůžu. Ale ty se tím netrap. Běž si lehnout!“ řekne Amitiel, aniž by se k Yuukimu otočil nebo se na něj jen podíval.

Yuuki si povzdechne, přejde k němu a postaví se mu po boku.

„Půjdu si lehnout, když půjdeš taky. Můžeme se k sobě tulit. A možná bychom mohli i víc, kdybys chtěl,“ usměje se Yuuki, představa dalšího sexu s Amitielem se mu zamlouvá a docela by si i dal říct.

„Snažíš se mě uplatit sexem?“ otočí se k němu rozhněvaně Amitiel.

„Ne, jen vyčerpat. A pak, znovu tě cítit v sobě a jak si mě bereš, je docela vzrušující a lákavá představa,“ přiblíží se k němu Amitiel a pohladí ho po hrudi.

„Přestaň!“ okřikne ho Amitiel a odstrčí ho.

Yuuki na něj zůstane zírat. Nechápe, co se to s Amitielem děje.

„Tak...tak nemusíme nic dělat. Ale pojď si lehnout, ať se alespoň trochu vyspíš, hm?“ pokusí se Amitiela přesvědčit.

„A co kdybys mě prostě nechal být, co? Kdybych si chtěl užít, tak bych ti to řekl. Vlastně jsi tu jen kvůli tomu jednomu. Na nic jiného tě nepotřebuju. Nepotřeboval jsem tě předtím a teď už tě nepotřebuji vůbec. Vlastně bych se tě měl zříct a vrátit tě tam, odkud jsem tě vzal,“ utrhne se na Yuukiho Amitiel.

Yuuki jen překvapeně zamrká, tohle od Amitiela nečekal.

„Tak proč sis mě vlastně přivlastňoval, když jsem ti tak na obtíž a k ničemu mě nepotřebuješ. Zašukat si přece můžeš i s nezadaným andílkem,“ vykřikne Yuuki a uteče do svého pokoje, kde se svalí na postel a rozpláče se.

Amitiela slova ho hodně zranila a ublížila mu. Připadá si jakoby byl zpět v New Yorku u svých rodičů. Tam si také v jednom kuse připadal zbytečný a nepodstatný. Náhle ucítí, jak se na okraji postele prohnula matrace. Přestane plakat a s hlavou zabořenou do polštáře čeká, co bude dál.

„Omlouvám se! Řekl jsem ti ošklivá slova a to jsem neměl. Snažil ses mi jen pomoct a já ti místo vděku ublížil a to není správné. Mrzí mě to!“ řekne tiše Amitiel.

Yuuki popotáhne, posadí se a podívá se na Amitiela, který na něj zkroušeně hledí.

„Proč jsi něco takového říkal?“ zeptá se ublíženě Yuuki.

„Ztráta křídel mě velmi tíží a trápí. Jsem nešťastný a frustrovaný. A to mě dohání k přehnaným reakcím. A také se bojím. Moc se bojím, Yuuki!“ přizná Amitiel.

„Čeho se bojíš? Toho, že mi na tobě přestane záležet nebo s tebou nebudu chtít být, kvůli tvým křídlům? Amitieli, to je nesmysl. Kvůli něčemu takovému tě přece nepřestanu mít rád,“ zakroutí Yuuki hlavou.

„Toho se nebojím. Já se bojím toho, že ti ublížím. A to mnohem víc a hůř než pouhými slovy. Bojím se, že zešílím a poté tě napadnu. A ty nejsi anděl Yuuki, ale člověk. Sice zde nestárneš a nemůžeš zemřít přirozenou smrtí, ale mohl bych tě zabít nebo ti způsobit tak vážná zranění, že bys na ně zemřel nebo ti zůstaly následky. To je to, čeho se bojím,“ přizná se Amitiel ke svému strachu.

„Ty mi neublížíš. Na to jsi moc hodný,“ nevěří tomu Yuuki.

„Ďábel byl hodnější a laskavější než já a přece ublížil. A neříkej, že o tom nevíš. Moc dobře vím, že ti o něm Rafael vyprávěl. Navíc, až zešílím a pohltí mě temnota, tak ty budeš první na ráně, protože budeš nejblíž. A zde tě nikdo neochrání. Bylo by pro tebe lepší, kdybych se tě zřekl a nechal tě jít. Alespoň bych měl jistotu, že ti neublížím, protože až se to stane, tak vás andílky budou hlídat Michaelovi bojovníci a chránit vás,“ povzdechne si Amitiel.

„Odmítám! Raději zemřu tvou rukou než být naživu ale bez tebe. A pak, jsem si jistý, že přeháníš. Nevěřím, že zešílíš a že tě pohltí temnota. Ne, ty zůstaneš takový jaký jsi. Zůstaneš mým Amitielem, kterého mám tolik rád,“ posune se Yuuki ke kraji postele a obejme Amitiela kolem krku.

Amitiel Yuukiho pevně sevře a povzdechne si. Ať si Yuuki říká, co chce, on ví, že až se temnota dostane do jeho srdce a šílenství do jeho mysli, tak Yuukimu ublíží. No, snad se mu podaří do té doby Yuukiho přesvědčit, aby přijal jeho návrh a nechal ho se ho zříct.

„Půjdeme spát? A prosím, tentokrát mě neodmítej!“ zvedne k němu Yuuki zrak.

„Tak dobře, půjdeme spát,“ přikývne nenadšeně Amitiel.

Yuuki se na něj jemně usměje, vymaní se z jeho sevření a zavrtá se pod peřinu. Vyčkávavě se zadívá na Amitiela. Ten si povzdechne, ale lehne si vedle Yuukiho. Yuukiho úsměv se rozšíří a přehodí přes Amitiela peřinu.

„Dobrou!“ popřeje Amitielovi, stulí se mu do náruče a během chvilky usne.

„Dobrou noc!“ zašeptá Amitiel a ač se spánku brání, i on po chvíli usne.

***

Ráno se Yuuki probudí v posteli sám. Zamračí se a vstane. Zamíří do obývací části, kde uvidí Amitiela sedět v křesle a zírat do nezapáleného krbu.

„Dobré ráno!“ pozdraví ho.

„Dobré!“ krátce k němu vzhlédne Amitiel, než se pohledem vrátí ke krbu.

Yuuki sejde tři schody a posadí se do vedlejšího křesla.

„Spal jsi vůbec?“ zeptá se Amitiela.

„Asi na dvě hodiny jsem usnul, ale pak jsem se probudil a od té doby sedím tady,“ řekne Amitiel.

„Amitieli, jsou to už tři dny, co tě propustili z ošetřovny a od té doby jsi skoro nespal a nejedl. Jsem rád, když do tebe dostanu alespoň pár slov. A takhle to přece nejde. Musíš spát a jíst,“ začne mu Yuuki domlouvat.

Amitiel otevře pusu, aby se bránil, i když moc dobře ví, že má Yuuki pravdu, ale přeruší ho zaklepání na dveře. Povzdechne si a mávne rukou, aby je otevřel a dovnitř vejde andělský posel.

„Mám tu zprávu od archanděla Rafaela pro Yuukiho,“ řekne posel a natáhne ruku se vzkazem.

Amitiel se na něj udiveně podívá a pak přejede na Yuukiho, který na posla taktéž překvapeně zírá, ale rychle se vzpamatuje a vzkaz si převezme. Rozlomí Rafaelovu pečeť a vzkaz si přečte.

„Mám jít hned?“ pohlédne na posla.

„Zajisté. Tedy až poté, co se převlékneš do něčeho vhodnějšího,“ sjede ho posel pohledem.

Yuuki přikývne a odejde do svého pokoje, následován poslovým i Amitielovým pohledem.

„Mohu vědět, o co jde?“ zamračí se Amitiel na posla.

Ani za nic se mu nelíbí, že si k sobě volá Yuukiho jeden z archandělů.

„Moc toho nevím. Archanděl Rafael mi jen dal vzkaz, že ho mám Yuukimu předat a poté ho k němu dovést. Víc nevím,“ odpoví mu klidně posel.

Amitielovo zamračení se prohloubí. Což je v kombinaci s tmavými kruhy pod očima celkem děsivé.

„Můžeme jít,“ přijde, už oblečený, Yuuki.

„Proč tě k sobě volá jeden z archandělů?“ zavrčí Amitiel.

„No...já...totiž...jde o...o...“ nemůže se vyjádřit Yuuki.

„No, o co?“ pobídne ho Amitiel.

„O...o...tvá...křídla,“ vymáčkne se Yuuki.

Amitielovy oči se na okamžik rozšíří, než zatne čelist a strnule se zahledí do krbu před sebou.

„Amitieli, já...“ chce Yuuki něco říct, ale Amitiel ho přeruší.

„Nic neříkej a běž. Jde o má křídla, ale volá tebe. Jistě, proč by měl něco probírat s andělem mrzákem, že?“ vyjede na Yuukiho Amitiel.

„Ale takhle to není,“ namítne Yuuki.

Amitiel si jen odfrkne a odvrátí se.

„Měli bychom jít,“ upozorní tiše Yuukiho posel a smutně na Amitiela pohlédne.

Yuuki přikývne a ještě jednou se ohlédne na Amitiela.

„Vrátím se. Počkej na mě, prosím!“ zašeptá, než společně s poslem vyjde z Amitielových komnat.

Posel ho předejde a vede ho chodbami až do místnosti, která je velký kulatý stůl a židle. Je to zasedací místnost, kde se archandělé schází potřebují-li něco projednat nebo se o něčem poradit. Na třech židlí již sedí Rafael, Michael a Uriel.

„Přivedl jsem andílka Yuukiho, jak jste žádal,“ pokloní se posel a vycouvá ze dveří.

„Zdravím vás, archandělé!“ poklekne Yuuki na jedno koleno, pamětliv na Amitielova slova, že archandělům musí prokazovat úctu.

„Posaď se k nám,“ vyzve ho vlídně Rafael.

Yuuki se zvedne a přejde k židli, která je vedle Rafaela. Z Rafaelovy druhé strany sedí Uriel a naproti Yuukimu Michael. Yuuki sklopí oči k desce stolu, aby se na ně nemusel dívat. Rafael je sice hodný, ale z Michaela má velký respekt a Uriel mu pro změnu nahání strach.

„Rafael se nám zmínil, že prý jsi ochotný do ďáblovy říše a žádat od něj pomoc pro Amitiela,“ vezme si slovo Uriel a zkoumavě si chlapce prohlíží.

„Ano, to je pravda. Myslím si, že pokud je zde alespoň nepatrná naděje, že se mi to podaří a že tak budeme moct Amitielova křídla zcela vyléčit, tak to za to stojí. Amitiel za to stojí,“ překoná Yuuki strach a pohlédne zpříma na Uriela.

„Jsi si vědom, co se ti může stát?“ zeptá se Uriel.

„Jsem si vědom toho, že mě démoni nebo Ďábel může zabít. A když to ne, takže mě může zajmout, zmrzačit. Ale jsem ochotný to podstoupit,“ odpoví Yuuki.

Uriel na něj zírá, než pohledem vyhledá Michael a pomoci očí se spolu domluví.

„Je-li to tak, pak tě ihned vezmu k hranicím jeho říše,“ řekne Michael, který doteď mlčel a jen poslouchal.

„U-už teď?“ podiví se Yuuki.

„Je to snad problém?“ pozvedne Michael obočí.

„Ne, to ne. Jen jsem myslel, že budu mít čas se s Amitielem rozloučit,“ posteskne si Yuuki.

„To není dobrý nápad. Jakmile by se to Amitiel dozvěděl, tak by udělal vše, jen aby tě od toho odradil,“ zakroutí hlavou Rafael.

„Dobře. Tak pojďme,“ řekne Yuuki rezignovaně.

Michael přikývne a vstane. Společně vyjdou na chodbu, kde se k nim připojí Michaelovi bojovníci ve stříbrných zbrojích, kteří si chlapce prohlíží s respektem a úctou v očích. Yuuki si je získal svým odvážným rozhodnutím a odhodlaností pomoct jednomu z nich. Jeden z nich k nim přistoupí a pomůže Michaelovi obléct si zbroj stejnou jako mají oni, akorát není ze stříbra ale ze zlata a na hrudním plátu je vyryt Michaelův znak.

Poté se dají do pohybu. Dojdou na jeden velký balkon, vlastně jde o takovou vyvýšenou plošinu, bez zábradlí a s volným prostorem pod ním.

„Víte, co máte dělat,“ promluví Michael ke svým bojovníkům.

Ti přikývnou a seskočí z okraje balkonu. Michael se otočí k Yuukimu.

„Musíme letět. Tak se mě pořádně chyť,“ instruuje ho.

Yuuki k němu přejde a chytí se ho kolem krku. Michael ho pevně sevře a seskočí z balkonu. Chvíli padají volným pádem, než Michael roztáhne svá křídla a začne let korigovat. Yuuki zavře oči. Z volného prostoru pod ním a také z té rychlosti se mu dělá trochu špatně.

Ale i přes tu rychlost mu let připadá nekonečný, než ucítí jemné zhoupnutí značící přistání.

„Můžeš otevřít oči a slézt ze mě,“ řekne Michael trochu pobaveně.

Yuuki otevře oči, omluvně se na něj usměje a pustí se. Rozhlédne se po místě, kde přistáli a popadne ho touha utéct odtud co nejdál. Stojí na kamenném výstupu a kolem nich není nic jiného než kamenné stěny nejspíš nějaké skály. Naopak před nimi není nic jiného, než hluboká propast na jejíž dno nelze dohlédnout a přes kterou se táne chatrný dřevený most s lanovým zábradlím, který se ztrácí v temnotě.

„Dál už musíš jít sám. Dosud jsme nezjistili, jak je to možné, ale je zde jakási bariéra, která propustí pouze démony a co jsme tak zjistili, tak i lidi. Nikoho jiného. Kdyby ano, tak bychom tam šli místo tebe, každý z nás,“ pohlédne Michael starostlivě na bledého roztřeseného chlapce.

Yuuki polkne. Ani Uriel v něm nevzbuzoval takový strach jako toto místo.

„Nemusíš to dělat. Jestli chceš, tak hned odletíme zpět. Nikdo by ti to nevyčítal,“ nabídne mu Michael.

„Ne, já to musím udělat. Kvůli Amitielovi,“ nadechne se zhluboka Yuuki a myšlenka na Amitiela mu dodá sílu a odvahu.

„Počkej ještě,“ zastaví ho Michael, když Yuuki vykročí směrem k mostu.

Yuuki se na něj otočí. Michael se na něj usměje a podá mu plátěný vak a dva meče. Jeden obrovský, se zlatou rukojetí zdobenou drahými kameny a druhý menší a lehčí, což je katana v bílé dřevěné pochvě zdobenou stříbrnými liniemi květin.

„V tom vaku jsou neživé předměty, které darovali andělé a které mají pro dané anděli nesmírnou cenu. Co se týče toho velkého meče, to je můj dar. Ten meč má pro mě cenu nevýslovné hodnoty a trhá mi srdce, že jsem ho daroval. To všechno jsou dary pro Ďábla, darované v naději, že ho pomohou obměkčit. Ta katana pro tebe, na tvou obranu. Zjistil jsem si, že když jsi byl malý, tak tě tvůj dědeček učil s ní zacházet. Pokud by se tě Ďábel nebo některý z jeho démonů pokusil zabít, zajmout nebo ti ublížit, tak aby ses měl jak bránit a jak si probojovat cestu ven. Pak stačí, abys doběhl k nám a my už bychom se postarali o zbytek,“ řekne mu Michael.

„Děkuji! Vám i ostatním,“ poděkuje dojatě Yuuki.

„Nemáš zač! I my chceme Amitielovi pomoct a víc než toto udělat nemůžeme. Ty toho uděláš daleko víc,“ usměje se Michael a povzbudivě mu stiskne rameno.

Yuuki přikývne, naposledy všechny přejede pohledem, otočí se a po chatrném můstku vykročí do temnoty.