1

„Ach, Kame…“ Vydechla Paša se směsicí úlevy a starostí, když bratra spatřila. Tentokrát už ji zahlédl ode dveří, protože postel měl nastavenou do polosedu a i s fixací na krku měl lepší rozhled. On se na ni mírně usmál a ona k němu přistoupila a co nejjemněji jej objala.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se ho účastně a sedla si vedle na židli.
„Teď už docela dobře,“ uklidňoval ji. Byla to pravda, hlava ho už tolik nebolela, náladu měl lepší a dokonce se mu dnes ráno podařilo i něco sníst. „Spíš co ty? Jsi v pořádku? A o malinký?“
Usmála se. Bylo vidět, že je unavená, tvář měla bledou jen o něco méně než Kamil a pytle pod očima, akorát, že ona k tomu měla mnohem lepší důvod. Byla také jen v košili a županu, klasická uniforma hospitalizovaných.
„Všechno šlo dobře. A tentokrát i mnohem rychleji než s Aleškem, díky bodu,“ zasmála se. „Malý je teď na sesterně, chvilku ho tam pohlídají, když spinká. Ale radši už za chvilku půjdu, kdyby se vzbudil. Jen jsem tě chtěla vidět.“ Pohladila bratra po dlani.
„To jsi hodná. Chtěl jsem taky, ale sotva si teď sednu. A promiň, že jsem nezavolal, včera jsem usnul a probudil se až v noci.“
„To je v pořádku, brácho. Hlavně, jestli už je ti líp. Navíc, vypadá to, že si tady ten pobyt prodloužíme, Adámek má novorozeneckou žloutenku, takže půjde pod lampičku, jako Ála, když se narodil.“ Tenkrát tu zůstali asi o týden navíc. Paša, jako prvorodička byla vyplašená, když nad miminko nainstalovali lampu s modrým světlem a zakryli mu oči obvazem, aby ho světlo nedráždilo. Nebyl to hezký pohled, i když nešlo o nic drastického. Teď už to Paša zvládala v pohodě, už věděla, do čeho jde, jen byla mrzutá, že nejdou domů dříve. „Takže se určitě ještě zastavím.“ Dodala s úsměvem.
„To mě mrzí. Určitě bude brzy v pořádku. Nemáš nějaký fotky? Chtěl bych ho vidět.“
„Jasně,“ Paša vytáhla telefon z kapsy županu, párkrát zaťukala na displej a pak mobil naklonila, aby na něj Kam viděl. Postupně přejížděla prstem do strany a ukazovala fotky čerstvého, pomačkaného miminka.
„Je nádherný. Pořádný kus chlapa,“ usmál se, když spatřil fotku, kde Adámka vážili. Digitální čísla ukazovala lehce přes čtyři kila. „Jsem rád, že jste oba v pořádku,“ dodal. Sestra se na něj zazubila a něco mu začala vykládat, ale on měl v jednom okamžiku nutkání ji přerušit.
Napadlo ho, že by jí řekl, co se s ním děje. Že mu poslední dobou nebylo dobře, že čeká na výsledky a že s největší pravděpodobností nedopadnou dobře. O tom, že nebudou povzbudivé, byl přesvědčený, přeci jen, za ta léta dokázal poznat signály svého vlastního těla. Všiml si, jak se zamilovaně podívala na fotografii Adámka, než zhasla displej a mobil uložila zpět do kapsy. To ho donutilo ten nápad zavrhnout.
Došel k závěru, že jeho sestra si zaslouží užívat tu hezkou změnu ve své rodině, která bude sama o sobě dost náročná. Rozhodl se, že neřekne nic dokud to nebude úplně nutné a možná ještě později. Potřebuje teď být v klidu, oni všichni a on rozhodně nebude ten, co jim to pokazí. Na to ji má moc rád.
„Už bych měla jít, slíbila jsem na sesterně, že se vrátím brzy,“ usmála se na něj, jen vypadala, že má trochu výčitky, že ho opouští.
„Jasně, utíkej. Budu v pohodě,“ ujistil ji a na okamžik měla pocit, že jí čte myšlenky. Ještě než odešla, požádal ji o vodu, pak už na něj naposledy mávla ze dveří a zavřela je za sebou.
Trochu se bál, že až osamí, padne na něj melancholie, nebo něco takového. Nestalo se tak, což byl rád a dokonce mu do zaměstnání mysli stačil přihlouplý seriál, když ovladačem zapnul televizi. Pozornost mu věnoval jen napůl, protože za chvilku stejně začal usínat. Teď už to nebylo jen kvůli zranění hlavy. Za pár dní si bude přát, aby mohl alespoň na chvíli usnout.

2

„Takže bychom měli začít co nejdříve,“ řekl doktor Tomášek a zaklapl Kamilovu kartu. Ten nic neříkal, dokonce se tvářil neutrálně, jako by to nebyl on, o kom je řeč. Zato David stiskl jeho dlaň trochu pevněji a podíval se na lékaře, jestli to myslí vážně.
„Chcete říct, že ani nepůjde domů? Rovnou si ho tu necháte?“ Věděl, jak Kamil nemocnice nesnáší. A celkově nějak nedokázal vstřebat, co se tady teď vlastně děje.
„Není na co čekat. Kamovi výsledky opravdu nejsou dobré,“ snažil se vysvětlit co nejvíce empaticky a zároveň věcně. Otočil se na mladíka. „Hned zítra ráno tě převezeme na oddělení a začneme.“
Kamil jen přikývl. Věděl to, věděl, že to přijde, cítil to. Přesto bylo nelehké to slyšet a znovu tomu čelit. Opět absolvovat to martyrium, hodiny, nekonečné dny trpění, kdy ani výsledek není jistý. Neměl strach, toho se zbavil už dávno. Jen to prostě tak moc nechtěl.
„Jestli se chcete ještě na něco zeptat-“
„No to bych rád!“ Přerušil doktora Slunce, poněkud prudce. Byl zmatený, naštvaný a nevěděl, na co se má připravit. Připadal si nepatřičně, protože Kamil a lékař věděli, co se bude dít, ale on ne a to ho rozčilovalo. Jediné co dokázal vytušit, z toho jak se tvářili a mluvili bylo, že to nebude lehké.
„Co tohle všechno vlastně znamená? Vždyť se tváříte, jako kdyby už Kam umřel,“ osočil lékaře. Ten klidně zavrtěl hlavou, byl zvyklý na ty emoce, ty hořké, smutné, vzteklé, jak od pacientů, tak jejich blízkých.
„Slunce,“ oslovil ho tiše, unaveně Kamil, jako by ho prosil, ať se uklidní. David ho ale sotva slyšel a dál pozoroval doktora Tomáška tvrdým pohledem.
„Znamená to, že začneme s léčbou, která je ovšem velice náročná. Podle toho, jak Kamil v minulosti reagoval, můžeme čekat silné vedlejší účinky.“ Oznámil lékař smířlivě.
„Bude mi hodně zle, Slunce. To je to, co to znamená,“ řekl prostě Kamil slabým hlasem, snad aby ukončil doktorovo pomyslné trápení. A fungovalo to, David se na něj podíval prázdným pohledem ale nakonec už nic neřekl. Až když doktor Tomášek domluvil pár posledních vět, které přestal vnímat se na něj otočil a o dost slabším tónem ho oslovil, když stál ve dveřích a měl se k odchodu.
„Můžu být s ním?“
Lékař se smutně pousmál a byl rád, že alespoň nějakou zprávou může Kamova přítele uspokojit. „Ano. V případě, jako je ten Kamilův se můžeme domluvit na vaší přítomnosti i mimo oficiální návštěvní hodiny.“
Slunce přikývl a nechal muže odejít. Jak se za ním dveře zavřely, svěsil ramena a tvář schoval v dlaních. Už neměl sílu hrát si na hrdinu, jednoduše se začal bát. Cítil se strašně - bezmocný, vystrašený, vyčerpaný tím stresem.
„Neboj se,“ uslyšel Kamův slabý hlas. Nemohl uvěřit, že se dokáže ještě usmívat, když se na něj podíval. Ale mladík byl teď očividně o dost silnější. Nejspíš hlavně kvůli němu samotnému. David se zvedl ze židle a posadil se na okraj Kamilova lůžka, kde ho chytil za ruku. Teď se držel, aby mu z očí nevytryskly slzy, a to bylo chlapci ještě relativně dobře. Uvědomil si, že teď má největší strach z toho, zda to zvládne on sám, zda zůstane silný, dost na to, aby byl příteli oporou.
„Bude to dobrý,“ řekl znovu Kamil, tak klidně, tak smířeně.
Nezbývalo mu nic, než se mu pokusit uvěřit a držet se. To on přeci musí být ten silný, za ně za oba.

3

Věděl, že to bude těžké, ale nevěděl, jak moc. Zkoušel si představovat to nejhorší, aby byl připravený, varovali ho a stejně se v myšlenkách realitě ani nepřiplížil.
Když na druhý den převezli Kama na příslušné oddělení, stihl se ještě zastavit doma. Když mladík zjistil, že tu zůstane o dost déle, požádal ho, aby mu dovezl nějaké věci, co by měl rád u sebe. Také se zastavil v obchodě, aby mu koupil nový mobil, ten starý byl napadrť stejně jako nabourané auto a Kamova žebra.
V práci si domluvil několik dní volna. Nejprve slíbil, že bude alespoň pracovat z domu, když to půjde. Po vyptávání vedení, co se děje nakonec na rovinu přiznal situaci, ve které se ocitl a byl mile překvapen, když mu sdělili, že si nemusí dělat starosti. V tu chvíli byl opravdu vděčný a to ještě ani nevěděl, co ho čeká. Tedy, co čeká Kama. Do nemocnice se pak alespoň vracel s pocitem, že se může soustředit jen na přítele, všechno ostatní je obstarané. Jako kdyby se připravoval na dlouhou válku, vyzbrojen, přichystaný postavit se nepříteli.
Když se vrátil ke Kamovi na pokoj, sestra zrovna dokončovala zavedení infuze na mladíkově zápěstí. Pozdravil ji, odložil donesené věci na stůl, náhradní pyžama do skříně a přisedl si na židli vedle chlapcova lůžka. Ten si všiml, jak pozorně sleduje sestru, která kontrolovala plynulost kapačky, zavěšené nad jeho hlavou. Usmál se na něj.
„To je ono?“ Zeptal se bezbarvě David, když si uvědomil, že se na něj přítel dívá. Kamil přikývl. Slunce se znovu podíval na nádobu s průhlednou bezbarvou tekutinou a projela jím zvláštní směs emocí. Rozhodně ji nevnímal jako lék, spíše jako nutného nepřítele, kterého musí oba snášet.
„Bude to chvilku trvat. Hlavně v klidu ležet a odpočívat, ano? A kdyby něco, tak zazvoňte, já hned přiběhnu,“ řekla sestra příjemným tónem a když Kamil přikývl, opustila pokoj. Rázem nastalo zvláštní, nervózní ticho, dokud už to Slunce nevydržel, nasadil nucený pohodový výraz a začal hrát svou roli – silného a rozhodně ne vystrašeného společníka.
„Tak,“ nadhodil povzbudivě, „očividně máme teď dost volného času. Tak co s tím provedeme?“ Mrknul na Kama, který se pousmál.
Slunce byl špatný herec a za ty roky už poznal, když se necítil komfortně. Ale to jak se snažil bylo hezké a mladík si toho cenil. Prozatím tu tragikomedii bude hrát s ním, dokud může.
„Vzal jsi ti karty? Mám náladu ti to zas nandat v pokeru,“ zasmál se a vzpomněl si, jak si někdy po večerech jen tak zahráli s přáteli. A nebo sami dva, ale v takovém případě sázky vypadaly úplně jinak. Slunce zašátral v tašce a vítězoslavně zamával balíčkem v ruce.
Usadil se chlapci na postel, k jeho nohám a začal rozdávat, zatímco se Kamil namáhavě zvedl do sedu. Krk už měl naštěstí konečně volný, ale žebra pořád ještě srůstala a větší pohyb mu dělal obtíže. Jak se však posadil, bylo to lepší a vzal do dlaně své karty.
„Tak teď mě vážně mrzí, že nehrajeme naší verzi,“ zasmál se David asi po hodině, když se dohodli hru ukončit. „Tu tvoji prohru bych si rozhodně vychutnal, tomu věř.“
Kamil se s ním zasmál a spustil nohy k podlaze. Popadl stojan na infuzi, postavil se a trochu shrbeně se vydal k toaletě. Když byl v mírném předklonu, zlomeniny tolik nebolely. Slunce předstíral, že skládá karty do balíčku, koutkem oka ho však bedlivě sledoval, kdyby se mu třeba zamotala hlava, nebo něco takového. Napadlo jej, že už vyšiluje a je paranoidní, ale nemohl si pomoct. Nebyl si jistý co čekat a kdy, takže byl obezřetný. Ulevilo se mu, když uslyšel splachování, Kamil otevřel posuvné dveře a šoural se zpět k posteli.
„Skočil bych si do kantýny pro kafe. Nechceš něco donést?“ Zeptal se ho David, když byl mladík opět v bezpečí lůžka. Ten se zamyslel a pak přikývl.
„Vlastně můžeš. Perlivou vodu a taky pro něco sladkého bych zabil,“ zazubil se na něj.
„Hádám, že kousek čokolády by mohl zabrat,“ řekl Slunce a odešel.
Jak Kamil osaměl, položil se na záda a zadíval se do stropu. Ve skutečnosti, ani jednu z věcí nepotřeboval, vlastně by je teď ani neměl, ale měl pocit, že to Slunce alespoň jaksi uklidní, když o ně požádá. Bylo mu teď přítele vlastně líto, že se tak snaží, že se tolik bojí, a to ještě když je mu relativně dobře. Povzdechl si.
Možná by mu měl prostě říct, ať odejde, až na tom bude špatně, aby ho toho ušetřil. Byla tu jistá šance, že byl ho poslechl i když by se mu to rozhodně nelíbilo. Pro něj by to tak ale bylo nejlepší. Jenže on už měl konečně, snad poprvé, možnost nebýt na to sám. Vzpomněl jsi, když tímhle procházel naposledy a uvědomil si, že když mu bylo nejhůř, cítil se také nejvíce osaměle. Paša ho samozřejmě navštěvovala jak často mohla, ale to prostě nebylo to samé. Teď měl možnost mít u sebe Slunce nepřetržitě, příslib toho, že se v noci probudí s bolestmi a nebude skuhrat v prázdném pokoji. Že tu jeho milovaný bude a bude mu oporou a nadějí, motivací, aby to znovu všechno vydržel. Zamyslel se, jestli chce, aby to bylo jinak a došel k názoru, že ho tady potřebuje. Cítil se sice trochu jako sobec, jenže ho přemohl strach, že bez něj už by to nemusel zvládnout.

4

David trval na zaplacení nadstandartního pokoje, aby měl Kamil soukromí a kde bylo i jednodušší lůžko pro doprovod pacienta. Kam to zprvu odmítal, s tím, že Slunce bude na noc jezdit domů, hlavně aby si také pořádně odpočinul.
„Stejně bych doma nezamhouřil oka,“ usmál se na přítele a ten po přemlouvání nakonec souhlasil. Teď, druhou noc, byl nakonec rád. To se totiž poprvé objevily vedlejší účinky.
Ještě večer byl v pořádku a i v poměrně dobré náladě. To už David ležel na své posteli a společně sledovali nějaký film v televizi upevněné v jednom rohu u stropu. Klidně si při tom povídali, dokonce to na okamžik vypadalo, jako kdyby nebyli v nemocnici, ale na nějakém podivném prodlouženém víkendu. Kamil pak usnul jako první a když si toho Slunce všiml, vypnul televizi, vstal, aby si odskočil a cestou zpět srovnal příteli přikrývku a políbil ho na čelo. Sám si potom lehl a zakrátko usnul.
Nejprve ho probudila bolest. Vždy ho nejvíce bolely nohy. Teď ho probral pocit, že se mu kolena snaží vyskočit ven z těla a vzít s sebou holenní i stehenní kosti. Už to začíná, pomyslel si a těžce vydechl. Pokusil se trochu protáhnout, změnit polohu, což se nakonec ukázalo mnohem náročnější, než čekal a ve finále si ničím nepomohl. A do toho pořád ta zatracená žebra.
Že je celý propocený a pyžamo se mu lepí na kůži si uvědomil, až když se otočil na záda. Nejspíš má zvýšenou teplotu, možná i horečku. Na to by mu snad mohli něco dát a tak se rozhodl zmáčknout tlačítko pro přivolání zdravotní sestry. Tiše zaúpěl, když se mezitím pokusil natáhnout pro sklenici vody na stolku, aby spláchl nepříjemnou pachuť v ústech. Stále si ale počínal co možná nejtišeji, nechtěl vzbudit Slunce, který klidně spal na své posteli.
Sestra vstoupila do pokoje, přišla k němu a aniž by něco řekl, automaticky mu změřila teplotu bezkontaktním teploměrem. Namířila mu přístroj na čelo a ten po chvilce zapípal. Mezi tím se ho zeptala, co se děje.
Směnu měla naštěstí mladší a hlavně příjemná a ochotná žena. Kamil už vypozoroval, že se u něj střídá několik sestřiček, z toho jedna vyloženě protivná. Jinak byly všechny vcelku milé, za což byl rád. Teď se na právě sloužící podíval a tiše zašeptal, že už nastaly bolesti.
„Dobře. Máte také horečku, takže se nejprve domluvím s lékařem, ano?“ Odpověděla mu mírným hlasem a on přikývl. Než odešla požádal ji ještě o tu nedosažitelnou sklenici a ona mu ji ochotně podala. Počkala, až se napije a pak ji vrátila zpět.
Odešla a Kamil byl rád, že nevzbudila Davida. Ze svého lůžka viděl, jak spokojeně oddechuje a už jen ten pohled na něj mu dával motivaci, aby to zvládl. To jak se cítil už bylo něco jiného. Bylo mu mizerně, ale to mu starosti nedělalo. Nejvíce ho děsilo vědění, že to bude daleko horší, že teď je na pouhém začátku. Zatoužil nevědět, kéž by neměl tušení, co ho čeká, to by bylo mnohem lepší.
Právě sloužící lékař přišel za pár minut, ale jemu to přišlo jako věčnost. Celou dobu se snažil o nějakou pozici, bůhví jak zkroutit, aby bolest, hlavně v nohách, trochu ustoupila, ale bylo to k ničemu. Věděl, že mu na bolest nemůžou podat nic silného, protože by došlo k lékové interakci, přesto ho přítomnost lékaře svým způsobem uklidňovala. Měl alespoň pocit, že o něm vědí a něco málo se děje. Lékař, podle očekávání, řekl sestře, ať mu dá něco na snížení horečky a pak se podíval na Kama.
„Je mi líto, s tou bolestí nemůžeme ve vašem případě nic moc dělat. Analgetika momentálně-“
„Já vím,“ zašeptal Kamil a přerušil tak lékaře. Nemusel říkat, co už dávno ví, ani to nechtěl slyšet nahlas. Na to muž jen, s poněkud soucitným pohledem přikývl.
„Je mi líto. Kdyby vás trápilo cokoliv dalšího, nebojte se zazvonit. Až horečka trochu klesne, zkuste si odpočinout.“
Kamil mu i přesto poděkoval a oba zaměstnanci nemocnice odešli. David celou tuhle situaci prospal, alespoň on bude mít dostatek sil na další náročný den. Kamil byl rád a modlil se, aby i jemu se dnešní noc podařilo alespoň na chvilku usnout. V pokoji sice nikdy nebyla úplná tma, skrz dveře na chodbu a okna na ulici sem pronikalo mírné světlo. I tak mu teď byla příjemnější slabá zářivka nad lůžkem, která Slunce ve spánku nijak nerušila.
Tohle bude dlouhá noc, pomyslel si, když se pokusil znovu změnit polohu a ulevit tak bolavým kostem. Nehledě na to, jak nepříjemně se cítil v propoceném pyžamu. Chvilku přemýšlel, jestli se odhodlá vstát a zkusit dojít do sprchy, aby se trochu opláchl a ze skříně vzal čité noční oblečení. Nakonec představa osvěžující vody na těle zvítězila. Přeci na tom ještě není tak špatně, aby nemohl vstát, takové chvíle teprve přijdou.
Spustil nohy na béžové linoleum a postavil se. Zaúpěl, tiše, ještě si stihl dát pozor, a nohy se mu roztřásly. Dokázal se na nich ale udržet a se stojanem na kapačku jako oporou se vydal do koupelny za posuvnými dveřmi. Bylo to od postele jen pár kroků, možná pět šest, ale v teď to byl těžko pokořitelný vrchol hory. Zatnul zuby, držíc se stojanu, z klasických kroků se stal nespočet malých a nejistých, ale šel, až nakonec svůj náročný cíl zdolal. Odsunul potichu dveře a zase je za sebou zavřel.
Děkoval teď Slunci, že mu koupelnu připravil už první den. Měl tu vše, co potřeboval – osušku, kosmetiku, hřeben, kartáček na zuby, vše nachystané k použití. Za ta léta už věděl, jak si poradit s infuzí, takže ji na okamžik zastavil posuvným kolečkem v regulátoru, odšrouboval od hadičky zavedené do zápěstí, aby si mohl sundat vršek pyžama. Když byl svlečený, vrátil vše do původního stavu. Sestřičky by to asi moc nepotěšilo, ale to mu teď bylo celkem jedno. Už se těšil pod tu osvěžující vodu, která z něj smyje pot.
Byl rád, že ve sprchovém koutě byla plastová stolička, na kterou si rád sedl. Vzal sprchovou hadici, nastavil si příjemnou teplotu a pomalu začal unavené bolestivé tělo smáčet. Zavřel oči a úlevně vydechl, když proud vody nasměroval na zátylek, pod stažené vlasy a opláchl si záda. Bylo to příjemné, přesně tohle potřeboval, aby se cítil alespoň o trochu lépe. Po chvilce dokonce dostal pocit, že bolest trochu ustupuje, což vítal nejvíce. Opřel se o dlaždičky na stěně sprchového koutu a prostě jen seděl a odpočíval. Opět zavřel oči a sem tam pohnul hlavicí, aby si opláchl jinou část těla, než mu ruka prostě spočinula na prsou, kde zůstala.

5

„Kame?“ Promluvil David tiše, když odsunul dveře do koupelny. Probudil ho močový měchýř a navíc uslyšel zvuk tekoucí vody.
„Měl jsi mě vzbudit, pomohl bych ti,“ hlesl na přítele za barevným plastovým závěsem, když vykonal co musel a spláchl. Kamil se ale neozval, stále slyšel jen proud z hlavice, jinak ticho. Zamračil se, přistoupil k plastové oponě a poodhrnul ji.
Kamil bezvládně seděl na stoličce, sprchová hlavice ležela vedle něj na zemi a nekompromisně stříkala vodu na protější stěnu, kde stékala na podlahu a než odtekla, smíchala se s nemalým množstvím krve. Ta nevytékala ani z nosu, ani z úst, nýbrž od vrchu stoličky, na které mladík jen tak tak seděl.
David trhnutím odhrnul závěs a nedbajíc na to, že se sám namočí, popadl Kamila a podepřel ho. Volnou rukou vypnul vodu a rychle sáhl po osušce na věšáku, kterou mladíka přikryl.
„Kame,“ poplácal ho po tváři aby ho probral. „No tak, Kame,“ zkusil znovu o něco zoufaleji. A přítel v jeho náručí pomalu otevřel oči. Slunce zaklel, ale úlevně. Nevnímal, jak jeho vlastní oblečení nasakuje vodu z křehkého těla, které svíral.
„Musel jsem usnout,“ hlesl ztěžka a zároveň omluvně mladík. David si povzdechl. Odhrnul osušku a spatřil, že stále krvácí. Kamil necítil, že má teď zadek a stehna celá od krve, jen se mu motala hlava a byl mátožný. Taky se do něj začala dávat zima.
Spatřil, jak Slunce natáhl ruku a zatáhl za šňůrku pro přivolání sestry. „Zvládl bych to,“ řekl a David zakroutil hlavou.
„Krvácíš,“ odvětil mu muž a to Kama smutně překvapilo. Opravdu nic necítil. Teď už ale věděl, že si musí nechat pomoct.
Oba se podívali ke dveřím, když se v nich sestra objevila a zatvářila se překvapeně. Rychle se ale vzpamatovala a začala profesionálně jednat. Rovnou zapojila i Davida, kterému se dařilo zachovávat klid a ochotně spolupracovat. Požádala ho, aby opět zatáhl za šňůrku a odběhla do skříně pro erární bavlněné operační roušky. Přiběhla s nimi, rozložila typicky zelenou látku a společně Kama osušili. Další pak podala Davidovi, aby je přidržoval u hýždí a krev netekla všude okolo.
Mezitím přišla druhá sestra, která připravila postel – položila na lůžko jednorázovou nepropustnou podložku, překryla ji dalšími kusy zelené roušky a odhrnula peřinu.
„Zvládnete ho odnést do postele?“ Zeptala se zdravotnice, která s dvojicí klečela v koupelně a David přikývl. Vzal Kamila do náručí naprosto bez problému a v pokoji ho opatrně položil na lůžko. Jak přítele pustil, měl zvláštní pocit prázdnoty.
Ustoupil, aby uvolnil přístup sestrám, které Kama začali opečovávat. V ten moment ho bezradnost přemohla a odvrátil se. A když do pokoje vstoupil lékař, postavil se k oknu a tupě z něj zíral. Jako kdyby na chvíli vypnul mozek, prostě jen hleděl skrz sklo na noční ulici pod sebou.
Nevěděl, jak dlouho tam stál, jak dlouho se motali kolem mladíka, než ho tak nějak stabilizovali. Probral se z zahloubání až když uslyšel lékaře, jak opouští pokoj s jednou sestrou. Pak teprve se otočil a pomalu přišel ke Kamově lůžku. Sestřička, které pomáhal v koupelně ještě kontrolovala novou infuzi, kterou měl chlapec zavedenou do druhé ruky.
„Co je to?“ Zeptal se jí tiše. Mírně se pousmála, jako kdyby ho chtěla uklidnit.
„Nebojte se, jen vitaminy a nějaké minerály. Taková podpora, jeho tělo se teď hodně vysiluje,“ vysvětlila přívětivě a on přikývl, aniž by hnul brvou a sklopil pohled ke Kamovi.
Nevypadal dobře. Byl bledý, i ústa byla bezbarvá, mírně pootevřená. Ležel se zavřenýma očima, ani ho neoblékali, když David poodhrnul přikrývku, měl na sobě opět jen jednorázové trenky, jako v den, kdy ho přivezli po nehodě. Sestra odešla a on ho přikryl až k ramenům. Pak si sedl na židli vedle. Opřel si lokty o stehna a unaveně si promnul tvář. Až teď mu začalo docházet, jak moc se vyděsil.
„Běž si lehnout,“ ozval se slabý hlas a on vzhlédl. Kamil k němu otočil hlavu, ale oči nechal zavřené. „Jsi unavený.“
„Myslel jsem, že spíš.“ Odpověděl mu tiše a mladík sotva znatelně zakroutil hlavou. Bylo tu opět podivné tísnivé ticho, druh ticha, která je typický jen pro noční hodiny v nemocnici.
„Promiň Slunce,“ přerušil ho Kamil zastřeným hlasem. „myslel jsem, že to ještě zvládnu. Byla to blbost.“
„Byla,“ souhlasil David. Chytil ho za ruku a jemně stiskl, opatrně, aby se nedotkl zavedené kanyly. „Jsem tu přece proto, abych ti právě s takovými věcmi pomohl. Nevadí mi, když mě třeba vzbudíš, nebo něco takového. Vadí mi právě tohle, Kame. Když jsem tu pro tebe a ty to odmítáš.“
„Já vím. Omlouvám se,“ konečně pootevřel víčka a Slunce potlačil leknutí. Bělmo levého oka bylo rudé, celé podlité krví. Nevypadalo to ale, že to vůbec cítí a lékař i sestry to viděli, takže je to nejspíš v pořádku. Zřejmě další vedlejší příznak. „Slibuju, že příště si řeknu,“ dodal Kam a dokonce se přiměl k lehkému úsměvu. David přikývl a podíval se na hodinky. Byly tři ráno.
„Počkám u tebe, než usneš, pak si půjdu taky lehnout.“
„Dobře,“ zavřel mladík oči. Neměl tušení, jestli se mu podaří zabrat, nebo si alespoň zdřímnout. Pravda ale byla, že jak klesla horečka, bolesti trochu povolily a možná pomohla i teplá voda. Naštěstí přeci jen usnul, za pár minut už pravidelně oddechoval. Davidovi se na židli už taky klížili oči, takže když zjistil, že přítel už spí, zkontroloval ho, srovnal přikrývku a šel si lehnout na svou postel. Usínal s pohledem na něj.

6

„Už nebudeš?“ Zeptal se ho ráno, když seděl u něj na posteli a Kamil odsunul lůžkový stolek se snídaní. Nesnědl prakticky nic, jen pár malých soust. David nevěděl, jestli by ho měl zkoušet přemlouvat. Pomalu si dělal v hlavě seznam věcí, na které se bude muset zeptat lékařů. „Nic jsi nesnědl,“ zkusil ho mírně pobídnout, ale přítel zavrtěl hlavou.
„Nemám hlad. Spíš se bojím, abych to málo v sobě udržel.“ Přiznal mladík. „Žaludek se mi obrací naruby.“
David vstal, vzal tác s jídlem a raději ho odnesl pryč z Kamova dohledu. Bylo vidět, jak se mu ulevilo, když nemá pokrm před sebou, očividně ho dráždil jen když se na něj podíval. Mladík už od probuzení nevypadal dobře a očividně mu ani dobře nebylo. Jeho jinak bledá pleť chytila podivný nazelenalý nádech, kterému by David nevěřil, kdyby ho opravdu neviděl a bylo patrné, že je unavený. Navíc, a nikdy by to chlapci neřekl, ale začal podivně zapáchat. Jako kdyby se chemie, kterou do něj cpali, dostávala ven i jeho kůží.
„Už je to cítit, že jo?“ Zeptal se ho nečekaně přítel, jako by mu četl myšlenky. „S tím nemůžu nic dělat, vím, že je to nepříjemné. Otevři okno a nezavírej ho. Já to taky nesnáším.“ Obhajoval se, aniž by Slunce cokoliv stihl říct. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo.
„Mě to nevadí,“ upokojil ho. „Ty mi nikdy smrdět nebudeš, neboj se,“ zasmál se a znovu ho políbil, tentokrát na seschlé bezbarvé rty.
„Ale to okno stejně otevři,“ usmál se Kamil a David mu vyhověl. I on uvítal čerstvý vzduch v místnosti a chvilku u okna setrval, aby si užil ten voňavý závan zvenčí.
„Můžeš mi podat nabíječku, prosím? Psali kluci a Anet s Markem, že se chtějí zastavit. Musím jim odepsat,“ řekl mladík, když si na telefonu všiml nízkého stavu baterky. David se otočil od okna a přikývl. Vylovil nabíječku z tašky a zapojil ji do zásuvky nad lůžkem.
„Chceš aby přišli?“ Zeptal se mezitím. Vzal Kamovi telefon z ruky, připojil ho k napájení a vrátil mu ho do dlaně.
„Rád je uvidím. A jestli se chtějí zastavit, tak radši teď,“ řekl mladík s pohledem upřeným do displeje. David na to nic neřekl a sedl si k malému stolku u okna. Vyndal z se své tašky laptop a zapnul jej.
„Budeš pracovat?“ Zeptal se ho Kamil.
„Měl bych, aspoň chvilku. Nevadí?“
Přítel se usmál a upokojil ho, že ani v nejmenším. Věděl, že svým způsobem ho práce trochu uklidní, přinutí myslet taky na něco jiného. Sám sáhl po rozečtené knize, aby se na chvilku zabavil. A nesoustředil se tolik na bolesti, které zase začínaly.
S tou prací to Kamil odhadl dobře, David se do ní tak zabral, že přestal prakticky vnímat dění kolem. Měl dobrý pocit, že něco dělá a zároveň je Kamovi na blízku. Vyřídil e-maily a dokonce navrhl stručnou osu projektu, který měl v budoucnu vypracovat. Když měl pocit, že má pro dnešek hotovo, protáhl se na ne příliš pohodlné židli. Ani si neuvědomil, že pracoval tak dlouho, najednou se ozvalo lehké zaklepání a dveře pokoje se pomalu otevřely. Spatřil Tomášovy rozcuchané světlé vlasy a pak jeho obličej, nejistý, jestli našli správný pokoj.
Až teď si Slunce uvědomil, že Kamil podřimuje, přitiskl si tedy prst k ústům, ale pak na něj mávl, aby vešli dovnitř. Přišli všichni čtyři najednou, tak jak je Kamil požádal. Nejspíš je chtěl vidět, ale nebyl si jistý, zda bude mít dost sil, nebo se mu během dne neudělá zle. Takhle je uvidí a pak bude moct odpočívat. Pomalu a hlavně potichu vešli do pokoje a pozdravili se s Davidem. Všiml si, jak je přítelovo vzezření dostalo do mírných rozpaků, které se snažily skrýt. Hlavně Aneta ale byla v přetvářce mimořádně špatná.
Usadili se kolem stolku, nechtěli kamaráda budit a přišli vlastně i za Davidem, který tu byl po celou dobu. Nebylo dost židlí, takže Jirka zůstal stát, opřel se o zeď a koutkem oka pořád Kama pozoroval. Ten pohled byl pro něj nepříjemný, těžký, ale nemohl si pomoct. Nevěřil, že jeho kamarád takhle moc sešel, byť to nebylo zase tak dlouho, co se viděli naposledy.
„Jak mu je?“ Zeptal se jako první Marek, potichu, aby mladíka nevzbudil. David sklopil zrak a bezradně pokrčil rameny.
„Snaží se být silný. Ale horší se to,“ přiznal. „Prý mu bude ještě hůř.“
Na to nikdo nedokázal nic moc říct, všechny to trápilo. David si unaveně protřel tváře a tím nevědomím gestem všem připomněl, jak je to všechno těžké i pro něj.
„Jak to zvládáš?“ Zeptala se Aneta za všechny a muž se jen ušklíbl. „Vypadáš unaveně.“
„Moc toho nenaspím. Mám v hlavě hroznej bordel, musím furt myslet na ty věci, co by se mohly stát. Jsem už asi paranoidní.“
„To je pochopitelný, máš prostě starost. Jen si musíš taky vydechnout kámo, jinak se zblázníš,“ poplácal ho po rameni Tomáš. „Jsi v nemocnici, oni se o něj postarají, když to bude třeba.“ uklidňoval ho a David si povzdechl.
„To je to nejhorší,“ vstal a zadíval se z okna. „Má ho to léčit, ale já mám pořád pocit, že mu dávají nějaký jed, nebo co. Vím, že to tak není, ale nemůžu si pomoct.“
„Má to hodně vedlejších účinků?“ Zeptal se starostlivě Marek a muž přikývl.
„Až moc. Každým dnem je to horší. Když má bolesti, nemůžou mu na to ani nic dát. On…“ najednou se odvrátil, protože už nedokázal odolávat emocím. Bylo to pro něj tak těžké, sledovat Kama jak chřadne, trpí a ještě do toho vědět, že to bude horší. Už tak to těžko zvládal, ale když o tom začal mluvit nahlas, prostě už to nezvládl. „On si myslí, že neslyším, jak v noci sténá, že nevidím, jak se snaží přede mnou skrývat…“ hlas se mu zlomil. Dlaní si překryl ústa a zavřel oči, jako by se styděl, že se nechal ovládnout pocity.
„Davide,“ oslovila ho konejšivě Aneta. Vstala a kamaráda objala. Ostatní se na sebe smutně podívali, zároveň v rozpacích. Nikdo moc nevěděl, jak se zachovat i když všichni s Davidem cítili a sami se o Kamila báli.
„Slunce,“ ozvalo se od lůžka a všichni se ohlédli. Kamil zněl slabě a naléhavě zároveň. Zvedl se na loket, otočený zády k nim, na druhou stranu postele, takže mu neviděli do tváře a on si nevšiml, že tu někdo je. Spatřili jen jeho holá záda s několika modřinami a to, jak strašlivě pohubl. Žebra už byla rozpoznatelná i na zádech a mohli napočítat jednotlivé obratle jeho páteře.
David si rychle otřel oči a spěchal k němu. „Jsem tady. Co se děje?“ Zeptal se klidným hlasem, dával si záležet, aby nebylo poznat, že plakal. Ještě ani nedošel k posteli, Kamil zvedl paži a ukázal na stolek, aniž by zvedl svěšenou hlavu.
„E-emitku!“ Vyhrkl a David ve vteřině pochopil. Rychle sáhl po podélné zaoblené misce a jen co ji strčil příteli pod hlavu, mladík se začal dávit. Jen tak tak stihl zachytit co vyzvrátil, i když toho moc nebylo, protože Kamil už delší dobu nic moc nejedl. Volnou rukou mu z tváře odhrnul tenké pramínky propocených vlasů, které unikly z drdolu. Zvedl zrak a podíval se na tváře přátel. Začínalo jim doopravdy docházet, jak vážné to je, teď když se nežádoucí účinky projevily před nimi. Za pár okamžiků nejhorší nevolnost přešla a Kam unaveně doslova odpadnul zpět na polštář. Až teď si všiml ostatních.
„To je přivítání, co?“ Zachraptěl omluvně a přinutil se k úsměvu. Zvedli se a přisunuli si židle kolem postele. Kamil požádal Slunce, aby mu napolohoval lůžko do polosedu.
„Jak je ti?“ Zeptal se Jirka. I když se snažil, bylo na něm vidět, že ho Kamův stav trápí. Ze všech kamarádů si byli nejbližší a jeho také nejvíce zasáhlo, co uviděl. Kamil to nějak vycítil, poznal to na něm. Znovu se unaveně usmál.
„Už bylo i líp,“ přiznal. Nějakou doufal, že mu bude trochu lépe, až přijdou. Jak se ale teď probudil, věděl, že návštěvu nezvládne dlouho. Sykl, když se natáhl po sklenici vody a přepadla ho vlna bolesti. Instinktivně ruku stáhl zpět k tělu a nechal si jo ochotně podat od Tomáše, který seděl nejblíž.
David si všiml, jak se opotil, automaticky tedy namočil žínku, jak už to měli nacvičené. Když ji položil na Kamovo čelo, mladík úlevně zavřel oči.
„Tak povídejte, co je nového? Sedíte tady jak trubky. Koukejte mě rozptýlit,“ vyzval zaražené kamarády, aby se aspoň pokusili trochu uvolnit. Chápal je, chápal že vypadá tragicky a oni ho litují, rozuměl i jejich rozpakům. Ale to jejich mlčení mu bylo strašně nepříjemné. Chtěl je slyšet, jak se normálně baví a smějí se, jak je na ně zvyklý. Aneta to zřejmě pochopila jako první.
„Co ti budem povídat. S Markem začínáme přemýšlet, že se odstěhujeme. Už se to pomalu nedá vydržet,“ řekla.
„Už zase dělá problémy?“ Zeptal se mladík a sundal si obklad z čela. Ptal se na jejich domácího, který jim neustále ztrpčoval život.
„Ještě pořád. Ten chlap nám buší na dveře skoro každý večer, pořád něco,“ přitakal Marek. V duchu byl rád, že Aneta zavedla rozhovor, on sám nevěděl co by měl říct.
„To je škoda, ten byt je krásný. A na pěkným místě,“ Přidal se do hovoru David a konverzace začala konečně plynout, jak si Kamil přál, přestože on sám nic moc neříkal. Jen poslouchal a za chvilku se přátelé bavili, jako kdyby byli někde venku, nebo na společném setkání u některého z nich. Od hovoru ohledně bytu se dostali dál, na další témata a bylo to příjemné, přesně tohle Kam chtěl a na pár minut mu bylo díky tomu dobře.
Jenže jak čas běžel, bolesti sílily a energie mu docházela. Zhruba po hodině se mu navíc zase začínal zvedat žaludek. Najednou se opět otočil na Slunce, aby mu podal emitní misku, přerušil tak Tomáše v hovoru. A opět, jen co mu ji David podal, zažal zvracet, až se znovu vyčerpaně položil na lůžko.
„Nezlobte se, ale není mi dobře,“ řekl tiše, otočil se na bok a snažil se nedávat najevo, jak zle se teď cítí. Vydrží to, než odejdou.
„Jasně, Kame. Necháme tě odpočívat,“ řekla Aneta a začali se zvedat. Vrátili židle na místo ke stolku a pak se postupně s mladíkem i Davidem rozloučili. Poslední šel Jirka, to už byli ostatní venku z pokoje. Sklonil se ke kamarádovi, který na něj vyčerpaně pohlédl.
„Drž se, jo?“ Zašeptal k němu a položil mu dlaň na rameno. Ucítil vystouplé kosti na vyzáblém těle. „Slib mi, že to zvládneš.“
Teď už se mladík neusmál. Jen mu věnoval pohled do očí a podivně smířlivě přikývl. Pak víčka zavřel a Jirka se odtáhl. Rozloučil se s Davidem a odešel.
Krátce nato Kamil usnul. Bylo to naposledy na dlouhou dobu, co se mu podařilo upadnout do hlubšího spánku.