„Už se probouzí,“

„Chudák, nějak ho to vzalo,“

„No, tak chlapče, vstávej!“ Yuuki se zamrkáním pomalu otevře oči a rozhlédne se.

Leží na zemi ve společenské místnosti a nad ním se sklání muž v oblečení sluhy a jemně ho popleskává po tváři, kolem něho jsou shromáždění ostatní andílci a hledí na něj, v očích jasně vepsanou starost.

„Co se stalo?“ zeptá se Yuuki zmateně a pokusí se posadit, v čemž mu ale sluha zabrání.

„Omdlel jsi. Zřejmě toho na tebe bylo moc,“ pousměje se sluha a důkladně si Yuukiho prohlíží.

„Aha,“ řekne Yuuki a zastíní si rukou oči.

„Jsi v pořádku? Docela jsi mě vyděsil, jak jsi tady sebou švihl,“ klekne si vedle něj Míša.

„Jo, jsem. Nic mi není,“ odpoví Yuuki.

„Je-li tomu tak, můžeš se pomalu posadit,“ řekne sluha a kousek se odsune.

Yuuki se posadí a rozhlédne se po ostatních.

„Měli jsme o tebe starost. Ten pád vypadal ošklivě,“ promluví na něj tichým hlasem hnědovlasá dívka.

Ostatní andílci začnou souhlasně přikyvovat.

„Ne, že bys byl první. Se mnou to taky seklo, když jsem zjistil pro koho pracuji,“ pokusí se Míša zlehčit situaci a usměje se.

„Tady to seklo snad s každým. Ale ne každý spadl takhle ošklivě. Já si na okamžik myslel, že sis určitě něco zlomil nebo si rozbil hlavu,“ řekne jeden z chlapců.

„Možná, ale mě opravdu nic není,“ snaží se je Yuuki přesvědčit a na důkaz svých slov se postaví.

Trošku se zapotácí, ale nakonec to ustojí a vítězně se usměje.

„No dobře. Hlavně se pokus znovu neomdlít,“ vstane i sluha, s jemným úsměvem zahrozí Yuukimu prstem a odejde.

Yuuki se posadí do křesla, ve kterém seděl i předtím. Ostatní andílci se vydají po svých, jen Míša se znovu stojí do křesla vedle křesla, ve kterém sedí Yuuki.

„Asi jsem se moc neuvedl, co?“ řekne tiše Yuuki, zatímco hledí do zapáleného krbu.

„Vydržel jsi déle než většina z nás. Snad každý kdo je tady omdlel, když zjistil co a jak,“ uklidňuje ho Míša.

Yuuki se nadechne, aby něco řekl, ale je přerušen zvukem zvonu.

„Večeře,“ zajásá Míša a vyskočí z křesla.

Yuuki na něj chvíli zírá, než také vstane a následuje ostatní do jídelny. V jídelně se usadí vedle Míši.

„Co teď?“ šeptne k němu.

„Kuchaři nám donesou jídlo. Pak si vezmi, co jen chceš,“ odpoví mu s úsměvem Míša.

Jen co to Míša dořekne, vyrojí se ze dveří kuchaři s podnosy, kde je čerstvé pečivo, různé sýry, salámy, pomazánky, másla, med, marmelády, misky s kaší, zeleninové či ovocné saláty a dokonce se objeví i tácy s pizzou. K pití jim donesou džbány s vodou, džusem, mlékem, šťávou, limonádami nebo konvice s čajem, kakaem, horkou čokoládou nebo ohřátým mlékem. Yuuki na to zírá s otevřenou pusou.

„Co koukáš? Jez,“ dloubne do něj Míša a sám si vezme dva krajíce chleba, který hojně pomaže máslem a medem a k tomu si naleje hrnek kakaa.

Yuuki zavře pusu a rozhlédne se. Nakonec si na talíř naloží několik trojúhelníků pizzy a najde džbán, ve kterém je Cola a nalije si plnou sklenici.

„Jak tohle můžeš jíst nebo pít?“ zeptá se se znechucením v hlase Míša.

„Úplně jednoduše. Chutná mi to,“ pokrčí Yuuki rameny a ukousne si pizzy.

„To je to vážně dobré? Už jsem viděl několik lidí, jak to tady jí, ale ještě jsem to neochutnal. Děsí mě to už na pohled,“ řekne Míša.

„Kdyžs to neochutnal, tak jak to můžeš soudit?“ nadzvedne Yuuki obočí a napije se.

„To je fakt. Podej mi ten džbán a ten tác s pizzou. Ochutnám,“ prohlásí rozhodně Míša.

Yuuki mu podá džbán i tác a sleduje, jak si Míša nalije trochu Coly a vezme jeden trojúhelník pizzy.

„Ble, to je nechutný,“ zašklebí se, když si ukousne kousek pizzy a poté trošku upije ze své sklenky.

„Nevíš, co je dobrýho,“ ušklíbne se na něj Yuuki.

„Já vím, co je dobrýho. Ale před 700 lety byla jiná jídla. A já těmto moderním prostě nepřišel na chuť. Myslím, že tobě by zase nechutnalo to, co se jedlo v mé době,“ odloží Míša pizzu a natáhne se pro chléb.

„To máš nejspíš pravdu,“ protáhne zamyšleně Yuuki, zatímco žvýká pizzu.

Míša se na něj usměje a poté se v tichosti věnují každý své večeři.

„Kam jdeš?“ zeptá se Míša, když už je po jídle a dopíjí kakao.

„Lehnout si. Nějak to na mě dopadlo,“ odpoví Yuuki se zívnutím.

„Jo tak. Tak dobrou noc!“ popřeje mu Míša.

„Dobrou!“ vrátí mu Yuuki a vyjde z jídelny.

Povzdechne si, je zvědavý, jak v tomhle bludišti dokáže najít svůj pokoj. Pokrčí rameny a s myšlenkou, že nic horšího, než že se ztratí se stát nemůže, se rozejde chodbou. Ke svému překvapení ale po chvilce stane před dveřmi, kde už je přibitá stříbrná destička s jeho jménem. Otevře dveře a vejde do pokoje, který mu byl přidělen. Zakroutí nechápavě hlavou a zmizí v koupelně, kde se umyje a dojde na toaletu a poté se vrátí do pokoje.

„Tak a musím najít něco na spaní,“ zamumlá si pro sebe.

Něco ho ovšem přitáhne k posteli, rozrhne peřiny a s překvapením pod nimi najde bílé pyžamo. Je z lehké jemné látky a o něco volnější než oblečení, které má na sobě. Převlékne se, odnese špinavé oblečení a zaleze do postele. Během chvíle upadne do spánku.

***

Yuuki se ráno probudí, protáhne se a rozhlédne se kolem sebe. Chvíli trvá než si vzpomene na události předešlého dne.

„No furt lepší než doma,“ zamumlá si sám pro sebe.

Vstane a zamíří do koupelny. Vysprchuje se, vyčistí zuby a vrátí se do ložnice, kde najde čisté oblečení, které si oblékne. Nakonec se posadí před toaletní stolek, kde si rozčeše vlasy a nakonec je stáhne do volného copu, který si přehodí přes rameno. Spokojen s výsledkem vyjde z pokoje a zamíří do jídelny.

„No dobré ráno, ospalče,“ přitočí se k němu Magda s úsměvem.

„Dobré!“ usměje se na ni Yuuki.

„Co si dáš k snídani?“ zeptá se ho Magda.

„Ovesnou kaši a mléko,“ poručí si Yuuki.

Magda přikývne a odběhne do kuchyně. Po chvíli se vrátí a posadí se naproti Yuukimu s hrnkem čaje.

„Jeden z kuchařů ti to za chvíli donese,“ oznámí a upije čaje.

„Dobře. Děkuji!“ pousměje se Yuuki.

„Chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ oznámí mu Magda.

„O čem?“ zeptá se Yuuki.

„Několik andělů dnes večer pořádá poker. Ty a Míša jim budete dělat společnost a obsluhovat je,“ pohlédne na něj Magda přes okraj hrnku.

„Uhm, dobře. Jen doufám, že nic nezkazím,“ skousne si Yuuki nervózně spodní ret.

„Nezkazíš. Stačí když budeš napodobovat Míšu. Ten ti ukáže a řekne co a jak,“ pohladí ho Magda po ruce.

Yuuki na to nic neřekne, ale v duchu pochybuje. Pokud skutečně bude obsluhovat anděli, tak každá, i ta nejmenší chybička, mu může pořádně zavařit. Sice neví, co by se stalo, ale je si jistý, že bez trestu by se to neobešlo. Kuchař mu donese misku s ovesnou kaší a hrnek mléka. Yuuki na to hledí a chuť k jídlu se zcela vytratí.

„Opravdu se nemusíš ničeho bát. I kdybys něco pokazil, tak se nic nestane. Jen tě na to někdo upozorní a příště už by sis dal pozor. Jen jedno by ti nebylo odpuštěno. A to kdybys odmítl udělat něco, co by po tobě některý z andělů chtěl,“ sjede ho Magda přísným pohledem.

„Dobře. Neodmítat požadavky andělů. Chápu!“ přikývne Yuuki.

„Výborně,“ nasadí Magda svůj všudypřítomný úsměv.

Yuuki si přitáhne misku s kaší a začne ji soukat do sebe. Rozhodne se, že se nebude stresovat. Nějak to přežije a pak se uvidí. Dojí snídani, vypije mléko a zamíří do společenské místnosti. Pozdraví andílky, kteří tu jsou a vejde do knihovny. Prochází regály a hledá knihu, která by ho zaujala. Nakonec najde malou ohmatanou knížečku, která obsahuje sbírku hororových příběhů. Vrátí se do společenské místnosti a zadívá se z velkého francouzského okna.

„Je tam i venkovní posezení, jestli chceš,“ ozve se za ním.

„Díky!“ otočí se Yuuki na chlapce, který mu poradil.

Chlapec přikývne a vrátí se ke stolní hře, kterou hraje se dvěma dalšími andílky. Yuuki se otočí zpět k oknu, které otevře. Vyjde na prostornou terasu, kde je ratanový nábytek všeho druhu. Křesla, lavice, stoly. Dokonce je tu i několik zastřešených zahradních houpaček. Yuuki se do jedné usadí a otevře knihu. Začte se do příběhů a zapomene na čas. Ten mu připomene až zvon, který značí, že je čas na oběd.

Yuuki si povzdechne a odloží knihu. Po obědě má v úmyslu se k ní vrátit. Dojde do jídelny, kde se usadí a zhltá oběd, aniž by věděl, co vlastně jí. Hned poté se urychleně vrátí na terasu, kde se opět usadí do houpačky a začne si znovu číst.

„Nějak tě to chytlo, co?“ ozve se od francouzského okna.

Yuuki se odtrhne od knihy a pohlédne tím směrem. Uvidí, že ve dveřích stojí Míša a usmívá se na něj.

„Celkem jo. Je to hrozně napínavé,“ nadšeně se usměje a pohladí desky knihy.

„Nedivím se. Hodně knih je tu chytlavých. Ale chtěl jsem s tebou mluvit o večeru,“ posadí se Míša na houpačku, pokrčí nohy, obejme si je rukama a na kolena si položí bradu.

„Ach tak. Jdeš mi dát nějaké užitečné rady?“ ušklíbne se Yuuki a odloží knihu.

„Vlastně ano. Pamatuju si, že když jsem měl poprvé obsluhovat anděly a dělat jim společnost, tak jsem byl dost nervózní,“ zavzpomíná Míša.

„Jo, taky jsem nervózní. Ale nějak to dopadne. Když udělám chybu, tak udělám chybu. Za to mi snad hlavu neutrhnou, ne?“ zasměje se Yuuki.

„No, neutrhnou. Ale záleží jakou budou mít náladu a kdo tam bude. Jsou tací, kteří tě jen upozorní a víc to neřeší a pak je tu pár takových, kteří tě seřvou na dvě doby a hodně dlouho na tebe nezapomenou a to je pak hodně nepříjemné,“ vysvětlí Míša.

„Aha. Tak co nesmím udělat? Od Magdy vím, že nesmím odmítnout nic, co by po mě některý z andělů požadoval, ale víc mi neřekla,“ napodobí Yuuki posed Míši a pozorně na něj hledí.

„To je celá Magda. Chce, abys na to došel sám. U nás ostatních to dělala také tak. No, co nesmíš udělat. Odmítnout, ale to víš. Dále se jich nesmíš vyptávat. Nemluv, dokud nejsi osloven. A když s nimi budeš mluvit, buď uctivý. Také se jim musíš na začátku poklonit. A pokud si nevyžádají tvou přítomnost u sebe, tak se drž v opodál. Jinak to máme relativně volné. A budeme tam mít i občerstvení. Dokonce si můžeme i tiše povídat, ale nesmíme být moc hlasití, to by se jim nelíbilo,“ začne mluvit Míša.

Yuuki ho pozorně poslouchá a je čím dál nervóznější.

„Na ten večer se vůbec netěším,“ zamračí se.

„Bude to v pohodě. Jakmile si zvykneš a zjistíš co můžeš a nemůžeš, tak už ti to ani nepřijde,“ usměje se Míša.

„Snad máš pravdu,“ povzdechne si Yuuki.