1

Vzbudilo ho sténání. Vlastně to ani nebylo sténání, spíše takové hlasité táhlé oddechování. Posadil se na své posteli a podíval se ke Kamovi. Mladík ležel na boku, zády k němu, jen v těch jednorázových modrých trenýrkách, schoulený do klubka. Přikrývka ležela na zemi jak ji odkopal.
David vstal, obešel postel aby mohl dřepnout u jeho tváře. Ani se nemusel ptát, Kamil měl bolesti. Odhrnul mu pramínky potem slepených vlasů z tváře. Chlapec se nepohnul, jen k němu stočil oči a znovu těžce vydechl. Potil se nápory bolavých kostí a kloubů, permanentní bolesti, která neutuchala.
Slunce se zvedl na nohy a zatáhl za šňůrku. Mezitím se podíval na Kamův telefon, aby zjistil, že je před druhou v noci. A než přišla sestra, namočil žínku a začal mladíkovi jemně otírat čelo. Kam za celou dobu nepromluvil ani se nepohnul, jen stále tiše snášel útrapy vlastního těla.
„Jsem tady,“ vešla sestra dovnitř. „Co se děje?“
„Má bolesti,“ řekl jí David a sám byl trochu překvapený, jak je klidný. Přikývla, jako kdyby ji to nepřekvapilo.
„Dojdu pro lékaře,“ řekla a opět zmizela na chodbě. David tak nějak věděl, že to bude k ničemu, ale zkusit to musel. Chtěl, aby alespoň věděli, jak na tom Kamil je a nedokázal ve skrytu duše doufat, že mu nějak pomůžou. Dál trpělivě čekal, než se doktor dostaví a otíral příteli opocenou tvář.
Lékař vstoupil za pár minut. Pozdravil Davida a přešel k mladíkovi, začal se ho vyptávat, jak se cítí a jak silné jsou bolesti. Na škále od jedné do deseti, kdy deset bylo nejhorší, Kamil z úst vydral jediné slovo. Sedm.
Na to doktor jen přikývl. Kamovi pak změřil tlak, poslechl ho fonendoskopem, zkontroloval kapačku a David se nemohl zbavit dojmu, že je to celé jen takové divadélko. Jen aby alespoň NĚCO udělal, když už ho zavolali. Nebyl daleko od pravdy.
Když totiž dokončil vyšetření, podíval se na Davida, který vše mlčky pozoroval a pokynul mu, aby s ním vyšel na chodbu. Slunce tušil, že teď nebude poslouchat nic příjemného. Lékař ho oslovil smířlivým tónem.
„Vím, že je to těžké a upřímně říkám, že ještě bude,“ řekl mu. David ho jen sledoval a mlčel. „Je mi to líto, to mi opravdu věřte. Bohužel, nejsme teď schopni s tou bolestí nic dělat. Můžu říct sestře, ať vám ukáže nějaké způsoby masáže, nebo něco podobného, ale co se medikace týče, bylo by zcela kontraproduktivní podávat nějaké léky.“
David věděl, že to řekne, přesto ho to zdrtilo. „Tohle je mučení,“ prohlásil potichu, spíš pro sebe, ale lékař na to reagoval.
„Děláme to přeci, abychom mu pomohli. Kamilovi hodnoty byly už velmi špatné, bez léčby...bez toho by jistě do pár měsíců zemřel,“ řekl nakonec naplno, přestože se zprvu zdráhal. Jen to David zaslechl, přejel mu mráz po zádech. Ani si nedokázal něco takového představit.
„Já vím,“ pronesl nakonec unaveně a promnul si tvář. „Promiňte, je toho prostě moc,“ omluvil se. Věděl, že kdyby měli možnost, Kamilovi pomůžou. Cítil se tak bezradně a i jeho strach a stres hodně vyčerpávali. Doktor chápal a přikývl.
„Měl byste si také odpočinout. Klidně můžete jet domů, my se tu o něj postaráme, nemusíte se bát,“ navrhl mu s dobrým úmyslem, ale Slunce zavrtěl hlavou. Stejně by to doma nevydržel, pořád by musel na Kama myslet a nedokázal by ho opustit, když je mu takhle zle.
„Chci být s ním,“ odpověděl prostě.
„Chápu,“ řekl lékař. „Víte,“ oslovil ho ještě než odešel a David, který už sahal po klice od pokoje se na něj podíval, „je dobře, že tu sním jste. Je to náročné, já vím, ale v takových případech je nesmírně důležitá psychika pacienta. Dokud má vůli, tak to zvládne. Je skvělé, že tu má někoho, kdo je při něm a nemyslete si – i když to v danou chvíli třeba tak nevypadá, hodně mu pomáháte.“ Povzbudil ho. To bylo milé a jako kdyby vycítil mužovu frustraci, tohle Slunci pomohlo. Když slyšel taková slova, povzbudilo ho to. S díky se s lékařem rozloučil a vešel zpět do pokoje.
Kam se za celou dobu nepohnul. Ležel pořád stejně a stejně hlasitě oddechoval. David si přesunul židli, aby se posadil k mladíkovi čelem a opatrně ho vzal za ruku. To Kamil jen na krátko otevřel oči, hned je ale zase zavřel. Jeho dlaň byla ledová a opocená, to ale David nevnímal.
„Nechceš vodu? Nebo ten obklad?“ Nahnul se k přítelově tváři a šeptem promluvil do ticha místnosti. Kamil nepatrně zavrtěl hlavou a tak jen seděl a držel ho za ruku, u toho si říkal, že takhle stráví klidně celou noc, klidně celé další dny, je mu to jedno. I kdyby to mělo být to jediné, neopustí ho.
„Mohl bys…“ Ozvalo se slabě po nějaké době a David vzhlédl. „...si lehnout ke mně?“ Požádal ho Kamil a v obličeji se mu objevila bolestná grimasa. Slunce se tomu musel smutně pousmát. Dávno už by to udělal, ale chtěl dát mladíkovi prostor, nebyl si jistý, jestli by mu to bylo příjemné. Byl rád, že se může zvednout, obejít postel a přilehnout na lůžko.
Zezadu Kamila objal, omotal kolem něj paži a propletl prsty jejich dlaní. Vnímal, cítil, jak se co chvíli celý napjal a pak vypustil ten hlasitý výdech, jak jím projížděli další a další vlny bolestí. Sám nevěděl, jak na to reagovat a tak jen vždy pevněji sevřel jeho ruku a spolu s ním si přál, aby se mu ulevilo.
Leželi tak dlouhé, nekonečné hodiny, aniž by jeden cokoliv řekl. David už bojoval proti usínání, ale k ránu, když už tmu venku začalo střídat chladné šero, proti své vůli usnul.

2

Kamil ne, bolest mu to nedovolila. I přes velikou únavu se vždy propadl jen do lehkého dřímání, ze kterého se stejně za pár krátkých minut probral. Strávil tak celou noc – okamžik kdy ho únava přemohla a on podlehl polospánku, aby jej znovu vzbudila bolest, která se tak zdála ještě o mnoho silnější. Vlastně silnější byla, postupně, jak hodiny ubíhaly, získávala na intenzitě a rozlévala se do celého těla.
Rozbolela ho ústa. Zuby, respektive dásně, jako kdyby měl pusu plnou nejhorších kazů. Nakonec začal pociťovat kovovou pachuť. To už bylo k ránu a on se pokusil sáhnout pro vodu, aby si ústa vypláchl. Podařilo se mu to, Davida stále za sebou, spícího, a on brčkem nasál tekutinu a zkřivil obličej, když mu chlad přejel po bolavých dásních. Natáhl se pro misku, ale ruka ho zradila, dostal do ní křeč a když už se jí dotýkal prsty, shodil ji na zem. S řinčením dopadla na podlahu a Kam nechtěně pootevřel ústa, ze kterých vytekla voda zbarvená krví.
Davida hluk probudil, okamžitě se zmateně vymrštil do sedu a rozhlédl se. Vyskočil z postele, oběhl ji a sklonil se k mladíkovi, který měl hlavu svěšenou dolů, ústa otevřená. Z nich na linoleum dopadala směsice slin, zbytku vody a krve.
Okamžitě sáhl do skříně pro zelené roušky, které tu na pokyn sester měl používat v právě takových případech. Jednu vzal, otřel jí Kamova ústa a položil ho zpět na polštář. Pak vysušil louži na zemi a mokrou látku odhodil do připraveného koše. Než se k příteli znovu otočil, zaslechl jeho první hlasitý sten.
Kamil ležel na posteli, víčka pevně sevřená, obočí svraštělé. Nebylo pochyb, že bolesti jsou tentokrát už opravdu silné, křehké tělo na lůžku bylo napjaté, kroutil se, jak se snažil najít polohu, ve které by si alespoň trochu ulevil. Nic nepomáhalo, jen se dál potil pod tou námahou a trpěl.
„Nechceš zkusit sprchu? Třeba by ti trochu ulevila,“ sklonil se k němu Slunce. Kamil přikývl.
„Musíš mě ale vzít,“ zachraptěl, „já tam nedojdu.“
„Samozřejmě,“ usmál se muž. Odhrnul přikrývku a co nejopatrněji vzal mladíka do náručí. Dával při tom pozor na stojan s kapačkou, který Kamil zvládl uchopit a táhnout za sebou. Stihl už dost pohubnout, takže David neměl problém ho odnést.
V koupelně ho položil na stoličku, ale moc se mu nezdálo, jak se na ní chlapec kroutí, proto raději rychle odběhl pro plastovou židli u stolu a za závěsem Kama přemístil. Na té už seděl stabilněji a mohl se i opřít. Svlékl mu jednorázové trenky, sám pak odložil oblečení a vlezl do sprchového koutu k němu. Svázal mu vlasy do vysokého drdolu, aby se nenamočily a pustil vodu.
„Takhle je dobrá?“ Zeptal se, když si klekl, vzal jemně mladíkovo chodidlo a smáčel ho sprchovou hadicí. Kamil se celý napjal v návalu další křeče ale přikývl. Namočil tedy druhou nohu a začal zvedat ruku, aby přítele omyl celého. Vydechl trochu úlevně, když mu přiložil hlavici zezadu na krk.
„Je to lepší?“ Zeptal se Slunce, když byli ve sprše asi deset minut.
„Trochu,“ odpověděl a zaklonil hlavu. Skoro celou dobu měl zavřené oči. David nějak tušil, že toho v noci moc nenaspal, musel být vyčerpaný. Viděl, jak ho to všechno vyčerpává, vlastně úplně vysává. On sám se cítil unavený a to neměl žádné bolesti, natož pak Kamil, kterému je zle a nemůže spát.
„Půjdeme, ať tě úplně nerozmočím,“ usmál se a vypnul vodu. Nechtěl po pokoji běhat nahý, přeci jen jsou v nemocnici, takže co nejrychleji usušil sebe, oblékl se a pak Kama zabalil do čisté osušky. Zvedl ho a odnesl do postele, kde mu oblékl trenky a přikryl.
„Nemáš hlad? Nepotřebuješ něco?“ Zeptal se ho starostlivě. Zavrtěl hlavu a sykl. Ve sprše se mu možná trochu ulevilo, ale rozhodně to nebyl žádný zázrak. Bolest jím projížděla pořád, jako kopí, které mu opakovaně prochází celým tělem. „Nebo třeba televizi?“
„Nechci nic,“ vydral ze sebe o dost víc vztekle, než by vůbec chtěl. Otevřel oči a podíval se na Davida, který výrazně posmutněl. Věděl, že se mu jen snaží pomoct a dělá si starosti. „Promiň,“ zašeptal nakonec, „to protože to tak bolí…“
Slunce si k němu přisedl a jako už mnohokrát ho vzal za ruku. „Já vím. Neomlouvej se, nemůžeš za to.“
Na to Kamil nestihl nic říct. Pevně stiskl přítelovu ruku a hlasitě zaúpěl.

3

Zbytek dne a ty následující byly příšerné. Krátce potom, co vylezli ze sprchy se Kamovi velmi přitížilo. Léčba začala působit v plné míře, stejně jako množství vedlejších účinků a jestli si David myslel, že předtím to bylo hrozné, teď to bylo opravdové peklo.
Kamil teď už vlastně nepřestával sténat. V některých chvílích už skoro křičel, bolest byla hrozná, prakticky nesnesitelná. Už se ani nesnažil kontrolovat, to už nešlo. David se mu snažil jakkoliv pomoci – otíral mu čelo, prováděl masáže, kterému sestry ukazovali, polohoval ho, když to nezvládl sám. Převlékal ho a pomáhal sestrám převléct postel, když krvácel. Dělal vše, co mohl a když už nezbylo nic jiného, držel ho za ruku a snažil se mu být oporou alespoň psychicky.
Kamil už nezvládl ani vstát. Prakticky nemluvil, jen vydával projevy bolesti. Nejedl a sotva se napil, nedokázal v sobě nic udržet, takže mu nasadili další kapačku aby nebyl dehydratovaný a dostal do těla alespoň nějaké živiny. Vodu mu Slunce podával hlavně aby si svlažil hrdlo a vypláchl ústa, ve kterých měl neustále odpornou pachuť.
Teď už byl v tomto stavu třetí den a bylo to strašné. V jednu chvíli se na něj David dlouze zadíval a poprvé doopravdy dostal strach, jestli to vůbec zvládne. Byl na pokraji sil, hlavně také proto, že nemohl spát. Z hodin se stávala nehorázná muka a čas jako kdyby vůbec neubíhal. Teď mladík ležel na posteli naprosto bezvládně, hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené a ústa pootevřená. Slunce věděl, co se děje: pravidelně teď vždy na pár krátkých minut odpadával, protože únava byla neúnosná. Na chvilku ustalo jeho naříkání, ale muž věděl, že to nebude trvat dlouho. Za chvilku svraští obočí a opět zasténá, jak ho bolest znovu přivede k bdění. To Slunci připadalo snad jako nejhorší – nemůže si od toho odpočinout. A David vidí, jak je strašně, k smrti vyčerpaný a nemůže mu nijak pomoct.
Mlčky se na něj díval, jak se na posteli ztrácí, jako by ho lůžko požíralo, veškerá síla a energie ho opouští snad i skrz póry v bledé kůži. Pocítil znenadání obrovskou touhu utéct pryč. Nemuset se dívat na to utrpení, už to prostě nesnese. Rychle otevřel dveře od pokoje a rozeběhl se ven. Musí ven, musí se nadechnout vzduchu, protože ten zatuchlý zápach v pokoji už ho dusí. Vyběhl z oddělení, pak po schodech dolů, nemohl čekat na výtah. Proběhl přes vestibul nemocnice až k hlavnímu vchodu a ven, kde pokračoval ještě několik metrů do malého parčíku. Až tam, na udržované trávě se zastavil. Předklonil se, dlaně opřené o kolena a zhluboka oddechoval, nasával do plic čerstvé a hlavně venkovní ovzduší. Byl venku, pryč z toho pekla, ujistil se, že ta budova vedle něj není vězení a on může odejít. Alespoň pro něj. Narovnal se a rozhlédl. Pak to na něj všechno padlo.
Ani si nestihl uvědomit, že se hroutí, nestihl se ani pokusit zahnat slzy. Vytryskly mu z očí jako z fontány a on se zuřivě rozplakal. Dřepl si a hlavu schoval do rukou, opřených o kolena a prostě brečel a brečel, aniž by vnímal zkoumavé pohledy několika kolemjdoucích. V jednu chvíli ho z pláče tak bolelo na hrudi, že se jednoduše rozkřičel. Řval, až se lidé otáčeli a bylo mu to jedno, protože tak ze sebe dostal alespoň trochu frustrace a neštěstí.
Pouštěl to všechno ven, nevnímajíc okolí, až nakonec padl na zadek a přestal brečet, protože už sotva popadal dech. Další vlna už nepřišla. Postupně se uklidňoval a konečně zvedl zrak. Uslzenýma očima spatřil dvojici žen, stojící opodál, jak se na něj dívají.
„Jste v pořádku?“ Zeptala se jedna celkem starostlivě ale blíž k němu nepřišla. Otřel si mokré tváře a teď už dokázal přikývnout. Teď, když to nejhorší přešlo a ony na něj dál civěly se začal cítit trapně.
„Pardon,“ mávl rukou rozpačitě. „Těžký den,“ dodal a vynutil na tváři mírný úsměv, aby je uklidnil. Přikývly a on byl rád, že už mu dál nevěnují pozornost a pokračují v cestě. Párkrát se za ním ještě ohlédly, ale to bylo vše.
Těžce vydechl, zůstal sedět ještě pár minut, aby si byl jistý, že ho nepřepadne další hysterie. A také aby se nevrátil do pokoje s tak opuchlýma očima. Nevěděl, jestli by si toho Kam ve svém stavu vůbec všiml, ale riskovat to nechtěl.
Měl teď výčitky, že takhle utekl a nechal ho tam. Vybavil si ten pohled, jak tam mladík leží, svíjí se a naříká. Možná ho právě teď potřebuje, aby mu podal misku, nebo cokoliv jiného a on tam není, i když slíbil, že bude. Při představě, že ho zoufale volá a nikdo nepřichází jej přepadl pocit provinění a strachu o něj. Tohle už dělat nesmí, takhle mizet.
Vstal z trávníku a odebral se zpět do útrob nemocnice. Zapadl na toalety ve vestibulu, aby si opláchl obličej studenou vodou. Po cestě do pokoje ještě koupil v automatu kávu, aby měl případně výmluvu pro svůj odchod a vyjel výtahem nahoru do patra. Pomyslel si, jak vyždímaně se cítí, ale zároveň se mu i trochu ulevilo, když uvolnil, alespoň trochu, ten přetlak, co v sobě měl. Naposledy se ve výtahu napomenul, povzbudil a ven ke dveřím oddělení už vystoupil jako připravený do boje.
Zazvonil na interkom, sestry ho pustily dál a prošel chodbou až ke Kamově pokoji. Už teď věděl, že není v tom příliš lehkém polospánku, v oné kraťoučké hibernaci, protože i přes dveře slyšel jeho sténání. Zhluboka se nadechl, jako by se chystal na dlouhý ponor, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
„Už jsem tady, Kame,“ promluvil konejšivě, kávu odložil na stůl aniž by se jedinkrát napil a přišel k posteli. „Už jsem tu.“

4

Čas utíkal strašně pomalu, přesto konečně nastal den, kdy lékař oběma oznámil, že Kama čekají poslední dvě dávky, což znamenalo zhruba dva dny. David však pochyboval o tom, že to Kamila nějak uklidnilo. Ve stavu v jakém byl, se dva dny zdály jako dva roky. Čas se neskutečně vleče, když je naplněný jen příšernou bolestí a únavou.
Teď už byli v pokoji opět sami, prostor naplňován mladíkovými steny a naříkáním, které ovšem zesláblo. Kamil postupně téměř přišel o hlas a z jeho hrdla se ozývalo prazvláštní směsice chrapotu a těžkého oddechování. Slunce seděl vedle něj a trpělivě mu opět otíral čelo, když jeho přítel promluvil. David překvapeně vzhlédl, protože už pár dní nic neřekl.
„Už...nemůžu…“ vydral ze sebe a zkřivil obličej bolestí.
Stiskl mu dlaň o trochu pevněji a z tváře mu odhrnul prameny propocených vlasů. „To neříkej. Slyšel jsi doktora, už jen dvě dávky,“ snažil se ho trochu povzbudit.
„Doktora?“
„Ano, byl tu před chvilkou, Kame, nevzpomínáš si?“ Zkoumal mladíka. Lékaři ho před takovou zmateností varovali, kvůli vyčerpání. Už ztrácel pojem o čase a teď nevypadal, že by si pamatoval lékařovu přítomnost. Ve skutečnosti vypadal, že ani nevnímá rozhovor mezi nimi.
„Nemůžů…“ zasténal hlasitě. Vlastně se to slovo přeměnilo v jakési nemůůžůůů a zase se celý napnul v křeči. „Už nechci,“ vypustil z úst zoufale.
Na svůj stav byl překvapivě rychlý, když zvedl ruku a než mu Slunce stačil zabránit, vynaložil zbytek sil a jedním tahem vytáhl kanylu ze zápěstí druhé ruky. Sňal při tom i náplast, ale ani nesykl, protože oproti tomu, v jakém ohni bylo celé jeho tělo, strhnutí náplasti ani neucítil.
David jeho ruku zachytil pozdě. „Co to děláš? Kame,“ vyhrkl, „to nesmíš!“
Rychle zazvonil na sestru a pak se nad přítele naklonil. V návalu paniky vzal jeho obličej do obou dlaní a podíval se mu do očí.
„Podívej se na mě. Kame, podívej se na mě!“ Řekl důrazně, skoro hrubě, ale chtěl mít jistotu, že ho mladík opravdu vnímá. Skutečně pak prohlédl závoj bolestivé mlhy a našel v ní Davidovu tvář. Byl jak opilý, zrak měl rozdvojený a celý svět jako by se houpal, ale teď Davida opravdu viděl.
„Musíš to vydržet. Musíš, Kame, jinak umřeš!“ Říkala ta rozhoupaná, přesto známá tvář, s neuvěřitelnou naléhavostí. „Prosím. Už jsi skoro u konce, teď to nesmíš vzdát! Prosím, Kame.“
Držel ho stále, jeho opocený bílý obličej. Nic neřekl, až se začal bát, že ho snad vůbec nevnímá, až se jeho unavené oči zaleskly a vykutálely se z nich dvě veliké slzy. Stekly mu po spáncích a smáčely Davidovi dlaně.
„Tolik to bolí…,“ zachraptěl nakonec utrápeně, ztýraně a Slunce věděl, že teď opravdu mluví k němu. Musel zadržet své vlastní slzy. Sehnul se, položil své čelo na jeho, nevnímal ten pach nejen chemie ale teď už i zatuchlosti a potu. Vnímal jen jeho, jak pod ním leží a vydává ze sebe co může.
„Já vím, lásko,“ zašeptal. „Vím, že to moc bolí a jsi unavený. Mysli na nás dva až bude po všem,“ mluvil na něj tím tichým uklidňujícím hlasem. „Budeme mít všechno před sebou. Budeme toho moci dělat tolik. Můžeme třeba koupit dům, kde budeš mít svoje království, kde budeš malovat ty nejnádhernější obrazy na světě a budeme šťastní,“ šeptal dál a sám si se stále zavřenýma očima představoval, všechno, co říkal. „Ty to zvládneš. Jsi neuvěřitelně silný. Překonáme tohle spolu, dohrajeme to do konce a pak už budeme jenom šťastní.“
Políbil ho lehce na čelo a ucítil, jak stekly další dvě slzy. Tentokrát však Kamil mírně přikývl a když se od něj oddálil chraptivě zašeptal:
„Miluju tě.“ David se smutně pousmál, pohladil ho.
„Já tebe taky. Zvládneme to,“ odpověděl mu a za další sekundu Kamovi oči zahalila další mlha. Opět se propadl do toho temna, do propasti, odkud se vynořil jen na tuto krátkou chvíli a v následujících minutách a hodinách už znovu jen naříkal.

5

„Kame,“ oslovil ho a jemně jím zatřásl. Nijak moc nereagoval, ale to ho nepřekvapilo. Stejně to však zkusil znovu. „Kame, je tu Paša. Přišla se podívat, jak jsi statečný.“
Při vyslovení jejího jména pootevřel víčka do půlky a dokonce pootočil hlavu, zda ji nespatří. Rychle přistoupila k jeho lůžku a položila mu ruku na dlaň.
„Ahoj, bráško,“ promluvila tiše, jinak to snad ani nešlo. Stočil k ní unavenou tvář, ale těžko říct, zda ji opravdu zaznamenal. I tak pokračovala.
„Promiň, nemohla jsem přijít dřív. Adámek nás teď trochu potrápil, byl nemocný. Ale nemusíš se bát, už je v pořádku.“
Nic neřekl, ani jeho výraz se nezměnil. Povzdechla si a pohladila ho po tváři. V tu chvíli si David uvědomil, že to pro ni není poprvé.
„Ty už jsi ho takhle viděla, že jo?“ Zeptal se a ona s těžkým srdcem přikývla. Sama pak bratrovi otřela čelo, až pak se na muže otočila.
„Několikrát. Už když byl malý. Ale pravdou je, že pokaždé je to horší,“ odpověděla a otočila se zpět na mladíka. „Na tenhle pohled si člověk nikdy nezvykne,“ dodala šeptem, spíše k sobě. „Vedeš si moc dobře, Kame. Brzy to bude za tebou,“ řekla mu láskyplně. „A pak si konečně pochováš Adámka. I Alešek už se na tebe moc těší…“ mluvila dál a dál. Chtěla prostě jen, aby slyšel její hlas a doufala přitom, že ho slyší. Zůstala pak ještě několik minut, když vstala a začala se vyprovázet. Objala Davina na rozloučenou a naposledy se na bratra podívala, když opět zaúpěl.
„Drž se,“ řekla mezi dveřmi Slunci. „Pořád na vás myslíme. Určitě už mu brzy bude líp a oba si konečně odpočinete. Pa,“ dodala a zavřela za sebou dveře. David jí za ta slova v duchu děkoval a nepřál si nic jiného, než aby měla pravdu.

6

„Tak. Ta je poslední,“ usmála se mírně sestra, když pověsila poslední pytlík s čirou tekutinou na stojan. David přikývl.
„Je to normální?“ Zeptal se jí, zatímco se díval na mladíka. „Posledních několik hodin nevydal ani hlásku a pořád se takhle třese.“
Kamil ležel nehybně už hodně dlouho, jen ruce, které lehce držely přikrývku, se neustále klepaly. Nereagoval už vůbec, bezbarvé rty byly pootevřené, stejně jako oči, které hleděly do prázdna. Skoro ani nemrkal, byl naprosto apatický. Neměl už ani sílu sténat, jen při každém slabém výdechu podivně zachrčel. Vypadal jako napůl mrtvý a bylo to ohromně děsivé.
„Pošlu sem lékaře, abychom měli jistotu. Ale myslím, že to bude hlavně tím obrovským vyčerpáním,“ srovnala Kamovi přikrývku a opustila pokoj, že zajde pro doktora. Ani nedovřela dveře a potkala ho na chodbě, takže rovnou vešel dovnitř, pozdravil a začal Kama prohlížet. David, sám už trochu otupělý přemírou stresu a únavy, jej pozorně pozoroval, ale už tak nějak klidně. Jako by si začal na celou tuhle podivnou situaci zvykat.
„Saturace je nižší, nasadíme masku,“ otočil se lékař na sestru, když dokončil vyšetření a pak pohlédl na Davida. „Jinak je vše v očekávané normě. Chci říct, ve stavu, který jsme předpokládali v rámci vedlejších účinků.“
„Takže to, že vypadá jako mrtvola, veškerá barva se z něj vytratila a má mučivé bolesti je v pořádku?“ Ušklíbl se David. Věděl, že je teď protivný, ale nedalo mu to. Byl také hodně unavený a frustrovaný, lékař teď posloužil jako dobrý hromosvod pro jeho rozpoložení. Doktor, jako kdyby s tím počítal, klidně odpověděl:
„Nerozporuji to, že teď zažívá nejhorší chvíle a je mu zle. Jen říkám, že jsme věděli, že to tak bude a je dobře, že nenastaly nějaké závažnější komplikace.“
Slunce jako by ho neslyšel. „Za jak dlouho, se mu uleví. Myslím, až dokape ta poslední dávka?“ Vyptával se dál stroze a lékař dál trpělivě snášel jeho tón. Podíval se do karty a dokumentace, kterou svíral v ruce.
„To nelze přesně určit. Hodiny, možná den dva. Vedlejší účinky budou odeznívat postupně, ale nebojte se,“ objevil se mu na tváři dokonce mírný úsměv, „až odezní nejsilnější bolesti, pravděpodobně usne. Nepanikařte, když bude spát opravdu dlouho, je velmi vyčerpaný. Nicméně, odpočinek mu hodně pomůže, uvidíte. Nemusíte mít strach, je napojený na monitory, takže kdyby se něco dělo, což nepředpokládám, ihned se to dovíme. Chci říct, až to nejhorší přejde, měl byste si také konečně odpočinout.“ Doporučil mu vstřícně. David to nijak nekomentoval.
Personál odešel a milenci opět osaměli. David se zvedl ze židle u stolu a přesunul se na tu u postele, pro něj už teď starou známou. Za poslední dny se na ní naseděl hodiny, byla toho všeho součástí.
Kamil se nepřestával třást. Kyslíková maska halila část jeho obličeje a Slunce na ni mohl pozorovat, jak ztěžka, ale pravidelně dýchá. Pokaždé, když vypustil vzduch z úst, průhledný plast se zapařil. David to chvíli sledoval, bylo to téměř hypnotické. Uklidňovala ho ta tichá pravidelnost a na okamžik jako by se zasnil. Nakonec přitáhl židli nejblíže k lůžku, nahnul se a unaveně položil tvář na Kamův polštář, těsně vedle něj a jen se díval. Sledoval jeho chvějící se víčka, vysrážený pot na čele, modravé žíly, které vystupovaly na spáncích přes téměř papírovou bílou kůži.
Na okamžik jen zvedl zrak, aby se podíval na pytlík zavěšený nad jejich hlavami a poté na jednotlivé kapky, které z něj odkapávaly se stejnou pravidelností s jakou se Kamil snažil dýchat. Pohled na tekutinu však nebyl tak uklidňující, ani uspokojující. Tady spíše zazoufal, že z pytlíku téměř nic neubylo, což pro Kama znamenalo ještě tolik utrpení. A on už byl tak slabý, křehký.
S hlavou stále položenou vedle něj zavřel oči. Ať už to skončí, prolétlo mu zoufale hlavou. Ať už je konec, proboha...Zpod zavřeného víčka mu po tváři stekla jediná slza tísnivého přání.

7

Už myslel, že se nedočká. Ty poslední hodiny mu přišly paradoxně nejhorší a nejdelší. Měl pocit, že se pytlík s léky snad nikdy nevyprázdní, že pokaždé, když se na něj podívá, vždy zbude něco málo na dně. A přesto se dočkal a když sestra tu pitomou igelitovou věc sundavala a vytáhla kanylu z Kamova zápěstí, měl pocit nesmírné úlevy. Zanechala kyslíkovou masku i druhou kapačku s živinami a zkontrolovala monitory. Teď zbývalo jen počkat, až poslední dávka udělá své a veldejší účinky pominou.
„Už je konec, Kame,“ zašeptal mu, když ho hladil po nemytých vlasech. „Zvládl jsi to, teď už ti bude jen lépe.“
Nereagoval, pořád byl v tom polovědomí, ještě stále zůstával za tou bolestivou clonou. Ta však brzy zmizí, určitě. Jeho pleť zase získá barvu, nabere postupně ta kila co teď ztratil, umyje se (už strašlivě páchl, nejen po té chemii, ale i potem. Bylo to nepříjemné, ale nemohl za to a David to nevnímal), na jeho tváři se znovu objeví úsměv. Brzy to bude zase Kamil a zbývalo jen počkat.
A tak Slunce čekal. Různými způsoby – nejdříve seděl u něj, pak si zašel pro kávu, poté si dokonce dovolil otevřít laptop a chvíli pracovat. Sám byl už o hodně uvolněnější, když věděl, že přítel na tom může být už jen lépe. Celou dobu ho koutkem oka pozoroval, ale už se alespoň pokusil myslet také na něco jiného a to byl nesmírně uvolňující pocit. Jistý druh svobody brzy zažije nejen Kamil, ale i on sám už ho měl na dosah.
Jak se mu podařilo zabrat do práce, čas plynul úplně jinak a nakonec pracoval mnohem déle, než původně zamýšlel. Najednou byla venku za oknem opět tma a dovnitř se zaklepáním vstoupila sestra na obvyklou kontrolu. Kývl na ni, zavřel laptop a přistoupil spolu s ní k lůžku. Kamil měl oči stále pootevřené, vlastně se za posledních několik hodin nepohnul. Jakmile ale David spatřil, že se mu ruce přestaly třást a teď bezvládně spočívají na jeho břiše, zaradoval se.
„Vypadá to, že bolesti už začínají ustupovat,“ utvrdila ho sestra v jeho domněnce a on se na ni trochu usmál. Lepší slova snad v životě neslyšel.
„Je to veliký bojovník. Nechci vám nic slibovat, ale třeba nebude trvat tak dlouho, než se mu udělá lépe. Ostatně,“ podívala se na muže přátelskýma očima, „hodně pomáhá, že jste celou dobu tady. Možná to tak chvílemi nevypadalo, ale určitě vás nějak podvědomě vnímal, i když byl mimo sebe. Kéž by všichni naši pacienti měli takovou oporu.“
„Díky,“ opětoval jí úsměv. Celého ho nabudila a přidala další pohár lepší nálady. Trochu se zastyděl, že byl na personál občas velmi nepříjemný, všichni tady odváděli skvělou práci. Nepochybně to ale dobře znali a nikdo se nad jeho chováním nepozastavoval. Věděli, že je to obrovsky náročné i pro blízké.
„Tak vidíš, Kame,“ řekl mladíkovi, když odešla. „Jsi hrdina. Teď je nejdůležitější aby se ti podařilo usnout, konečně sis odpočinul. Pak už bude jen dobře,“ políbil ho na čelo.
Zdálo se mu to, nebo chlapec mírně přikývl? Pozorně ho okamžik pozoroval, jestli se to doopravdy stalo, ale Kamil se ani nepohnul. Jen jednou jedinkrát velice pomalu mrkl, jinak se stále nehnutě díval stejným směrem, kamsi do prázdna.
Nejspíš se na to moc upíná, tolik chce, aby tu byl ten starý Kam, že si jeho pohyb vsugeroval. Napomenul se, že na něj nesmí tolik spěchat a hořce se úšklíbl vlastní nedočkavosti. Už z pouhého zvyku porovnal jeho přikrývku, jako vždy, když se vzdaloval od postele. Otevřel okno, aby sem pustil alespoň trochu čerstvého vzduchu, který zředí onen těžký, zatuchlý odér zpoceného těla a lůžkovin. Skoro bázlivě přičichl i k vlastnímu podpaží a zašklebil se. Taky potřebuje sprchu a hodně dlouhou. Trochu se zastyděl, ale nějak přes Kamovi útrapy zanedbal vlastní hygienu, ať už tím, že prostě myslel na něco jiného, nebo už byl příliš unavený a rovnou zapadl do své postele. Teď ho myšlenka na horkou vodu a svěží pocit očisty navnadila a zalíbila se mu. Snad také proto, že nechce vypadat jako šupák, až ho Kamil začne vnímat.
Vyndal si ze skříně čisté oblečení, ručník a nakonec se rozhodl oholit i několikadenní strniště, které rozhodně neměl ve zvyku nosit. Díky tomu si uvědomil, jak ho vlastně po celou dobu svědí brada a tváře.
„Dám si sprchu a jsem hned u tebe,“ hlesl tiše na mladíka, jen tak pro jistotu, nečekal, že by nějak zareagoval. Nic se nestalo a on už si ani nepovzdechl. Jen zavřel dveře od koupelny a otevřel je až za dobrou půl hodinu, kdy vyšel ven. Osvěžený, upravený a s náladou daleko lepší. Zvláštní, jak moc na psychiku zapůsobí taková maličkost, jako je pocit, že je čistý. I Kamilovi se jistě o to víc uleví, až si po tom vše dopřeje celkovou očistu, pomyslel si a rovnou při tom na chlapce koukl, aby ho zkontroloval.
Nejprve myslel, že se mu to jen zdá a tak přistoupil k posteli, aby se přesvědčil. A vskutku – Kamil měl oči zavřené, paže uvolněně ležící na přikrývce, pravidelně oddechoval. Spal tím nejtvrdším a nejzaslouženějším spánkem.