Večer první:

„Dělej Bakere, znova!“ tentokrát už fakt nasraně jsem napřáhnul a napálil do puku, jako bych s ním chtěl prorazit mantinel. Prosvištěl blonďákovi kolem hlavy a s ohlušující ránou narazil do plexiskla. Isaak za ním jen unaveně otočil hlavu. „Skvělá přihrávka. Tvůj spoluhráč nemá hlavu, byla by to skvělá zastírací taktika na brankáře.. nebo bys mohl tou ránou rovnou propálit i jeho, ne?“ ironie v jeho hlase mě donutila narovnat se a samou frustrací si objet stadion. „Znova!“

Večer druhý:

„Přihraj!“

„Nebaví mě to, k čemu to je? Zkus proti mně postavit pětku a garantuju ti, že jí projedu a zavěsím!“

„Ryane, jsi dobrej, ale blbej.. myslíš si, že nikdo jiný neví, že jsi tak dobrej? Že seš sólista? Dají si na tebe pozor, proč je nezkusíš překvapit?“

„Nepotřebuju nikoho překvapovat, zvládnu je i kdyby hráli na pět obránců..“

Večer čtvrtý:

„Přihraj!“

„Přihrál jsem!“

„Jedna přihrávka za zápas? Skvělá bilance! Přestaň mlátit tou holí a přihraj, dělej!“

Večer pátý:

„Přihraj!“

„Kolikrát?“

„Aspoň desetkrát!“

„A pak můžu jít domů?“

„Jo.“

„Fajn.. jedna.. dva.. tři..“

Večer osmý:

„No vidíš, jak ti to jde..“ spokojeně se usmál, když jsem jak ovce zpracoval jeho přihrávku a poslal ji po ledě zpět. Přišel jsem si jako testovací subjekt v sociálním experimentu, kterému vymyli mozek. Osm dní za sebou jsem slyšel pokyn: přihraj! v tolika obměnách, že by Isaak mohl sepsat nějaký samostatný slovník pro tento výraz. Byl jsem unavený. Nebylo to tak, že bych musel trénovat hodinku, dvě po kolektivním tréninku. Ne, musel jsem trénovat do té doby, než jsem udělal, co po mě chtěl, a to bylo třeba i pět hodin! Zkuste si to, týden v kuse nevidět celý den světlo, protože jste neustále na ledě a fakt sexy i když fakt NESKUTEČNĚ otravnej blonďák na vás furt s tím nervy drásajícím úsměvem řve: PŘIHRAJ!

Neviděl jsem si na nohy, a tak jsem mu posílal přihrávky jako ponocný, což ho zjevně fakt dost bavilo. Fakt nevím. Sice jsem ho poprvé porazil a znovu už mě na souboj nevyzval, ale jako vítěz mi po tom všem přišel stejně on. Bobtnal ve mně vztek. Co si do prdele myslí?!

„Fajn, to by stačilo, zítra je ten zápas, tak mazej domů a běž se vyspat.“ Milostivě se na mě usmál a já mu věnoval jeden z arzenálu nic neříkajících pohledů, i když v duchu jsem prováděl neetické praktiky, ve kterých hrála hlavní roli jeho hlava a moje hokejka! Neřekl jsem ani slovo a začal uklízet. Klasicky jsem se tam coural a dělal všechno pomalu a bez života, aby tady dobrý den svalnatý tělo sem vypadnul a já nemusel koukat, jak se převléká a koupe, protože to, že jsem jednou svoje vzrušení onehdá prvně dokázal zamaskovat velkým kopcem pěny by mi asi už podruhé nevyšlo. Štvalo mě to. Cítil jsem se ukřivděně. Byl jsem z těchto nul ten nejlepší, ale kdo tady má tréninky navíc no? Jasně, proč ne, serme na to, že jsem vyhrál nováčka ligy a kanadské bodování! Zlatej Columbus!

Rázoval jsem do šatny, když jsem si uvědomil, že ze sprch se line světlo pootevřenými dveřmi, zatímco tichou chodbou se ozývá pravidelné pleskání vody. Zastavil jsem se za dveřmi a zůstal tam, nehybný a nerozhodný. Ať jsem chtěl, jak jsem chtěl a ať mě štval sebevíc a fakt vás ujišťuju, že moje hladina trpělivosti byla v maximu, kdesi hodně hluboko uvnitř sebe jsem si tyhle chvíle, kdy jsem s ním na zšeřelém zimáku zůstal jenom já, užíval. Neignoroval a neposlouchal jsem ho nejen proto, že bych mu potřeboval ukázat, že někdo jako já fakt nepotřebuje rady do života, ale protože jsem občas ztratil pojem o realitě, když u mě byl moc blízko.

Kousl jsem se do rtu a pokračoval chodbou dál, tohle prostě nedopustím. S takovým zamindrákovaným kreténem!

***

„Dámy a pánové, vítejte v United Center, kde nastoupí domácí Hawks proti Nashville Predators!!“

Hala doslova burácela, otřásala se nadšením, a zatímco diváci se nemohli dočkat začátku, kabina pohroužená do ticha se halila nervozitou. Seděl jsem stranou, bylo mi to fuk. Přestože mi kapitán Amerika promlouval do duše přes týden den co den, můj přístup se nezměnil. Bylo mi to fuk, tenhle zápas, tenhle tým. Nepochyboval jsem o sobě, vyhraju i kdyby to znamenalo nechat tyhle nuly za sebou. Když se Isaak zvednul a začal své ovečky povzbuzovat, provokativně jsem odešel.

Ááá, co mám říkat, já se prostě nechápal. Otravoval mě a prudil, komandoval, řval na mě, bral mi za trest svačinu a nutil přihrávat třeba stokrát, ale něco.. něco..

Zavrtěl jsem hlavou a následoval své spoluhráče, kteří v době mého zamyšlení v hurónském řevu vyrazili z kabiny jako by se chystali těmi hokejkami skolit mamuta. Fakt patetické!

Úvodní formace, moje místo na levém křídle, Isaakův pohled, který se mi snažil něco sdělit, ale já měl pro něj jen strohé mlčení. Náš kapitán vyhrává buly, rychlý pohled a nahrávka na mě, zachytil jsem jeho očekávání, ale ten pud, který byl ve mně zakořeněný od ranného dětství, se prostě nedal jen tak vypudit. Nádech, výdech, klid a pak začít. Zavést puk do pásma, kličkou zmást prvního obránce, prudkým zabrzděním sundat druhého a pak brána a brankář, který nestíhá situaci. Všechno jako by bylo zpomalené, jako by se pohybovali jak loutky, zatímco já jedu dopředu, oni ještě pořád dozadu. Smutné.. Střela a branka. Minuta a dvacet tři vteřin.

Podíval jsem se na Isaaka, který jen rezignovaně zavrtěl hlavou. Cos jako čekal? Fakt sis myslel, že ta večerní nalejvárna obměkčí moji dušinku a já budu srdcař? Naivní. Nenávistné pohledy protihráčů ale i spoluhráčů, když jsem usedl na střídačku, jen ten trenér mě poplácal po zádech. Bylo mi to jedno, jenom kvůli bratříčkování ze sebe vola dělat nebudu..

Opět ten starý známý pocit demotivace, proč se snažit, proč do toho dát maximum? Nedal jsem ani polovinu a skóroval jsem. Isaak byl nasranej, takhle nasranej nebyl ani na tréninku, když jsem se přestal snažit docela a jen občas laxně vystřelil na bránu, aby se neřeklo. Sám byl autorem jedné branky stejně jako další spoluhráč, kterému přihrál a jehož jméno jsem se neobtěžoval zapamatovat. Hra, sada, zápas.. pro mě? Nuda!

Pak, třetí třetina a prásk, prásk, prásk!

Uznávám, že i mě poněkud vyvedlo z rovnováhy, když nasázeli tři góly během necelých pěti minut. Výměna brankářů už stejně nedokázala změnit nerozhodný stav 3:3. Týmový hráč jsem teda nebyl, ale jedno jsem fakt nesnášel – prohru! Přestal jsem se tam teda bezcílně klouzat a najel si na střed, vypíchl protihráči puk a rozjel se na branku, když tam stáli – tři obránci jako neproniknutelná zeď. Došlo mi to, taktika, která byla ušitá mě přímo na míru. Bezděčně se mi vybavila Isaakova slova o předpokládaném plánu proti mně, to jako fakt? Nečekal jsem to, přiznávám a štve mě to, ale nepředpokládal, nevěřil jsem a najednou jsem byl v pasti tří těl, kostka doblikávala poslední vteřiny regulérní hrací doby a já cítil vztek.

No a pak někdo silně udeřil holí do led, přesně tak, jako jí udeřil pokaždé, když mě nutil k další přihrávce. Neptejte se mě, jak jsem v tom zmatku a hluku prostě věděl, že je to on, ale věděl jsem to a trvalo jen půl sekundy, než jsem se rozhodl, než jsem zatnul zuby a napřáhl, ale zatímco všichni obránci se vrhli do předpokládané dráhy střely, já hokejku prudce stočil a poslal puk za sebe. Neotočil jsem se, nemyslel a jen se díval, jak většina haly vyskočila na nohy a ozval se radostný zvuk sirény.

„Vážení diváci, neuvěřitelný zvrat! Kapitán Isaak Navarra přidává svůj druhý gól v dnešním zápase, asistence Ryan Baker!!“

***

V šatně jsem byl jako klasicky poslední, sice už převlečený, ale neměl jsem kam chvátat, zatímco tým šel na jedno v rámci oslavy prvního zápasu a prvního vítězství, já plánoval večer u telky s pizzou, když mé rozjímání nad sýrovou nebo hawaiem přerušily kroky.

Isaak se na mě naprosto upřímně usmíval a hrdě mě poplácal po rameni. Uznávám, že na mě to jeho nadšení taky tak trochu přecházelo, ale nenechal jsem se, dál jsem měl ve tváři ten nic neříkající výraz, aby si třeba ještě nemyslel, že měl náhodou pravdu. To teda neměl, jedna přihrávka rozhodně nic nezměnila a zápas vyhrál můj samostatný únik, ale i tak. Poměrně klidně jsem si začínal uvědomovat, že mám rád tuhle jeho náladu. Tu zápasovou a bylo jedno, jestli prohrával nebo vyhrával. Isaak prostě vždycky věděl, co říct nebo jak se tvářit, aby všechny ty nuly v kabině měly pocit, že jsou něčím víc. Za to jsem ho obdivoval, protože neztrácel hlavu a nikdy se nenechal ničím rozhodit.

Zatímco do mě nadšeně hustil něco z druhé třetiny, co mě jako fakt nezajímalo, já zcela neúmyslně sledoval jeho pohybující se rty. Fascinovaly mě a přitahovaly, bylo jedno, jestli se smály nebo mračily, i když to on moc často nedělal, prostě jsem se nedokázal ubránit otázce, jakou chuť mají. Jsi vášnivý? Nebo na to jdeš pomalu? Líbáš detailně a precizně, jako pracuješ s pukem a nebo bouřlivě a nedočkavě jako křičíš, když vyhrajeme? Olízl jsem si ústa, hrozně jsem ho chtěl políbit. Doslova jsem cítil to nutkání udělat to a nepřemýšlet.

„Ty už mě zase neposloucháš, že jo?“ kapitán se na mě ušklíbl, ale měl moc dobrou náladu, než aby mě pořádně seřval nebo mi naložil další kolečka, jak to dělal, když jsem neposlouchal na tréninku. „Na co myslíš? Vypadáš tak soustředěně.“ Pobaveně se zakřenil a já pokrčil rameny. Myslím na to, že jsi fakt hrozně sexy! Víte nemyslete si, že jsem řešil svůj strach nebo jsem váhal. Nebylo to tak, jak to má většina kluků. Já věděl, co chci a nestyděl jsem se za to. Ale Isaakovo kladné chování ke mně nic neznamenalo. Choval se tak přece ke každému. „No to je jedno.. víš co? Rozhodl jsem se, že tě musím odměnit, abych tě namotivoval k lepšímu výkonu.“ Zářivě se zazubil a já k němu konečně zvedl pozorný pohled. „Jasně, na odměnu slyšíš! Tak povídej, splním ti jakékoliv přání, řekni si! Třeba den volna, nebo zrušit ty večerní tréninky nebo tě pozvu na hambáč nebo-“

„Chci pusu.“

Zasekl se uprostřed pohybu a zatvářil se, jako by si v hlavě potřeboval srovnat, co jsem právě řekl a jestli to byla pravda. Pozvedl obočí, ale neuhnul jsem pohledem, nedal mu nikterak najevo, že to, co jsem řekl, byl vtip nebo nějaká hloupost. Myslel jsem to vážně. Sorry, ale když mi dvakrát tak neodolatelně nahraje na smeč, neumím se prostě držet zpátky,..

„No, hmm.. pusu?“ Poškrábal se trochu nechápavě ve vlasech, ve tváři výraz jako bych na něj promluvil francouzsky a znovu se na mě podíval s poněkud nejistým úsměvem na tváři. Docela mě to pobavilo. Můj vždy naprosto suverénní kapitán že by ztrácel jistotu? Jasně, že jsem si teď přišel na koni! Ležérně jsem se opředl o zeď, strčil ruce do kapes, a aniž bych mu to usnadnil tím, že se třeba usměju nebo začervenám, naprosto vážně a nahlas jsem pronesl:

„Ne jako pusu.. chci se s tebou líbat..“ opět minutka ticha, kdy na mě Isaak koukal, jako bych po něm chtěl amputovat levou nohu. Víte, uznávám, že tohle bylo nefér. Kapitán Amerika vždycky dodržel slovo a když mi jednou slíbil, že mi splní jakékoliv přání, udělá to, to jsem věděl jistě. Takže ano, zneužil jsem toho, ale já to prostě chtěl, chtěl jsem alespoň jednou poznat, jaké to je, jaké to je s ním. Neuhnul jsem pohledem a Isaak se nakonec slabě usmál a pokrčil rameny, jako jsem to dělával já.

„No fajn.. já bych bral ten hambáč, ale ty musíš být prostě vždycky svůj, co?“ neznělo to naštvaně, možná mu to ani není tak odporné. Upřímně se mi zdál tak rozčarovaný, že bych se nedivil, kdyby mu plný význam mého přání ještě ani nedošel. Nepřemýšlel jsem, nechtěl jsem to vědět. Bylo to sobecké, ale pro teď jsem chtěl žít v tom, že líbat se s klukem mu nevadí, i kdyby byla realita naprosto jiná.

Blonďák pochopil, že to myslím naprosto vážně, když jsem dál zarytě mlčel a jen se na něj díval. Zjevně ho to pobavilo, protože se krátce usmál, ale levou rukou se opřel vedle mojí hlavy. Možná jsem se tvářil rádoby drsně, ale rozbušilo se mi srdce. Prvně za hodně, hodně dlouhou dobu jsem se neudržel a sklonil pohled. Cítil jsem jeho vůni, byl tak blízko u mě. Sledoval jsem jeho tričko, když mi skoro až opatrně palcem a ukazováčkem vzal bradu a lehkým nátlakem mě donutil zvednout ji. Odvážil jsem se mu podívat do očí a překvapilo mě, jak klidný vlastně je. On si fakt dokáže zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Naklonil se až těsně ke mně, mezi mými a jeho rty byla sotva patrná mezera, cítil jsem na tváři jeho dech. Jako by mi dával možnost z toho zase rychle vycouvat, uznávám, že jsem asi nevypadal dvakrát jistý svým rozhodnutím. Ale já neuhnul, nechtěl jsem, byl jsem to já, kdo porušil všechna pravidla a překonal tu kratičkou vzdálenost. Sotva patrně se otřel o mé rty, ale i to málo stačilo, abych okamžitě pocítil vzrušení.

Na kratičkou dobu se ode mě odtáhl, díval se mi do očí, ale už se netvářil tak přátelsky, bylo tam něco jiného, něco nezkrotného v jeho pohledu, když tentokrát on neváhal a sklonil se ke mně. Vyšel jsem mu vstříc, pootevřel ústa a on vklouzl jazykem dovnitř. Opřel se vedle mojí hlavy i druhou rukou, měkce vsál spodní polštářek mých rtů a hravě ho skousl mezi zuby, než prohloubil polibek a začal prozkoumávat má ústa. Neumím to popsat, těžko vylíčit, jak zmatený jsem se přitom cítil. A než jsem se nadál, než jsem se stačil pohroužit do toho báječného pocitu, který se mi rozléval tělem, byl pryč.

Skoro zklamaně jsem otevřel oči a díval se na něj, zmateného a nechápavého, že to skutečně udělal. Jenže v tuhle chvíli jsem nechtěl mluvit, nechtěl jsem ho přemlouvat nebo mu něco vysvětlovat, nechtěl jsem, aby si myslel, že to pro mě něco znamenalo. A tak jsem se sebral a rozešel se pryč. Chladně. Bez jediného slova.  

„Hej Bakere,..“ jeho hlas ve mně vyvolal nelibost. Přece jenom po tomhle to, co určitě řekne, nechcete poslouchat. A než to muset slyšet od něj, to jsem se radši otočil a s otráveným obličejem a rukama v kapsách kývl hlavou.

„Neboj, nikomu to říkat nebudu..“ zamumlal jsem s ironickým úšklebkem, ale na Isaakově tváři hrál podezřele klidný úsměv. Sotva patrně zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem říct, že to byla fakt dobrá přihrávka..“ doslova se bavil na tom, jak špatně jsem kryl svoje překvapení, ale nějak se mi to prostě líbilo a za hodně, hodně dlouhou dobu jsem se těsně před opuštěním šaten krátce usmál.