Byl si jistý, že má právě v péči Montysova Mazlíka. Otázka zněla, co dál?

Měl by mu to napsat? Měl by mu napsat, že se pokusí, aby oprava netrvala moc dlouho? Byl si dost jistý, že by to vyznělo fakt hodně pitomě. Ale zase nechtěl dělat, jako by se to nestalo. Nikdy by ho nenapadlo, že se tohle může stát v reálném světě. Objevil další část Montyse, který mu pomáhal přežít dlouhé osamělé večery. Chtěl pro něj taky něco udělat.

Rozhodl se. Tohle bude dlouhá noc, ale to ničemu nevadilo. Beztak měl víkend volný. Odhodlaně vsunul telefon zpět do zadní kapsy a rázným krokem zamířil ke skladu, aby si ověřil, že má všechno, co bude potřebovat, i když normálně by byl postup jiný.

 

 

V pět ráno za sebou zakódoval servis a jel domů. Už si ani nepamatoval, kdy byl naposledy takhle vyčerpaný. Ale co bylo hlavní, zvládnul to.

Ještě než usnul, poslal Montysovi zprávu.

„Na tvým místě bych dneska mezi osmou a desátou zavolal do toho servisu. Oběd bys pak s trochou štěstí mohl stihnout kdekoliv na cestách.“

 

 

Hlasité zvonění Tomáše probralo jen napůl. Věděl, že tohle není budík, co si nastavil na mobilu. Volal mu šéf.

„No?“ zahučel Tomáš do telefonu. Šéf byl naštěstí férový chlap, takže by ho nemělo překvapit, že se nesetká s nadšením, když volá někomu, kdo má volno.

„Tomáši, tys tu M6ku dělal celou noc?“ šéfův hlas zněl nedůvěřivě.

„Jo. Je s ní nějakej problém?“

„Ne, to ne… Jen že se po ní ptal majitel, a já se chtěl ujistit, že je fakt komplet hotová. Nepospíchala, tak proč jsi na to tak tlačil?“

„Napadlo mě, že by takovej mazlík mohl doma chybět,“ pousmál se Tomáš kysele. Kruci, bylo teprve devět.

„No, to asi jo, ale stejně… Jestli to bylo pro někoho známýho, měls to říct, vlítlo by vás na to víc…“

„Nebylo, jen jsem ji prostě chtěl dodělat. Ještě něco? Fakt bych se potřeboval dospat…“

„Jasný no, tak to je všechno. Čau v pondělí,“ řekl šéf a zavěsil. Tomáš ale věděl, že už neusne. Přes den nikdy nemohl dobře usnout.

Když už měl v ruce telefon, otevřel chat.

„Jak to myslíš?“

„Volal jsem tam. Mazlík je fakt hotovej. Jeden z mechaniků prej na něm dělal celou noc. Jak jsi to věděl???“

Tomáš se musel usmát. No, Montys27 zjevně nebude nejbystřejší, když na to tak přijde.

„Hlavní je, že je doma, ne? Víc neřeš.“

Jak byl rozespalý, špatně se mu orientovalo na displeji, tak rovnou stáhl aplikaci pro mobily. Jen se do ní přihlásil, ozvalo se známé pinknutí příchozí zprávy.

„Co máš dneska v plánu?“

„Původně spánek, ale teď když už jsem vzhůru, tak asi tělocvičnu a nějaký filmy.“ Tomáš odepsal bez zaváhání, aniž by se obtěžoval uvažovat v souvislostech.

„Pojď na oběd.“

Co? Montys ho právě pozval na oběd?

Rázem byl Tomáš naprosto vzhůru. Co mu napsat? Nikdy se nebavili o tom, že by se setkali v reálu. Navíc, Montys – tedy Marek – měl za sebou hodně ošklivý rozchod. Předevčírem, krucinál! Tak proč ho zve na oběd???

Chvíli to trvalo, ale nakonec se Tomáš uklidnil. Jeho naivní, fantaziemi, anime a knihami deformované já se na všechno dokázalo podívat racionálně. Nejspíš se chce jen nějak odvděčit za opravu auta, a možná pokecat. Rozhodně by v tom neměl hledat nic většího. Rozhodně ne.

„V kolik? Já jen abych věděl, jestli mám snídat,“ odeslal rozesmátého smajlíka, za kterým se skrývala roztřesená ruka, která stiskla ikonku k odeslání.

„Pošli adresu, do půl hodiny mám dojezd kamkoli do 100km.“ Tomášovi bilo srdce na poplach. Jasně, je to v podstatě jen oběd s kámošem, ale proč ho ty poslední neosobní zprávy tak děsily?

Nebyl čas couvnout. Do tohohle se uvrtal ve chvíli, kdy se rozhodl mu to auto udělat co nejdřív. Poslal adresu a vletěl do sprchy, v hlavě zatím spěšně vymýšlel, co na sebe.

Ještě si čistil zuby, když mu na stole pinkl mobil nejnovější informaci.

„Jsem tu.“

Tomášovi se sevřel žaludek. Přesně z tohohle důvodu nikdy nešel na rande naslepo. Nervozita do něj udeřila ocelovou palicí. Cítil, jak se mu potí dlaně, když se nenápadně krčil za oknem, aby nahlédl na parkoviště. Stál tam. Markův Mazlík. A jeho majitel s největší pravděpodobností v něm.

Napadlo ho, že by se mohl pokusit vymyslet nějaký způsob, jak se z toho vykroutit, ale pak zahlédl svůj odraz ve velkém zrcadle na skříni. Měl světlé džíny, ale tentokrát k nim volil černou košili s krátkým rukávem. Během deseti minut stihl sprchu, ranní hygienu i oblékání. Co si to namlouval, vždyť takhle by nejančil někdo, kdo se s Markem nechce setkat.

Do jedné zadní kapsy zasunul mobil a do druhé peněženku, ze svazku klíčů odepnul jen od bytu a od vchodu. Zamkl byt a klíče schoval do přední kapsy kalhot. Ve výtahu si prohlédl vlastní ruce. Věděl, že nejsou pěkné. Černé čáry byly tak hluboko, že vyčistit prostě nešly. Zvedl pohled na zrcadlo ve výtahu. Pohled mu vracel trochu vyplašený blonďák, s mírně červenými tvářemi.

„No, lepší to nebude…“ prohodil ke svému odrazu v zrcadle a v přízemí vystoupil.

Měl by jít zaklepat na okénko řidiče, nebo rovnou nastoupit? K autu se blížil z pravé strany, ale Montyse nikdy neviděl, a on nikdy neviděl jeho. Možná by to bylo slušnější, než mu prostě vpadnout do auta…

Tomáš pomalu měnil směr chůze, když se otevřely dveře u spolujezdce.

„Nemysli si, že zdrhneš. Nastupuj,“ ozval se z útrob auta příjemný, hluboký hlas panovačným tónem.

Tomáš se neubránil ušklíbnutí. Jo, přesně takhle by měl Montys27 reagovat.

„Myslel jsem, že se napřed představím, nebo tak něco. Ale tenhle způsob má taky něco do sebe,“ řekl a kývl hlavou směrem k tmavým oknům, díky kterým nebylo vidět dovnitř vozu.

Poprvé si Marka prohlédl. I uvnitř vozu bylo poznat, že to není žádný drobeček. Jeho výšku znal, ale o těch širokých ramenou se mu nezmínil. Stejně jako o tom křivém úsměvu, který v kombinaci s jiskrami v hnědých očích působil… Sexy. Hodně sexy. Tmavé vlasy měl po stranách vyholené, zatímco na vrchu delší, pečlivě sčesané dozadu a nejspíš hodně dobře nagelované, jinak nechápal, jak by tam mohly držet.

„Marek,“ vystřelil k němu Montys pravici.

„Tomáš,“ stiskl ji, a vychutnával si pohled na tvář toho, s kým si tak dlouho povídal, aniž by ho viděl. Uvědomil si, co znamená to teplo, které se mu začínalo rozlévat tváří.

On se červenal! Kruci, kruci, kruci! Kamarád. Oběd. Kamarád, který není pro tebe,… drmolil si Tomáš v hlavě stále dokola a přinutil se upřít pohled ven a vážně doufal, že si Marek ničeho nevšiml.

„Tak kam pojedeme?“ zeptal se Tomáš, když začala houstnout atmosféra a on stále nic neříkal.

Marek se jen uchechtl a nastartoval. Motor zavrněl jako spokojená šelma a vůz tiše vykličkoval z parkoviště, během dvou minut už byli na dálnici a letěli směrem na Prahu.

„Na oběd,“ zněla jednoduchá odpověď, zatímco se hnali vpřed. Tomáš zvažoval, jestli by měl Markovi připomenout, že překračování maximální povolené rychlosti o 50km/h u policajta neukecá, ale pak si uvědomil, že mu do toho vlastně nic není. Nebál se s Markem. I když jeli nebezpečnou rychlostí, z každého Markova pohybu bylo cítit, že přesně ví, co dělá.

Tomáš se pohodlněji uvelebil v sedadle a sledoval ubíhající krajinu. Jestli si Marek nechce povídat, nutit ho nebude.

„Děkuju,“ ozvalo se po chvíli. Tomáš sebou trhnul, tichý hlas ho překvapil. Marek upíral pohled na dálnici před nimi.

„Nevím, o čem mluvíš. Je snad normální, že mechanik udělá maximum, aby se auto vrátilo ke svýmu majiteli co nejdřív, ne?“ pronesl pobaveně, ale srdce cítil až v krku.

„Jo, jasně,“ odfrknul si Marek, a jeho tvář, kterou Tomáš pozoroval v odrazu bočního okna, uvolnila velkou část ze svého napětí. Chvilku to vypadalo, že se usměje.

„Jak jsi zjistil, že jde o mě?“ zeptal se, a věnoval Tomášovi rychlý pohled.

„Jak jsi mi psal, co máš za auto, zrovna jsem se o něj opíral, zatímco z něj hrála tvoje muzika. A pak už jen stačilo se kouknout do papírů, jak dlouho už ho máš. Jen tak pro jistotku…“

Tentokrát se Marek už naplno usmál.

„To bych fakt rád viděl. Musel jsi dost vyšilovat, co?“ mrknul na Tomáše pobaveně. Ten na něj jen protočil oči.

„A co ty? Neříkej, žes nebyl překvapenej?“ zeptal se, a se zájmem se na Marka zadíval, aby mu neušla ani sebemenší reakce.