„Jste… Jste v pořádku?“ sklonil se k Tomášovi muž starostlivě.

Tomáš se jen kysele ušklíbl. Tak nevkusný vtip. Copak by mohl být v pořádku?! Muž si to zřejmě uvědomil.

„Můžete mi dát klíče? Asi by bylo lepší, kdybychom si promluvili uvnitř…“

„Jasně. Cokoliv,“ podal mu Tomáš klíče a jeho vlastní hlas mu zněl cize.

Muž mu pomohl na nohy a dostrkal ho až k jídelnímu stolu, kde ho usadil na židli. Rozhlédl se kolem, z odkapávače vzal čistou sklenici a nalil mu do ní vodu. Podal sklenici Tomášovi.

„Hádám, že o nehodě víte,“ řekl muž. Nemusel se ptát, pohled na Tomáše mu řekl vše.

„Dneska… Dneska odpoledne jsem zjistil… Jel jsem do nemocnice… Před chvílí. Ale nic mi nechtěli říct,“ šeptal Tomáš zlomeně. Napil se, a podíval se muži zpříma do očí, jako odsouzenec čekající na výstřel, který ukončí letité trápení v nelidských podmínkách.

„Kdy zemřel?“

„Prosím?“ podivil se muž.

„Ptám se, kdy zemřel. To jste mi přišel říct, ne? Že Marek už není.“

Muž na něj chvíli nechápavě hleděl, pak se povzbudivě pousmál.

„Nejspíš došlo k nedorozumění. Jmenuji se Pavel Karenko, pracuji jako manažer zdejšího hotelu. Marek Montner je můj přímý nadřízený, a asi byste mohl říct, že je už roky můj dobrý přítel. Hodně mi o Vás vyprávěl, a já si teprve dnes uvědomil, že Vás zřejmě ještě nikdo nekontaktoval,“ vysvětloval opatrně.

Tomáš ho vnímal jen napůl. Co na tom, jestli to byl Tomášův kamarád? Co po něm chtěl? Čekal, že si společně budou notovat, jak jim chybí? To asi fakt ne.

„Pane Jano… Tomáši… Snažím se říct, že Marek nezemřel. Hned ve středu ho operovali, měl opravdu ošklivě rozbitou lebku, ale naštěstí to vypadá, že nedošlo k žádným trvalým poškozením – i když jistotu samozřejmě nebudeme mít, dokud se neprobudí. Pomocí destiček a šroubů ho dali tak nějak dohromady. Dnes odpoledne se ho pokusili probrat, ale nepodařilo se. Podle lékařů bude potřebovat čas, nebo důvod. A já věřím, že vy mu můžete poskytnout oboje.“

Tomáš na něj zíral, jako kdyby mluvil cizí řečí. Pomalu začal vnímat obsah jeho slov.

„Marek… Marek žije?“ odvážil se zašeptat, bál se, aby to nezakřikl.

 

„Ano, žije. A jeho životní funkce jsou velmi silné, stabilní. Jen se prostě neprobírá. Chcete jet za ním?“ zeptal se mladíka Pavel s úsměvem.

Připadal si, jako kdyby sledoval dokument o rostlinách. Z malé, ubohé chřadnoucí rostlinky se přímo před jeho očima stávala zdravá, silná květina, připravená bojovat o svoje místo na slunci. Ano, teď teprve vypadal tak, jak mu ho Marek popisoval. Když ho uviděl na chodbě prvně, měl strach, že někde udělal chybu a má špatného člověka. Ale když viděl, jak velkou změnu s ním udělala ta špetka naděje, kterou mu dal, a zahlédl v něm onu jiskru, která na něm Marka zaujala, pochopil, že je tu správně. Ten klučík byl připraven za Marka bojovat do poslední kapky krve. Stačil mu jen maličký střípek naděje.

„Samozřejmě. Jdeme!“ zvolal Tomáš a vyskočil. Zhoupl se s ním svět a on zavrávoral.

„Tak pomalu, mladíku. Vypadáš, že jestli tě takhle vezmu do špitálu, nechají si tě tam. Co kdyby sis dal horkou sprchu, a já zatím zaběhnu dolů do hospody pro něco k jídlu? Hádám, že už je to nějaká doba, cos naposledy jedl, nebo se pletu?“ zachytil Pavel Tomáše a nasměroval ho zpět k židli.

Když viděl tu energii a nadšení, nedokázal mu dál vykat. Měl mladšího bratra, kterému bylo jen o pár let víc, než Tomášovi.

Tomáš souhlasně kývl, ale dělalo mu problémy zůstat sedět.

„Pane Karenko, já… Děkuju. Vezmete mě za ním, že ano? Opravdu mě za ním vezmete?“ ujišťoval se Tomáš.

„Dáš si sprchu, najíš se, a začneš mi říkat Pavle. Pak tě odvezu za Markem,“ rozkazoval, zatímco odcházel z bytu.

Když se za ním zabouchly dveře, Tomášovi se roztřásly ruce.

Marka. Uvidí Marka. Marek žije a on ho uvidí. Marek žije… Žije!

Tomáš se svlékl a pustil na sebe proud vody. Horká voda ho zčásti probrala, a tak než přišel Pavel s jídlem, byl oblečený a připravený k odchodu. Pavel ho však nesmlouvavě usadil ke stolu s tím, že dokud nesní celou porci, nikam ho nevezme.

Tomáš brblal, ale poslechl. Pavlova osobnost se mu líbila, ale bylo mu záhadou, jak spolu s Markem vydrží v jedné místnosti, aniž by srovnali budovu se zemí. Nebo město.

Pavel pobaveně sledoval, jak do sebe Tomáš házel jídlo. Když dojedl, byl si Pavel jistý, že kdyby se Tomáše zeptal, co to právě snědl, neměl by ani ponětí.

Tomáš demonstrativně složil příbor a netrpělivě upřel pohled na Pavla, který si hrál s telefonem.

Pavel nereagoval.

Tomáš si odkašlal.

Pavel nereagoval.

Tomáš se zvedl, a odnesl box od jídla do odpadkového koše.

Pavel nereagoval.

V Tomášovi se znovu vzedmula vlna bezdůvodného vzteku a na moment si představil, jestli by ten holohlavý hubeňour konečně reagoval, kdyby přišel o pár zubů.

Pavel, jako kdyby vytušil směr, kterým se ubíraly myšlenky mladšího muže, zvedl zrak od telefonu.

„Dojedls? Konečně,“ prohodil chladně a uložil telefon do kapsy. Od Markovy nehody měl poprvé chuť se začít smát. Tomášovy nálady se měnily tak rychle a byly tak snadno předvídatelné… Nakonec, bylo mu pořád jen dvacet.

Znovu si Tomáše prohlédl. Ano, v tomhle stavu ho k Markovi mohl vzít. Bylo mu jasné, že jak ho tam jednou pustí, nejspíš už ho odtamtud nedostanou, proto trval na sprše a pořádném jídle. Kdyby se Tomáš vyčerpáním složil a Marek to zjistil, byl by Pavel zaručeně první, koho by z toho vinil. Ne, kdepak. Až se Marek probudí, bude tam na něj tohle jeho hádě čekat v plné polní, aby se o něj mohlo postarat, a Marek se tak nemusel o nic strachovat. O to už se hodlal Pavel postarat.

Tomáš rezignovaně nasedl do Pavlova loňského modelu Audi A4, a zase si jednou připadal jako kluk z vesnice. Jistě, tahle sranda stála zlomek toho co Mazlík, ale i tak… Když to porovnal se svým autem… Možná byl nejvyšší čas se porozhlédnout po něčem… Ne tak očividně… starém.

„Tak jak mu teda je,“ porušil Tomáš ticho.

„Jak jsem říkal, podle doktorů měl nehorázné štěstí. A to, že nejel v nějaký starý popelnici prý taky sehrálo svou roli, ale osobně si myslím, že je to spíš jen důkaz toho, že ten pitomec má tak tvrdou palici, že ji prostě neprorazí ani vlak. Tedy ne úplně,“ ušklíbl se Pavel.

Chvíle, kdy se třásl strachy o Markův život, ty už měl za sebou. Středeční noc, kterou strávil na nemocniční chodbě, čekajíc na konec Markovy operace, byla nejdelší a nejhorší v jeho dosavadním životě. Momentálně věřil doktorům a Markovi samotnému. Jestli to zvládl až sem, bude v pohodě. Nakonec, byl to Marek, o kom tu byla řeč. Jestli se z nějakého důvodu nemohl nebo nechtěl probudit, Pavel hodlal udělat maximum, aby mu to usnadnil.

„Pavle? Jak jsi mě vlastně našel?“ vytrhl ho Tomáš ze zamyšlení.

„Věděl jsem o tobě hned od začátku, dalo by se říct,“ věnoval mu Pavel kyselý pohled.

„Nepřál bych ti vidět, v jakým stavu Marek byl, když jsi mu zmizel. Byl jak odjištěný granát, kterému bylo fuk, jestli bouchne v rukou někomu z vlastních řad. A pak, když jste to urovnali, byl ještě děsivější. Samý úsměv, samá srandička… Bez legrace, lidi v hotelu za mnou chodili, jestli ho neuneslo UFO. Mimochodem, cos mu provedl, že mi pak tak rychle zavěsil, když mi volal v to úterý? On mi to odmítal říct,“ vyzvídal se zájmem.

Tomáš sebou cukl a raději se zadíval z okna, aby nebylo tolik vidět, jak se červená. Copak to mohl říct, v téhle situaci? Nedalo mu to však, aby pohledem nesklouzl na svou ruku, které se tahle konkrétní vzpomínka týkala.

Pavlovi však nic z toho neuniklo. Usmíval se sám pro sebe, spokojený s tím, že i když je tohle hádě ještě celkem mladé, rozhodně to s ním Marek nebude mít jednoduché. Vážně mu to přál.

Tomáš sledoval, jak Pavel s klidem projel vrátnicí, aniž by po něm kdokoli cokoli chtěl. Zaparkoval přímo před budovou, a společně si to zamířili dovnitř.

Při pohledu na recepci Tomášovi zatrnulo.

„Ehm… Pavle? Musíme jít přes tu recepci?“ zkusil se z toho nějak vykroutit.

„Jistě. Je po návštěvních hodinách. Sice máme v podstatě neomezený přístup do Markova pokoje, ale bylo by lepší se alespoň představit, aby věděli kdo jsi, a že je v pořádku, pokud tam budeš,“ odmávl Tomášovu snahu Pavel šmahem.

V Tomášovi byla maličká dušička, jak si přál, aby tam byla jiná směna sester. Bylo už dávno po návštěvních hodinách, a recepci byl jen mladík v uniformě. Tomáš si oddychl.

„Dobrý večer,“ pozdravil ho Pavel.

„Zdravím, pane Karenko,“ rozzářil se mladík, až to Tomášovi přišlo trochu nápadné.

„Eriku, tohle je Tomáš Jana. Bude nejspíš trávit dost času na pokoji pana Montnera, mohl bys o tom informovat ostatní personál?“ požádal Pavel mladíka, jako kdyby se znali už dlouhou dobu. Mladík nadšeně kývl, a sledoval, jak Pavel s Tomášem odcházejí.

Pavel vedl Tomáše dlouhou chodbou, na jejímž konci vyjeli výtahem do třetího patra. Vyšli na tiché chodbě, vymalované v uklidňujících barvách. Prošli kolem menší recepce, jejíž obsluha již o nich podle všeho věděla, protože za stolkem sedící důchodkyně jim jen kývla na pozdrav, a stiskla bzučák na prosklených dveřích.

Vešli do další chodby, která byla až nepřirozeně klidná. Slabě bylo slyšet pípání přístrojů, a cítit desinfekci.

Pavel vzal za kliku u prvních dveří vpravo, které se před nimi bezhlesně otevřely.

Vešli do nemocničního pokoje.

Pacient na lůžku byl připojen k několika strojům, vydávajícím pípání a tiché vrčení. Levou nohu, kterou měl v od kotníku až ke kyčli v sádře, měl zavěšenou ve vzduchu. Pavel si to namířil rovnou kolem postele k jeho pravé straně, ale Tomáš přistupoval jen pomalu.

„Tak jsme tady, přivedl jsem ti ho,“ zaklepal Pavel spokojeně na další sádru, tentokrát skrývající Markovu pravou ruku.

„A víš, co to znamená? Že by ses měl fofrem probrat, protože ten kluk je vážně něco. Jestli si nepospíšíš, mohl by ti ho někdo přebrat,“ provokoval spícího pacienta.

Marek měl hlavu omotanou obvazem, nad levým okem jím prosvítala krvavá skvrna, do obou nosních dírek mu vedla tenká hadička a v obličeji byly vidět stopy oranžové desinfekce. Tomáš se rozklepaně přiblížil až k němu, potřeboval se ho dotknout, chtěl se ujistit, že to není jen sen.

Drátky vedoucí k Markově hrudi a všechny ty hadičky… Tomášovi se třáslo celé tělo, cítil, jak se mu kolena pomalu mění v želé.

Pavel si všiml, jak Tomáš bledne. Znovu obešel postel, a přistavil k němu židli.

„Sedni si, jestli tady sebou flákneš, mohl bys mu vypojit nějakou důležitou přípojku, a to by, hádám, nechtěl ani jeden z nás,“ nařídil mu tichým hlasem, zatímco ho překvapivě pevným stiskem stáhl do sedu.

„Doktoři říkali, že jediné, co pro něj teď můžeme udělat, je mluvit na něj. Prý nás slyší…“

Tomáš k němu zvedl překvapený pohled. Ani si nevšiml, kdy mu znovu začaly téct slzy.

„Já… Já zajdu něco probrat s doktorem, zvládneš to tu chvíli sám, ne?“ přeskočil Pavlovi hlas, při pohledu na směs pocitů, které viděl na Tomášově tváři. Naděje, strach, bezmoc a odhodlání.

Tomáš vděčně kývl, a za Pavlem se téměř okamžitě zavřely dveře.

Opatrně k Markovi vztáhl ruku, a sevřel jeho prsty. Jeho ruka byla chladná. Vůbec to nepřipomínalo Markův horký dotek, na který si tak rychle navykl. Nejraději by tu velkou dlaň sevřel ve svých, a dýchal na ni, dokud by se nezahřála, ale infuze, připojená ve hřbetu Markovy ruky mu v tom zabránila.

„Víš, že máš vážně dobrýho kamaráda? Je sice trochu poděs, ale stejně. Má tě dost rád, viď?“ šeptal Tomáš, kterému slzy samovolně stékaly po tváři.

„Tolik jsi mě vyděsil… Myslel jsem… Myslel jsem, že ses zabil. Žes mě tu nechal samotného, i když jsi tvrdil, že budu mít šanci, říct ti to do očí. Vzpomínáš si na to, Marku? Jsem blbec, že jsem vůbec váhal. Samozřejmě, že s tebou chci žít, Marku. Ale to se musíš napřed probrat, ok? Protože takhle by to bylo fakt divný. Marku… Marku…“

Tomáš tiše opakoval jeho jméno, zas a znovu. Jindy tak pevná ramena se otřásala úlevným pláčem.

Marek žil. Marek žil.

Stačí, aby počkal, než se probere, a bude všechno v pořádku.

Hlavní bylo, že žil.

 

Vůbec netušil, jak dlouho tam s ním tak seděl.

Když mu Pavel tiše položil ruku na rameno, málem proskočil stropem.

„Odvezu tě domů, můžeš přijet zase ráno,“ řekl mu tiše vemlouvavým hlasem.

Tomáš po něm sekl odhodlaným pohledem.

„A co čekáš, že budu doma dělat? Kousat si nehty, jak na tom je?! Nemohl bych tu s ním zůstat?“

Pavel se spokojeně usmál.

„Věděl jsem to. Věděl jsem, že si k sobě ten pitomec najde podobně umíněnou palici,“ bavil se, a kývl ke gauči u protější stěny, na který před chvíli položil polštář a deku, o které poprosil sestry.

Teprve teď se Tomáš rozhlédl po pokoji. Rozhodně to nebyl klasický nemocniční pokoj. Na zdi visela velká, plochá obrazovka, v rohu byl menší kuchyňský kout s ledničkou, a za bílými dveřmi tušil koupelnu. Oranžový gauč nevypadal zrovna jako definice pohodlného spánku, ale Tomáš by byl ochotný spát i na zemi, pokud by to znamenalo, že může být s Markem.

Tomáš k Pavlovi vztáhl ruku a nečekaně sevřel jeho dlaň.

„Děkuju, Pavle. Vím, že to není dost, ale momentálně je to to jediné, co můžu. Děkuju,“ šeptal vděčně.

Pavel ho pohladil po krátkých vlasech.

„Slyšíš ho, Marku? Možná by sis s tím probouzením měl fakt pospíšit, nebo tu nakonec budu já, kdo ti ho vezme,“ prohodil sevřeným hlasem, a odešel, aniž by překvapenému Tomášovi věnoval další pohled.

 

Ráno Tomáše probudil pohyb v pokoji. Prudce se posadil, a zmateně se rozhlížel kolem. Sestra přišla opsat nějaké údaje ze monitorů, obklopujících Markovu postel.

„Do – Dobré ráno,“ pozdravil ji Tomáš, když ji poznal. Byla to ta boubelka ze včerejška, na kterou na recepci křičel.

Sestra sebou překvapeně trhla, nečekala přítomnost někoho dalšího. Když si Tomáše prohlédla, ustrnula uprostřed pohybu. Do tváří se jí nahrnula krev, něco zablekotala a rychle odešla.

„Asi bych jí měl koupit bonboniéru, co myslíš?“ prochodil Tomáš směrem ke spícímu Markovi. Došel si do koupelny, a když se ujistil, že tam Marek pořád je, že je skutečný a stále spí, otočil se ke kuchyňské lince, aby si udělal čaj.

„Tak mě napadlo, že až se probereš, nebudeš muset jít hned do práce, ne? Co kdybychom si někam vyjeli?“ přemýšlel Tomáš nahlas.

„Možná je ode mě zákeřný, že ti to říkám teď, když nemůžeš utéct, ale fakt bych tě chtěl seznámit s našima. Budeš se jim líbit,“ pokračoval zasněně.

„Možná až moc,“ dodal pobaveně, „když si vezmu, jakou slabost má mamka pro muže v oblecích – táta vždycky říkal, že si není jistý, jestli byl dobrý nápad, brát ji do kina na Matrix a Muže v černém,“ dořekl s úsměvem, zatímco lil horkou vodu do hrnku.

„To… To abych si koupil nový sluneční brejle, co?“ ozval se tichý, nejistý šepot.

„To víš, a ona si tě tam nechá pro sebe,“ vyprskl Tomáš smíchy.

Najednou ztuhl, a cukřenka mu vypadla z ruky. Pomalu se otočil. Z postele na něj Marek upíral unavený pohled.

„Marku!“ zařval, bez ohledu na nemocniční prostředí.

Jedním skokem byl u něj, klečel u postele a svíral jeho prsty v rukou.

„Marku… Marku… Jak… Jak ti je? Počkej, zavolám sem nějakýho doktora,“ brebentil Tomáš, který nevěděl kam dřív skočit. Dal by všechno na světě a svou pravou ruku, jen kdyby ho teď mohl obejmout.

„Počkej, neplaš,“ zarazil ho Marek, který se navzdory tepající bolesti v hlavě usmál.

„Co je dneska za den?“ zeptal se Tomáše.

Ten na něj nechápavě zamrkal.

„Sobota, myslím,“ odpověděl nejistě.

„Výborně,“ pochvaloval si Marek, a navzdory infuzi sevřel Tomášovo tričko, za které si ho slabě přitáhl k sobě.

Tomáš se nad ním překvapivě sklonil.

„Blíž,“ zašeptal Marek tiše.

„Ještě blíž,“ instruoval Tomáše, který se bál, aby ho nějak nezranil.

„Všechno nejlepší k prvnímu týdennímu výročí,“ usmál se na něj Marek navzdory bolesti, a opravdu doufal, že neomdlí, dokud Tomáše nepolíbí.

 

 

Neomdlel.

To až o deset vteřin později.