„Sakra!“ zanadává Yuuki, když se pod jeho levou nohou prolomí jedno prkno z mostu a on upadne.

Přetočí se, vyprostí z díry po uvolněném prknu nohu a dál zvedne se. Trochu zavrávorá kvůli tíži mečů a vaku na svých zádech. Pevně se chytne lanového zábradlí a pokračuje dál. Už vidí obrovskou černou bránu, která nejspíš vede do Ďáblovy říše a před kterou stojí 4 démoni, kteří ho sledují a baví se jeho nesnázemi.

„Uf! Konečně!“ oddechne si, když most přejde a ocitne se na pevné zemi.

Otře si pot z čela a nejistě se zahledí na démony před bránou.

„Co tu chceš, člověče?“ ušklíbne se na něj jeden, který je velmi podobný ještěru, až na to, že dokáže chodit po dvou.

„Chci mluvit s Ďáblem,“ oznámí Yuuki snažíc se nedat najevo strach.

„Tak s Ďáblem? No tak to tě k němu rád dovedu,“ zachechtá se démon.

Ostatní se k němu přidají a otevřou bránu. Démon podobný ještěru vkročí dovnitř.

„Tak jdeš? Nebo sis podělal gatě?“ otočí se na Yuukiho, který stále stojí na místě.

Yuuki naprázdno polkne, ale odhodlaně vykročí. Démon se nadále šklebí, ale otočí se a jde vpřed. Yuuki ho následuje a přitom se rozhlíží. Takto si tedy peklo nepředstavoval. Žádné ohně, kotle a hříšné duše vařící se v nich. Naopak vše je z černého kamene a ledu, který má také tmavou barvu. Navíc je zde docela velký chlad, až se Yuuki roztřese zimou a od úst mu začne jít pára.

„M-myslel js-jsem, ž-že v p-p-pe-kle m-má b-být t-t-tepl-o a a ne zi-zima,“ zadrkotá zubama.

„Obvyklá mylná představa lidí. Je sranda sledovat jejich výrazy, když se dostanou k nám a zjistí, jak peklo doopravdy vypadá. Většina z nich je tím naprosto zděšená,“ zachechtá se démon.

Yuuki na to nic neřekne, jen se obejme rukama a začne si třít paže, aby se alespoň trochu zahřál. Démon se tomu jen ušklíbne, až dojdou k hradu, který je vytesán do skály. Ďáblovo sídlo. I před ním ovšem stojí démoni, kteří zkříží kopí, když k nim přejdou.

„Co tu chcete?“ zeptá se jeden z nich nepřátelsky.

„Chce mluvit s Ďáblem,“ ukáže ještěří démon hlavou k Yuukimu.

„Ach tak! No tak to je jiná. Jen račte vstoupit!“ ušklíbne se jeden strážný, oba narovnají svá kopí a otevřou bránu od hradu.

Ještěří démon a Yuuki vstoupí dovnitř, a mile ho překvapí, že zde je už teplo. Yuuki následuje démona až do velkého sálu, kde se nachází několik stupínků a na tom posledním bílý trůn. Yuuki zalape po dechu a zachvěje se, když si všimne, že onen trůn je vyroben z lidských kostí.

„Pane, tento smrtelník s vámi chce mluvit,“ padne démon na kolena a klaní se muži sedící na trůně.

Yuuki zvedne zrak a prohlédne si onoho muže. Jeho vzhled ho zarazí, černé oblečení ho nepřekvapí, ale bílé vlasy a modré oči ano. Stejně tak oválný souměrný obličej. Jediné co dokazuje, že již nejde o anděla, je chlad v jeho očích a obrovská křídla tmavší než cokoliv, co kdy Yuuki spatřil.

„Vypadni,“ zavrčí Ďábel na démona a nespouští zrak z chlapce, který si ho prohlíží.

„Ano, pane,“ vyhrkne démon a vycouvá ze síně.

„Takže, copak u mě chce jeden z andílků?“ zeptá se zvědavě a podepře si hlavu rukou.

„Jak víte...?“ zajíkne se Yuuki.

„Andílci existovaly už v dobách, kdy jsem byl ještě andělem. A ty máš na sobě jejich oblečení. Navíc, pokud si dobře pamatuju barvy a znaky, tak patříš Amitielovi. Takže copak tě ke mně přivádí?“ nadzvedne Ďábel obočí.

„Chci vás požádat o laskavost,“ řekne Yuuki.

„Hezké. Jenže já laskavosti nedělám,“ ušklíbne se Ďábel.

„Přesto vás o ni chci požádat. Jde totiž o Amitiela. Vašeho nejlepšího přítele, i když bývalého. Snažil se vám pomoct, když jste o svá křídla přišel. Dlužíte mu,“ odmítne se Yuuki vzdát, přece sem nešel zbytečně.

Ďáblovi se zle zablýskne v očích a prudce se postaví.

„Kdo si myslíš, že jsi? Kde bereš tu drzost říct, že někomu něco dlužím?“ zakřičí na Yuukiho.

„Protože je to pravda. Amitielovi se stalo totéž, co kdysi vám. Přišel o svá křídla,“ nedá se Yuuki.

„Ano, o tom vím. Mí démoni mu je potrhaly a co já s tím?“ zavrčí Ďábel.

„Našel jste lék. Vyléčil jste svá křídla. Prosím, dejte mi ten lék nebo mi prozraďte jak jste to udělal, ať můžeme Amitielova křídla vyléčit. Prosím!“ zaprosí Yuuki.

„A proč bych měl? Už nejsem anděl. Pomáhat ostatním už dávno nemám v povaze,“ znovu se Ďábel usadí do svého trůnu.

„Nechci to zadarmo. Tady, tohle jsou předměty, které byly pro anděli nejcennější. Každý z nich daroval jako platbu za vaši pomoc,“ sundá si Yuuki z ramene vak a Michaelův meč a podá je Ďáblovi.

Ďábel opět pozvedne obočí, zvedne se ze svého trůnu a sejde stupně vedoucí k trůnu a prohlédne si vak i meč.

„Ale, ale, to tolik stojíte o moji pomoc, že se Michael vzdal i svého milovaného meče?“ poznamená při pohledu na meč.

„Ano, pomůžete prosím?“ vzklíčí v Yuukim naději, že třeba Ďábel dary přijme a výměnou mu dá lék.

„A co daroval Amitiel? Je to v tom vaku? Nebo jsi jeho darem ty?“ zeptá se Ďábel a v očích mu probleskne emoce, kterou Yuuki nedokáže rozluštit.

„Já...Amitiel neví o tom, že jsem sem šel a tak nic nedaroval,“ odpoví Yuuki a nervózně si skousne spodní ret.

„Hm, nech si své dary. Nestojím o ně!“ odvrátí se od Yuukiho Ďábel a poodejde směrem za trůn, kde se částečně schová do stínu.

Yuuki na něj chvíli zaraženě hledí, než mu dojde, co to vlastně v Ďáblových očích zahlédl.

„Vy ho máte rád!“ vydechne užasle.

„Co? To není pravda!“ otočí se k němu prudce Ďábel.

„Ale je. Ve vašich očích je vidět chlad ale za ním se schovává bolest. Moc dobře jsem si jí všiml. A byl jste zklamaný, když jsem řekl, že Amitiel nic nedaroval. Ostatní dary vás nezajímají, ale kdyby něco daroval on, tak byste si to vzal,“ je si Yuuki jist svou pravdou.

Ďábel na něj užasle zírá. Už tolik let své city skrýval. Pohřbil je tak hluboko a předstíral, že už žádné nemá. Po celá staletí dokázal obelhávat sebe, démony i anděly, se kterými se střetl a teď si přijde tenhle chlapec a prokoukne ho během chvíle.

„I kdyby to tak bylo, tak co?“ odsekne, snažíc se skrýt pravdu.

„Dejte mi ten lék! Ne kvůli mně, ale kvůli Amitielovi. On trpí. Ne fyzicky ale duševně. A pokud vám na něm ještě alespoň trochu záleží, tak mu pomozte. Jinak ho pohltí temnota a Amitiel ztratí sám sebe. Prosím vás o pomoc kvůli němu!“ Yuuki poznal, že zasáhl citlivé místo a tak kuje železo, dokud je žhavé.

Ďábel zatne ruce v pěst a křečovitě stiskne oční víčka k sobě. Pak se najednou otočí na podpatku a jde pryč.

Yuuki za ním hledí a je mu do pláče. Zkazil to! Příliš tlačil na pilu a Ďábel to nevydržel. Ale tohle nebyla reakce, kterou by očekával. Očekával, že se do něj Ďábel pustí, že ho napadne, bude křičet, vyhrožovat, nechá ho uvěznit a mučit. Ale že odejde, to nečekal. Nechá poklesnout ramena a začne přemýšlet, jak se odtud dostane.

„Tady,“ ozve se nad ním.

Yuuki vzhlédne a spatří Ďábla, který mu podává černou lesklou skříňku. Yuuki si ji převezme a Ďábel ji otevře. Uvnitř jsou dvě kamenné dózy vložené do sametu. Na jedné je vyryté pero a na druhé je rytina křídla.

„V těch dózách jsou masti. Tato uzdravuje křídla. Svaly, blány, cévy, nervy i kosti. Ta druhá obnovuje základy peří a napomáhá jejich růstu,“ řekne Ďábel.

„Děkuji!“ rozzáří se Yuuki, když se vzpamatuje z překvapení.

„V jednom jsi měl pravdu. Opravdu Amitielovi dlužím. Tímto ten dluh mažu. A teď pojď, odvedu tě odsud. Kdybych tě pustil samotného, tak by ses odsud nedostal a kdoví co všechno by ti mí démoni udělali,“ otočí se Ďábel k odchodu.

Yuuki si hodí na záda vak i Michaelův meč a urychleně Ďábla následuje. Celou cestu zpět k mostu jdou v tichu.

„Zde už ti nic nehrozí. Tedy kromě toho, že se propadneš nebo spadneš,“ pohlédne Ďábel na Yuukiho, když dojdou k mostu.

„Ještě jednou děkuji!“ opětuje mu Yuuki pohled.

„Hlavně už vypadni!“ zavrčí Ďábel a otočí se k odchodu.

Yuuki se jemně pousměje. Ať si Ďábel říká, co chce, on v něm na okamžik spatřil toho anděla, kterým Ďábel kdysi býval. Zhluboka se nadechne a se skříňkou v rukou vstoupí na most.

***

„Je tam už dost dlouho. Neměli bychom vyhlásit poplach a zkusit si pro něj dojít?“ zeptá se Michaela jeden z bojovníků nervózně.

„To jsme v minulosti zkoušeli již několikrát a nikdy se to nepovedlo. Dáme mu ještě hodinu, přece jen, přesvědčit k něčemu Ďábla není zrovna snadné,“ zamítne Michael a snaží se skrýt, že i on má o Yuukiho strach.

Bojovníci se po této odpovědi se začnou věnovat činnostem, které dělali i před tím. Někteří přechází sem tam a pokradmu sledují most, jestli už se Yuuki nevrátí. Jiní mají v rukou zbraně a zkoušejí si různé obranné i útočné postoje. A zbytek jen strnule stojí a nepřestávají sledovat most. Všichni doufají, že se Yuuki už brzy vrátí a že bude v pořádku.

„Hele,“ vykřikne najednou jeden a ukáže na most.

Všichni zpozorní a zahledí se na most. Všichni, včetně Michaela, zatají dech, když uvidí drobnou postavičku, která se pomalu přibližuje k nim. Postaví se na okraj výběžku a nespouští z Yuukiho oči.

Yuuki opatrně našlapuje na prkna mostu a tiskne k sobě skříňku, která je pro něj tím největším a nejcennějším pokladem. Oddechne si, když vstoupí na výběžek k andělům, přičemž někteří z nich k němu přiskočí a pevným úchopem ho jistí před pádem do propasti. Bojovníci ho odvedou do bezpečné vzdálenosti od propasti a zvědavě na něj hledí.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ položí mu Michael ruce na ramena a pousměje se na něj.

„Mám ten lék. Můžeme Amitiela vyléčit,“ ukáže mu vítězně Yuuki černou skříňku a šťastně se zazubí.

„Jak se ti to povedlo?“ spadne Michaelovi překvapením čelist až na zem.

I ostatní na Yuukiho nevěřícně zírají. Sice doufali, že Yuuki ten lék získá, ale věděli, že šance na úspěch je velmi mizivá téměř nulová a přesto se to tomu chlapci podařilo.

„Hrdino! Jsme ti neskonale vděční a toto ti nikdy nezapomeneme. Nikdy nezapomene na tvou statečnost, odvahu, odhodlanost a odteď až do konce věčnosti tě budeme ctít, Yuuki hrdino!“ prohlásí jeden z bojovníků a poklekne před Yuukim.

Ostatní ho napodobí a také před Yuukim pokleknou. Dokonce i Michael.

„Prosím, tohle ne! Nejsem žádný hrdina. Prosím, neklečte přede mnou!“ požádá je Yuuki, když se vzpamatuje z šoku, že před ním andělští bojovníci a jejich vůdce klečí.

Všichnou povstanou, ale v jejich očích i obličejích je stále vidět téměř nábožná úcta k chlapci. Yuuki přejde k Michaelovi, sundá si ze zad oba meče a podá mu je.

„Ďábel dary odmítl, takže ti vracím tvůj meč i tuto katanu,“ usměje se na něj Yuuki.

„Děkuji! Ale katanu si nech. Jako vzpomínku na dnešní den i jako poděkování za tvůj čin,“ usměje se na něj Michael a láskyplně svůj meč pohladí, než ho vloží do pochvy a připne si ho k pasu.

„Mohl bys dohlédnout, aby se darované předměty vrátili k těm, kdo je darovali?“ zeptá se ho Yuuki, poté, co si katanu připevní zpět na záda a sundá si vak ze zad.

„Dohlédnu na to,“ přikývne Michael, vak si převezme a uváže si ho kolem pasu.

„Vezmete to. Bojím se, že bych to během letu upustil,“ otočí se Yuuki k nejbližšímu bojovníkovi a podá mu skříňku.

Bojovník přikývne a skříňku si od Yuukiho převezme. Pevně ji sevře v rukou, aby mu nevyklouzla a sjede pohledem na Michaela, od kterého očekává rozkazy.

„Pro co jsme přišli, to máme. Není nutno zde déle prodlévat. Letíme domů!“ rozkáže Michael a bojovníci vzlétnou.

Michael se natáhne pro Yuukiho, kterého k sobě pevně přitiskne. Yuuki se Michael chytí kolem krku a zavře oči. Nemůže se dočkat, až bude zpět u Amitiela a oznámí mu tu dobrou zprávu, že získal mast, po které mu naroste peří a on bude moci znovu létat. Neví sice, jakou barvu bude jeho peří mít, zda bude znovu bílé nebo následkem masti ztmavne, ale to není důležité, hlavně že bude.