Yuuki se prochází po zahradě, palce u rukou zaháknuté za kapsy kalhot, hlavu sklopenou a sem tam kopne do kamínku na cestě. Už týden se snaží zjistit, jak se odsud dostat. Povzdychne si a dojde k velké bílé bílé kašně s průzračnou čistou vodou. Posadí se na ni, bokem natočený k vodě, po které přejíždí špičkama prstů, zatímco nohy mu visí přes okraj kašny.

„Co mám dělat?“ povzdechne si tiše.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ ozve se za ním.

Yuuki sebou poplašeně trhne a spadne do kašny. Zpanikařeně sebou začne házet, aby se dostal na hladinu, což se mu ale nedaří. Najednou ho uchopí dvě silné paže a vytáhnou ho z kašny. Yuuki začne prskat a vykašlávat vodu a rukama si protírá oči.

„Jsem zvyklý na různé reakce, ale aby se kvůli mně někdo málem utopil, to jsem ještě nezažil,“ ozve se nad ním.

Yuuki si vytře vodu z očí a vzhlédne. Ve chvíli, kdy spatří, kdo na něj promluvil strne a není schopen slova.

„Copak? Ztratil jsi řeč?“ usměje se na něj Ishim.

„Ne, neztratil,“ vyhrabe se Yuuki na nohy a zamračeně na Ishima hledí.

„No, proto, já se už lekl,“ ušklíbne se Ishim a mlsně si Yuukiho prohlíží.

„Co je?“ zamračí se Yuuki ještě víc.

„Nic, jen si užívám výhled,“ pokrčí Ishim rameny a dál si Yuukiho prohlíží.

Yuuki shlédne a prohlédne se. Vzápětí prudce vzhlédne k Ishimovi a zrudne. Jeho bílé oblečení vlivem vody zprůhlednělo a odhaluje tak víc než by Yuuki chtěl.

„Jste perverzní,“ vyštěkne na Ishima a pokusí se rukama alespoň trochu zakrýt.

„Možná. Ne že by mi to vadilo,“ pokrčí Ishim rameny.

Pak se ale ušklíbne a přistoupí těsně k Yuukimu, kterého obejde a přitiskne se k jeho zádům.

„Vadí ti, že bys měl jít do postele s každým, kdo by si na tebe ukázal?“ zašeptá mu ucha.

„A-ano, vadí,“ odsouhlasí to Yuuki nervózně, přemýšlejíc o co Ishimovi jde.

„Je jen jediný způsob, jak tomu zabránit. To když si tě nějaký anděl přivlastní a ty se staneš jeho majetkem. Budeš nosit oblečení v jeho barvách a s jeho znakem. Jiný anděl, než ten, který tě vlastní, se tě nebude smět dotknout. Ale lepší jeden než stovky, nemyslíš?“ šeptá dál Ishim.

„To mi nikdo neřekl,“ vyhrkne překvapeně Yuuki.

„Taková škoda. Ale neboj, je tu jeden, který o tebe má zájem a chce si tě přivlastnit,“ obejde ho Ishim a pohladí Yuukiho po tváři.

„Vážně? Kdo?“ nemůže tomu Yuuki uvěřit.

V jednom má Ishim podle něj pravdu. Je lepší být jen s jedním než dělat děvku všem. Zvlášť pokud opravdu není možnost se odsud dostat.

„Já sám. Dnes v noci se staneš mým. Večer pro tebe nechám poslat a zítra budeš chodit v oblečení s mými barvami a mým znakem,“ vezme Ishim Yuukiho za bradu, pozvedne mu hlavu a s horečnatým leskem v očích na něj hledí.

Yuuki na něj vyděšeně hledí. Patřit tomuto andělovi? To ne. To on nechce. Tenhle anděl je mu krajně nesympatický a odporný. Představa, že by se ho měl dotknout se mu hnusí. Pak si vzpomene, co mu o Ishimovi řekl Míša, nevydrží to, vytrhne se Ishimovi ze sevření a rozeběhne se pryč. Jeho úprk doprovází Ishimův smích. Yuuki vběhne dovnitř a zamíří do svého pokoje. Neví, kam jinam se uchýlit. Přesto ví, že neuteče. Pokud ho Ishim bude chtít a skutečně si ho vyžádá, pak nebude mít na výběr. Magda i Ishim ho donutí se podvolit a Ishim pak na něj bude mít právo jako jediný ze všech. Do očí mu vhrknou slzy beznaděje a zoufalství. Díky tomu přestane dávat pozor a v jedné chodbě do někoho vrazí a to takovou silou, že to neustojí a upadne na zem.

Zaslzenýma očima vzhlédne a zděsí se, když zjistí, že osoba, do které vrazil je bělovlasý anděl, který se ho tehdy večer zastal a zabránil Ishimovi, aby ho potrestal.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se ho anděl starostlivě, když se vzpamatuje z překvapení nárazu.

„J-jo, nic mi není,“ odpoví Yuuki a rázně si z očí vytře slzy.

„Jistě. A proto tady běháš a v očích máš slzy,“ zakroutí nad ním anděl hlavou a podá mu ruku, aby mohl Yuukimu pomoci vstát.

Yuuki na okamžik zaváhá, než se chopí nabízené ruky a nechá se vytáhnout na nohy.

„Tak co se stalo?“ zeptá se anděl.

„Nic,“ sklopí Yuukí hlavou.

Anděl si povzdechne a položí dva prsty pod Yuukiho bradu a jemným tlakem ho donutí pohlédnout mu do očí.

„Proč mi nechceš říct pravdu?“ zeptá se tiše.

„I kdybych vám ji řekl, tak co z toho? Stejně byste mi nepomohl,“ vzlykne Yuuki a z očí se mu spustí slzy.

„Třeba ano,“ řekne anděl.

„Byl jsem v zahradě a potkal jsem Ishima,“ začne Yuuki.

„A to tě Ishim polil vodou, že jsi mokrý? A proto pláčeš?“ pozvedne anděl obočí.

„Ne, nejsem žádný cimprlich. Trocha vody by mě nerozhodila. Seděl jsem na kašně, když za mnou promluvil a já se lekl a spadl do vody,“ vysvětlí Yuuki, proč je zmáčený.

„Aha, prosím, pokračuj. Co se stalo dál?“ hledí na něj anděl vlídným pohledem.

„On mi říkal, že si mě nějaký anděl může přivlastnit. Že bych pak patřil jen jemu, nosil bych oblečení s jeho znakem a v jeho barvách a nikdo jiný by se mě nesměl dotknout,“ pokračuje nešťastný Yuuki.

„To je pravda. Možná už jsi tady takové andílky viděl,“ potvrdí anděl.

„To jsou ti, co nosí to oblečení podobné šatům?“ zeptá se Yuuki.

„Ano, ty,“ odsouhlasí to anděl.

„Ty už jsem viděl. Ale myslel jsem, že jsou to budoucí andělé nebo osobní sluhové, ne že jsou to andílci, kteří někomu patří,“ zamyslí se Yuuki.

„Je logické, že tě napadlo něco takového, pokud jsi nevěděl, jak to skutečně je,“ pousměje se anděl.

„Ale abych pokračoval. Ishim řekl, že o mě má zájem. A že si pro mě dnes pošle a v noci mě učiní svým. Že zítra už budu nosit oblečení v jeho barvách a s jeho znakem, že mu budu patřit. Ale to já nechci. Hnusí se mi a je mi odporný. Jenže nemůžu vzdorovat. Donutí mě se mu podvolit a pak ho budu muset snášet navěky. Jak tomu mohu uniknout?“ rozpláče se Yuuki naplno.

„Je tu možnost,“ poznamená anděl.

„Jaká? Prosím, udělám cokoliv!“ chytne se té naděje Yuuki, jako tonoucí stébla a pevně se chytí rukávu andělova oblečení.

„Dřív než Ishim by si tě musel přivlastnit jiný anděl. To je tvá jediná možnost, jak Ishimovi uniknout,“ sjede anděl na Yuukiho ruku, která svírá jeho oblečení a poté pohlédne do jeho očí.

„Pak jsem bez šance. Jiný anděl o mě zájem nemá,“ pustí Yuuki zklamaně andělův rukáv.

„A co když ano?“ zeptá se tiše anděl.

Yuuki k němu vzhlédne a kdyby to bylo možné, tak by se andělovi zastavilo srdce nad tou bezmocí a zoufalstvím v jeho očích.

„Co kdybych o tebe měl zájem já? Patřil bys raději mě než Ishimovi?“ položí Yuukimu tiše další otázky.

„Ano,“ vyhrkne Yuuki bez jakéholiv přemýšlení.

„Dobrá. Pak pojď se mnou. Nebudeme riskovat, že by tě tam našel sluha, kterého by pro tebe Ishim poslal nebo snad Ishim sám a pak tě učinil svým. V mých komnatách tě hledat nebude,“ usměje se na něj anděl, otočí se a jde chodbou pryč.

Yuuki se rozběhne a anděla doběhne.

„Proč mi vlastně chcete pomoct?“ zeptá se.

„Mám k tomu své důvody. Jeden z nich je ten, že se mi líbíš a že jsem sám uvažoval nad tím, že si tě přivlastním. Ty ostatní zatím znát nemusíš,“ odpoví mu anděl.

„Hm. A jak se vlastně jmenujete?“ zeptá se Yuuki.

„Jsem Amitiel. Víš vůbec, čeho jsem anděl?“ otočí se na něj anděl zvědavě.

„To netuším. Nikdy jsem o náboženství nezajímal, takže se v těchto věcech nevyznám,“ pokrčí Yuuki rameny.

„To v dnešní době málokdo. Pamatuji doby, kdy se v nás lidé vyznali a znali i modlitby k nám. Ale ty doby už minuly,“ pousměje se Amitiel posmutněle.

„A čeho jste anděl?“ probudí se v Yuukim zvědavost.

„Jsem anděl míru, lásky, porozumění, pravdy a rovnosti,“ odpoví Amitiel.

„Tak proto jste poznal, že nemluvím pravdu,“ podotkne zamyšleně Yuuki.

„Přesně tak,“ potvrdí mu to Amitiel.

„A Ishim?“ nedá to Yuukimu.

„Ishim je anděl zvyků, fetiše a hříchů. Vím, je to dost zvláštní, ale je to tak. Popravdě Ishim se už dávno měl stát padlým andělem, ale protože dodržuje naše pravidla, neubližuje a neškodí, tak se jím nestal,“ řekne Amitiel.

Yuuki na Amitiela nevěřícně pohlédne.

„To jako vážně?“ zeptá se.

„Ano. Je těžké tomu uvěřit, že?“ zasměje se Amitiel, ale to už dojdou k velkým lomeným dveřím ze světle modrého kovu se stříbrným ornamentem uprostřed.

Amitiel je otevře a vejde do komnat za nimi. Yuuki ho následuje a s otevřenou pusou zírá na komnaty, do kterých vešel. Velký předpokoj s pohodlnou pohovkou a křesly před zapáleným velkým krbem a s kulatým skleněným stolkem mezi nimi. Také je zde menší šachový stolek s pohodlnými křesly a skleněné vitríny či police s květinami či dekoračními předměty. Také zde visí obrazy s abstraktními malbami. Vše laděno do světle modré či stříbrné barvy a působí to zde velice útulně. Naproti dveřím jsou tři menší schůdky, za kterými se nachází menší chodbička. Napravo je otevřený průchod do ložnice a nalevo se nachází dveře vedoucí zřejmě do koupelny.

„Toto jsou mé komnaty. Předpokládám, že je ti jasné kam ty dveře vedou, že?“ usměje se Amitiel.

„Do koupelny,“ odpoví Yuuki.

„Ano, ty na chodbě. Ale támhlety vedle dveří do mých komnat vedou do mé osobní knihovny. Jakmile mi budeš patřit, budeš tam moci kdykoliv se ti zachce. A támhlety skleněné naproti krbu vedou na balkon. Jestli chceš, můžeš se na něj podívat,“ usměje se Amitiel.

Yuukimu zazáří oči a vyběhne na balkon. Nemůže tomu uvěřit. Balkon je stejně velký jako Amitielovi komnaty, možná i větší a je na něm příjemně a pohodlně vypadající posezení. Prostorná ratanová křesla a lavice, dřevěný stolek. U stěn květináče s různými druhy květin, které to tu zkrášlují a dodávají pocit útulnosti a pohody.

„Líbí se ti?“ opře se Amitiel o futra a se založenýma rukama a s úsměvem na tváři sleduje Yuukiho nadšení.

„Jak jsme vysoko?“ zeptá se Yuuki, který mezitím přejde k zábradlí z kamených sloupků a hledí dolů, kde ovšem uvidí jen bílé mraky.

„Hodně vysoko. Tak vysoko, že si to nedokážeš představit,“ odpoví Amitiel.

Yuuki si povzdechne. To je tedy odpověď. Otočí se, přejde k Amitielovi a znovu se rozhlédne po balkonu.

„Dáte sem i tu pohodlnou zahradní houpačku? Na terase u společenské místnosti je a mě se v ní dobře četlo i odpočívalo,“ podívá se Yuuki prosebně na Amitiela.

„Proč ne? Nechám ji sem donést,“ přikývne s úsměvem Amitiel.

Yuuki přikývne a zajde dovnitř. Vyjde schůdky a otevře dveře do koupelny. Zůstane stát v úžasu nad luxusem, který koupelna nabízí. Skříňky nejspíše s ručníky a dalšími koupelnovými prostředky, umyvadlem a menším zrcadlem nad ním, napravo od dveří velký sprchový kout táhnoucí se přes celou zeď a od stěny až do poloviny koupelny. Na druhé straně obrovská bazén připomínající vana usazená do země. Celá koupelna je navíc dělaná z bílého a namodro nabarveného mramoru se stříbrnými žílami.

Yuuki vycouvá z koupelny a za pobaveného pohledu Amitiela zamíří do jeho ložnice, která je, jak jinak laděná do modra se stříbrnou a bílou. Uprostřed ložnice obrovská postel s nebesy, pak jedna větší skříň, vedle skříně zrcadlo dosahující až k průchodu do ložnice a vysoké od země až po strop. Naproti průchodu jedno větší okno.

„Máte to tu hezké. Konečně něco co narušilo tu věčnou bílou,“ otočí se Yuuki s úsměvem k Amitielovi.

„Jsem rád, že se ti tu líbí. Ale teď, půjdeš do koupelny první nebo mám jít já?“ zeptá se Amitiel.

„Půjdu já,“ vyjde Yuuki z ložnice a vejde do koupelny.

Na okamžik úplně zapomněl, proč tu je a teď mu to bylo připomenuto. Svlékne se, oblečení hodí do koše na špinavé prádlo a vleze do sprchy, kde se pořádně vydrbe. Když je hotov, vyleze ven usuší se a rozhlédne se kolem. I když ví, co bude následovat, nechce se tu producírovat jen v ručníku. Zrak mu padne na věšák, na kterém visí bělostný župan. Sundá ho a oblékne. Je mu příliš velký a téměř se v něm ztrácí. Je mu jasné, že tento župan patří Amitielovi, který je minimálně o dvě hlavy vyšší než on a o něco rozložitější. Co nejvíce se zabalí a vyjde z koupelny.

Vejde do ložnice, kde Amitiel stojí u okna a hledí ven. Ten, jakmile zaslechne zvuk kroků, se otočí a pohlédne na Yuukiho. Na tváři se mu objeví úsměv a očima mu probleskne několik emocí, včetně touhy a chtíče. Vykročí k Yuukimu.

„Víš ty vůbec, jak neskutečně roztomile a sladce v tomu županu vypadáš?“ zašeptá, zatímco si Yuukiho prohlíží.

Yuuki k němu zvedne oči a nervózně si skousne spodní ret.

„Zřejmě netušíš. Nevadí. Zajdu si do koupelny, ty si mezitím udělej pohodlí,“ řekne Yuukimu a zmizí v koupelně.

Yuuki se nejistě podívá na postel a vnitřnosti se mu stáhnou do vystrašeného uzlu. Zhluboka se nadechne a zaleze do ní. Opře se o polštáře, nohy složí pod sebe a rukama si přitáhne župan více k tělu. Strachem se rozechvěje a sklopí pohled. Jaký Amitiel bude? Vypadá, že je hodný a laskavý, ale bude takový i v posteli? Nebo je to vše jen přetvářka a ublíží mu? Takové myšlenky Yuukiho napadají, že si ani nevšimne, že se Amitiel vrátil do ložnice jen s ručníkem kolem pasu. Zato Amitiel si moc dobře všimne Yuukiho strachu.

„Jestli nechceš, nemusíš. Stačí tvé jediné slovo a můžeš odsud odejít,“ řekne.

„Ne, to ne. To bych padl do spárů Ishimovi,“ odvětí Yuuki.

„Ovšem pokud se tak moc bojíš, pak nemá cenu se nutit,“ řekne Amitiel a posadí se na okraj postele čelem k Yuukimu.

„Já...jen...já...slibte mi, že...že mi...neublížíte,“ zvedne k němu Yuuki oči plné strachu.

„Neublížím. Jsem anděl, nemám v povaze ubližovat. Žádný z nás to nemá. Dokonce ani Ishim ne,“ natáhne ruku k Yuukimu a zandá mu pramen vlasů za ucho.

„Dobře,“ špitne Yuuki a svlékne ze sebe župan

Pak se přetočí a lehne si na břicho. I když je k němu Amitiel laskavý, nechce se mu dívat do obličeje, až si bude brát jeho nevinnost. Amitiel ze sebe shodí ručník a přisune se k Yuukimu. Skloní se k němu a políbí ho na rameno.

„Uvolni se. Nebuď tak napjatý, pak bych ti mohl nechtíc ublížit,“ zašeptá.

„Pokusím se o to,“ odpoví Yuuki.

Amitiel přikývne a znovu na Yuukiho rameno vloží polibek. Poté začne rukama i ústy přejíždět po Yuukiho zádech, ramenech a zadní straně krku. Yuuki zavře oči a snaží se soustředit na ty lehké, jemné doteky a polibky a po chvilce se uvolní. Když Amitiel rukama sjede i na polokoule jeho zadečku, tak s překvapením zjistí, že je vzrušený.

„To je ono. Užívej si to, nech mě tě laskat,“ sníží Amitiel hlas do ukliďnující hloubky a prsty sjede k Yuukiho vstupu.

Yuuki sebou trhne a nervózně se ohlédne.

„Neboj se. Jak jsem řekl, neublížím ti,“ usměje se na něj Amitiel a jemně dráždí okolí vstupu.

Yuuki přikývne, odvrátí se a snaží se nemyslet na doteky na svém nejintimnějším místečku. Amitiel si nakape na prsty vonný olejíček, který vytáhl z nočního stolku vedle postele. Poté se znovu skloní a začne znovu vkládat polibky na Yuukiho ramena. Když zaznamená, že se Yuuki opět uvolnil, zasune do něj ukazováček. Yuuki se ovšem neznámého dotyku lekne a instinktivně stiskne svaly.

„Šššš, to nic. Povol se. Musím tě připravit,“ zašeptá Amitiel.

Yuuki na to nic neřekne, ale silou vůle se donutí povolit stáhnuté svaly. Jakmile se mu to podaří, začne Amitiel prstem v jeho nitru pohybovat prstem, aby ho připravil. Postupně přidá další dva prsty a důkladně Yuukiho připravuje. Dokonce nahmatá i prostatu a začne ji účelně dráždit, čímž z Yuukiho vymámí vzrušené steny.

„Můžu?“ zeptá se tiše, když se mu zdá, že je Yuuki nejen dostatečně připravený, ale i na pokraji orgasmu.

„Ano,“ zachraptí Yuuki.

Amitiel vytáhne prsty a vnikne do Yuukiho svým vzrušením.

„V pořádku?“ zeptá se, když Yuuki bolestně vyjekne.

„J-jo. Jen mi dejte chvilku, prosím,“ požádá Yuuki a zhluboka dýchá, aby prodýchal bolest, která jím krátce projela.

„Jistě. A tykej mi. V naší situaci se nehodí, abys mi vykal a oslovoval mě pane,“ řekne Amitiel a pohladí Yuukiho po boku.

„Dobře,“ souhlasí Yuuki.

Další chvíli tráví potichu a Amitiel čeká, až si Yuuki zvykne na jeho přítomnost uvnitř sebe. To naštěstí netrvá dlouho a Yuuki se sám pohne proti němu. Amitiel se pro sebe usměje a začne se pohybovat. Zpočátku pomalu, ale čím dál více zrychluje. Oba se pohybují v rytmu starším než samo lidstvo a slastně vzdychají a sténají.

„Yuuki,“ zasténá Amitiel a strne ve slastné křeči, zatímco plní Yuukiho útroby svým semenem.

Jakmile se přes něj převalí vlna orgasmu, Amitiel se zhroutí na Yuukiho záda a vydýchává se. Yuuki to chvilku snáší ale pak se zavrtí.

„Jsi těžký,“ zasípe.

„Promiň,“ vydechne Amitiel a odvalí se z Yuukiho na volnou stranu postele.

Yuuki se otočí na bok a hledí na Amitiela. Ten na něj otočí hlavu a usměje se. Poté se nadzvedne na jedné ruce.

„Lehni si na záda,“ řekne Yuukimu.

Yuuki ho poslechne a čeká, co se bude dít. Amitiel se kousek sesune, roztáhne Yuukimu nohy a skloní se k jeho klínu. Vezme jeho vzrušení do úst a začne ho uspokojovat. Yuuki se zaboří do polštáře a jen sténá.

„U-už...“ zasténá a vykřikne ve slastném ukončení rozkoše.

Amitiel spokojeně spolyká Yuukiho bílou nadílku a s úsměvem se vytáhne vedle něj. Lehne si na bok a hlavu si přidržuje rukou.

„Tak co?“ zeptá se.

„Bylo to dobré. Jsem spokojený. Budeš takový pořád?“ pohlédne na něj Yuuki tázavě.

„Jak jsi přišel na to, že tohle není jen jednou a naposledy?“ povytáhne Amitiel obočí.

„Patřím ti. A pochybuju, že by ses mě po zbytek věčnosti už nedotkl. To bys nevydržel ani ty jako anděl a nejspíš ani já,“ odpoví Yuuki.

„To máš pravdu. Ale budu takový pořád. Nikdy ti neublížím, vždy budu jemný a něžný a budu dbát hlavně na to, aby sis to užil ty,“ slíbí Amitiel.

Yuuki přikývne a se zívnutím se otočí na druhý bok, zády k Amitielovi. Ten přes něj přehodí přikrývku, jednou rukou ho obejme a natáhne přes něj i jedno své křídlo.

„Klidně spi. Tvé zbývající starosti můžeme vyřešit později,“ zašeptá Yuukimu do ucha a usměje se.

Yuuki se usměje. Je rád, že unikl Ishimovi. Znovu zívne a obklopen uklidňujícím teplem zavře oči a během chvíle usne.