Tomáš vyběhl z bytu a rozhlédl se kolem sebe. Tady naštěstí nepršelo, a i když slunce bylo za mraky, nebylo takové chladno, aby ve vlhkém oblečení nedokázal dojít domů.

Na konci ulice uviděl zastávku, kam právě přijížděl autobus směřující do centra. Věděl, že by ho doběhl, kdyby chtěl, ale usoudil, že právě teď bude procházka lepší. Odbočil do parku, přes který to bylo kratší, než kdyby šel za autobusem.

Povzdechl si, čekala ho cesta přes celé město. Měl před sebou zhruba hodinku chůze, během které si mohl promyslet, co se to vlastně stalo.

Sáhl do kapsy a vyndal mobil. Kliknul ikonku chatu a celou aplikaci, díky které byl s Markem v kontaktu, odinstaloval.

Ještě pořád před sebou viděl Markův šokovaný pohled, když přijal jeho výzvu. Šok rychle vystřídalo nadšení a touha. Stále si vybavoval, jak mu zacukalo v podbřišku, když jazykem ochutnal jeho prst.

Bohužel, stejně přesně si vybavoval pohled na muže v obleku, který se zoufalým „Zlatko!“ skočil Markovi kolem krku.

Věděl, že si neměl dovolit, aby k Markovi cítil byť jen o chloupek víc, než ke známému či kamarádovi. Marek mu od samého začátku říkal, že má vztah. Přesto Tomáš dopustil, aby se věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly.

Při pohledu na jejich vzájemné objetí si připadal, jako by se celý ten dnešní den proměnil v dýku, kterou mu někdo otáčel v žaludku. Proklouzl kolem nich ven, a chtěl tiše zmizet bez ohlédnutí.

To byla další věc, za kterou by si nakopal. On se totiž otočil.

Viděl, jak k sobě Marek tiskne drobného muže a společně mizí v útrobách bytu.

Znechucen sám sebou přidal do kroku.

 

 

Marek si vzal sklenici a nalil si bílé víno, které měl v lednici. Peťkovi nenabídl. Ten seděl proti němu v křesle, hlavu ukrytou v dlaních.

„Dovol mi to shrnout, jestli jsem tě dobře pochopil,“ promluvil opatrně.

„S tím chlápkem, s Mirem, jsi příležitostně šoustal poslední zhruba tak tři měsíce. Brals ho s sebou na Slovensko, kdes ho představil svojí rodině. Tý samý rodině, který jsi mě představit nemohl, protože to by nepochopili. Ale on byl v pohodě, protože on byl Slovák a taky doktor, ano? A po tom, co jsi odtud odešel, sis odvezl věci k sobě domů, a jel obratem zase za ním do Prahy. Takže ještě ten večer jsi mu zvonil u dveří …“ nechal větu nedokončenou.

„Ano. Otevřela mi nějaká žena. Zeptala se mě, kdo jako jsem, tak jsem jí řekl, že s Mirem chodím. Ona zalapala po dechu a zavolala na něj. Ukázalo se, že to byla jeho manželka-“

„A on se přihnal, začal tvrdit že jsi nějakej ošetřovatel, kterýho on vyhodil, a že se mu chceš pomstít, nebo tak něco. Vytáhl tě ven, a tam ti ještě rozbil hubu,“ dokončil Marek, a pomalu se znovu napil.

Chtělo se mu smát. Strašně se mu chtělo smát.

Peťko jen tiše kývl, ale hlavu nezvedl.

„Fajn, potud to všechno chápu. Ale kde ses, doprdele, vzal tady?“ Peťko prudce zvedl uslzený obličej.

„Nebuď vulgární, buď tak laskav,“ napomenul ho jedovatě. Markovi zacukaly koutky, ale dál ho sledoval upřeným pohledem.

„Ukázalo se, že jeho žena jeho verzi neuvěřila. Podle všeho jsem nebyl první muž, který jí zazvonil u dveří. Vyhodila ho, a on přijel ke mně. Ví, kde bydlím. Mlátil mi do dveří a vyhrožoval. Když zmizel, proklouznul jsem ven. Nemyslel jsem, prostě jsem ze zvyku nadiktoval taxikáři tvou adresu…“ doplnil tiše a znovu uhnul pohledem.

Marek se musel otočit zády. Při představě, jak muselo setkání s Mirovou ženou probíhat, nevěřil, že by udržel soucitný výraz. Jasně, to, že mu naštvaný ex-milenec tábořil den a noc přede dveřmi bytu vtipný nebylo, ale jinak… Marek se znovu upil ze sklenice.

„Nenapadlo tě zavolat policii?“ zeptal se ho, již s vážným výrazem.

„A co bych jim řekl? Zničilo by mi to pověst! Nezapomeň, že musím dbát na to, co se o mě říká!“ vybuchl Peťko.

„Jistě, a magor, co ti vyhrožuje u dveří, toho si přeci nikdo nevšimne, že jo…“ utrousil Marek jedovatě. Pohledem zabloudil ke stolu, na který položil krabici s dortem.

Tomáš.

Proč nemohl chvilku počkat, aby se všechno vysvětlilo?

Když si všiml, že je Tomáš pryč, hned vyběhl k oknu a vyklonil se ven, aby zjistil, jak daleko se dostal. Viděl však jen autobus, mizející za křižovatkou. Po Tomášovi nikde ani stopy.

Kruci, takhle to nemělo být. Původně plánoval, že si spolu pustí film, o kterém mluvili u oběda. Jako malý kluk se těšil, že Tomášovi první sousto dortu vloží vidličkou do úst... Při představě, jak si bude šedooký mladík olizovat rty a červenat se, protože mu bude trapně, zajel dnes cestou domů rychlostní rekord.

A Peťko to musel takhle domrvit! Jediný důvod, proč ho ještě nevyrazil a vyslechl si jeho příběh, byla jejich společná minulost. Ale ani na tu by se Peťko neměl spoléhat věčně.

„Más u sebe peníze?“ zeptal se ho.

„Samozřejmě,“ prohlásil uraženě Peťko.

„Fajn,“ kývl hlavou Marek a chytil Peťka pod ramenem. Vytáhl ho do stoje a manévroval ke dveřím.

„Tak se seber, a jdi na hotel, než si to s tím svým Mirem vyřešíš. Se mnou to už nemá co dělat, vzpomínáš?“

Peťko nechápavě sledoval, jak ho Marek dotlačil až přede dveře bytu.

„Ty… Ty mi nepomůžeš?“ zašeptal ublíženě. To byla poslední kapka. Marek vyprskl zlým smíchem.

„Ty jsi neuvěřitelnej, vážně. Měls tu drzost, žes za mnou přijel chvíli po tom, co sis to rozdával s někým jiným. Teď ses mi přiznal, že jsi mi posledních několik měsíců zahýbal, žes svýho milence představil svojí rodině jako svýho přítele – což v mém případě byl obrovský problém, že. Peťko, ty buď vděčnej svý šťastný hvězdě, že jsem tě nezabil už v pátek. A dneškem jsi tomu taky moc nepomohl. Aby bylo jasno: mezi námi dvěma je konec. Definitivní. Nechci tě víc ve svém bytě ani životě. Takže se seber, a vypadni. Nejsi malej kluk, svoje problémy si vyřeš sám.“

 

Peťko nevěřícně sledoval Marka, který se k němu choval tak autoritativně, jako ještě nikdy. Byl vůči němu hrozně chladný a odtažitý. Otočil se a tiše se vydal k výtahu, kde si rukou přejel po naběhlém penisu. Ještě nikdy nebyl Marek v jeho očích tak sexy.

 

Marek rázoval bytem. Co teď? Měl v sobě dvě sklenky bílého vína, za volant nemohl. Zavolal by mu, ale neměl na něj telefon.

Otevřel si chat. Tonebuduja byl samozřejmě offline, ale rozhodl se mu tam i přesto zprávu zanechat.

„Tomáši, kde jsi? Kam jsi zmizel? Myslel jsem, že si dáme ten dort? Prosím, prosím ozvi se.“

Nezbývalo než čekat, kdy si Tomáš zprávu přečte. I kdyby za ním jel domů, věděl jen který je to vchod. Tomáš bydlel v podnájmu, takže by na zvonku nejspíš ani nebylo jeho jméno. A i kdyby nakrásně bylo, Marek by ho nepoznal, protože se ho na něj samozřejmě nezeptal.

Poškrábal se na hrudníku a uvědomil si, že vlastně ještě nebyl ve sprše. Pečlivě si připravil mobil co nejblíže sprchového koutu, aby mu neuniklo ani sebetišší pípnutí. Zapnul vodu.

Ale za celou dobu se mobil ani neozval.

V kuchyni si nalil další sklenici vína a sedl k počítači. Pokud se mu Marek ozve, může mu rovnou odepsat. A pokud ne… Tak může alespoň připravit pár věcí do práce.

 

 

Tomáš došel do bytu zpocený a udýchaný jako pes. Než si to uvědomil, rázoval tak ostrým tempem, až mu i důchodkyně uskakovaly z cesty jako mladice.

Hned jak za sebou zavřel dveře, strhal ze sebe oblečení, které nechal válet na zemi a vlezl si do vany, kde si proud vody ze sprchové hlavice namířil na obličej. Zvládl to za poloviční čas, než by býval čekal.

Vylezl, překročil rozházené oblečení, sáhl do skříně pro čisté trenky, natáhl si je a praštil sebou na postel. Přetočil se na záda a zadíval se z okna na pomalu ustupující mračna, zpoza kterých vykukovalo slunce. I když nebyla zima, najednou mu bylo chladno. Přehodil přes sebe deku a propadl se do bezesného spánku.

 

Ráno se probral, a nechtělo se mu vůbec nic. Ani vstávat. Pohled mu sklouzl na notebook. Ne, ani náhodou. Rozhodně ho neměl v plánu nějakou dobu zapínat. Jen by si ho tím připomínal. Hlavně ten jeho úsměv…

„Sakra, takhle by to teda nešlo!“ zavrčel a vyskočil z postele. Pouklízel oblečení ze včerejška, a zatímco si oblékal obyčejné džíny a triko, nasoukal do sebe chleba s máslem a čaj.

Do batohu hodil tílko a kraťasy, bandáže a rukavice, ručník, sprcháč, chrániče, plavky a vyrazil do posilovny. Jestli se z Marka nemohl vyspat, mohl by ho zkusit ze sebe vypotit. Nebo vymlátit. Byl rozhodnutý neopustit tělocvičnu, dokud se jeho obrazu nezbaví. Nebo dokud nebude padat na hubu. Záleží, co přijde dřív.

 

 

 

Marek vztekle překontroloval mobil. Nic. Pořád nic. Nejen, že si zprávu nepřečetl, on se ještě ani nepřihlásil. Od sobotního rána.

„Do – Dobrý den,“ zakoktala se při pohledu na jeho vražedný výraz mladičká recepční.

„Zdravím. Hledal mě někdo?“ odpověděl jí úsečně.

„Ne, pane. Dnes jsme Vás tu nečekali,“ kuňkla vyděšeně brunetka.

„Já musím hlásit, když se chci stavit v práci?“ vyštěkl.

„Omlouvám se,“ zašeptala a neměla daleko k slzám.

Marek za sebou práskl dveřmi kanceláře. Bylo mu jasné, že se chová jako debil, a že ta holka na recepci za nic nemůže. Ale on byl prostě už od chvíle, kdy Tomáš opustil jeho byt, kvalitně nasraný na celý svět.

Vypadalo to, že se mu Tomáš už neplánoval ozvat. Nikdy.

Jak byl v ráži, udělal za víkend víc práce, než za celý minulý týden. Proto se tady taky dnes stavil, potřeboval další materiály, aby měl přes noc co dělat.

Ozvalo se zaklepání na jeho dubové dveře.

Aniž by čekal na výzvu, vešel Pavel, manažer hotelu a nejlepší přítel, do Markovy kanceláře. I když byl jen o čtyři roky starší než Marek, o vlasy přišel už před lety. Plešatění měli v rodině, stejně jako krátkozrakost, kterou řešil elegantními, stříbrnými brýlemi.

„Podívej, je mi fuk, jestli ti ten namyšlenej debílek nedal, ale šikanovat personál mi kvůli tomu nebudeš!“ spustil na něj.

„Já vím, pak se jí omluvím a něco jí pošlu, sorry,“ povzdechl si Marek. Pavel na něj zíral jako na zjevení.

„Tohle nevypadá dobře. Omluva bez keců… Co se podělalo?“ vyzvídal. Marek měl jeho kousavou náturu rád, byla to příjemná změna, po všech těch análních alpinistech a patolízalech, které kolem sebe musel tolerovat.

„Všechno, všechno je na hovno,“ zamumlal, a promnul si kořen nosu.

„Chceš napřed panáka, nebo to ze sebe vysypeš i střízlivej?“ nedával mu Pavel pokoj.

„Ono vlastně není moc o čem mluvit. S Peťkem jsi měl pravdu, je to větší debil, než jsem si myslel že by mohl být, tam je po všem. Horší je, že jsem potkal někoho, s kým jsem si rozuměl jako ještě s nikým jiným.“

„A proč je to horší? Je to jednonohá březí medvědice, nebo tak něco?“ Marek vyprskl smíchy.

„Jsi debil. Ne, je to kluk. Je mu dvacet. Dokonce je tady, z Bolky,“ pokýval hlavou, když viděl Pavlův nevěřícný pohled.

„Průser je, že na něj nemám kontakt, a on si nejspíš myslí, že jsem si s ním jenom hrál. A já mu to nemám jak vysvětlit. Teď raď, hm?“

Pavel se pohodlně usadil proti Markovi.

„Tak ještě jednou, pomalu a celý,“ nařídil mu.

 

 

V pondělí si Tomáš připadal jako po flámu.

Z tělocvičny ho bolelo celé tělo. Věděl, kolik si může naložit, aby se nezranil. Když se dostal na hranu, proletěl sprchou a šel na bazén. Tam napřed plaval, dokud si nebyl jistý, že je naprosto vyčerpaný, a pak se přesunul do sauny. Domů se doslova doplazil. Ani se nesvlékl, a spal.

Nejhorší na tom všem bylo, že ať dělal co chtěl, na Marka myslel pořád. Byl si jistý, že se tímhle tempem zmrzačí. A ta představa, jak leží na nemocničním lůžku, oběd sosá slámkou a nemá na práci nic lepšího, než myslet na uhlazeného kravaťáka s čokoládovýma očima…

Vztekle nakopl kolo staré Fordky. Matice tam byly tak zarezlé, že nešly sundat, mrchy. Dělal na tom křápu už od rána, a to měla být za chvíli pauza na oběd. Taková ztráta času! Ten pekáč byl v takovém stavu, že stejně do půl roku zdechne definitivně…

„Tam nemůžete! Stůjte! Pane Montnere!“ šéfův hlas se nesl dílnou. Tomáš ho přes stanoviště ostatních kluků neviděl, ale to jméno… Montner… Kde ho jenom…

Vzpomněl si a automaticky práskl tělem v tmavomodrých monterkách o podlahu. Rychle se překulil pod auto a ani nedýchal.

„Tady?“ ozval se Markův hlas, a Tomáš viděl spodek černých nohavic a očividně velmi drahé, kožené boty.

„Pane Montnere, já jsem Vás jasně upozornil, že sem mají nepovolané osoby zákaz vstupu,“ prskal šéf, a Tomáš jasně viděl jeho stařičké, sešlapané tenisky, jak si to rázují k Markovým polobotkám.

Marek se nehýbal, ani nemluvil.

Z ničeho nic se sehnul, a zadíval se pod auto. Usmíval se, ale v očích měl nepříjemný osten.

Na Tomášově špinavé, zpocené tváři se zračil naprostý šok.

„Pojď na oběd,“ zopakoval pozvní, kterým to celé začalo a byla to první věta, kterou Marek Tomášovi od soboty řekl.