1

Probudil se, když do pokoje zasvítilo slunce. Paprsky ho začaly lechtat na nose a když rozlepil víčka a posadil se, cítil se dobře. Po dlouhé době konečně odpočatý, konečně si dovolil vypustit strach a prostě usnout kvalitnějším spánkem, než jen lehkým podřimováním. Zívl a podíval se na jeho postel. Kamil na rozdíl od něj stále tvrdě spal.
Ještě večer mu sundali kyslíkovou masku, protože začal lépe dýchat, nádechy byly hlubší, uvolněnější, ne jako když měl ty veliké bolesti, kdy jakoby lapal po dechu. Teď spal už asi deset hodin a nevypadalo to, že by se měl jen tak probudit. To je ale v pořádku, a nemusí být lékař, aby věděl, že potřebuje dohnat spánkový deficit za několik dní. Klidně ať spí ještě další den, hlavně, když mu pak bude lépe. Doufal, že to tak bude a na druhou stranu, už se nemohl dočkat, až se na něj přítel konečně podívá a bude ho snad i vnímat.
Takže, co teď? Jak naložit s tím časem, než se Kam probere? Odpověď vlastně znal – bude zase pracovat. Má co dohánět a navíc ví, že ho to zaměstná a čekání se dost urychlí. Vstal tedy, oblékl se, navštívil koupelnu a toaletu a pak se usadil k laptopu. Začal se plně soustředit, hlavu odtrhl od obrazovky jen když periferně zahlédl, jak se Kamil pohnul, aby pozměnil polohu. Konečně se začal i trochu hýbat. Nebýt stále velmi bledé kůže, tmavých kruhů pod zavřenými víčky a mastných vlasů, vypadal by, že prostě jen spokojeně spí, jako kdyby se ta muka předtím ani neodehrála.
David po dvou hodinách práce vstal a protáhl si záda. Zakručelo mu v žaludku, na snídani předtím ani nepomyslel. Snad nebude vadit, když si odskočí pro kafe a něco k snědku do kantýny, mladík stále tvrdě spal a on bude rychle zpět. Automaticky mu srovnal přikrývku, než opustil pokoj a následně oddělení. Cestou výtahem ho napadlo, jestli se Kamovi udělá natolik líp, aby chtěl něco zakousnout. Nejspíš ne, takhle rychle to asi nepůjde, přesto se rozhodl vzít pár kousků ovoce s sebou, třeba na později.
Překvapilo ho, že v kantýně je minimum lidí. Vlastně ani nevěděl, co je za den, zřejmě ale bude víkend. Pro jistotu vytáhl z kapsy telefon a podíval se na datum. Skutečně byla sobota a mimo to zjistil, že má dva zmeškané hovory od Paši a několik zpráv od přátel. V posledních dnech na mobil prakticky nekoukal, navíc měl zapnutý tichý režim, takže vyzvánění neslyšel. Zvláštní, jak se najednou lehce obešel bez věci, která je jinak výraznou součástí jeho života. Jak se najednou priority změní a dění na internetu a sociálních sítí se zdá rázem bezvýznamné, triviální.
Objednal si kávu a koupil nějaké obložené pečivo pro sebe a trochu ovoce pro Kama, kdyby měl chuť. Pak si sedl ke stolku a vytočil Pašino číslo.
„Ahoj,“ ozvalo se po pár vteřinách, „už jsem se bála, co se děje, že se neozýváš.“ Nezněla vyčítavě, spíše ustaraně. „Jak je na tom?“
„Promiň, teď zapomínám sledovat mobil a měl jsem vypnuté zvuky, abych ho nerušil,“ omluvil se a téměř se těšil, až jí poví dobrou zprávu.
„Jo, chápu, v pohodě. A jak mu tedy je?“ Naléhala.
„Poslední dávku už má za sebou a teď už asi dvanáct hodin spí. Konečně. Byl už na pokraji sil, v jednu chvíli jsem se už začínal bát, jestli to zvládne.“ Přiznal a ona chápala i tohle.
„Bude mu líp, až se probudí, většinou to tak je,“ ujistila ho a on jí věřil. Přeci jen, měla v tomto ohledu mnohem více zkušeností. „Bože, jsem ráda, že to má za sebou. Tentokrát to bylo opravdu ošklivé,“ přiznala ale vzápětí, o to větší úlevu cítil i on, že to skončilo.
„Bylo,“ přitakal, „už musím jít. Slibuju, že dám vědět, až se vzbudí, ano?“
„Dobře. Opatrujte se, oba. Ahoj,“ ukončila rozhovor.
Rychle ještě napsal hromadnou zprávu přátelům, kteří se také na Kama ptali, pak už ale popadl co nakoupil a vyrazil zpět za přítelem. Shodou náhod narazil ve výtahu na Kamilova lékaře a dohodli se, že David dá personálu vědět hned, jak se mladík probere. Udělal by to tak jako tak, ale vlastně ho žádost lékaře potěšila.
Potichu otevřel dveře od pokoje, zavřel je za sebou a položil věci na stůl vedle laptopu.
„Slunce?“ Ozvalo se za ním velmi slabě a on leknutím málem nadskočil.

2

Dvěma předlouhými kroky překonal vzdálenost mezi stolem a postelí, rychle k chlapci přistoupil. Unavenýma, do půli otevřenýma očima se na něj mladík podíval. Seschlými, popraskanými rty ho znovu sotva slyšitelně oslovil a David jako kdyby roztál. Musel se úlevou pousmát, už jen to, že ho zase vidí, že ho vnímá, mu udělalo obrovskou radost.
„Jsem tady, Kame, miláčku,“ posadil se vedle něj a chytil ho za ruku, kterou následně políbil. „Jak je ti? Jak se cítíš?“
Kamil měl v ústech strašné sucho a nepříjemnou pachuť. Nejhorší bolesti sice odezněly, ale určitě se ještě necítil dobře. Byl celý rozlámaný, tělo jako z olova, hlava se mu neustále trochu motala, ale pravdou bylo, že z nejhoršího byl opravdu venku. Teď jen udělat něco s tou odpornou chutí v ústech.
„Vodu,“ zachraptěl a malátně ukázal na kelímek na nočním stolku. Ruka, stále napíchnutá kvůli druhé kapačce mu rázem unaveně klesla zpět, byla jako obtěžkaná závažím. Přesto, když mu David přiložil brčko k ústům, zvedl paži znovu, aby slámku vyndal a začal hltavě lokat celý obsah. Měl strašnou žízeň a chladná voda, která mu proplachovala ústa, chutnala jako božská mana.
„Asi by jsi neměl tak-“ chtěl ho Slunce varovat, aby zmírnil a na rozdrážděný žaludek pil pomaleji. Nestihl to doříct, všiml si jak Kamil najednou ztuhl, kelímek mu vrazil do ruky, až zbytek vody vylétl ven a jen tak tak David sáhl po emitní misce na stolku, aby mu ji vrazil pod bradu. Vteřinu na to Kamil vydávil vše, co stihl vypít.
„Musíš zatím jen po troškách,“ řekl Slunce, když misku odložil a Kamil se unaveně složil zpět na polštář. Zkusili to znovu, tentokrát mladík jen lehce usrkl a oběma se ulevilo, když v sobě tu trochu nakonec udržel.
„Zajdu jen pro doktora, aby tě zkontroloval,“ usmál se muž a Kam lehce přikývl. Zavřel oči, když Slunce odešel, jen na krátko. Mohl být pryč sotva tři minuty, ale mladíkovi se mezitím doopravdy podařilo usnout, takže když jej David chytil za rameno a jemně zatřásl, probral se s leknutím.
„To nic, Kamile,“ řekl doktor Tomášek, který se také přišel na dlouholetého pacienta podívat. „Kolega tě jen rychle vyšetří, pak můžeš zase v klidu odpočívat,“ uklidňoval ho, zatímco mu druhý lékař, právě sloužící na oddělení poodkryl přikrývku a na hruď mu přitiskl fonendoskop.
„Jak se teď cítíte?“ Zeptal se jo, když si nástroj přehodil zpět okolo krku. „Na jaké číslo?“ Měl tím na mysli onu škálu, kdy jedna je nejlepší a deset nejhorší, co do bolestí, ale i celkového rozpoložení.
Kamil dlouze a pomalu mrkl. Na čele se mu zase začal srážet pot. „Sedm…“ vydechl nakonec těžce, to slovo vyšlo z jeho úst spolu s dlouhým výdechem. David mu otřel čelo, jako už nesčetněkrát předtím a ulevilo se mu. Nebyla to sice jednička, na tu si musí oba počkat. Rozhodně to ale znělo mnohem lépe, oproti milionu, který Kamil použil naposledy, ještě když dokázal komunikovat a trochu vnímat.
„Pořád mu nemůžete dát něco proti bolesti? Ty léky už přeci dobral,“ zeptal se David a doufal, že by mohli příteli trochu ulevit. Doktor Tomášek ho nijak nepotěšil.
„Zatím ne, bohužel. Teď uděláme náběry a uvidíme až jak dopadnou výsledky. Podle toho budeme zvažovat další postupy,“ vysvětlil mu a to Davida celkem vystrašilo.
„Chcete říct, že když nebudou dobré, budete mu dávat další dávky?“ Zeptal se sevřeným hrdlem. Absolutně odmítal byť jen myšlenku, že by se Kamovi opět přitížilo. Teď, když už vše začínalo vypadat tak dobře. Podíval se na přítele, který, naštěstí, opět vypadal, že se propadá do spánku a zřejmě je ani neposlouchá. Silně, i přes svou medicínskou nevzdělanost, pochyboval, že by to mladík snesl.
„Věříme, že výsledky budou dobré. Měly by být. A váš přítel nemá žádné vedlejší komplikace, je na tom teď přesně tak, jak jsme očekávali,“ snažil se ho druhý lékař uklidnit. Dokončil právě zběžné vyšetření a zkontroloval monitory. „I když vím, že je hodně náročné-“
„Já vím. To už jsem slyšel,“ přerušil ho bezbarvě David a hned si uvědomil svou hrubost. „Promiňte. Jen mě vyděsila představa, že to prožívá znovu. Teď, když už to vypadá, že mu bude dobře.“
Doktor Tomášek se chápavě pousmál. „Věřím, že to dopadne dobře. Kamil je veliký bojovník a má dobrou psychiku. To dělá hodně, víc, než si lidé běžně myslí. A s vámi, jako podporou, se nenechá jen tak zlomit.“ Snažil se Davida povzbudit.
Nakonec se oba lékaři prozatím rozloučili, s tím, že sem pošlou sestru, aby chlapci odebrala krev. Přišla záhy, pozdravila, udělala co měla a pak beze slova odešla.
Po tom vpichu bude mít zase modřinu, pomyslel si David, ani nevěděl proč se na to zaměřil. Kam měl teď na pažích spoustu modřin, kvůli zavádění kapaček, v jeho případě se tomu nešlo vyhnout. Ale teď, zrovna na toto jedno místo se upnul, na malý, sotva viditelný vpich, přelepený náplastí. Mohl by být poslední. Žádnou jinou kapačku, ani odběr už by nemusel podstupovat a David se teď moc bál, aby tomu tak doopravdy bylo. Přejel mu mráz po zádech jen když si představil, že by mohl Kamil opět tolik trpět. A co by to udělalo s jeho psychikou – byl v tomhle ohledu velmi silný, ale nemůže vydržet všechno. Co když ho to zničí, co když...by to chtěl vzdát? Podvolil se tomu a nechtěl už bojovat, protože už by toho bylo prostě moc?
David zavřel oči a zavrtěl hlavou. Takhle nesmí myslet, napomenul se. Ještě před pár minutami měl tak dobrou náladu, věřil, že začíná být po všem. Nesmí dovolit, aby jej strach a nejistota dostala do úzkostí. Přeci jen, pořád musí být silný kvůli příteli. Rozhodl se nemyslet na to, jak špatně to může dopadnout, tuto možnost začal zcela popírat a místo toho se zaměřil na to, jak je Kamilovi teď.
Vstal od postele, přešel k oknu, aby vyvětral a u toho vzal do ruky telefon. Zavolá matce, také má strach, jak na tom Kamil je. Hodně se za ty roky sblížili, často ji navštěvovali a ona si Kamila zamilovala. Byl tak trochu jako její druhý syn a stejně jako přátelé a Paša, i ona bombardovala Davida zprávami, jak se mladíkovi daří. Stejně jako u ostatních ale buď zapomněl, nebo zrovna neměl čas odpovídat. V neposlední řadě také prostě neměl zrovna náladu.
Teď měl čas i nutkání s někým promluvit, takže vytočil Stánino číslo a asi třikrát uslyšel pravidelný zvuk, než žena hovor přijala.
„No, to je dost,“ bylo první co řekla, když je signál mobilní sítě spojil. „Už jsem se bála, jestli vůbec žijete.“
Otočil oči v sloup. „Promiň. Bylo toho moc. Je to...náročné.“ Promnul si obličej dlaní.
„Ach, Davide. Jak to zvládáš? A jak na tom je Kamil?“ Zeptala se s upřímnou starostí.
„Vlastně,“pohlédl na spícího přítele, „teď už docela dobře. Líp. Poslední dávku má za sebou, teď čekáme jak dopadnou testy, jestli to vůbec zabralo. Kam spí už hodiny, byl hodně vyčerpaný.“
„Takže bolesti se zmírnily?“ Optala se a David jí přitakal. Dopodrobna jí pak vylíčil, co se dělo a jak je na tom mladík teď.
„Díky bohu,“ vydechla úlevně. „Jsem ráda, že už je mu lépe. Muselo to být opravdu hrozné, pro vás oba. Jsem na tebe hrdá, že jsi to takhle zvládl, Davide. Ne každý by to ustál.“
„Měl jsem slabé chvilky. Kdy už jsem myslel, že to nevydržím,“ přiznal a zahanbeně si vzpomněl, jak vyběhl z pokoje na trávník před nemocnicí. Jak se sesypal a myslel, že už nemá sílu se vrátit zpět.
„Ale vydržel, Davide, to je hlavní. Byl bys asi blázen, kdyby tě to nechávalo chladným, ale já vím, že jsem tě nevychovala, abys od problému utíkal. A navíc jsem přesvědčená, že-“
„Představil jsem si, jak ho tady nechám. Samotného, v nejhorších chvílích jeho života, mami. Strašně se stydím, že mě to vůbec napadlo. Ale nakonec jen ta představa byla daleko horší, jako kdybych mu tím vrazil do zad tisícovku nožů. Prostě jsem nemohl.“
„Protože ho moc miluješ, zlato. Nemusíš se za nic stydět, ani mít výčitky. Každý na tvém místě by pochyboval. Vidět blízkého jak trpí je nejtěžší věc, nikdo to nechce zažít. Jsi taky jen člověk, máš právo říct si, že je toho moc. To nejdůležitější je, jak se k tomu postavíš a to ty jsi zvládl na jedničku.“
Na chvilku se odmlčel, protože ho matčina slova nějak přemohla. Vlastně mu do očí vyhrkly slzy vděku za její pochopení a úlevy, že není zbabělec. Párkrát rychle zamrkal a uklidnil se, než znovu promluvil: „Díky mami. Snad už je opravdu po všem.“

3

Bylo.
Ještě pár minut hovořil s matkou, Kamil pořád spal. Když se poté rozloučili a ukončil hovor, vstal, že si dojde pro další kávu a potom možná bude zase pracovat. Teď už šlo jen o to, aby nějak zabil čas, buď dokud se Kamil neprobudí, nebo nepřijde lékař, aby jim sdělil výsledky testů. K mužově nemalému překvapení to byli právě doktoři, kdo byli první. Sice mu neřekli, jak dlouho budou vzorky zpracovávat, ale nečekal, že by to bylo ještě dnes.
K večeru však zaslechl klepaná na dveře a poté vstoupil doktor Tomášek. „Zdravím,“ řekl potichu, „stále spí?“
David přikývl a stoupl si, když muž pokračoval dál do pokoje, přímo k němu. „To už máte výsledky?“ Ukázal Slunce na složku, kterou lékař držel v rukou.
„Ano. Víte, tohle není standartní postup, ani nemocnice, ani u mě. Ale tentokrát jsem to popohnal, sám jsem byl zvědavý, jak to dopadlo. To proto, že už znám Kamila a mám ho v péči tak dlouho,“ vysvětlil. David byl rád, zároveň byl ale jako na trní a neodtrhl oči od dokumentů. Tomášek je otevřel a ukázal mu list s nějakou tabulkou a grafem. Začal stručně popisovat hodnoty, co jaké číslo znamená, porovnával je s Kamilovými. David to trpělivě poslouchal, přestože jen napůl, nedokázal se moc soustředit a vůbec tomu nerozuměl. Měl sto chutí na lékaře vykřiknout, ať už mu konečně poví, co to znamená.
Konečně se lékař přestal soustředit na papír a pohlédl Slunci do tváře. „Když to shrnu, zjednodušeně, Kamil má výsledky velmi dobré. Dokonce nad očekávání,“ usmál se.
„Takže to zabralo? Je opravdu po všem?“ Ujišťoval se ještě David, než si dovolí doopravdy oddechnout.
„Momentálně ano. Chci říct,“ trošku umírnil jeho entusiasmus, „vy víte, stejně jako já, že Kamila nelze nikdy úplně vyléčit,“ řekl a David kývl. To věděl, bohužel, moc dobře. „Nicméně, představte si to jako číselnou osu. Nula uprostřed, nalevo minusová čísla, napravo plusová. Naším úkolem je, udržet Kamila alespoň na nule, v tu chvíli je relativně stabilní. Když se ale jeho hodnoty změní, začne klesat do minusu a to už musíme zakročit, už nestačí léky, které užívá běžně, jeho stav se horší. To přesně se stalo, než začal tuto léčbu, byl už hodně v negativních hodnotách.“
„Takže tohle všechno bylo, aby se dostal zpět na nulu. A jaká je šance, že se dostane do těch plusových bodů. Že třeba ani nebude krvácet, prostě bude bez příznaků?“ Vyptával se David. Odpověď sice tušil, ale zkusit to musel. Dle očekávání Tomášek mírně zavrtěl hlavou.
„Upřímně, a je mi líto, že to musím říci, ale je velmi malá. Vezměte si jen, kolik úsilí ho stálo, aby byl stabilizovaný. Je to jeden z největších bojovníků, které jsem za celou kariéru potkal. Ale zhruba od jeho dospívání vím, že o to nehrajeme. A Kamil to ví také,“ řekl Tomášek a pak promluvil ještě mnohem důvěrněji. „Víte, on je doopravdy smířený s tím, že zemře předčasně. O to víc si ho vážím, když pokaždé takhle odhodlaně bojuje.“
Tohle všechno už David věděl. Jenže slyšet to takhle natvrdo a ještě od lékaře rozhodně lehké nebylo. Posmutněl. Na okamžik si pomyslel, kolik času jim asi zbývá.
„Tak už ho přestaňte strašit, doktore,“ ozvalo se slabě od postele. Kamil se namáhavě otočil na bok, čelem k nim a na strhané tváři se objevil mírný úsměv. David nemohl uvěřit, že se po tom všem usmívá. Kamil je zpět, se svou neustále dobrou náladou a nadhledem. Oba muži k němu přistoupili a Slunce se posadil na židli, aby vzal mladíka za ruku.
„Jak je ti? Odpočinul sis?“ Ptal se jemně, láskyplně. Měl pocit, že se mu úlevou rozpije tělo. Kam sice stále nevypadal úplně svěže, pořád byl bledý a hodně zhubl, byl teď jen kost a kůže. Přesto už daleko více vypadal, jako starý dobrý Kamil. Jeho oči už totiž nebyly zalité mlhou bolesti a únavy, znovu v nich David spatřil malou jiskru.
„Na kolik to vidíš, Kamile?“ Optal se ho i Tomášek, který k němu přistoupil z druhé strany a začal ho vyšetřovat fonendoskopem.
„Slabší trojka, doktore. Dlouho už mi nebylo líp,“ zavtipkoval mladík a pak na lékaře pohlédl. „Jak dopadly výsledky? Určitě už jste dělali náběry. Budu potřebovat opravné kolo?“ Zeptal se stejným tónem, se stejným úsměvem, ale David si všiml jak se v něm na vteřinu objevil záchvěv obav.
„Vyšly na výbornou. Dokonce lépe, než jsme čekali,“ neskrýval Tomášek radost z toho, že mu může říct dobrou zprávu a tentokrát už se Kamil s pocity netajil. Dlouze vydechl úlevou.
„Díky bohu. Tentokrát mi to dalo fakt zabrat,“ připustil.
„Hlavně neblázni, ne že hned budeš tancovat po pokoji. Máš za sebou těžkou a náročnou léčbu, takže teď jen odpočívat, jasné? Dohlédněte na to,“ otočil se na Davida a ten zasalutoval.
„O to se postarám, to mi věřte,“ přitakal muž.
Prohodili s lékařem ještě pár slov a pak se rozloučili. Pár osaměl.
„Nechceš zkusit něco sníst?“ Zeptal se David. Měl teď dobrou náladu a dobré zprávy, jako kdyby mu vlily energii do žil, měl teď ještě větší chuť se o přítele starat.
„Radši ne,“ odpověděl chlapec, „mám ještě pořád žaludek jako na vodě, asi by to šlo hned ven,“ usmál se a Slunce ho nijak nenutil. „Něco bych ale chtěl,“ dodal a David, který mu právě dotočil čerstvou vodu do sklenice byl jedno ucho, odhodlaný vyhovět jeho požadavkům.
„Co by si veličenstvo přálo?“ Zavtipkoval a Kamil se ušklíbl.
„Veličenstvo dost smrdí. Nemysli si, že to nevím. Vezmi mě do sprchy, prosím. Jsem celý propocený, ulepený. Dost by mi to bodlo.“
David to chápal, přesto zaváhal. „Jsi si jistý? Nechceš to nechat na zítra, až nabereš ještě trochu sil?“
Kamil zavrtěl hlavou. Už se viděl pod proudem teplé vody, s umytými vlasy, v čistém oblečení, kdy si zase bude připadat jako člověk. Moc dobře za ta léta věděl, jaký nepříjemný odér se drží kolem člověka, který je nasáklý chemií, jako teď on, a který je několik dní zavřený v jedné místnosti. Nemluvě o tom, jak moc se při bolestech potil. Jednoduše cítil sám sebe a to bylo nejen trapné, ale hlavně hodně nepříjemné.
„Dobrá,“ souhlasil David a vstal. „Dojdu se domluvit na sesternu, jestli by bylo možné převléct ti postel. Když už se tě chystáme vymydlit, tak nebudeš lehat do špinavého,“ vrátil příteli úsměv a odešel.
Když se vrátil, sdělil Kamovi, že je domluveno. Kamil odhrnul přikrývku, pomalu se posadil, spustil nohy na zem a chytil Davida za ruku, že se o něj bude jen opírat. Příliš na sebe chvátal, přecenil entuziasmus ze zlepšení stavu. Nepřenesl na nohy ani celou váhu a už se pod ním podlomily, příliš slabé, aby jej udržely. Nebýt Slunce, který ho pro jistotu jistil, padl by na zem.
„Pomalu,“ vyhrkl David. Rázem vzal Kamila do náručí, jako kdyby nic nevážil a jednoduše ho do koupelny odnesl. Posadil ho na plastovou židli, která tam zůstala, když ho myl naposledy. To bylo v začátku, když začaly bolesti nastupovat a David měl pocit, že je to strašně dlouho, jako roky. Teď měl ale rozhodně lepší náladu, než prvně. Tehdy se bál, co je čeká, nyní věděl, že jediné, co sprcha udělá je, že se příteli ještě více uleví.
Kamil se na židli trochu zkroutil, ale nakonec to vypadalo, že se usadil celkem pohodlně. David nastavil správnou teplotu a začal jej pomalu smáčet. U toho mladík zavřel oči a dlouze, téměř labužnicky vydechl. Bylo to tak příjemné.
„Tolik jsi zhubl,“ konstatoval potichu David, vlastně si ani neuvědomil, že to říká nahlas. Kamil se mírně usmál, oči však nechal zavřené.
„Nepochybuji, že uděláš všechno pro to, abys to napravil,“ řekl tiše a David se smíchem přitakal.
Pomalu namočil chlapci dlouhé vlasy, u toho mladík opět spokojeně vydechl. Umyl je šamponem, spláchl pěnu a vypnul vodu. Zabalil Kamila do osušky a odnesl jej zpět do postele, která už byla čistě povlečená. Dokonce příjemně voněla.
„Vysuším ti je tady,“ řekl Slunce a sáhl do skříně – vyndal Kamovi čisté lehké pyžamo a také fén a hřeben. Pomohl mu obléct a když napolohovali postel do polosedu, zapojil fén do zásuvky a vysušil mu mokré vlasy. Nevšiml si, že i přes hluk a teplo, které spotřebič vydával, začal Kamil v sedě klimbat. Až když byl hotov a vlasy ještě učesal, zpozoroval jeho zavřené oči a pootevřená ústa.
„Lehni si,“ zatlačil do něj jemně a mladík položil hlavu na polštář. Nebylo divu, že je unavený, pořád byl slabý a nebylo to zdaleka tak dlouho, co ze sebe vydal veškerou energii.
„Díky. Tohle jsem potřeboval,“ špitl Kamil už v polospánku.
„Není zač. Odpočívej,“ políbil ho na čelo a zakrátko sledoval, jak se jeho hrudník pravidelně zvedá a klesá. Až pak si dovolil vzdálit od jeho lůžka.

4

„Ahoj. Tak co? Jak jste na tom? Co Kamil?“ Zeptala se Stáňa, když je signál spojil a na Davidově displeji se zobrazil její obličej. Moc často videohovor neuskutečňovali, takže byla překvapená a dokonce se trochu vyděsila, jestli jsou v pořádku.
Slunce pokrčil rameny ale pak se zazubil. „Zeptej se ho sama,“ odpověděl a lehl si vedle přítele, aby kamera zabrala je oba.
Kamil se usmál, když se dostal do záběru, mávl rukou na pozdrav. „Ahoj,“ řekl a opřel hlavu o polštář.
Stáňa byla nadšená, že s ním mluví, i když jí jeho vzhled trochu vyděsil. Co byl v nemocnici, neviděla ho, takže až teď spatřila jeho propadlé tváře, kruhy pod očima a znepokojivě průsvitnou kůži. A to už prý vypadal dobře.
„Kame, ahoj!“ Zašvitořila a roztáhla ústa v širokém úsměvu. „Tak jak se cítíš?“
„Jako znovuzrozený,“ zavtipkoval, ale možná to vtip zase tolik nebyl. „O dost líp, Stáňo, díky. Už se vidím doma.“
„To věřím,“ řekl hlas zkreslený reproduktorem. „Teď už to bude určitě jen lepší. A co ty?“ Stočila zrak na syna.
„Je to tyran! Zastav ho!“ Nenechal Kamil Davida odpovědět. „Pořád do mě něco cpe, nenechá mě vydechnout,“ zasmál se, ale hned se na muže láskyplně podíval a položil hlavu na jeho rameno.
David věděl, že žertuje. „Dělám jen, co je třeba, aby ses dal do kupy,“ naoko se ohradil a pak se zeptal matky, jak se má ona. To rázem věděli, že mají na pár minut o poslech postaráno, Stáňa jako vždy nepromarnila šanci mluvit o práci, kolegyních a drbech, co se aktuálně šíří městečkem. Poslouchali trpělivě a sem tam bylo její vyprávění opravdu zábavné. Nakonec prohodili ještě pár slov, poté se rozloučili a David hovor ukončil.
„Tohle bylo mnohem výživnější, než dnešní oběd,“ prohlásil Kamil a oba se zasmáli.

5

„Kame. Lásko, vzbuď se,“ promluvil Slunce tiše a mladík rozlepil víčka. Stále nabíral sil, takže pospával. Teď se rozespale podíval na Davidovu usmívající se tvář. „Máš návštěvu.“
Pomalu se posadil a protřel prsty ospalé oči, až pak se rozhlédl. Paša seděla na posteli u jeho nohou a jakmile si byla jistá, že ji zaznamenal, nemohla si pomoct. Téměř dojatě, s úlevou, vstala, jen aby se posunula blíže k bratrovi a pevně jej objala. Tolik se jí ulevilo, že to zvládl, že s ním může zase mluvit. On to vycítil, jako kdyby byly její emoce hmatatelné a vlastně cítil totéž. Pustila ho, jen aby vzala jeho obličej jemně do dlaní a pohlédla mu do očí. Ty její se leskly slzami, které se snažila nepustit dál.
„Nikdy předtím jsi nevypadal takhle,“ zašeptala a mluvila o dni, kdy ho byla navštívit. O tom dni, kdy už byl v deliriu, neschopen vnímat čas i prostor. Jen bolest.
„Nikdy předtím to nebylo tak zlé,“ připustil tiše, že je vlastně ani David neslyšel. Stál opodál, protože chtěl dát sourozencům prostor. „V jednu chvíli už jsem myslel, že je konec. Že už jsem někde jinde, na druhé straně a nikdy se nevrátím.“
„Ale vrátil jsi se,“ odpověděla mu a už nedokázala zadržet slzy. Přikývl, znovu se objali a pak se ohlédla. Teď už promluvila nahlas a došla ke dveřím, aby je pomalu otevřela.
„Vlastně tu nejsem sama. Někdo by tě chtěl pozdravit,“ usmála se a ustoupila. Dovnitř nedočkavě vběhl malý klučík a jak David, tak Kamil se rozzářili. Hlavně pak Kamovi připadalo, že malého Aleška neviděl roky a nadšeně zvedl paže, když se k němu chlapeček rozeběhl.
„Ahoj! Ty chlapáku! To je ale překvapení!“ Řekl nadšeně, když sevřel dítě v náručí. „Stýskalo se mi.“
Alešek se zasmál a hbitě přeběhl k Davidovi, aby jej mohl také přivítat. Měl oba strýčky moc rád.
„Ty jsi nějak moc vyrostl, nezdá se ti?“ Zvedl jej David do vzduchu, až chlapeček zavýskal a spokojeně pak zůstal ve strýčkově náruči.
Kamil měl z jeho návštěvy takovou radost. Klučina mu vždy zlepšil náladu, rádi ho s Davidem hlídali. V takových chvílích ho vždy nepokrytě a bez výčitek rozmazlovali a když na to Kryštof s Pašou upozorňovali, vyvolali tím jen smích. Kamil vždy jen nevinně pokrčil rameny a prohlásil, že od toho tady přeci, jako strýčkové, jsou.
„A taky tady máme někoho, kdo by se rád seznámil,“ ozvala se znovu Paša a Kamil ztuhl. Ani ho nenapadlo, že by teď mohl malého Adámka spatřit, ani si nedovolil doufat. Už nedokázal potlačit emoce, když do pokoje vstoupil usměvavý Kryštof, s malým uzlíčkem v náručí. Jak je spatřil, překryl si ústa dlaní a dojetím mu vytekly slzy z očí. I David, stále chovající staršího chlapce se rozzářil.
Kamil je oba pozdravil a přistoupil k posteli, na které Kamil seděl. Naklonil se k němu a mladík natáhl krk aby nakoukl do malého spokojeného obličejíku. Prsty opatrně poodhrnul lem zavinovačky a z oka mu ukápla další slza. Byl tak krásný, tolik křehký a voněl přesně, jako voní čerstvě narozené děti.
„Ten je krásný,“ vydechl šťastně. Hned na to však zpozorněl a podíval se střídavě na oba rodiče, když ho přepadla obava. „Není to tu pro něj nebezpečné?“
Paša s mírným úsměvem zavrtěla hlavou. „Mluvili jsme s doktorem. Říkal, že větší riziko je to spíše pro tebe. Vysvětlila jsem mu, že by sis to nenechal nikdy ujít.“
„To je tedy sakra pravda,“ odpověděl jí. Tak dobře ho znala.
„Pochovej si ho,“ nabídl mu Kryštof, Kamil však zaváhal. Moc by chtěl, Aleška chovával často, i když byl takto malý, ale teď si nebyl jistý. Ruce měl stále celkem slabé, obával se, aby dítěti neublížil. Váhavě odmítl, ale Kryštof poznal, o co tu jde.
„Neboj se,“ řekl a už mu podával chlapečka do rukou. „Jen pozor na hlavičku. Ták, a je to,“ řekl, když předal syna do hubených, teď možná lehce roztřesených rukou. Cítil, že to bude v pořádku, Kamil by nedovolil, aby se Adámkovi něco stalo a měl pravdu.
Držel ten zachumlaný zázrak v náručí, sklonil hlavu a znovu mu pohlédl do růžových tvářiček. Dítě spokojeně spalo a čím déle se na něj díval, tím více začal mladík pociťovat záchvěvy podivné energie, zadostiučinění. Jako kdyby všechno, čím si právě prošel, směřovalo k tomuto okamžiku. Jeho synovec se pro něj stal jistým symbolem, hmatatelnou vůlí žít, setrvat, vydržet. Připadalo mu to jako zázrak a navíc si uvědomil, že tohle je pro něj David po celou dobu.
Zadoufal, v myšlenkách si v tomto nadějném okamžiku pomyslel, že snad nikdy nepřijde o tolik sil, aby tohle kouzlo přestalo stačit.