Tomáš sledoval spící tvář před sebou. Věděl o sobě, že má sklony jednat poněkud ukvapeně, ale tohle byla divočina i na něj. Víc ho však překvapovalo, že mu to nevadilo.

Ještě v pátek by muže, který nyní spal vedle něj, přešel tak maximálně se zálibným pohledem, ale víc nic. Úterý bylo teprve několik málo hodin, a on měl při pohledu na něj pocit, že takhle by mohl strávit zbytek života.

Marek ze spaní mlaskal, občas zachrápal, a když si lehl na bok, z pootevřených úst si během pár minut začala slina razit cestu na polštář. Přesto by přísahal, že na světě není pohled, který by ho naplňoval větším klidem.

Pořád dokola si přehrával včerejší den. Když se před hodinou probudil, tak tedy hlavně tu postelovou část, ale teď, když už se dokázal trochu uklidnit, zpětné vychutnával společné sledování filmů, klidnou a přesto vzrušující atmosféru vzájemné blízkosti. Dokonce i ten mražený dort, který si postavili mezi sebe, a každý ho začal svou lžící likvidovat, dokud nezbylo jen několik málo maličkých drobečků, a oni oba nebyli nacpaní k prasknutí a upatlaní až za ušima. Jejich hádka o to, kdo zaplatí pizzu k večeři, nebo nesmělá, tichá dohoda o tom, jak každý půjde do sprchy pěkně sám. Markova hřejivá náruč, když ho na dobrou noc objal a políbil do vlasů s tím, že na víc si nevěří…

Bylo to jen před pár hodinami, ale pro něj už to byly jedny z nejcennějších vzpomínek.

Sáhl pro telefon pod polštář a překontroloval čas. Už by měl vstávat, ale to tiché, klidné oddychování muže, do kterého se bezhlavě zamiloval, ho drželo na místě jako psa u boudy.

Ještě chvilku, chviličku… Ne, měl by se chovat jako dospělý. Tiše, opatrně se vyplížil z postele a neslyšně se dostal až ke dveřím. Zavřel za sebou a teprve tehdy se protáhl a zívl. Byl nevyšší čas postavit se čelem dalšímu dni.

Zatímco byl v koupelně, uvažoval nad tím, jak je vlastně fajn, že si s Markem napřed psal. Spoustu věcí mu tak na sebe napráskal. Třeba co rád snídá, a tak Tomáš našel topinkovač a postavil na čaj. Zrovna do Markova čaje přidával cukr, když ten se zjevil ve dveřích. Ještě rozespalý, zmuchlaný a místo očí měl jen dvě úzké štěrbiny. Vstávání vážně nesnášel, ale kvůli Tomášovi vstal, což Tomášovo nitro zaplavilo neskutečně hřejivým pocitem.

 

Marek se probudil v posteli sám, což by ho nemělo překvapovat. Možná víc než co jiného ho zarazil fakt, že mu to vadilo. Z kuchyně se ozývaly zvuky přípravy snídaně, a vůně čerstvě opečeného chleba ho ujistila v tom, že se neplete. Mátožně se vysoukal z postele.

Ve dveřích do kuchyně se zarazil. Tomáš už měl hotovo, a kmital po kuchyni jen v trenkách. Sakra, od včerejška si Marek připadal jako v očistci. Díval se na něco, co moc chtěl, bylo to nadosah, ale vzít si to nesměl.

Přistoupil až k němu a plnou vahou se o něj přel, zatímco ho sevřel v objetí.

„Dobré ráno,“ broukl Tomáš nevzrušeně.

„To by mě zajímalo kde,“ zabručel Marek, a přitiskl svou tvář do krátkých vlasů, ze kterých cítil svůj šampon.

„Den budeš mít takový, jaký si ho uděláš,“ uculoval se pobaveně Tomáš a manévroval spící figurínu na židli.

 

Díky snídani se Marek pomalu probouzel, ze sprchy se šel rovnou obléknout, a Tomáše napadlo, že to ani nebyl on, kdo z ložnice vyšel. Jako kdyby toho rozlámaného, spícího muže prostě jen ze sebe svlékl a ze skříně vytáhl svěžího, dokonalého manažera, kterého si na sebe navlékl. Najednou byl zase samá legrace.

Ještě v autě ho nedůvěřivě pozoroval.

„Mám někde pastu nebo co?“ nevydržel Marek.

„Ne… To je právě ten problém. Jsi… Až moc dokonalej. Ta změna je fakt děsivá,“ odpověděl Tomáš pobaveně.

„Dokonalej, hm?“ zahučel si Marek pro sebe spokojeně.

„No moment, jaká změna??? Chceš říct, že nejsem takovej pořád?“ bavil se.

Tomáš se rozesmál, a Marek se k němu připojil. Během několika minut zastavoval auto před obrovským, luxusním hotelem. Marek vystoupil z auta, vzal s sebou černý, kožený kufřík s tím, že se hned vrátí. Tomášovi to vyhovovalo, když viděl jak luxusně celá budova a lidé kolem působí, bylo mu jasné, že v džínsech a tričku by leda tak budil pozornost. Bezmyšlenkovitě se zahleděl z okna a poslouchal muziku, která v autě tiše hrála.

Lidé spěchali do budovy, ve tvářích soustředěné výrazy. Připadal si, že stojí před nějakou obchodní centrálou a ne hotelem. Marek mu však vysvětlil, že v tomhle hotelu se nachází i ústředí, takže je to tady trochu víc obchodně zaměřené, než ostatní hotely stejného řetězce.

Tomášovu pozornost upoutal starší muž, který za rychlé chůze urovnával nějaké papíry ve složce, kterou nesl. Tolik pospíchal, že si ani nevšiml, že mu jeden z papírů vyklouzl a pomalu se za jeho zády snášel k zemi. Tomáš si odepnul pás a vystoupil z auta.

„Pane,“ zkusil muže oslovit, ten mu však nevěnoval pozornost. Tomáš popoběhl a zvedl papír ze země. Dostihl muže a poklepal mu na rameno.

„Mohl by Vám chybět,“ vysvětlil s úsměvem. Muž ho přejel hodnotícím pohledem, než se zadíval na papír. Překvapeně si ho od Tomáše vzal. Jen pokývl, a bez dalšího slova se otočil a zmizel uvnitř budovy.

Tomáš se ušklíbl. Přesně proto neměl kravaťáky v lásce. Obvykle to byla arogantní hovada.

Pomalu se vracel k autu. Vzal za kliku, aby si mohl znovu sednout dovnitř, ale bylo zamčeno. Nevěřícně to zkusil znovu, nic se však nezměnilo. S hrůzou se zadíval k zapalování, jestli se auto nezamklo s klíčky uvnitř, to však zelo prázdnotou. Tomáš si oddychl. Jestli měl u sebe klíče Marek, stačilo počkat venku. Opřel se zády o auto a založil ruce na hrudi.

Chvíli tam tak stál a dál sledoval ranní hemžení, když ho oslovil mladík o něco starší než on, v uniformě ochranky.

„Mohl byste prosím odstoupit od toho vozu?“ vyzval Tomáše.

„Proč?“ nechápal, a se zájmem si prohlížel narušitele. Na krku mu zpod límce uniformy vykukovalo tetování, a tón jeho hlasu jasně značil, že přišel dělat problémy. S největší pravděpodobností další z těch, kteří se díky práci v nějaké security agentuře považovali minimálně za Terminátora.

„Neptej se tak blbě a jdi od toho auta,“ zvýšil hlas ten Drsoň.

„Je mi líto, ale čekám tu na jeho majitele,“ pokusil se Tomáš o vysvětlení, ale bylo mu jasné, že cokoliv řekne, tenhle bouchač to nebude brát v potaz.

„Kdyby pan Montner chtěl umýt okna, zajel by si k pumpě, nechtěl by to po tobě,“ syčel bouchač arogantně. Tomáš se málem začal smát. Zkusil si představit jeho výraz, kdyby viděl co přesně pan Montner po něm chtěl, a nejspíš ještě bude chtít…

„Tak tu na něj můžeme počkat spolu, za chvilku by se měl vrátit,“ nabídl Tomáš cestu kompromisu, ale bouchač byl podle všeho už v ráži. Nejspíš se tu musel celý den jen tak poflakovat a hlídat, kdyby se něco náhodou stalo. Musel se strašně nudit, a Tomáš chápal, že když konečně takový člověk dostal možnost „jít do akce“ nechal se snadno unést.

Drsňák však s jeho návrhem nesouhlasil. Chytil Tomáše za paži a smýknul jím od Markova vozu. Místo aby ho pustil, táhl ho směrem pryč. Tomáš měl opravdu dobrou náladu, ale tenhle opičák se mu ji nejspíš rozhodl zkazit.

Čeho bylo moc, toho bylo příliš. Vytrhl ruku z jeho sevření a zaujal pevnější postoj.

„Jestli jsi mě nepochopil, tak ti to zopakuji. Čekám tady na Marka, o což mě sám požádal. A jestli na mě ještě sáhneš, budeš si sbírat zuby ze země zlámanými prsty,“ zavrčel nebezpečně. Možná nebyl vysoký a ramenatý jako Marek, ale bojové sporty ho bavily už od dětství, a dodnes trávil spoustu času v tělocvičně a trénováním. V reakcích toho bouchače poznal jasně hospodského rváče, takže neměl pochyby o tom, jak by takový střet dopadl.

Muž z ochranky zbrunátněl a vyrazil proti Tomášovi.

„Je tady nějaký problém,“ ozval se výhružně autoritativní Markův hlas. Bouchač zamrzl na místě.

 

 

Marek vyřešil v kanceláři to nejnutnější, a pospíchal za Tomášem. V hale si všiml dvou starších mužů z ochranky, jak se pobaveně dívají ven.

„Myslíš, že mu rozbije hubu?“ zeptal se tiše jeden z nich. 

„To si piš, Roman si tyhle situace užívá. Až je mi toho klučíka snad i líto. Ale co, nemá se otírat o auta slušných lidí…“ odpověděl druhý a Marka zamrazila neblahá předtucha.

Rázně vykročil ven, a viděl, jak mladík z ochranky tahá Tomáš pryč od Mazlíka. Rozbušilo se mu srdce. Jestli na něj ten vylízanej kretén ještě vztáhne ruku, je bez práce!

Viděl, jak se mu Tomáš vytrhl a ujistil se, že má pevně těžiště. To znamenalo jediné, Tomáš byl připravený se prát. Přidal do kroku, a když byl konečně o trochu blíž, zavolal na ně.

Mladík z ochranky ho ihned poznal a zarazil se. Když se Marek postavil po Tomášově boku, viditelně zbledl.

„Žádný problém,“ řekl tiše Tomáš, aniž by z mladíka spustil pohled.

„Tak proč nejsi v autě?“ zeptal se klidným hlasem Marek, vděčný, že se nestalo nic horšího.

„Na chvilku jsem vystoupil a ten zmetek mě zamkl venku,“ vysvětloval Tomáš, kývl pobaveně hlavou na Mazlíka a otočil se k muži z ochranky zády.

„Promiň, měl jsem ti tu nechat klíče,“ uvědomil si Marek a odemkl Mazlíka. Oba nastoupili, aniž by bouchačovi věnovali jediný pohled. Marek vycouval z parkovacího místa. Tomáš neodolal, a na šokovaného pracovníka bezpečnostní služby, který je ještě pořád nevěřícně sledoval, vyplázl rozverně jazyk.

„Velmi dospělé,“ prohodil Marek, který měl co dělat, aby se nesmál nahlas.

„Koledoval si o to,“ brouknul Tomáš.

 

Zastávka u Tomáše doma trvala jen několik minut. Marek si zatím v autě potřeboval vyřídit nějaký hovor, a tak Tomáš jen vyběhl nahoru a v rychlosti si vzal na sebe jiné oblečení a použil vlastní deodorant, i když mu trhalo srdce, že jím zahubí tu příjemnou vůni Markovy blízkosti, která na něm ulpěla.

Za dalších deset minut už stáli v ulici vedle servisu. Nechtěl, aby někdo v práci viděl, že ten zazobaný muž, který si ho včera odvezl, ho také ráno dovezl. Ne že by se nějak styděl nebo tajil svou orientaci, jen… Přišlo mu to jako zbytečná provokace.

„V kolik končíš?“ zeptal se Marek, který se snažil oddálit tu chvíli, kdy Tomáš vystoupí z auta.

„V pět, když to dobře půjde. A ty?“

„Aaaah, poslední jednání mám tak do půl sedmé, z toho se nevykroutím,“ zabručel, když se pro jistotu ještě podíval do diáře.

„Tak chceš ten bazén odpískat?“ nedařilo se Tomášovi potlačit zklamaný tón.

„No, kdyby to znamenalo, že tě budu mít pro sebe až do rána, tak by mi to asi ani tolik nevadilo, ale možná bude lepší, když napřed vybijeme trochu energie někde, kde se na tebe nebudu moct vrhnout jako zvíře v říji,“ řekl Marek a naklonil se k Tomášovi, který mu nabídl své rty k polibku.

„Co kdybych tě vyzvedl u tebe doma, až skončím v práci?“ zeptal se Marek, než pronikl jazykem do Tomášových úst.

Tomáš jen vzdychl a objal ho kolem krku. Nejraději by se mu vyšplhal na klín a nepustil ho ze svého objetí, ale byl si až příliš dobře vědom, že z dlouhodobého hlediska by to nebyl chytrý nápad.

„Běž,“ zasténal mu Marek do úst zmučeně. „Běž, dokud je alespoň nějaká šance, že tě nechám jít.“

Tomáš se od něj neochotně odtrhl a vystoupil. Marek zhluboka dýchal a zatřásl hlavou, aby se vrátil do reality. Zvedl pohled k Tomášovi, který si naprosto úmyslně přímo před ním přes látku kalhot upravil značnou erekci, kterou ještě provokativně pohladil, než se otočil zády a vyrazil do práce.

Marek se zoufale rozesmál, a opřel si čelo o volant.

„Ty vole, co mi to děláš…“ zasténal a rozhodl se, že tomuhle bude muset učinit přítrž. Tohle tomu svůdnému pokušiteli nedaruje.

 

Marek dorazil do práce s tak dobrou náladou, až to některé zaměstnance děsilo. Pověsti o jeho zabijáckém chování posledních několika dní už dávno kolovaly celým hotelem, proto když se dnes brzy ráno zjevil a byl samý úsměv, i když obvykle před desátou zásadně nechodil, mnozí znejistěli v jeho přítomnosti ještě víc.

Když se vrátil do práce podruhé, a znovu z něj sálala spokojenost, drby létaly plnou rychlostí.

Marek seděl ve své kanceláři, když se ozvalo zaklepání. Po výzvě vstoupil Pavel, a nedůvěřivě si Marka prohlížel.

„Děje se něco?“ zeptal se ho Marek s úsměvem, a nenápadně zavřel v prohlížeči okno, ve kterém vybíral bazén, kam by s Tomášem mohli večer jet.

„Byl jsem vyslán na kontrolu. Hotelem jdou zvěsti, že tě unesli mimozemšťani a ty už nejsi ty, ale tvůj klon ovládaný z jiné galaxie,“ řekl tiše, a zkoumavě přejel Marka pohledem. Ten jen protočil oči.

„Co ty jsi za ředitele hotelu… Nejen, že tvoji podřízení mají tolik času, že řeší takovýhle hovadiny, ale ještě je s tebou chodí konzultovat…“ zavrtěl hlavou.

„Oblíbený ředitel, kterého by si každý zaměstnanec přál,“ brouknul Pavel a s hlasitým žuchnutím dosedl do koženého křesla.

„Chápu to dobře, žes toho kluka sehnal a všechno jste si vyříkali,“ zeptal se, ale při pohledu na to, jak se Marek rozsvítil a jeho oči se upřely na obrazy, které mohl vidět jen on sám, zašermoval rukama: „Ne, nepotřebuju to slyšet, díky,“ předstíral pohoršení pobaveně.

„Hochu, ten kluk je… Neskutečnej. Naprosto neskutečnej,“ řekl mu nadšeně.

„Máš fotku?“ bavil se Markovým přeslazeným výrazem Pavel.

Marek se na něj zašklebil, bylo mu jasné, že si ho přítel dobírá.

„Buď užitečnej: chci ho večer vzít na bazén, ale najít takovej, kde nebude nějakej program je těžší, než se zdálo,“ zabručel, a znovu otevřel vyhledávání.

„Praha?“

„Tam je dneska nějaká autogramiáda nebo co,“ odsekl Marek.

„Boleslav?“

„Potápěči,“ povzdychl si Marek.

„A to je problém? Pod vodou nebudou překážet a nevím, že by ti někdy vadilo publikum,“ rýpnul si do něj Pavel, za což ho Marek zpražil ledovým pohledem.

„Jestli chceš chytračit, určitě vymyslím nějakej prima důvod, proč už letos nebudeš potřebovat prémie…“ zavrčel na něj Marek. Pavel se rozesmál.

„Tak ho vezmi do Německa nebo Rakouska, tam jsou velký bazény...“

„To sice jsou, ale já mám ještě odpoledne jednání a on musí ráno do práce…“ zaskučel Marek zklamaně. Nikdy by ho nenapadlo, jak bude těžké najít v létě bazén. Veřejná koupaliště zavírala nejpozději v sedm, menší kryté bazény, které obvykle měly otevřeno i večer, byly přes léto zavřené a velká centra otravovala s doprovodnými programy.

„No, a musí to být bazén? Nestačilo by třeba… Jezero nebo pískovna?“ navrhl Pavel.

„Poslouchám,“ získal si Markovu plnou pozornost.

 

 

Tomáš byl v práci tak trochu duchem mimo, což naštěstí ničemu zase tolik nevadilo. Dnes bylo překvapivě málo práce, a na to, aby se vztekal s tou stařičkou fordkou, na kterou se šéf samozřejmě vyfláknul, se moc soustředit nepotřeboval.

Těsně po jedenácté mu zazvonil mobil. Překvapeně přijal Markův hovor.

„Rychlá technická, pak už nebudu rušit od práce: co máš za auto?“

Tomáš se zarazil, ale Marek zněl tak nadšeně, že se rozhodl nevyzvídat.

„Volkswagen golf, Highline 2003,“ odpověděl automaticky.

„A jezdí?“ Tomáš na chvilku zauvažoval, že mu položí telefon.

„Samozřejmě, s kým si sakra myslíš, že mluvíš?!“ zavrčel, čímž si vykoledoval Markův zvučný smích.

„Já jen tak pro jistotu. A zvládl by polní cestu?“

„No, na rallye stavěnej není, ale v terénu se neztratí,“ připustil Tomáš.

„Super, tak večer pojedeme tvým autem, nevadí? Mazlík není tak úplně stavěnej na ježdění mimo asfalt. Tak večer ahoj,“ rozloučil se zvesela a ukončil hovor.

Tomáš nevěřícně sledoval mobil, ze kterého se ozývalo charakteristické tútání. Napadlo ho, jestli by se neměl začít bát.