Než vyšlo slunce - část 13
1
Kama pustili do domácí péče za pět dní od poslední dávky. To už na tom byl o hodně lépe. Stále pohublý, stále bledý, ale už se cítil dobře, jeho klasická dobrá nálada a nadhled už se vrátily v plné míře. S Davidem dostali poměrně dlouhý seznam objednání na příští týdny, kvůli kontrolám a dokonce i seznam potravin, které by měl teď upřednostnit, aby správně nabral sílu a podpořil krvetvorbu. Také nějaké léky navíc, prý ale jen dočasně.
„Ani jsem si nevšiml, že jsem sem natahal tolik věcí. Jako bychom tu byli tři měsíce,“ škrábal se Slunce na hlavě, když balil všechny ty věci, co sem za dobu Kamilova pobytu nanosil. „Budu to muset do auta nanosit předem.“
„V pohodě,“ usmál se Kamil. „Stejně čekáme na ty papíry a já se alespoň trochu zkulturním. V pyžamu se mi ven moc nechce.“
David mu úsměv oplatil a přikývl. Popadl tedy tašky a vyšel z pokoje, Kamil se zvedl z postele a začal se převlékat. Sotva se oblékl do džínů a trika, na dveře zaklepal doktor Tomášek. Mladík ho pozval dál a převzal od něj propouštěcí zprávu, na kterou čekali. Lékař se na něj dobrosrdečně usmál.
„Rád vidím, že je ti lépe. Tentokrát...no, chci říct, že mě mrzí, že to nejde jinak a je to tak těžké,“ řekl trochu rozpačitě. Byl profesionál tělem i duší, ale byl to i člověk a s Kamilem se znali už hodnou řádku let. A ten kluk dokázal přirůst k srdci.
„Ale no tak, doktore. Žádný sentiment. Víte, že na to nejsem,“ zasmál se mladík. „Ale děkuju vám. Už se nemůžu dočkat, až budu doma.“
„To věřím. Jen mi slib, že na sebe budeš opatrný. A taky se hned ozvi, kdyby něco.“
„Slibuju. Nebojte, mám docela dobrého opatrovníka. Vidíte? Jako na zavolanou,“ zasmál se mladík znovu, když se otevřely dveře a Slunce vešel dovnitř. Kývl na pozdrav a vzal poslední menší tašku, co ležela na posteli.
„Můžeme?“ Zeptal se přítele, ten zamával propouštěcí zprávou a přikývl. Pak se otočil k doktoru Tomáškovi a podal mu ruku, kterou lékař pevně stiskl.
„Takže, jak jsem říkal: teď hlavně odpočívej, jasné? A nezapomeň na kontrolu,“ nabádal ho.
„Dobře, doktore. Tak já ten maraton odložím na neurčito,“ zasmáli se. „Mějte se.“
Kamil opustil pokoj ale i David, ještě než odešel, podal muži ruku. „Díky, za všechno,“ řekl upřímně.
„Není zač. Opatrujte se. Oba.“
Slíbil, že budou a odešel. Kamil už stál u výtahu a mačkal tlačítko. Za pár okamžiků se posuvné dveře otevřely a oba sjeli do vestibulu nemocnice. Davidovi se podařilo zaparkovat jen kousek od hlavního vchodu, takže za pár minut už seděli v autě na hlavní ulici.
„Musíme se ještě stavit v obchodě. Nestihl jsem nakoupit a doma je úplný prd. A taky do lékárny,“ řekl mimoděk Slunce, když odbočoval na křižovatce. Až za pár sekund si uvědomil, jak strašně příjemné je řešit tyhle obyčejné věci a jak mu to chybělo. Dokonce na moment zapomněl, že odjíždějí z nemocnice, kde jeho přítel ještě před pár dny prožíval nejhorší chvíle života. Zaplavila ho vlna úlevy.
Kamila zřejmě také, protože hned navázal na stejnou notu. Díval se z okénka, jako kdyby nasával okolí pohledem, čerství vzduch, ale i špinavé chodníky, cigaretové nedopalky kolem odpadkových košů, ztvrdlé žvýkačky, zašlapané do betonu. Všechno to vnímal se zvláštní radostí a respektem, přišlo mu, že tento svět neviděl snad roky.
„Mohli bychom se stavit někam na oběd. Dal bych si něco, co má pro změnu nějakou chuť,“ zasmál se a narážel tak na mdlou nemocniční stravu. Slunce zaváhal.
„Nevím, jestli najdeme něco vhodného. Podle toho seznamu potravin, co ti dali, to na mekáč nevypadá. Měl bys teď jíst zdravě, podle doporučení, Kame,“ nabádal ho a zařadil rychlost, když se na semaforu rozsvítila zelená.
„Ale no tak. Prosím, nenajedl jsem se pořádně už pěkně dlouho. Jen jednou si chci fakt pošmáknout,“ udělal mladík psí oči. „Prosím, prosím, prosím,“ sepjal dlaně v gestu a párkrát rychle zamrkal. David si povzdychl.
„Takže lasagně…“ neodolal mu.
2
„Pane bože! Já asi prasknu,“ konstatoval poměrně uchváceně mladík, ale spokojeně, téměř blaženě se usmíval, když se opřel o opěradlo židle v restauraci, kde měli své první rande. Ne italskou kuchyni prakticky jinam nechodili.
David pohlédl na jeho talíř. Nesnědl skoro ani půlku, žaludek se mu za pobyt v nemocnici musel doslova scvrknout. To Slunce trochu znepokojilo a zarmoutil se. Sám se ve své porci přehraboval.
„Myslím, že zbytek si klíďánko vychutnám později u televize,“ zasmál se mladík, ale zvážněl, když spatřil, jak se David tváří. „Co se děje?“ Optal se ho a chytil jej přes stůl za ruku.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ přiznal Slunce. „Jsi venku jen pár hodin a už porušujeme pravidla.“
Kamil stáhl ruku a sklopil hlavu. „Žádná pravidla nejsou, Slunce. Jen doporučení,“ řekl velmi tiše a byl zklamaný, že s ním přítel sdílí jeho dobrou náladu. Byl nadšený, že už jede domů a dokonce je mu i dobře. David mu to teď ale kazil a to ho mrzelo.
„Slovíčkaříš. Víš přesně, co tím myslím,“ odhodil muž otráveně vidličku na talíř. Pak nastalo dlouhé ticho, dusno, kdy oba dva zvažovali, zda rozhovor vygradovat do hádky. Možná v sobě měli zbytky nahromaděného stresu, který se teď dral napovrch.
„Chtěl jsem si jen zase připadat trochu volný,“ řekl mladík tiše a zadíval se z okna, vedle kterého seděli. „Tak trochu oslavit, že tu můžu být zase o den déle. Oba víme, že bude trvat ještě dlouho, než se dám opravdu dohromady, tak jsem si chtěl jen na pár hodin oddechnout a připadat si normálně.“
Domluvil a David se zamyslel. Zapomněl se na věc podívat Kamilovýma očima, z jeho úhlu pohledu, to nemíval ve zvyku. Ani ho nenapadlo, že hloupý oběd může pro jeho přítele skrývat daleko více významů, než jen plný žaludek. Se stoupajícím pocitem provinění vstřebal Kamova slova, až si zanadával.
„Máš pravdu. Promiň, nedošlo mi, jak důležité by to pro tebe mohlo být,“ omluvil se upřímně. Mladík se odtrhl od okna a mírně se usmál. Pak ho vzal znovu za ruku.
„Já vím, Slunce, že se o mě bojíš. Já se nesnažím tvoji starost a péči bojkotovat, házet ti klacky pod nohy. Tohle všechno bylo strašně náročné, ale z nejhoršího jsem přeci venku. Chtěl bych, aby tě ten strach, co jsi měl, přestal ovládat. Už můžeš vydechnout, ano?“
„Víš, já,“ mužův hlas se zastřel, „v jednu chvíli jsem si vážně myslel, že už to nezvládneš. Že mi umřeš. A to bylo příšerný, nikdy v životě jsem se takhle nebál,“ přiznal.
„Slunce,“ zadíval se mu přítel zpříma do očí, „já si to jednu chvíli myslel také. O to víc jsem teď rád, že tu spolu sedíme a už na to nemusíme myslet.“
David dlouho nic neříkal, až za pár okamžiků tiše řekl prosté: „Miluju tě.“ Protože nebylo, co by řekl víc. Mladík naproti němu se usmál.
„A já tebe.“
3
Kamil držel slib. Dalších několik týdnů jedl podle doporučení, zodpovědně bral léky a hodně odpočíval. Nechodil zatím ani do ateliéru, ale protože mu malovaní hodně chybělo, alespoň si kreslil doma. Za pár dní měl pokreslených několik skicářů.
Cítil se dobře, vlastně skvěle. Jen mu tak nějak začínala chybět ta určitá svoboda. I když se Slunce snažil a často ho po návratu z práce bral na procházky, nebylo to ono. Toužil prostě už žít zase normálně, zajít do ateliéru a pracovat dlouhé hodiny, zažít tu katarzi při které neexistovalo nic jiného, než on a plátno před ním.
Nad tím přemýšlel, když seděl na pohovce a usrkával čaj z oblíbeného hrnku. Z myšlenek jej vytrhl zvuk odemykání dveří a on vzhlédl k předsíni. David vstoupil dovnitř, pozdravil ho a políbil na uvítanou. Ztěžka pak dosedl vedle něj.
„Jak bylo?“ Zeptal se ho Kamil. Sledoval muže, jak si sundal sako a lehl si. Vždy chodil do práce v obleku. Kamovi se to líbilo, Slunce mu v tom přišel přitažlivý a rád mu ráno uvazoval kravatu. Přišel si u toho jako hospodyňka z padesátých let, ale měl ten zvyk rád.
Slunce se natáhl a povzdechl si. „Celý den jsem byl na nohou a lítal z místa na místo. Ten nový projekt je jako prokletý, všichni jsou z něj na nervy,“ řekl a položil si unaveně předloktí přes oči. Kamil se pousmál, vzal jednu jeho nohu, položil si ji na klín, sundal Davidovi ponožku a jemně začal masírovat chodidlo.
„To mě mrzí. Určitě se to brzy uklidní,“ řekl zatímco mnul palci kůži na patě. Slunce si položil ruku za hlavu a usmál se na něj.
„Snad jo, díky. A co ty?“
Kamil odložil levou nohu, vzal pravou a opakoval stejný proces. Pak pokrčil rameny. „To co včera a předevčírem. A den předtím,“ řekl nezáživně. David se zvedl na lokty. Nedalo moc práce pochopit, o co tu jde.
„Zpráva přijata. Tak jestli chceš, můžeme o víkendu někam vyrazit,“ navrhl mu ale Kam zavrtěl hlavou. Jemně odložil nohu na pohovku a vstal.
„O to nejde,“ řekl zachmuřeně. „Potřebuju už začít žít jako předtím. Potřebuju pracovat, Slunce. Jsem tady zavřený už moc dlouho a začínám se tu dusit.“ Vysvětlil a pozoroval Davidův výraz, jak se na to tváří. Bylo vidět, že o tom přemýšlí.
„Je mi dobře, vlastně skvěle. Nemám už důvod být na sebe tak opatrný. A už vůbec ne, jestli to znamená být pořád zavřený doma,“ naléhal stále mladík. Nepotřeboval sice jakýkoliv Davidův souhlas, ale byl by rád, kdyby bylo mezi nimi jasno. Nechtěl se dostat do situace, že by chodil ven potají, nebo něco podobného.
Slunce se posadil a promnul si tvář. „Jsi si jistý, že už se na to cítíš?“ Zeptal se přítele, když na něj pohlédl. Kamil horlivě přikývl.
„No jasně! I výsledky mám přeci dobré. Slunce, já už vážně potřebuju vypadnout.“
„Tak dobře,“ řekl k mladíkově překvapení muž. Nečekal, že by to šlo tak snadno, myslel, že ho čeká sáhodlouhé argumentování a přesvědčování. David byl ale úplně v klidu a když k němu přistoupil a objal ho, dokonce se usmíval.
„Vždyť já vím, že už je to dlouho,“ řekl, když přítele tiskl k sobě. „Vlastně se divím, že jsi to vydržel tak dlouho, já bych se zbláznil už dávno,“ zasmál se. I Kamil se usmál, byl rád, že má Slunce tolik pochopení a vlastně že i za to, že jej přítel po tolika letech dokáže tak mile překvapit.
„Jen mi slib,“ zvážněl teď David, „že mi budeš dávat během dne vědět a že mi zavoláš, kdyby ti nebylo dobře. Chci mít jistotu, že jsi v pořádku.“
„Samozřejmě,“ slíbil Kamil celý rozjařený. Natáhl krk k letmému polibku, ale David měl jiné plány. Z malého políbení si laškovně vynutil dlouhý vášnivý polibek, během něhož přitiskl křehkého mladíka ještě více k sobě a začal šmátrat pod jeho tričkem. Kamil se tomu musel usmát.
„Myslel jsem, že jsi unavený,“ řekl a hlasitě se zasmál, když ho David zvedl a odkráčel s ním do ložnice. Položil ho do peřin a vysvlékl se před ním.
„Jestli půjdeš zítra do ateliéru, nejspíš tě dlouho neuvidím,“ odpověděl mu napůl v žertu a napůl vzrušeně. A že o jeho vzrušení nebylo pochyb, když si sundal kalhoty a pak začal svlékat i mladíka. „Takže si tě musím užít,“ dodal a začal chlapce znovu, tentokrát zuřivěji, líbat.
Od doby, co Kamil opustil nemocnici se nemilovali a to už bylo opravdu dlouho. Kamil nějak vycítil, že se Slunce bojí, aby mu neublížil, měl obavy jestli není stále moc slabý. Věděl, že sex je pro Kama poměrně nezvykle veliká fyzická zátěž a nechtěl nic riskovat. Každopádně, bylo znát, jak oběma tento druh sblížení chybí.
Kamil zasténal, když se Slunce ponořil do jeho klína a dychtivě jej začal těšit. Téměř ho hltal, nebylo pochyb o tom, jak moc mu scházel, vychutnával si každý jeho milimetr. Pevně svíral jeho útlá stehna, mladík mu zajel prsty do krátkých vlasů. Zavzdychal, když slunce stehna nadzvedl, hlavu posunul níže a začal opečovávat vstup, onu tolik citlivou bránu ke slasti. Tohle měl rád, líbilo se mu to a David věděl, že tohle je osvědčená cesta k jeho extázi.
Odtrhl se po pár chvílích, už celý napjatý k prasknutí. Posunul Kamila doprostřed postele, jako by nic nevážil, přiklekl k němu mezi přikrývky. Sklonil se, aby ho políbil a mezitím si rukou pomáhal ke správnému směru. Mladík pod ním se trochu napjal, když pomalu pronikal dovnitř, ne však kvůli bolesti, ale kvůli vzrušení, kterého se mu dostávalo.
Slunce chtěl počkat, prodloužit to jejich spojení, ale Kamil mu jako milenec chyběl příliš dlouho. Očividně to však bylo vzájemné, protože za pár chvilek, aniž by se mladík sám sebe jedinkrát dotkl, s hlasitým zasténáním vyvrcholil. Ten pohled byl pro Davida poslední impulz a za pár vteřin i on dosáhl vrcholu blaženosti uvnitř svého přítele. Zadýchaně ho pak objal, políbil a nakonec se svalil vedle něj.
„Paráda,“ vydechl spokojeně a Kamila to rozesmálo. Otočil se na bok a položil příteli hlavu na prsa. Dlouho si jen užívali teplo toho druhého.
4
Zhluboka se nadechl, když otevřel dveře. Ihned ucítil tu známou směsici pachů – barev, ředidel, oleje. Vždy mu tahle paleta vůní přišla příjemná, byla to součást všeho jeho tvoření, byla mu blízká, stejně jako paleta s barvami nebo štětec. Pocítil příjemný hřejivý moment, dost podobný návratu domů.
Vkročil, zavřel za sebou a pomalu se rozešel k umyvadlu, mezitím se rozhlížel kolem. Byl teď velmi rád, že prozíravě poprosil Davida, aby se sem zastavil a pevně uzavřel všechny tuby a obstaral ostatní věci. To bylo krátce poté, co se probudil po autonehodě. Kdyby si na to nevzpomněl, spousta barev by teď vyschla, ředidla vyčpěla a hodně materiálu by bylo k nepoužití. Musel se vděčně pousmát, když si všiml, že Slunce dokonce pečlivě vymáchal štětce, které tehdy zrovna používal.
Natočil vodu do varné konvice, připravil si čaj a pak se posadil na židli vedle umyvadla. Byl přesvědčený, že jak sem přijde, skočí po paletě a začne pracovat. To ho teď nějak přešlo, zatím mu úplně stačil to vědomí, že je tu. Rozhlížel se kolem, v klidu seděl a nikdo ho nehlídal. Nikdo se na něj zkoumavě nedíval, jestli se nechystá omdlít, nikdo mu nepřipomínal, že si má vzít za půl hodiny léky, nebo že by měl dojíst vařenou mrkev. Konečně byl zase on, Kamil. Ne ten nemocný kluk, hlídaný na krok, byť milovaný. Teď prostě jen znovu byl.
Konvice cvakla. Vstal, zalil čaj vroucí vodou a přemístil se k přehrávači na malém stolku. Pustil to poslední CD, které v něm zůstalo, ani si nepamatoval, které to bylo. Potěšilo ho, že se ozval zrovna Strauss mladší. Valčíky měl Kamil velmi rád a zrovna tenhle výběr se mu hodil do nálady.
Zprvu chtěl pokračovat na rozpracovaném obraze. Jak si ho ale prohlédl, nechtělo se mu do toho, takže nedokončené dílo sundal ze stojanu a místo něj umístil bílé, čistě vyzývavé plátno. Neměl žádnou konkrétní představu, co namaluje, chtěl prostě jen tvořit a věděl, že časem vše dostane svou konkrétní formu. Často ho inspirovala hudba a tahle v něm vyvolala pomyšlení na něco jemného, křehkého a přirozeného. Namočil tedy štětec do vody, namíchal odstín barvy a začal malovat květiny.
Po tak dlouhé době mu stačilo načrtnout první květ a už se do toho ponořil. Postupně vše kolem přestalo existovat, čas a prostor zmizely a byl jen on, jeho plátno a hudba. Tvář měl soustředěnou, oči a ruce fungovaly v naprosté symbióze, míchání barev, zkušené sebevědomé tahy, to pro Kamila bylo přirozené skoro stejně jako dýchání.
Náhle se mu rozezněl telefon. Nechal ho na stolku vedle umyvadla, nikdy si jej nebral k sobě, když maloval. Nerad se přístrojem nechával rozptylovat, proto také zůstával u přehrávače a cédéček, namísto toho aby užíval třeba Spotify, či podobné aplikace.
První půl minuty vyzvánění vlastně ani neslyšel, jak byl soustředěný. Zmateně se otočil, když si konečně uvědomil, že je tu něco rušivého, a ještě zmatenější byl, když pohlédl z okna a zjistil, že slunce už pomalu zapadá.
Plácl se do čela a zaklel, měl se přeci ozvat Davidovi. Úplně na to zapomněl a ještě než vzal mobil do ruky věděl, že na něj čeká alespoň milion nepřečtených zpráv. Milion jich nakonec nebylo, ale i tak by měl na dlouhou dobu co číst.
„Promiň! Promiň, promiň,“ řekl hned jak hovor přijal. „Ani jsem si nevšiml, že už je tolik.“
K jeho překvapení se na druhé straně spojení ozval slabý smích. „To nic. Tak nějak jsem tušil, že se zapomeneš,“ řekl klidně Slunce. „Takže v pořádku?“
„V naprostém,“ usmál se i Kamil.
„To je fajn. A na jak dlouho to ještě vidíš? Mám s tebou vůbec počítat na večeři?“
„Nejspíš ještě chvíli zůstanu,“ odpověděl mu mladík a prsty si při tom pohrával s konečky vlasů. Věděl, že se to Slunci nebude líbit, ale domů se mu ještě nechtělo.
„Neměl by ses hned první den tak přepínat, Kame,“ podotkl David vážněji, ale jeho přítel se pousmál. Zadíval se na plátno, na to co dnes vytvořil a cítil se báječně.
„Já se nepřepínám, právě naopak. Relaxuju,“ řekl a byla to pravda. Už dlouho se necítil tak dobře. Tolik odpočatý, ale jakýmsi vnitřním způsobem. Nohy sice z celodenního stání cítil, přesto byl teď nejspokojenější od té doby, co opustil nemocnici.
Na druhé straně se ozvalo krátké povzdechnutí, ale když Slunce opět promluvil, nezněl nijak vyčítavě. „Dobrá. Nechám ti jídlo v troubě, tak se prosím najez, až přijdeš domů, ano?“
„Rozkaz, pane!“ Zasmál se mladík.
„Vtipné. Kame?“
„Ano?“
„Byl bych rád, kdybys přišel než půjdu spát. Chtěl bych si být jistý, že jsi v pořádku,“ dodal muž.
Kamil se znovu pousmál. „Přijdu, slibuju. Nebudu tu už moc dlouho,“ řekl. Rozloučili se a zavěsil.
Rychle si pak jen odskočil na jediný osamocený záchod, pustil další CD a za Mozartovi hudby se vrátil ke tvoření. Skok zpět do svého vlastního světa byl rychlý.
5
Vstoupil do bytu kolem půl jedenácté a modlil se, aby Slunce ještě nespal. To, že byla rozsvícena jen zářivka nad dřezem v kuchyni a jinak byl byt ponořen do tmy, nebylo moc dobré znamení. Ne snad, že by litoval času, který v ateliéru strávil, ale také nechtěl Davida naštvat. Potichu přešel do ložnice a s úlevou uviděl přítele, jak v posteli kouká do mobilu. Občas to před spaním dělával, když nemohl usnout.
David si ho ve dveřích všiml. „Máš to tedy vypočítané, skoro na minutu,“ prohodil a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Kamil se usmál a vešel do místnosti. Vzápětí sebou plácl na postel, na břiše se přitulil ke Slunci a zavřel oči. Muž ho pohladil po vlasech.
„Jsi unavený?“ Zeptal se ho tiše.
Kam odpověděl, aniž by otevřel oči. „Strašně. Ale je mi naprosto báječně,“ usmál se spokojeně a uvelebil se ještě pohodlněji.
„Dojdu ti ohřát večeři,“ nabídl se Slunce a už chtěl vstát, když ho přítel pevně sevřel. Nespokojeně při tom zamručel.
„Neee,“ zaprotestoval protáhle, jako kotě. „Nikam nechoď. Je mi takhle dobře.“
„Ale nic jsi nejedl. Slíbil jsi mi to.“
„Tak přesouvám slib na ráno. Přísahám, že nám nachystám pořádnou snídani. Ale už mě nenuť vstávat, hezky hřeješ,“ přemlouval ho.
David si povzdychl a chvilku přemýšlel. Nakonec jen natáhl ruku a zhasl lampičku. To už byl Kamil v polospánku, tlukot mužova srdce a jeho teplo ho po náročném dni dokonale uspávalo. Jen na pár okamžiků ho ještě Slunce trochu probral, aby mu pomohl svléct se, potom ho uložil, přikryl a přitisknutý k němu zády ho objal. Za pár krátkých okamžiků už mladík spokojeně oddechoval.
Když se David ráno probudil, postel vedle něj byla prázdná a z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky. Posadil se, rozespale si promnul obličej a vstal. V kuchyni uviděl Kamila jak se u sporáku pohupuje do rytmu hudby z rádia a u toho míchá vajíčka na pánvi. Vypadalo to, že má skvělou náladu a Slunce bavilo to sledovat. Usmál se a aniž by o sobě dal vědět, opřel se o futra a pobaveně mladíka sledoval.
Dlouho si jej Kam nevšiml, dál za pobrukování a pochybných tanečních kreací připravoval jídlo a energie z něj přímo sršela. Větší rozdíl mezi tímto Kamilem a chlapcem, který ještě před pár týdny ležel v naprosté agonii na nemocničním lůžku snad ani nemohl být a Davida napadlo, že měl přeci jen do ateliéru vyrazit o něco dřív. Teď bylo očividné, jak moc mu návrat k práci pomohl .
„Fuj!“ Vykřikl mladík, když se náhodou otočil a všiml si Davida. Lekl se, až mu sklenice, co držel v dlani málem spadla na zem. „Chceš mě zabít?!“ Vyhrkl, ale pak se rozesmál a David se k němu přidal. Přistoupil k němu, chytil ho kolem pasu a políbil.
„Kdyby jsi u toho trochu víc kroutil zadkem, byl by ten taneček skoro sexy,“ Utahoval si z Kama a ten se zakřenil.
„Haha. Sedni si radši, ať se můžeme najíst,“ poručil mu a David poslechl. Usadil se ke stolu a počkal, než na něj Kamil nanosí jídlo. Bylo ho požehnaně, rozhodně splnil svůj slib o snídaňové hostině a Slunci se začaly sbíhat sliny. Čekal ale, než se usadí i Kamil a až když si popřáli dobrou chuť pustil se do své porce.
„Výborné,“ pochválil přítele a ten mu s úsměvem poděkoval. Pak si začali povídat a postupně se ze snídaně stávalo obyčejné, leč nádherně strávené ráno. Oba byli v dobré náladě, jídlo bylo dobré a káva silná tak akorát.
„Víš na co jsem si vzpomněl?“ Zeptal se pak ledabyle Kam a David k němu se zájmem vzhlédl. Mladík upil ze svého šálku a pak se usmál. „Ale nesmíš se mi smát,“ dodal.
„Povídej.“
„Měl jsem tehdy v nemocnici takový zvláštní sen. Nebo už jsem blouznil, to nevím, protože už to bylo v těch chvílích, kdy už jsem cítil jen jak to bolí a byl mimo,“ řekl. Slunce se na něj podíval a trochu zvážněl, když si na to vzpomněl. Nebyly to hezké vzpomínky, ale nedal na sobě nic znát, už jen proto, jak lehce, s mírným úsměvem o tom Kamil mluvil.
„Vím akorát, že jsem měl všechno v takové husté tmavé mlze. Těžko se to popisuje, byl to hrozně zvláštní stav. Ale vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jako kdybych se probudil, na pár chvilek se ta mlha rozestoupila a já viděl tebe,“ podíval se na Davida s úsměvem. „Bylo to hrozně zvláštní, jako nějaké zjevení. Měl jsi rozmazanou tvář a hlas takový tlumený, jako kdybys mluvil z veliké dálky, ale já dokázal rozeznat každé slovo. Pamatuji si,“ sklopil zrak a naplno se zasněně ponořil do vzpomínek, „že jsi mluvil strašně krásně. Říkal jsi, jak budeme spolu, že to zvládneme, že já to zvládnu. Dokonce se mi zdálo, že mluvíš o tom, jak koupíme nějaký dům, kde budu mít své místo a tam budu malovat,“ zasmál se a ani si nevšiml, že na něj David upřeně doslova zírá. Nakonec se mladík uchechtl a zakroutil hlavou. „Byl fakt zvláštní sen. Ale moc hezký a já tak nějak tuším, že mi tenkrát hodně pomohl.“
Až teď na přítele pohlédl a všiml si, jak je zkoprnělý. Slunce jako kdyby zamrzl uprostřed pohybu. „Co je?“ Zeptal se ho nechápavě.
David ještě chvilku zíral. Pak se v jeho očích znenadání zaleskly slzy. Byl dojatý.
„To přeci vůbec nebyl sen,“ rozesmál se a jedna slza mu z oka stekla po tváři. „To se ti nezdálo, Kame,“ řekl a rozesmál se ještě víc.
„Jak to myslíš?“ Optal se ho nechápavě mladík.
„Tohle všechno jsem ti doopravdy říkal. Nezdálo se ti to, přijde mi neuvěřitelné, že si to pamatuješ. Měl jsem tehdy pocit, že mě ani neslyšíš, spíš jsem v to doufal.“ Utřel si hřbetem dlaně tvář.
„Opravdu?“ Kamil celý zjihl, když spatřil dojatého Davida. Vstal, obešel stůl a dřepl si u něj, pak jej objal a hlavu mu položil na klín. „Myslím,“ řekl tiše a zavřel oči, „že mi to tehdy opravdu moc pomohlo. Že už jsem byl na hraně a tímhle jsi mě vrátil zpět.“
Vzhlédl k muži, aby mu viděl do tváře. David jej pohladil po tváři a pak se sklonil, aby mu věnoval polibek. Když se od sebe oddělili, Slunce se zakřenil.
„Takže kupujeme dům?“ Zeptal se se smíchem.
6
Kamil to tehdy bral jako žert. Párkrát nad tím přemýšlel, ale vždycky k tomu přistupoval jen jako k zajímavé myšlence. Možná byl na takové pomyšlení prostě moc skromný. Oni přeci nikdy nebudou mít děti, neplánují ani psa, nebo něco podobného. A samozřejmě také přemýšlel nad tím, jak by Slunce zůstal sám ve velkém domě až na to přijde. V tomhle zkrátka uvažoval racionálně.
Neměl ani tušení, že David to celé vnímá jinak a mezitím prochází v telefonu nabídky z realitních kanceláří i mimo ně. Na ten nápad se vlastně upnul a postupem času se to přehouplo nejen ve vysněné přání, ale také v jistou potřebu. Získal pocit, že dal tehdy Kamovi jakýsi slib a za každou cenu ho chtěl splnit.
Přál si vybudovat jejich vlastní oázu, kde bude mít Kamil klid i prostor, kde budou moci po létech grilovat s přáteli a kde budou mít soukromí. Vysnil si to místo a pevně se té představy začal držet. A navíc, celé to bude pro Kamila překvapení.
Uběhlo několik týdnů, během nichž mladík na nějaký dům úplně zapomněl. Ani Slunce se už pak slůvkem nezmínil, takže to úplně vypustil z hlavy. Místo toho dokončil jeden z obrazů a byl na něj po právu hrdý. Jedno z jeho nejlepších děl a dokonce to tehdy s Davidem oslavili sklenkou vína. Dál pak ubíhaly dny obyčejně, ale oba byli šťastní a spokojení.
„Zítra si vyrazíme na výlet,“ prohlásil jednou při pátku David, když večer lenošili u televize.
„To zní dobře,“ odpověděl mu přítel nepříliš zaujatě a dál upínal zrak k obrazovce, kde běžel díl jejich oblíbeného seriálu. „A kam?“
„To je překvapení,“ zazubil se David a to už se na něj Kamil podíval. S podezřením přimhouřil oči.
„Nebude to nějaká magořina, že jo? Nebudeš po mě chtít bungee jumping, nebo něco takového?“ Ptal se ho a pak se zasmál. Slunce zakroutil hlavou a přitáhl si jej k sobě. „Neboj se, je to naprosto bezpečné. Žádný krutý adrenalin.“
„No dobře,“ opřel se o něj Kamil a oba je přikryl dekou. Pak už si jen užívali líný večer v pohodlí.
Autoři

Kayla
Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.