„Všude vidíš samý duhový obrázky, nápisy hate free a gay friendly, všichni se plácaj po ramenou, jak už nežijem v temným středověku, ale zkus jít do hospody a pochválit hospodskýmu prdelku!“

Tomáš vyprskl smíchy. Tohle na online chatu miloval. Šance natrefit na další, kteří by měli na věci podobný názor. Odeslal vysmátého smajlíka.

„Osobní zkušenost?“ neodolal a zeptal se uživatele Montys27.

„Jo. Ségřiny narozky na vesnici před pár lety. Já šel v půlce akce pro cigára do hospody. Tři zlomený žebra, odražená ledvina, otřes mozku a vyražený dva přední zuby. Ty teda naštěstí byly jeho, to by mě sralo víc jak co jinýho.“

Tentokrát se Tomáš zamračil. Věděl, že Montys27 dělá frajera, ale v tu chvíli v něm zaručeně byla jen maličká dušička. Dostat se do týhle situace na vesnici… Tam to mohlo dopadnout vážně ošklivě.

„Ale stálo to za to, ne? Neříkals, žes díky tomu potkal toho svýho kocoura?“ doplnil zprávu mrkajícím žlutým obličejem, aby změnil směr, kterým se rozhovor ubíral.

Chvilku nikdo neodepisoval, tak se zvedl a došel si do kuchyně pro pití.

Pořád nic. Rozklikl modrou ikonku facebooku a bez zájmu projížděl, co kdo sdílel.

Ano, internet byl prima věc a facebook byl beze sporu geniální nápad, ale kam se poděla lidská soudnost? Fotky v převlékacích kabinkách. Doma u zrcadel. V posteli. Fotky počasí. Trávy na zahradě. Jídla na talíři. Surovin, ze kterých se bude dělat večeře. Když najel na fotku psího lejna ve tvaru srdíčka, nad kterým se nějaká pipinka rozplývala, jak ji její čivavička miluje, zase se rychle odhlásil. Nudil se. Ozvalo se známé pinknutí.

„Jo, to je fakt. Kdyby si mě tenkrát tak nepodali, nemusel by mě pak ten můj kocour dávat dohromady, a já bych ho asi nikdy nepoznal. A když jsme u toho, zrovna mi volal. Už se blíží k autobusáku, pojedu pro něj. Když to dobře půjde, pár dní budu moc zaměstnanej, abych coural po netu, tak se zatím měj.“

Tomáš chvilku sledoval černou pohybující se siluetku kopulující dvojice, kterou mu Montys ke zprávě připojil. Jo, to přesně potřeboval vědět, sakra.

„Jasný. Až budeš mít čas a náladu, ozvi se.“ Odeslal ještě další mrkající obličej, ale Montys27 už si jeho zprávy nečetl, byl pryč.

Nežárlil na něj, nakonec, nikdy se neviděli, jen si posledních pár týdnů psali. Montys mu hned od začátku napsal, že má vztah, a že hledá jen někoho na pokec. Tomáš proti tomu nic neměl, s Montysem si psal rád. Ten kluk byl sice střela, ale byla s ním sranda. Měli stejný vkus na filmy, hudbu i jídlo. Navíc Montysův doktůrek byl teď na dva týdny na nějaké služební cestě, takže byl Montys doma sám a tím pádem prakticky pořád online. Nežárlil, jen… Záviděl.

Taky chtěl mít někoho, na koho by se doma těšil. Montys měl pravdu. Tomáš si myslel, že když se v devatenácti přestěhuje z rodné vesničky do města jako je Mladá Boleslav, bude všechno prostě tak nějak… Lepší.

Ani náhodou. Nejbližší gay bar byl v Praze. Jednou si tam udělal výlet, ale během dvou hodin seděl v autobuse zpět do svého podnájmu, orosený po celém těle.

Chvíli tenkrát nenápadně chodil kolem vchodu do baru, a když posbíral odvahu a vešel, přivítal ho převoněný interiér plný zářivých barev. Ve světlých džínech a bílém triku si tam připadal jako UFO. Jeho rodiče z jeho orientace nikdy drama nedělali, a i těch pár přátel, kterým to o sobě řekl, se k němu chovalo naprosto normálně. Možná i proto si připadal, jako kdyby vešel do nepovedené parodie, kde všichni jen hráli, jak si představují homosexuály. Kraťásky těsně pod zadek, džínové, látkové nebo dokonce kožené, byly zjevně základní součástí šatníku většiny přítomných. A kdo neukazoval holá stehna, ukazoval alespoň bradavky – ať už skrz průhlednou látku, síťovaný materiál nebo výstřih až k pupíku. On sám se považoval za normálního kluka, ničím nevyčníval. Tedy doposud. Tady trčel jak bolavý palec. Na baru si zaplatil rum s kolou a sedl si trochu bokem, aby se mohl porozhlédnout kolem. Vážně se chtěl posunout dopředu. Pohnout svým životem, poznat další lidi, ale nějak jediné, na co dokázal myslet, bylo „JÁ SEM NEPATŘÍM“.

Věděl, že to nejsou špatní kluci. Nepřipadali mu nijak zlí, jen toho na něj bylo moc. Příliš hlučné, příliš zářivé, příliš vyumělkované, příliš…

Ti kluci sem nejspíš přišli jednou poprvé, stejně jako on.

Nejspíš byli stejně v šoku, jako on. Znamenalo to, že by se měl taky takhle předvádět, aby upoutal něčí pozornost?!

Dopil, zvedl se a šel na autobus. Na tohle ještě rozhodně nebyl připravený. Doma, tedy vlastně u rodičů, bylo všechno úplně jiné.

 

Když nastoupil na střední, poprvé se zamiloval. Do spolužáka. Na první pohled.

Lukáš, ač se to zdálo neuvěřitelné, nebyl proti. Dokonce by se dalo říct, že po něm vyjel. Chodili spolu celý učňák. Lukáš byl, stejně jako Tomáš, naprosto běžný typ. Ani on by do podobného klubu nezapadl. Jediné, čím se Lukáš lišil od ostatních kluků na dílnách, bylo to, že večer nezamykal pokoj na ubytovně, dokud tam Tomáš neproklouzl. Pak teprve pokoj zamkl, a hladově se na Tomáše vrhl, aby plenil jeho ústa i tělo.

Jenže po škole vše skončilo. Dělilo je od sebe 200km a ukázalo se, že to je prostě moc. City postupně ochladly, a tak nějak bez velké parády, potichu a postupně, se z nich stali dva cizí lidé.

Tomáš věděl, že v malé vesničce v horách, kde ani není pořádný signál na mobil, moc šancí na nový vztah nemá. Povedlo se mu získat místo mechanika v obyčejném, malém autoservisu a naivně věřil, že právě Mladá Boleslav je dostatečně velká. Nakonec, nepotřeboval velkoměsto nebo davy. Potřeboval najít jen jednoho. Jen jednoho kluka, se kterým to vyjde.

Sehnal si garsonku kousek od koupaliště, do práce to měl jen pár minut autem. Napřed chodil večer do města, do parků a do nákupních center. Nedočkavě si prohlížel kolemjdoucí, hledal v každém sebemenší náznak toho, že konečně našel. Chtěl znovu zažít to chvění, které se mu šířilo celým tělem, když poprvé uviděl Lukáše.

Po pár týdnech si uvědomil, že život není anime ani venezuelská telenovela. Soustředil se víc na práci, přebytečnou energii vybíjel v blízké tělocvičně a večery trávil na internetu. Tak taky natrefil na Montyse.

Věděl o něm, že do práce musí chodit v obleku, ale nikdy mu neřekl, co vlastně dělá. Podle jeho popisu měl něco přes metr osmdesát a běžně tmavě hnědé vlasy a hnědé oči. Bylo mu osmadvacet – nick si zakládal už loni, proto tam je 27.

Tomáš mu na oplátku zase prozradil jen to, že pracuje v dílně už tak dlouho, že olej a maz z rukou a zpod nehtů nedostane ani sebedrsnějším kartáčem. Za svých dvacet se nestyděl, ani za světlé, krátce střižené vlasy a šedé oči.

Zvedl se ze židle a hodil sebou na postel. Nahmatal pod polštářem ovladač a pustil televizi. Nevnímal, co  dávají. Ztratil se ve vlastních myšlenkách. Když se podíval na hodiny, zjistil, že bude půlnoc. Pinknutí příchozí zprávy se neozvalo, takže Montys touhle dobou nejspíš zkouší, jestli by do toho svého kocoura nedokázal prorazit tunel vlastním bio-vrtákem.

Tomáš si přejel rukou po rozkroku, ale nějak dnes neměl náladu. Nechtěl u toho myslet na Montyse a toho jeho doktůrka, navíc aby onanoval z nudy… Tak hluboko ještě klesnout nechtěl. Přetáhl přes sebe deku, vypnul televizi a usnul.

Jako každé ráno ho ve stejný čas probudila tichá melodie budíku. Zapnul konvici, aby si udělal čaj a otevřel v počítači okno chatu. Věděl, že není pravděpodobné, že tam na něj bude čekat zpráva, ale za těch posledních pár dní už to pro něj byla rutina, kterou dělal automaticky.

Když si všiml několika zpráv, a všech od Montys27, dosedl překvapeně do křesla a snídaně byla rázem zapomenuta.

„Tak tu asi zase nějakou dobu budu. Nebo možná nebudu. Uvidím. Každopádně je to v hajzlu. Komplet.“

„Měl jsem to vědět. Tohle byla letos už čtvrtá služebka, ale já mu, debil, věřil!“

„Dám ti radu do života, chceš? Až se ti domů vrátí chlap s tím, že ti něco řekne, nedoufej v nic dobrýho. A hlavně na něj nešahej. Neříkej mu, že si promluvíte potom. Nelíbej ho. Nesahej mu pod šaty. A hlavně nesahej do něj. Mohlo by na tebe vytéct něco, co tam jen chvíli před tebou, nastříkal někdo jinej.“

„Kurva, v mým věku by mě to asi nemělo překvapovat, co? Ale je fakt, že takovej rozchod jsem zažil poprvý.“

Poslední zprávu psal ve tři ráno. Tomáš četl zprávy zas a znovu. Vůbec nevěděl, co mu na tohle říct. Zatímco on spal, Montys si procházel peklem. Kdyby ho znal osobně, vytáhl by ho na panáka. Kdyby byl holka, nabídl by mu, aby si o tom promluvili. Ale takhle? Co pro něj mohl udělat? Montys27 byl jen přezdívka, se kterou si sice moc dobře rozuměl, ale nevěděl o něm skoro nic.

„Je to kokot. Jestli si myslel, že najde lepšího než tebe, tak je tak blbej, že tě pro něj byla celou tu dobu škoda. Kašli na něj, v moři je spousta ryb. A lepších!“

Několikrát si po sobě zprávu přečetl, aby se ujistil, že vyznívá přesně tak, jak by si přál. Odeslal a při pohledu na hodiny se mu tep zvýšil ještě o trošku. Přijde pozdě do práce!

Ani v práci nedokázal zprávy od Montyse dostat z hlavy. Dokonce se přihlásil přes mobil, aby si je mohl číst zas a znovu.

Odpoledne přišel chlápek z pojišťovny nafotit nabořené BMW, které dovezli hned ráno, a tak na něm mohl Tomáš začít pracovat.

Když sedl do vozu, příjemná vůně, která ho obklopila, mu vyrazila dech. Hledal její zdroj, protože pokud něco udrží vůni i v takhle zasmrádlé dílně, rozhodně to potřeboval i do svého auta. Nic nenašel. Viděl jen značkové sluneční brýle a kolekci CD, za kterou by vraždil. Zkusmo zapnul rádio, když nastartoval motor a ujistil se, že nevydává žádné nežádoucí zvuky. Odpojil diagnostiku, a zaposlouchal se.

Ozvala se jeho oblíbená píseň. Přeskočil na další – a než si uvědomil co dělá, broukal si u práce s puštěným autorádiem. Písničky, které už dlouho neslyšel, ale přesto je zbožňoval… Uklidňovaly ho, a jemu se tak lépe přemýšlelo nad tím, jak by mohl Montysovi pomoci.

Autu nebylo skoro nic, stačilo srovnat nápravu a objednat novou plechařinu s předním světlem a maskou. Takových nehod viděl už stovky. Někdo prostě nedával pozor. V pondělí se mrkne, jestli mají díly a pak to stačí jen doladit, hračka. Byl tak ponořený do práce a myšlenek, že si zprávy na chatu všiml, až když se vracel ze záchoda. Napadlo ho, že si měl nainstalovat verzi pro mobily, místo aby se patlal s přihlašováním přes vyhledávač.

„Jo, máš pravdu. Ale to neznamená, že mě to neštve. Nakonec, nebyli jsme spolu jen pár dní. To mě na tom krká asi nejvíc. To, a fakt, že jsem si v noci vlastní blbostí rozflákal auto. A to ho mám půl roku, sakra…“

Tomáš došel k autu a opřel se o něj zády. Co by dělal, kdyby se s ním Lukáš takhle rozešel, když to mezi nimi bylo nejlepší - ještě na škole? Vůbec si něco takového nedokázal představit. Nevěděl co napsat, tak se pokusil téma nasměrovat do bezpečnějších vod.

„Ale prosím tě, takovej kravaťák jako ty si beztak kupuje nový auto třikrát do roka, tak nedělej tlaky. Hlavně mi neříkej, žes sedl za volant nalitej. Za takovou blbost nestojí žádnej chlap!“

Odpověď přiletěla téměř okamžitě.

„Ne, zase tak mimo jsem nebyl. Toho kravaťáka máš u mě schovanýho. Náhodou, na tohohle mazlíka jsem šetřil, dlouho jsem ho hledal, než jsem našel takovýho, jakýho jsem chtěl. M6 GranCupé, tmavě modrá metalíza, rok 2016, automat v kůži… A protože jsem byl vzteklej a nedával bacha, tak teď Mazlíka nějakou dobu neuvidím. Prej minimálně dva týdny. Sakra, a zrovna teď, když bych fakt ocenil, prostě nasednout a vypadnout…“

Musel uznat, že Montys27 měl vkus na auta. Pěkná M6 byla fakt vzácnost. A on se tu zrovna o jednu opíral.

Tomáš odskočil od auta, jako kdyby se popálil. Těkal pohledem z telefonu na auto a zpátky. M6, GranCupé, modrá metalíza, rok taky seděl, automat, pod přehozem, který si dal na sedadlo, aby ho nepoškodil, se jasně rýsovala poctivá, bílá kůže.

Opatrně, jako kdyby se vkrádal někomu do ložnice, vlezl na sedadlo a natáhl se k papírům. To auto vážně mělo majitele teprve půl roku. Jmenoval se Marek Montner. A podle papírů, co podepsal pro pojišťovnu, mu nedávno bylo 28.

Montys27.

Tomáš byl vážně rád, že tam dnes zůstal poslední. Kluci by si z něj dělali srandu, kdyby ho viděli, jak nervózně pochoduje po dílně.

Byl si jistý, že má právě v péči Montysova Mazlíka. Otázka zněla, co dál?