Popisovat moje pocity po včerejšku mi přišlo víc jak zbytečné. Protože jsem je popsat prostě nedokázal, neuměl. Vlastně jsem vůbec netušil, co jsem udělal. Možná se ptáte, proč jsem tam Ryana vůbec zval. Ne proto, abych mu ublížil, to rozhodně ne. Prostě jsem si myslel, že když se ukáže někde na takové akci, lidé okolo ho více přijmou mezi sebe. Možná jsem byl až příliš naivní.. Nebo jsem jenom prostě ho chtěl mít blízko sebe. Nikdy se mi nestalo, že bych se doopravdy zamiloval, ani jsem nad něčím takovým nepřemýšlel. Ano, máma mi vždycky říkala: vezmi si hodnou, milou holku, mějte spoustu dětí a hlavně, hlavně buď šťastný Isaaku. Při těch slovech jsem si vybavil její srdečný úsměv v bílé čokoládou zamazané zástěře a vůni domácích sušenek.. Vždycky mi kladla na srdce, že ať už udělám cokoliv, ať už se rozhodnu dobře nebo špatně, měl bych svá rozhodnutí dělat srdcem. A já to tak dělal.. Alespoň jsem si to myslel, dokud mi do života nepřišel ten hnědovlásek a znovu dral na povrch pocity, které jsem v sobě za ta léta tak úspěšně uzamknul. Vždycky jsem mě známosti na jeden večer, kdy jsem to vlastně pod vlivem pár drinků ani nemohl rozeznávat. Ne snad, že bych se styděl, ale potřeboval jsem si udržet pozici kapitána a budovat kariéru ne pro sebe, ale právě pro ně. Právě kvůli tomu srdečnému úsměvu, kterým mě obdarovávala, ačkoliv jsem nebyl její biologický syn.. Ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedokázal jsem se zbavit myšlenek na něj. Stále jsem měl před sebou jeho obličej, ty hluboké oči, které napovídaly víc, než si on sám myslel. A já jim propadal..

Vešel jsem do šatny, kde namísto obvyklého všeobecného veselí teď všichni zmlkli a otočili se na mě. Bylo mi jasné, co rozebírali. Milá, blonďatá a mimochodem totálně blbá slečna reportérka, můj včerejší doprovod, nedokázala evidentně snést tu potupu, že jsem ji odmítnul a nedoprovodil domů, aby mohla otisknout článek do novin, jak jsme se už pomalu zasnoubili. Ne, namísto toho s lahví toho drahého šampaňského, co jsem jí koupil, nejspíš doma zhrzeně psala pobuřující článek o tom, jak jsem vezl úplně na mol a neschopného Ryana Bakera, který dle jejích slov opět předvedl jedno ze svých proslulých vystoupení, aby na sebe strhl pozornost a já mu musel hlídat hlavu v kýblu. Vážně, takovýhle žvást mě teda opravdu nijak žíly netrhal.. Možná, kdyby víc přemýšlela a míň špulila pusu, mohla být ten večer šťastnější. Ale ne se mnou..

Nikdo se ale stále neopovážil říct ani slovo, když viděli, že zrovna neoplývám nejlepší náladou a nikdo z nich si na pár koleček navíc netroufal. Naopak jsem s vážným hlasem si je zavolal k sobě a probíral taktiku nadcházejícího zápasu. Všem muselo být jasné, jak závažné to je. Soupeři nám v tabulce šlapali na paty a bylo jasné, jakou taktiku zvolí, protože nebylo žádným tajemstvím, že to byl právě tým, ve kterém Ryan figuroval snad zatím nejdéle v jeho kariéře, než přestoupil k Hawks. Čekal jsem, že by mi tím svým strohým způsobem mohl k tomu alespoň něco říct, protože alespoň v tu chvíli by snad mohl být trochu výřečný.. A mohl si také napravit včerejší reputaci. Ne, že bych ho po včerejšku chtěl vidět, sám jsem totiž pořád nechápal, proč jsem tam zůstal. Proč jsem v noci sledoval jeho tvář a rozhodoval se, jestli odejdu nebo ne.. A já zůstal, protože mi v tom strohém rozlehlém bytě přišel tak hrozně sám.. A já,.. měl jsem pocit, že ho musím chránit. Vážně komické.

„Takže Ryan by nám k tomu mohl taky říct pár slov.. Ryane?“ Rozhlédl jsem se, ale po hnědovláskovi nebylo ani vidu ani slechu. A všichni ostatní kroutili hlavou při otázce, jestli ho někdo neviděl. Proto jsem je všechny poslal na led, že tedy strategii probereme až zítra, až se naše hvězdička uráčí vrátit. Měl jsem o něj strach, možná ten článek jím otřásl, i když s jeho ignorací jsem o tom dost silně pochyboval. Jen jsem se divil, že zrovna on nepřišel na trénink. Mohl hokej nenávidět, jak moc chtěl, ale on byl ten, co každé ráno dřel.

Ani na ledu jsem ho neviděl a rozhodl se, že starosti o něj nechám ležet právě v šatně a snažil se soustředit na hru. Většina týmu měla po včerejšku ještě pěknou opici, takže ve finále trénink skončil na nudných nájezdech, ledabylých přihrávkách a celkově to byla docela katastrofa. Naštěstí tam trenér nebyl, tak jsem trénink rozpustil dřív než obvykle..

Sám jsem se vypařil z šaten dřív, ještě mě čekal dlouhý rozhovor s mámou o tom, jestli jsem v pořádku, hodně jím a nepotřebuji něco uvařit. Ujistil jsem ji, že je všechno v pořádku a nasednul do auta. Namísto toho, abych se ale vydal si odpočinout domů, sevřel jsem pevněji volant, zařadil jedničku a vypálil jinam. Přeci jenom jsem si ze včerejška jeho adresu pamatoval moc dobře. Musel jsem se prostě ujistit, že je v pořádku.. Řekněme, že z kapitánského důvodu! Asi..

Dozvonit se mu byl teda vám říkám očistec. Cestu k němu jsem si pamatoval do detailů, protože na rozdíl od něj, jsem já byl včera naprosto při smyslech. Otevřel mi asi až na čtvrté zazvonění, a aniž by ke mně vzhlédl, málem mi zaklapl dveře před nosem, kdybych do nich nevklínil nohu. Až potom vzhlédl a zjistil, že nejsem jenom nějaký otravný novinář ale jeho kapitán.

„Kapitán Amerika osobně, čemu vděčím za návštěvu?“ Jeho klasický trpký tón, než si do pusy nacpal hrst brambůrků a odebral se zase pokračovat v nějaké činnosti jako předtím. Nedíval se mi do očí, uhýbal pohledem. Neměl jsi mi po včerejšku snad co říct?

„Proč jsi nebyl na tréninku? Nemocný se mi nezdáš..“ Povytáhl jsem obočí a překročil práh. Bylo mi nepříjemné tady být znovu, protože mi to moc připomínalo tu včerejší noc. A jeho chování.. Taková ta rezignovanost a laxnost, takový nebyl, nikdy na tréninky nekašlal. Pokrčil rameny a nijak se nevyjadřoval. Došel jsem až k němu a nic jsem neříkal. Nejspíš jsem byl prostě už jenom unavený z toho věčného peskování, z toho věčného rozkazování někomu, co má dělat. Možná jsem pro jednou taky chtěl žít svůj život.. To, že jsem mlčel, ho značně znervóznilo. Viděl jsem to, jak se za každou cenu snaží vyhýbat mým očím. A možná to bylo dobře, nevím, co bych udělal, kdybych opět viděl, jak se na mě díval. Tím pohledem jako včera večer. Když žárlil, protože jsem ji vzal za ruku, když se opil jen proto, jelikož jsem tam nebyl s ním. A já si moc dobře pamatoval jeho otázku z předešlého večera.. A znal jsem na ni odpověď, jen jsem se ji bál vyslovit nahlas.

Prohlédl jsem si byt, něco tady přece jenom bylo zajímavého. Natáhl jsem se po ovladači a hodil po něm druhý ovladač k PlayStationu.

„Když si nedáme večerní trénink na ledě, tak tě můžu buzerovat aspoň v tomhle..“ Mohl jsem se vsadit, že se na mě teď díval překvapeněji než kdy dřív. Evidentně jsem ho vyvedl z rovnováhy, nechápal, kde se tohle v tom věčně vážném Isaakovi vzalo. A já? Já sám sebe upřímně nechápal, ale to už od okamžiku, kdy jsem se rozhodl sem přijet.. Přesto všechno se ale vyhoupl do sedu, věnoval mi jeden zkoumavý pohled a pak s jeho klasickými pokrčenými rameny vybral hráče a mohli jsme začít. 

Ani nevím, jak dlouho jsme hráli.. Ani nevím, jestli jsem prohrával nebo vyhrával. Občas jsem si rýpnul na jeho účet, že jestli tohle má být nejlepší střelec ligy, tak já jsem Alenka v říši divů. Občas mi to on vrátil s tím, že jestli já mám patřit mezi 100 nejlepších, tak by stačil sníst tři hambáče, než já vůbec napřáhnu..

Sledoval jsem ho, jak se v jeho tváři, soustředěně, ale tak uvolněně zračilo jakési nadšení, soutěživost a horlivost. V jeho očích plála ta jiskra, kterou jsem se vždycky pokoušel zažehnout. Sledoval jsem ho, jak mu nepatrně cukají koutky v té perfektní tváři, pohledem klouzal po jeho bílém triku až k lemu černých tepláků. A pak se na mě jeho pobavené oči otočily.. Díval se přímo na mě a pro mě najednou přestal svět úplně existovat. Znova jsem tomu propadl, znovu jsem se nechal unést tím pocitem.. Jak se mi sevřel žaludek..

„Hah, prohrál jsi, prej kapitán.. Isaa-“.. Nestačil to ani doříct a byl jsem to já, kdo ho povalil na gauč a prudce ho políbil. Prostě beze slov, jen tak. Jen tak jsem ho líbal, ale snad mnohem vášnivěji a naléhavěji než kdy dřív. Prostě jsem si sobecky chtěl vzít to, co jsem tak dlouho chtěl. Prostě jsem si chtěl konečně přiznat, že to není prsatá Daisy, ale on. On a jeho tělo, co ve mně vzbuzují tolik emocí jako ještě nikdo nikdy.. A já s tím prostě nemohl bojovat. Líbal jsem ho dlouho, nepřestával. Moje prsty už dávno putovaly pod jeho trikem a objevovaly jeho tělo, až jsem ho trička úplně zbavil. Líbal jsem ho na krk, na hrudi, na břiše. A pak znovu se ztrácel v jeho rtech. Vpletl mi ruku do vlasů a přitáhl si mě blíž a byl to on, kdo rozepínal rozechvělými prsty knoflíky na mé černé košili a odhodil ji pryč. Kdo se svými rty něžně dotýkal mého krku, opatrně zkoumal, kam až může zajít a já ho nechal.. Protože jsem prostě nechal vyhrát srdce namísto rozumu.. Pro jednou.

„Jsi to ty.. Vždycky jsi to byl ty..“ Pronesl jsem zadýchaně, když jsem se odtáhnul a vážně se mu díval do očí. Do očí, ve kterých se najednou zračilo poznání, když mu došlo, co jsem řekl. Když jsem mu odpověděl na otázku, na kterou chtěl večer předtím tak marně znát odpověď.