1

Kamil se rozešel dovnitř velikého prostoru a zastavil se u protější stěny. Nad stolkem rozsvítil zářivku a otočil se k Davidovi, který kráčel pomalu a rozhlížel se kolem. Připadal si jako v podivné galerii, kde může spatřit nejen hotová díla, ale být svědkem i jejich vzniku a bylo to úžasné. Ne, že by umění rozuměl, nebo mu během života věnoval větší pozornost. Spoustu věcí v tomto směru nechápal a neměl ani potřebu jim porozumět. Kolikrát vrtěl hlavou nad obdivovanými a uznávanými díly a měl na ně svůj jasný názor.
Tohle ale bylo jiné a nejen proto, že to byla Kamilova práce. Zastavil se a přistoupil k jednomu plátnu, který ho zaujal. Musel se podívat blíže a pořádně si ho prohlédnout, protože byl prostě a jednoduše krásný. Všechny práce, co tu viděl byli nádherné. Nebyla to žádná abstrakce, které by nerozuměl a musel hledat a bádat nad umělcovou myšlenkou. A přesto bylo vše tak osobité, neokoukané.
„Dáš si kafe?“ Zeptal se mladík. David ho v ten okamžik ale téměř nevnímal. Portrét dívky na obraze jej zaujal. To ztvárnění, ty neuvěřitelně nádherně namalované oči, i styl, jakým byl výtvor stvořen. Nevšiml si ani, když k němu Kamil přistoupil a opět se zeptal:
„Kafe?“ Usmál se a David sebou mírně trhl, když ho vyrušil z myšlenek a podíval se na něj. „Ale mám jen instantní, jestli nevadí.“
„Ne, vůbec,“ odpověděl mu muž a odlepil se z místa. Došel ke stolku, kde mladík připravoval nápoj u zašlé rychlovarné konvice a opřel se ledabyle o stěnu.
„Kamile, tohle je úžasné. Ty obrazy, to je prostě pecka,“ řekl upřímně, když se opět díval kolem. Mladík se rozpačitě pousmál.
„Nechtěl jsem odvézt, abys mi tu skládal poklony,“ řekl nesměle a nalil do oprýskaných hrnků vroucí vodu. David razantně zavrtěl hlavou.
„Já vím! Ale myslím to vážně. Opravdu se mi moc líbí,“ přesvědčoval ho a vzal si podávaný hrnek do ruky. Všiml si, že Kamil je opravdu v rozpacích, jako by mu ta chvála byla snad i nepříjemná. V tu chvíli mu došlo, že mladík není jen příliš skromný - on neumí přijímat komplimenty. Nevěří chvále, které se mu dostává, sám sobě nevěří, i přes své úspěchy, že je tak dobrý. Davida by zajímalo, co ho vlastně vede k tak malému sebevědomí.
„Tak díky. A už toho nech,“ usmál se na muže chlapec. Opřel se pohodlně o stůl a natažené nohy zkřížil před sebou, v útlých dlaních svíral svůj hrnek.
„Můžu se zeptat na něco osobnějšího?“ Ozval se po chvilce David a zkoumavě na hocha hleděl.
„Můžeš to zkusit,“ odpověděl mu vesele Kamil a pokrčil rameny.
„Já vím, že už bych se v tom neměl rýpat, obzvlášť ze svojí pozice ne. Ale pořád mi vrtá hlavou, proč jsi to odpoledne vypadal tak-“
„Jsem chudokrevný,“ přerušil ho Kamil bezbarvě. Nic dalšího k tomu neřekl a David podle jeho výrazu pochopil, že už se o tom vážně nechce bavit. Jako odpověď mu to stačilo, ale teď si pomyslel, že se na to měl vážně vykašlat, protože atmosféra kolem jaksi nepříjemně zhoustla. Zanadával si v duchu a už se chtěl omluvit, když ho Kamil přeběhl.
Vyskočil na jednu z pracovních ploch, kterých tu bylo hned několik. Většinou to bylo několik menších stolů přiražených k sobě a na nich veliké desky, aby se zbavil nerovností. Na nich pak všude ležela Kamilova díla, od skic a náčrtů, obrazů na tvrdém papíře až po plátna. Teď seděl na jednom z mála volných míst naproti Davidovi a pohupoval nohama.
„Teď já,“ zakřenil se a nasadil hraný přemýšlivý výraz. „Tak třeba...Co tvá rodina? Máš sourozence? Vycházíte spolu?“
„Jsem jedináček,“ odpověděl David, „a taťka umřel před pár lety při nehodě.“
„To mě mrzí, promiň,“ omluvil se Kamil ale David zavrtěl hlavou.
„To nic, už je to dlouho,“ usmál se a pokračoval. „No, a mamka, to je zlatá ženská. Neměla to jednoduchý, když otec umřel. V tu dobu jsem byl ukázkový puberťák, takže jsem jí to moc neusnadňoval, to přiznávám.“
„Cos vyváděl?“ Zeptal se pobaveně mladík a byl opravdu zvědavý. David se podrbal na hlavě a pokrčil rameny.
„Vesměs asi nic tak hroznýho. To co běžně děcka v tomhle věku dělávaj, chápeš, seznamují se s alkoholem, cigárama,“ odmlčel se na okamžik, „a samozřejmě taky první vztahy.“ Uculil se. Kamil chápavě přikývl.
„Věděl jsi hned, že to máš jinak?“ Zeptal se otevřeně. Když už oba vědí, jak na tom jsou, proč chodit kolem horké kaše. Davidovi to zřejmě také nevadilo a v klidu, konverzačním tónem odpovídal.
„Vlastně ne. Docela dlouho jsem to táhl s jednou fajn holčinou. Byla hezká, milá a chytrá, ale postupně jsem začal zjišťovat, že spíš pokukuji po jejím bráchovi,“ dal se do smíchu. „Nechápala tehdy, proč chci pořád trávit čas u nich doma. V tu dobu jsem byl naprostý mistr výmluv a vždycky jsem to dokázal nějak obhájit.“
„Nech mě hádat – po nějaké době to chtěla posunout dál a najednou to nešlo?“
„Přesně,“ přitakal mu vesele muž a napil se z hrnku. „Ale ona byla naštěstí dost chápavá a ještě ten večer jsem se jí přiznal. Byla docela zklamaná, ale nakonec jsem se přátelili až do konce střední. Teď mi to připadá úsměvné, ale tehdy jsem z toho byl docela na dně.
Jednoho dne jsem se odhodlal to říct mamce. To bylo šílený, měl jsem takový divný pocit, připadal jsem si, jako kdybych něco provedl. Ona to ale vzala v pohodě, myslím, že už to nějakou dobu tušila. To asi dokáží jen matky. Tenkrát to bylo hodně emotivní, ale vlastně to byl jeden z nejlepších okamžiků mého života.“
„To je hezký. Tvoje mamka musí být opravdu fajn,“ řekl Kamil. Opřel se pohodlně o jednu paži a stále rozverně houpal nohama ve vzduchu. Ten kluk je živým ztělesněním pohody, pomyslel si David.
„To je. A co ty? Jak to vzala tvoje rodina?“
Na to se mladík ušklíbl. „Řekněme, že můj otec by byl asi radši, kdybych umřel při bouračce,“ utrousil kysele.
„A sakra,“ dovtípil se David.
„Je to tak, bez nějaké nadsázky. Když jsem jim to tenkrát řekl, myslel jsem, že buď zabije mě, nebo sebe. Strašně jsme se pohádali a nakonec mě vyrazil z domu. Víš, on je zásadový muž ze staré školy. Tohle bylo prostě něco, co nedokázal překousnout a je taky hodně manipulativní. Mamku už měl léta před tím zpracovanou. Ne snad, že by to byl nějaký tyran, co by jí mydlil, to ne. Ona sama by nejspíš chtěla, aby to mezi námi bylo jinak, ale kvůli tátovi to prostě neudělá.“
„To je šílený. Takže spolu nejste v kontaktu?“ Ptal se se zájmem David. Něco takového si nedokázal představit. Nechápal, jak může někdo takhle odsoudit své dítě, když nic neprovedlo.
„Ne, vůbec. Pro ně jsem mrtvý, to mi tehdy otec řekl. Nějaké průběžné informace o nich mám díky Paše, tedy Pavle, mé sestře, ale jakékoliv snahy o usmíření už jsem vzdal před lety.“
„To je strašný. Nedokážu si to představit, musel jsi být strašně osamělý.“
Kamil se smutně pousmál. „To jsem asi byl. Ale Paša mi hodně pomohla, od začátku při mně stála. Dokonce se s našima kvůli tomu taky hodně pohádala. Snažila se jim vysvětlit, jak absurdně se chovají, ale bylo to k ničemu. A já nechtěl, aby se kvůli mně rozpadla celá rodina, takže jsem jí nakonec přemluvil, aby s nimi začala zase mluvit.“
„To muselo stát dost sebezapření, ne? Nemyslím, že by se takhle zachoval každý,“ řekl muž. Rozhodl se, že chce být chlapci blíž a tak se odlepil od stěny a posadil se vedle něj. Zkusil to i celkem blízko, ale nevypadalo to jako problém. Jak to udělal, přes nos mu přejel záchvěv mladíkovi vůně, až ho z toho trochu zamrazilo.
Koutkem oka pohlédl na jeho dlaň. Kůže byla bledá, ale působila hladce a jemně. Jaké by to asi bylo, dotknout se jí?
„Možná. To nevím,“ připustil Kamil a pak se uchechtl. „Ale když se Paša nedávno vdávala, bylo to celkem k pokukání. Rodiče jsem tam viděl po několika letech, bylo to divné. Paša byla ráda, že tam má všechny, myslím že si od toho možná slibovala i nějaké usmíření, nebo něco takového.“
„Ale to se asi nepovedlo, co?“
„Ne,“ usmál se, ale jinak. Posmutněle. „Otec se mě hodně snažil nevnímat. U mamky jsem věděl, že po mě pokukuje. Snad by zamnou i přišla, kdyby byla sama, ale s otcem ne. Každopádně, nepromluvili jsme spolu ani slovo a já se rozhodl hned po obřadu raději odejít. Ségra byla zklamaná, když jsem se s ní loučil, ale nakonec uznala, že je to tak asi lepší. Bylo by dusno celý večer a já chtěl, aby si svůj den užila. Navíc, na to nejdůležitější jsem tam byl.“
„Pravda, slyšel jsi jejich “ano“ a opít se spolu můžete jindy,“ snažil se David trochu zvednout náladu.
„To je pravda, ale zrovna tohle jsem na mysli neměl,“ odvětil mu Kamil a když si všiml tázavého výrazu na mužově tváři, uculil se. „Myslel jsem to, že jsem ji viděl v šatech.“
Oba dva se rozesmáli a atmosféra byla zase pohodová, navzdory těm smutným věcem, o kterých Kamil mluvil. Když se pak uklidnili, nastala chvilka zvláštního ticha. Seděli najednou vedle sebe, dotýkali se rameny a oba ucítili podivný pocit. Oba měli najednou jasno, že je k sobě cosi přitahuje, jakési jiskření, ona specifická energie. Jenomže to jeden o druhém nevěděli a ani jeden nechtěl šlápnout vedle. Jak Kamil, tak David měli strach z odmítnutí a měli k tomu své důvody. Bylo jim spolu tak dobře, že se ani jednomu nechtělo toto nové silné přátelství riskovat hloupým šlápnutím vedle.
První to vzdal David. „Už bych měl jít,“ prohodil sám v sobě neochotně a seskočil ze stolu. Kamil k němu vzhlédl.
„Musíš pracovat?“ Zeptal se, ale otázal se až moc naléhavě, víc než chtěl. Přál by si, aby tu David ještě zůstal. Toho mladíkův tón překvapil, ale zároveň mu poskytl naději, že by mohli být třeba ještě chvilku spolu. Rozhodl se šanci využít a nejistě se podrbal na zátylku.
„Ne, vlastně mám volno. Ale myslel jsem, že ty potřebuješ, když jsi sem chtěl dovézt,“ předal téměř takticky tah Kamilovi a čekal, jak s ním naloží.
„No, já vlastně,“ řekl tiše a uhnul pohledem. Znervozněl, to bylo poznat. V tu chvíli David pochopil a ujistil se, o co tu jde. A než mladík našel slova, kterými by se mu podařilo vyjádřit, vzal iniciativu do svých rukou a modlil se, aby se nepletl.
Vrátil se krokem ke Kamilovi, který stále seděl na stole a překvapeně vzhlédl, když ho vzal opatrně za ruku. Byla přesně tak příjemná a jemná, jak si představoval před několika minutami. To, že se Kamil nebránil a místo toho se mu zadíval do očí, bral jako znamení, že může pokračovat.
V břiše mu mravenčilo nervozitou i očekáváním, když si k němu stoupl tak blízko, jak jen to šlo. Jednou rukou stále svíral jeho dlaň a druhou ho jemně chytil za zátylek. Cítil jak Kamil ztuhl napětím ale zároveň trochu roztáhl nohy, aby se mohl přitisknout ještě blíž. Sklonil hlavu k jeho krásné tváři, zavřel oči a lehce se dotkl svými rty těch jeho.
Byl to lehký dotek, jen vyzvání, poslední nevyřčená otázka. A když mladík zavřel oči a tiše vydechl, neměl už strach z odmítnutí. Pomalu, krotíc svou dychtivost se přisál k jeho ústům a začal je vychutnávat. Byly teplé, jemné a báječné, přesně tak, jak o nich smýšlel. Navíc, teď když byl tak blízko, cítil ho mnohem intenzivněji. Voněl nádherně, nikdy v životě nebyl tak imponovaný něčí přirozenou vůní. Držel ho a měl pocit, že svírá ten nejvzácnější křehký porcelán na světě.
Pootevřel ústa a začal jej líbat. Kamil nejen, že mu to dovolil, ale jako by o sám vyzval k tomu smyslnému tanci v ústech. I on teď zvedl volnou paži a položil ji muži na rameno, zatímco romanticky ochutnávali jeden druhého. Pomalu, jemně a přesto dychtivě se navzájem zkoumali a poddávali se tomu okamžiku ještě dlouhou chvíli. Pak se od sebe konečně dokázali odtrhnout.
David otevřel oči a šťastný se podíval na mladíka. Jeho výraz byl stále zasněný a on se tomu musel pousmát. Pohladil ho po tváři.
„Vypadá to, že tohle rande dopadlo opravdu dobře,“ řekl tiše Kamil a usmál se.
„A jsem si nedokázal představit, že by mohlo skončit takhle.“ David trochu zvážněl a rozmýšlel se, jestli mu má říct, co ho právě napadlo. Nakonec si pomyslel, že po tomto polibku snad nic nezkazí, když se přizná: „Líbíš se mi od první chvíle, Kame. Už od toho stanování. I proto jsem byl tak protivný, když jsem si myslel, že...no, víš co. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nikdy bych to tak neřešil, ale-“
„Chápu,“ přerušil ho mladík s úsměvem.
„Cítil jsem se pak strašně. Jako úplný idiot. Takže teď tomu nemůžu vůbec uvěřit, mám pocit, že jsem jako ve snu.“ Řekl v rozpacích.
„Já to měl vlastně stejně,“ řekl Kamil a trochu zčervenal. David se na něj upřeně podíval a on roztomile uhnul pohledem. „Taky se mi líbíš. A taky je pravda, že kdyby měl kdokoliv jiný stejné poznámky, nejspíš bych s ním už asi neztrácel čas. Jenže mě s tebou bylo pře těch pár setkání tak dobře,“ rděl se. Pak se na muže podíval a zazubil se. „Navíc se mi líbilo, jak se ti rozpouští to máslo na hlavě, to bylo celkem uspokojivé.“ Zavtipkoval a David mu se smíchem v duchu připsal další bod.
Nakonec se přeci jen dohodli, že se pro dnešek rozloučí. Oba chtěli svým způsobem vstřebat to, co se mezi nimi stalo. Ani jeden ještě netušil, že to mravenčení v celém těle, ten nepopsatelně příjemný pocit, je ve skutečnosti nejen pouhé chvilkové vzplanutí.
Rozloučili a slíbili si, že se zase brzy uvidí. Kamil Davida doprovodil k autu a ten odjel naprosto nadšený, nevědomky se celou cestu domů pousmával a do bytu vešel s veselým hvízdáním. Bylo mu tak dobře, náladu měl skvělou a ještě večer, když se ukládal ke spánku, měl v hlavě jenom jeho.
Neměl ani potuchy o tom, že Kamil se tak radovat nemohl. Po zbytek dne totiž řešil mnohem nepříjemnější věci, když se mu po pár minutách od Davidova odjezdu udělalo zle.

2

Byl tak nadšený. Nevěřil, že se to opravdu stalo a cítil se báječně. David se mu od první chvíle tolik líbil, bavilo ho, jak se s ním dokáže nenuceně o všem bavit. Když pak přišel s tím nařčením ohledně drog, hodně ho to mrzelo. Spíše ale obviňoval sebe, že si za to může sám.
Kamil moc dobře věděl, jak vypadá, když má špatný den. Vždycky to tak je – hodně zbledne, je unavený, náchylnější k modřinám. Toho dne se vůbec necítil dobře, tak jak se mu stává, ale když ho David pozval, zatoužil ho znovu vidět a tak to risknul. Byl si vědom, že vypadá strašně, chtěl zajít jen na chvilku, alespoň na pár minut ho vidět. Ani ho nepřekvapilo, když nakonec David zareagovat tak jak zareagoval. Bylo mu to líto, ale rozhodl se sám, mohl to čekat. Proto raději ihned vyklidil pole a po zbytek večera se jen modlil, aby mu Jirka s Tomášem neřekli pravý důvod.
Oni dva to vědí už dlouho. Jirka hlavně proto, že spolu chodili do školy a on s nemocí bojuje už odmalička. Tam to nešlo ututlat, měl časté absence a několikrát i různé projevy přímo ve třídě. To byl taky jeden z důvodů, proč začal bydlet právě s ním.
Paša byla hodně proti tomu, aby se odstěhoval, stejně jako Kamil věděla, že nemůže žít sám. Jenže Jirka o jeho nemoci věděl a tak to zkusil. Než se domluvili, sešli se na skleničku a on vyložil karty na stůl. Mluvil s ním na rovinu – že by potřeboval víc než volný pokoj, ale vlastně někoho, kdo bude schopen mu pomoci, když bude potřebovat a že takové chvíle jistě nastanou. Upozornil jej na nejhorší možné scénáře a ujistil ho, že pochopí, když odmítne. Přeci jen, není to pěkná záležitost, on to ví a kdyby Jirka nesouhlasil, nebude naštvaný, na jejich přátelství to nic nezmění.
Ten den ho kamarád překvapil. Nejen že souhlasil, ale taky se začal sám zajímat, co a jak by v dané situaci měl dělat. Kamil byl skoro dojatý, že v něm shledal takovou oporu a neměl pochyb, že se na něj může spolehnout.
Tehdy spolu mluvili dlouho. Shodli se na tom, že Kamil nepotřebuje ošetřovatelku, nebo hlídacího psa. Jen někoho, na koho se může obrátit, když bude potřebovat a kdo si bude vědět rady při jistých situacích. To vše mu mladík popsal a vysvětlil až si nakonec plácli a zanedlouho se Kamil nastěhoval. Byl kamarádovi vděčný a za tu dobu, co u něj byl se z nich stal sehraný tým.
Tomáš se o tom dověděl náhodou, Kamil z toho neměl vůbec radost. Nechtěl, aby to kdokoliv věděl, když to nebylo nutné. Přístup lidí k jeho osobě se pak vždycky markantně změní a on s tím neměl dobré zkušenosti. Reagují pak různě – začnou být příliš ochranitelští, začnou ho litovat, často jsou pak nervozní, když s ním mají mluvit, příliš se soustředí na jeho nemoc a ne na jeho samotného. Ve finále je to všem hrozně nepříjemné a Kamil tak díky tomu už mnohokrát za celý život přišel o spoustu známých a přátel. V neposlední řadě i partnerů, kteří situaci z různých důvodů nakonec nezvládli.
Byl přesvědčený, že Jirka je v podstatě zázrak, když se, i přesto všechno, dokázal nadále chovat normálně. Kamil si toho velmi vážil, byl rád, ale zároveň byl přesvědčený, že je spíše výjimkou. Když se pak před Tomášem prořekl a ten se samozřejmě zajímal dál, čekal, že to bude jako vždycky. Více než mile ho pak překvapilo, že Tom se zaměřil v kamarádství na jeho osobu a ne na jeho onemocnění, tak jak to bývalo u většiny lidí, kteří se dověděli s čím bojuje.
Nejen proto je spolu se sestrou považoval za nejbližší. Tihle lidé ho brali tak, jak vždycky chtěl. Jako normálního kluka, který má své zájmy, názory a spoustu jiných témat k hovoru, než to, jak se zrovna cítí a kdy má další kontrolu u lékaře. Dávali mu v podstatě jistý druh svobody, která pro něj znamenala strašně moc.
Stejně se cítil i s Davidem a bylo to báječné nejen proto. Ani by o nenapadlo, že by mohl být pro někoho zajímavý a už vůbec ne objektem zájmu. Za ta léta prostě chřadl, to věděl. Pomalu, postupně, ale každým rokem byl zase o něco hubenější, bledší a křehčí. Většinou se mu dařilo na to nemyslet, žít relativně normální život. Někdy se zase probudil a ptal se sám sebe, kolik času mu ještě asi zbývá. Takové myšlenky měl hlavně v ty dny, kdy mu nebylo dobře.
Nikdo na tyto otázky neznal odpověď. Ani jeho lékaři, ani on sám. Kdykoliv se jeho hodnoty mohli změnit k horšímu a z mírné nevolnosti se mohl přehoupnout do kolapsu, skončit v nemocnici a doufat, že ho tam dají opět trochu do kupy. Tohle bylo na tom všem asi nejhorší – ta nevědomost, ona nejistota.
Za ta léta se ale i s tím naučil žít. Nic jiného mu nezbývalo, kdyby to vzdal, mohl by se rovnou oběsit. On měl ale život i přes všechny překážky rád. Měl rád slunce, lidi, smích a radost. Vůni čerstvě posekané trávy, to jak stromy na podzim hrají všemi barvami, dobré jídlo, spánek v čerstvě povlečených peřinách. Miloval malování, hudbu a spoustu dalších věcí, maličkostí, které si užíval. O tom to bylo, o těch každodenních, lehce zapomenutelných okamžicích, které jsou však v danou chvíli tak příjemné.

3

Teď se mu ale, chvíli po tom, co David odjel, roztřásly ruce. Okamžik na to pocítil slabost, hlava se mu zamotala a už věděl, co přijde dál. Sotva vytáhl papírový kapesník z krabice na stole, z nosu se mu vyvalila krev, jen tak tak ho stačil přitisknout k obličeji.
Podle naučeného postupu vzal telefon do ruky a zkontroloval čas. Dnes se ale dostavila i závrať, takže se preventivně posadil na kachlíkovou podlahu a zády se opřel o zeď, mobil vedle sebe. Nerad by se při případné ztrátě vědomí uhodil do hlavy, posadit se co nejníže byla osvědčená metoda. Stále držel kapesník u nosu, už začínal prosakovat, ale teď už nebyl ochotný vstát pro další. Hlava se mu příliš motala a končetiny přepadla náhlá slabost. Stále to však byl stav, který znal a ještě je možnost, že to samo přejde.
Chvilku tedy zůstal na místě a čekal. Pak znovu rozsvítil displej telefonu a zkontroloval čas. Odlepil ubrousek od nosních dírek aby zjistil, zda pořád krvácí, ale když si sáhl pod nos a podíval se na prsty, žádná čerstvá krev na nich nebyla. Čas byl dobrý, pomalu by se měl začít cítit lépe. Jenže to se nestalo, i za dalších pár minut měl končetiny jako z olova a zrak se ne a ne srovnat. Nemá jinou možnost, jestli nechce riskovat, že tu sebou sekne a bůhví co potom.
„Ahoj,“ hlesl slabě do reproduktoru, když se na druhé straně spojení ozval kamarádův hlas. „Omlouvám se, neruším?“
„Ne, v pohodě. Děje se něco?“ Zeptal se Jirka a už po hlase poznal, že Kamil má problém.
Ten si povzdechl a unaveně zavřel oči. Tohle mu bylo tak nepříjemné, nechtěl kamaráda obtěžovat, ale momentálně to sám už nezvládne.
„Můžeš pro mě přijet, prosím?“ Požádal ho a Jirka hned pochopil, o co jde. Kam by ho neprosil, kdyby to nebylo vyloženě nutné. „Autobusem to asi teď nezvládnu.“
„Vydrž. Jsi v aťasu?“
„Jo. Vem si moje auto, nedávno jsem tankoval.“
„Jsem tam za chvilku, ok?“ Řekl Jirka a podle zvuků v pozadí bylo poznat, že se dal do pohybu. „Máš to pod dvě?“
Kamilovi se pořád nedařilo zaostřit. Už mu začínalo být opravdu špatně a ucítil, jak se mu z nosu zase začala řinout krev. Krvácení přes dvě minuty obvykle nebylo dobré, proto si vždy hlídal čas. Jirka to věděl, proto se ho také ptal, ale Kamil ho nechtěl zbytečně děsit. Ještě by kvůli němu jel jako blázen a přinejmenším dostal pokutu.
„J-jo,“ odpověděl malátně. Neměl radost, že kamarádovi lže, ale také nechtěl, aby panikařil. Zavřel oči, hlavu opřel o stěnu, zdviženou ruku s telefonem už držel s vypětím. O zakrvácené tričko už se nestaral. „Jen mám pořád závrať,“ dodal slabě.
„Dobře. Za chvilku jsem tam, jo? Vydrž!“ Řekl Jirka a snažil se i přes spěch působit klidně.
„Jo…“ To bylo vše, na co se Kamil zmohl. Ani nevěděl, jestli se mu podařilo zmáčknout ikonu pro ukončení hovoru, než mu paže dopadla podél těla.
Se zavřenýma očima ještě chvilku poslouchal, všechno kolem se houpalo a on ztratil schopnost vnímat plynutí času. Připadalo mu, že kamarád tu musí být už každou chvíli, jako by to bylo několik hodin, co spolu mluvili. Ve skutečnosti uplynula jen asi minuta a i když se snažil, nakonec nevydržel. Ani nevěděl kdy přesně ztratil vědomí, sedící na studené podlaze, opřený o stěnu.

4

Jirka spěšně zaparkoval ve dvoře a rychle vystoupil z auta. Do budovy vkročil s tím, že Kamil bude sedět na zemi, vedle něj pár kapesníků od krve, ale jinak bude relativně v pořádku, tak jak už se to párkrát stalo.
Nevadilo mu to. Byl vlastně rád, že kamarád neriskuje a radši se ozve, i když se nakonec ukáže, že to není tak zlé. Už věděl, že je lepší, když mu zavolá, než aby se dostal do situace, která by mohla skončit daleko hůře. Měl Kamila rád a tak trochu ho i těšilo, že mu kamarád věří.
Vstoupil dovnitř. Ihned si pomyslel, jak je tady o poznání chladněji, příjemněji, než venku v tom vedru. Rozhlédl se a trochu se zamračil, když Kamila nikde neviděl. Bylo tu i podivné ticho, nehrála tu žádná hudba a ani mladíka nebylo nikde slyšet.
„Kame?“ Vyslovil do prostoru a rozešel se dál. Minul dvě veliké pracovní plochy s náčrty a nákresy. „Kamile?“
Došel až na konec a zastavil se u stolku s varnou konvicí. Rozhlédl se nejprve na jednu stranu, pak na druhou a konečně ho uviděl. Tep se mu zrychlil, když ho spatřil za stolem, opřeného o stěnu, s očima zavřenýma a mírně pootevřenými ústy. Rychle k němu přiskočil a klekl si před něj.
Od nosu dolů byl od krve, která už pozvolna zasychala. Z toho trička už to nedostane, pomyslel si zcela nepatřičně. Všiml si i telefonu vedle bezvládné paže a napadlo ho, že musel omdlít jen chvilku po jejich telefonátu.
Jirka zvedl dlaň a mírně ho poplácal po bledé tváři. „Kame! Hej, prober se,“ řekl téměř prosebně. „No tak, kámo.“
Mladíkova víčka se nejdříve mírně zachvěla, až po pár dalších jemných plácnutích je pootevřel.
„To, je ono. Vnímej mě,“ probíral ho Jirka a položil mu dlaň na rameno. Chvilku počkal, než se dostatečně probere, mezitím se mu neskutečně ulevilo, že se probírá. Ten kámen, co mu spadl ze srdce dopadl pryč tak silně, že se musel i trochu pousmát.
Kamil byl jako mátoha, ale podařilo se mu uvědomit si, co se stalo. Unavenýma očima zmapoval svět kolem sebe a pak zaostřil na Jirku, který u něj klečel. V duchu si zaklel, když si uvědomil, jak moc ho musel vyděsit.
„Jak ti je?“ Optal se kamarád a zkoumavě si ho prohlížel, aby se ujistil, že se třeba nějak nezranil. „Dobrý,“ zašeptal mu Kamil v odpověď. „Jen mi dej chvilku.“ Cítil se slabý a ještě pořád se nedostal k úplnému, stoprocentnímu vědomí. Svět kolem byl stále trochu rozmazaný. Znovu zavřel oči a opřel hlavu o zeď.
„Nemám zavolat sanitku?“
„Ne,“ vydral ze sebe Kam jak nejvíce přesvědčivě mohl. „Budu v pohodě, jen chvilku počkej prosím.“
Jirka přikývl, přestože si nebyl úplně jistý. Kdyby bylo po jeho, raději by Kamila odvezl do nemocnice, aby ho alespoň zkontrolovali. Ale už věděl, jak moc to nesnáší a když může, vyhne se hospitalizaci obloukem. V takových chvílích věřil, že mladík je jediný, kdo dokáže správně posoudit svůj stav. Zatím se mu to vždy potvrdilo.
Přesto nedokázal jen sedět na místě a nic nedělat. Vstal tedy, na jednom místě našel relativně čistý kus látky, který ještě nebyl od barev a přešel k umyvadlu vedle stolku s konvicí. Hadřík navlhčil a vrátil se k mladíkovi, kde mu začal otírat zasychající krev z obličeje. Kamil se beze slova nechal, jen konečně pořádně otevřel oči.
Studená voda z látky mu pomohla se konečně pořádně probrat. Teď se podíval na Jirku a donutil se pousmát. Vzal mu hadřík z ruky a sám se začal otírat.
„Děkuju,“ řekl tiše a kamarád s mírným úsměvem přikývl. Pak ještě chvilku čekali, než Kamil uznal, že bude moci s pomocí vstát. Nechal se podepřít, protože nohy měl ještě pořád trochu roztřesené, ale společně se pak vydali k autu. Jirka ho držel celou dobu a pak mu pomohl na sedadlo spolujezdce. Nato odběhl, aby zamkl dveře a poté usedl za volant. Než nastartoval, podíval se na Kamila, který už sice vypadal trochu lépe, ale hlavu měl opřenou o sklo okénka a vypadal, že každou chvilkou usne. Vždycky to tak bylo, když došlo na nějakou jeho epizodu, byl potom hodně unavený a musel se trochu prospat. Proto to Jirku ani nějak neznepokojilo, zařadil rychlost a vyjeli.
„Tak cos to dneska vyváděl?“ Zeptal se v žertu, aby v autě nevládlo tak nepříjemné ticho a zároveň se ujistil, že mladíkovi už je opravdu lépe.
Ten se stále opřený hlavou, s očima zavřenýma usmál. „Nebudeš tomu věřit,“ řekl slabě ale vesele, „měl jsem rande.“
To Jirku doopravdy překvapilo a vlastně i potěšilo. Jestli si tenhle kluk něco zaslouží, tak je to nějaký intimní život. Věděl, že má kolem spoustu kamarádů i známých, byl tak přátelský a milý. Ale zavadit o někoho v tom pravém smyslu slova se mu už léta nezadařilo. Jirku napadlo, že musí být vlastně dost osamělý a proto byl opravdu přející, když se Kamil svěřil.
„Wow, to je super,“ hlesl nadšeně a mladík vedle něj se znovu usmál. „Doufám, že mi povyprávíš.“
„Možná,“ řekl Kamil unaveně. „Ale ne teď.“
„Já vím. Až si odpočineš.“ Přitakal Jirka a dál už se věnoval řízení.
Za pár minut už parkoval, měl zato, že Kamil mezitím usnul. Nebylo tomu tak, jeho kamarád odlepil čelo od okna ve chvíli, kdy vypnul motor, ale byl zesláblý a potřeboval pomoc. Jirka ho tedy ochotně znovu podepřel a pomalu se vydali do domu až k bytu, kde mladíka zavedl rovnou do jeho pokoje a posadil na postel. Dokonce se nabídl, že mu pomůže svléct zakrvácené oblečení, to však odmítl a místo toho ho poprosil o sklenici vody.
Když se s ní Jirka vrátil, Kamil už ležel v posteli, ve dlani připravených několik pilulek, které pak zapil. Nakonec ulehl, zavrtal se pod peřinu a podíval se na muže.
„Jirko, promiň. Zase jsem to na tebe takhle-“
„Nech toho, jo?“ Přerušil ho. Kamil se vždycky omlouval a vždycky byl až moc vděčný. Možná to pro něj bylo ponižující a měl pocit, že ho otravuje, ale Jirka to tak vůbec nebral. Byl rád, že může alespoň trochu pomoct. „Hlavně si pořádně dáchni a dej se do kupy,“ hlesl pohodově.
„Děkuju,“ řekl ještě Kamil, než kamarád zavřel dveře od jeho pokoje. Neměl ani čas přemýšlet o Davidovi, o jejich nádherném dni, protože usnul během snad dvou minut.