Marek si připadal, jako kdyby na něj sáhla Smrt. Mimoděk ho napadlo, že nechat Tomášovo nahé tělo napospas chladnému nočnímu vzduchu poté, co ho otíral vlhkým ručníkem, asi nebyl úplně nejlepší nápad.

„Řešil jsem, jestli ti mám zavolat sanitu,“ vysvětloval tiše směřem, kterým tušil jeho tvář, i když měl pocit, že Tomáš nemůže slyšet jediné slovo přes hlasitý tlukot jeho srdce.

„Vyřešeno, čau zítra,“ broukl ještě zpátky do telefonu, a aniž by počkal na reakci, ukončil hovor a odhodil mobil na stůl.

„Však já vím, slyšel jsem,“ zašeptal mu Tomáš do zad a propustil ho ze sevření. Teď, když znovu slyšel starost v Markově hlase, už si s tím svým překvapujícím útokem na slabiny tak vtipný nepřipadal. Vtiskl mu polibek mezi lopatky a oběma rukama ho objal kolem pasu, opřený o jeho široká záda.

Marek od sebe odtáhl Tomášovy ruce, aby se k němu mohl otočit čelem.

„Jak ti je, jsi v pohodě?“ ptal se starostlivě. Zrudlý Tomáš jen tiše přikývl, hlavu zabořenou v Markově hrudníku.

„Bože, fakt jsi mě vyděsil. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát i ve skutečným světě,“ vrtěl nevěřícně hlavou.

„Jo, taky jsem se s tím setkal prvně,“ zabručel Tomáš otráveně. Z nějakého důvodu si připadal vážně trapně.

Marek ho vzal opatrně za bradu a zvedl jeho obličej tak, aby na něj viděl.

„Vážně ti nic není?“ naléhal.

„Jen trochu vratkej, jinak jako rybička,“ zašeptal Tomáš, naprosto uchvácen hřejivou silou Markova čokoládového pohledu.

Marek si úlevně vydechl. Měl od dnešního večera velká očekávání, ale že Tomáše udělá do bezvědomí, to by ho nikdy nenapadlo. Chytil ho kolem pasu, aby ho co možná nejvíc podepřel, a vedl ho k posteli. Opatrně ho uložil, nedbaje na jeho lamentování, že není nemohoucí, a lehl si vedle něj.

„Kolik může být?“ zeptal se Tomáš, schoulený v Markově náruči.

„Něco před půlnocí. Spi, ráno musíš do práce,“ nabádal ho Marek, zatímco ho hladil po zádech. Hořce si uvědomil, že zněl jako jeho otec.

Tomáš to však nekomentoval.

Marka zarazilo, že by si Tomáš nechal uniknout takhle snadnou možnost k rýpnutí, a ve tmě vyhledal jeho tvář. Spokojeně oddychoval, aniž by povolil sevření paží, kterými ho objímal.

 

 

Ráno přišlo poněkud nečekaně. Tomáš se probudil nezvyklým horkem, a ze zvyku jeho první pohled směřoval k hodinám.

Díky tomu Markův den začal ostrým rýpancem do žeber, když ho ze sebe Tomáš shodil, zatímco nadával jako špaček.

Zaspali.

Marek ani nevěděl jak, ocitl se v Mazlíkovi, na sobě jen kalhoty a Tomášovo triko, zbytek svých věcí svíral v ruce. Takhle rychle ho po ránu ještě nikdy nikdo nevypakoval, a to někteří z jeho partnerů porušovali svátost manželskou. Řev Tomášova auta pomalu zanikal v dáli, a Marek si teprve pomalu začal uvědomovat, že je nejvyšší čas se probrat a začít další den. Jak se mu probouzel mozek, začal si uvědomovat, co všechno má dnes na programu. Všechno to považoval za nedůležité překážky, které musí překonat, aby mohl večer znovu obejmout Tomáše.

Tentokrát však chtěl být něžný. Nakonec pomalé, něžné milování s Tomášem… To by měl být úchvatný zážitek. Culil se pro sebe celou cestu domů. Vlastně až do sprchy, kde na sebe omylem pustil vodu tak studenou, že by z toho ztuhl úsměv i průměrně otužilému eskymákovi.

 

Tomáš v práci jen proletěl šatnou a montérky si pozapínal až a dílně. Nikomu však jeho pozdní příchod nevadil. Překontroloval čas a zjistil, že vlastně přišel pozdě jen o sedm minut. Vida, kolik času se dá ušetřit, když se vynechá snídaně, a ranní hygiena se omezí na letmý kontakt kartáčku a předních zubů.

I když byl po divoké noci rozlámaný, a měl tak trochu problém udržet soustředění, den kolem něj plynul příjemně poklidně. Během polední pauzy si všiml několika nepřijatých hovorů. Zvláštní, neslyšel, že by mu zvonil telefon… Vyšel před dílnu, aby měl na rozhovor klid a zavolal zpět původci hovorů – majitelce bytu.

Ještě dlouho pak seděl na obrubníku před dílnou, a z hloubi srdce litoval, že nekouří. Teď by si vážně rád zapálil.

 

 

Marek se vracel v šest večer Mazlíkem z jednání v Trutnově, a i když nerad, byl nejvyšší čas aby si přiznal, že dnes Tomáše prostě neuvidí. Sáhl po telefonu, ale při pohledu na stav baterie se rozhodl, že mu raději zavolá z kanceláře. Beztak tam pravděpodobně stráví celou dnešní noc.

Jen co od mobilu vzdálil ruku, rozblikal se příchozím hovorem. Vida, Tomáš.

„Ahoj, kdyby mi to vypadlo tak se nelekej, nechal jsem si nabíječku v práci a telefon mi řve hlady,“ vychrlil na Tomáše, než ten mu stihl cokoliv říct. „Chybíš mi,“ doplnil už normálním tónem.

„Ty mě taky,“ řekl Tomáš překvapivě tiše. „Uvidím tě dneska?“ zeptal se Tomáš, a s jeho hlasem rozhodně něco nebylo v pořádku.

„Promiň, dneska to nejde. Co kdybych se u tebe stavil zítra, hned jak skončím v práci?“

„To nejde. A vlastně to nepůjde už nikdy,“ odfrkl si Tomáš a Marka zalil studený pot.

„Co-ehm. Co tím chceš říct?“ přeskočil mu hlas. Co se sakra stalo? Byl Tomáš kvůli něčemu naštvaný? Zase se někde přimotal Peťko, nebo po tom včerejšku přece jen nebyl v pořádku?! Markova fantazie jela v panice na plné obrátky.

„Měl jsem dneska moc prima rozhovor. S majitelkou bytu,“ vysvětloval Tomáš hořce. „Vypadá to, že jen za dnešní dopoledne obdržela čtyři velmi naštvané hovory od lidí ze sousedních bytů, kteří požadují moje okamžité vystěhování. Jsem totiž hlučný potížista,“ dokončil ledovým tónem.

„Ty? Potížista? To nechápu. Cos vyváděl, hrál jsi tam celé noci počítačové hry, nebo co?“ žasl Marek, kterému se neskutečně ulevilo, že problém není mezi ním a Tomášem.

Tomáše napadlo, jestli je Marek opravdu tak natvrdlý, nebo si z něj dělá legraci.

„Pamatuješ na včerejšek?“ zeptal se mechanicky.

„Těmhle myšlenkám se v práci obvykle snažím vyhýbat,“ odpověděl Marek vesele.

Aha, takže vážně byl tak pomalý.

„No, sousedé z vedlejších bytů, z bytu přes chodbu a z bytu pode mnou si na včerejšek rozhodně pamatují. A nelíbil se jim.“

„Pak netuší, co je dobrý,“ bavil se Marek, který stále ještě neviděl, proč je situace tak vážná.

„To je sice možný, ale já musím do konce příštího měsíce vyklidit byt,“ oznámil mu Tomáš a doufal, že mu konečně došla závažnost situace.

„A kde je problém? Najdeme ti něco trochu většího, aby se ti tam vešlo i zimní oblečení.“

Tomáše Markův bezstarostný tón začínal vážně vytáčet.

„Uvědomuješ si, že se musím vystěhovat, nevím, jestli seženu něco rozmnýho za slušný peníze, a navíc na nějaký doporučení můžu zapomenout?!“ vyjel po něm.

„No, vždycky můžeš bydlet se mnou, víš,“ nabídl náhle vážným hlasem Marek. „A klidně i bez doporučení,“ doplnil pobaveně.

 

Tomáš zůstal neschopen slova. Vážně ho Marek právě požádal, aby se k němu nastěhoval? K Markovi? Bydlet s ním, v tom obřím bytě… S Markem. Jen oni dva.

„Marku, já nevím, jestli na to nejdeš trochu rychle. Známe se pár dní, a…“

„Když napočítáš i to, co jsme se znali jen virtuálně, tak už je to náhodou celkem zajetej vztah,“ skočil mu Marek do řeči. „Nemusíš mi odpovídat hned, promysli si to, a probereme to zítra u mě. Třeba v osm večer, hm? Připravím něco k večeři… Jen… Není to tak, že bych nad tím nepřemýšlel, víš. Miluju tě, Tomáši,“ vyslovil Marek jako první to, co se mu Tomáš už od včerejška odhodlával říct.

Tomáš měl slzy v očích, a jeho srdce vynechávalo snad každý třetí úder, jak se klopýtavě hnalo kupředu.

„Chtěl jsem ti to říct do očí, sakra,“ zašeptal Tomáš zlomeným hlasem. Odpovědí mu byl Markův hřejivý smích.

„Však můžeš, zítra-“ Ticho.

„Marku? Marku jsi tam?“ zvýšil Tomáš znepokojeně hlas. Ozval se signál ukončeného hovoru.

Tomáš pro jistotu zadal opakování hovoru.

„Volaný účastník není dostupný,…“ nemělo cenu poslouchat robotický hlas dál. Marek ho přece varoval, že má vybitý telefon.

Tomáš po zádech padl na postel, telefon nechal dopadnout vedle sebe.

Bydlení s Markem, hm?

Ráno by se potichu vykrádal ven, aby ho neprobudil, a večer by na něj čekal s večeří. Seděli by spolu u filmů, nebo jeli do kina, poslouchali muziku a pak se celou noc milovali.

Nejspíš by se kvůli tomu pohádali, ale Tomáš by mu platil nájem – i když asi ne tak vysoký, jak by měl. Volné víkendy by trávili venku, Tomáš by mu ukázal, že turistika nejsou jen města a hotely. A taky by ho vzal domů, představil rodičům…

Chytil polštář a přitiskl si ho na obličej, aby ztlumil jeho výkřik. Bylo to vůbec možné? Znal ho v postatě jen pár dní, a i tak se ten paličatý kravaťák stal středobodem jeho vesmíru.

Byl rozhodnutý. Chtěl do toho skočit po hlavě, i za cenu toho, že si namlátí. Nakonec, tohle si přece slíbil už na začátku, ne? Že i kdyby to bylo jen na chvíli, hodlal si to vychutnat plnými doušky.

 

Čtvrtek jako kdyby byl zahalen v růžové mlze. Tomáš měl i v práci tak dobrou náladu, že se mu i kolegové raději vyhýbali. Jindy nemluvný, pracovitý Tomáš si v práci broukal, nepřetržitě se usmíval, a když mluvil, podezřele často používal superlativa. Ano, v práci se ho začínali bát.

 

Úderem osmé zvonil na Markovy dveře, v ruce lahev šampaňského.

Nikdo však neotevíral. Zazvonil znovu.

A znovu mu bylo odpovědí jen ticho v bytě.

Uvědomil si, že venku vlastně ani neviděl stát Mazlíka. Vytáhl z kapsy telefon a vytočil jeho číslo.

„Volaný účastník-“

Vypnutý? Proč měl Marek vypnutý telefon? Na dnešku se přece domlouvali, ne?!

„Nejspíš se jen někde zdržel a nemá signál,“ přesvědčoval Tomáš sám sebe polohlasně. Rozhodl se na něj počkat. Sedl si na podlahu, zády se opřel o dveře Markova bytu a čekal.

 

 

V půl jedenácté necítil nohy ani zadek, ale o to víc vnímal svíravý pocit na hrudi. Marek se stále neukázal, a jeho telefon byl pořád ještě nedostupný. Opatrně, potácivě se postavil, a klopýtal k výtahu, aby mohl jet domů.

Jako v mrákotách vyrazil domů. Možná se jen zasekl v práci, a ztratil pojem o čase…?

Aniž by si to uvědomil, stál vedle Markova parkovacího místa před hotelem.

Bylo prázdné.

Nebyl doma, když měli domluveno, že se tam Tomáš staví.

Nabyl v práci.

Nebyl online.

Nebral telefony.

Totálně ho odstřihl ze svého života.

No, tolik k jeho chvíli absolutního štěstí.