Brusle klouzaly po ledu, vystřelil jsem, znovu, znovu a znovu. Stále stejné místo v pravém horním rohu. Byl jsem tady dřív než všichni ostatní, abych trénoval. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a jelikož jsem ve střelách nebyl úplně ten nejlepší, musel jsem se neustále zdokonalovat. Byl to můj způsob relaxace, způsob, kdy nemusím myslet na nic. A že já měl teď hodně věcí na přemýšlení. Znovu jsem se napřáhl a zamířil, zatímco se další puk ztratil v brankové síti. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem to udělal. Cítil jsem chuť jeho rtů na mých, jak se mi pod rukama podvoloval. Jeho horké rty na mém těle, které toužily přesně po tomhle!.. Znovu jsem máchnul hokejkou, ale tentokrát se strefil úplně mimo. Mimo.. To je to slovo, jaký jsem právě byl. Byl jsem z toho zmatený, ne z Ryana a jeho vyzvání, ne. Byl jsem zmatený z toho, že jsem to sám chtěl. Tak zoufale moc chtěl. Jeho oči mě lákaly, přímo vybízely.. A já se jim poddal a naprosto ničeho nelitoval. Byl bych ho tam líbal dýl, ale ozvalo se ve mně moje staré dobré svědomí a já ho tenkrát nechal. Nevím jak on, ale ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, z hlavy jsem to prostě nedostal.

Když jsem se snad už po sté opět připravoval ke střelbě, slyšel jsem, jak někdo bruslí kolem mě. Otočil jsem se a neomylné číslo 14 mi prozradilo, kdo je mým návštěvníkem. Je pravda, že jsem ho moc vidět nechtěl, proto jsem se jen nepatrně usmál a kývnul mu na pozdrav. Ryan, zjevně překvapen tím, že poprvé není na ledě první. Já už jsem si dávno stačil všimnout, že chodí na trénink dřív než ostatní a odchází déle, než by měl. Nebyl to jen přirozený talent, byl to dříč stejně jako já. Ale já se stejně nemohl zbavit pocitu, že to všechno dělá jen proto, protože musí. A o tomhle prostě hokej není.. A já jsem se snažil v něm zažehnout tu jiskru nadšení, přece jsi musel kvůli něčemu začít, musel jsi kvůli něčemu ty večery dřít.. A neříkej mi, že to bylo kvůli penězům. Ty v tom nebyly, když jsme jako malí kluci snili o tom, že si zahrajeme právě tady..

„Ranní ptáče, Bakere?“ Klasika, jak jsem čekal, ani mi neodpověděl, jen si ledabyle šel dát pár koleček na zahřátí. Je pravda, že posledních pár dní jsem se mu vyhýbal.. ale ne proto, protože bych toho litoval. Ale protože jsem se bál, co by se mohlo stát dál. Než jsem se stačil nadát, objevili se na ledě i další kluci a klasický trénink mohl začít. Musím říct, že od posledního zápasu se věci změnily.. Ne, že by se z Ryana stal zrovna týmový hráč, ale kdykoliv jsem potřeboval, přihrál mi. Sice ho to stálo spoustu přemáhání, sil a všeho, ale nevím z jakého důvodu, vždycky mi přihrál. Nikomu jinému, jen mně. Co za tímhle hledáš Ryane?

Když už jsem chtěl trénink odpískat s tím, že pro dnešek opět stačilo, většina z nás fakt dřela do mrtva, takže si každý z nás zasloužil nějaký ten odpočinek, protože se zítra konal velký večírek, mohl jsem jim dát i nějaké to volno. Zrovna jsem jednomu našemu obránci vysvětloval, kde by se mohl zlepšit a on mi, jako spoustu jiných, vážně upřímně naslouchal, když se to stalo.. Netuším jak, viděl jsem jen, jak se Ryan sám vrhá na branku a klasicky skóruje. Stejně tak jsem pak viděl, jak si Jack, vysoký snědý hromotluk, sundává helmu a vztekle ji i s rukavicemi odhazuje stranou, aby se pak rozjel a prudce přišpendlil Ryana k mantinelu. Aby ten pak také odhodil helmu stranou. Viděl jsem ten jeho pohled, jak se na běsnícího Mexičana dívá naprosto pohrdavě, bezcitně. Jako kdyby byl něco, co mu nestojí ani za to, aby se nějak vzrušoval.

„Mohl bys už do prdele taky někdy přihrát a přestat sólovat? Co si o sobě vůbec myslíš, že jsi?!“

„Nováček ligy, nejlepší střelec..“

„Na to jsem se neptal! Myslíš si, že když máš slavnýho tatínka, že jsi něco lepšího?!“ zavrčel mu do obličeje, ale to už jsem tušil průšvih. Všichni se klidili pryč, jako kdyby chtěli, ať si to ten rozmazlený fakan vyžere. No, co si budeme povídat, rozhodně tady nebyl moc oblíbený. A pak to přišlo, tvrdá pěst vyššího muže dopadla na Ryanovu tvář. Ale ten se ani nehnul, jen jsem viděl, jak si na led vedl odflusnul krev, ale jinak stále hleděl do očí svému trýzniteli, neúprosně.  Dál mlčel, jen ten pohled stačil, aby se vyšší útočník rozpálil doběla. Dával mu tak jasně najevo, že je něco víc.. Ryane.

Dorazil jsem tam, abych je od sebe odtrhl.

„Jacku! Kolikrát jsem ti řekl, že násilí v týmu fakt nestrpím. Pokud si potřebuješ někde vybít vztek, tak jinde. Tohle mi na led netahej. A vy ostatní čumilové si za tohle dejte patnáct okruhů navíc, abyste se pořádně zchladili..“ viděl jsem, jak se nadechují, jak chtějí protestovat, ale já byl rázný a neústupný. A oni se moc báli toho, že je nepostavím do útoku, že poslušně splnili, co jsem říkal.

„Jacku.. Co kdyby ses šel uklidnit do šatny?“ postavil jsem se naproti Mexičanovi, co stále provrtával pohledem Ryana. V jeho očích to byl jen nafoukaný spratek. Autoritativně jsem mu čelil, než mě kriticky sjel pohledem, něco zavrčel v mateřštině, ale pak zavrtěl hlavou a šel si posbírat svoje věci. Věděl jsem, že Ryan si hodně koleduje, častokrát jsem už v týmu slyšel, jak na něj nadávají, že je jenom zasranej sólista. A já se tuhle věc v něm marně pokoušel zlomit, ale nešlo to. Pokud nebude chtít, aby ho vzali mezi sebe, nevezmou. A já ho nemůžu pořád chránit.. Ne, že by o ochranu stál. Ale takový jsem už já byl. V týmu byla jasná pravidla a málokdo se je opovažoval porušovat. Holt vidina lavičky a nižšího platu je silná motivace. A my už nejsme děti, abychom dělali tohle..

Dojel jsem pomalu k Ryanovi, co také právě zvedal helmu ze země. Sundal jsem si rukavici a natáhl k němu ruku. „Jsi v pohodě?“

„Nestarej se..“ odseknul mi a uhnul před mojí rukou hlavou, no mě nějak nezajímal jeho názor, já ho ne zrovna šetrně vzal za bradu a jeho tvář si prohlížel z obou stran. Měl natrhlý ret, to bylo celé. Možná menší monokl. Mezitím, co já byl zaměstnán jeho zraněním, ani jsem si nevšiml, jak upřeně mě pozoruje.. No, možná že všiml, ale snažil se to ignorovat. Ten pocit, co se mi neustále vnucoval a já se ho snažil ignorovat.

„Půjdeme ještě na ošetřovnu, podívám se ti na to..“

„Zvládnu to sám, nepotřebuju chůvu..“ odseknul mi, vážně je to miláček, vždy v dobré náladě. Jako kdybych já ale něco takového poslouchal, prostě jsem ho vzal za loket, a ne zrovna šetrně mu naznačil, ať kouká bruslit na druhou stranu kluziště. On se teda vydal za mnou. Na ošetřovně jsem opět vedl hluboký monolog o tom, co se stalo. Jenže on na všechno pokrčoval rameny s tím, že prostě přihrávat nebude, protože je sólista.

„Proč se tak chováš, Ryane? Všechny od sebe odháníš..“ zavrtěl jsem rezignovaně hlavou, ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem k němu proniknout, nedokázal jsem se v něm vyznat. Nesnažil se, ačkoliv věděl, že je ten nejlepší. To, co jsem viděl v jeho očích, nebyl smutek, lítost nebo něco podobného. Jen jistá apatičnost, prostě nulový zájem.. Jediné, co však v jeho očích jiskřilo, bylo určené přímo mně. Kdy se v těch zlatých očích mihnul náznak zájmu, doslova svítily, přitahovaly mě. Vlhkým hadříkem jsem mu ošetřoval protržený ret, nebylo to nic vážného, ale já takový byl. Nemůžu si nechat dovolit zrakvit nejlepšího hráče před zápasem, trenér by mě zabil a Jacka nejspíš nechal na střídačce celý zápas.

„Odměna?“ jediné, co za celou dobu pronesl, zatímco se do mě jeho pohled zavrtával. Hlouběji a hlouběji. Ruku jsem od jeho obličeje oddálil, začínal jsem být lehce nervózní, proč se na mě takhle díváš? Byli jsme tu sami a já se stejně měl tendence neustále otáčet. Bál jsem se, bál jsem se sám sebe..

„Za co?“

„Dneska jsem ti poměrně slušně nahrával, potřeboval bych trochu motivace, abych mohl nahrávat i ostatním..“ pokrčil rameny, ta jeho otevřenost mě vždycky dokázala neskutečně překvapit a ukovat na místě. Prostě jsem vůbec nevěděl, co od něj čekat. A vždycky mě nachytal nepřipraveného. Krátce jsem se usmál, jedno jsem ale chápal jistě, něco chtěl.

„Tak co chceš tentokrát?“ sledoval jsem ho, jak si jazykem olízl postižené místo na rtu, pak ale pokrčil rameny a s tónem, jako kdyby mluvil o počasí, pronesl.

„Tebe..“ tak strohé, prosté a jednoduché. Takhle to tedy bude pokaždé? Budu tě muset motivovat, abys něco dělal? Bohužel, musel jsem sám sobě přiznat, že jsem mu nasliboval hodně věcí, když bude držet s týmem. A já svoje slova plním.. A jestli to znamená, že budu muset tohle udělat, udělám to. Sám sobě jsem se snažil nalhávat, že to dělám pro dobro týmu. Vážně, Isaaku? Nedělals to jen proto, protože tě vzrušoval pohled do těch nebojácných očí? Protože sis celou dobu, co ses mu vyhýbal, jen představoval, jak ho budeš mít před sebou nahého a jeho ústa budou na tvých? Nevím, na co jsem si tu hrál. Já, co nezastával žádnou přetvářku, jsem celý svůj život hrál jedno velké divadlo. Sám sobě.

Byl jsem to já, kdo se usmál. Drze, provokativně, a zatímco on mě nepřestal pozorovat, já mu rozepnul tu těžkou výstroj a zbavoval ho horní části stejně tak jako on mě. Hned, jak ramenní chrániče dopadly na zem, cítil jsem, jak se jeho prsty ne něžně naopak velmi zručně rozběhly a zabloudily pod upnuté černé tričko. Sledoval mě přitom, bál ses snad, kam až můžeš zajít? Jeho ledové prsty na mém horkém těle, nevydržel jsem to, nedokázal jsem odolat a splnil mu tak jeho přání. Rty jsem překonal vzdálenost, co nás dělila a stejně jako předtím, jsem ochutnal jeho rty. Ne, tentokrát to nebyl poznávací polibek, nýbrž dravý a hladový. Naprosto jsem se přestával ovládat a kontrolovat, jediné, co mě teď zajímalo, bylo podmaňovat si jeho rty, jazykem polaskat ten jeho, olíznout ho po celé délce, líbat ho tak náruživě a dlouho, dokud mi nedošel dech. Zatímco jeho prsty zkoumaly mé břicho, já se rty přesunul k jeho krku, kde mi ochotně zaklonil hlavu a umožnil lepší přístup. Jeho kůže chutnala slaně. Hořko slaně, cítil jsem, jak se mu prudce zrychlil dech, jak se vždycky vyrovnaný Ryan začíná ztrácet, lapat po dechu, jak si mě přitáhne blíž a sám hladově vyhledá moje rty, tentokrát už nehraje druhou roli, nýbrž přebere iniciativu a hravě mě kousne do rtu.. A já? Jako kdybych se zničehonic probudil. Snad jako rána prknem po hlavě, kdy jsem se prudce odtáhnul. Už jsem necítil jeho prsty na svém těle, ne, odsunul jsem se dál a jen nechápavě sledoval jeho i mě. Nechal jsem se unést, nechal jsem to zajít moc daleko.. A on? On se na mě díval zase stejně, oba jsme přerývavě dýchali, každý po svém zpracovával, co se právě stalo. Zavrtěl jsem hlavou a tentokrát mu věnoval úsměv, ten starý, bezstarostný, ten, co na mé tváři vídal tak často. Hodil jsem po něm balíček ledu.

„Leduj si to, ať ti to do rána nenateče. Dám ti radu, příště se aspoň nesnaž nasrat toho největšího v týmu..“ Potom jsme se zvedl, posbíral dres a těsně před odchodem se na něj ještě podíval.

„Jo a Bakere.. Zítra se koná večer párty. V rámci utužování vztahů, které máš značně pochroumané, ti jako kapitán nařizuji povinnou účast. Ber to na místo večerního tréninku..“ ušklíbnul jsem se a pak se vydal pryč. Ačkoliv jsem se snažil si zachovat tvář, jakou jsem chtěl, nešlo mi to tak dobře. Musel jsem pryč, nedokázal jsem v té místnosti dýchat, nemohl jsem být blízko něj. Neovládal jsem se, úplně jsem vypínal, zapomínal na to, kdo jsem a co chci, co jsem dokázal. Prostě jediné, na co jsem dokázal myslet, byly ty zlaté oči, co mě pozorovaly tak chtivě, až jsem se z toho třásl vzrušením. Tak zoufale moc jsem to chtěl ukončit, prostě se mu vyhýbat. Ale moje druhá, sobecká část přesně tohle nechtěla.. A já teď poprvé v životě nevěděl, kterou nechám vyhrát.