„Tak co?“ zeptá se Yuuki, když do místnosti za ošetřovnou vejdou archandělé Rafael a Raziel.

Po příletu byly masti předány Rafaelovi, který se rozhodl, že je prozkoumá, zda v nich není něco škodlivého či zakázaného a přizval si k tomu archanděla Raziela, který mimo jiné podporuje ty, kteří jsou na cestě alchymie či magie.

„Zdá se, že odteď už andělé nebudou muset mít strach, že přijdou o svá křídla. Ty masti jsou v naprostém pořádku. Dokonce známe i jejich složení, takže po jejich vypotřebování je můžeme znovu vyrobit,“ usměje se Rafael.

Yuuki se rozzáří a radostí Rafaela obejme, který se tomu zasměje a poplácá ho po zádech. Proto si ani jeden z nich nevšimne Razielova zamračení. Ano, mast se zdá v pořádku a ani on nic špatného nenašel, přesto ale má divný pocit. Ale možná je jen paranoidní.

„Měl bys přivést Amitiela, abychom na něm mohli mast vyzkoušet,“ usmívá se Rafael na chlapce.

„Jo, jasně. Hned pro něj dojdu,“ pustí se ho Yuuki a rychle vyběhne z místnosti.

„Hlavně se přitom nezabij,“ zavolá za ním Rafael, když Yuuki jen taktak stačí zabrzdit před dveřmi ošetřovny a nenarazit do nich.

Yuuki mávne rukou, aby dal najevo, že rozuměl a vyběhne z ošetřovny. Běží chodbami a do Amitielových komnat vtrhne jako tornádo.

„Amitieli, mám pro tebe dobrou zprávu,“ vykřikne, ale pak se zarazí, když Amitiela v obývací části nenajde.

Přejde obývací část a nakoukne do Amitielovi ložnice. Amitiel zde sedí zhroucený u zdi s lahví v rukou.

„Amitieli?“ osloví ho Yuuki.

Amitiel jen něco zabručí a zvedne k Yuukimu zakalený pohled. Yuuki se zděsí, tenhle pohled zná, takový mívali jeho rodiče, když byli namol. Přejde k Amitielovi a dřepne si před ním.

„Amitieli, kdes to vzal?“ zeptá se ho tiše.

„V kuchyni,“ odpoví Amitiel a zhluboka se napije.

Yuuki nakrčí nos. Podle zápachu poznal víno.

„Amitieli, nemůžeš přece takhle pít. Copak nemáte alkohol zakázaný?“ zatěká pohledem k lavi a poté se vrátí k Amitielově obličeji.

„Můžu, já totiž můžu cokoliv na světě,“ vykřikne Amitiel a začne se hlasitě téměř až hystericky smát.

„Máš dost. Dej mi tu láhev! Odnesu ji!“ natáhne se Yuuki po lahvi.

„Ne, nemám. A vůbec, nech mě!“ přestane se Amitiel smát a místo toho se po Yuukim ožene.

Yuuki se jen o fous vyhne ráně. Zoufale sleduje, jak Amitiel přiložil lahev k ústům a dlouze se napije. Když je prázdná, oddálí ji a zkoumavě se na ni zahledí. Pak ji otočí hrdlem dolů a zatřese s ní.

„Je prázdná,“ zkonstatuje.

„Ano, je prázdná. Tak ji dáme pryč, ano?“ natáhne se Yuuki znovu po lahvi.

Amitiel si ho ale nevšímá a dál hledí na lahev.

„Nic nevydrží. Nic. Proč nic nevydrží?“ vykřikne najednou a mrští lahví přes celou ložnici.

Yuuki sebou trhne, jak ho Amitielův výkřik polekal. Amitiel se vyškrábe na nohy a kymácivě se rozejde k průchodu z ložnice. Yuuki ho obezřetně následuje. Amitiel si to namíří k obývací části, ale zapomene na tři schody a tak se jak široký tak dlouhý rozplácne pod nimi na podlaze.

„Au!“ řekne a začne se smát.

Yuuki si povzdechne a přejde k němu.

„Pojď, vstávej!“ chytí pod paží a snaží se ho vytáhnout na nohy.

Amitiel zamručí a kymácivě se zvedne ze země. Yuuki si jeho paži přehodí přes ramena a podepře ho, aby náhodou znovu neupadl.

„Já chci vííííno,“ zanotuje hlasitě Amitiel.

„No jo no jo, tak pojď!“ protočí nad ním Yuuki oči a táhne ho z komnat.

Musí Amitiela dostat na ošetřovnu stůj co stůj. Amitielova opilost má výhodu v tom, že sebou Amitiel nechá manipulovat a jako poslušný beránek se nechá Yuukim odvádět na ošetřovnu. Ovšem není zrovna nejtišší, neustále se hlasitě směje, křičí, že chce další víno a nakonec se dá i do hlasitého zpěvu. Tím vzbudí pozornost jak u ostatních andílků, kteří s očima navrch hlavy sledují, jak jeden z vážených a vznešených andělů sotva jde a hází na ně opilecké úsměvy, tak i u andělů, kteří nevěřícně sledují, kam až jeden z nich dopadl.

Naštěstí pro Yuukiho nakonec stanou před ošetřovnou. Trochu nemotorně otevře dveře, vmanipuluje Amitiela dovnitř a usadí ho na jedno lůžko. Amitiel se rozhlíží, aniž by chápal, kde to vlastně jsou a kýve se ze strany na stranu.

„Tak konečně jste tady,“ přejde k nim usměvavý Rafael, kterému se ale při pohledu na Amitiela úsměv vytratí ze rtů.

„Jóó, jsme tady. Nazdáááár!“ zahuláká Amitiel a se širokým úsměvem zvedne na pozdrav ruku, což má ale za následek to, že málem spadne na zem, nebýt toho, že ho Yuuki včas zachytil.

„On je opilý?“ otočí se nevěřícně Rafael na Yuukiho.

„Ano, a nálady se u něj střídají častěji než u ženský při menopauze,“ odpoví namáhavě Yuuki, jelikož se snaží Amitiela udržet na lůžku, zatímco se Amitiel pokouší vstát.

„Čím se mohl takto opít?“ zeptá se Rafael.

„Vínem. Prý ho vzal v kuchyni. Zatraceně seď!“ vyjede Yuuki na Amitiela.

Amitiel se přestane pokoušet vstát, zato se na Yuukiho ukřivděně podívá.

„Jsi na mě zlý. Ty už mě nemáš rád! Nikdo už mě nemá rád!“ zavzlyká a ramena se mu začnou otřásat pláčem.

„Ale to víš, že tě mám rád,“ povzdechne si Yuuki a pohladí Amitiela po hlavě.

„Nemáš. Pořád chodíš za Rafaelem. A včera jsi byl tak dlouho pryč,“ oponuje mu plačtivě Amitiel.

Yuuki se bezradně otočí na Rafaela.

„Z tohohle se musí vyspat. V takovémhle stavu nemůžeme mast použít,“ zakroutí hlavou Rafael a přistoupí k lůžku, aby Amitiela uložil.

Ten se ale začne bránit a vzdorovat Rafaelovým snahám.

„Ne, nech mě. Nesahej na mě! Yuuki! Pomoz mi! Yuukiiiii! Zachraň měeeee! On mi ubližujeeeee!“ začne křičet a hází sebou.

„No tak Amitieli, klid! Teď si lehneš a budeš spát,“ snaží se ho uklidnit Rafael.

„Ne! Ne! Já nechci spát! Já chci Yuukiho! A víno!“ nedá si Amitiel říct.

„Já jsem tady,“ přiblíží se k němu Yuuki, doufajíc, že jeho přítomnost Amitiela alespoň trochu zklidní.

„Yuuki!“ rozzáří se Amitiel a natáhne se po něm.

Yuuki ho chytí za ruce a nakloní se k němu.

„Jsi můj Yuuki. Ne Rafaela! Můj! Že zůstaneš můj?“ hledí na něj Amitiel nejistě.

„To víš, že jsem tvůj a že zůstanu tvůj. Jen a jen tvůj,“ odsouhlasí mu to Yuuki.

„Můj! Ne Rafaela!“ zamračí se Amitiel.

„Přesně tak. Ne Rafaela. Tvůj! A teď si pojď lehnout, ano?“ snaží se ho Yuuki přesvědčit.

„Tááák jo,“ přikývne Amitiel a neohrabaně si lehne na lůžko.

Yuuki z něj stáhne kalhoty, aby měl alespoň trochu pohodlí a přikryje ho. Amitiel ještě chvíli něco žvatlá, pak se mu zavřou oči a usne blaženým spánkem opilců.

„Jakmile anděl začne pít, tak je to vážné,“ zkonstatuje zamyšleně Rafael, při pohledu na spícího Amitiela, který po chvilce začne hlasitě chrápat.

„Ale bude v pořádku, že?“ pohlédne na něj Yuuki.

„Bude. Z opilosti se vyspí a pokud to bylo jen jednorázové a nepije často ani pravidelně, tak ho kromě kocoviny nic špatného nečeká,“ přikývne Rafael.

„Ještě nikdy jsem ho neviděl vypít ani kapku nějakého alkoholu. Dneska to bylo poprvé,“ řekne Yuuki.

„To je dobře. Zítra až se z tohoto vyspí a dá se do pořádku, tak vyzkoušíme tu mast,“ promne si Rafael čelo.

„Fajn. Zůstanu u něj,“ souhlasí Yuuki s jeho plánem.

„To nemusíš. V průběhu noci se u něj budu střídat s lékaři, aby se mu nic nestalo. Ty si můžeš jít klidně lehnout do své postele,“ nabídne Yuukimu Rafael.

„Ne, já tu chci zůstat. Chci na něj dát pozor,“ založí si Yuuki ruce na hrudi a propaluje Rafaela pohledem, připraven se s ním klidně i pohádat.

„No dobrá, dobrá. Když chceš, tak tu zůstaň. Já ti to nezakazuju, tak na mě nekoukej, jako bys mě tím pohledem chtěl sežehnout,“ zasměje se Rafael.

Yuuki uvolní svůj postoj a omluvně se na Rafaela usměje. Přeci jen ho nechce popudit. Rafael mu úsměv opětuje a odejde z ošetřovny do vedlejší místnosti.

Yuuki si místo toho sedne na pohodlnou židli vedle Amitielova lůžka a natáhne se, aby z Amitielova obličeje odstranil zbloudilý pramen světlých vlasů.

„Ty můj blázínku. Vím, že tě ztráta křídel hodně zasáhla, ale nemůžeš to přeci řešit alkoholem. Navíc už zítra použijeme mast, díky které ti znovu naroste peří a tvá křídla budou jako dřív,“ zašeptá a hladí Amitiela po tváři.

Amitiel v odpověď zamlaská a dál pokračuje ve spánku.

***

„Auuuu!“ zaúpí Amitiel, když se probudí a chytí se za hlavu.

Má pocit jakoby mu v ní miniaturní trpaslíčci mlátili kladinou o stěnu lebky, k tomu má žaludek jako na vodě a pocit, že co nevidět bude muset vyhledat nejbližší toaletu.

„Už jsi vzhůru, ospalče?“ ozve se nad ním pobavený, ale přesto tichý hlas, za který je Amitiel vděčný, protože tak nějak tuší, že hlasitější zvuky by mu jen přitížili.

„Ano, jsem,“ zachraptí a pomalu otevře oči.

Hned na to zjistí, že to byla chyba, protože se s ním začne všechno točit a houpat a do krku se mu navalí zvratky.

„Tady,“ ozve se jiný hlas a někdo mu pomůže naklonit se přes okraj postele, kde začne zvracet do misky, kterou pod ním někdo drží.

„Děkuji!“ poděkuje, když přestane zvracet a už nemá co dávit.

„Cítíš se líp?“ zeptá se první hlas.

Amitiel znovu otevře oči, tentokrát překoná závrať a zaostří na osobu, která na něj promluvila.

„Yuuki,“ vydechne v poznání.

„Cítíš se líp?“ zopakuje Yuuki svou otázku.

„O něco. Kdo byl ten druhý?“ zeptá se.

„Jeden z lékařů. Jsme totiž na ošetřovně,“ objasní mu Yuuki.

„Na ošetřovně? Co dělám na ošetřovně?“ nechápe Amitiel.

„Co všechno si ze včerejška pamatuješ?“ zeptá se Yuuki.

„No, já vlastně ani nevím. Poté co jsi odešel za Rafaelem, tak jsme šel do kuchyně, kde jsem našel víno. Začal jsem ho pít a pak už si nic nepamatuju,“ zavzpomíná Amitiel.

„Ano, začal jsi pít víno. Nevím, kolik jsi ho vypil, než jsem se k tobě vrátil, ale byl jsi pěkně nametený. Skoro jsi ani nebyl schopný chodit. Když jsem tě odváděl sem, tak jsi na chodbách křičel, že chceš ještě víno, hlasitě ses smál a nakonec jsi i zpíval. To znamená, že několik následujících týdnů budeš nejspíšem horkým tématem, protože tě viděla spousta andělů a skoro všichni andílci. No a tady to taky stálo za to. Když přišel Rafael, tak jsi ho hlasitě pozdravil, pak ses pořád snažil vstát a když jsem tě okřikl, tak ses rozbrečel, že tě nemám rád. Pak ses bránil, když tě chtěl Rafael uložil, volal jsi mě a žádal záchranu s tím, že ti Rafael ubližuje. Nakonec jsi po mě chtěl ujištění, že jsem a zůstanu tvůj a že nejsem Rafaela. Když jsem tě o tom ujistil, tak sis konečně lehnul a usnul,“ shrne Yuuki.

„To ne! Co jsem to udělal za ostudu? Teď se nebudu moct nikomu podívat do očí!“ Amitiel je tím, co od Yuukiho slyšel zděšený, o to víc, že cítí, že Yuuki říká pravdu.

„Tak zlý to nebude. Chvíli se o tobě bude mluvit a pak na to všichni zapomenou. Navíc andělé ti to určitě připomínat ani vyčítat nebudou, protože kdo jiný by mohl chápat, jak strašná je ztráta křídel a co může zapříčinit, lépe než oni,“ chlácholí ho Yuuki.

„Snad máš pravdu. A tys tu zůstal celou noc?“ zahledí se na něj Amitiel.

„Samozřejmě. Chtěl jsem být s tebou,“ přikývne Yuuki.

„Nezasloužím si tě. Měl by sis najít někoho lepšího než zmrzačenou a opileckou trosku jakou jsem,“ nahrnou se Amitielovi do očí slzy.

„Nejsi troska. No tak ses opil a co? To se jednou za čas stane každýmu. A zmrzačený taky nejsi. Jen nemáš na křídlech peří a to se už brzy napraví,“ zamračí se Yuuki, nemá rád, když Amitiel vede takové řeči.

„Jak by se mohlo něco takového napravit?“ zeptá se zničeně Amitiel.

„Jednodušše. Ďáblovi se to podařilo. Předevčírem jsem k němu šel a vyprosil si u něj lék, který by ti pomohl. Proto jsem u tebe v ten den tak dlouho nebyl. No a když jsme se vrátili, i s lékem, což jsou dvě masti, tak jsem je předal Rafaelovi, který je s Razielem prozkoumal. A světe div se, není v nich nic špatného ani zakázaného, takže mast, která obnoví základy tvých per a jejich růst můžeme klidně použít. Už brzy budou tvá křídla jako dřív,“ rozzáří se Yuuki.

Amitiel na něj šokovaně hledí. Yuuki šel za Ďáblem a vyprosil si od něj lék na křídla? To opravdu kvůli němu tak riskoval? A Ďábel mu vyhověl? Bude mít svá křídla zpět?

„To-to myslíš vážně?“ vysouká ze sebe zaraženě.

„Ano, myslím,“ přikývne Yuuki.

Amitiel se ohlédne na svá holá křídla a v srdci mu zajiskří jisřička naděje. Bude mít svá křídla zpět? Bude moci znovu létat?

„Děkuju! Strašně moc děkuju! Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný! Zachránil jsi mě!“ vtáhne si Yuukiho do náruče a překotně mu děkuje.

Yuuki se jen usměje.

„Ale už nikdy tolik neriskuj, ano? Za to ti nestojím. Ani nikdo jiný. Tvá ztráta by pro mě byla horší než ztráta křídel,“ pokárá Amitiel Yuukiho vzápětí, ale přesto je v jeho hlase slyšet vděčnost a nadšení.

„To se mýlíš. Ty za to stojíš,“ nesouhlasí Yuuki.

Amitiel na to nic neřekne a jen Yuukiho začne hladit po vlasech a probírat se jimi.