Zvýšil jsem rychlost běžeckého pásu na maximum a posledních pět minut rozhovoru dokoukal při vrcholné zátěži. S ručníkem kolem krku jsem pak vypnul program, ve kterém moderátorka, evidentně mnou naprosto vykolejená, koktala něco o zahájení nové sezóny. Ušklíbl jsem se, na záznamníku blikalo světýlko a červené číslo 5 mi jasně říkalo, že jsem nebyl jediný, kdo rozhovor v nejsledovanější relaci viděl. Určitě to bude matka, která mi bude nařizovat, abych se více usmíval a nosil světlejší odstíny, protože to na kameře vypadá líp. Další v pořadí otec, stroze konstatuje, že mi gratuluje k nové smlouvě a věří, že mé výsledky budou, snad, lepší. Taky manažer určitě přidá radu, abych byl více komunikativní a říkal předem nacvičené odpovědi, které mi s takovou námahou vtloukal do hlavy a které měly zajistit, že budu oblíbený stejně jako můj nový kapitán, z jehož rozhovoru jsem viděl akorát ten zářivý úsměv a přetočil to, protože na takové slaďárny nemám po ránu dech.

Nechápal jsem to, všechny tyhle děsně pozitivní a zapálené lidi, ty, co tvrdily, že je to pořád baví a chtějí to dělat do konce života. Pravda, dřív jsem to tak bral, ale to jsem byl děcko. Dneska se nenašel nikdo, kdo by mě dokázal vyburcovat natolik, abych se probudil z téhle podělané letargie. Hokej jsem měl rád, jakože vážně rád, ale přestával mě bavit. Každý chce být nejlepší, ale když se to pak fakt stane, zjistíte, že je to vlastně celkem otravné..

Letmý pohled na hodinky; 5:20, perfektní čas hodit sprchu a vyrazit. Ačkoliv jsem byl přirozeně nadaný a měl v sobě už od malička nesporný potenciál, nemyslete si, že jsem lelkoval kolem a nic nedělal. Byl jsem to já, kdo zůstával i po tréninku na ledě, aby ještě dalších pár hodin zkoušel kličky nebo práci s pukem, to já vstával ráno o několik hodin dřív, abych si zaběhal nebo dal posilku před vlastním tréninkem. To proto jsem nesnášel ty ufňukance, kteří mě nenáviděli jenom proto, že jsem byl rychlejší, obratnější nebo šikovnější. Protože mě to do klína taky samo nepadlo, obětoval jsem tomu život a rozhodně nehodlal klesnout na jejich úroveň jen proto, že hokej je kolektivní sport. Leda hovno!

Zapadnul jsem teda do sprchy, oblékl si mikinu – naprosto obyčejnou, černou bez nápisů – ve skříni jsem měl klubových mikin na tucet, takže se nedivte, že ani k novému týmu jsem neměl žádný valnější vztah. Proč taky? Neustále jsem musel akorát řešit, že se nemůže tým přizpůsobit mě, ale já musím s týmem. Kecy. Byl jsem schopen vyhrávat zápasy, naprosto sám se ujmout vedení a jít si za svým, zatímco ty rádoby hvězdy se ploužily kdesi za mnou. Směšný.

V 5:40 jsem odcházel z bytu, naštěstí jsem už pár let bydlel sám, odmítal jsem bydlet s otcem, pro něhož neexistovalo nic jiného než hokej a matkou, která dodnes v domnění, že si jí někdo pamatuje, mávala z okýnka, kdykoliv někdo koukal na jejich okatě luxusní auto. No, ne, že já bych byl nějaká výjimka, s pilotkami na nose, přestože světlo bylo sotva mdlé, jsem nasedl do zářivě žlutého lamba, proč prostě všem neukázat, že na to máš? Pokrčení ramen a už jsem vyjížděl, měl jsem před sebou dlouhou cestu přes celé město až k United center.

***

Izolepou jsem ještě jednou obmotal hokejku a zuby pásku přetrhl. Byla to rutina, denní chleba, který jsem zažíval od dětství, tak jako vy si dáte každé ráno hrnek kafe, já brousím nože a tejpuju hůl, klasika. Byl jsem jeden z prvních v šatně, přece jenom ve mně ještě zbyla trocha zvědavosti, abych si nešel prohlédnout kabiny. Moje místo bylo úplně vlevo na kraji, červeným písmem vyvedené mé jméno; Ryan Baker, moje výstroj, brusle, hokejka, helma s číslem 14. Nostalgicky jsem pohladil bílou hmotu, ale pak jsem se jen sarkasticky ušklíbl, vrazil ruce do kapes a vydal se do kanceláře trenéra.

Uvítal mě postarší šedovlasý pán, poměrně shovívavě se na mě usmál a pokynul mi, ať se posadím. Zapadnul jsem do křesla a celkem nezaujatě poslouchal jeho výklad o týmu a mém začlenění, slova jako souhra, tým, nahrávky, jeden provaz a blablabla zazněla rozhodně víc, než bylo zdrávo, ale nedivil jsem se. Já, který byl známý jako totální sólista, jsem zjevně podle trenérů potřeboval převychovat. Ale na to jsem jim dlabal, nezahodím svůj potenciál, abych pomohl vyhoupnout se na výslunní nějakejm nulám! Když jsme byli u patnáctého objasnění hrací strategie, kdy nejdůležitějším bodem utkání je přihrávka, ozvalo se rázné zaklepání a pak se otevřeli dveře. Trenér se usmál.

„Isaaku, jsem rád, že jsi tu!“ Povzdechl jsem si a naprosto lhostejně se na židli otočil, abych viděl na toho, kdo přišel. Ve dveřích stál muž, hádám, že nebyl zase o tolik starší než já, ale něco na něm bylo daleko vyspělejší, než jsem si já dokázal vůbec představit. Pozvedl jsem obočí, když kývnul trenérovi a na mě hodil jeden z řady fakt zářivých úsměvů. Radši jsem se zase otočil.

„Ryane, tohle je Isaak Navarra, kapitán našeho týmu!“ zahromoval trenér, což mě mělo evidentně vyburcovat, abych začal vzdychat nad jeho velkolepostí. Nezačal jsem. Když jsem vstal a konečně k němu upřel líný pohled, chlápek z reklamy na Colgate ke mně natáhl pravačku. Byl o celých 20 čísel větší než já, ale nechávalo mě to chladným.

„Ahoj, já jsem Isaak.“ Bleee, zvracím duhu. Neochotně jsem k němu natáhl ruku, a ne zrovna nadšeně mu ji stiskl.

„Ryan Baker.“ Znělo to spíš jako „Ra-ker“, protože jsem to spíš otráveně zamumlal, než pronesl, ale blonďák se stále usmíval, jak kdyby mu do kafe nadělal jednorožec.

„Skvělé. Pokud dovolíte, trenére, rád bych vzal Ryana rovnou na led, víte, že než všechny ty řeči, radši si ho proklepnu přímo ve hře.“ Pozvedl jsem obočí. Jak jsem již uváděl, s kapitány jsem neměl nejlepší vztah, protože zatímco jejich motem bylo: Jeden za všechny, mým: Jeden bez vás a když jsem se tak díval na tohohle kapitána Ameriku, nepříjemně jsem cítil kdesi v žaludku, že tohle nedopadne dobře. Ale šel jsem.

Zatímco cestou k šatnám se Isaak rozmluvil a vysvětloval mi spoustu věcí, které jsem milerád vypouštěl druhým uchem ven, já využil čas k tomu, abych si ho pořádně prohlédl. V šedivém svetru s vytaženými rukávy a tmavých džínech vypadal oproti mně starší a elegantnější, blonďaté vlasy ledabyle i když viditelně upraveně vyčesané nahoru, modré živé oči, které byly neustále v kontaktu s mým pohledem a jeho měkce tvarovaná tvář, snad až příliš přátelská, na které hrál v jednom kuse úsměv. Zhodnocení? Byl to fakt zatraceně kus, ale ten jeho pozitivní přístup mi lezl na nervy. Prohlížel jsem si ho možná až moc otevřeně, protože najednou jsem si uvědomil, že mlčí a jen se na mě kření. Aniž bych změnil svůj neutrální výraz, vešel jsem do šatny, abych se připravil na trénink.

Abych nezapomněl, jsem gay. Uvědomil jsem si to už dávno, tak nějak věřím, že v mém světě, který se skládal z chlapeckého hokejového týmu a chlapecké hokejové školy se s tím dalo tak nějak počítat. Není to tak, že bych se za to styděl, táta mě učil být nejlepším a mě je prostě jedno, co si o mně kdo myslí, i v tomhle, ale nikdo to neví, protože jednak to nemám komu svěřovat a jednak, a to je poměrně důležitější – nemám ani CO říkat. Jistě vás moc nepřekvapí, že v mém nabytém životě a s mou přátelskou povahou jsem příliš známostí neměl a nepočítám-li těch pár polibků v rámci náctiletého poznávání svých těl při hokejových soustředěních, byl jsem v této oblasti dost nevzdělaný. Proto mi nedělalo moc dobře, když se můj nový má zatraceně vymakané břicho kapitán svlékl do půli těla a začal si zapínat chrániče. Takhle rychle převlečenej jsem asi v životě nebyl. Asi to budu muset později nějak pořešit..

Ten první kontakt s novým kluzištěm, s novým stadionem, to jsem měl vždycky rád. Zimu, vůni vody, obláčky páry stoupající mi od pusy, třpytivé kousíčky ledu odletující od bruslí, kdykoliv jsem prudce zabrzdil. Dřív mě to neskutečně fascinovalo. Teď mi ten pocit vydržel sotva pár vteřin, než se dostavila klasická apatie.

Protáhnout, dát si párkrát kolečko kolem stadionu, chvilku pocvičit s pukem a byl jsem připraven, zatímco většina mužstva ještě nebyla na ledě. Otravné. Zaujatě jsem zůstal koukat pouze na kapitána Ameriku, který, naštěstí plně oblečen, vjel na led a všichni okamžitě ztichli a dívali se na něj jak na modlu. Ušklíbl jsem se, tak tenhle profil šéfíka ti rychle zrujnuju..

„Pánové, čeká nás nová sezóna, mám pár věcí, na kterých musíme zapracovat, ale předtím bych vám chtěl představit nováčka. Tohle je Ryan Baker.“ Ukázal na mě a usmál se, zatímco já pozvedl obočí a jasně mu dal najevo, že nejsem ve školce a představit se dovedu sám. „Pokud jsem byl správně informován, je levé křídlo, prozatím s ním počítáme v první formaci,“ rychlý pohled na trenéra, který mlčky stál na střídačce a pokyvoval hlavou. „-ale samozřejmě uvidíme, jak to bude probíhat. No nic, pustíme se do práce. Udělejte dvojice – obránci se postaví k brankáři a budou se snažit zabránit druhé dvojici v tom, aby skórovali. Pár týdnů jsme se neviděli, takže začneme něčím jednoduchým.“ Okatě jsem zazíval, samozřejmě se do žádné práce nehrnul, tahle cvičení jsem dělal snad v přípravce. Hezkej zadek, to teda máš, ale kapitánské schopnosti? Tady se asi dlouho neohřeju..

Do dvojice se mnou zbyl nějaký mladý kluk, který mi koktavě a s respektem sdělil, že je to jeho první trénink v profesionálech a je značně nervózní. Má odpověď: Bezva. Asi ho to moc neuklidnilo, ale sorry, já taky neměl na prvním zápasu matku, aby mi utírala nudli u nosu! Vzápětí se ukázalo, že junior je vážně hodně nervózní a nebo úplně k ničemu, nevím, každopádně když dostal od Isaaka nahrávku, přímo ušitou na klidný a pomalý rozjezd, nepochybně se kapitán týmu snažil mu tu premiéru co nejvíce usnadnit, začal ji zpracovávat tak nešikovně, jako by mu v kabině někdo vyměnil hokejku. Ani jsem nestál v útočném postavení, prostě jsem tam jen jezdil kolem jak tetka na rybníku a čekal, jestli z toho něco bude, ale když nováček ani napotřetí nebyl schopen přihrát, přestalo mě to bavil.

Stačilo dvakrát se pořádně opřít a zrychlil jsem z nuly na maximum, přesným pohybem vypíchl puk z pod jeho nohou. Zvednou hlavu, zkontroloval postavení brankáře a obou obránců a rozjet se přímo proti nim. Nemínil jsem vymýšlet nic složitého, nejel jsem v plné rychlosti, neměl jsem plán, na tyhle vesnické hejhuli to nebylo potřeba. Oba obránci se marně snažili sebrat mi kotouč, ale jen jsem si s nimi pohrával do chvíle, kdy brankář uhnul nalevo a já zavěsil naprosto perfektně do pravého růžku. Znuděně jsem projel kolem Isaaka, který na mě koukal zaraženě stejně jako zbytek mužstva a opětným zazíváním mu dal najevo, že tahle hra mě fakt nebere. Dokonce jsem měl tolik drzosti, že jsem vyskočil na mantinel u střídaček, a zatímco ostatní kluci čekající na svou chvilku se protahovali nebo cvičili s pukem, já tam jenom znuděně seděl a přemýšlel v kolik asi otevírají bufáč. No a pak, když už jsem tam tak trošku klimbal, se přímo přede mnou zjevil kápo tentokrát s výrazem těžce serious, div jsem nezapadnul na druhou stranu kluziště.

„Tak pojď, zahrajeme si 1on1.“