1

Do tváří mu svítily stále silné sluneční paprsky. Hřály jej na lících a nakonec ho donutily otevřít oči. Byl trochu rozlámaný, po nočním milování, na pohyby tohoto druhu si trochu odvykl, ale přesto se cítil skvěle. Rozlepil víčka a první co spatřil byla Kamova usmívající se tvář. Ležel na boku, rukou si podpíral hlavu a David si pomyslel, že tohle je jedno z nejkrásnějších procitnutí.
„Dobré ráno,“ zamžoural stále trochu rozespale a oplatil milenci úsměv.
„Dobré ráno, Slunce,“ odpověděl mi romanticky mladík.
„Slunce?“
„No jo. Napadlo mě to, teď, jak na tebe koukám. Rozjasňuješ mi den,“ zazubil se Kamil a Davida to rozesmálo. Bylo to tak patetické, ale potěšilo ho to. Vlastně ho to rozesmálo.
„Vy umělci,“ ušklíbl se a jeho paže vystřelily zpod přikrývky, popadl Kama a doslova ho k sobě přitáhl. Mladík s úsměvem skončil na jeho hrudi a David si až teď všiml, že má na sobě tričko a spodní prádlo, přestože oba usnuli nazí.
„Bylo mi v noci trochu chladno,“ vysvětlil prostě, když se muž zeptal a pak se sklonil k jeho ústům. Z letmého polibku se rázem přehoupli do líbání a to už oba ucítili, že by ranní milování nebylo od věci.
Kamil se od něj odtrhl a laškovně se na něj díval, zatímco začal sklouzávat níž a níž, až nakonec téměř zmizel pod přikrývkou. Davida to pobavilo a vzrušilo zároveň, než ale stihl vůbec cokoliv říct, ucítil v klíně jeho horký dech.
„Páni,“ vydechl a zavřel oči, když se mu Kamova ústa začala věnovat. Ani ho nenapadlo, že by se opět pomilovali hned ráno, ale bylo to skvělé. A vlastně proč ně, jsou mladí, zamilovaní, plní sil a apetitu.
David se trochu nadzvedl a odkryl přikrývku, aby na Kama viděl. Ten pohled byl nádherný a vzrušující. Lehce mu zaplul dlaní do vlasů a sám s výdechem zaklonil hlavu, když mladík přidal ještě ruku, kterou si pohrával s jeho varlaty. Extáze, naprostá slast. Kamil nejen, že byl šikovný a věděl jak na to, ale byl to prostě on. I kdyby měl snad místo rukou klepeta, bylo by to báječné, pomyslel si.
Kamil měl hravou náladu. Laškoval s Davidovým tělem, žádné důrazné pohyby, spíše letmé doteky a to bylo stejně vzrušující, oba to bavilo. Muž oddechoval stále častěji a hlasitěji, vzrušení v něm narůstalo a toho si mladík všiml. Zvedl doposud přivřené oči a úkosem se na Davida podíval, zatímco měl hlavu pořád mezi jeho nohama. S lišáckým úsměvem pak opustil jeho klín, posunul se o něco výš až si na něj obkročmo klekl.
David se posadil, aby ho políbil. I přes látku jeho spodního prádla dokonale cítil, že i jeho přítel je vzrušený. Popadl lem jeho trička a chtěl jej svléknout, když ho mladík zarazil.
„Nespěchej,“ zašeptal mu o ucha a stáhl látku zpět dolů. „Máme spoustu času.“
Na to se muž jen pousmál a opět těžce vydechl, když se na něm začal Kamil lehce pohybovat. Jemně hýbal pánví, jen aby je oba lehce dráždil, sám stále oblečený, ale cítili to oba. Měl ladné pohyby, David který si lehl zpět na záda, mu položil dlaně na boky a užíval si to představení. Pohled na vzrušenou mladíkovu tvář byl úžasný a krásný. Uměl to divadlo hrát, uměl se předvádět a to bylo sexy. Stále se trochu pohyboval a mezitím zavřel oči a jednou rukou si zajel do dlouhých vlasů. Rty měl pootevřené a sem tam se mu z nich vydral tichý sten. David jej hltal očima a věděl, že nebude trvat dlouho a bude si ho chtít vzít, dychtivě a důrazně.
Už sahal po jeho pažích, že si ho k sobě přitáhne, ale v ten okamžik se stalo něco, co by ho nikdy v životě ani nenapadlo. Od toho jednoho okamžiku se pak všechno dělo hrozně rychle:
Kamil na něm stále klečel, oddával se tomu příjemnému pocitu, když najednou absolutně ztuhnul, nepohnul jediným svalem v těle. Následně se mu párkrát nadmul hrudník, jako by se měl pozvracet a nakonec hlasitě dávivě zakašlal.
David instinktivně zavřel oči, když Kamil udělal ten prudký pohyb a ucítil na obličeji něco vlhkého a teplého. Ve chvíli, kdy víčka opět otevřel, ztuhl zase on. Spatřil Kamovu naprosto bledou tvář, na které doslova zářila rudá tekutina, která se mu řinula z nosu a odkapávala z úst. Mladík na něj bez hnutí zíral s vytřeštěnýma očima a v tu chvíli si David uvědomil, co přesně mu přistálo na tváři. V ten moment pocítil naprostou hrůzu, zděšení jej ovládlo a paralyzovalo, takže na sebe oba jen šokovaně zírali. Muž by možná i vykřikl, ale hrdlo se mu stáhlo a nebyl schopen ničeho.
„P-promiň,“ zašeptal otřeseně konečně Kamil. David jen zíral jak se z jeho nosu nepřestává řinout neuvěřitelné množství krve, které dokazovalo, že tohle není normální. Dokonce se mu opět vyvalilo i něco z úst, když se pokusil znovu promluvit. Bylo to jako scéna z nejděsivějšího horroru. Krev mu stékala na šedé tričko a neúprosně ho smáčela zvětšujícími se skvrnami.
„Omlouvám s-se. To jsem nech-těl…“ zašeptal mladík znovu. To se konečně odhodlal k pohybu. Co nejrychleji slezl z Davida a ten jen pozoroval, jak si přiložil roztřesenou dlaň k ústům a spěšně, potácivě utíká pryč z pokoje a po schodech dolů.
David dokázal jen zírat. Pak, jako kdyby se mozek opět zapnul, začal panikařit. Vyskočil z postele a zmateně pobíhal po pokoji, u toho se horečnatě pokoušel vysvětlit si, co se to teď sakra stalo. Co to bylo?! Bude v pořádku? Musí zavolat sanitku, nebo něco...Honilo se mu hlavou, ale vše naráz, takže nebyl schopen nějakou myšlenku pořádně uchopit.
Náhodou přelétl zrakem přes svůj hrudník a i tam si všiml krve a také si uvědomil, že je stále nahý. Rychle popadl šortky, natáhl si je a pak se konečně co nejrychleji rozeběhl dolů za Kamilem. Slyšel odtamtud hlasy, ale v obívací části nikdo nebyl, až pak si všiml, že jsou všichni nacpaní u dveří do malé koupelničky.
„Co se děje?“ Vykřikl, když k nim doběhl. Manželé, kteří stáli venku a Tomáš se polekali, když spatřili, že je i on celý od krve. Tísnili se u futer, takže díky tomu David neviděl dovnitř. Slyšel jen Jirku a sem tam i Kamův slabý hlas. Už na ně chtěl zaječet, ať ho pustí k němu, Tomáš byl však rychlejší a začal ho uklidňovat. Alespoň se o to tedy pokoušel.
„Všechno ti pak vysvětlíme, neboj se. Dej mu teď trochu prostor, Jirka se o něj postará,“ řekl mu kamarád, ale to ho nijak neuklidnilo. David byl čím dál více rozrušený a vyděšený.
„O co tu sakra jde? Panebože!“ Panikařil, zcela ukázkově. „C-co je mu? Proč nikdo nevolá sanitku?“ Vykřikoval a snažil se dostat přes Tomáše, který mu vstoupil do cesty.
„Davide, Dave, uklidni se. Slibuju, že ti pak všechno řeknem, ale teď se musíš uklidnit, jo?“ Položil mu ruce na ramena a snažil se ho držet na místě.
„Pusť mě, do prdele! Už někdo volal tu záchranku?“ Křičel muž dál a byl si jistý, že nikdy předtím nebyl tak vyděšený. Vzepřel se kamarádovi, který se ho snažil uklidnit a prostě ho hrubě odstrčil, aby se dostal do prostoru malé koupelny. Marek s Anetou mu raději uhnuli z cesty, jinak by i je nejspíš odsunul. Šokovaně zůstal stát mezi dveřmi a zíral, když se konečně dostal kam chtěl.
Kamil seděl opřený o stěnu sprchového koutu, Jirka klečel u něj. Starostlivě mu pomáhal držet u obličeje ručník, už značně prosáklý krví a i všude okolo jí bylo dost. Davida jako kdyby bodala do očí, všiml si tuhle šmouhy na umyvadle, Kamových rudých prstů i jeho trička, které jako kdyby v tekutině vymáchal. Ani si neuvědomil, že mu oči zvlhly slzami.
Jakmile si mladík uvědomil Davidovu přítomnost a uviděl jeho výraz, v obličeji se mu objevila bolestná grimasa. „P-pro-miň...Chtěl, ch-těl…“ nedokončil těžce se ven soukající větu, Jirka ho nenechal.
„Jo jo, chtěl ti to říct,“ prohlásil poněkud suše k Davidovi a pak se otočil zpět ke Kamovi. „Vyříkáte si to pak, teď máme důležitější věci,“ zkontroloval displej telefonu, který ležel na zemi vedle něj. Spuštěná časomíra oznamovala začátek čtvrté minuty. „Kame, už je to hodně přes dvě. Musíme zavol-“
„Ne,“ vydechl ztěžka mladík, nenechal ho ten nápad ani vyslovit. Pak tiše řekl ještě něco dalšího, co už ale David nezaznamenal, protože už to jednoduše nezvládl. V šoku pomalu vycouval, dokud mu přítel nezmizel z dohledu. Tomáš ho starostlivě pozoroval, jak pak v obývací části nejprve zmateně přechází sem a tam, rukama se drží za hlavu a pak, zničeho nic, popadl Jirkův batoh a vyběhl s ním ven. Težko říct, jestli si uvědomil, že batoh není jeho, Tomáš ale odhadoval, že je natolik mimo, aby si toho ani nevšiml. Neměl ale čas o tom přemýšlet, David proběhl kolem jako střela.
Kamarád spěchal za ním, ale David zběsile běžel k zaparkovaným vozům, mezitím z batohu vytáhl klíčky a nasedl do auta. Než stihl Tomáš vůbec cokoliv říct nebo udělat, jeho kamarád se za burácení motoru rozjel, rozvířil prach na polní cestě vedoucí k chatě a pak byl prostě pryč.

2

Krvácet přestal záhy. Věděl, že hodně riskuje, když odmítl převoz do nemocnice, ale nedokázal si představit, že by teď odjel. Jako kdyby to celou situaci prostě zpečetilo, dopadla by nejhůře jak mohla a to on nechtěl. Už tak to bylo celé jednoduše na hovno, pomyslel si a byl Jirkovi vděčný, že ho poslechl. Nějakým zázrakem se mu mumláním podařilo kamaráda přesvědčit, že to bude v pořádku a byl rád, že to respektuje.
Nemohl však říct, že se cítí dobře. Tentokrát krvácel opravdu hodně, byl malátný a velmi slabý. Hlava mu třeštila a i klouby ho rozbolely. Tohle všechno by ale dokázal nějak zvládnout. Ve skutečnosti se nejvíce cítil špatně kvůli tomu fiasku, které způsobil. Nejen že všechny vyděsil a pokazil tak hezký pobyt. Do toho mu ještě bylo trapně kvůli těm, co nevěděli. U Marka a Anety to bylo hodně nepříjemné, ale to, co se stalo s Davidem bylo prostě šílené. Kdykoliv na to znovu pomyslel, měl i přes vyčerpání co dělat, aby zadržel pláč. Pořád měl před očima ten jeho výraz, obličej potřísněný jeho vlastní krví a to, jak se během sekundy báječné vzrušení změnilo na čirou hrůzu. Jestli byl doopravdy špatný okamžik na to, aby to David zjistil, bylo to právě v tu chvíli. A to se mu to po tomto víkendu opravdu chystal říct.
„Zvládneš trochu zvednout ruce?“ Vytrhl ho z myšlenek Jirka a sundal z něj nenávratně zašpiněné tričko. Teď už byli v koupelně sami, Tomáš odvedl manžele do obývací části, kde jim stručně vysvětlil, o co jde. Musel, protože i oni byli vyděšení po tom co viděli.
„Otřu ti to,“ řekl Jirka do ticha a Kamil opřený o stěnu, se zavřenýma očima sotva znatelně přikývl. Za okamžik ucítil na obličeji mokrou žínku, jak se ho kamarád snažil zbavit zaschlé krve. „Promiň, budu muset trochu přitlačit,“ omlouval se Jirka. Opláchl žínku a opět jej začal omývat. Nakonec si zavolal na pomoc Tomáše, který se zapojil, aby to měli co nejdříve hotové. Museli krom obličeje omýt i krk a trup a v poslední řadě i Kamovi dlaně.
Ten se cítil trapně, styděl se, ale zároveň byl kamarádům ohromně vděčný. Neměl ani moc síly, aby vzdoroval, opírajíc se o stěnu sprchového koutu byl jako hadrová panenka. Tolik se mu chtělo spát. Nechtěl teď nic jiného, než znovu usnout v Davidově náručí a přestat myslet na to ponížení. Pak mu všechno řekne, všechno mu vysvětlí, až si odpočine. Doufal jen, že přítel není moc naštvaný.
Vzpomněl si, že ho tu před několika minutami viděl. Nebo už je to déle? Nevěděl, vnímání měl teď poněkud zkreslené, hlava se mu motala, jako kdyby byl strašně opilý.
„Tak jo,“ prořízl ticho Jirka, když ho alespoň trochu očistili. „Teď tě zvedneme, jo? Jen na válendu, a pak si odpočineš,“ řekl mu a s Tomášem ho co nejjemněji popadli pod pažemi, keždý z jedné strany. Museli trochu zabrat, aby ho dostali na nohy, v místech, kde ho podepřeli bude mít zakrátko veliké podlitiny, ale jinak to nešlo. Podařilo se jim zvednout ho, ale chlapec měl nohy jako z gumy, nedokázal se na ně pořádně postavit a tak jej v podstatě celého nesli. Kamil se do nich prostě zavěsil, byl příliš slabý.
Manželé, kteří doteď bezradně seděli v obýváku vstali, jakmile je spatřili. Aneta zareagovala rychle, ihned na válendě připravila polštář a přikrývku, pak ustoupila a zároveň se na mladíka znepokojeně dívala. Aniž by chtěla, prohlédla si jeho křehké tělo, teď jen ve spodním prádle a spatřila modřiny, které měl na trupu a stehnech. Vypadalo to, jako kdyby jej někdo zbil a přitom to byl jen důsledek slastné noci, kterou předtím strávil s Davidem.
Jirka s Tomášem ho opatrně posadili. Kamil vypadal, že už usíná v sedě, proto byli překvapeni, když se zastřeně podíval na dvojici nových přátel.
„Moc se omlouvám,“ zašeptal ztěžka k manželům a téměř úlevně vydechl, když natáhl bolavé tělo, jak se položil na válendu.
„Vůbec nic se neděje, Kame,“ vyhrkla Aneta a smutně se usmála. Teď měla co dělat, aby zadržela slzy, celá situace a stres na ní začaly doléhat.
„Hlavně si odpočiň, ok?“ Přidal se Marek a sledoval, jak ho Tomáš přikryl dekou a přátelsky poplácal po rameni. Kamil zavřel oči, ale z posledních sil promluvil.
„Kde je David?“
Čtveřice se na sebe rozpačitě podívala. Najednou všichni ucítili to tíživé ticho, nikdo nechtěl být tím, kdo Kamilovi řekne, že jeho přítel to nezvládl a prostě utekl. Nakonec promluvil Jirka, který usoudil, že bude nejlepší vymyslet teď nějakou výmluvu, aby si mohl kamarád konečně odpočinout.
„On, no,“ podrbal se a jako kdyby se mu mozek najednou vypnul, nedokázal vymyslet důvod, proč by tu teď David nebyl a nestrachoval se o něj. Horečnatě přemýšlel, drbal se ve vlasech a očima prosil Tomáše o pomoc. Nakonec je z oné nepříjemné nervozity vysvobodil sám chlapec, který pochopil.
„Je pryč, že jo?“ Zašeptal. A i přes slabý hlas bylo cítit to ohromné zklamání, které už tolikrát zažil. Jirka si povzdechl a posadil se k němu na okraj válendy.
„Je mi to líto, Kame,“ položil mu přátelsky dlaň na rameno. „Teď na to ale nemysli. Prospi se, pak bude líp,“ snažil se ho utěšit a posunky naznačil ostatním ať jdou pryč, aby měl klid. Beze slova chápavě opustili chatu a vyšli ven na slunce, kde si posedali na lavičky.
„Jo...Díky Jirko,“ bylo poslední co Kamil řekl než odevzdaně znovu zavřel oči. Kamarád ještě chvilku počkal vedle něj, sledoval ho a teprve když měl pocit, že konečně usnul, zvedl se k odchodu. Než odešel, naposledy se na Kamila podíval a nemohl si nevšimnout. Jeho tvář byla sice klidná, uvolněná, už snad opravdu spal. Ale zpod zavřených víček se vykutálela jedna veliká slza, zatřpytila se kolem jeho nosu a zmizela mezi zavřenými rty.

3

David uháněl po polní cestě, za autem se zvedala oblaka prachu. Křečovitě svíral volant, ale nic z toho si neuvědomoval. Pohyby dělal zcela automaticky, jako kdyby o nich ani nevěděl, mozek mu prostě vypnul. Až když dorazil na křižovatku, k asfaltové silnici, do které bezmyšlenkovitě vletěl, se probral. Respektive, byl probrán, protože těsně minul auto, které zrovna projíždělo a jeho řidič plným právem použil mimo nadávek i klakson. To ho konečně donutilo sešlápnout brzdu, rozhlédnout se kolem a v ten okamžik začal vnímat.
Zůstal nejprve sedět za volantem, zhluboka oddechoval, naprosto ztuhlý. Když se pak pohnul, zavadil pohledem o své dlaně a trup, kde Kamova krev už zčernala a dokonale zaschla. Vytřeštil oči, když se mu ve vteřině obrátil žaludek vzhůru nohama a měl co dělat, aby stihl otevřít dveře a vyskočit z vozu, vedle kterého se začal dávit.
Zadýchaně si otřel ústa hřbetem dlaně, když už nebylo, co by vyzvracel a žaludek se zklidnil. Ještě chvilku stál v posledním horkém dni tohoto roku a rozmýšlel co by měl teď dělat. Věděl, samozřejmě, že by se měl kvůli Kamilovi vrátit. Ujistit se, že je opravdu v pořádku, jak mu ostatní naznačovali. Ale teď to prostě nedokázal. Kdyby se teď vrátil a ta příšernost by pokračovala, nezvládl by to. Bylo to tak děsivé, tak šokující, tak příšerné.
Cítil se teď strašně, že tomu nedokáže čelit. Sám na sebe byl hrozně naštvaný, že je takový zbabělec, ale prostě to nedokázal. Chytil se za vlasy, hlasitě zaúpěl a nakonec vztekle kopl do pneumatiky auta, až ho zabolela noha.
Bezradně se posadil zpět za volant a opřel o něj čelo. Co má dělat, co mádělat, comásakradělat!? honilo se mu hlavou. Nepamatoval si, že by mu kdy bylo takhle mizerně a byl tolik nerozhodný. Bojoval sám se sebou, zda se překonat, zariskovat, že třeba uvidí Kamila v tom hrozném stavu, nebo že by tam snad nakonec ještě nebyl...ať už by to znamenalo cokoliv. Na druhou stranu ho ta bezmoc ničila, chtěl něco dělat, nějak mu pomoci, prostě něco udělat, ne jen stát v koutě a čekat, jak to dopadne.
Odlepil hlavu od volantu a mimoděk přelétl zrakem přes batoh na sedadle spolujezdce. Teď poznal, že je Jirkův a nemohl si za žádnou cenu vzpomenout, proč ho vlastně vzal. Díval se na něj, dlouze a zkoumavě – a najednou měl pocit, že tyhle sešité kusy polyesteru tu mají co dělat. Rázem ho přepadla myšlenka, že tenhle pitomý, jednoduchý batoh je řešení. Východisko, které mu řekne, co dělat dál.
Vybavil si, jak mu Tomáš sliboval, že mu vše vysvětlí. To je ono! Potřebuje odpovědi, co se vlastně stalo, co se asi celou dobu děje a on to neví. Vzal batoh do rukou, zašátral v něm a vylovil svazek klíčů. Uslyšel jejich cinkání a pochopil, že se musí vrátit. Ne hned. S kovovým chladem v ruce už měl jasno, že ještě předtím musí něco udělat.
Odhodlaně nastartoval auto, vyjel na asfaltovou silnici a už mířil směrem k městu. Jak se blížil, a jak se uklidňoval, měl čím dál tím více jasno v tom, co udělá.

4

Bolest byla naštěstí pryč, ale celé tělo měl jako z olova. Končetiny neuvěřitelně ztěžkly, jako kdyby na nich měl závaží. Přesto se naštěstí cítil o dost lépe.
Oči měl stále zavřené, nechtěl ještě zdvihat víčka aby čelil tomu, co se stalo. Tomu pocitu studu a provinění, že zkazil tak příjemný čas a hlavně onomu zklamání, že s Davidem je nejspíš konec. Chápal to, to však neznamenalo, že to nebolí a vlastně si i vyčítal, že to dovolil. Proč měl pocit, že to tentokrát bude jinak?
Uslyšel tiché hlasy a tekoucí vodu. Někdo byl v prostoru kuchyňky, slyšel rozhovor a cinkání nádobí, které někdo myl, ale žádná slova nerozeznal. Nejspíš to bude Tomáš s Jirkou, pomyslel si a konečně se přinutil otevřít oči. Nemůže předstírat spánek donekonečna.
Ležel na boku čelem ke zdi. Donutil se otočit ztěžklé tělo do prostoru a lehnout si na druhý bok. Neměl ještě sílu vstát, pro teď snad ani nechtěl. Z tohoto úhlu viděl jen na okraj malé kuchyňské linky, která byla za rohem, ale spatřil Tomášovo tričko a paže, jak se noří do dřezu. Ještě chvilku se jen prostě díval a přemýšlel jak se přátelům omluvit za to fiasko co způsobil.
„Zpátky mezi živými, koukám,“ ozvalo se od vchodových dveří, na které měl přímý výhled. Jirka k němu s úsměvem přistoupil a sedl si na okraj válendy. Kamil se musel trochu nutit, aby mu úsměv oplatil. Cítil se kvůli tomu všemu mizerně.
„Jak je ti?“ Zeptal se kamarád, očividně s úlevou. Byl rád, že se Kamil konečně probudil. Měl strach, jestli udělal dobře, když vyhověl jeho přání nevolat sanitku.
„Líp, díky,“ zašeptal Kamil slabě, než pořádně rozhýbal hlasivky. V ústech měl nepříjemnou kovovou pachuť po krvi a také sucho. „Jak dlouho jsem spal?“ Zeptal se stále ospale.
„Dlouho,“ zasmál se kamarád, „je pět odpoledne.“
Kamil vykulil oči a zaúpěl. Prospal téměř celý den a navíc tím způsobil další komplikace. Včera se totiž všichni domluvili, že by chtěli chatu opustit už kolem třetí, aby se připravili na nový pracovní týden. Mladíkovi to na náladě moc nepřidalo.
„Jirko, já se strašně omlouvám,“ ozval se sklesle. „Zkazil jsem celý víkend. Je mi to líto.“
Jirka se zamračil a zavrtěl hlavou. „Kdy už konečně pochopíš, že za tyhle věci se nemusíš omlouvat. Nemůžeš za to a nic jsi nezkazil. My jsme jen všichni rádi, že je ti líp, tak už si ty řeči laskavě odpusť.“ Řekl mu celkem rázně, ale pak se na něj opět usmál. „To mi připomíná,“ vytáhl z kapsy telefon a začal na něm něco ťukat, „slíbil jsem Anetě a Markovi, že jim dám vědět, až se vzbudíš. Museli už odjet, ale měli starost.“
Kamil přikývl ale rázem se zarazil. Jestli Tomáš v kuchyni nemluvil s Markem, tak čí byl ten druhý mužský hlas, co předtím zaslechl? Nebo nebyl ještě úplně probuzený a jenom se mu to zdálo? Jirka mezitím schoval mobil zpět do kapsy a zeptal se, jestli kamarád něco nepotřebuje.
„Voda by bodla, díky. Mám v puse jak v polepšovně,“ poprosil ho. Muž přikývl a Kamil se položil na záda, kde zavřel opět zavřel oči. Nějak se mu pořád nedařilo se zmátořit a nabrat trochu sil. I když, je pravda, že tentokrát byla epizoda silnější a krvácel víc než obvykle, takže bude i déle trvat, než se dostane do kupy.
Povzdechl si. Už delší dobu mu nebylo úplně dobře a tyhle záchvaty byly stále častější. Věděl, že je to špatně, určitě se mu zase zhoršily hodnoty. Bude muset hned zítra zavolat lékaři a domluvit se na kontrole. Radost z toho rozhodně neměl.
„Jedna voda už se nese,“ uslyšel nad sebou a trhnutím otevřel oči. David stál vedle válendy, v ruce držel sklenici a jemu přišlo, že vydí spíše nějaké zjevení. Nemohl uvěřit, že se vrátil.
„Jsi tady…“ vydechl mladík nevěřícně. Namáhavě se vysoukal do sedu a David si k němu přisedl. Všiml si, jak Tomáš s Jirkou rádoby nenápadně vyklidili pole a odešli ven, tušíc, že ti dva si musí promluvit o samotě.
„Jo, no,“ podrbal se muž rozpačitě na hlavě. „Omlouvám se, Kame. Vím, že jsem tu měl být, ale prostě jsem zpanikařil.“
Kamil ho co nejrychleji popadl za ruku a zadíval se mu do očí. „Ne, ne. To já se omlouvám,“ svěsil mrzutě hlavu, dlouhé vlasy mu zpola zahalily tvář. „Chtěl jsem ti to říct, brzy. To mi prosím věř. Je mi líto, že mě to předběhlo.“ Znovu se na muže podíval a ještě o něco více sevřel jeho dlaň. „Davide, máš právo být vyděšený, máš právo být na mě naštvaný. To, že tu teď jsi, já...Nedokážeš si vůbec představit, co pro mě znamená, že ses vrátil.“ Řekl a byl opravdu dojatý, až mu začaly slzet oči. David jej pohladil po tváři a trochu se pousmál.
„Já to vím, Kame. Já vím, že by jsi mi to řekl, jsem si tím jistý. A nemusíš mi nic vysvětloval, kluci mi všechno řekli. Všechno mě to jen mrzí, myslím to, čím si tak dlouho procházíš. Muselo to být těžké-“
„Hlavně mě nelituj, ano? Prosím,“ přerušil ho Kamil. „Jestli se mnou chceš dál být, a já doufám, že to tak je, když ses vrátil,“ na to se David pousmál a důrazně přikývl, „tak mě nesmíš litovat. Chtěl bych, aby to náš vztah ovlivnilo co nejméně.“
„Slibuji. Tyhle věci probereme později, ano? Já jsem teď jen rád, že je ti lépe.“ David se k němu přitiskl a pak ho pevně objal. Kamil se teď cítil mnohem líp, když cítil jeho láskyplný dotek a teplo. Opřel mu hlavu o rameno, zavřel oči a jen si vychutnával ten neuvěřitelně příjemný pocit. David to musel cítit stejně, protože ani on ho nechtěl jen tak pustit. Až když přejel pohledem o jeho dosud nahý trup, pustil ho.
„Ty modřiny, to k tomu patří?“ Zeptal se váhavě, tiše. Prohlédl si Kama a znepokojující množství malých i velikých podlitin. Bříšky prstů jemně pohladil jednu velkou na hrudníku, jako kdyby doufal, že ji tím dotykem vymaže. Kamil s kamennou tváří přikývl.
„Já vím, že o tom nechceš mluvit. Ale musíš zase pochopit i mě. Budou věci, na které se budu ptát, Kame. Abych-“
„Já vím,“ usmál se na něj přítel a pohladil ho po tváři. „To je v pořádku. Všechno je teď v pořádku, když jsi tady.“
David ho políbil. Dlouze a upřímně. Když se od sebe odpoutali, sehnul se pro batoh vedle válendy a otevřel ho. Začal postupně vyndavat množství krabiček různých velikostí a pak nějaké oblečení.
„Když už jsem si předtím tak vesele ujel,“ prohlásil napůl ve vtipu a napůl zahanbeně, „měl jsem dost času na přemýšlení. Pak mi došlo, že jsi říkal, jak sis s sebou nic nevzal. Já jsem v panice sebral Jirkův batoh a když už jsem měl klíče, tak jsem se k vám stavil. Tady máš čisté tričko,“ podal mu oděv věcně, „vzal jsem i kalhoty, kdyby ti bylo chladno.“
Kamil na něj překvapeně zíral. Nějak nebyl schopen slova.
„No a ty léky,“ podrbal se David opět na hlavě, „napadlo mě, jestli nebudeš něco potřebovat. Jenže jsem neměl tušení co vzít, tak jsem sbalil všechno. Musím přiznat, že jsem kulil oči, kolik toho je.“ Řekl a podíval se na konsternovaného mladíka. Chvilku na sebe zírali, až David znervozněl.
„Co se děje? Tedy, já vím, že jsem se ti neměl hrabat ve věcech, ale myslel jsem, že bude lepší, když to vezmu. Ty se zlobíš?“
Kamilův výraz zjihl, téměř pookřál. Usmál se dojatě a zavrtěl hlavou. „Ne, nezlobím. Jen...zaskočilo mě to. Že tě to vůbec po tom všem napadlo. Já myslel, že už se ani nevrátíš a pak přijdeš s takovou, já nevím, starostí, péčí. Jsem prostě jen…“ rozhodil rukama, protože nenacházel správná slova. David ho sledoval a napadlo ho při tom, co všechno si asi musel Kam zažít, když stačí tak málo, aby byl takto dojatý. I přesto, že měl sestru a Jirka s Tomášem mu pomáhali, musel být strašně osamělý.
„Kame, teď v tom jedeme spolu, jasný?“ Bylo vše, co na to David řekl a mladík s úsměvem zakýval hlavou. Oblékl si podané tričko a poprosil Davida, aby mu podal určité krabičky, ze kterých pak vyloupl po jedné tabletě a zkušeně je naráz všechny zapil.

5

Nechali Kamila ještě chvíli odpočívat, mezitím poklidili chatu, sbalili věci a připravili se k odjezdu. Nakonec mu David donesl šortky, které si oblékl a pomalu vstal. Byl pořád jaksi mátožný a trochu zavrávoral, když se postavil na nohy. Nechal se podepřít a přítel mu pomohl dojít k autu a nasednout. Když se rozloučili, dvojice kamarádů nasedla do jednoho auta a Kamil s Davidem jeli druhým. Naposledy si mávli na rozloučenou a pak vyjeli domů.
Jirka byl celkem bláznivý řidič, takže jak se dostali na asfaltku, brzy jim zmizel z dohledu.
„Magor,“ zabrblal si pod vousy David a ušklíbl se kamarádově zběsilé jízdě. Uslyšel jak se Kamil vedle něj uchcechtl. Když se na něj podíval, všiml si, že má hlavu opřenou a víčka zavřená. Byl bledý, pod očima tmavé kruhy. Vypadal přesně jako tehdy, když slavil své povýšení a jen na to muž pomyslel, zastyděl se.
David zabubnoval prsty na volantu. „Kame?“
„Hm?“ ozvalo se vedle něj, mladík ale oči neotevřel, jen ho poslouchal.
„Na zítra jsem si vzal volno. Jedeme ke mně,“ řekl mu trochu rozpačitě, ale pořád stylem oznamování, než-li tázání. Mladík odlepil hlavu od sedadla a unaveně se na něj podíval.
„Proč? Ty jsi mě neposlouchal, Davide?“ Zeptal se úzkostně. „Prosil jsem tě, abys kvůli tomu nedělal-“
„Já vím,“ přerušil ho muž a zařadil rychlost, když se rozjížděl z křižovatky. „Pochopil jsem tě. A teď zkus ty to samé u mě. Já vím, že nechceš, abych ti dělal ošetřovatelku, na tom se shodneme. Ale jsou přeci věci, které si musíme ujasnit, nemyslíš? Chtěl bych, abychom si o tom zítra v klidu promluvili, když ti bude dobře. Nemám na to snad právo?“
Koutkem oka si všiml Kamova výrazu. Nebyl nijak veselý, spíše skleslý, bylo vidět, že se mu do ničeho z toho nechce.
„Navíc,“ pokračoval David, teď trochu jemnějším tónem, „dnešek byl pro mě těžký. Myslím, že jsem se v životě tolik nebál. I já si to musím všechno srovnat. Měl jsem o tebe strašný strach, tak...chci být prostě s tebou,“ připustil upřímně.
Kamil dlouho, s hlavou svěšenou mlčel a přemýšlel o tom. Nakonec si znovu opřel hlavu o opěrku sedadla a přikývl. „Dobře.“ To bylo vše co řekl a zavřel oči. Dál už neprohodili slůvko, u Davidova bytu však byli za pár minut. Kamil překvapivě neusnul, jak se zdálo po zbytek cesty. Když jeho přítel zaparkoval a vypnul motor, rozhlédl se a poté otevřel dveře vozu.
Muž mu přiběhl na pomoc, bylo vidět, jak je mladík unavený, takže jen zamkl auto a vydal se spolu s ním do bytu. Cestou ho podpíral a Kamil to vítal, protože nohy se mu za jízdy proměnily v rosol a sotva se na nich držel.
Uvnitř ho David usadil na postel, kde se svlékl a s úlevou si vyčerpaně lehl. Přítel ho přikryl a Kam se pohodlně zavrtal do příjemné peřiny.
„Udělám něco rychlého k jídlu,“ řekl, políbil ho na čelo a odběhl do kuchyňského koutu, kde začal šramotit s nádobím.
Kamil se moc snažil soustředit na televizi, kterou David zapnul, než šel dělat večeři. Hodně se přemáhal, aby zůstal vzhůru a mohl sníst jeho jídlo, poděkovat mu za něj a pak se nechat obejmout, až si k němu přilehne. Ale postupně obrazovka ztrácela na zřetelnosti, zvuky kolem mizely a přes veškerou snahu stejně usnul.
David si toho v šiml, když míchal salátem. Na chvilku se zastavil a prostě se na mladíka, klidného, krásného, díval. Nakonec uložil právě nachystanou večeři do lednice, svlékl se jen do spodního prádla a přilehl k němu. Objal jej a díval se na televizi tupě a nesoustředěně až do pozdního večera, kdy sám usnul tvrdým spánkem.