Tomáš nevěděl, jak se dostal domů. Najednou se prostě ocitl ve své posteli, kde se neklidně převaloval. Neustále se mu vybavovaly vzpomínky na Marka. Na každičký společný okamžik, na ty hodiny, které spolu strávili online. Mučila ho jeho vlastní paměť, když mu ukazovala a připomínala, jaké byly jeho doteky, jeho tvář, když dosáhl orgasmu…

Ráno, které přišlo po trýznivé noci, nepřineslo žádné zlepšení.

Tomáš si při pohledu na nástěnný kalendář v práci uvědomil, že včerejší večer možná měl skrytý význam. Včera to byl přesně týden, kdy se Marek rozešel s doktůrkem.

Mohlo to hrát roli?

Tomáš Markovi věřil, že už k tomu muži nic necítil, ale co on? Nemohl se Peťko vrátit, a nějak… Nějak si Marka znovu získat?

Navíc, zítra to bude týden, co mu poprvé rozbušil srdce zprávou s pozvánkou na oběd. Měli by vlastně první výročí. Týdenní, ale měli by. Sedm dní. Tak málo, a přitom tak strašně, strašně moc.

Možná už dnes sedí v té podzemní restauraci s někým jiným. Třeba s tím svým doktorem. Nebo s nějakým hercem, zpěvákem, někým bohatým, chytrým a úspěšným. S někým, kdo se k němu hodí víc, než dvacetiletý kluk z vesnice, který se celý život bude hrabat v motorech, a jehož ruce budou vedle těch jeho velkých, silných a udržovaných, vždycky vypadat hnusně.

Pohyboval se jako v mlze, jeho tělo přešlo na autopilota, když se na mozek nemohlo nadále spoléhat. Některý z kolegů se občas pokusil zapříst s ním rozhovor, ale pokud vůbec reagoval na přímé oslovení, nestály ty reakce za moc. Jako kdyby kolem něj vzrostla křišťálová, chladná bariéra, která ho držela v jeho vlastním světě plném pochyb a bolesti.

Proč se neozýval? Jestli si tu nabídku společného bydlení rozmyslel, proč mu to prostě neřekl? Proč mu musel říkat, že ho miluje, když plánoval takhle naráz zmizet, kruci?!

Chtěl zůstat v práci co možná nejdéle, jeho byt byl příliš plný Markovou přítomností. Ještě stále ho cítil na povlečení. Kdykoli nedával pozor, viděl ho sedět na židli s výrazem tak žhavým, že by podpálil ledovec jako chvojí.

Zůstal v práci jen se šéfem. Pan Gruber si zrovna na stole připravoval barvu, kterou potřeboval pro nástřik prahů u jedné starší fabie.

Tomáš dodělal těsnění pod hlavou stařičkého renaulta, když se z kanceláře ozvala rána a bolestné zaskučení.

Navzdory letargii do které upadal, na takovýhle podnět jeho tělo reagovalo automaticky. Vtrhl do kanceláře.

Na zemi viděl šéfa, jak si tiskl ruku k hrudi, a hledal, čím by si omotal krvácející ránu v dlani.

„Ta zkurvená pistol mi bouchla v ruce,“ vrčel šéf, a nenávistně se díval na airbrushovou pistoli, které prasklo těsnění, a rozřízlo mu ruku.

„Dej pod to tamty noviny,“ instruoval Tomáše, který bez váhání poslechl, a rozložil pod rozlomenou pistoli noviny, které měl pan Gruber připravené na poličce nejspíš pro svou příští cestu na velkou.

Tomáš vytáhl ze skříňky lékárničku a ruku mu provizorně obvázal. Desinfekcí rány se neobtěžoval, moc dobře věděl, že ji stejně bude muset podstoupit na pohotovosti znovu. Tomáš zamkl dílnu, nasedl do svého auta, kde už na něj na sedadle spolujezdce čekal pan Gruber, a vydal se s ním do nemocnice.

Neustále si v duchu opakoval, aby nemyslel na to, jak na stejném místě seděl Marek. Jak jeho tělo zcela vyplnilo nevelký prostor, jak jeho vůně… Ne, nebezpečné myšlenky!

Našel parkovací místo, a šel se svým nadřízeným na pohotovost. Pan Gruber šel na řadu celkem rychle, Tomáš na něj zatím čekal v prázdné čekárně. Seděl, opřený o nepohodlné opěradlo koženkové lavice, a snažil se myslet na cokoliv, co by nesouviselo s Markem.

A naprosto se mu to nedařilo.

„Ne. Dnes žádný hotel, platí? Chtěl bych, abys přespal u mě,“ blížícím se krokům by nevěnoval pozornost, kdyby mu ten hlas nepřipadal tak nepříjemně známý.

„Zlatko, nehádej se semnou, víš moc dobře, že nemůžeš vyhrát, však?“

Tomáš nevěřícně třešti oči na vzdalující se záda ryšavého doktora. To kolem něj právě prošel... To byl… To byl on. ON! To byl Markův Peťko!!!

Pak ale ten, s kým zrovna mluvil… Ten, kdo včera spal na hotelu… Ten, kdo dnes přespí u něj…

Musel. Být. Marek.

Marek.

Marek!

Jeho Marek!

S Tomášem se zamotal svět.

 

„Pane, slyšíte mě? Pane!“ třásla s ním ruka drobné brunetky. Tomáš zaostřil, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně byl.

„Omlouvám se, to asi vyčerpání…“ pokusil se o chabý úsměv, který ve výsledku nebyl příliš přesvědčivý.

 Sestřičce to však stačilo. Nebyla tam od toho, aby zjišťovala, jak na tom kdo byl. Měla za úkol znovu převléct postele, protože ji vrchní sestra slyšela, jak se ne zrovna lichotivě vyjadřuje na adresu jejího nového sestřihu. No co, fakt vypadala jak pudl co prohrál bitvu se sekačkou!

Ve dveřích pohotovosti se objevil pan Gruber, ruku ovázanou do velikosti medvědí tlapy.

„Devět štychů, mladej. Tomu říkám klika. Byla to jen kůže. Kdyby ta svině řízla hlouběji, nejspíš by mi to pocuchalo prsty. Volal jsem ženě, jede pro mě. Dali mi nějaký voblbováky, ale tak za půl hodinky vyprchaj. Mohl bys to tam zajet uklidit?“

Tomáš jen kývl. Tohle měl na šéfovi asi nejraději. Respektoval, když ostatním nebylo do řeči. Rozloučil se s ním a znovu sedl do auta.

Dokázal dojet až k dílně, aniž by na to myslel. Sotva však vypnul motor, znovu si vybavil doktůrka a jeho „Zlatko“.

Sevřel se mu žaludek, oči měl plné slz a věděl, že tentokrát to už nezastaví. Sevřel prsty kolem volantu, o který se opřel čelem a hlasitě se rozvzlykal.

Jak mu tohle mohl Marek udělat?! Proč? Kde udělal chybu?

Vážně věřil, že k němu také něco cítil.

Tomáš se do něj zamiloval pravděpodobně ještě na internetu, a když se s ním konečně poznal osobně, byl to jen poslední hřebíček do rakve jeho racionality.

Marek… Jeho Marek…

Marek, který ho ještě nedávno starostlivě objímal, dokud neusnul.

Marek, který vedle něj spal s tím nevinným výrazem.

Marek, který vždycky ráno vypadal, že v noci prohrál minimálně pět let trvající válku.

Marek, když se na něj provinile podíval, zatímco v rukou svíral pozůstatky opěrky hlavy v Tomášově autě.

Marek, s tím jeho sebevědomým úsměvem, který celému světu dával najevo, že se před nikým neskloní.

Marek, který dokázal Tomášovo tělo laskat až na hranice příčetnosti.

Marek, který mu nabídl společné bydlení.

Marek, který mu řekl, že ho miluje.

Marek, který mu lhal. Ve všem.

Marek, který byl možná právě teď s jiným mužem.

Tomáš od samého začátku cítil, že je to moc pohádkové, aby to byla realita. Bylo mu jasné, že něco tak krásného, tak silného… Nemohlo to vydržet. Možná ve filmu, ale ne v reálném světě.

Věděl moc dobře, že by měl být vděčný za tu chvíli, kterou směl strávit po Markově boku.

Neměl by žádat víc.

Neměl by.

Neměl na to právo.

Tak proč po tom sakra tolik toužil?!

Proč to tak strašně, strašně moc bolelo?!

„Marku… Proč…“

Nevěděl, kolikrát ta slova opakoval, nebo kolikrát volal jeho jméno. Ani nevěděl, jak dlouho tam vlastně seděl.

Když se odlepil od volantu, byla už venku tma a v hlavě mu bolestivě pulsovalo. Musel se dát trochu dohromady, takhle by brzy ležel na psychiatrii. A kdyby ho tam měl ošetřovat ten zrzavý zmetek, nejspíš by si ukousl jazyk, aby nemusel být v jeho přítomnosti.

Zvyklý na zamazané dlaně si obličej otřel předloktím a vystoupil. Vešel do šéfovy kanceláře.

Nechápal, proč si tohle nemohl připravit na dílně. Takhle riskoval, že si zničí svůj milovaný dřevěný stůl, který byl památkou na jeho dědečka, který tenhle servis zakládal.

Odlepil přischlou pistoli, a bezmyšlenkovitě kontroloval, jestli barva neprosákla skrz noviny.

U poslední dvoustrany zůstal stát, jako kdyby do něj uhodil hrom.

Článek nebyl moc dobře čitelný, byly na něm kapky barvy, ale ten obrázek upoutal Tomášovu pozornost.

Nebylo to možné.

Nemohlo být.

Horečnatě přejížděl pohledem slova, která nezakryla barva.

„Nepozornost… Mobilní telefon…  osmadvacetiletý… srážka… nefunkčnost závor... vrtulník… oživovali…“

Ne! Tohle ne! Cokoliv, jen tohle ne!!!

Na černobílém novinovém papíře se díval na obrázek nového BMW X6, které na železničním přejezdu v obci Chotěvice srazil nákladní vlak.