1

„Ty vole, já fakt nevím,“ řekl David a prohrábl si krátce střižené vlasy. S telefonem u ucha se otočil ke stolu, kde se válela kopa papírů řvoucích o pozornost. Čím déle se na ně díval, tím více se mu práce v nich utopená hnusila. Jestli ho bude kamarád ještě chvilku přemlouvat, díky tomuto pohledu nakonec podlehne.
„Vždyť o nic nejde. Jedna noc,“ ozvalo se z mobilu. „Už jsme tě neviděli ani nepamatuju,“ řekl Jirka skoro vyčítavě.
Měl pravdu a David to věděl. Také ho mrzelo, že teď kamarády tolik zanedbává. Ale pracoval teď v podstatě neustále, protože ho čekala prezentace, díky které by mohl být v práci povýšen. Trochu zasténal nad svou nerozhodností.
Pohlédl mimoděk z okna. Venku bylo k zalknutí, léto v plném rozpuku, sám vzduch jako kdyby ho nabádal, aby přítele uposlechl a souhlasil s jeho nabídkou. Očima pak znovu přejel po stole a téměř zhnuseně se ušklíbl.
„Tak fajn,“ souhlasil nakonec a vlastně se mu s tím rozhodnutím ulevilo. „Ale jen do rána, pak se musím vrátit.“
„Super!“ Neovládl nadšení Jirka a zavýskal do telefonu. „Za hodinu tě vyzvedneme,“ řekl ještě a pak rychle ukončil hovor. Zřejmě proto, aby si to David nestihl rozmyslet.
Odložil mobil s mírným úsměvem. Byl vlastně rád, že si na chvilku oddychne a kamarád zavolal. Už mu z toho papírování začínala jít hlava kolem a třeba mu to nakonec v práci i pomůže, když na chvilku vypne mozek. Teď už se na stůl ani nepodíval, místo toho si šel sbalit věci.
Jak házel věci do batohu, vzpomněl si na místo, kam se chystá. Měl to tam rád, kdysi, léta zpátky, tam trávili skoro celé léto. Ještě jako čerstvě dospělí, bez tolika starostí a povinností. Na ten zatopený lom, uprostřed malého lesíka, měl jedny z nejkrásnějších vzpomínek. Tomáš s Jirkou se pořád snažili tu tradici dodržet a každé léto tam zavítat, i když se pobyt u té krásné, průzračné vody krátil každý rok.
Byl rád, že ho přemluvili a i letos toho může být součástí. Naházel tedy do batohu pár kousků oblečení, nějaké balíčky s pochutinami, pár dalších věcí, co myslel, že by mohl potřebovat (a nakonec stejně nebude) a ze skříně vydoloval spacák. Alkohol, který byl samozřejmě nedílnou součástí celé akce, pak nasoukal zvlášť do tašky. Do batohu by se zásoby nevešly.
Trvalo mu to déle, než čekal a než se nadál, už mu volali, že stojí s autem před domem. Zamkl dveře od svojí garsonky a seběhl po schodech z druhého patra.
„Zdar,“ vykoukl z otevřených dveří u řidiče Tomáš a zazubil se na něj. „Já říkal, že tomu neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči,“ zasmál se. „Nasedej.“
David oba kamarády pozdravil s upřímným nadšením a posadil se na zadní sedadlo. Cítil to známé mravenčení pocházející z natěšení a radosti. Příjemně se uvelebil a auto se rozjelo.
„Tak co, ty korporátní kryso,“ utahoval si z Davida Jirka. „Už to máš alespoň hotový?“
David se zasmál a zavrtěl hlavou. Na podobné rýpance byl od svých kamarádů zvyklý. Ti dva měli ohledně zaměstnání úplně jiný směr, možná i svobodnější. Tomáš byl truhlář, co jel na vlastní pěst a Jirka pracoval v malé rodinné firmě, co obráběla kov. Oba se živili rukama a proto si z Davida utahovali. Nikdy to ale nemysleli doopravdy a ve finále je právě tyto rozdíly drželi pospolu celá ta léta. Bylo si díky tomu o čem povídat a každý mohl přispět svým názorem. A pravdou také bylo, že David byl jeden z mála takto mladých lidí, kteří měli takový pracovní úspěch.
„Ani zdaleka. Ale díky, vlastně jste mě vysvobodili. Ještě chvilku a už by mi z toho určitě hráblo. Potřebuju voraz.“
„Je pravda, že jsem čekal delší přemlouvání,“ zasmál se Jirka na sedadle spolujezdce. Zároveň s tím si otevřel plechovku piva a jednu hodil dozadu i Davidovi, který ji s díky přijal. Tomáš si bude muset počkat až dorazí na místo, ale nevadilo mu to, cesta není dlouhá.
Zatopený lom byl vlastně jen dvacet minut jízdy. Bylo to celkem známé místo, kam se místní jezdili smočit po práci, nebo tu děti trávili prázdninová odpoledne. Málokdo tu však nocoval, nebyl to žádný kemp. Klukům to ale nevadilo, vlastně jim vyhovovalo, že navečer se množství návštěvníků minimalizuje. Jen výjimečně se našla parta mladých lidí, kteří toto místo také shledali vhodným k přenocování.
Dojeli na místo. Vlastně tam, kde mohli nechat auto, zbytek cesty k vodě museli pěšky do mírného kopce. Tady byla jen pěší stezka, autem se přímo k lomu dostat nedalo, takže vytahali věci z vozidla a ověšeni bagáží vyrazili. U toho se bavili a smáli, ani obrovské horko jim náladu nezkazilo, přestože, když vyšlapali kopec, byli upocení a přehřátí.
„Spaní jako vždycky?“ Zeptal se David, když rozdělávali stan. „Nebo se staví i ten tvůj objev?“
Tomáš zakroutil hlavou. David věděl, že měl poslední měsíce nějakou známost, takže předpokládal, že se přidá. Pár partnerek se za ty roky přidalo, ale ani u jednoho z jeho kamarádů to nikdy nedopadlo nějak vážně. Davidovi nikdy nevadilo, když se přidal někdo další. Měl rád lidi a rád poznával nové tváře, byl přátelský.
„Leda by si s sebou vzala toho frajera, co jí nakládal, když jsem nebyl doma,“ zasmál se Tomáš poněkud cynicky. Jeho kamarád na něj překvapeně zamrkal a pak se omluvil.
„To mě mrzí,“ řekl upřímně, ale Tomáš nevypadal, že by se z toho nějak hroutil. Upil ze své plechovky a zazubil se.
„To fakt nemusí. Stejně by z toho nic nebylo,“ řekl vesele a začal zatloukat kolík od stanu do suché země. „Spíš, jestli nedorazí Jirkův novej objev,“ ušklíbl se. David se nechápavě podíval na druhého přítele, který ledabyle pokrčil rameny.
„Žádnej objev,“ usmál se Jirka. „Nový spolubydlící,“ otočil se s vysvětlením na Davida a ten přikývl. Už se chtěl ptát na novou slečnu, ale pochopil, že o ženě se tu nebaví. Upil ze svého piva a podal Jirkovi tyčky od stanu.
„Co je to zač?“ Zeptal se ledabyle.
„Jeden kluk, znám ho vlastně ze základky, chodil do vedlejší třídy. Nastěhoval se asi před třemi týdny,“ odpověděl Davidovi. Toho napadlo, že na to, jak moc spolu tihle tři kdysi trávili čas, je teď opravdu dlouho neviděl. Bylo mu to trochu líto.
„Je v pohodě, tak jsme mu nabídli, aby se když tak přidal,“ hlesl Tomáš. David s tím neměl žádný problém. Vlastně byl i docela zvědavý.
Dostavěli stan a domluvili se, že zajdou pro dřevo na večer, aby si mohl rozdělat táborák. Pak se konečně smočí ve vodě. Zapluli do lesíka, David nasál do plic příjemný teplý vzduch. Pod nohama mu křupaly suché šišky a klestí, už to bylo celkem dlouho, co naposledy zapršelo. Dřeva tu bylo dost, protože oheň tu rozdělával málokdo. Stačilo tedy jen pár minut a zásoby měli víc jak dostačující.
Nanosili jej ke stanu a vytvořili z kamenů provizorní ohniště. To už byli všichni opravdu rozpálení.
„Ty vole, jdu do vody,“ prohlásil Tomáš, „už fakt potřebuju vychladit.“
„To teda,“ hodil po něm se smíchem Jirka své tričko, „smrdíš jako prase,“ utahoval si z kamaráda a všichni se zasmáli. I David se převlékl do plavek a společně pak vyrazili po vyšlapané cestičce. Vedla mírně dolů, kolem stěny lomu až k hladině. Kolem dokola nebyla na břehu žádná pláž, či něco podobného. Jen vyšlapané místo, kde lidé do vody vlézali, našlápli jeden kámen a pak už se člověk musel ponořit. Voda zde byla hluboká několik metrů a nádherně čistá. Až potom, když odplaval několik metrů od břehu, se dokázal dostat na jeden obrovský placatý balvan, přilepený ke kolmé kamenné zdi, kde si mohl lehnout a vyhřívat na slunci.
Obzvláště dnes tu nebyla ani noha, což jim vyhovovalo. Za celé odpoledne se přijela na kole smočit jedna důchodkyně a jeden zamilovaný páreček. Ti se však jen vykoupali a zase odjeli, přesně tak, jak to místní měli ve zvyku.
„Vy si letos ani neskočíte?“ Zeptal se David kamarádů, když právě vegetili na onom bavanu. Byla tu totiž vlastně ještě jedna cesta, kudy se do vody dostat. Přešel-li člověk na druhou stranu, než se obvykle do vody dostal, došel by po mírném kopci na okraj stěny, odkud se dalo do hlubiny skočit. Bylo to v celku vysoko, několik metrů a oba Davidovi kamarádi každoročně vykonali alespoň jeden rituální skok. Byl to ten typ místa, kde se školáci hecovali a pobízeli bázlivější, aby překročili jeden z prahů mužství. David už sice mužem byl, ale nikdy z onoho místa neskákal, bál se výšek a rád tuto záležitost vždy nechával na kamarádech.
„Ty vole,“ hlesl Jirka a podíval se na vrchol skoku, „už jsem na to asi moc starej.“
„Jo no. Myslím, že za ty roky už jsme se naskákali dost. Kámo, asi fakt stárneme,“ přitakal mu Jirka a všichni se zasmáli.
Zbytek odpoledne prožili přesně tak, jak měli v plánu. Váleli se na kameni, popíjeli, sem tam se smočili ve vodě, povídali si o všem možném. A bylo to opravdu příjemné.

2

Když už byli dostatečně svlažení a slunce začalo klesat, rozhodli se, že koupání už bylo dneska dost. Navíc je přepadl hlad a tak se odebrali zpět ke stanu, kde rozdělali oheň a příjemně se u něj usadili. Byli vybaveni, Tomáš se vydal k vozu, kde měli nachystané jídlo na opékání.
„Co ten tvůj spolubydlící? Dorazí?“ Zeptal se mimochodem David. Jirka pokrčil rameny.
„Nevím. Říkal, že má ještě práci, tak že uvidí. Ale myslím, že byl celkem rád, že jsme ho pozvali, tak třeba přijede.“
David jen přikývl. Nijak zvlášť mu na tom nezáleželo, spíš byl jen zvědavý. Jestli kluci říkají, že je fajn, tak by ho taky rád poznal, ale když se to dnes nepovede, přežije to. Dál už by nad tím nepřemýšlel, kdyby se sám Jirka neozval.
„On je hodně svůj,“ prohlásil a David k němu vzhlédl. Ušklíbl se nad tou poznámkou.
„To zní trochu podivně,“ konstatoval ale jeho kamarád zakroutil hlavou.
„Výjimečně to myslím v dobrým,“ zasmál se. „Má takový specifický přístup k životu. Je mi to celkem sympatický. Když s ním člověk mluví trochu víc, přijde mu, že celej svět není hned na posrání.“
David se usmál. „To je to nějakej životní kouč, nebo co? To je dneska v módě,“ utahoval si z toho a aniž by chtěl, dělal si o neznámém vlastní obrázek. Nebyl jeden z těch, co se nechá ovlivnit, rád si na věci dělal vlastní názor, ale kamarádova slova ho překvapovala. Napadlo ho, jestli to nebude jeden z těch osvícených ezomaniaků, co denně cvičí jógu a urputně se snaží vypadat, jak jsou ve všem hrozně nad věcí. To by ho u Jirky a Tomáše hodně překvapilo.
Jirka opět zavrtěl hlavou. „Právě že není. On to má tak nějak v sobě,“ odvětil mu.
„No a co dělá? Čím se živí?“ Vyptával se dál David. Když už o tom Jirka sám začal, asi to bude zajímavé. Kamarád ale nestačil odpovědět, protože v tu chvíli se vracel Tomáš od auta, s plnou náručí jídla.
„Dneska hlady neumřeme,“ zahlaholil vesele. „A taky jsem cestou něco našel, tak jsem to vzal s sebou,“ rozchechtal se, jako kdyby to byl nejlepší vtip na světě. Hned za ním, zpoza stromů vyšel mladík s taškou v ruce. S úsměvem mávl na pozdrav a následoval Tomáše až k ostatním.
„Tak jsi nakonec dorazil? Fajn,“ pozdravil ho Jirka přívětivě a pak se oba otočili k Davidovi. Neznámý hned přátelsky natáhl ruku a usmál se.
„Dave, tohle je Kamil. Kamile, tohle je David, dlouholetý kámoš,“ představil je Jirka a šel se věnovat donesenému jídlu. Na okamžik oba muži zůstali stranou. David mu mile stiskl nabízenou dlaň a při tom si ho prohlédl.
Vypadal jako ezomaniak, zhodnotil na první pohled přísně. Dělaly to ty dlouhé vlasy, stažené do drdolu. Ale tvář měl hezkou a sympaticky se usmíval. Byl dost hubený a nižší, než David, ale stisk jeho dlaně byl pevný a vstřícný.
„Těší mě,“ řekl vesele a podíval se při tom Davidovi do očí, což muže poměrně překvapilo.
„Mě taky,“ odpověděl mu a jejich ruce se rozpojily. David najednou nevěděl, co říct dál, to se mu rozhodně nestávalo. Znovu si Kamila nenápadně prohlédl, ten se zatím otočil ke kamarádům. Působil opravdu bezprostředně a uvolněně a přitom nic nedělal. Bylo to v jeho očích, v jeho pohybech, taková zvláštní lehkost.
„Dáš si pivko?“ Zeptal se nakonec David. Kamil se k němu opět otočil a ukázal hezké rovné zuby v úsměvu.
„Jedno by bodlo, díky,“ řekl. Usadil se na kládu, která jim u ohniště sloužila jako lavička. David zalovil v tašce a podal mu plechovku.
„Jen není vychlazená,“ upozornil ho, „ledničku jsme obsadili jídlem.“
„Jo, protože bychom mohli do zítřka umřít hlady. Tady v divočině člověk nikdy neví,“ zasmál se Tomáš.
„To nevadí,“ řekl Kamil. „Díky. V tomhle ohledu jsem nevybavený.“ Usmál se na Davida a pak se rozhlédl po ostatních. „Už jste byli ve vodě?“
„Už jsme se málem rozmočili. Ještě teď mám mezi prsty blány,“ řekl Jirka a Tomáš přikývl, že už dnes už se namočit neplánuje. Ani Davidovi už se máchat nechtělo, pořád měl ještě vodu v levém uchu a ne a ne ji dostat ven.
Kamil položil plechovku na zem. „Tak já se jen rychle smočím a jsem zpátky,“ řekl a vstal. „Tady jsem se nekoupal ani nepamatuju.“ Dodal.
Nechali ho, ať jde a posadili se kolem ohně. Ani si nevšimli, že odešel opačnou stranou, než kudy šli do vody oni, začali si povídat a připravovat jídlo na ohni. Až za pár minut uslyšeli šplouchnutí vody, dost hlasité na to, aby se překvapeně zvedli a šli se shora podívat na hladinu. Vykoukli na vysoké stěně lomu a spatřili zvlněnou vodu pod oním skokanským místem. O pár metrů dál se vynořila Kamilova hlava. Otočila se a všimla si přátel, co na něj shlíželi. Vesele jim zamával a oni se rozesmáli.
„Já bych měl asi infarkt, kdybych tam takhle rozpálený skočil,“ ušklíbl se Tomáš. Zdejší voda byla díky své hloubce vždy studenější, ale teď už slunce zapadalo a musela být opravdu chladná. S Jirkou se pak vrátili k ohni, zatímco David se stále díval na mladíka ve vodě. Ani si neuvědomil, že na něj pořád zírá.
Kamil se teď položil na hladinu a zavřel oči. Nebylo pochyb, že si užívá lehkost s jakou ho voda nadnáší. Nechal si slábnoucím sluncem hřát tvář a vypadal naprosto uvolněný. Nevšiml si, že gumička, kterou měl stažené vlasy, se při skoku vytratila a jeho dlouhé vlasy teď vlály ve vodě s nově nabytou svobodou. Vypadal jako kdyby do té vody odjakživa patřil, jako mořská víla.
Davidovi se dlouhovlasí kluci nikdy moc nelíbili, ale teď byl nevědomky doslova konsternován. Ke Kamilovi se to prostě hodilo a jak se vznášel na hladině, vypadal nádherně. V životě ho nikdo tolik nepřipoutal, jako tenhle kluk, co se prostě jen koupe.
„Hej, Dave,“ zaslechl za sebou a jako kdyby se probral ze spánku. „Myslím, že plavat umí, tak ho nemusíš tak kontrolovat.“ Zasmáli se jeho kamarádi. Stylem, který něco napovídal.
To Davidovi nedalo, vrátil se k nim a zeptal se na jejich zvláštní úsměvy.
„To nic,“ culil se Tomáš. „Jen, že kope za stejný tým jako ty,“ zazubil se.
„Takže to znamená, že na něj mám hned skočit?“ Ohradil se naoko dotčeně. Jeho kamarádi už léta věděli, že je homosexuál, sám se jim před lety přiznal. To byli ještě puberťáci a on z toho měl tehdy opravdu strach. Nechtěl o ně přijít a bál se, že ho odsoudí, ale v té době se zachovali opravdu dospěle a skvěle. Stejně jako Davidova rodina to přijali dobře a přesvědčovali ho, že se tím jejich vztahy nemění. Ale kluci byli kluci a sem tam si neodpustili nějaký fórek nebo narážku. Davidovi to nevadilo, on si zase utahoval z jejich problémů, které přináší typické vztahy s ženami.
„Asi vás zklamu, přátelé. Není to můj typ,“ zasmál se a posadil se na kládu, kde sáhl po své plechovce. Dál už se na toto téma nebavili, jejich hovor se odebral jiným směrem. Jirka musel nutně přesvědčit o tom, že poslední film, co shlédl na netflixu, stál opravdu za to a měli by ho vidět.
Mluvili o podobných věcech celkem dlouho. Prostě jen příjemně klábosili a smáli se, než si začali říkat, jestli už není Kamil ve vodě nějak dlouho. Zrovna v tu chvíli se mladík vynořil mezi stromy a s úsměvem k nim přisedl. Na sobě měl stále mokré plavecké šortky a tričko, které moklo pod jeho dlouhými vlasy. Měl je až po bedra a dlaněmi je ždímal, až z nich kapala voda.
„Už jsme si říkali, jestli jsi do dna nezapustil kořeny,“ prohlásil Tomáš. Mladík se zasmál a nechal si podat pivo. S chutí se napil.
„Bylo to super. Divím se, že jsem nezasyčel, když jsem tam skočil. Dneska byl strašný hic.“
„No, jdeš právě včas, podává se večeře,“ řekl Jirka a začal z ohně sundavat opečené jídlo.
„Já ne, díky. Jedl jsem doma, pořád ještě jsem přecpaný,“ odmítl Kamil, když mu spolubydlící nabízel jeho porci. Všichni ostatní s chutí zaplňovaly žaludky. Jirka jen pokrčil rameny a dál ho nepřemlouval.
„A co ty, Davide? Čím se živíš?“ Optal se Kamil muže se zájmem. Ten, než stihl polknout sousto, Tomáš odpověděl za něj.
„Je to oběť současné korporátní společnosti. A ještě je na to pyšnej,“ utahoval si z něj. David jen s úsměvem vztyčil na kamaráda prostředníček a pak se otočil k mladíkovi.
„Marketingový manažer,“ řekl. „Protože všichni nemůžou být takový bohémové, jako tihle dva. Pak by sis nekoupil ani chleba,“ vrátil Tomášovi úder a oba se ušklíbli. Nejvíc se ale začal smát Jirka.
„Tak to mezi nás můžeš přivítat dalšího a největšího,“ kývl hlavou ke Kamilovi. David se na chlapce překvapeně podíval a ten se trochu zarděl. Zvědavě zvedl obočí.
„Teď nevím, jestli je bezpečné něco říkat,“ zasmál se. Pak si nervozně prohrábl vlasy. „No, já trochu maluju,“ řekl stydlivě.
„Prý trochu,“ ušklíbl se Jirka a pohlédl na Davida. „Viděl jsem jeho práce. Já tomu tedy vůbec nerozumím, ale sám za sebe můžu říct, že je to fakt pecka.“
„Souhlasím,“ vložil se do toho Tomáš, „tenhle kluk to se štětcem fakt umí.“
Kamil zčervenal a zadíval se do země. Těšilo ho, že se jeho práce líbí, ale pravdou bylo, že se nikdy nenaučil přijímat komplimenty. Byl pak hodně v rozpacích.
David se na něj vykuleně podíval, zaujatý tím, co slyší. „Páni. A to tě opravdu dokáže uživit?“ Zeptal se, ale nijak sarkasticky. Spíše si pomyslel, že Kamil musí být opravdu dobrý, když si dokáže malováním vydělat. Oba jeho kamarádi se zasmáli.
„Kámo,“ ukázal na něj Jirka, „on prodá jeden obraz za mojí půlroční výplatu,“ smál se a Dvid se podivil ještě víc.
„Můžete o mě přestat mluvit, jako kdybych tu nebyl?“ Rozhodil Kamil rukama, ale smál se. „Pojďme radši změnit téma,“ vyzval přátele. Trochu se mu ulevilo, když přestali rozebírat jeho práci. Davidovi však chvilku trvalo, než se přestal divit. Na nic se už neptal, ale pokládal za fascinující, že v dnešní době, kdy je internet plný dobrých amatérů, co se snaží uchytit, někdo opravdu tak úspěšný. Určitě si pak musí jeho díla najít, byl zvědavý.
A zatímco se ostatní bavili, on si Kamila znovu začal prohlížet. Díval se, jak sedí vedle něj, občas upije z plechovky a směje se. Měl vlastně hezký úsměv, jako kdyby se jeho tvář pokaždé rozzářila. Dlouhé řasy lemovaly jeho tmavě modré, sympatické oči, ve kterých byla radost ze života. David si pomyslel, že obvykle ho tento typ nijak nepřitahuje – ve skutečnosti byl Kamil příliš hubený a na to, že bylo léto, až moc bledý. A dlouhovlasý.
Jenže čím déle se na něj koukal, tím víc mu připadalo, že má v sobě něco víc. Ještě nikdy z nikoho takový pocit neměl, dokonce si pomyslel, jestli už by neměl přestat pít. Alkoholem to však nebylo, z toho kluka prostě cosi vyzařovalo, a on nevěděl co. Cítil jen, že vedle něj sedí zajímavá osobnost, kterou by rád poznal blíže.
„Nezamrzl jsi?“ vytrhl ho z myšlenek mírný kopanec do holeně. To Jirka, sedící naproti němu si všiml jeho zahloubání. Klukovsky mu kopanec oplatil.
„Jen jsem se zamyslel,“ odpověděl. „Hoď mi ještě pivko,“ řekl a chytil hodící plechovku. Otevčel ji, napil se a pak se přidal do příjemného rozhovoru ostatních. Byl to moc příjemný večer.
„Už půjdu spát,“ zvedl se Kamil o několik hodin později. Mohlo být tak kolem jedné hodiny v noci, ani by neřekl, že vydrží takhle dlouho. Ostatní měli ještě rozpito a nevypadalo to, že se chystají zalehnout, ale on byl unavený. Navíc nebyl zvyklý tolik pít a zábava šla tak dobře, že si dal více, než původně předpokládal.
Až teď Davida napadlo, jak se vlastně uloží. Ve stanu to bylo akorát pro ně, čtvrtý se tam opravdu nenacpe. Navíc, Kamil s sebou neměl ani spacák. Když mu to došlo, byl už ale dost v náladě na to, aby mu rozjařeně nabídl své místo.
„Už jdeš? Ok, tak si lehni úplně doprava,“ řekl a usmál se na mladíka. Ten mu překvapeně poděkoval, ale zavrtěl hlavou.
„Není třeba, budu spát v autě, počítal jsem s tím. Ale ještě jednou díky,“ řekl mile a rozloučili se. Rozsvítil světlo na telefonu, aby viděl na pěšinu k autům a se zamáváním zmizel za stromy.
„Doufám, že se po cestě nerozbije,“ řekl Tomáš. Jirka se zasmál a šťouchl ho do ramene.
„Na rozdíl od nás je celkem střízlivý. Třeba já uznávám, že už jsem celkem na kaši. Asi to taky brzo zapíchnu,“ podíval se šilhavě na plechovku v ruce, ale vzápětí ji obrátil dnem vzhůru a zbylý obsah vypil. David se tomu uchcechtl, ale musel uznat, že i on je zralý jít spát. Takhle se nebavil hodně dlouho, poslední měsíce měl v hlavě jen práci. Také toho už dlouho tolik nevypil. Když se pak postavil, aby si odskočil, svět se mu zamotal a zavrávoral. To už věděl, že je čas jít také spát. Odebral se ke křoví, kde vykonal co musel a když se vrátil k ohništi, opile mávl dlaní.
„Je čas jít do pelechu,“ zamumlal, čímž vyvolal u kamarádů smích. Nakonec ale také souhlasili, dopili zbytky a za vtipných pohybů a sem tam i pádů, se jim nakonec všem třem podařilo zalézt do svých spacáků. Následovalo ještě pár různých poznámek, doprovázených smíchem, než trojice usnula tvrdým spánkem.

3

Davida vzbudil pohyb před stanem. Ne snad, že by se z venku ozýval hluk, ale on měl lehké spaní a jistý šramot zaznamenal. Rozlepil víčka a převalil se na záda. Byl celý rozlámaný a podle světla ve stanu tušil, že slunce už nějakou dobu svítí. S úlevou zjistil, že nemá kocovinu, což mu dopomohlo k příjemnějšímu vstávání.
Oba jeho kamarádi ještě spali, Tomáš dokonce kvalitně zařezával, až se muž divil, že ho v noci silné chrápání nevzbudilo. Klekl si a rozepnul vchod do stanu. Paprsky ho skoro bodly do očí, ale zakrátko svitu přivykl. Vypadalo to na další horký den.
Vysoukal se ven a důkladně se protáhl. Rozhlédl se a všiml si původu oněch zvuků. Kamil, otočený zády k němu, se právě shýbal pro jednu z plechovek a hodil ji do odpadkového pytle, co držel v ruce. Vypadalo to, že už je s úklidem téměř hotový, odpadky, které nechali v noci kolem ohně už byly pryč.
„To jsi nemusel,“ řekl David a mladík trochu nadskočil, jak ho hlas překvapil. „My bychom to uklidili. Vždyť ty jsi pil nejméně.“
Kamil mu mávl na pozdrav a s úsměvem pokrčil rameny. „To nic. Vzbudil jsem se brzy a čučet do země mě už nebavilo,“ řekl. „Nechtěl jsem vás budit.“
„To jsem ti vděčný,“ zasmál se David. „Vzbudit se tak o hodinu dřív, asi bych se díky kocovině plazil po zemi. Omluv mě, už fakt musím,“ zazubil se a odběhl ke křoví, kde uvolnil tlak v močovém měchýři.
Když se vrátil, Kamil seděl v trávě u ohniště. Rukama se opíral a se zavřenýma očima si užíval slunce. David těžce dosedl na kládu vedle něj. Neměl sice vyloženě kocovinu, ale úplně svěže se taky necítil. Jako kdyby strávil noc ve stanu.
„Bože,“ promnul si dlaní obličej a vyšťoural z očí ospalky. „Pro jedno kafe bych zabil,“ konstatoval. Kamil se usmál, ale hlavu nechal zakloněnou a oči zavřené.
„Víš jak se to říká: čím jsi se zkazil, tím se naprav. Dej si pivko a třeba ti bude líp,“ navrhl mu. Až teď se na muže podíval.
David zavrtěl hlavou. „To nejde. Jestli chci dnes ještě pracovat, tak se nemůžu zrušit.“
„Nezůstáváš? Kluci odjíždí až pozítří,“ odpověděl mu mladík a lehl si. David si všiml, jak se v trávě uvolnil. Jako kdyby ležel na nejlepší matraci na světě.
„Rád bych, ale musím domů, kvůli práci. Ještě se musím domluvit s klukama, aby mě odvezli.“
„Tak s tím nepočítej, kámo,“ ozvalo se ze stanu. Tomáš zcela rozepl do poloviny otevřený vchod a jeho rozčepýřené vlasy vykoukly ven. Zůstal líně ležet, jen se otočil čelem k dvojici venku. Vypadal, že je na tom mnohem hůře než David. „Nevím jak Jiří, ale já řídit rozhodně nebudu. Jednak se mi nechce a taky bych stejně nebyl schopen.“
„Ani já,“ zvedl paži druhý kamarád. Nic krom ruky z něj nebylo vidět, jak byl stále zachumlaný ve spacáku. To nebylo dobré znamení, nejspíš je na tom stejně jako Tomáš.
„Děláte si srandu? Dohodli jsme se,“ řekl David. „Říkal jsem, že se musím dneska vrátit.“
„Dohodl ses se dvěma alkoholiky a jsi překvapený, že to nevyšlo?“ Vysmál se mu sarkasticky Tomáš. „Jestli dneska uvidím nějaký auto, bude to jedině sanitka. Bože můj, mě ta palice snad praskne.“
Kamil je poslouchal a začal se smát. Pak se posadil a prohlédl si kamarády ve stanu, kteří teď připomínaly zombie. Pak se podíval na Davida.
„Taky musím dnes domů,“ řekl. „Jestli ti nevadí vyrazit tak, abychom byli kolem druhé ve městě, tak tě odvezu,“ nabídl se přátelsky.
Davidovi oči se skoro rozzářili. „To by bylo super. Díky,“ přikývl horlivě a pak se zamračil na kamarády ve stanu. „Tihle by mě nechali jít pěšky, jen aby si mohli zase vylít huby,“ rýpl si kysele, ale s muži to ani nehnulo. Naopak, ještě mu dali za pravdu, aby ho popudili.
„Tak fajn,“ usmál se Kamil. To už se první mrtvola odhodlala zvednout a Tomáš se vysoukal ze stanu.
„Chceš vodu?“ Podával mu plastovou lahev mladík na zemi, ale ten jen zakroutil hlavou.
„Ne,“ odvětil přidušeně a hlasitě si odříhl. „Pivo,“ hlesl pak jen a z tašky vyndal plechovku. Ihned jí otevřel a začal hltat obsah. Nato si slastně povzdechl, jako kdyby vypil zázračný životabudič. Kamil s Davidem to sledovali a zatímco se mladík smál, David se ušklíbl.
„Ty jsi vážně dobytek,“ prohlásil na kamarádův účet. Tomáš se na něj nevině podíval a pokrčil rameny.
„Co je? Mám dovolenou.“ Což vyvolalo další smích.
David už nic nenamítal. Vzpomněl si, že ještě pár let zpátky probíhal i jeho pobyt, tady u lomu, stejně. Vlastně Tomášovi i Jirkovi trochu záviděl, ale to teď nepřizná. Alespoň že nemusí domů stopem, nebo něco podobného.
„Já jdu do vody,“ oznámil pak Kamil a zvedl se. Sundal si tričko, plavky už měl na sobě a pomalu vykročil dolů z kopečka. Davida napadlo, že to není tak špatný nápad. Voda by ho mohla trochu probrat a rozhodně ho osvěží. Houkl tedy na mladíka, aby na něj počkal, převlékl se do plavek a pak spolu vyrazili k onomu místečku, kde se mohli pohodlně ponořit.
Už s bosýma nohama tam sešli dolů a první se odhodlal Kamil. David, se předtím podíval na hodinky a zjistil, že je po desáté dopoledne. Překvapilo ho, že tak dlouho vyspávali a říkal si, že voda i na hladině ještě nebude úplně ohřátá. Asi se párkrát zkroutí, než se úplně ponoří.
Kamil s tím ale neměl žádný problém. Stoupl si na první ponořený kámen, namočil chodidla, pak sestoupil na druhý, to už měl hladinu nad koleny a pak se rovnou ponořil do studené vody. Udělal dvě tři tempa a pak se otočil k Davidovi.
„Jsi blázen,“ zasmál se muž. „Jestli tam vklouznu jako ty, dostanu infarkt.“
Mladík se jen usmál. „Je skvělá! Tak pojď!“ Hlesl a pak se otočil a už na něj nečekal. Pomalu se rozplaval ke středu zatopeného lomu.
Davidovi naskočila husí kůže, jen co stoupl na první kámen. Voda byla opravdu studená a skoro si to rozmyslel. Pak se začal přemlouvat, přeci není takový srab, a udělal další krok na spodní kámen. To už se scvrkávalo nejen jeho odhodlání.
Pak ale vzhlédl a uviděl před sebou Kamila, jak spokojeně proplouvá jinak zcela klidnou hladinou. Ten pohled ho nějak přiměl, aby namočil dlaně a osmělil zbytek těla. Věděl, že až se ponoří, bude to pár vteřin nepříjemného chladu, nic víc, pak už si na teplotu zvykne. Skoro zavřel oči a odrazil se od kamene.
Voda ho ihned objala, obklopila a nakonec pohltila. Kůži měl rázem jako struhadlo a začal rychle plavat, aby se rozhýbal a přesně jak čekal; za půl minutky už ho chlad přešel a do minuty uznal, že je mu příjemně. Rychle doplaval ke Kamilovi, který se zase položil na záda a jen si užíval, jak je jeho tělo lehké.
„Není to tak zlé, co?“ řekl mladík, když k němu připlaval.
„Po těch třech zástavách srdce, co jsem právě měl, už to celkem ujde,“ zavtipkoval mu v odpověď a Kamil se upřímně zasmál. Pomalu spolu doplavali na plochý kámen, který už byl od slunce poměrně vyhřátý. Vyhoupli se na okraj, kde se posadili, nohy nechali ve vodě.
„Jak jsi se vlastně ocitl u Jirky?“ Zeptal se David, aby rozhýbal rozhovor.
„Tak jak to bývá,“ usmál se Kamil. „On nabízel pokoj k pronájmu a já zrovna něco hledal,“ řekl a David si v duchu trochu zazoufal, že jeho odpověď nenabízí moc dalších možností k rozpravě. On však k jeho potěšení pokračoval.
„Bydlel jsem do té doby u sestry, ale ta se nedávno vdala. Takže byl čas, abych vyklidil pole,“ prohlásil klidně. David se na něj podíval.
„Vyhodila tě?“
Kamil horlivě zavrtěl hlavou. „Ne, to vůbec ne,“ dušoval se a pohlédl na nehybnou hladinu. „To by nikdy neudělala. Vlastně trvala na tom, abych zůstal, ale víš jak. Mě samotnému by to bylo nepříjemné a stejně jsem nějakou dobu uvažoval, že se odstěhuju.“
David to chápal. Sám byl sice jedináček, ale než se nastěhoval do své garsonky, měl spolubydlícího, který si našel přítelkyni. Nebylo to nic moc, měl pak neustále pocit, že je v bytě navíc, takže se taky radši odstěhoval.
„Na duhou stranu, úplně sám jsem také bydlet nechtěl. Někomu to vyhovuje, ale já jsem rád, když můžu sem tam s někým kouknout třeba na film, nebo tak,“ pokračoval Kamil. Měl příjemný jemný hlas a David zjistil, že ho rád poslouchá. „A Jirka je fajn, už na škole jsme si celkem rozuměli. Takže když jsem zjistil, že nabízí pokoj, hned jsem po tom skočil,“ zasmál se.
David se tomu ve vtipu ušklíbl. „Jo, je v pohodě. Ale nedokážu si představit, že bych s ním bydlel,“ přiznal.
„Vsadím se, že on to má stejně,“ koukl Kamil na Davida a jemu skoro připadalo, že na něj mrkl. „Možná je to tak dobře. Tyhle věci pak kolikrát dokáží i rozvrátit dlouholeté přátelství.“
„To je fakt,“ přitakal mu muž a zalíbilo se mu, jak si jen tak povídají. „Pak o dotyčném zjistíš, že dává toaletní papír na držák opačnou stranou a najednou si říkáš, co je ten člověk za zrůdu,“ zasmál se.
„Přesně! Nebo že zmáčkne novou pastu na zuby uprostřed tuby. To už je, podle mě, důvod k rozvodu!“ Rozvedl mladík jeho vtip dál a oba se začali srdečně smát. Nakonec začal jejich rozhovor plynout tak příjemně, že zapomněli na všechno kolem. Na kamarády ve stanu, na čas, na rostoucí horko, které sílilo, jak slunce stoupalo po obloze. Bavili se celou dobu vlastně o ničem a stejně si měli pořád co říct.
„Ještě jste se tam neroztekli?“ Houkl na ně shora Jirka, když už se dlouho nevraceli. Jeho hlas mezi kamennými stěnami krásně rezonoval, neměli problém ho slyšet ani přes větší vzdálenost. Vzhlédli k okraji, kde stál a zamávali na něj.
„Už se jim asi stýská,“ ušklíbl se David. Oba pak skočili do vody, která jim po vyhřívání na balvanu opět přišla ledová a doplavali na břeh. Když vystoupali nahoru ke stanu, oba kamarádi se na ně školácky šklebili.
„Co je?“ Zeptal se David a nechápal, proč se tak kření. Byli opravdu jako puberťačky, co se smějí spolužačce, která oslovila svého vysněného idola.
„Nic, nic,“ culil se Tomáš nevinně. „Jen jste se tam docela zapomněli. Kame, být tebou, zkontroloval bych si čas,“ otočil se na mladíka, který opět ždímal dlouhé vlasy. Teď se na něj tázavě podíval, ale David byl rychlejší a sáhl po telefonu, který ležel ve stanu. Byla jedna hodina odpoledne.
„To už je tolik?“ Vytřeštil oči a ukázal displej Kamilovi. Opravdu se čas dole na kameni zpomalil k neuvěření. I mladík se podivil a pak zaklel.
„Sakra. Musím jet,“ podíval se na Davida. „Jestli chceš tedy se mnou, tak musíme vyrazit.“
David přikývl. Co nejrychleji si sbalil spacák a zbytek věcí do batohu. Vypadalo to, že Kamil má něco důležitého, co nechce zmeškat a on ho nechtěl zdržovat, když mu nabídl odvoz. Za pár minutek byl sbalený a připravený, Kam měl dle všeho všechny věci v autě.
„Tak se mějte,“ rozloučili se s kluky, kteří se pořád podivně usmívali a zmizeli mezi stromy na pěšince. K autu dorazili za chvilku, David si rychle hodil věci na zadní sedadla a usadil se na místo spolujezdce.
„Stíháš? Nebudeš mít kvůli mně problémy?“ Zeptal se Kamila, když jeli po polní cestě od lomu, která vedla k silnici.
„Je to trochu výzva,“ připustil mladík, rozhlédl se na křižovatce a vjel autem na lepší, asfaltovou vozovku. Pak se letmo podíval na Davida a usmál se. „Ale myslím, že to bude v pohodě.“
„Tak fajn. Nerad bych, abys měl kvůli mně nepříjemnosti.“
„Neboj se,“ řekl klidně mladík. „A stejně by to nebylo kvůli tobě. Sám jsem si měl hlídat čas, je to moje hloupost,“ prohlásil a podíval se na hodiny mezi ciferníky palubové desky. „Zatím stíhám, jestli tedy nebydlíš na severním pólu,“ usmál se. Nato mu David sdělil adresu svého bytu a Kamil ho znovu ubezpečil, že je to v pořádku.
„A kam vlastně spěcháš? Jestli se můžu zeptat?“ Ozval se David po chvilce ticha. Nechtěl být vlezlý, čistě jen proto, aby řeč nestála.
Kamil, který nespustil oči od silnice před sebou, zavrtěl hlavou. Jako kdyby váhal, jestli má odpovědět. „Mám jednu důležitou schůzku. Ale dál bych to nerad rozváděl,“ řekl nakonec bezbarvě.
Jasně. To může znamenat jen jedno, pomyslel si David. Připadal si najednou jako pitomec. Vždyť se znají sotva den, tak proč by mu měl vykládat o tom, že se chystá na rande. A proč by vlastně neměl? Vždyť je to ve skutečnosti hezký mladý muž a navíc opravdu sympatický. Co jiného by mohl dělat, aby to bylo tak tajné, že o tom nechce mluvit?
„Chápu,“ usmál se David. Na okamžik nastalo podivné mlčení a aby jej přebil, otočil se na mladíka a zeptal se, jestli může pustit rádio. Čekalo je ještě asi deset minut jízdy a on by je nerad trávil v tichu.
„Jasně. Nalaď si tam co chceš,“ nabídl mu Kamil. David zmáčkl příslušné tlačítko a vozem se rázem rozlehla instrumentální hudba. Nejspíš nějaká klasika, odhadoval, protože mu přišla povědomá, ale on se v těchto věcech nikdy moc neorientoval.
„Promiň,“ usmál se Kamil a přepnul na rádiové vysílání. „Muselo tam automaticky skočit cédéčko.“
„Máš rád klasiku?“ Zeptal se David se zájmem. Uvědomil si, že ho baví chlapce poznávat a probírat další různá témata. Kamil přikývl.
„Jo, docela dost. Tedy ne, že bych poslouchal jen to, ale mám to rád. Přijde mi to takové,“ zamyslel se, aby větu dokončil, „inspirativní, řekl bych. Někomu to třeba nic neříká, ale myslím, že tenhle druh hudby má v sobě spoustu emocí. Když si dáš čas a chceš je slyšet.“ Rozmluvil se. Najednou mu došlo, že asi dost žvaní a asi tím spolujezdce nudí. „Promiň,“ zasmál se, možná trochu stydlivě. „Melu kraviny.“
„Vůbec ne,“ odvětil mu David. „Vlastně je to docela zajímavé. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Vlastně, jsem se do podobných věcí nikdy tolik nezaposlouchal, abych z toho měl nějaký pocit,“ přiznal a aniž by o tom dál nějak přemýšleli, začali na toto téma mluvit s naprostou lehkostí.
Dokonce tak moc, že až když Kamil zastavil na adrese, kterou mu David nadiktoval, uvědomil si, že jsou v cíli. V tu chvíli ho to skoro až mrzelo, vlastně by mu vůbec nevadilo, kdyby jeli další hodinu. David si kvůli tomu připadal docela hloupě, jako školačka, ale tak to prostě bylo. Nedal na sobě nic znát, už jen kvůli tomu, aby Kamil nezmeškal svou schůzku. Popadl tedy batoh, který měl mezi nohama, otevřel dveře auta a otočil se k mladíkovi.
„Tak díky moc za svezení. Rád jsem tě poznal,“ usmál se na něj a vystoupil. Kamil se k němu přes sedadlo naklonil.
„Já tebe taky. Určitě se brzy uvidíme. Měj se,“ mávl mu na rozloučenou a David zabouchl dveře vozu. Ještě chvilku se díval, jak mladík vyjel a následně se ztratil za jedním z mnoha panelových domů. Pak teprve se otočil, vylovil z batohu klíče a při odemykání dveří přemýšlel, jestli dnes bude vůbec schopný soustředit se na práci.