Tomášovi Markův úsměv skoro vyrazil dech. Znovu se zadíval ven, aby uklidnil splašené srdce. Kamarád, nic než kamarád, sakra! Kamarád, co by na tenhle úsměv měl mít zbroják, kruci.

Všiml si, že už jsou v Praze, ale nejeli po žádném z hlavních tahů. Naopak, kličkovali úzkými uličkami, které lemovaly luxusní, obrovské vily. Na každé bráně viděl kameru. Když si u jedné brány všiml ostrahy, trochu znervózněl. Marek zastavil, aby dal přednost jinému vozu, a Tomáš si tak stihl přečíst cedulku na jedné z těch obřích, tepaných bran. Ambasáda. A támhle taky. Kruci, kam ho to vezl?

„Hodláš mě prodat do nějaký země třetího světa na orgány?“ zeptal se překvapeně.

„Hochu, v zemích třetího světa maj o dost lacinější orgány, než by byly ty tvoje,“ odpověděl Marek pobaveně a Tomáš si nebyl jistý, jestli by to měl brát jako kompliment.

Marek konečně zaparkoval. Tomáš automaticky vystoupil, a váhavě se postavil vedle něj, zatímco si Marek přes sebe přehazoval černé sportovní sáčko.  Už předtím si Tomáš všiml, jak dobře Marek vypadá, ale teď… Vůbec by mu nevadilo, kdyby se na chvíli zastavil čas a on si mohl toho tmavého modela jen tak vychutnávat pohledem.

„Jdeme?“ přerušil Markův melodický hlas Tomášovy splašené myšlenky. Ten jen zahanbeně kývl, a vyrazil po jeho boku směrem k malé restauraci, která svou miniaturní terasou zabírala celý chodník.

Vešli dovnitř, kde se jich okamžitě ujala výrazně vyvinutá zrzavá servírka. Anglicky se jich zeptala, zda mají rezervaci. Tomáš málem zalapal po dechu. V sobotu, v jedenáct, a obědy mají na rezervace?

„Nemáme,“ odpověděl Marek česky, a servírka se začervenala. Zřejmě vůbec nepředpokládala, že by Marek nebyl nějaký zahraniční delegát.

„Pak tedy stůl pro dva?“ zašvitořila. Marek jen přikývl.

Servírka je vedla po kamenných schodech kamsi do sklepení. V jednu chvíli Tomáše napadlo, jestli to trochu nepřehnal, jít takhle někam s v podstatě cizím člověkem. Na schodišti bylo chladno, a vybavilo se mu hned několik filmů, ve kterých podobnou scénu viděl. A řekněme, že ani jeden nekončil srdíčkem nebo jednorožcem.

„Opatrně, tenhle schod se kýve,“ otočil se k němu téměř na konci schodiště Marek, který šel mezi Tomášem a zrzkou. Natáhl k němu ruku, a Tomáš ji automaticky sevřel. Cítil, jak mu hoří obličej, zatímco mu Marek pomáhal dolů. Schod se pod ním opravdu zhoupl a Tomáš zavrávoral. Pevný stisk ruky mu však zabránil v pádu. Servírka se otočila, jestli ji spořádaně následují, to už však Tomáš Markovu ruku pustil. I tak však Tomáš stále cítil teplo, které z jeho dlaně doslova sálalo. Minuli několik obsazených stolů, u kterých byli převážně k vidění starší páni a jejich poněkud mladší společnice. Nebo společníci, uvědomil si Tomáš, když míjeli jeden ze stolků, u kterého právě starší muž v šedém obleku hladil vedle sebe sedícího mladíka v béžových plátěných kraťasech po stehně. Velmi horním stehně.

Servírka je usadila, přijala objednávku ledového čaje pro Marka a minerálky pro Tomáše, podala jim jídelní lístky a taktně se vytratila.

„Co se stalo?“ všiml si Marek Tomášova zblednutí.

„Eh, nic. Já… Nic,“ zatloukal přistiženě. Neovládl se však, a pohled mu znovu sklouzl k dvojici, která se zjevně chystala platit. Marek jeho pohled sledoval.

„Jo tohle… Toho si nevšímej. Je to tady celkem dost soukromé, obsluha nemá nejapné poznámky a je diskrétní, takže se tu spousta lidí nechá trochu unést. Většina z nich si nemůže dovolit, aby je takhle někdo viděl venku. Ale neboj, to není důvod, proč jsme tady. Oni tu totiž vážně dobře vaří, tak se nedrž u zdi, ano?“ bavil se Tomášovými rozpaky. Tomáš jen přikývl a otevřel nabídku.

A nejraději by ji zase hned zavřel. Sklenička minerálky, kterou před něj servírka právě postavila, byla za 150,-??? Kdyby si dal oběd v asijském bistru, měl by za to kompletní jídlo… Letmo mrkl na Marka, který zaujatě pročítal stránky.

Znovu sklopil pohled do nabídky. No, přinejhorším to bude jeho nejdražší jídlo v životě, tak co. Naštěstí byl čerstvě po výplatě, a jeho bankovní účet taky zrovna nekřičel hlady. Možná by se skutečně mohl trochu odvázat. I když při pohledu na ceny jídel ho napadaly desítky, možná i stovky lepších způsobů, jak si udělat průvan v peněžence.

Nakonec se rozhodl pro mix na grilu se zeleninou a opečené brambory, zatímco Marek zvolil nějaký druh hovězího steaku. Servírka si spokojeně odnesla jejich objednávky, a u stolu znovu zavládlo ticho. Tomáš pracně přemýšlel, jak ho prolomit.

„Ptal jsem se tě vlastně někdy na tvou přezdívku?“ zeptal se ho Marek, a jeho oči se zamyšleně přivřely, zatímco sledoval Tomášovy reakce.

Ten si odkašlal.

„Neptal,“ odpověděl tichým hlasem.

„A… Povíš mi o ní…?“ tlačil Marek dál pobaveně.

„Ono ani není moc co povídat, je to vlastně… Docela trapný,“ povzdychl si Tomáš, a konečně Markův upřený pohled opětoval. Ten ho jen kývnutím vyzval, aby pokračoval.

„Jako mladší jsem se přihlásil na podobnou seznamku. A asi si umíš představit, co mi chodilo za zprávy. Nabídky na rychlej přivýdělek a tak. Všem jsem odepisoval, že já nebudu ten, koho hledají. Nakonec jsem se odhlásil a zrušil účet. Když jsem to po pár měsících chtěl zkusit znovu, byly asi tři hodiny ráno a já se zrovna vrátil z kolegovy oslavy narozenin. Nějak mi proběhlo hlavou, co mi zase bude chodit za zprávy. A zrovna tam byla taková pěkná, barevná, blikající reklama. Taková ta co hlásá „Jsem nadržený a hledám právě Tebe!!!“ – víš kterou myslím, ne? No, a mě nenapadlo nic lepšího, než do toho políčka napsat To.Nebudu.Já. Ale ukázalo se, že tenhle nick už byl obsazený. Věřil bys tomu?“ usmál plaše se na Marka, který ho sledoval jako v transu. „No, tak jsem prostě napsal Tonebuduja a to už mi prošlo. To je celá storry,“ ukončil Tomáš své vyprávění.

Nervozita z něj pomalu opadala. Když donesli jídlo, už si s Markem povídal jako s někým, koho zná roky – tedy za předpokladu, že by dokázal zcela ignorovat všechny ty signály jeho těla, které tak dlouho hledal a nenacházel. Tlukot srdce, svírání žaludku pokaždé, když se jeho pohled střetl s Markovým… Tak dlouho to hledal, ale zrovna u Marka to najít nechtěl. Pořád si opakoval, že to je špatný nápad, přesvědčoval sám sebe, že to je prostě všechno jen únava…

Než poprvé zabořil příbor do lákavě vypadajícího jídla, proběhlo mu hlavou, že za ty peníze, by to mělo být vážně, ale vážně úžasné.

Bylo.

I kdyby jen na chvíli, připadal si jako v jiném světě.

Všiml si, jak ho Marek pobaveně pozoruje. Zašklebil se na něj.

„Ok, je to lepší, než jsem čekal,“ připustil.

„Tak lepší, hm?“ bavil se Marek, zatímco plynule a překvapivě elegantně zpracovával svou flákotu masa.

„No, dobrá, o hodně lepší,“ usmál se na něj Tomáš.

Zbytek oběda proběhl v uvolněné atmosféře. Tomáš do Marka rýpal, ten mu jeho hlášky s klidným úsměvem vracel, a tak se nejednou celou restaurací ozval dvojitý výbuch smíchu.

Když se Marek Tomáše zeptal, zda má chuť na zákusek, ten na chvilku zaváhal.

„Tohle je snad poprvé, co odmítnu něco sladkýho, ale asi bych puknul,“ vysvětloval s úsměvem.

„Však nikdo neříká, že si ho musíme dát tady,“ mrknul na něj Marek spiklenecky, a Tomášovo srdce vynechalo úder.

Marek zaplatil útratu za oba, Tomášův pokus o placení smetl ze stolu, ještě než ten se stihl nadechnout k námitce.

Vyšli po schodech nahoru, a zůstali překvapeně stát. Venku lilo jako z konve.

Nespokojeně se po sobě podívali.

„Počkej tady, já dojdu pro auto a vyzvednu tě. Je nesmysl, abychom promokli oba,“ utrousil Marek k Tomášovi a chystal se vběhnout do lijáku. Tomáš však bez přemýšlení vystřelil ruku, chytil ho za loket a stáhl ho zpátky.

Marek se na něj překvapeně zadíval.

„Nejsem silikonová lady na jehlách, abych nezvládnul popoběhnout, nebo se mi pod vodou rozpustil obličej,“ namítnul. Nikdy by nepřiznal, že při představě, že ho tam Marek nechá samotného – i kdyby jen na chvíli – mu útroby sevřela ledová pěst. Bál se, že by mohl zjistit, že leží doma a všechno to byl jen sen.

Marek se na něj usmál.

„Tak tři, dva, jedna…“ oba vyrazili plnou rychlostí k autu, které parkovalo necelých sto metrů od restaurace. Marek za běhu vytahoval klíče, a tak Tomáš získal náskok, o který přišel tím, že musel auto oběhnout, aby se dostal ke dveřím spolujezdce.

Vpadli do vozu současně, rozesmátí a promočení.

Marek si stáhl sako, hodil ho na zadní sedadlo a nastartoval. Během chvilky na ně foukal teplý vzduch.

Tomáš překvapeně sledoval Marka, ani nedutal.

„Děje se něco?“ Naklonil se k němu Marek zvědavě.

Jako v mrákotách Tomáš zvedl ruku, a odsunul Markovi z čela pramínek vlasů, který mu tam padal. Díky kombinaci běhu a deště přišel o svůj uhlazený vzhled, ale Tomáš toho rozhodně nelitoval. Ty rozježené pramínky trčící všemi směry, v kombinaci s vyholenou kůží, dodávali Markovi vzhled vůdce gangu motorkářů. Vlhká látka se mu lepila na tělo a Tomášovy myšlenky se odebraly do zakázaných vod.

Marka ten letmý dotyk překvapil, ale co ho překvapilo ještě víc byl fakt, že při něm bezděčně zatajil dech. Srdce se mu rozbušilo o poznání rychleji. Viděl před sebou zmáčeného Tomáše, a protože byl od přírody detailista, neunikl mu ani výhled na jeho chladem ztuhlé bradavky, jasně trčící pod nalepenou vlhkou látkou. Ihned uhnul pohledem, a vyjel z parkovacího místa.

Tomáš seděl jako na jehlách. Nemohl uvěřit, že na něj sáhl. Navíc takhle! A on to ani nijak nekomentoval, jen prostě… Jel zpátky do Boleslavi. Bylo jim spolu tak dobře, a on to prostě musel takhle podělat. Sakra! Copak si od začátku neopakoval, že Marek nepřichází v úvahu?! Tak na co kruci myslel??? Ve finále mohl být rád, že ho nevyhodil z auta hned tam.

Markova fantazie jela na plné obrátky a stálo ho veškeré sebeovládání, aby udržel pozornost u řízení. Když se blížili k Boleslavi, strhl volant stranou a sjel o jeden sjezd dříve. Tomáš se ani nehnul. Jeho apatie Markovi trochu vrtala hlavou, ale momentálně se řídil svým plánem, který dal dohromady už cestou na oběd.

Zastavil před rodinným domkem na jedné z vesnických křižovatek.

„Jen si pro něco skočím,“ uklidňoval Tomáše, který k němu zvedl vyplašený obličej.

O pár minut později už pokládal na zadní sedadlo papírovou krabici. Tomáš nedal nijak najevo, že si jeho návratu všiml. Dobře, tohle už Markovi začalo být podezřelé.

Projížděli městem, ale parkoviště u Tomášova bytu minuli, aniž by zpomalili.

„Mohl bys… Mohl bys mi tady zastavit? Já už to dojdu,“

Marek překvapeně zamžikal.

„Ani náhodou. Za koho mě máš, že bych tě promočeného vyhodil na křižovatce…?“

Tomáš ještě o trošku svěsil ramena, i když se zdálo, že víc už to není fyzicky možné.

Na semaforu se rozsvítila červená a tak se mohl Marek na Tomáše pořádně podívat.

„Tomáši, jestli si chceš vystoupit, tak tě tu samozřejmě držet nebudu. Já jen, že máme vzadu vynikající čokoládový dort, a v mém aktuálním plánu na dnešní den byla jeho konzumace jedním ze zlatých hřebů. Samozřejmě hned po tom, co si na sebe vezmeme něco suchého,“ doplnil s výmluvným úsměvem.

Tomáš vykulil oči.

„Tak takhle to asi vypadá, když čumí bacil do lékárny,“ neodpustil si Marek a vybuchl smíchy.

Tomáš podrážděně trhl rameny, střelil po něm nenávistným pohledem a už sahal po klice, aby se mohl z luxusního vozu dostat ven.

V ten okamžik Marka humor přešel. Chytil mladíka za ruku a bránil mu v odchodu.

„Počkej! Tomáši, počkej, ano? Promiň, dělal jsem si legraci…“

Tomáš jako na povel zapadl zpět do koženého sedadla. Marek mu obezřetně pustil ruku, nepřestával ho však obezřetně pozorovat.

„Dělal jsem si srandu, ok?“ zopakoval ještě pro jistotu.

„Však já taky. Pojedeme?“ odpověděl mu Tomáš naprosto klidným hlasem, a Marek si připadal jako naprosté ucho. Tak on jen hrál, že se zlobí? Na toho kluka si bude muset dávat vážně pozor…

Tomáš nevěděl kam s rukama. Tak strašně se mu ulevilo, když mu došlo, že se na něj Marek nezlobí, že by si klidně prozpěvoval, kdyby se nebál, že ze sebe udělá naprostého vola. A tentokrát definitivně. Už v autě se rozhodl. Pokud si s ním Marek bude chtít něco začít, nebude nic namítat. Marek byl chytrý, vtipný a pozorný. I kdyby jen na chvíli, chtěl, aby mu patřil.

Marek zaparkoval v podzemní garáži. Došli k výtahu, kde Marek musel zadat číselný kód, aby se rozjel.

Tomášovi Markův byt vyrazil dech. Ne tím, že byl několikanásobně větší, než jeho garsonka, nebo snad tím, jak luxusní nábytek a elektroniku tam viděl, ale prostým faktem, že přesně takhle by si zařídil byt on, nemuset se dívat na ceny. Přesně tohle byl jeho byt snů.

Marek ho nechal, aby se rozkoukal, a šel do ložnice pro náhradní oblečení a osušku. Přinesl je Tomášovi, který si je s klidem zenového mistra převzal.

Marka jeho kamenná fasáda začínala dráždit. Věděl, že to jen hraje, protože se mu třásly konečky prstů a uši měl rudé, ale stejně…

Tomáš držel v ruce fialovou osušku s menším komínkem oblečení. Vůbec mu to nepřipadalo reálné. Napadlo ho, jestli někdy nad ránem, cestou z práce, třeba nepropadl králičí norou….?

„Sprcha je hned tady za tebou,“ řekl Marek tiše, a Tomášovi se zježil celý zátylek. Vyšší provokatér mladíka znovu obdařil křivým úsměvem.

„Kdybych ti řekl, že jdu do sprchy s tebou, utíkal bys a křičel?“ zeptal se se zájmem.

„Neutíkal,“ odpověděl Tomáš, a Markovo obočí se naštěstí o vlasy zastavilo, jak vysoko po čele putovalo.

„Ale vážně doufám, že bych křičel,“ doplnil provokativně, a Marka tím málem srazil na kolena. Tohle by do Tomáše tedy neřekl. Takovou šanci si nehodlal nechat ujít.

Vztáhl ruku k Tomášovi, a jemně ho pohladil po tváři. Palcem vyzkoušel jemnost a plnost jeho spodního rtu.

Tomáš reflexivně pootevřel ústa, a palec lehounce olízl.

Ticho v místnosti prořízl zvuk domovního zvonku.

Marek si odfrkl a šel otevřít.

Na prahu stál zrzavý muž kolem pětatřiceti, a chvíli nic neříkal.

Marek by ho nejraději poslal pryč. Stačil mu jediný pohled, a věděl přesně, k čemu došlo. Neměl sice igelitky, ale za to výstavního monokla a rozražený ret.

Návštěvník už na nic nečekal, rozpřáhl ruce a padl na Marka.

„Zlatko,“ zaštkal Peťko tiše, načež se mu celé tělo začalo otřásat nekontrolovatelnými vzlyky.

Tomáš ucítil ostré bodnutí v břiše. Odložil osušku s oblečením, a prosmýkl se kolem páru v objetí ke vstupním dveřím, které stále zůstaly otevřené. Nemohl uvěřit, že se zachoval jako takový blbec. Vždyť to přeci věděl!!!

Marek zápolil s váhou staršího muže, který nevypadal, že by se v dohledné době hodlal sám postavit. Vší silou se ho snažil odstrčit, ale bylo to těžší, než se mohlo zdát. Pracně ho vmanévroval alespoň do křesla. Úlevně si oddychl. Hledal pohledem Tomáše, ale ten byl pryč.

Vztekle se zaměřil na usopleného lékaře.

„Ze všech lidí na světě, řekni mi jediný důvod, proč jsi přišel zničit život zrovna mě?!“