Yuuki zazíve a protáhne se. Je mu teplo a cítí se tak dobře jako už dlouho ne. Otevře oči a rozhlédne se. Chvíli mu trvá než si vzpomene na události předchozího večera a noci. Zamračí se, nechápe proč je v posteli sám. Vstane, vezme ze země župan a oblékne si ho. Zasykne, když ho trošku zabolí pozadí a následně ucítí, jak mu něco stéká po stehně dolů. Velmi rychle si uvědomí, co to je a zrudne. Potřebuje sprchu. Vyjde z ložnice a koutkem oka zahlédne Amitiela, jak v křesle čte nějakou knihu. Změní směr a přejde ke třem schodům oddělující obývací pokoj od ostatních místností.

„Dobré ráno!“ pozdraví tiše.

„Dobré ráno! Jak ses vyspal?“ pohlédne na něj Amitiel.

„Dobře. Ehm...“ Yuuki nejistě přešlápne, tak nějak neví co má dělat nebo říkat.

„Běž se umýt. Pak ti něco ukážu,“ usměje se Amitiel a vrátí se ke své knize.

Yuuki přikývne, otočí se a zmizí v koupelně. Shodí ze sebe župan a zaleze do sprchy. Spokojeně přivře oči, když na jeho tělo začnou dopadat příjemně teplé kapky, které z něj smývají pozůstatky předchozí noci. Po chvilce otevře oči a zrak mu padne do rohu, kde jsou mycí potřeby. Vezme do ruky lahvičku se sprchovým gelem a trošku si naleje do dlaně. Začne gel roztírat po těle, poté vezme do ruky šampon a umyje si vlasy. Když je s očistou hotov, vypne vodu, vyjde ven a natáhne se pro ručník, do kterého se začne utírat. Když se ovšem otočí k umyvadlu, srdce se málem zastaví šokem. Vedle umyvadla stojí Amitiel a sleduje ho.

„Nechtěl jsem tě polekat. Jen jsem ti donesl oblečení,“ pozvedne Amitiel ruce, ve kterých drží složené světle modré oblečení.

„Aha, děkuji!“ omotá si Yuuki ručník kolem pasu a převezme si od Amitiela oblečení.

Amitiel se znovu opře o stěnu vedle umyvadla a založí si ruce na hrudi.

„Ehm, mohl bys?“ pohlédne Yuuki ke dveřím a poté se zrakem vrátí k Amitielovi.

„Copak se přede mnou stydíš?“ pozvedne Amitiel obočí.

„Jo, neznamená, že když ses se mnou v noci vyspal, takže se tady před tebou budu producírovat nahý a nechám tě mě okukovat,“ zamračí se Yuuki.

Amitiel se rozesměje.

„Ty máš tedy ostrý jazýček. Ale tohle by sis ke mně dovolovat neměl,“ mrkne na něj Amitiel s úsměvem a odejde z koupelny.

Yuuki jen zakroutí hlavou a rozloží oblečení, které dostal.

„Co to je?“ vykulí oči, když spatří, co mu Amitiel dal.

Úzké světle modré kalhoty a pak něco, co připomíná dámské šaty. Úzká tunika s dlouhými rukávy ze světle modré lesknoucí se látky spadající až ke kotníkům. Podél vnějších stran nohou rozparky až k bokům a kolem pasu stříbrný pás. Na zádech je stříbrem vyšitý Amitielův znak. K tomu všemu stříbrné páskové boty. Yuuki si oblékne kalhoty a nazuje boty. Vršek vezme do rukou a vypochoduje z koupelny. Okamžitě zamíří do obývacího pokoje.

„Jsem snad holka nebo co? Nehodlám nosit dámské šaty,“ hodí Amitielovi sedícímu v křesle šaty do klína.

Amitiel pozvedne obočí a odloží knihu, kterou doteď četl. Vezme šaty do rukou a vstane.

„Je to klasické oblečení andílků, které si nějaký anděl přivlastnil. Není to tak těsné a úzké jako tvé předchozí oblečení.

„Ale tohle....opravdu to vypadá jako holčičí šaty. Copak nemůžu dostat normální oblečení? Klasické džíny a tričko nebo mikinu?“ rozhodí Yuuki rukama.

„Takové oblečení se zde nevede. Máš jen jednu možnost, nosit oblečení, které je zde andílkům určeno. Anebo choď nahý, já proti tomu protestovat nebudu,“ ušklíbne se Amitiel a podá oblečení Yuukimu.

Yuuki ho chvilku zamračeně sleduje, než mu oblečení vytrhne z rukou a s nadávkami, které drtí mezi zuby, si vršek přetáhne přes hlavu.

„Výborně,“ usměje se Amitiel a přistoupí k Yuukimu.

Upraví mu oblečení, aby Yuukimu sedělo. Jakmile je hotov, pásek se sám od sebe utáhne.

„Sluší ti to,“ pohladí Amitiel Yuukiho po tváři.

„Možná, ale nelíbí se mi to,“ povzdechne si Yuuki.

„Já vím. Ale nic jiného ti dát nemůžu, bylo by to proti pravidlům,“ vtáhne si ho Amitiel do náruče.

„Pravidla, pořád jenom pravidla. Copak tady neznáte nic jiného?“ zamumlá Yuuki.

„Jistěže známe. Ale pravidla jsou důležitá, bez nich by zde nebylo nic jiného než chaos a nejen tady,“ odpoví Amitiel.

„Ale některá jsou fakt ulítlá. Proč si třeba nemůžeme nosit to, co sami chceme? Jasně, chápu, že nás potřebujete mít jak rozlišit, ale to se dá udělat i jinak. Nebo proč si sami nemůžeme vybrat s kterým andělem být chceme a s kterým ne? Kdo ta pravidla vůbec vymýšlel?“ odtáhne se Yuuki od Amitiela.

„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Možná máš i v něčem pravdu. Ale nevím, kdo ta pravidla vymýšlel. Prostě tu jsou a my je musíme dodržovat,“ pokrčí Amitiel rameny.

Yuuki si znovu povzdechne. Zřejmě nemá jinou možnost, než si zvyknout a přizpůsobit se. Navíc látka, ze kterého je oblečení vyrobeno je lehká a příjemná na dotek.

„Co si dáš ke snídani?“ zeptá se Amitiel, aby změnil téma.

„Mohl bych jít do jídelny? Rád bych snídal s ostatními jako doteď,“ pohlédne Yuuki na Amitiela prosebně.

„Jistěže můžeš. Můžeš se sám rozhodovat, kde budeš jíst. Och, ale nejdříve ti něco ukážu. Pojď!“ zamíří Amitiel do útrob svých komnat.

Yuuki ho následuje a Amitiel ho dovede k ložnici, která tu včera nebyla.

„Tato ložnice je tvá. Pokud bys nebyl s vybavením spokojen stačí říct. Jinak máš zde i vlastní koupelnu,“ vstoupí Amitiel dovnitř a ukáže na dveře, nalevo od postele, která se nachází nalevo od vstupu.

Yuuki vstoupí dovnitř a rozhlédne se. Stejně jako zbytek komnat je tato ložnice laděná do modro-stříbrna. Je tu velká a jistě pohodlná postel, jedna větší skříň, 2 komody a několik polic, na zemi měkký a huňatý světle modrý koberec. Pak dveře od už zmíněné koupelny a naproti nim jiné posuvné dveře.

„Je to krásné,“ usměje se Yuuki.

„To jsem rád. Police si zaplň čím jen chceš. Jinak ve skříni máš už oblečení i boty a nějaké doplňky, kdybys chtěl. Komody jsou zatím prázdné, co si do nich dáš, je na tobě. A tyhle posuvné dveře vedou do mé ložnice, abys to tu nemusel celé obcházet, kdybys šel ke mně,“ usměje se Amitiel.

„Dobře. Ale tenhle pokoj tu včera nebyl. Nebo ano?“ otočí se k němu Yuuki.

„Ne, nebyl. Ale když ses stal mým, tak se zde objevil,“ odpoví mu Amitiel.

„Jak je tohle místo vlastně velké? A to se tu mohou místnosti jen tak zjevovat?“ zeptá se Yuuki.

„Tak velké jak je potřeba. A ano mohou. To má na svědomí zdejší magie. Ostatně díky ní to tu celé vzniklo,“ řekne Amitiel.

„Půjdu se nasnídat. Mám už celkem hlad,“ řekne Yuuki, když mu zakručí v břiše.

„Půjdu s tebou. Jen pro jistotu,“ Amitiel tuší, že Ishim bude dělat problémy a nechce mu Yuukiho nechat napospas.

Yuuki přikývne a vyjde z komnat. Amitiel jde za ním a společně míří k jídelně.

„Jak to myslíš, že nevíš, kde je? Máš mít přehled o všech andílcích,“ uslyší před jídelnou křik.

Yuuki se zarazí. Ten hlas poznává.

„Přesně jak jsem si myslel. Ishim se po tobě shání,“ povzdechne si Amitiel.

Yuuki zaváhá, ale když uslyší další Ishimův křik směřující pravděpodobně na Magdu, bez váhání vykročí a vejde do jídelny. Amitiel ho tiše následuje.

„Proč ten křik, Ishime?“ zeptá se Amitiel a strčí Yuukiho za sebe, aby ho Ishim neměl hned na očích.

Ishim se k němu prudce otočí. A nejenom on, s jasnou úlevou se k němu otočí i všichni andílci, kteří zde pokojně snídali než sem Ishim vrazil a začal vyvádět. Magda na Amitiela pohlédne se slzami v očích a s němou prosbou o pomoc.

„Proč ten křik? Tahleta naprosto neschopná ženská ztratila andílka. Yuukiho, kterého jsem si chtěl přivlastnit. Ale až já ho najdu, tak ho přetrhnu jak hada. Jak se ten malý zmetek mohl odvážit neuposlechnout mé předvolání?“ soptí Ishim.

„Z prostého důvodu. V noci nebyl ve svém pokoji, takže tvé předvolání nemohl uposlechnout. A pak, Yuuki je tady,“ odstoupí Amitiel stranou, čímž všichni dostanou výhled na Yuukiho.

Ishim užuž chce Yuukimu vynadat, když ho zarazí jeho oblečení. Andílci si mezi sebou začnou vzrušeně šuškat a hází nevěřícné pohledy na Yuukiho.

„Co to má znamenat?“ otočí se Ishim vztekle na Amitiela.

„Myslím, že to sám moc dobře víš. Yuuki nemohl uposlechnout tvé předvolání, protože večer a noc trávil u mne. A já si ho přivlastnil,“ přistoupí Amitiel k Yuukimu, vezme ho rukou kolem pasu a překryje ho křídlem.

„Cože? To nemůžeš myslet vážně. On má patřit mě. Řekl jsem si o něj dřív než ty,“ vykřikne Ishim.

„Smůla. To že sis o něj řekl dřív než já, nic neznamená. Důležitější jsou činy. Yuuki nyní patří mě a ty na něj nemáš žádné právo. Takže ti radím, aby ses uklidnil a přestal dělat scény. Ponižuješ tím jen a jen sám sebe,“ usměje se na Ishima Amitiel.

Ishim s rukama zatnutýma v pěst přistoupí těsně k Amitielovi a je na něm vidět, že se jen stěží ovládá, aby Amitielovi jednu nevrazil.

„Za tohle mi zaplatíš, Amitieli. Jen počkej, tohle tak nenechám. Budeš ještě litovat, že jsi se mnou takto vyjebal,“ zasyčí Ishim, odtáhne se od Amitiela, naposledy všechny zpraží pohledem a odejde.

Amitiel nadzvedne křídlo a srovná si ho za záda. Pak shlédne na Yuukiho, který na něj hledí s nejistotou v očích.

„Neboj se. Nemůže mi nic udělat. Ani tobě. Pokud by se o něco pokusil, pak by to bylo proti pravidlům a byl by potrestán. S největší pravděpodobností by i padl a on to moc dobře ví,“ usměje se na Yuukiho uklidňujícím úsměvem.

Yuuki jen přikývne, vymaní se z Amitielova sevření a přejde k Magdě.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se jí.

„A-ano, ano, jsem. To nic není. A tobě gratuluju!“ usměje se na Yuukiho Magda roztřeseně a odejde do kuchyně, kde jí jedna z kuchařek dá šálek silného uklidňujícího čaje.

Yuuki se mezitím otočí k andílkům, kteří ho stále sledují.

„Ehm, ahoj?“ zkusí.

To ostatní andílky probudí a oni se s úsměvem nahrnou k Yuukimu a nadšeně se s ním zdraví. Amitiel se usměje a vida, že Yuuki je spokojený a sotva stíhá odpovídat na pozdravy a dotazy ostatních andílků, se otočí a odejde.

„Hej, hej, no tak ho nechte. Yuuki si taky potřebuje vydechnout a jistě má i hlad,“ zastane se Yuukiho Míša.

Ostatní andílci se rozesmějí, ale dají na Míšu a rozejdou se ke stolům, aby dojedli svou snídani.

Yuuki si sedne ke stolu s Míšou a přitáhne si misku ještě teplé ovesné kaše a hrnek, do kterého ze džbánu naleje mléko.

„Tak spusť. Jak se ti to podařilo?“ zeptá se mezi jednotlivými sousty chleba s máslem a medem Míša.

„Jak se mi podařilo co?“ spolkne trošku kaše Yuuki a nechápavě se na Míšu podívá.

„No být přivlastněn andělem Amitielem. Hodně z nás se o to snažilo, ale nikomu se to nepodařilo. Maximálně si s námi užil, když jsme se mu sami nabídli, ale nikoho si ještě nepřivlastnil. Byl pro nás jako nedobytná pevnost. A teď si přijdeš ty v oblečení v jeho barvách a s jeho znakem na zádech. Tak jak se ti to podařilo? A co s tím vším má společného anděl Ishim?“ vysvětlí Míša Yuukimu svůj dotaz a dychtivě na něj hledí.

I ostatní andílci zmlknou a čekají na Yuukiho odpověď.

„No, začalo to tím, že jsem se šel včera projít do zahrady. Tam mě našel anděl Ishim a řekl mi, že mě chce, že si pro mě večer nechá poslat a že si mě přivlastní. Vyděsilo mě to. Nechtěl jsem mu patřit, je mi totiž odporný a představa, že by se mě měl dotýkat, pro mě byla hrozná. Jenže odmítnout jsem ho nemohl. Byl jsem zoufalý a utíkal jsem do svého pokoje. Přes slzy jsem neviděl na cestu a vrazil jsem do Amitiela. Ten mě pak přinutil mu všechno vypovědět a následně mi dal na výběr. Buď půjdu do svého pokoje, kde budu čekat až si mě anděl Ishim zavolá a přivlastní anebo půjdu s ním a stanu se jeho. No a je myslím jasné, jak jsem se rozhodl,“ vypoví ve zkratce Yuuki, jak se dostal k Amitielovi.

„Měl jsi štěstí. Navíc s andělem Amitielem budeš šťastný. On se o tebe bude starat a vsadím se, že si tě bude hýčkat a rozmazlovat. Navíc se u něj nemáš čeho bát. Anděl Amitiel patří k těm hodnějším. Být u anděla Ishima, tak bych se bál, co s tebou bude, ale takto ti můžu jen gratulovat!“ usměje se na něj Míša.

Yuuki mu úsměv oplatí a dál se věnuje své snídani.

Mezitím Ishim dojde ke svým komnatám. Vztekle rozrazí dveře a vpadne dovnitř. Zabouchne za sebou a ignorujíc andílky, které si již přivlastnil a kteří ho vystrašeně sledují, začne pochodovat od jednoho konce obývacího pokoje ke druhému. Navíc obývací pokoj je rozvržen a vybaven stejně jako Amitielův, jediný rozdíl je, že tento pokoj je laděn do ruda s příměsí černé.

„Zatracený Amitiel,“ zakřičí, když už to v sobě nemůže zadržet, popadne skleněnou karafu na stolku u krbu a mrští jí přes celou místnost.

Andílci sebou poplašeně trhnou a schoulí se do rohů, odkud Ishima vystrašeně sledují. Ishim si toho všimne a přiměje se ke klidu.

„Pojďte ke mně,“ vybídne je.

Andílci, chlapci i dívky, se k němu bázlivě přiblíží.

„Ale no tak. Nemusíte se mě bát, vždyť víte, že bych vám nikdy neublížil,“ usměje se a přelétne své andílky pohledem, ty nejbližší pohladí po tváři.

Má tu přes dvacet andílků, ty nejkrásnější a nejrozkošnější, kteří se zde objevili.

„Vystrašil jsi nás,“ přizná jeden z andílků, roztomilý černoušek a přitulí se k Ishimovi.

„To tedy ano. Co tě tak rozzlobilo?“ přidá se drobná blondýnka.

„Amitiel. Přivlastnil si nového andílka, kterého jsem chtěl já. A to i přes to, že on i ten andílek znal mé úmysly,“ zavrčí Ishim.

„To od něj nebylo pěkné,“ zakroutí hlavou černovlasá dívka s plnější postavou a plnými tvary.

„To nebylo. Ale zaplatí mi za to. Amitiel zaplatí za to, že mi Yuukiho ukradl a Yuuki bude můj,“ zableskne se Ishimovi v očích a zle se zašklebí.