Během hodiny by měl být Peťko tady. Marek mu slíbil, že ho vyzvedne na autobusáku, ale až příliš dobře si uvědomoval, že to nadšení, že se mu miláček vrací domů, už tam prostě není. Věděl, že ta prvotní zamilovanost vždycky pomine. Dřív nebo později, ale pomine. To co přijde po ní, kdy partneři vidí jeden druhého bez příkras, to je to, co tvoří vztah.

Pípnutí mobilu ho upozornilo na novou zprávu od Tonebuduja. S tím klukem si psal necelý měsíc, a teď, co byl Peťko dva týdny na Slovensku, si psali prakticky nonstop. Asi tak před týdnem Marek překvapeně zjistil, ze zprávy od Tonebuduja ho baví víc a víc. Dokonce se na ně těšil víc, než na ty od Peťka.

A to nebylo dobrý.

Peťko od něj vyžadoval určité vystupování i v soukromí, musel splňovat jeho nemalé standardy. Tonebuduja nedělal vědu z toho, když mu Marek napsal do zprávy hrubku nebo něco vulgárního. I když byl ten kluk o osm let mladší, skvěle si rozuměli. Nebyl to jen další nadrbanec na seznamce nebo tak něco, podle všeho to byl normální kluk. Naivní, tak trochu stydlivý, ale zároveň vážně milý kluk. Respektoval Markův vztah s Peťkem, a nikdy ani náznakem nepřekročil hranici.

Zazvonil mu mobil, ale první, co mu proletělo hlavou byl fakt, že když ho přijme, nebude moct odepsat Tonebuduja.

„Zlatko ahojka, za chvilku budem na busáku. Asi tak o pol hodinky ma možeš vyzvednout,“ drmolil Peťko tiše, až se Marek rozesmál.

„Děláš to zase, víš o tom? Zase tvoříš unikátní slova,“ bavil se. Slyšel, jak Peťko otráveně povzdychl.

„Čo mam robiť, takto pendlovať… Však aj doma si zo mňa robili srandu, že už ani rozprávať neviem… Chvílu tu a chvílu tam, nieje také lahké prepnuť jazyk, vieš?“

To byla pravda. Peťko už tu žil tak dlouho, že slovensky téměř nemluvil. Když pak jel služebně za Slovensko, stavil se vždycky na pár dní u rodiny. A protože tam se mu smáli, že mluví divně, snažil se mluvit slovensky. Občas tak tvořil naprosto nová slova, která byla k smíchu úplně všem, což ho neskutečně štvalo.

„Samozřejmě. Promiň, nebudu se ti smát,“ nabídl Marek smír.

„Dobre. Až budeme doma, možme sa porozprávať?“

„Jistě. Za půl hodinky tě budu čekat na parkovišti u nádraží,“ ujistil ho Marek a zavěsil. 

Mnohem raději by si povídal s Tonebuduja. Napsal mu, že se mu jeho doktůrek vrátil, a že na něj nejspíš nebude mít čas. Doplnil všeříkajícím pohyblivým obrázkem, oblékl se a vyrazil.

Peťko nasedl do auta a přivítání si odbyl rychlou pusou na tvář, chtěl být co nejdříve doma. Marek bez řečí poslechl. I kdyby se ta prvotní vášeň vytratila, bylo mu s Peťkem dobře, ne? Byl by blázen, kdyby chtěl od života víc. Nakonec, s Peťkem už byl skoro půl roku, což byl pro něj fakt úspěch. Měli nejdelší homosexuální vztah, s jakým se kdy setkal.

Většinu času trávili u Marka, takže tam měl i své věci, ale pomalu se začali porozhlížet po společném bydlení.

Marek si uvědomoval, že mu není šestnáct, a vážný vztah mu vyhovoval, i když měl své mouchy.)

Jen za nimi zaklaply dveře, upřel Marek na Peťka žhavý pohled. Možná, s trochou snahy, by ten prvotní žár zase dokázali rozdmýchat…?

Objal ho a políbil. Peťko se chabě bránil, vymlouval se na únavu z cesty. Marek se usmál.

„Nikdy mi nevadilo, když jsi dělal drahoty,“ zašeptal mu do ucha, po kterém přejel jazykem. Vsunul mu ruku za zadní lem kalhot, zajel i pod boxerky. Stiskl v dlani holou kůži, až Peťko zasykl.

Možná to nebude takový požár jako dřív, ale rozhodně nějaký ten plamínek ještě vykřesá, ušklíbl se v duchu Marek. Přejel mu rukou mezi půlky, chtěl Peťka jen trochu pohladit, polaskat, aby se dostal do nálady… Místo toho na místě nevěřícně ztuhl.

Znovu pohnul rukou. Nebylo o čem pochybovat.

Vytáhl ruku a nevěřícně sledoval lepkavou tekutinu na svých prstech.

Podíval se na Peťka, který od něj vyděšeně dva kroky ustoupil, až narazil zády na zeď.

„A tenhle suvenýr mi vezeš odkud?“ zeptal se Marek ledově.

„Z Prahy,“ přiznal zrudlý doktůrek, který se rozhodl, že nemá cenu cokoliv zatajovat.

„Byls vůbec na Slovensku?“

„Samozřejmě. Minulý týden.“

„A jinak?“ ptal se Marek dál, překvapený vlastním klidem. Nikdy by ho nenapadlo, že se bude dobrovolně v něčem takovém pitvat.

„Miro má v Praze byt. Jel na školenie so mnou.“

„A nejspíš ti pak málem ujel autobus z Prahy, že sis nestihl dát ani pořádnou sprchu, co?“ vyzvídal dál Marek. Zvažoval, jestli by neměl Peťka praštit. Možná by mu pak celá tahle situace připadala realističtější a míň uhozená.

Peťko provinile kývl, ale nic víc neříkal.

„No, tak se ty i ta tvoje zkomolená hatmatilka spakujte, a táhni do hajzlu, zlatko,“ ucedil Marek znechuceně a šel si umýt ruce. Připadal si opravdu špinavý. Ani ne tak tím, do čeho sáhl, ale celou tou situací. Když vycházel z koupelny, Peťko stál u dveří a v každé ruce držel jednu igelitku. Marek zadržel uchechtnutí, jak absurdně pan doktor právě vypadal s igelitkami z Lidlu.

„Máš všechno?“ Další kývnutí.

„Klíč polož na stůl,“ zastavil ho, když viděl, jak si přendal tašky a jak se k němu chystá vztáhnout ruku.

„Na busák mě asi neodvezeš, však?“ zkusil to ještě Peťko.

Marka napadlo, že tahle situace už asi ani nemůže být absurdnější.

„Jsem na tebe škaredý, já vím,“ pokýval Marek hlavou. Peťko se prudce nadechl, ale nakonec si to rozmyslel, a aniž by cokoliv řekl, zaklaply za ním dveře Markova podkrovního bytu.

Marek zůstal stát v chodbě a přemýšlel, co se to vlastně stalo. Automaticky sáhl do kapsy pro telefon, a najel na novou zprávu od Tonebuduja. Pousmál se. No, tak tohle teda fakt neplánoval.

V rychlosti mu odepsal, a šel do sprchy. Nemohl se zbavit dojmu, že je špinavý. Až pod tekoucí vodou si uvědomil, co se to vlastně právě stalo. Vyšel ze sprchy, a pohled mu padl na telefon. Vzal ho do ruky a znovu rychle vyťukal další zprávu.

Normálně by Tonebuduja odepsal hned, ale zřejmě se odhlásil, když mu Marek napsal, že bude mimo dosah.

Vážně by si s ním teď chtěl promluvit. Vzal místo toho klíče od auta, a vyrazil ven. Bezcílně jezdil po okolí, aby si vyčistil hlavu. Po pár hodinách zastavil na benzínce, aby dotankoval, něco snědl a skočil si na záchod. Při čekání na pokladně neodolal, a poslal Tonebuduja další zprávu. Když si ji po sobě znovu přečetl, trochu toho zalitoval. Tak nějak to vyznívalo jako sebelítost. Bylo už dlouho po půlnoci, tak se rozhodl to neřešit, znovu sedl do auta, pustil si muziku a prostě jel. Kolem druhé ráno začínal cítit únavu, tak pomalu zamířil domů. Vážně by si s někým rád promluvil. Blížil se k domovu, silnice byly prázdné, tak znovu sáhl po mobilu a psal další zprávu. Ještě odeslat, a…

Rána jím smýkla a chvíli nevěděl, co se stalo. Jeho modrá láska, jeho Mazlík, kruci! Hodil mobil na sedadlo spolujezdce a vyskočil ven.

Když nedával pozor, sjel příliš ke krajnici a nabral obrubník pod svodidlem, který měl bránit tomu, aby auta spadla do potoku, který tekl pod silnicí.

Pohladil modrou kapotu, a poprvé mu bylo fakt do breku. Pravé přední koho bylo vytočené, plechy pomuchlané, světlo vytlučené. Mazlík pofrčí do servisu, zázrak že nevybouchaly všechny airbagy, ty by nejspíš Markovi slušně nafackovaly…

Vrátil se do auta a zavolal na číslo asistenční služby. Dvě hodiny pak čekal, než pro něj žluté vozítko přijede, a odtáhne mu Mazlíka do nejbližšího servisu. Řidič byl tak ochotný, že Marka napřed vysadil doma, a to za pouhopouhou pětistovku.

Byl naštvaný, unavený a zhnusený, vážně by si rád do něčeho praštil, ale v tuhle hodinu to nebylo moc reálné. Alespoň vydusal schody do devátého patra, aby se trochu unavil. Doma ho trochu zarazilo, že se vlastně ani nic nezměnilo. A co víc, jemu to nevadilo. Osprchoval se, a v posteli před usnutím mu proletělo hlavou, že tohle znamená, že bylo vážně po všem. Ani ho zase tolik nemrzelo, že už s Peťkem není a nebude, spíš ho štvalo, že z něj dělal vola.

No, očividně to nebyla jen prvotní zamilovanost, co se mezi nimi vytratilo. Možná spolu nakonec byli jen ze zvyku, z pohodlnosti a ze vzpomínek na ty pěkné začátky.

Kolem páté konečně usnul.

 

 

Probudil se chvíli po poledni, ze zvyku překontroloval mobil. Žádné nepřijaté hovory ani SMSky, v práci nahlásil, že si v pátek bere volno. Přijatá zpráva na chatu mu však okamžitě zvedla náladu. Jediný, s kým si tam psal, byl Tonebuduja.

Ve zprávě se ho snažil povzbudit, až se Marek pousmál. Přesně tyhle věci potřeboval slyšet. Odepsal mu, ještě stále zaražený tím, že stačí pár zpráv od neznámého kluka, jemu se automaticky zvedne nálada. Vyměnili si pár zpráv, a Tonebuduja se odmlčel. Marek přemýšlel, co bude dnes dělat. Měl volno, bylo odpoledne a byl doma sám. Chvíli si pohrával s myšlenkou na filmy a postel, ale když se mu v kuchyni vrazil nějaký zatvrdlý drobek chleba do bosého chodidla, usoudil, že by bylo lepší trochu uklízet. Nikdy by ho nenapadlo, že ve svém věku bude svůj volný den trávit šůrováním, usmíval se pro sebe.

Večer si objednal pizzu, a uvelebil se s ní na posteli. Tonebuduja stále mlčel. Marka napadlo, jestli bylo rozumné mu psát, co má za auto. Od té doby se totiž neozval. Mohlo ho to nějak naštvat? Věděl, že ten kluk dělá v nějaké dílně, takže na nový BMW si asi hned tak nevydělá. Nejspíš mu to vážně neměl psát. Třeba to vzal, jako že se Marek vytahuje. Rozhodl se počkat do zítra, a pak se ho zeptat, co se děje. Usnul v půlce filmu, krabici s nedojedenou feferonkovou pochoutkou otevřenou na neobsazené polovině postele.

Ráno ho jako první udeřila do nosu vůně pizzy, která naprosto naplnila celý byt. Otočil se na bok a zíral na otevřenou krabici. Peťka by kleplo, kdyby tohle viděl, pousmál se. Sáhl pod polštář pro telefon a druhou rukou si vzal kousek pizzy, a zakousl se do studené, poněkud oschlé ale stále ještě poživatelné dobroty. Snídaně šampionů.

Když si všiml, že mu na displeji bliká zpráva chatu, málem mu zaskočilo.

Zavolat do servisu? V sobotu? Včera mu řekli, že to potrvá tak dva týdny, než bude Mazlík v pohodě že musí napřed sehnat všechny potřebné díly… Navíc mu zpráva přišla v podstatě ráno. Nedávalo to smysl…

Věděl, že Tonebuduja je někde ze středočeského kraje, ale že by věděl, jak je na tom jeho auto? Neodolal a zeptal se, co tím myslel. Podíval se na hodiny. Devět. No, co mohl ztratit? Vytočil číslo servisu.

„Montner, dobrý den. Včera jste přijali moji M6ku, chtěl bych se zeptat, jak to s ní vypadá?“

Na druhé straně bylo chvilku ticho.

„Pane Montner, podle všeho je hotová. Pro jistotu to ještě ověřím, ale vypadá to, že tu na ní jeden technik dělal celou noc. Můžete si pro to přijet. Ještě mu zavolám, abych se ujistil, takže pokud se Vám během půl hodinky neozvu, můžete si ji vzít. Pojišťovna si to nafotila, účty jim pošleme, takže tu jen podepíšete pár papírů, a je to hotový,“ zněl hlas v servisu tak trochu nejistě, když ukončoval hovor.

Markovi se rozbušilo srdce. Jak tohle mohl Tonebuduja vědět? Byl to on, s kým právě mluvil? Okamžitě mu napsal.

Možná byl ten, kdo posílal do servisu díly? Ono nových modrých M6tek zase tolik nejezdí…

Zavolal si taxík a vydal se vyzvednout svého Mazlíka. Dal si záležet, aby vypadal dobře, tmavé kalhoty doplnil bílou polokošilí. Každého, koho v servisu viděl, si podrobně prohlížel, ale nikdo neodpovídal tomu, jak se mu Tonebuduja popsal. Podepisoval v kanceláři poslední papír, když ho napadlo, že by se mohl prostě zeptat.

„Ten mechanik, který na tom tak makal… Je tady?“ se zatajeným dechem pozoroval tvář vedoucího servisu.

Starší muž se na něj překvapeně zadíval.

„Není, má na víkend volno. Něco je špatně?“

„Ne, jen… Chtěl jsem mu poděkovat,“ zahuhlal Marek. Podal vedoucímu papíry a převzal si klíče od Mazlíka. Takže tam nebyl, neměl šanci ho vidět. Byl tady někde, celkem blízko, a přesto zůstával anonymní. Marek zadumaně odjel domů.

Pinknutí příchozí zprávy ho zastihlo hned, jak vstoupil do bytu. Jak to asi mohl „neřešit“?! Znovu se podíval na čas, ve který mu Tonebuduja posílal zprávu. Byl si naprosto jistý, že on byl ten, kdo celou noc makal na jeho autě. A nejspíš jen proto, že mu Marek ve slabé chvilce napsal, že mu bude chybět ježdění. Ale... Proč by to sakra dělal? Vždyť se znali jen online…

Ale to by se přece dalo změnit, ne?

Zeptal se ho, co má v plánu. Překvapila ho okamžitá odpověď.

Výborně, takže taky neplánoval nic moc.

„Pojď na oběd,“ odeslal a nervózně sledoval telefon, aby mu neunikla ani nejmenší známka toho, že Tonebuduja odepisuje.

Nic.

Pořád nic.

Vteřinová ručička velkých nástěnných ocelových hodin ve tvaru slunečních paprsků se ještě nikdy neploužila takhle pomalu.

Ještě pořád nic.

Markovi začínalo být vážně nepříjemně. Co jestli ho pošle do háje? Chtěl by se s ním setkat. S tím klukem, který kvůli někomu z internetu udělá něco takhle šílenýho.

A taky s klukem, kterýho by – ať se na to díval jak chtěl – byl smrtelný hřích nepoznat blíž.

Pinknutí zprávy ho málem stálo cestu do nemocnice, vrhnul se po telefonu bez ohledu na to, že mu v cestě stála kuchyňská židle. A překvapivě neuhnula, mrcha. Marek poskakoval po jedné noze, zatímco levou rukou svíral palec pravé nohy, nadával jako už dlouho ne, a v pravačkou nedočkavě otevíral zprávu.

Tonebuduja pozvání přijal. Marek se bavil tím, jak se ve zprávě snažil vyznít nad věcí. Vsadil by se, že se mu právě teď slušně klepou kolena. Možná nevěděl, jak Tonebuduja vypadá, ale za tu dobu věděl celkem dobře, jaký je.

Požádal ho o adresu, připravený za ním dojet kamkoliv. Byl někde tady. Mrzelo ho, že ho neviděl v servisu. Považoval to však za jasný důkaz toho, že by se s ním měl setkat. Minimálně aby mu poděkoval.

Odpověď přišla celkem rychle.

Kdyby neměl v plánu řídit, dal by si panáka. Tonebuduja bydlel ve stejném městě jako on.

Znovu si stoupl před zrcadlo a překontroloval, jestli vypadá dobře. Napadlo ho, že vyvádí skoro tolik, jako když šel v sedmnácti na první rande s klukem.

Vezme Tonebuduja někam na oběd. Pokud něco nebude sedět, tak třeba jen do místního Mekáče. Pokud bude takový, jakého si ho představoval, mohl by ho vzít někam do pořádný restaurace, třeba do Golf Hotelu. Díky tomu, že tam často má služební jednání, by dostali salonek, aby po nich nikdo blbě nekoukal…

Spokojeně si ještě upravil vlasy, a vydal se k autu.

Navigace ho navedla přímo před vchod paneláku u koupaliště. Zaparkoval a poslal zprávu, že je na místě. Co asi teď Tonebuduja dělá? Stojí za záclonou a váhá, jestli má přijít?

Marka napadlo, že by měl asi vystoupit, aby se mohli tak nějak přivítat a seznámit, když vtom si všiml světlovlasého mladíka, který váhavě mířil k němu.

Překvapil ho. Nedělal si iluze o tom, jak by mohl Tonebuduja vypadat. Čekal trochu drsnějšího, světlovlasého, nepříliš pohledného frajírka samý sval, nebo možná naopak oplácaného kluka v brýlích. Nakonec, sám Tonebuduja mu řekl, že měl jen jeden vztah, a ten už byl pěkně dávno.

Místo toho viděl sympatického, vážně dobře stavěného mladíka, který i když asi moc nedbal na poslední trendy v módě, a sestřih nejspíš řešil sám doma holicím strojkem, vypadal vážně dobře. Hodně dobře. Asi deset metrů od auta však změnil směr, a místo ke dveřím spolujezdce to vypadalo, že se vydá ke kufru. Ne, možná prostě jen chtěl projít kolem a zmizet…? Než si uvědomil, co dělá, ležel natažený přes auto a otevíral dveře spolujezdce.

Tonebuduja nasedl, a Marek si tak mohl zblízka prohlédnout jeho tvář. Tenhle kluk že by měl problém někoho si najít? Sakra, kde hledal?! S touhle tváří…

„Myslel jsem, že se napřed představím, nebo tak něco. Ale tenhle způsob má taky něco do sebe,“ řekl Tobebuduja a poukázal na tmavě tónovaná okna. Hlas neměl nijak hluboký, ale byl překvapivě hrubý.

 „Marek,“ nabídl mu pravici, pobaven jeho přímočarostí. Právě proto se mu s ním tak dobře povídalo.

„Tomáš,“ představil se blonďák, a ruku stiskl. Marek z něj nespouštěl pohled. Tomáš mu svou ruku vytrhl a odvrátil pohled.

Bylo to tam, že jo? Vsadil by se, že Tomášova tvář potemněla. On se červenal. Kolik kluků se dneska ještě červená? Ve dvaceti, a on… No, tohle bude ještě napínavý.

 „Tak kam pojedeme?“ prolomil Tomáš ticho.

Ano, přesně takhle si ho představoval. Pokud je napjatá atmosféra, Tomáš byl přesně ten typ, který s tím něco udělá. Marek se uchechtl a vyjel z parkoviště.

„Na oběd,“ odpověděl a zamířil k dálnici. Kdepak, tohle nebude na Mekáč. Tohle nebude ani na Golf Hotel. Chtěl na Tomáše udělat dojem a věděl přesně, kam ho vezme. Jen doufal, že to nebude považovat za nějaké vytahování. Prostě tam vařili opravdu výborně, a on chtěl, aby se Tomášovi jejich setkání líbilo. Nakonec, bylo jejich první. A Marek vážně uvažoval nad tím, jak to zařídit, aby nebylo poslední. Bylo to pro něj důležitější, než by býval čekal.

„Děkuju,“ řekl Marek tiše, když se řítil po dálnici, zatímco Tomáš s naprostým klidem sledoval ubíhající krajinu. Dokonce ani nekomentoval rychlost, jakou uháněli.

„Nevím, o čem mluvíš. Je snad normální, že mechanik udělá maximum, aby se auto vrátilo ke svýmu majiteli co nejdřív, ne?“ zlehčoval Tomáš situaci, ale Marek si dobře všiml, jak si nervózně začal pohrávat s rukama.

„Jo, jasně,“ bavil se Marek Tomášovou reakcí.

„Jak jsi zjistil, že jde o mě?“ neodolal otázce, která ho od rána hlodala.

„Jak jsi mi psal, co máš za auto, zrovna jsem se o něj opíral, zatímco z něj hrála tvoje muzika. A pak už jen stačilo se kouknout do papírů, jak dlouho už ho máš. Jen tak pro jistotku…“

Takže se normálně sám napráskal. A ve chvíli, kdy on si lámal hlavu, jestli ho Tomáš špatně nepochopil, on zatím nejspíš prožíval menší nervový šok. Musel se usmát té představě.

„To bych fakt rád viděl. Musel jsi dost vyšilovat, co?“ neodpustil si mrknutí. Tomáš na něj jen protočil oči.

„A co ty? Neříkej, žes nebyl překvapenej?“ snažil se Tomáš vykličkovat z tématu, které se mu nehodilo. Otočil se k Markovi čelem a upřeně ho pozoroval.

Ten se jen nepatrně ošil.

„Popravdě jsem myslel, že mi přeskočilo. Umíš si představit, jaký bylo jít vyzvednout Mazlíka? Kdokoli z těch kluků tam mohl být Tonebuduja. Kdokoliv. A já bych to asi ani nepoznal. Pak mi ten strejda v kanclu řekl, že ten mechanik, co na tom tak makal, má dneska volno. Neumíš si mě v tu chvíli představit. Na jednu stranu jsem byl rád, že tam nejsi, protože kdybych kolem tebe třeba prošel, aniž bych si to uvědomil, bylo by to fakt trapný. Ale taky mě štvalo, že jsem byl takhle blizoučko, abych tě potkal. Pak jsem si uvědomil, že to není neřešitelná situace. A nakonec jsme tady,“ usmál se na Tomáše.