Tomáš chodil po bytě jako tygr v kleci. Co to měl Marek v úmyslu? Domluva zněla, že pojedou na bazén. Jestli ho ten kravaťák plánoval odvézt na nějaké staveniště s tím, že tam jednou bude zaručeně stát bazén, čímž by měl dohodu splněnou a mohl by ho s klidem přehnout přes lešení... Tedy, ne že by taková představa taky neměla něco do sebe…

Slunce se pomalu začínalo sklánět ke korunám stromů, a Tomáše napadlo, jestli Marek neplánoval výlet do přírody. Několikrát se bavili o tom, že Marka díky jeho práci celkem chytila turistika. 

Jenže Markova představa turistiky spočívala v poznávání nových měst z teras luxusních hotelů a nóbl restaurací. Byl turista? Byl. Tomáš si ho neuměl představit v kanadách a ve stanu, třeba někde u řeky.

Zarazil se. To by mohlo být ono. To byl nejspíš jeho plán, koupání v přírodě. I když nedávno pršelo, letos bylo celkem teplé léto, takže venkovní koupaliště měla pravidelně natřískáno. Otázka zněla, jestli Marek věděl, co čeho jde. Tomáš čistě pro jistotu připravil tašku, do které dal osušky a náhradní oblečení, včetně něčeho k jídlu. Jako kluk z hor spacák z auta nevytahoval nikdy. V ruce svíral repelent. Věděl, že smrděl tak příšerně, že hmyz by nebyl to jediné, co by se od něj pak nejspíš drželo v uctivé vzdálenosti. Váhal, jestli se jím má nastříkat, nebo ho jen vzít s sebou, když mu pípla zpráva, že Marek čeká dole.

V rychlosti překontroloval svůj vzhled v zrcadle a hnal se dolů. Ve výtahu si uvědomil, že si nevzal klíče od auta, tak mastil zase zpátky.

Marek stál vedle Mazlíka, a i když bylo vidět, že je unavený, vřele se na Tomáše usmál. Poslední jednání se trochu protáhlo, italská delegace se nějak nemohla odhodlat k odchodu. Když už Marek okázale sledoval hodiny, konečně se rozloučili a odebrali se někam do pryč. Marek doufal, že než přijedou příště, připraví si poněkud lákavější nabídku, aby jejich návrh na zařazení dalšího hotelu v jejich oblasti pod jeho záštitu, vůbec začal zvažovat. Myslet si že přijedou, poprosí a ono to vyjde, to bylo hodně naivní.

Většinu svých osobních věcí nechal zamčenou v kanceláři, takže když mu Tomáš odemkl dveře staršího černého vozítka, mohl rovnou nasednout, aniž by si s sebou něco bral.

Musel uznat, že byl zhýčkanější, než si o sobě myslel. První, čeho si v Tomášově autě všiml, bylo nepohodlí. Sedačky byly původní, čemuž jejich stav odpovídal. Celé auto bylo čisté a viditelně udržované, jen bylo prostě… Staré.

Přivítal se s Tomášem, ale vzhledem k množství zvědavých pohledů, které se od nich nehodlaly odlepit, se ho pro jistotu ani nedotkl. Nakonec, Tomáš tu musel bydlet, tak by bylo lepší zbytečně neprovokovat. A navíc, už brzy budou spolu sami. Při téhle myšlence natěšeně poposedl. Tomáš nastartoval, a i když motor chytl hned napoprvé (což Marka poněkud překvapilo), jeho burácení bylo slyšet i přes hudbu. I z toho důvodu se veškerá konverzace omezila na jednoslovné určování směrů.

Tomášovo auto bylo hlučné, malé, nepohodlné, staré a bůhví jaký estetický zážitek to tedy taky nebyl. Marek si však velmi dobře uvědomoval, že kdyby cokoliv z toho vyslovil nahlas, s největší pravděpodobností by ho čekala dlouhá procházka zpět k jeho Mazlíkovi, protože na Tomášovi bylo znát, že o ten pekáč poctivě pečuje. Neodolal a uchechl se.

„Co?“ zeptal se Tomáš, kterému to neuniklo.

„Nic, vážně. Jen mě napadlo, jak je prima zjistit, že svoje věci neopouštíš, ani když už jsou starý a opotřebovaný,“ culil se pro sebe. Tak Tomáš je ten typ, který opečovává, hm? Dobré vědět.

„Víš, kdyby mě to auto vytáčelo jen z poloviny jako ty, nejspíš už by z něj někde dělali těžítka,“ ušklíbl se a dával si pozor, aby neuhnul pohledem ze silnice. Copak mohl Markovi říct, že tohle bylo jeho první auto, a tak se ho nechtěl vzdát, i když jeho údržba přestávala být legrace? Měl tak trochu pocit, že by tenhle fakt použil proti němu ve chvíli, kdy by to s auty rozhodně nesouviselo.

Po chvíli sjeli z asfaltové silnice, která je vyvedla z menší vesničky, a najeli na polňačku. Neujeli ještě ani celý kilometr, když se cesta začala stáčet do porostu mladých jehličnanů. Poslední sluneční paprsky se skryly za větve třímetrových smrčků, a cesta začala být plná kamení a větví, takže Tomáš musel zpomalit.

„Tady by to někde mělo být,“ mumlal si pro sebe Marek, a v duchu si promítal popis cesty, který mu Pavel vysvětlil.

„Tady! Tady odboč!“ Tomáš se usmál jeho nadšení. Po dvaceti metrech porost trochu prořídl.

„Tady zastav, dál musíme pěšky. Ale jen kousíček, nedá se zajet autem až k vodě,“ vysvětloval, zatímco si odepínal bezpečnostní pás.

Marek vyskočil ven, a vydal se hledat stezku k vodě, zatímco Tomáš zamkl auto, než se vydal za ním. Nevěřil by, že Marek bude takhle vyřízený z výletu k vodě, ale přišlo mu to… Roztomilé. A Marek by ho nejspíš přetrhl, kdyby se to dozvěděl.

Našel ho stát v horní části nízkého, malými kamínky posetého svahu, vedoucího k vodě. Těch několik posledních paprsků, které dopadaly na vodní hladinu tam, kde jim v tom stromy nebránily, se mu odráželo v očích, zatímco spokojeně pozoroval okolí. Přímo před nimi byla větší, překvapivě čistá zátoka. Ze strany ji uzavíraly skály a stromy, oni byli na jediné schůdné cestě k vodě. Zátoka byla zhruba padesát metrů široká a sto metrů dlouhá, ke konci byl vidět záhyb, vedoucí k dalším zákrutám.

„Fakt jsem se bál, že tu už někdo bude,“ otočil se Marek k Tomášovi.

„Máš štěstí, vypadá to, že o tomhle místě moc lidí neví. Co bys dělal, kdyby tu někdo byl?“ zeptal se Tomáš s úsměvem.

„No, šel bych shánět plavky,“ připustil Marek a přistoupil k němu. Z očí mu sálal takový žár, až byl Tomáš vděčný mírnému vánku, který ho ochlazoval.

„To by třeba ani nebylo nutné. Takhle uzavřená místa si obvykle stejně zaberou nudisté,“ bavil se Tomáš, který si lámal hlavu s tím, jestli se vůbec dostane do vody.

„V tom případě bychom okamžitě odjeli,“ namítl Marek rozhodně, když konečně došel k Tomášovi.

„Ty by ses styděl?“ pozvedl ten obočí.

„Ani náhodou,“ odfrkl Marek. „Jen bych nerad, aby nějaká tetka s vytahanejma ceckama zírala na něco, co je určeno jen pro moje oči,“ zašeptal, a objal ho kolem pasu. Sehnul se k němu a konečně ho políbil. Celý den se na tenhle okamžik těšil.

Tomáš jeho polibek s chutí opětoval, i když si uvědomoval, že s každou další vteřinou, kterou stráví v jeho objetí, se šance na plavání snižují geometrickou řadou. Ve chvíli, kdy mu Marek pevně stiskl hýždě, se proto o kousek odtáhl.

„Myslel jsem, žes chtěl plavat?“ broukl tiše, aby touha v jeho hlase nebyla tolik slyšitelná.

„Tys chtěl plavat, já chtěl tebe,“ nedal se Marek oklamat tak snadno.

„A co tvoje předsevzetí o zbavování se přebytečné energie?“ dělal dál Tomáš drahoty, i když už dávno cítil, jak mu zběsile tluče srdce.

„O to se postarali ti podělaní taliáni,“ zavrčel Marek, nicméně Tomáše pustil a otočil se čelem k vodě.

Tomáš, zasažen náhlou absencí Markovy blízkosti, překvapeně zamžikal. Vážně si nemyslel, že by ho opravdu pustil … Nedůvěřivě ho sledoval.

Marek přešel k prvnímu smrčku, a na jednu z jeho větví pověsil sako. Zatímco si rozepínal košili, skopl boty. Když se sehnul, aby si stáhl ponožky, všiml si zkamenělého Tomáše.

Sledoval, jak se Marek pomalu narovnává, tentokrát už čelem k němu. Ten chlap by se měl svlíkat jen po tmě, napadlo Tomáše, protože takhle na světle… Jauvajs, přejel si nevědomky po probouzejícím se údu.

Marek se prudce otočil čelem k vodě. Stáhl si kalhoty i se spodním prádlem a umístil je na stejnou větev jako sako a košili. Dával si velmi dobrý pozor, aby Tomáš neviděl, jak s ním pohled na jeho vzrušený výraz zamával. Když vkročil do překvapivě chladné vody, zatnul zuby a napřímil se v ramenou, ale nezpomalil, dokud nebyl v dostatečné hloubce, aby ukryla jeho periskop. Teprve tehdy se otočil na Tomáše.

Tomáš si nyní uvědomil, jak špatný nápad to byl, jen tak stát, a kochat se výhledem. Teď byl Marek ve vodě a jemu nezbývalo, než se k němu připojit. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že by si nechal trenky, ale… Kde by v tom byla ta zábava? Ne, naopak, tohle přímo volalo po menší provokaci.

Očima vyhledal Markův nedočkavý pohled. Opatrně chytil spodní lem trika, a přetáhl si ho přes hlavu. Pečlivě ho složil na boty, které si mezitím stihl zout. Aniž by uhnul pohledem, rozepnul si kalhoty. Pomalu si je stahoval z boků, a když byly dole, i ty nakonec přepečlivě vyskládal na hromádku. Stál tam jen v bílých boxerkách a kochal se pohledem na Marka, který měl pevně sevřené rty a přivřené oči. Jestliže jeho Markovo představení málem srazilo na kolena, tohle by mu mělo minimálně ukázat, že Tomáš to svede taky. Stáhl si i boxerky, a když osvobodil svůj zpola nabuzený penis, bylo toho na něj moc. Tolik toho jeho sebedůvěra zase nevydržela. Rozeběhl se ze svahu a skočil do vody tak, aby Marka řádně ohodil.

V tu chvíli se mu málem zastavilo srdce a došly mu hned dvě věci naráz. Za prvé – vrhat se bezhlavě do vody, aniž by ověřil její teplotu, je blbost. Ale jako fakt velká. A za druhé – Markovy sevřené rty nejspíš ani tak nesouvisely s jeho svlékacím představením, jako spíš se snahou, aby mu nedrkotaly zuby.

Marek zalapal po dechu, když mu na kůži přistála sprška ledové vody. Sledoval pohledem místo, kde se Tomáš ponořil pro případ, že by nevyplaval. Už jen při představě toho teplotního šoku mu zatrnulo.

Tomáš se vynořil několik metrů za Markem.

„Tos mě nemohl varovat,“ zařval na něj, vděčný, že všechen stud z obličeje smývala chladná voda.

„Přece ti nezkazím překvapení,“ zubil se na něj ten všivák, zatímco mu lehce modraly rty. O erekci se samozřejmě už dávno nedalo nejen mluvit, ale ani uvažovat.

„Fajn, jsem překvapenej. Tak poplav, nebo tam zmrzneš!“ zavolal na něj Tomáš, a vyrazil kupředu.

Marek se nenechal pobízet dvakrát. Byl si vědom toho, že proti sportovci Tomášovi nemá moc šancí, ale nehodlal se vzdát bez boje.

Nakonec spolu závodili v plavání jako malí kluci. Marek byl větší a silnější, jeho tempa měla větší sílu, ale Tomáš byl rychlejší, mrštnější a vzhledem k pravidelnému cvičení měl také lepší výdrž. Byl to však on, kdo uznal porážku jako první a zamířil zpět na mělčinu.

Marek ho spokojeně následoval. Už nějakou dobu se modlil, aby to Tomáše přestalo bavit a sliboval si, že začne sportovat. Přiznat, že ještě chvíli, a už by nedokázal skrýt lapání po dechu, to bylo to poslední, oč stál.

Tomáš na Marka čekal na mělčině tak, aby mu z vody vykukoval jen obličej. Slunce už dávno zapadlo, a vzduch nad hladinou se hemžil hmyzem.

Marek připlaval až k němu, s unaveným, ale uvolněným úsměvem, který mu Tomáš oplatil

„Spokojený?“ zeptal se Tomáš, když se Marek postavil před něj. Byl vyšší, takže mu z vody vykukovala i horní část ramen.

„Dělám na tom,“ odpověděl, a zvlnil rty do výmluvného úsměvu. Vztáhl k němu ruce a přitáhl si ho blíž. Tomáš se nebránil, jen mu z krku zaplašil tři komáry, než ho objal.

„Tady tě sežerou breberky,“ namítl, aniž by to myslel jako skutečný důvod přestat.

„To by ses měl kolem mě tak omotat, aby se na mě nedostaly,“ bavil se Marek, a pod vodou pomalu a vemlouvavě hladil Tomáše po páteři od krku až ke kostrči.

„To pak ale sežerou mě,“ zašeptal Tomáš, kterému se navzdory chladu penis vrátil do normálních rozměrů, a bytněl dál.

„Nedovolím jim ani ochutnat,“ zavrčel Marek, a hladově se vrhl na Tomášovy rty. I když byly chladné, jeho jazyk byl horký a lákavý.

Tomáš se přitiskl k jedinému zdroji tepla v okolí. Nechápal, jak mohl Marek hřát i v takhle chladné vodě, ale byl za to vděčný. Když se o jeho tělo otřel svou erekcí, Marek spokojeně zabručel a přitiskl ho k sobě ještě pevněji.

„Co to bylo?“ odtáhl se Tomáš nečekaně, a nervózním pohledem zkoumal okolí.

„Asi nějaký zvíře,“ snažil se Marek zabránit, aby jim obyčejné zapraskání větví zkazilo náladu, která se zrovna ubírala tak slibným směrem.

„Měli bychom vylézt,“ navrhl Tomáš, kterého Marek neuklidnil ani trochu.

Nálada byla v háji. Marek by nejraději zavyl. Jestli je tohle práce nějakýho zvědavýho zajíce…

„Okamžitě vylezte a legitimujte se!“ ozval se nakřáplý hlas z houští, až sebou oba trhli.

Kdo do prdele dneska ještě říká „legitimujte se“?! běželo Markovi hlavou.

„Komu a z jakého důvodu?“ zavolal do tmy.

„Já jsem tady porybný! Smradi jako vy, co sem choděj jenom dělat bordel a pytlačit, to by tak hrálo. Mám toho dost. Řekl jsem jasně, vylezte a legitimujte se!“

Marek konečně mezi stromy rozeznal postavu staršího pána, odhadem něco mezi Metuzalémem a Praotcem Čechem, plus mínus století.

„Vypadáme jako pytláci?“ dusil v sobě smích Tomáš, kterému už zjevně otrnulo.

„Hele mladej, kdyby každej vypadal na to co je, byly by prázdný kriminály a manželský poradny,“ nenechal se naštvaný děda překvapit. Tomáš hýkl smíchy a Marek mu ponořil hlavu pod hladinu.

„Slibuji že nepytlačíme, a bordel tady taky neděláme, přijeli jsme se jen vykoupat,“ vysvětloval Marek, zatímco Tomáš vedle něj kašlal a prskal.

„To by mohl říct každej. Z vody, a legitimovat!“ ryčel porybný vztekle.

„Fuj, jsem to spolknul…“ ušklíbal se Tomáš, když pomalu směřoval z vody. Marek ho však dostihl a stáhl zpět. Nehodlal dovolit, aby ho očumoval kdejaký starý kozel.

„Jestli máme vylézt, tak se otočte,“ oznámil pevným hlasem.

„Jo, a vy utečete!“ nedal se děda, a Marek by přísahal, že ho viděl vztekle mlátit holí do země.

„Kousek nahoře máme auto, bez něj asi těžko odejdeme,“ docházela mu trpělivost.

„Heleď se mladej, víš kolik takových cápků, jako jsi ty, už jsem tady za ty roky viděl?! Esli si myslíš, že máš tam dole vosmej div světa, tak mi věř, že to nikomu nepovim,“ začal se muž pošklebovat, a Marek cítil, jak ho pomalu ale jistě opouští sebeovládání.

Tomáš překvapeně sledoval jejich hádku, a nebyl si jistý, jestli má zasáhnout, nebo se prostě jen smát. Celá ta situace byla prostě… Šílená.

„No co je, co je? Bojíš se, že bych se ti smál, kdybych tě viděl? Nemusíš, však já vim, jak ledová je voda v létě,“ uchechtával se dědek, a vůbec si nebyl vědom, že s každým dalším slovem se v Markovi vaří krev. Tomáš si toho vědom sice byl, ale zároveň ho ten pohled tak fascinoval, že se prostě… Kochal.

„Tak podívej, dědo. Já a tady můj přítel, jsme si sem přijeli užít. Až vylezeme ven, s největší pravděpodobností se neovládnu, a vrhnu se na něj. Nejspíš ho povalím někde v těch místech, kde zrovna stojíš. Umíš si představit, co budeme dělat? Chceš to vidět? Tak tam ještě chvíli stůj. Už jdeme ven,“ řekl Marek tak ledovým hlasem, že ani nebylo potřeba, aby křičel, a přesto byl slyšet zcela jasně. Vzal Tomáše za ruku, přitáhl ho za sebe, a táhl ho z vody ven.

Tomáš začal panikařit.

„Bordel jsme tu žádnej neudělali, vždyť se koukněte! Chtěli jsme se fakt jen vykoupat, tak nás nechte být,“ volal zoufale, protože z Markova nasupeného pohledu mu bylo jasné, že pokud děda necouvne, vážně zažije překvapující večer.

„A pytláci fakt nejsme, vždyť tu nemáme žádný udice a byli jsme ve vodě… Mějte rozum a jděte pryč,“ nabádal staříka, který byl překvapivě potichu.

„To je fakt. Jediná udice, která tě má co zajímat, je ta moje,“ vrčel Marek, a dosáhl bodu, kdy mu byla voda jen do pasu. Když udělal ještě pár kroků, stařík si všiml, že jsou oba nazí.

„Buzeranti zasraní!“ zvolal, a bylo slyšet, jak si to šine lesem pryč jako parní lokomotiva. Zřejmě si obzory rozšířit nehodlal.

„Marku?“ zkusil to Tomáš opatrně, když ani teď Marek nezpomaloval.

„Marku, on už je pryč ... Už mě můžeš pustit,“ snažil se mu nenápadně vytrhnout, svíral ho však pevně.

Dotáhl ho až k místu, kde si nechali věci. Konečně uvolnil sevření, a Tomáš byl volný. Překvapeně ho sledoval, jak si bere do ruky věci i boty, a nahý jde směrem k autu. Rychle sebral svou hromádku, a vyrazil za ním. Dostihl ho kousek před autem, a tak vylovil klíče, a co nejrychleji odemkl. Při pohledu na Markovu naběhlou žílu na krku a napůl vztyčený penis se při obcházení auta zastavil na tu chvilku, kterou potřeboval, aby z kufru vytáhl připravenou tašku. Bylo mu jasné, že na spacák nebude čas.