„… musím do konce příštího měsíce vyklidit byt,“ přiznal Tomáš nešťastně.

„A kde je problém? Najdeme ti něco trochu většího, aby se ti tam vešlo i zimní oblečení,“ snažil se ho povzbudit Marek. Tenhle Tomášův bolavý tón se mu vůbec nelíbil.

„Uvědomuješ si, že se musím vystěhovat, nevím, jestli seženu něco rozumnýho za slušný peníze, a navíc na nějaký doporučení můžu zapomenout?!“ vrčel, zřejmě nespokojen s Markovou reakcí.

„No, vždycky můžeš bydlet se mnou, víš,“ zvážněl Marek. „A klidně i bez doporučení,“ doplnil pobaveně, ale jeho srdce nervózně přeskakovalo v rytmu.

 „Marku, já nevím, jestli na to nejdeš trochu rychle. Známe se pár dní, a…“ řekl Tomáš tiše po krátkém zaváhání.

Ale zaváhání bylo fajn, zaváhání znamenalo, že to nezamítl rovnou.

„Když napočítáš i to, co jsme se znali jen virtuálně, tak už je to náhodou celkem zajetej vztah,“ skočil mu Marek do řeči. Vážně mu vadilo, že s Tomášem nemohl být pořád, a udělal by cokoliv, aby ho k sobě nějak připoutal.

„Nemusíš mi odpovídat hned, promysli si to, a probereme to zítra u mě. Třeba v osm večer, hm? Připravím něco k večeři… Jen… Není to tak, že bych nad tím nepřemýšlel, víš. Miluju tě, Tomáši,“ řekl a vzápětí toho zalitoval. Kruci, tohle si měl nechat na chvíli, až by před ním Tomáš ležel zcela nahý, aby mohl sledovat, kam až se dokáže červenat. Miloval ho. Chtěl vidět všechny jeho výrazy, a věděl, že ten, který měl právě teď, musel zaručené být naprosto dechberoucí.

„Chtěl jsem ti to říct do očí, sakra,“ zašeptal Tomáš nakřáple, a Marek se neubránil tichému smíchu. Ano, rozhodně dechberoucí.

Kéž by tak mohl jet rovnou za ním.

„Však můžeš, zítra večer, až přijdeš, můžeš mi to říct kolikrát jen budeš chtít, a já už tě přesvědčím, abys mě bral vážně,“ řekl úmyslně tichým, svůdným hlasem. Tomáš však nereagoval.

Marek se zarazil, a podíval se na displej mobilu.

Tma.

Jistě, ze všech chvil se ten křáp musel vybít právě teď, sakra. Zkusil ho ještě zapnout, aby mohl alespoň poslat Tomášovi zprávu, že to baterka nakonec nevydržela.

Projel mírnou zatáčkou, viděl železniční přejezd. Závory byly nahoře a přejezd byl udržovaný, takže ani nesundával nohu z plynu.

Znovu se zadíval na mobil a zadával PIN. V jeho polovině se však telefon znovu vypnul.

Marek zaklel a opět překontroloval silnici před sebou.

Závory stále byly nahoře, ale rozblikala se červená světla. Byl příliš blízko, aby zastavoval, a tak se rozhodl projet. Všiml si pohybu zleva.

Byl už jen pár metrů od kolejí, tohle by Mazlík neubrzdil. Rozhodl se šlápnout na plyn a doufal, že to stihne.

Srdce mu strachy divoce bilo na poplach.

Mazlík prudce zrychlil, a když vletěl na přejezd, ozvala se rána, jak tlumiče nestihly vyrovnat prudkou změnu terénu.

Vyděšeně sledoval blížící se lokomotivu. Slyšel, jak vlak zahoukal, a napadlo ho, co sakra strojvůdce čekal, že Marek v tuhle chvíli asi tak s rozjetým autem udělá.

Předek vozu se prudce zhoupl, jak v rychlosti překonal přejezd.

Marek už zadoufal, že to stihne, když sebou celý vůz prudce smýkl do strany. Nákladní vlak zachytil zadní část auta a jako dětskou hračku jej tlačil před sebou.

Slyšel zvuk tříštícího se skla a sténajícího kovu, zvuk kvílících brzd, jak se strojvůdce snažil zastavit.

Ozvalo se několik tlumených ran, jak ve voze vybouchaly airbagy, které obklopily Marka jako bílé polštáře s razancí boxerské rukavice mistra světa těžké váhy.

Než se propadl do tmy, napadlo ho, že tohle Tomáš hned tak neopraví.

 

 

Tomáš vpadl do bytu, aniž by věnoval pozornost dveřím, které se za ním hlučně zabouchly. Prohnal se bytem až k počítači, prudce oddychoval a nadával, že nenabíhal rychleji. Nemohl se zastavit, neustále přecházel ze strany na stranu, vzteklým pohledem zabíhajíc k monitoru, jestli už se konečně uráčil spolupracovat.

Konečně!

Prudce dosedl na židli, až pod ním zaúpěla. Prsty prudce bušil do klávesnice klíčová slova, která potřeboval vyhledat.

Když ani při třetím pokusu nenašel, co hledal, zoufale se chytil za hlavu a prudce nakopl nohu stolu.

„Kurva!“ zařval, zoufalý bezmocí.

Zkusil to znovu, tentokrát mu vyskočil slibný odkaz. Otevřel ho, a roztřásl se po celém těle.

Podle fotek se zbavil poslední nejistoty.

Byl to Mazlík.

Markův Mazlík.

Letmo pročetl článek o tom, jak došlo k poruše na zabezpečení přejezdu, závory neklesly, i když světla výstražně blikala. Řidič se zjevně plně nevěnoval řízení, vlaku si všiml příliš pozdě. Pokusil se projet než se přihnal vlak, ten ho však zachytil a zadní část vozu doslova naroloval pod sebe. Muži byla poskytnuta okamžitá lékařská pomoc, vrtulník ho transportoval do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Během letu musel být několikrát resuscitován. Závažná poranění, hlavně hlavy.

Najel na fotografie.

Mazlík, Markův vysněný vůz, vypadal jako moderní umění z laciné galerie. Neforemná, hranatá hromada šrotu, občas záblesk modré barvy. Z elegantních křivek nádherného vozu nezbylo nic. Vůbec nic.

Výrobce mohl mít sebelepší hodnocení bezpečnosti, nákladní vlak je pořád sakra silný protivník, který nedává moc nadějí na remízu.

Na další fotce bylo vidět, jak daleko vlak vůz tlačil. Narazil do něj ze strany řidiče, a téměř projel skrz. Byl zázrak, že se to auto nerozletělo na dva kusy.

Poslední fotografie byla nejhorší. Na ní byl Mazlík ve chvíli, kdy ho oddělili od vlaku. Bylo vidět, jak obří stroj rozmetal celou zadní část, jako kdyby se kolosální stroj rozhodl usadit na zadních sedadlech. Přímo za řidičem. Pohled na vypuštěné airbagy byl pro Tomáše poslední kapkou.

Všude byly střepy.

A krev.

Bože, tolik krve…

Schoulil se na židli do klubíčka, objal si kolena a kolébal se dopředu a dozadu.

Proč ho vůbec nenapadlo, že se něco mohlo stát? Proč tak automaticky věřil, že se mu prostě jen vybil telefon?!

Zatímco Tomáš strávil den jako ve snech, jak se těšil na společný večer, Marek bojoval o život. Anebo už svůj boj prohrál.

Mohl Marek… Nebýt?

Neexistovat?

Ležet mrtvý, ledově studený někde v chladicích zařízeních v podzemních prostorech nemocnice?!

Marek, jehož hřejivý dotek byl pro Tomáše vším…

Když si uvědomil, jak ještě před pár hodinami byla jeho největší starost, jestli se s ním Marek rozešel a vrátil se k Peťkovi, nejraději by si dal přes hubu.

Celou tu dobu myslel jen na sebe! Jen a jen na sebe! Že by to mohlo být jinak, to mu ani na okamžik nepřišlo na mysl.

Bylo mu špatně ze sebe sama.

Potřeboval zjistit, co se stalo. Byl Marek vůbec ještě živý? S nepříčetným pohledem v očích a tváří zmáčenou od slz prohledával všemožné odkazy na internetu, hledal sebemenší zmínku o tom, jak si řidič vede nyní.

Nic.

Nikde vůbec nic!

Kdejakej pisálek se měl potřebu vyjadřovat k tomu, jak mohlo dojít k poruše na závorách, kdejaká pipina s přístupem na internet si neodpustila komentáře o bohatých machrech v silných vozech, kteří jsou postrachem silnic. Nějaký kolosální mamrd tam dokonce kdesi psal, jak je dobře, že to řidič pořádně schytal, protože jestli se nevěnoval řízení, neměl co dělat na silnici.

Tomáš přestal pročítat diskuze s tím, že by to nejspíš psychicky nevydržel. Zoufale vyhledával jakoukoliv související informaci, a i když ti pošahaní novináři obvykle rozebírali kdejakou sračku do nejmenších detailů, o Markovi už nenašel nic.

Ani jedinou čárku!

Pološílený strachem znovu rázoval místností. Musí přece být způsob, jak získat informace. Možná… Možná kdyby zajel k Markovi do práce?

Ne, posledně ho vyhodili i od jeho auta, zavrhl nápad okamžitě.

Ale musel něco udělat. Potřeboval to zjistit. Byla to pro něj jediná otázka na světě, na které skutečně záleželo.

Marek nemohl zemřít. Prostě nemohl. Svět bez Marka… Tomášův svět bez Marka… Koho by takové chladné, prázdné místo zajímalo?!

Ne, rozhodně se neplánoval zastavit, dokud nezjistí, jestli Marek ještě vůbec je.

Prudce hrábl na stolek po klíčích od auta, a stejně divoce jako do bytu vpadl, z něj vyběhl.

Za rekordně krátkou dobu parkoval v jedné z vedlejších ulic před nemocnicí, protože nemocniční parkoviště bylo beznadějně plné. Zaklepal na okýnko vrátnice.

„Dobrý den, můžete mi říct, kde bych našel jednoho pacienta?“ zeptal se, a hlas se mu třásl.

„To musíš támhle dovnitř, mladej,“ odpověděla mu jakási babka bez zájmu, a nasměrovala ho do hlavní budovy.

Tomáš se z posledních sil držel, aby neběžel.

Došel k velké recepci, o kterou se staralo několik sestřiček v uniformách. Když na něj konečně přišla řada, zavolala si ho k sobě starší, světlovlasá boubelka.

„Jak můžu pomoci?“ zeptala se naučeně, bez špetky empatie v hlase.

„Potřeboval bych vidět pana Montnera. Marka Montnera,“ vysvětloval tichým hlasem.

„Ročník?“ zeptala se setra pro upřesnění, a zadávala jeho jméno do systému. Tomáš odpočítal správný rok, a řekl jí ho.

Doplnila ho do vyhledávání, a když systém vyhodil s tichým „ponk“ odpověď, cukla sebou.

Tomášovi se v tu chvíli zatočila hlava. To přece muselo mít důvod!

„Tak je mi líto, vypadá to, že v tomto případě je přísně zakázáno podávat jakékoliv informace,“ řekla s kamenným výrazem.

Tomáš už byl u konce svých sil. Co? Co měl udělat, aby zjistil, jestli už je vážně na všechno pozdě?!

„Nepotřebuju vědět jeho zdravotní stav, jen mi řekněte, jestli žije,“ prosil tiše.

Sestra se na něj chladně podívala. „Jak jsem řekla, platí přísný zákaz.“

Tomáš cítil, jak se mu do očí znovu derou slzy.

„Za kým musím jít, abych se dozvěděl, jestli žije!“ zvýšil na ni hlas.

„Pokud jste rodinný příslušník, mohu zavolat některého z lékařů, kteří byli u jeho příjmu,“ odpověděla ledově.

Kteří byli u jeho příjmu? Ne ošetřujícího lékaře?! Tomáš si připadal, jako kdyby se pod ním utrhla lavina, a on se neměl čeho chytit.

„Nejsem jeho příbuzný, jsem jeho přítel,“ vrčel na ženu za přepážkou, jako kdyby to všechno byla jen a jen její vina.

„Můžete to nějak doložit?“ přejela ho podezřívavě pohledem a on si uvědomil, že měl na sobě ještě stále pracovní montérky. Ten pohled, kterým si ho měřila, moc dobře znal. Rozhodla se, že není hodem, aby mu podala sebemenší informaci o Markovi.

„Možná jsem se po posledním sexu s ním neměl mejt, ne, ty krávo? Byl by to dostatečnej důkaz?! Kruva fix!“ zařval, zmítaný zoufalstvím a beznadějí. Vztekle nakopl kovový odpadkový koš, až se s hlasitým řinčením převrhl a kutálel se chodbou, trousící za sebou obaly od svačin a lahve od pití.

Bezmocně vrazil ruce do kapes a vypochodoval z budovy, než někdo stihne zavolat ochranku. I když by si právě teď opravdu rád do něčeho plnou silou praštil, část v něm si uvědomovala, že vybíjet si to na lidech by nebylo moc fér.

Nasedl do auta a vydal se zpátky. Místo domů plánoval zamířit rovnou do tělocvičny. Klíče měl, a pokud by ho pár ran do pytle uklidnilo do té míry, aby znovu dokázal souvisle uvažovat, byl rozhodně pro.

Cestou si však uvědomil, že všechen ten zdánlivě bezmezný vztek a zlost jsou pryč. Zbyla jen prázdnota a strach. Nepříjemný tlak na hrudi a bolest hlavy.

Nic víc.

 

Strnule vystoupil z výtahu a zamířil ke dveřím bytu. Postavy, která tam stála, si všiml až ve chvíli, kdy do ní málem narazil.

Starší, hubený muž s pleší a brýlemi, na něj upřel smutný pohled. Tomáše z něj zamrazilo. Přesně takhle si vždycky představoval pracovníka pohřebního ústavu.

„Jste pan Tomáš Jana?“ zeptal se ho věcně.

Tomáš se zmohl jen na bezhlesné kývnutí.

„Je mi líto, že se poznáváme za takovéto situace, já… Přišel jsem za Vámi ohledně nehody Marka Montnera,“ řekl soucitně.

Přišel mu říct, že Marek zemřel. Tomáš to prostě věděl. Opřel se zády o dveře bytu a pomalu se po nich sesul na podlahu.

Ještě bylo brzy. Příliš brzy.

Ještě nebyl připraven čelit Markově smrti!