1

Až na pár výjimek v podobě klasických krvácivých záchvatů a občasné silné únavy byl Kamil stabilní a nemoc se příliš neprojevovala. Překvapivě dlouho. Uběhly měsíce, pak roky a oni byli pořád šťastní, jako by od jejich společného začátku neuběhl ani den.
Žili ve svém bytě, Davidovi se dařilo v práci, Kamil dál tvořil a měl celkem úspěch. Pravidelně se vídali s přáteli, jezdili navštěvovat Stáňu i Pašu s Kryštofem. Poté i malého Aleška, který se mezitím narodil. Teď už mu byly skoro čtyři roky a Kamova sestra čekala dalšího chlapečka. Kamil i David malého zbožňovali, sem tam si ho i vzali přes noc a pokaždé si to moc užili. I on měl strýčky rád a vždy se k nim těšil.
Žili spokojený a naprosto běžný život, který byl krásný právě tím, jak obyčejný byl. To si Kamil uvědomoval a byl za to vděčný. Davida miloval nade vše a i po letech se pokaždé těšil až se odpoledne, po práci zase uvidí, dají si večeři, podívají se na film, pomilují se, nebo cokoliv jiného. Sem tam o víkendu vyrazili na nějaký výlet, ať už za kulturou nebo do přírody. A někdy byli zase líní a za celé volné dny téměř nevylezli a nebo se sešli s přáteli.
Jenže takhle život moc často nefunguje. Dřív nebo později se objeví nějaká překážka, problém, prostě se něco pokazí. V jejich případě to oba dva věděli, někde hluboko v sobě, i přes veškerou spokojenost a štěstí, měli ten stín obav, že přijde změna a Kamův stav se zhorší. On to věděl, protože už to několikrát zažil. David to mohl tušit, protože na to byl připravován, avšak do poslední chvíle doufal, že se tak nestane. Život ale není pohádka.

2

Poslední měsíc mu nebylo dobře. Byl častěji a více unavený, častěji krvácel. Celkově se cítil jinak, už dokázal rozeznat ten zvláštní pocit slabosti v rukou, spánek po kterém se probouzel jako z kómatu, zvyšující se nechuť k jídlu. A hlavně se objevily bolesti. Věděl, že se blíží změna.
Davidovi zatím o ničem neřekl. Nechtěl mu nic zatajovat, ale než ho začne děsit a dělat mu starosti, chtěl mít jistotu, že nejde jen o krátkodobou banalitu. Se svým lékařem chtěl nejprve provést testy a vědět na čem je. Přeobjednal se tedy, pravidelnou kontrolu místo za tři měsíce posunul na návštěvu za dva týdny.
Dosedl na lavičku na chodníku. Musel si odpočinout, bolely ho klouby, tentokrát hlavně pravá kyčel, ve které při každém kroku zapíchalo a bolest vystřelila až ke kolenu. Dá si chvilku pauzu, než bude pokračovat v cestě z ateliéru, naštěstí bydleli opravdu jen kousek a domů už se nějak doplazí.
V kapse mu začal vybrovat telefon a když ho vytáhl, přijal hovor od sestry. Měla už jen pár týdnů do porodu a volala teď častěji, nejspíš, aby na chvilku zaměstnala hlavu něčím jiným, než myšlenkami na klystýr a zda si má nebo nemá nechat píchnout epidural.
Neměl moc náladu na povídání, přesto se přemohl a nasadil veselý tón. Ani jí nechtěl dělat starosti, ne v období, kdy je sama ve velkém stresu a ještě by jí to mohlo uškodit.
„Ahoj, Kame. Jak je?“ Zeptala se a potřeba nenuceného klábosení z ní téměř tryskala. Musel se tomu pousmát.
„Ahoj. No, normálka,“ zasmál se, „spíš co ty? Ještě ti úplně nehráblo?“
Uslyšel její trochu nahraný povzdech, ale odpověděla záporně. Ihned raději začala mluvit o něčem jiném, klábosit, jen aby mluvila a hlavně aby mluvila o ničem. Trpělivě jí naslouchal, sem tam jednoslovně zareagoval, jinak jen přikyvoval. Opřel se na lavičce a zadíval se na silnici, kde se auta pomalým tempem dostávala ke svému cíli. Na okamžik sestru přestal vnímat, slyšel její hlas ale podstata monologu mu teď unikala. Nevadilo to, nehovořila o ničem důležitém, jen spousta slov a v podstatě žádná hlubší myšlenka. Jak se díval na silnici, začal přemýšlet o lidech, kteří sedí ve vozech, o jejich směru, o životech, o jejich problémech. Najednou si představil, že sedí v jednom z těch aut, v tom stříbrném sedanu, co právě projel okolo. Seděl v něm mladý pár, muž řídil, dívka byla zahleděná do telefonu a usmívala se. Ve své vizi seděl za nimi na zadní sedačce a poslouchal jejich rozhovor.
Když zastavili na semaforech, ona mu ukázala nějaký příspěvek na sociální síti a on se mu zasmál. Krátké video s chytlavou písničkou se stalo tématem jejich hovoru, který byl právě tak nicotný, jako ten, co nyní poslouchal u svého ucha. I tak byl ale důležitý, protože to znamenalo, že jsou spolu, že snad ještě záleží na tom, co říká ten druhý, i když je to jen poznámka o vlezlé písničce. Napadlo ho, že je to tak správně, že tak by to mělo být. Lidé by se měli poslouchat, pořád, nejen tehdy, když přijde něco důležitého.
Ze zasnění ho vytrhla bolest. Chtěl si přehodit levou nohu přes druhou, když se ozvala už naoko odpočatá kyčel. Neudržel se a hlasitě sykl, což přerušilo lavinu Pašiných slov.
„Co je?“ Zeptala se zaraženě. Pár vteřin mlčel, než bodání přestalo a on si byl jistý, že mu při odpovědi neposkočí hlas.
„Nic,“ řekl už klidně a snažil se znít co nejvíce bezstarostně. „Jen jsem nedával pozor na cestu a nakopl lavičku,“ přinutil se k zasmání.
Určitě teď obrátila oči v sloup. „Ty jsi jelito, brácho,“ utrousila a z telefonu se ozval smích. Zkroutil se na lavici a donutil se vstát. Už chtěl být doma, je to už jen kousek a pak se může svalit na pohovku nebo do postele. Byl unavený.
„Budu končit. Dávej na sebe pozor a pozdravuj ty dva,“ rozloučil se. Slíbila, že jim pozdrav vyřídí, i ona jemu poručila, aby byl na sebe opatrný a ukončila hovor. Oddechl si.
Domů došel pomaleji, než normálně. Obvykle také chodíval do čtvrtého patra po schodech, dnes ale uvítal komfort zrekonstruovaného výtahu. V předsíni si pak jen zul boty, tašku přes rameno odhodil ledabyle na podlahu. V kuchyni ze skříňky vytáhl nějaké léky, které zapil sklenicí vody a odevzdaně se natáhl na gauč. Bylo kolem druhé odpoledne, David se brzy vrátí z práce. Než se propadl do lehkého spánku, myslel na to, že nesmí zavřít oči a usnout.

3

Jemná dlaň s ním mírně zatřásla. Davidův hlas byl tichý a jemný, miloval ten zvuk. Pomalu rozlepil víčka. Slunce dřepěl před pohovkou, už byl převlečený, místo obleku, který nosíval do práce měl na sobě tepláky a obyčejné tričko.
Kamil se na pohovce pohnul, že se posadí, ale spaní na gauči mu na bolavé klouby a kosti příliš nepřidalo. Sykl ale do sedu se dostal. Rozespale si promnul tvář a předběhl přítele v otázce. Nejdřív ho nechtěl děsit. Teď si ale uvědomil, že mu nechce lhát a že potřebuje pomoct. Že se mu možná i uleví, když mu řekne pravdu. Alespoň to bude mít za sebou.
V sedě položil těžkou hlavu na Davidovo rameno. Cítil se zvláštně smutně, bylo mu úzko a chtěl cítit jeho dotek, jeho vůni. Naposledy, když věděl, že se znovu propadá do té propasti, to bylo jiné. Byl sám. Teď už není a bylo zvláštní, jak veliký rozdíl to pro něj je. Snad i proto se odhodlal mu to říct. Zavřel oči.
„Není mi dobře, Slunce,“ zašeptal mu do ucha. „A bude mi asi i hůř.“
Na zádech ucítil hřejivou dlaň, která jej začala mírně hladit. David ho pevně stiskl, jako kdyby ho tím jedním hřejivým objetím mohl uchránit před vším zlým. Kamila to trochu překvapilo, čekal, že se začne vyptávat, že začne pobíhat a nosit mu všechna ta kvanta léků, co tu má, bude volat jednoho doktora za druhým, že prostě začne vyvádět. Místo toho mu jen tiše odpověděl:
„Já vím.“ A dál ho držel přitisknutého k sobě.
Jasně, že to ví, pomyslel si Kam. Určitě si toho všiml, protože David si těchto věcí všímá. Musel poznat, že je víc unavený, bledší, že v noci tiše sténá kvůli bolestem. Čekal to. A teď je rád, že mu to Kamil řekl.
A proč nic neudělal? Protože mu to slíbil. Že nebude panikařit. Za pár let to bude jiné, bude to těžší, protože se bude víc bát a pomalu mu dojde, jaký souboj vždy jeho milovaný svádí. Teď je ale přesvědčený, že to zvládne, že to bude nepříjemné, bolestivé, strašné, ale zvládne to. Všechno si uvědomí až později.
„Lehni si,“ řekl a po dlouhých minutách ho pustil. Kam se položil zpět na pohovku, nemusel ho přemlouvat. Bylo mu mizerně. Ta zatracená kyčel!
Nechal se přikrýt lehkou dekou a David vstal, klidně a rozvážně. Za ty roky už věděl, co má příteli donést za léky a taky tak udělal. Tentokrát ho ale Kamil požádal o jeden navíc, ten mnohem silnější proti bolesti. Nelíbilo se mu to. Nejen, že to znamenalo, že je bolest opravdu veliká, ale také tu bylo větší riziko krvácení. Už se chtěl mladíka zeptat, jestli si je jistý, pak otázku spolk. Samozřejmě, že je, jinak by o to neprosil. Užívání takových věcí se Kamil vyhýbal co nejvíce, snažil se vydržet, dokud to jde. Dnes už to očividně jinak nepůjde, tak jen přikývl a donesl mu tabletku navíc.
Mlčky pak jen stál a díval se, jak chlapec postupně polyká chemický koktejl. Cítil se u toho bezradně a bezmocně. Ten pohled mu nikdy nebyl příjemný, ale tentokrát musel odvrátit zrak a raději se vydal do kuchyně.
„Měl by jsi něco sníst. Ty léky ti na prázdný žaludek neudělají dobře,“ houkl na Kama od kuchyňské linky.
„Později. Teď bych do sebe stejně nic nedostal,“ bylo mu odpovědí unaveným hlasem. Mladík se sice právě probudil, ale pořád se cítil naprosto bez energie. Věděl, že brzy znovu usne. Až zabere lék na bolest, pak už mu ve spánku nic bránit nebude. Zatím ho ale kosti a klouby pořád týraly, teď dokonce tak, že se mu na obličeji objevila nehezká grimasa a na čele zaleskly kapky potu. Toho si David hned všiml, když se vrátil z kuchyně. Starostlivě k příteli přisedl a chytil ho za ruku. Z krabičky na konferenčním stolku vytáhl dva papírové ubrousky a jemně otřel Kamilovu tvář.
„Nemám tě odvézt do nemocnice?“ Zeptal se, přestože odpověď znal předem. Kamil se zavřenýma očima zavrtěl hlavou. Stiskl pevněji Davidovu dlaň.
„Jak ti můžu pomoct?“ Zeptal se Slunce znovu, skoro naléhavě. Ten pohled na Kama jej ničil, cítil se teď tak zbytečný, bezradný. Kamil těžce vydechl.
„Pomáháš mi celou dobu,“ zašeptal, „jen tu zůstaň se mnou. Za chvilku to zabere, pak asi odpadnu.“ Se stále sevřenými víčky se donutil k mírnému úsměvu.
David chvilku jen seděl a držel ho. Pak se najednou zvedl a jako kdyby nevážil skoro nic, zvedl přítele do náruče. Ten mírně zasténal, jak pohnul bolavým tělem, ale neřekl nic a nechal se odnést do pohodlí postele v ložnici. Slunce ho uložil, přikryl a ihned si lehl za něj, aby ho objal.
„Na zítra si vezmu volno, zůstanu s tebou,“ řekl mladíkovi do ucha, když ho jemně svíral. Sám nevěděl, proč se pokusil zvítězit v předem prohraném boji.
„Na to zapomeň,“ odpověděl mu už v polospánku mladík. „Zítra už to bude určitě lepší. Slibuju, že hned jak se proberu, zavolám ti. Ale do práce běž…“ poslední slova už sotva zamumlal. Za pár chvilek už David cítil, jak se jeho paže, přehozená přes přítele, mírně zvedá a klesá pod jeho pravidelným dýcháním.

4

Budík vypnul hned co zazvonil, bleskovou rychlostí. Nechtěl, aby vyzvánění Kama probudilo. Ten se však jen otočil z jednoho boku na druhý a dál tvrdě spal. David se zvedl z postele a jako každé ráno, ať už vstával sám, nebo se k němu Kamil přidal, se oblékl, nasnídal, provedl ranní obřad v koupelně. Dnes se ale vrátil do ložnice a místo pusy na čelo, co příteli dával i když spal, si stoupl před něj a na chvilku jen zíral.
Dnes bojoval sám se sebou, zda se doopravdy otočit, obout si boty a potichu za sebou zavřít dveře od bytu. Přál si být s ním, na vlastní oči vidět, že se probudí a bude mu opravdu lépe, jak včera tvrdil. Nemohl se odtrhnout z místa, pohnout nohou, udělat krok, aby odešel. V ruce pevně sevřel svůj kancelářský kufřík, až mu klouby zbělaly a skoro už jím hodil na křeslo naproti posteli, když si to nakonec přeci jen rozmyslel. Slíbil mu přeci, že nebude vyvádět.
Představil si, jak by se asi tvářil, kdyby se probudil a zjistil, že je kvůli němu doma. Rozčílil by se, tentokrát ano, přestože Kamil se prakticky nikdy nezlobil. Teď to bylo jiné, to David věděl, tyhle věci ho dokázaly naštvat. To nechtěl, dokonce ho i napadlo, že by mu to mohlo přitížit.
Povzdechl si, sklonil se nad mladíka a políbil ho na čelo. Pak odešel do práce a jen co nasedl do auta, přál si, aby mu telefon zazvonil co nejdříve a Kamil ho ujistil, že je v pořádku.

Když se za hodinu Kamil probudil, skutečně se cítil lépe. Vlastně překvapivě dobře. Byl odpočatý, žádné bolesti se neozývaly a slunce, které příjemně svítilo do místnosti mu zvedlo náladu. S úlevou vydechl, jen tak pro sebe se usmál. Možná to celé byl planý poplach, napadlo ho a z postele téměř vyskočil, plný energie.
Oblékl se, uvařil si kávu, posadil se k malému stolu v kuchyni a vytočil Davidovo číslo. Vlastně se mu chtěl i pochlubit, jak dobře mu je, podělit se o tu úlevu. Ozval se typický zvuk vyzvánění, poprvé, podruhé, potřetí...Ale Slunce hovor nepřijímal. Nevadí, pomyslel si mladík, možná má zrovna nějakou schůzku, nebo něco takového. Odložil mobil s tím že to zkusí později.
Pak ho ale napadlo, že tak hezké ráno nechce trávit úplně sám. Dostal nápad, takže vzal telefon opět do dlaně a našel požadovaný kontakt.
„Ahoj,“ ozval se vesele, když Aneta hovor přijala. „Máš směnu?“ Zeptal se, když mu oplatila pozdrav.
„Ne ne, mám volno. Jdu až zítra na noční. Copak?“
Usmál se. „Napadlo mě, jestli nezajdeme někam na snídani? Nebo aspoň kafe, jestli nemáš plány?“ Navrhl.
Už spolu takto párkrát zašli, jen tak pokecat, když měla volno a on zrovna nepracoval na nějakém obrazu, který dychtil rychle dokončit. Úplně viděl před očima jak pokrčila rameny a usmála se, když odpovídala.
„Jasně, to zní dobře.“
„Dobře, tak já vyrazím a vyzvednu tě. Chci pak na nákup, tak pojedu autem. Zatím,“ ukončil hovor a rovnou vstal. Příliš rychle, jak se ukázalo, protože se mu najednou zatmělo před očima a on se musel znovu posadit.
Nic to neznamená, jen špatný tlak, uklidnil se. Na tohle nemusí být smrtelně nemocný, to se lidem stává běžně, což byla pravda. A on si dnešek nenechá zkazit, takové krásné ráno. Zkusil to znovu a pomaleji, tentokrát to bylo bez problémů. Vzal tedy v předsíni klíče, obul se a vyrazil k vozu, zaparkovanému na parkovišti před domem. Nastartoval a vyjel na silnici, při tom si pobrukoval do rytmu písně, co hrála z autorádia, prsty poklepával na volantu.
Bylo dost pozdě na to, aby se vyhnul největší ranní špičce, kdy lidé jezdí do práce a ulice tak byly celkem plynule průjezdné. Přesto byla cesta k Anetě a Markovi jednodušší po okruhu kolem města a tam také zamířil. Tam si mohl dovolit přidat rychlost, což udělal, stále si hvízdajíc popovou melodii.
Mohl být zhruba v polovině cesty, když párkrát za sebou rychle zamrkal, protože se mu zrak nějak podivně rozostřoval. Jako kdyby mu do očí vlétlo něco, co tam nemá co dělat. Zprvu tomu nevěnoval pozornost, možná ho podráždil nějaký prach.
Že se začíná něco dít si uvědomil, když se mu začaly třást ruce a byly zničehonic slabé, že je sotva udržel na volantu. Vlastně celé tělo nějak ztěžklo, skoro mu připadalo, že je z něj balonek, ze kterého uchází vzduch. To nebylo dobré. Udělalo se mu zle.
„Ne...ne ne nenene,“ zašeptal zoufale. A všechno se dělo příliš rychle, ta změna byla moc rychlá na to, aby stihl někam odbočit, zastavit. Samotnému mu ani pořádně nedošlo, že vlastně stále sedí v autě a žene se vysokou rychlostí po silnici, když sklopil hlavu a na tričku a v klíně a nakonec všude kolem je krev. Ani necítil, že se mu řine z nosu,ani nekape, prostě teče. Když pak znovu zvedl zrak, pohled se mu rozostřil úplně a padla na něj tmavá mlha, obklopila jej a nakonec ho celého pohltila. A všechno to bylo prostě moc rychlé…
...Omdlel těsně před tím, než auto narazilo do svodidel.

5

To pípání monitorů a pravidelně se zapínajícího měřiče krevního tlaku bylo v jinak naprosto tiché místnosti téměř ohlušující. Anetu to skoro přivádělo k šílenství, v tuhle chvíli jí připadalo, že jsou to ty nejhlasitější zvuky na světě a každé pípnutí jí řezalo do uší. Zůstávala však klidně sedět na židli, vedle Kamovi postele. S lehkou bundou, přehozenou přes klín se dívala na kamaráda, který ležel v bezvědomí na lůžku.
Zvedla ruku, že mu stiskne dlaň, ale pak si to rozmyslela. Bála se, že když to gesto udělá, rozpláče se a ona chtěla zůstat silná alespoň do doby, než přijde David a ona mu řekne co ví. Ne snad, že by jí lékaři sdělili nějaké podrobnosti, ale alespoň jí řekli, že není v ohrožení života a nemá žádná vnitřní krvácení, nebo něco takového. To však neměnilo nic na tom, že mladík vypadal hrozně. V duchu si zoufala, aby už David přijel a ona na ten pohled nemusela být sama.
Otevřel dveře od pokoje asi za deset minut. Tiše a opatrně, jako by se bál vejít, podívat se na to, co je před ním, čelit tomu. Možná to tak i bylo, protože hned jak spatřil přítele, přikryl si ústa dlaní a téměř se rozplakal.
„Proboha,“ vyšlo mu tiše z úst a až pak vzal na vědomí kamarádku, která k němu přistoupila.
„Ahoj,“ pozdravila ho soucitně a objala ho ve snaze jej uklidnit. Také ji letmo sevřel, ale nedokázal odtrhnout pohled od mladíka. Hned jak ji pustil, sedl si na židli, kterou Aneta uvolnila a vzal spícího přítele za ruku. Teď si ho důkladně prohlédl.
Na významně bledém obličeji měl pár oděrek od roztříštěného skla, vlastně je měl i na rukou, ale na tváři byly nejvíce patrné. Ležel na zádech, s tím umělohmotným límcem na krku, který znal z lékařských seriálů. Prý proto, že měl pohmožděnou krční páteř po nárazu, jak už zjistil od lékařů, se kterými mluvil, než vešel do pokoje. Lem jednorázových trenýrek, které mu dali, když jej svlékli ze zakrváceného oblečení vykukoval zpod přikrývky, ale trup měl odhalený, takže viděli ty neuvěřitelné podlitiny a modřiny. Možná by jich tolik neměl, kdyby byl zdravý, ale vypadaly děsivě. Zvláště ta, která se táhla šikmo přes hrudník, mezi elektrodami snímající funkčnost srdce. David v duchu děkoval té vyšší moci nad nimi, že byl Kamil zodpovědný a vždy si zapnul pás. O tom, že jej použil i tentokrát měl tmavě fialový důkaz na jeho hrudi. Sevřel pevněji jeho ruku s kanylou v ruce, kterou dostával léky skrze kapačku zavěšenou u hlavy.
„Mluvil jsi už s doktory?“ Zeptala se Aneta tiše.
Přikývl, aniž by se na ni podíval. „Prý bude v pořádku, v rámci možností. Ale pár dní si tu poleží,“ odpověděl stejně potichu jako ona. Nějak tu nešlo mluvit nahlas. David zavřel oči a promnul si kořen nosu, jako by ho bolela hlava.
„Už jsem mluvil i s policií. Ukázali mi fotky, auto je úplně na sračku. Když jsem to viděl…“ hlas mu nejprve přeskočil a pak se zlomil. Opřel si čelo o dlaň a Anet si všimla, že začal plakat. Přiklekla si k němu a konejšivě ho hladila po rameni.
„To bude dobrý, neboj se, bude to dobrý,“ mumlala v nejisté zoufalé snaze ho utěšit. Odkašlal si, snažil se být silný, toho si všimla, pak na ni pohlédl zarudlýma očima.
„Když jsem tu fotku uviděl, tak to se mnou málem švihlo. Říkal jsem si, že tohle prostě nemohl přežít, to auto bylo úplně rozmašírovaný. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
Usmála se na něj. „Auto je auto, jen kus plechu. A Kam se dá brzy dohromady.“
„Je to moje vina,“ pronesl sklesle, teď už se zase zadíval na přítele. „Mohl jsem tomu zabránit.“ Po tváři mu stekla další slza, hřbetem dlaně ji rychle setřel a popotáhl. Jeho kamarádka se zamračila.
„Ale prosím tě! To přeci není pravda, jak by to mohla být tvoje chyba?! To nedává smysl,“ řekla mu důrazně, aby vnímal její slova. On zůstával sedět se svěšenými rameny, odpověděl jí stejným tónem, jako předtím, jako kdyby vůbec nic neřekla.
„Nerozumíš tomu. Včera mu nebylo dobře. Chtěl jsem si vzít na dnešek volno a zůstat s ním, ale on nechtěl. Ještě ráno jsem se rozhodoval, jestli mám fakt jít do práce. Kdybych zůstal doma, tak by nikam nejel, nebo bych řídil já, nebo-“
„Nebo by se stalo či nestalo dalších tisíc věcí. Davide, tohle jsi nemohl vědět. Nemůžeš si to vyčítat, to je blbost. A rozhodně to ničemu nepomůže. Pojď sem,“ vstala a znovu ho objala. Nejprve to gesto jen přijal, po chvilce se mu ale doopravdy trochu ulevilo. Nakonec byl rád, že ho podpořila a že je tady. Být tu sám, asi by se při pohledu na Kamila sesypal a to nechtěl. Až se probudí, nesmí vypadat jako napuchlý angorský králík.
Pustila ho a zašátrala v odložené bundě pro peněženku. „Zajdu pro kafe, co ty na to? Postaví nás na nohy,“ navrhla a když vděčně přikývl potichu za sebou zavřela dveře od pokoje. Už po několikáté si dnes povzdechl a pohladil přítele po vlasech. V tu chvíli mu v kapse zavibroval telefon. Aniž by Kama pustil, vytáhl jej volnou rukou z kalhot a podíval se. Překvapený zjistil, že má několik nepřijatých hovorů, a nepřečtených zpráv od Kryštofa. Rozklikl je a četl: nejprve byly čistě oznamující, postupně se vyptával, proč ani jeden neberou telefon a v těch naposledy odeslaných se ptal, co se s nimi děje, že ani on a hlavně ani Kamil neodpovídají. Ta poslední zpráva, co přišla teď a tak nevhodně mu rozvibrovala mobil, už byla od Paši.
“AHOJ STREJDOVÉ! UŽ JSEM NA SVĚTĚ.“ Stálo v ní a pod písmeny fotka s Kamovou sestrou, jak se unaveně usmívá s čerstvým děťátkem na hrudi, zabaleném jen v tenké přikrývce. První fotka, ještě z porodního sálu pořízená Kryštofem. Paša před pár hodinami porodila druhého synka.
Za normálních okolností by se David rozplýval, možná by se i dojal. Hlavně by za normálních okolností už dávno věděl, že je Paša v porodnici a s Kamem by napjatě očekávali zprávu o narození malého Adámka.
Teď se cítil ještě více bezradný a strašně moc se chtěl radovat. Za tu dobu už mu Kamova rodina tolik přirostla k srdci, byla už i jeho rodinou. Ale teď prostě nemohl slavit, ne když se dívá na Kama, jak tu leží polámaný a bledý jako stěna.
Taky nevěděl, co má dělat. Jestli Kryštofovi hned zavolat co se stalo, nebo je ještě chvilku nechat v nevědomosti. Oba by se zjančili, kdyby se dověděli, že měl mladík nehodu, hlavně Paša by se hrozně polekala, to bylo jisté. Rozhodl se tedy, že jim zavolá, až se Kamil vzbudí a sám se ujistí, že je v relativním pořádku. Ať si prozatím vychutnávají ten čirý pocit štěstí, Kamil by to taky tak udělal. Jen rychle napsal, že zavolá za chvíli a že gratuluje, aby je nenechal v úplné nevědomosti a trochu je uklidnil.

6

Aneta odešla domů už před nějakou chvílí. Vlastně ji řekl, že tu s ním nemusí zůstávat, byla tu celý den. Nejprve se ho asi desetkrát zeptala, jestli si je jistý a jestli mu opravdu nevadí, když odejde. Když jí desetkrát ujistil, že nevadí, rozloučili se a on slíbil, že se ozve hned jak se mladík probudí.
Teď už bylo pozdní odpoledne, skoro večer a David začínal být nervozní. Lékaři mu tvrdili, že ještě dnes by měl být schopen s ním mluvit, i když upozorňovali, že bude pravděpodobně zmatený a omámený léky. Před chvilkou tu byla sestra, aby mladíka zkontrolovala a on se jí vyptával, proč je stále v bezvědomí. Ochotně mu odpovídala, zkontrolovala kapačku a snažila se ho uklidnit, ale nic mu v podstatě nevysvětlila a tak jen dál zadumaně čekal na židli vedle postele. Mezitím se snažil rozptýlit hlavu telefonem, ale stejně se nedokázal soustředit na nic, co četl nebo prohlížel. Vzdal to, zastrčil mobil do kapsy a vstal, aby se protáhl. Z téměř celodenního sezení na nepohodlné židli už začínal být ztuhlý.
Nedíval se zrovna ve chvíli, kdy Kamil začal zdvihat těžká víčka. Nevšiml si, jak pohledem zakroužil po místnosti a pak se pokusil pohnout, ale byl jako z rosolu. Nějak podivně malátný, nedokázal ani lehce zdvihnout ruku.
„Slunce?“ Zachraptěl slabě, když si periferně všiml postavy vedle. Chtěl k ní otočit hlavu, ale něco mu bránilo hýbat krkem, takže jen odhadoval, že to bude jeho milující přítel. Ujistil se záhy, když se muž přiřítil a s ustaranou tváří se naklonil do jeho zorného pole. Ještě se ani pořádně neprobral, ani ještě ani nezačal myslet na to, co se stalo a proč se cítí tak, jak se cítí, ale zvláštním způsobem se mu ulevilo, že je tu David s ním. Ucítil, jak ho vzal jemně za ruku.
„Kame,“ vydechl jeho jméno se směsicí úlevy a obav. „Jak se cítíš?“ Pohladil ho po hlavě.
Kamil o tom musel chvilku přemýšlet, což nebylo nic jednoduchého. V hlavě mu začaly poletovat podivné obrázky jízdy v autě, zpřeházené, jen takové záblesky. A pak začala hlava bolet. Pomalu, postupně, ale nabíralo to na síle.
„Divně,“ odpověděl nakonec malátně. „Bolí mě hlava.“
Slunce přikývl. „Říkali, že nejspíš bude. Máš silný otřes mozku, lásko. Ale můžu zavolat sestru, třeba ti dají ještě něco na bolest.“
„Co se stalo?“ Zeptal se mladík zmateně. Chtěl vědět, co se to tu děje, přestože přes útržky vzpomínek, co mu prolétaly hlavou jako tornádo, už začínal mít tušení. David zvedl jeho ruku, políbil ho na hřbet dlaně a opatrně ji položil zpět.
„Na nic si nevzpomínáš? Udělalo se ti zle v autě, měl jsi nehodu.“
Monitor, kontrolující srdeční funkce se rozpípal v rychlejším rytmu. David k němu vzhlédl a všiml si, že čísla na něm se začala rychle měnit, až příliš rychle stoupat. To ho trochu vyděsilo, proto neváhal, nadzvedl se a tlačítkem u postele zadal signál pro sestru.
Jak Kamil uslyšel, co se stalo, většina věcí se mu vybavila. Při tom ho něco napadlo a to mu strachy rozbušilo srdce.
„Je...stalo se...stalo se někomu něco? Ne-naboural jsem…“ vydával ze sebe namáhavě, ale s úzkostlivou naléhavostí. Slunce pochopil, proč se tak rozrušil a položil mu hlavu na čelo.
„Ne, Kame, uklidni se,“ konejšil ho, „nemusíš mít starost, nikomu dalšímu se nic nestalo.“
Kam těžce vydechl, jak se mu ulevilo a jeho srdeční puls se postupně zklidnil zrovna ve chvíli, kdy dovnitř vešla sestra, rovnou i s lékařem.
Pozdravil je a rovnou Kamila zkontroloval. Posvítil mu do očí, aby zjistil, jak reagují zornice, prohmatal jej, poslechl fonendoskopem a zkontroloval monitory. Nakonec se zeptal, jak se cítí. Kamil mu odpověděl prakticky stejně jako Slunci.
„To ty léky, můžete se cítit omámený. Máte těžký otřes mozku, zlomená tři žebra, pohmožděnou krční páteř a nějaké modřiny, ale budete v pořádku,“ uvedl mladíka do obrazu. „Musím vám říct, že na to, v jaké rychlosti jste naboural, jste na tom velice dobře,“ dodal a mírně se pousmál.
Kamil to nijak nekomentoval, jednak neměl už moc sílu mluvit, cítil se unavený, a navíc nevěděl, co by na to měl říct. Ale asi by byl sarkastický, protože teď se rozhodně necítil, že by vyhrál nad osudem. Teď chtěl jen zavřít oči a spát.
Vlastně tak i udělal a to, že se David s lékařem ještě o něčem baví slyšel nejprve jen napůl, pak velmi nezřetelně a nakonec jejich hlasy prostě zmizely ve tmě spolu s jeho vědomím.

7

Že si tu pár dní poleží bylo jasné. A nejen kvůli zraněním z nehody, ale hned na druhý den se za ním zastavil jeho lékař, který jej a jeho nemoc doprovázel od dětství. U něj se také předtím přeobjednával na dřívější termín a když se doktor Tomášek dověděl, že je Kam v nemocnici, neměli důvod testy odkládat.
„Uděláme náběry a klasické vyšetření, vždyť už to znáš,“ pousmál se na mladíka, když vzhlédl od karty. Kamil ho měl rád. Znal ho už léta a vždy byl milý a zároveň profesionální. Vždy s ním mluvil na rovinu, toho si Kam cenil nejvíc. Jestli o Kamově těle někdo doopravdy věděl všechno, byl to právě tento muž.
Přikývl by mu na jeho poznámku, ale krk měl stále zafixovaný. A tak nějak neměl ani náladu na jejich klasické rozpravy. I když mu doktor sděloval špatné zprávy a nebo se zrovna necítil dobře, vždy mluvil s lékařem pohodově. Jako s dlouholetým rodinným přítelem. Dnes si ale i Tomášek všiml, že Kamil je zamlklý a rozhodně není ve své kůži. Samozřejmě, je celý rozlámaný a možná ještě trochu omámený, ale muž měl pocit, že tentokrát je v tom něco víc, než fyzický stav. Vídal Kamila i když mu bylo zle a měl bolesti a přesto se vždy pokusil alespoň usmát.
Napadlo ho, že se jej pokusí trochu povzbudit, tohle byla těžká situace, ale ještě nemají výsledky. Jak si ale chlapce prohlížel, uvědomil si z jeho výrazu, že jediné, co teď mladík chce je, aby už odešel.
„Nechám tě zatím odpočívat a přijdu, až budeme o něco chytřejší,“ znovu se na něj povzbudivě usmál a zastrčil propisku do náprsní kapsy nemocniční košile.
„Díky,“ řekl polohlasem mladík a záhy osaměl, když za sebou lékař zavřel dveře. Byl rád, že je pryč, chtěl být sám. Byl teď dokonce rád, že tu není Slunce, protože on se teď cítil opravdu bídně a nechtěl mu dělat další starosti.
Napadala ho spousta špatných myšlenek a on se od nich nedokázal oprostit. A nebylo to kvůli výsledkům, nebo proto, že mu hlava pořád třeští a zlomená žebra se ozývají při každém nádechu. Jako hnusný tučný červ mu neustále vrtala hlavou představa, ze které jej mrazilo a cítil se kvůli ní strašně špatně. Nedokázal tomu uniknout.
Nepodařilo se mu to ani po tom, co na chvíli usnul, hned jak se vzbudil a opět si uvědomil kde a hlavně proč je, byla ta myšlenka zpátky a týrala ho. To už tu byl znovu David. I on si všiml, jak je mladík tichý a nechce moc komunikovat, přestože se snažil ho rozveselit. Jen o Paše a malém mu ještě neřekl. A když se vrátil z toalety, na kterou před pár okamžiky odběhl, pocítil nával lítosti a starosti, když se na přítele podíval.
„Kame, proboha, co se děje? Proč pláčeš?“ Přisedl na židli vedle postele, když spatřil na bledé tváři stékající slzy. „Tolik tě to bolí?“ Vyptával se starostlivě a chytil ho za ruku.
Kam nejprve mlčky zíral do stropu, pak zavřel víčka, zpod kterých vykanuly další tiché slzy. Teď už chtěl Slunci odpovědět, ale nejdříve musel trochu uklidit sám sebe, aby dokázal vůbec promluvit. Až po nekonečně dlouhých minutách z něj konečně vyšla slova.
„Musím na to pořád myslet, Slunce,“ zachraptěl a zadíval se znovu ke stropu.
„Na co? Co se děje?“
Teď sklouzl zrakem na něj, jak jen mu to fixace krku dovolila. David se k němu nahnul, aby si mohli pohlédnou do tváří a na Kamově obličeji se objevila zoufalost. Rozplakal se ještě víc.
„Že jsem takový idiot. Vždyť jsem mohl někomu ublížit...Slunce vždyť... jsem mohl někoho zabít!“ Vydral ze sebe zoufale a předloktím si zakryl oči.
David ho začal ihned utěšovat. Nedokázal snést ten bolestný pohled jak se trápí. „Ach Kame, na to nesmíš myslet. Ta nehoda přeci není tvoje vina, nemohl jsi nic dělat,“ téměř úzkostlivě ho hladil a snažil se ho uklidnit. Mladík ale nepřestával plakat.
„Kdybych...“popadal dech mezi vzlyky,“ kdybych do někoho narazil…Mohly tam být třeba děti…“
„Ale nic takového se nestalo! No tak, Kamile. Nikomu jsi neublížil! Vyčítáš si něco co se nestalo. A jestli je to celé něčí chyba, tak moje!“
Mladík unaveně položil ruku zpět podél těla a nechápavě se na přítele podíval oteklýma uslzenýma očima. „Co to říkáš?“ Zašeptal a hlas mu přitom trochu poskočil, jak jej měl zastřený pláčem. David provinile svěsil ramena.
„Kdybych nejel do práce a zůstal s tebou doma, neležel by jsi tady takhle rozlámaný. Do poslední chvíle jsem se pral sám se sebou, jestli mám odejít a rozhodl jsem se špatně,“ přiznal zklamaně. Kamil na něj mlčky chvíli jen zíral, přestal plakat. Nakonec nahmatal na lůžku jeho položenou dlaň a stále se začervenalýma očima se na něj pousmál.
„My jsme opravdu dvojka pitomců,“ řekl a pak se začal smát. David na něj nejprve překvapeně zamrkal a poté se k němu přidal se smíchem. Když se za nějakou chvilku uklidnili Slunce jej políbil na čelo.
„Už je ti líp?“ Zeptal se láskyplně. Díval se na něj teď stejně zamilovaně, jako když se dali dohromady.
„Ano. Díky, Slunce, že jsi tady. Že jsi se mnou.“
„To je jasný. Vždyť tě přeci miluju,“ řekl mu něžně a pak se ještě o trochu víc rozjařil. „A víš co?“ Mrkl na mladíka, „Paša už porodila. Adámek je pořádný chlapák,“ pověděl mu a Kamil vykulil oči.
„Opravdu? Kdy? A jsou v pořádku? Ty už jsi ho viděl?“ Vyhrkl ze sebe chlapec jaksi dojatě, dychtíc po podrobnostech.
„Včera, Kame, když tě přivezli. Oba jsou v pořádku a malý se má k světu. Byl jsem je navštívit dnes dopoledne, když jsi spal,“ vysvětlil mu. Kamil se nejdříve úlevně pousmál, hned na to se ale starostlivě podíval na přítele.
„A oni vědí, že jsem tady?“
David přikývl. „Ano. Ale řekl jsem jim to až dnes. Říkal jsem si, že si Paša potřebuje odpočinout a být v klidu, tak jsem s tím počkal.“
Kamil úlevně vydechl. „To je dobře, díky. Bál jsem se, aby se hned nestresovala.“
„Byla hodně vyplašená, když jsem jí řekl, že jsi měl nehodu a ležíš o dvě patra níž. Ale když jsem jí řekl, že budeš v pořádku, trochu se uklidnila. I když, to víš, vyplavují se jí teď ty hormony, tak docela hysterčila, musel jsem jí slíbit, že hned jak budeš moct, tak jí minimálně zavoláš.“
„To bych měl. Ale až za chvilku, začala se mi teď nějak motat hlava. To asi ten můj hysterák,“ uchechtl se mladík a začínal zavírat oči. David mu srovnal přikrývku a dal mu napít.
„Musíš být unavený. Tak to uděláme tak, že ty si odpočineš a já se za nimi zastavím a uklidním ji, že dáš brzy vědět, dobře?“
„Dobře,“ zašeptal Kamil. Usínal rychle, zranění hlavy stále dělalo své a on byl najednou úplně vyčerpaný. Ještě ucítil, jak ho Slunce políbil na čelo, jak pak zavřel dveře od pokoje už neslyšel, tvrdě usnul.