Ishim stojí u dveří na ošetřovnu a malou škvírkou sleduje, jak Yuuki sedí na židli u Amitielova lůžka, drží ho za ruku a tiše k bezvědomému Amitielovi promlouvá.

„Přišel sis pro svého andílka?“ postaví se za něj Rafael.

„Původně ano, ale jak to tak sleduji, dochází mi, že jsem udělal chybu,“ povzdechne si Ishim.

„To udělal. A jsem rád, že ti to došlo. A myslím, že bys svou chybu měl napravit,“ pousměje se Rafael.

„Jak? Jak ji mám napravit?“ obrátí se na něj Ishim.

„Na to musíš přijít sám,“ řekne Rafael a odejde.

Ishim se znovu zadívá na dvojici na ošetřovně a povzdechne si. Otevře dveře dokořán a tiše vejde dovnitř. Přejde k Yuukimu a položí mu dlaň na rameno.

„Měl by sis jít lehnout a trošku se prospat,“ poznamená.

Yuuki se na něj prudce otočí a v očích mu zajiskří zlostí.

„Nikam nepůjdu. Zůstanu s Amitielem,“ odsekne, setřese ze sebe Ishimovu ruku a obrátí se zpět k Amitielovi.

„Ty ho máš opravdu rád, že?“ pousměje se smutně Ishim.

Yuuki neodpoví, jen silněji stiskne Amitielovu ruku.

„Kéž bys měl takto rád mě. Vlastně jsem doufal, že si tě časem získám. Ale srdce, které je už naplněné láskou k někomu jinému nelze získat,“ řekne Ishim tiše.

„Jakoby to nebylo jedno. Archandělé rozhodli, že mám patřit tobě. Bez ohledu na mé nebo Amitielovi city,“ odfrkne si Yuuki.

„Rozhodli špatně. A já udělal chybu. Vše jsem dělal kvůli vlastní sobeckosti, touze a později i kvůli pošramocenému egu a ješitnosti. Myslel jsem jen na to, co chci já a nebral jsem sebemenší ohled na to co, chcete nebo cítíte vy. Ublížil jsem vám oběma a to jsem nechtěl,“ přejede Ishim pohledem Amitielova zranění a poté se pohledem vrátí k Yuukimu, který ho pozorně sleduje.

„Proč mi to vlastně říkáš? Stejně už je na všechno pozdě a neexistuje žádný způsob, jak to zvrátit,“ pohlédne Yuuki do Amitielova obličeje a pohladí ho po hřbetu ruky.

„Vlastně je. Stejně jako si anděl může nějakého andílka přivlastnit, stejně tak se ho může i zříct. Vrátit ho mezi nezadané andílky či se ho zříct ve prospěch jiného anděla. Ne, že by jedna z těchto možností byla někdy uskutečněná,“ zamyslí se Ishim.

„A říkáš mi to proto, že...?“ nakousne Yuuki, který si nechce dělat naděje, že by ho Ishim vrátil Amitielovi, aby nakonec nebyl zklamaný.

Ishim na Yuukim jasně vidí, že mu nevěří a že si myslí, že bude dál jednat sobecky.

„Říkám ti to proto, že mám v úmyslu se tě zříct v Amitielův prospěch. Pokud tedy chceš?“ nabídne mu Ishim.

Yuuki se na něj podívá stylem, jestli tu otázku myslí vážně?

„Blbá otázka, viď?“ zasměje se Ishim.

„Opravdu mě chceš vrátit Amitielovi?“ zeptá se Yuuki překvapeně a hruď se mu rozechvěje nadějí.

Ishim místo odpovědi stane, natáhne ruku a dlaň položí na Yuukiho hlavu.

„Zříkám se tě a svěřuji tě do péče a vlastnictví anděla Amitiela. Zříkám se tě a svěřuji tě do péče a vlastnictví anděla Amitiela. Zříkám se tě a svěřuji tě do péče a vlastnictví anděla Amitiela,“ zopakuje s úsměvem a pomalu stáhne ruku.

Yuuki na něj chvíli překvapeně hledí ale pak se zamračí.

„A to je všechno?“ zeptá se.

„To je všechno. Co jsi čekal? Pentagram, svíčky a dlouhé zaříkání?“ zasměje se Ishim.

„Ani nevím. Ale nečekal jsem, že to bude takhle jednoduché,“ mračí se dál Yuuki.

„Vidíš a je. Ovšem teď by ses měl jít převléct. Máš na sobě nesprávné oblečení,“ mrkne na něj Ishim spiklenecky.

Yuuki se podívá na své oblečení, pak na Ishima, vyskočí ze židle a vyběhne z ošetřovny. Běží chodbou k Amitielovým komnatám, u kterých rozrazí dveře a vpadne dovnitř. Automaticky dojde ke svému pokoji a usměje se. Je stejný jako v den, kdy odsud byl nucen odejít. Zamíří ke skříni, odkud vytáhne světle modro-stříbrné oblečení. Strhne ze sebe rudo-černé oblečení od Ishima i s černýma páskovýma botama a navlékne si na sebe oblečení, které vyndal ze skříně. Poté vyběhne z komnat a vrátí se na ošetřovnu. Ta je, až na Amitiela, zcela prázdná, Ishim už zřejmě odešel. Yuuki pokrčí rameny a znovu se usadí u Amitielova lůžka.

„Opět jsme spolu. Tak se prosím rychle uzdrav,“ zašeptá Amitielovi do ucha.

***

O měsíc později

„Jste si jistí?“ zeptá se nejistě Yuuki lékařů a Rafaela, kteří jsou u Amitiela a chystají se ho probudit z umělého spánku, ve kterém ho udržovali, aby ho ušetřili bolesti ze zraněných křídel.

„Ano, jsme. Amitielova křídla jsou téměř v pořádku. Jeho svaly, blány, kosti, nervy i zcévy se zcela zregenerovaly a vyléčily. Bolest odezněla. A proto není důvod, proč ho dál udržovat v bezvědomí,“ odpoví mu Rafael.

„Ale peří na jeho křídlech nenarostlo,“ namítne Yuuki a podívá se na holá světle růžová křídla, kde pod blanitým povrchem prosvítají cévy.

„A ani nenarostou. Základy jeho per se z nějakého důvodu nezregenovaly a pera proto nemohou být obnovena,“ v Rafaelově hlase je slyšet lítost a smutek, které cítí.

Yuuki zmlkne a jen sleduje, jak lékaři odpojují Amitiela od všech hadiček a přístrojů a jak se Amitiel pomalu probouzí.

„Amitieli,“ zašeptá Yuuki a nakloní se nad Amitielův obličej.

Amitiel vydechne a pomalu otevře oči. Jeho zrak jako první padne na Yuukiho. Lehce se usměje.

„Yuuki,“ zašeptá ochraptělým hlasem a zvedne ztěžklou ruku, aby ho pohladil po tváři.

Yuuki vezme jeho ruku do svých a přiloží si ji k tváři. Se slzama v očích se na Amitiela šťastně usměje. Amitiel ho s úsměvem sjede pohledem a zarazí se.

„Myslel jsem, že patříš Ishimovi,“ zašeptá.

„Patřil jsem. Ale Ishim uznal svou chybu a zřekl se mě ve tvůj prospěch. Takže jsem opět tvůj,“ vysvětlí nadšeně Yuuki a položí Amitielovi ruku zpět na lůžko, jelikož cítil, jak se chvěje, ovšem nepustí ji a stále ji drží.

„Takže Ishim dostal rozum a prohlédl skrze svou sobeckost?“ zeptá se Amitiel sarkasticky.

Yuuki souhlasně přikývne. Amitiel zavře oči a zhluboka se nadechne, poté oči znovu otevře.

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptá se.

„Lékaři a archanděl Rafael tě udržovali v umělém spánku měsíc,“ odpoví Yuuki a sklopí oči.

„Měsíc? Proč tak dlouho?“ zamračí se Amitiel.

„Bylo to nutné,“ odpoví vyhýbavě Yuuki.

„Proč?“ zeptá se Amitiel znovu.

Yuuki ale neodpoví, nechce na tuto otázku odpovídat. Ovšem i jeho mlčení je odpovědí. A Amitiel není hloupý, rychle pochopí, proč Yuuki mlčí.

„Je to kvůli mým křídlům, že? Pamatuji si, že démoni, které na nás zaútočili šli hlavně po nich. A pak přišla ta příšerná bolest. Pamatuji si jen ji, vše ostatní jakoby zmizelo. A pak nic, tma a prázdno,“ otočí Amitiel hlavu, aby se podíval na svá křídla.

To se mu ale nepovede, neboť Rafael nechal prozřetelně jeho křídla zakrýt sic lehkou ale neprůhlednou látkou.

„Amitieli, tvá křídla byla velmi zraněná. Viděl jsem je, hned jak skončili s tvým ošetřením a bylo mi z toho pohledu zle. Z tvých křídel byly pouze cáry,“ rozpovídá se Yuuki.

Amitiel na něj prudce pohlédne a srdce se mu úzkostně stáhne. Přišel o svá křídla?

„Ale zhojila se. Svaly, blány, kosti, cévy i nervy se zregenoravaly a jsou v pořádku,“ začne ho uklidňovat Yuuki, který si dobře všiml strachu a úzkosti v Amitielových očích.

Amitiel se uklidní, ale přesto mu zde něco nesedí. Začne si opakovat, co Yuuki řekl a po chvíli mu dojde, co mu tam nesedí.

„A peří?“ nadhodí.

Yuuki odvrátí pohled.

„Yuuki, odpověz mi, prosím!“ zaprosí Amitiel.

Místo Yuukiho mu ale odpoví Rafael, který tuto scénu doteď s ostatními lékaři sledoval z povzdálí.

„Základy tvého peří se neobnovily, Amitieli. Proto tvé peří už nikdy nenaroste. Je mi to líto!“ řekne tiše.

„Co? Ne, to není možné. Musí narůst,“ vyjekne zoufale Amitiel, prudce se posadí a odhodí ze svých křídel látku.

Zalape po dechu, když svá holá křídla spatří. Do očí se mu nahrnou slzy a roztřesenýma rukama po nich přejede.

„Třeba narostou. Musí existovat alespoň nepatrná naděje,“ upře zoufalý pohled na Rafaela.

„Je mi to líto, Amitieli! Opravdu! Ale žádná není,“ zakroutí lítostivě Rafael hlavou a smutně na Amitiela hledí.

Amitielovi se začnou po tváři koulet slzy a vzlykavě lapá po dechu. Má pocit jako by byl pod vodou a topí se. Jeho srdce krvácí a praská.

„Má křídla,“ zašeptá zničeně.

Na to už se Yuuki nedokáže dívat. Zvedne se a přitiskne Amitiela k sobě. Amitiel si položí hlavu na jeho rameno, vzlyká a třese se usedavým pláčem. Yuuki ho hladí po vlasech a ramenou a tiše ho konejší. Věty typu: bude to dobré a čas vše zhojí, se mu zdají zbytečné a nepravdivé. Takže raději mlčí a jen Amitiela drží v náručí. Rafael i lékaři tiše odejdou, aby nechali dvojici soukromí.

„Přišel jsem o svá křídla,“ opakuje Amitiel stále dokola mezi vzlyky.

Jak by se s něčím takovým mohl smířit? Vždyť ztráta křídel byla pro anděla fatální. Nejen že už nebude moct cítit všechny ty jemy, protože právě pera byla tou nejcitlivější částí křídel. Ale nebude moct ani létat. Cítit vítr, jak se žene kolem něj, užívat si pádu z výšek a těsně nad zemí roztáhnout křídla a vzlétnout. Už nikdy nepocítí tu radost, naplnění a klid, který se ho zmocňoval, když díky křídlům stoupal výš a letěl vpřed. Už nikdy nepocítí tu lehkost, jako by během letu shodil všechny své starosti. A nejen to. Jak se dostane na Zemi, aby mohl pomáhat lidem a chránit je, což bylo jeho poslání a smysl života? Co z něj teď je? Anděl mrzák, kterého budou všichni jen litovat a který pro ostatní bude jen přítěží? A co Yuuki, který jeho křídla tak miloval? Bude s ním ze soucitu a lítosti, ale jak by mohl chtít, aby k němu cítil něco víc?

„Měl jsi zůstat s Ishimem,“ zasípe.

„Co to říkáš? S Ishimem bych nechtěl zůstat ani za zlaté prase. Já chci být s tebou,“ Yuuki nemůže uvěřit tomu, co Amitiel řekl.

„Ale je zdravý. Co s andělem mrzákem jako jsem já?“ začne se Amitiel hystericky smát.

„Amitieli, nech toho prosím. Za prvé mě děsíš. A za druhé, o jakém mrzákovi to mluvíš? Ano, vím, co pro vás anděli křídla znamenají, ale to přece není konec světa. A Rafael třeba časem najde způsob, jak dát tvá křídla do pořádku,“ snaží se ho Yuuki povzbudit.

„Hezká slovíčka, ale něco takového se zřejmě nestane. Přišel jsem o svá křídla. Je ze mě mrzák,“ poslední větu Amitiel zakřičí.

„A dost. Okamžitě s takovými řečmi přestaň! Vzpamatuj se a přestaň se litovat! Vždycky je nějaká naděje. Jen musíš zatnout zuby a bojovat. Ale to přece víš sám. Tohle nejsi ty, Amitieli. Amitiel, kterého já znám, by něco takového neřekl. Neseděl by tady a nelitoval by se. Naopak vstal by a snažil by se najít způsob, jak svá křídla zachránit. Bojoval by,“ postaví se prudce Yuuki, založí si ruce v bok a hledí na Amitiela plamenným pohledem.

Amitiel na Yuukiho překvapeně zírá. Na okamžik zapřemýšlí, jestli Yuuki nemá pravdu, ale smutek nad ztrátou křídel a zoufalství nakonec převáží a on si znovu lehne na lůžko. Otočí se k Yuukimu zády a zavře oči. Kéž by zase usnul a po probuzení zjistil, že tohle byl jen velmi ošklivý sen.

Yuuki svěsí ruce podél těla a zírá na Amitiela. Přehnal to snad?

„Amitieli?“ osloví ho tiše.

„Prosím, nech mě teď o samotě,“ požádá ho Amitiel.

Yuuki si povzdechne, ale rozhodne se Amitielově žádosti vyhovět.

„Zase se vrátím,“ s těmito slovy se otočí a vykročí k místnosti vedle ošetřovny, kam předtím viděl vejít Rafaela a lékaře.

Vejde dovnitř a očima vyhledá Rafaela, který sedí u malého stolku a před sebo má hrnek s čajem. Yuuki k němu vykročí a zastaví se za jeho zády.

„Mám dotaz,“ řekne.

„Ptej se,“ pobídne ho Rafael, ale neodtrhne oči od hladiny čaje v hrnku.

„Vyprávěl jste mi o Ďáblovi. Říkal jste, že po ztrátě křídel zešílel a v jeho srdci se usadila temnota,“ začne Yuuki.

„Ano, to jsem říkal,“ přikývne Rafael a zvědavě se na Yuukiho podívá, zajímá ho, kam tímto míří.

„Dále jste říkal, že poté, co ho archanděl Michael se svými bojovníky uvěznil, uprchl, spolčil se s démony, vytvořil vlastní říši a začal démonům vládnout,“ pokračuje Yuuki.

Rafael přikývne a pozorně Yuukiho sleduje.

„A na konec jste řekl, že našel způsob, jak zvýšil svou moc a že se díky tomu stal vaším největším nepřítelem. A také, že našel způsob, jak svá křídla zhojit,“ dokončí Yuuki.

„Ach tak. To je všechno pravda. Ovšem my ten způsob neznáme,“ pochopí Rafael pointu.

„To je mi jasné, kdybyste ho znali, tak byste ho použili. Ale on ho zná. A Amitiel byl jeho nejlepším přítelem. Jistě se mu snažil pomoct, když o svá křídla přišel,“ nadhodí Yuuki.

„To je pravda. Amitiel se ho snažil povzbuzovat a držet nad vodou. Když se Ďábel uzavřel ve svých komnatách, tak Amitiel každý den sedával před jeho dveřmi a snažil se s ním skrze ně komunikovat. Dokonce i poté, co si vytvořil vlastní říši, se za ním Amitiel vydal a snažil se z něj dostat temnotu a přesvědčit ho, aby s ní bojoval a vrátil se k nám. Udělal pro něj víc než my všichni ostatní,“ potvrdí Rafael Yuukimu jeho teorii.

„Přesně. Tak co kdybychom Ďábla požádali o pomoc? Třeba by, byť bývalému, nejlepšímu příteli pomohl,“ zaplají Yuukimu oči nadějí.

„O tom pochybuju. Tys neviděl, jak moc ho ztráta křídel změnila. A navíc, proč by měl pomáhat? Obzvlášť někomu, koho považuje za nepřítele a kým pohrdá,“ zakroutí Rafael hlavou, Yuukiho návrh se mu zdá naivní a neproveditelný.

„Za pokus to stojí. Nebo chcete, aby Amitiel trpěl a nakonec skončil jako jeho nejlepší přítel?“ zabodne do Rafaela Yuuki pomyslnou dýku.

„Ne, to nechci. Ale dobrá, zkusím tvůj návrh projednat s Michaelem a Urielem. Oni se s Ďáblem od jeho změny setkávali nejčastěji, byť v bojích a různých konfliktech. Navíc nikdo kromě nich neví, kde se Ďábel a jeho říše nachází,“ povzdechne si Rafael.

„Děkuji! Pro Amitielovu záchranu jsem ochotný jít třebas do toho nejhlubšího pekla. On by to pro mě jistě udělal také,“ zašeptá Yuuki, přejde k oknu a prstem přejede po jeho skle, zatímco smutně hledí ven a z celého srdce doufá, že to vyjde a že Amitielova křídla vyléčí.