1

Kamil se sice usmíval, ale vypadal příšerně. David to slovo ve své hlavě ani nechtěl použít, ale bylo to první co ho napadlo, když ho uviděl. Dokonce si ani neuvědomoval, jak tupě na něj zírá, něž ho probral Jirkův hlas.
„Kámo, tak posuň se, ať si může sednout, ne?“ Pobídl ho.
„J-jo, jasně, promiň,“ vrátil se zpátky na zem a pošoupl se na lavici od okraje, aby mladíkovi udělal místo. Ten se s díky posadil a Davidovi to prostě nedalo, aby si jej neustále koutkem oka neprohlížel.
Vypadal hrozně. I předtím byl bledý, ale teď byl opravdu bílý jako stěna, což v tomto horkém letním počasí působilo neuvěřitelně. I rty, jako kdyby v sobě neměly kapku krve, jediná barva v jeho obličeji byla pod očima, kde se mu utvořily veliké temné kruhy. Také působil unaveně, či spíše vyčerpaně. Měl vzezření člověka, který nespal snad týdny, bylo to neuvěřitelné a vlastně i dost děsivé.
„Nebudu tu dlouho,“ řekl poté, co přišla servírka a on si objednal pomerančový džus. Pak otočil hlavou k Davidovi, který byl z jeho vzhledu celkem v rozpacích a usmál se na něj. „Chtěl jsem ti jen poblahopřát,“ podal mu ruku. Muž překvapeně ale radostně stiskl jeho nepřirozeně křehkou dlaň. Zaskočilo ho, jak je i v takovém horku chladná a když se mu podíval na předloktí, všiml si velikých podlitin. Na jeho bledé kůži doslova křičeli o pozornost a výrazně s pokožkou kontrastovaly. Co se to, sakra, děje? Pomyslel si. Nicméně, vřele mu poděkoval a řekl, že je rád, že přišel.
„Já děkuju za pozvání. Asi jsi rád, že to máš za sebou, co?“
Mluvil klidně, vesele. David pohlédl na oba kamarády naproti a začal si připadat jako blázen. Tvářili se jako by nic, dál se vesele bavili. Copak je jediný, kdo vidí, jak ten kluk vypadá? To přeci není možné, říkal si v duchu.
Pozoroval zaraženě, jak se dal mladík do veselého rozhovoru s kamarády, ale jemu to připadalo divné. Měl pocit, prostě cítil, že tu něco nehraje a nabyl dojmu, že Jirka s Tomášem o tom něco ví. Nemohl se toho dojmu zbavit, bylo to přeci tak do očí bijící, ten Kamilův vzhled a oni se ho ani nezeptají, jestli je v pohodě. To se mu hodně nezdálo a začínalo ho štvát, že je jediný zmatený. Upil ze své sklenice a pořád na tím přemýšlel, zatímco ostatní se bavili, když ho to praštilo, jako palice po hlavě. Napadlo ho vysvětlení a rázem měl pocit, že do sebe všechno zapadá. V tu chvíli byl naštvaný a zklamaný zároveň.
Drogy. To je to, proto vypadá jak vypadá, dávalo mu to smysl. Ta jeho neustálá dobrá nálada, jeho momentální vzezření. Vysvětlovalo to dokonce i ty modřiny na rukou, klidně by mohly být od vpichů. Doprdele! Zaklel si v duchu, protože tohle byla jedna z mála věcí, které by neskousl u nikoho. Tvrdé drogy naprosto negoval a nesnášel to. Ale nějak teď tušil, že je to správné vysvětlení. Jediné, co mu na tom nesedělo, byl přístup jeho kamarádů. Ti měli na tuhle záležitost obvykle stejný názor a tak nechápal, že u Kamila to ignorují.
Znovu koutkem oka přelétl přes mladíka a najednou mu jaksi zošklivěl. David nebyl povrchní, dokázal toho spoustu vypustit, ale tohle zrovna ne. Rázem byl naštvaný a cítil zklamání, protože si předtím uvědomil, že se mu ten kluk opravdu líbí. O to víc měl teď vztek.
Vypitý alkohol mu rozhodně nepřidal a on se chtě nechtě dostal do rozpoložení, kdy už nedokázal držet jazyk za zuby. Dopil obsah sklenice a rovnou si objednal další, když servírka donesla Kamilovi jeho objednávku. Pak se na mladíka podíval a oslovil ho. Přerušil tím tak rozhovor, který vedl s muži naproti.
„Hele,“ trochu do něj dloubl, možná více, než původně chtěl. Ale účel to splnilo a mladík se na něj překvapeně podíval.
„Jsi v pohodě? Jsi hrozně bledý,“ zeptal se naoko bezelstně. Mohl to přejít, mohl prostě dělat, že to nevidí, jako jeho kamarádi, ale on byl teď tak naštvaný a přepadla ho rýpavá nálada. Hoši naproti němu zmlkli a David byl hlavně zvědavý, s jakou výmluvou mladík přijde. Ten se pousmál a přikývl.
„Jo, je mi fajn. Občas se mi to stane, ale nic to není,“ odpověděl mu klidně a dokonce mu poděkoval za jeho zájem. Měl pocit, že tím to skončilo a chtěl se vrátit k tématu, ale David mu nehodlal dát šanci.
„A ty modřiny? To už přeci nemáš od nočního stolku, ne?“ Vyzvídal dál, s pasivní agresivitou nešetřil. Bylo to znát na jeho hlase i stylu, jakým otázku položil. V tu chvíli začalo být kolem stolu dusno. David to cítil, ale bylo mu to jedno. Byl naštvaný – na sebe, na Kamila a vlastně i na Jirku s Tomášem, že někoho takového přizvali do jejich společnosti. Feťáka. A on to tak nesnášel.
Nenechal Kamila ani odpovědět a rovnou pokračoval: „Už jsem podobný viděl,“ prohlásil kysele.
Mladík, který už vycítil, že tu něco nehraje a že pokračování této konverzace nedopadne dobře, zvedl obočí.
„Opravdu?“ Řekl jen a nervozně si začal pohrávat s brčkem ve sklenici džusu. Už tak nějak čekal, že to, co David vypustí z pusy nebude nic pěkného. Působil teď velice jedovatě, ačkoliv sám mladík nevěděl proč. Mezitím se na sebe Tomáš s Jirkou podívali a absolutně nechápali, o co jejich kamarádovi jde.
„No jo,“ přikývl David, „třeba u těch specifických skupin, co se válí kolem hlavního nádraží,“ konstatoval sarkasticky. „A taky jsem, mimochodem, nedávno konečně viděl tu kultovku. Trainspotting se to jmenovalo, tuším?“ Předstíral zamyšleného dost okázalým způsobem.
V tu chvíli už nebylo pochyb, na co naráží. Všichni u stolu se zarazili a atmosféra začala být víc než nepříjemná. Nikdo nic neřekl a David mimoděk pohlédl na kamarády, sedící na druhé straně stolu. Byli z jeho chování naprosto konsternovaní a nechápavě hleděli jeden na druhého. Pak se muž podíval na Kamila.
„Očividně se nám snažíš něco sdělit,“ řekl mladík klidně, ale bylo vidět, že je podrážděný. „O co tu jde?“
David ledabyle pokrčil rameny a upil z nově doneseného půllitru. Pak se s jedovatým úsměvem podíval zpět na Kamila.
„Ale no tak. Tak to vy umělci máte přeci často, ne?“ Rýpal dál a už z něj začínal mluvit hlavně alkohol. O své hypotéze byl však natolik přesvědčený, že neměl zábrany. Chlapec vedle něj trpělivě čekal, co z něj vyleze. „Sem tam si k inspiraci něčím pomůžeš, že jo? S něčím v žíle se to pak určitě maluje o sto šest,“ sršel sarkasmem.
Jak to dořekl, v ten jeden okamžik, ho při pohledu na mladíka napadlo, jestli to přeci jen nepřehnal. Kamil totiž nic neřekl, jen uhnul jeho pohledu a ve tváři se mu objevilo cosi jako zklamání a posmutnělost.
„Co je, ty vole?“ Nevydržel to Jirka a obořil se na kamaráda. Stále nechápajíc rozhodil rukama a pohledem vyžadoval od Davida vysvětlení. Ten než stihl cokoliv říct, mladík ho předběhl a pomalu vstal.
„Myslím, že raději půjdu,“ řekl, aniž by se na Davida podíval. Tomáš s Jirkou ho začali přemlouvat, ať si sedne zpět, ale on se na přátele jen smutně usmál. Rozloučil se s dvojicí, popřál jim hezký zbytek večera a bez jediné interakce s Davidem odešel. Sledovali ho, než opustil zahrádku podniku, pak se Tomáš podíval na kamaráda naproti.
„Co to jako mělo být? Hráblo ti?“ Obořil se na něj a muž si všiml i Jirkova popuzeného pohledu. Trochu znervózněl, ale nedal na sobě nic znát. Místo toho přešel do obranného protiútoku.
„Co je se mnou? To nemyslíte vážně,“ ohradil se, „od kdy se bavíme s touhle sortou lidí? Víte jak to nesnáším, měli jste mi rovnou říct, že fetuje! Z lomu jsem s ním jel autem, jak můžete vědět, že zrovna nebyl nafrčenej?“
Jirka si odfrkl a nevěřícně se opřel o opěradlo lavičky. Založil si naštvaně ruce na prsou a zamračil se. David to zpozoroval a jeho reakce ho donutila se ospravedlňovat.
„Ale no tak,“ hlesl znechuceně, „přeci nejste slepý. Museli jste si všimnout, jak vypadá. Jak chodící mrtvola a do toho ty modřiny. Kdyby měl alespoň snahu je zakrýt.“
„A díky tomu jsi jako vydedukoval, že je fetka, jo?“ Zeptal se ho Tomáš a přišlo mu to naprosto irelevantní. Byl teď na Davida naštvaný a Jirka na tom nebyl o nic líp. „To je prostě jediný, k čemu jsi došel, jo? Nenapadlo tě, že by to mohlo mít dalších tisíc důvodů? Kámo, to jsem netušil, že ti stačí tak málo,“ prohlásil a David nevěděl jistě, jestli naráží na počet vypitých piv, nebo na jeho laťku předsudků.
Muž se zaraženě zamyslel. Reakce kamarádů ho překvapila a vyvolala v něm nepříjemně neblahý pocit, že se možná spletl. Což by byla věc, kterou by opravdu nerad. Nejen, že by tím utrpělo jeho ego, protože by musel přiznat chybu, ale hlavně by to znamenalo, že byl na Kamila zbytečně hrubý a nesmírně ho urazil.
„Vy jste vážně přesvědčený, že je čistej?“ Zeptal se pochybovačně. Nato se Tomáš zvedl a zavrtěl hlavou.
„Jdu s pískem. Jinak bych ti asi musel dát pěstí,“ prohlásil a odešel do lokálu na záchodky. David s Jirkou osaměli a ani jeden dlouze nic neříkal. Kolem bylo dusno a první, kdo už to nevydržel, byl Jirka.
„To jsem fakt netušil, že jsi tak povrchní,“ rýpl do muže a konečně se na něj podíval. Do té doby se vyhýbal pohledu na něj, natolik ho Davidovo chování zklamalo. „To tě vážně nenapadlo, že je v tom něco jinýho?“ Zeptal se téměř nevěřícně.
David se nadechl, že se bude bránit, ale pak si to rozmyslel. Jeho přátelé byli více než výmluvní v otázce Kamilovi potencionální závislosti, že už nebylo pochyb, že mladíka osočil neprávem. Bezděčně pokrčil rameny a najednou by si přál vrátit čas.
„Prostě mě to napadlo, když jsem ho viděl. Řekla by si to přeci spousta lidí. No tak, Jirko, vždyť vypadal jako zombie a při tom byl pořád tak v pohodě,“ vypustil ze sebe poslední pokus se hájit.
„Možná. Přiznávám, že nevypadal úplně svěže,“ připustil kamarád, ale to bylo pro Davida malé zadostiučinění. Postupně si totiž začal uvědomovat, jak kyselý a nepříjemný byl. Neoprávněně a neopodstatněně.
Nejspíš by takový nebyl, kdyby se mu Kamil tolik nelíbil. Když o tom uvažoval, být to kdokoliv jiný, nikdy by to tolik neřešil, zřejmě by z toho nebyl nadšený, ale jinak by mu to bylo ukradené. Jenže on byl svou dedukcí tak přesvědčený a u Kamila ho to tak naštvalo, že reagoval tak, jak reagoval. A teď by si nejraději nafackoval. Nicméně, Jirka pokračoval a nehodlal ho šetřit. Byl opravdu naštvaný.
„To ti ale nedává právo, ani důvod k tomu, abys ho označil jako zasranou fetku. Krucinál, Dave, vždyť u mě bydlí. Nemyslíš, že bych ti řekl, že jsem ho našel ležet na gauči s buchnou v žíle?“
David uznal, že má pravdu. Něco takového by si Jirka nenechal pro sebe. A nejen to – rozhodně by ho nezval k lomu a v neposlední řadě, nejspíš by ho co nejdříve vystěhoval. Teď mu to přišlo tak jasné a jeho soud tak nesmyslný.
Provinile si opřel čelo o dlaň. Chvilku mlčel, než se odhodlal nahlas přiznat pravdu.
„Tak jo. Tohle jsem asi posral, co?“
„Jo,“ hlesl Tomáš, který se vrátil a zaslech jeho poslední větu. Usadil se zpátky na místo a napil se. Jirka beze slova přikývl.
David by se teď nejraději propadl do země. Tak takhle šlápnout vedle, to se mu dlouho nepodařilo. Cítil se hrozně a vybavil si Kamilův výraz, když vypustil ty hovadiny z pusy. Jak si celou situaci v duchu znovu přehrál, nejradši by si nafackoval. Navíc se divil, že mladík zůstal tak klidný. On, na jeho místě, by se přinejmenším hrubě ohradil, za doprovodu ne příliš kulantních výrazů. Ale Kamil v ten okamžik vypadal spíše smutně a zklamaně.
„Do prdele,“ pronesl s provinilým výdechem. Podíval se úkosem na kamarády, momentálně se za sebe docela okázale styděl. „Co mám teď dělat?“ Zeptal se nakonec.
Dvojice naproti zaznamenala jeho uvědomění a rozpačitost. Bylo jim jasné, že si teď sype popel na hlavu a zákeřně přemýšleli, zda ho v tom nechat ještě chvilku máchat. David byl ale nakonec tak bezradný, že ho vzali na milost.
„Hele, teď to nech plavat. Jsi debil, ale to už dneska nevyřešíme,“ ušklíbl se Jirka, tónem, který byl o dost více vřelejší.
„Tak nějak,“ přitakal Tomáš a usmál se. „Teď už to neřeš. Dneska slavíme, takže se vylejeme jak vázy a zítra se mu omluvíš.“
„Přesně. On je Kam dost v pohodě, nemyslím, že by z toho dělal aféru, když dáš najevo, že ses seknul a mrzí tě to.“ Snažili se ho povzbudit a on jim byl vděčný.
Tohle byl asi dobrý plán, snad jen proto, že byl jediný. Davidovi se ulevilo, že chtějí kluci toto téma opustit a dají mu to stoprocentně sežrat až jindy. Nálada se o něco zlepšila, přiťukli si a večer jako kdyby se opět nastartoval na plný výkon.
Alespoň u jeho přátel to tak bylo. Protože i když se David po zbytek noci upřímně bavil, stejně v něm nenápadně hlodala mrštná výčitka a on, kdykoliv tempo večera zpomalilo, myslel na to, co udělal a jak by to mohl co nejlépe napravit. I když nechtěl, v průběhu slavení se mu, sem tam, před očima vyjevil mladíkův obrázek.

2

Těžká víčka rozlepil jen neochotně. Ještě než tak udělal pociťoval tupou bolest hlavy a i žaludek na tom nebyl nejlépe. Sice se mu nechtělo vyloženě zvracet, ale rozhodně o sobě dával orgán vědět. Když otevřel oči, slunce bylo vysoko a bodlo jej, takže tiše zasténal. Zřídil se jako dlouho ne a nebylo pochyb, že dnes splatí svou daň.
Uvědomil si, že usnul na gauči a ne v posteli. Tam se zřejmě už nedopotácel, ale alespoň neskončil někde ve škarpě před domem. Posadil se a už teď bylo jasné, že dnes to bude chtít hodně kávy a možná i nějakého růžového pomocníka v podobě tabletky.
David po prohýřených nocích nikdy neměl výpadky paměti. Což by zprvu mohlo působit jako dobrá věc, ale někdy by si přeci jen některé věci raději nevybavil. Ne snad, že by dělal nějaké nepřístojnosti, avšak, jak si poté při vaření kávy promítal celý večer, netrvalo dlouho a vzpomněl si na trapas s Kamilem. Znovu zaúpěl a teď ne kvůli kocovině, ale kvůli tomu, jak se choval. Jako idiot a blbec.
Tohle bude chtít omluvu s velikým O, to mu bylo jasné. Mohl by to nechat plavat, vždyť se zase tolik neznají, ale to téměř ihned zavrhl. Nejen, že by to bylo nepříjemné kvůli Jirkovi, mít rozbroje s jeho spolubydlícím, který je zároveň kamarádem obou jeho přátel, by nebylo dobré.
To byl jeden důvod, ten druhý, možná důležitější byl ten, že by snad mohl ještě ukázat, že není takový povrchní ignorant. Když už si přiznal, že se mu Kamil líbí, nechtěl šanci, že se sblíží, alespoň jako kamarádi úplně pohřbít. Bude to chtít hodně sebereflexe a snahy, ale on byl připravený vzdát se své ješitnosti a doufat, že ho Kamil vezme na milost. Neuvěřitelné, jak moc o tom přemýšlím a jak moc mě to štve, pomyslel si. Být to kdokoliv jiný, nijak by to neřešil, rozhodně ne v takové míře. Ale tenhle kluk…
Popadl telefon z konferenčního stolku. Klikl na ikonku zpráv a napsal mu, zda by si mohli zítra promluvit. Nějak cítil, že tohle bude chtít osobní setkání, což určitě nebude příjemné, ale co naplat. Jednou to podělal, tak si to vyžere i s úroky. Dnes to ale nedá určitě. Nevěděl, jak bude kocovina postupovat a nerad by, aby Kamilovi ještě položil před práh nečekanou nadílku.
Okamžik zaváhal, nakonec ale přeci jen zprávu odeslal. Snad to dopadne dobře, doufal. V hlavě se mu znovu vyjevil mladíkův výraz, když odcházel od stolu. Blbý. Blbý, blbý, blbý, idiote! Zanadával si v duchu.
Dal si kafe a napadlo ho, že by mu bodla sprcha. Když už nic jiného, alespoň nebude smrdět alkoholovými výpary a tím typickým zápachem prohýřené noci. Dopřál si dlouhou očistu a zbytek dne byl ve znamení jisté rekonvalescence v podobě tučnějšího jídla a válení se na gauči u filmů. Na víc se dnes nezmohl. Mezitím každou chvilkou kontroloval telefon, zda Kamil neodepsal.
Nenapsal ani čárku, to už byl večer. David to chápal, přesto v něm pořád rezonovala naděje, že mu dá mladík alespoň možnost se omluvit. Nestalo se tak ani když šel spát, odpověď prostě nepřišla. Ležel v posteli, procházel sociální sítě a natahoval tak čas, kdyby se přeci jen, náhodou, sta zázrak. Musel to nakonec vzdát, protože usínal s mobilem v ruce a byl nucen se smířit s tím, že už nenapíše. Rozhodl se tedy, že to zítra prostě zkusí naostro, i když se mu do toho moc nechtělo. Přemýšlet nad tím už ale dál nestihl, za pár chvilek tvrdě usnul.

3

Probudil se už v klasickém, bezkocovinovém stavu, díky čemuž měl i lepší náladu. Byla neděle, takže nic nemusel, nikam nespěchal a mohl si dopřát skvělou snídani v pomalém tempu. Když měl možnost, rád si na jídlo udělal čas, když měl možnost. Vaření ho bavilo, o to víc, když neměl kvůli práci moc příležitostí se mu věnovat.
Nadělil si tedy dnes pořádně a jídlo si vychutnával. Při tom myslel na to, co si včera slíbil. Nebude otálet, až se v klidu nají, obleče se a vyrazí k Jirkově bytu. Bude doufat, že bude Kamil doma a že s ním bude vůbec chtít mluvit.
Jak si to naplánoval, tak taky udělal. Když vyšel ven, slunce už mělo pořádnou sílu, byl další teplý letní den. Mohlo být něco kolem desáté, půl jedenácté, když dorazil k paneláků, kde oba bydleli. Zaparkoval, přišel ke dveřím a už se chystal zmáčknout zvonek, když prosklené dveře otevřela stařenka, vycházející ven.
S úsměvem jí podržel křídlo dveří a jen co ho minula vklouzl dovnitř a vyběhl několik schodů. Tam se zastavil. Chvilku váhal, odhodlával se a už teď mu bylo trapně. Taky měl strach z odmítnutí, obavy, že s ním mladík nebude chtít mluvit. Ale zkusit to musí, buď jak buď. Když už pro nic jiného, tak pro pocit, že se snažil. Zaklepal a napjatě čekal, až někdo otevře.
Ty se otevřely zakrátko. Když ho Kamil spatřil, nedal najevo žádnou emoci, nehnul ani brvou.
„Ahoj,“ pozdravil ho rozpačitě David a pokusil se usmát.
„Jirka tu teď není,“ odvětil mu stroze mladík namísto odpovědi. Nebyl ani naštvaný, ani nic jiného, prostě to tak konstatoval. „Mám mu něco vyřídit?“
„Nejdu za ním, ale za tebou. Chci si promluvit,“ řekl muž a v jeho tváři se objevil prosebný výraz. Kamil si založil ruce na prsou a ledabyle se opřel o futra. Pak se ušklíbl.
„To nevím. Zrovna jsem se chystal si šlehnout,“ začal překypovat sarkasmem. „Ale klidně se podělím, jestli chceš. A pak bychom si mohli pustit Requiem za sen, ať vím, do čeho jdu.“
David si povzdechl. Kamil ho očividně nehodlal šetřit, ale co vlastně čekal? Má důvod být kyselý a jedovatý, sám si o to řekl. Svěsil ramena a pohlédl na něj.
„Já vím, Kamile. Jsem tu, abych se omluvil,“ začal si sypat popel na hlavu. Mladík ho mlčky pozoroval s naprosto vážnou tváří. „Už jsem byl trochu namol, ale na to se vymlouvat nebudu. Prostě jsem tě neměl takhle osočit a chápu, že tě to urazilo. Tak mi to promiň, jestli můžeš.“
Kamil ho chvilku vážně pozoroval, ruce stále nekompromisně založené na prsou a David si začal připadat, že čeká na verdikt u hlavního soudu. Ticho už začínalo být po chvíli nesnesitelné a on už se nadechoval, že se začne opět omlouvat, když se mladík ozval.
Ve skutečnosti se jeho tvář rázem uvolnila a on se začal smát. David moc nechápal o co jde, ale Kamil se teď opravdu srdečně culil. Odlepil se od futer a ruce svěsil k bokům.
„To nejde, už to nevydržím,“ chechtal se. „Nezvládnu tě dál týrat.“ Řekl a o krok ustoupil, aby mohl David projít dovnitř. Ten nějak nevěděl, co se děje. Že by bylo po všem? Je mu teď odpuštěno?
„Dáš si kafe?“ Zeptal se ho Kamil, teď už se svým obvyklým příjemným úsměvem. Jako kdyby se nic nestalo, působil, jako kdyby se celá záležitost ani nestala.
„Takže se nezlobíš?“ Zeptal se zmateně David, zatímco Kamil pokračoval dál dobytu. Pořád ještě se trochu smál a muž nejistě vstoupil dovnitř. Mladík se zastavil u kuchyňské linky a postavil vodu na kávu.
„Ne,“ řekl prostě. Pak se na muže podíval. „Neříkám, že v první chvíli se mě to nedotklo. Ale myslím, že teď je to líto víc tobě než mě. A já si tvé omluvy vážím.“
David nevěřil, že mu to prošlo tak hladce. Na tohle musí mít člověk zřejmě povahu. Ne snad, že by nebyl rád, ale pořád byl překvapený. Stál teď uprostřed kuchyně jako idiot.
„Proboha, tak už si sedni. Jsme v pohodě, ok?“ Řekl Kamil, když se nemohl hnout z místa. Nakonec tedy přikývl, posadil se ke stolu, tam kam posledně a nechal si donést hrnek. Mladík se pak usadil naproti němu, pohodlně, bezstarostně.
„Já nevím co říct,“ přiznal po chvilce David. „Myslel jsem, že budeš strašně naštvaný. Vážně jsem se choval jako debil.“
„To je sice pravda,“ ušklíbl se spolusedící, „ale jak říkám. Vidím, že je ti to líto. Víš co?“ Nahnul se k němu přes stůl, tak blízko, až Davida trochu zamrazilo. Zadíval se mu do očí. „Život je na tyhle blbosti moc krátký,“ prohlásil překvapivě vážně. Pak opřel zpět o opěradlo židle a napil se ze svého hrnku.
„Tak se přestaň mučit a už se v tom nebudeme dál pitvat, jo?“ Usmál se opět bezstarostně.
David nemohl než nesouhlasit. Příjemně se mu ulevilo a cítil se příjemně. Byl rád, že to takto dopadlo, vlastně nad očekávání.
Začali s Kamilem klábosit. David se ptal na Jirku, jak vypadal po oné noci venku a zlomyslně ho potěšilo, že na tom byl druhý den hůř než on sám. Kamil byl vtipný vypravěč a styl, kterým situace podával ho opravdu pobavili. Měl úžasný smysl pro humor a David se přistihl, že se vlastně skoro celou dobu směje.
Po nějaké chvíli se Kamil podíval na nástěnné hodiny. „Je už skoro poledne, nezajdeme někam na oběd?“ Zeptal se.
David v duchu zajásal, když mu sám navrhl další společný čas. Bylo mu s chlapcem tak dobře, jak si o něm vůbec mohl myslet ty hrozné věci? Jen se musel hlídat, aby nesouhlasil moc horlivě.
„Proč ne? Napadá tě něco konkrétního?“
Mladík se zamyslel. „Co třeba nějakou Itálii? Teď když o tom přemýšlím, pro lasagne bych vraždil,“ uculil se.
„To zní dobře,“ přitakal David a začali se sbírat, když se Kamil trochu zarazil.
Zdálo se mu to, nebo se trochu začervenal? Pomyslel si muž a pozoroval, jak si teď nesměle prohrábl vlasy a uhnul pohledem. On se stydí, doopravdy se teď stydí, zpozoroval a nemohl si pomoct, přišlo mu to...roztomilé?
„Poslyš, Davide,“ oslovil ho nesměle, „nevím, jestli ti to kluci řekli? Já jsem gay, takže bych tě nechtěl dostat do nějaké nepříjemné pozice. Asi jsem ti to měl říct dřív, než jsem navrhl ten oběd,“ zarděl se.
Na to David nemohl reagovat jinak, než pobavením. Nevysmíval se mu, jen mu to prostě přišlo komické, že je zničeho nic tak nervozní.
„Vím o tom,“ usmál se na mladíka. „Já taky a dost mě udivuje, že ti to kluci neřekli.“
„Vlastně jo, řekli,“ přiznal Kamil, „ale že to řekli i tobě jsem nevěděl. A i tak jsem radši, že jsem ti to řekl, aby nám pak nebylo náhodou trapně. Nicméně,“ stále se trochu červenal, „chceš jít pořád na ten oběd?“
Davidovi přišlo sympatické, jak je upřímný a že má starost. Pak ho během vteřiny něco napadlo a než stihl sám sebe zarazit, vypustil to z úst jako kýchnutí.
„A co když to nebude jen oběd, ale rande? Zvu tě,“ řekl a až poté mu došlo, co udělal. Podejte mi prosím někdo pistoli, ať se můžu rovnou zastřelit, děkuji, pomyslel si a bylo mu najednou tak trapně. Nemohl uvěřit, že to vážně řekl a Kamil byl nejspíš stejně překvapený jako on sám. Najednou se na něj totiž vykuleně podíval a očividně nevěděl co říct.
Nastala chvilka nepříjemného ticha, kdy na sebe jen zírali a Davidovi to přišlo jako roky. Nejradši by se teď opravdu oběsil a to nutkání sílilo, jak Kamil nic neříkal a jen na něj překvapeně koukal.
„No,“ konečně mladík přerušil ticho. Muž už byl připravený se omluvit, obrátit to v žert, podpálit dům, nebo prostě cokoliv, aby se vyhnul téhle situaci. Kamilův obličej se ale uvolnil a ukázal ten svůj bezstarostný úsměv.
„Tak jo,“ řekl nakonec prostě a David potřeboval pár sekund, aby se ujistil, že slyší dobře.
V hlavě si začal rekapitulovat předchozí události – takže on sem dnes přišel jako spráskaný pes, dost možná s tím, že Kamil už s ním nikdy nebude chtít mluvit. Pak mu bylo neuvěřitelně lehko odpuštěno a nejen, že si s ním dal příjemnou kávu, ale teď jsou spolu ještě na rande.
Jsem v kómatu. Jsem v bezvědomí, někdy během těchto událostí mě muselo srazit auto nebo něco a teď ležím v nemocnici a tohle všechno se mi jen zdá. Říkal si, protože dnešek šel až moc krásně na to, aby to byla skutečnost.
„Tak jdeme?“ Vytrhl ho z myšlenek mladík a měl se k odchodu.
„Jo, jasně,“ přikývl David a pak opustili byt.

4

Nasedli do Davidova auta a rozjeli se. Kamil mu řekl o jedné restauraci, kde prý vaří moc dobře a jestli by mu nevadilo, kdyby se najedli tam. David s tím neměl problém, dnes by jel snad i na severní pól, kdyby ho o to Kamil poprosil. Byl tak nadšený a musel se krotit, aby se štěstím neustále hloupě nehihňal a dokázal ovládat mravenčení v břiše. Snažil se být jako jeho spolujezdec, pohodový, bezstarostný a hlavně si od toho nic neslibovat. Kamil se opět hodil do svého osobitého nadhledu a klidu a on se snažil o totéž.
Dojeli na místo, které mu Kamil cestou popsal a usadili se v restauraci. Na to se mladík nahnul přes stůl a tiše podotkl, že ví, jak to tady vypadá, ale jídlo že je opravdu báječné. Pravda, prostředí nebylo úplně nejhezčí, majitelé snahu o pozvednutí vzdali zřejmě už dávno. Přeplácaná výzdoba v podobě relikvií a starých obrazů byla zaprášená, stejně jako množství umělých květin, které se nacházely prostě všude. Jako by se místo nemohlo vymanit z devadesátých let. David by sám do takového podniku jen těžko našel cestu, ale pokud bude všechno ostatní jak má, nebude s tím mít problém. Na mladíka se usmál, že je to v pořádku.
Kamil měl pravdu. Obsluha byla ochotná a velmi příjemná. Dokonce s Kamilem prohodila pár slov, zřejmě sem chodíval často. Objednali si, David dal na jeho tip, takže dvakrát lasagne. Mezitím si začali přirozeně povídat a bylo opravdu krásné, že to bylo tak přirozené. Ani na chvilku nenastal moment ticha, kde by jeden či druhý přemýšleli nad tématem hovoru, celé to prostě plynulo.
Jídlo bylo báječné. Opravdu výtečné, to musel David uznat už po prvních soustech. Kamil se na něj podíval a optal se, jestli mu chutná.
„Ohledně jídla, a hlavně v restauracích, jsem celkem snob,“ přiznal muž. „Ale tohle jsou ty nejlepší lasagne, co jsem kdy jedl,“ řekl a uvědomil si že vůbec nepřehání. I kdyby mu nechutnalo, Kamilovi by to nepřiznal, aby ho nedostal do rozpaků, ale tohle byla božská mana. Mladík se usmál, zřejmě potěšený, že dokázal vybrat správně.
„A ty rajčatové gnocchi jsou taky výborné.“
David se zamyslel. „Jak moc budu vypadat jako nenažrané prase, když si je objednám s sebou?“ Zeptal se se smíchem.
„Asi tak jako já, když jsem si přiobjednal další porci poté, co jsem tu byl poprvé. Takže žádný stres,“ odpověděl mu Kamil a dali se do smíchu.
Pojedli, popovídali si a ta chvíle byla neskutečně příjemná. Davidovi bylo skoro líto, že už má prázdný talíř, nejen kvůli výbornému jídlu. Přál si, aby nějaká vyšší moc pozastavila čas. Zaplatil (na dýšku nešetřil) a vyšli ven. To se na něj Kamil obrátil a zeptal se:
„Spěcháš?“
Muž zakroutil hlavou. „Ani ne. Proč?“
„Nevadilo by ti mě ještě kousek odvézt? Jestli se ti to nehodí, je to v pohodě, pojedu autobusem,“ dodal rychle.
„Nevadí mi to ani v nejmenším,“ ujistil ho David a rozešli se k autu. „Kam to bude šéfe?“
„Je to odsud jen kousek, moc tě nezdržím. „Navedu tě po cestě.“ řekl Kamil, když se usadili a pak ho navigoval. Jeli asi deset minut, když vjeli za cihlovou zeď s kovovými vraty a zastavili ve dvoře s nepříliš vzhlednou budovou. Vystoupili a David se rozhlédl. Opravdu to tu nevypadalo vábně, jedno z těch zapomenutých neudržovaných míst, co se objevuje v každém městě. Samotná dlouhá, přízemní budova měla oprýskanou omítku a vypadala jako dlouho opuštěný sklad.
„Díky moc za odvoz,“ usmál se Kamil a ujistil tak Davida, že jsou doopravdy na správném místě. Ten přikývl ale musel se zeptat:
„Poslyš,“ stále se rozhlížel kolem, „co zrovna tady potřebuješ?“
Odpovědí mu bylo zazubení a pak mladík vylovil z kapsy malý svazek klíčů. Přišel k dvoukřídlým kovovým dveřím mezi dvěma velikými okny a sundal visací zámek. Dveře pak s vrzáním otevřel, otočil se zpět na Davida a pokrčil rameny.
„Moje pracoviště,“ řekl prostě a vešel dovnitř.
To Davida zaujalo a tak ho následoval. Neměl doteď čas, podívat se na Kamilovi výtvory, ani si ho najít na netu. Takže když pak vešel do jeho tvůrčího království a spatřil hotová i rozdělaná plátna, byl uchvácen.