Nepředstavujte si teď náš život jako růžovou knihovnu. To, co se stalo, rozhodně spoustu věcí změnilo. Alespoň u mě.. Byl jsem to já, kdo se na něj teď díval jinak, kdo pozoroval jeho soustředěnou tvář, kdo zbožňoval ten jeho chladně netečný pohled a uštěpačné poznámky, které mi věnoval pokaždé, když jsem ho opět nechal být na ledě déle než ostatní. Přiznávám, poslední dobou jsem to dělal čistě ze sobeckosti, než že by to nějak potřeboval. Byl jsem to já, kdo si potřeboval v prázdné šatně pozdě v noci ukrást několik polibků. Nemohl jsem si pomoct, jeho tělo bylo jako magnet a mě bavilo objevovat všechny ty nové a zakázané věci. Tak strašně dlouho jsem před sebou tajil, co vlastně doopravdy chci. A pak se objevil on a já si uvědomil, jak moc jsem se ve všem pletl. Ne, nedrželi jsme se za ruce, nedělali jsme vlastně na veřejnosti nic pohoršujícího, nikdo skoro nic netušil a pár těch pochybných článků v novinách všichni přičítali spíš tomu, že bulvár už vážně neví, co si vymyslet. A mě to už upřímně bylo i fuk. Protože jsem se s ním cítil tak, jako nikdy dřív. Ta tam byla ta vážnost, ten tam byl ten chladný rozum. Ne, častokrát jsem se přistihl, že jsem u něj doma skoro pravidelně každý den, že ho více pozoruji a míň se soustředím na hru, za což se mi několikrát vysmál. Provokatér jeden!

Ale musím úspěšně konstatovat, že moje časté odměňování, které si teda absolutně vůbec nezasloužil, alespoň posloužilo svému účelu. Nevím, proč to dělal, jestli kvůli mně nebo pro sebe. Ale já si všiml, jak často mi nahrával. Jak neseděl na lavičce a neodpočítával minuty téhle nudy. Ne, naopak, začal se snažit. Možná se v jeho tváři nepohnul jediný sval, ale já to viděl. V každém jeho pohybu, jak párkrát kývnul i na spoluhráče a řekl jim, jak nejlépe zrychlí. Nedělal to moc často, ale občas ano. A když jsem se pokoušel se dostat za jeho záda a vybojovat si tak puk, vždycky jsem v jeho očích viděl tu jiskru. A bral jsem to proto jako dobře odvedenou práci.

Tréninky jsme měli intenzivnější a intenzivnější, museli jsme se připravit. Díky Ryanovo radám jsem ale měl soupeře více než přečtené a dokázal odhadovat jejich strategii.. Snad díky tomu jsem působil v šatně těsně před zápasem stejně sebevědomě jako vždycky. Ryan namísto toho, aby se vypařil, mě sledoval. Věděl jsem, že něco takového mu přijde naprosto zbytečné a k ničemu, ale já úspěšně ignoroval jeho kyselé arogantní úšklebky. Byl prostě takový.. A já si prostě musel chtě nechtě přiznat, že jsem to na něm miloval. Každý jeho pohled, který mi věnoval. Ať už vášnivý nebo chladně ironický. Byl můj.. A přesto mi jeho oči přišly dnes tak zvláštní. Byl zamlklejší, mnohem víc soustředěnější. Celý stadion si ještě před začátkem několikrát projel, nacházeli jsme se na cizí půdě, ne doma. I když u něj to bylo jiné, ještě nedávno byl tohle jeho domov.. A já z něj vycítil, že je nervóznější. Ne, že by to dal na sobě znát, ale já už v té jeho netečné tváři dokázal číst víc, jak si sám myslel. Kluky jsem podpořil širokým úsměvem, vynadal jim do hovad, nahodil i nějaký ten vtip a se slovy, že ty Modrokabátníky nakopeme do prdele, se vyřítili hlasitě z šatny. Už je také po jednom vítal komentátorův hlas, ale já jsem se v šatně zdržel. Chytil jsem hnědovláska za ruku a zdržel ho tu, dokud všichni neodešli. Díval jsem se mu do očí a neuhnul, potřeboval jsem, abychom byli všichni stoprocentně soustředění.

„Děje se něco?“ Mé modré oči hledaly v těch jeho zlatých odpovědi, prohlížel jsem si každičký detail jeho tváře. Ale jeho oči zůstávaly neměnné a chladné. Sotva patrně zavrtěl hlavou, pokrčil rameny a vytrhl se mi.

„Bakere.. “ Zastavil jsem ho opět na místě, sledoval jsem jeho dres s číslem 14, evidentně chtěl prostě jít dál, ale nakonec si to rozmyslel a znovu se na mě podíval. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem tady pro něj, ať už se mu v té jeho krásné kebuli honí cokoliv.. Mohl mi to říct. Nikdy jsem nepocítil k nikomu tolik, možná jsem byl moc starostlivý, moc vážný, moc ochranářský. Ale prostě jsem si ho nechal proniknout až moc k tělu a teď musel žít s těmi následky.. Hráli jsme proti týmu, který opustil. Chápal jsem, když bude mít obavy, pochybnosti.. Dobře, je to Ryan Baker! Ale i tak, cítil jsem, že je něco špatně. Pátral jsem v jeho tváři, ale on se jenom ušklíbnul, přišel ke mně blíž a drze si ukořistil jeden rychlý polibek, a mně v tu chvíli bylo fuk, jestli to někdo viděl.

 „Tahle póza ženské při krámech Vám nesluší kapitáne. Jestli nepohneš tím zadkem, bude pryč celá první třetina..“ S těmi slovy ale už vážně zmizel na led se trochu rozehřát. Jen jsem nad ním protočil očima, je to vážně pitomec. Že já si tady vlastně naprosto zbytečně plácám játra. Jakmile jsem vjel na led, atmosféra mě celého opět pohltila. Dostavil se ten klasický pocit adrenalinu, vzrušení z toho, jestli to dopadne dobře nebo ne. Cítil jsem na sobě pohledy spoluhráčů. Možná jsem byl nervózní, jo, byl. Ale nic jsem na sobě nedával znát, cítil jsem tu zodpovědnost, to, že já jsem ten, co jim má dávat naději. A ať už to mohlo vyznít stupidně, nebo vážně: Já vážně věřil, že když do toho dáte všechno, budete hrát týmově a hlavně budete věřit samy v sebe, můžete vyhrát nad kýmkoliv..

Rozhlédl jsem se, stadion praskal ve švech, ačkoliv jsme tu byli jako hosté, naši věrní skalní fanoušci dorazili i sem a jejich hlasitý jásot doléhal k mým uším, nemohl jsem zklamat ani je... Na velké tabuli se odpočítával čas do začátku, pár sekund. Připravil jsem se klasicky na buly, pohledem zkontroloval všechny svoje spoluhráče, kteří byli rozmístěni na svých pozicích. Píšťalka rozhodčího, v tu chvíli jsem vypnul. Neřešil jsem nic, vůbec nic. Krátký pohled do očí svého protihráče, jen jsem se ušklíbl, ani nevěděl, jak rychle přišel o puk, který jsem poslal hned k hráči za mnou. Ten okamžitě nabral rychlost. Začali jsme namísto naší klasické ofenzivy přecházet k trochu agresivnější hře. Jak bylo naprosto jasné, dostat nahrávku k Ryanovi bylo skoro nemožné, když ho obkličovali skoro tři hromotluci, jako kdybychom mi ostatní byli naprosto neškodní.. To jste se fakt tak moc nepoučili?

Díky naší taktice neustálého tlačení a okupování jejich strany, kličkování a rychlým reflexům, se nám podařilo zaskórovat hned v první třetině, ačkoliv jen se štěstím, protože protihráč střelu těsně tečoval.. Dostal jsem se k puku, prudce zabrzdil, natlačil hráče v opačném dresu na mantinel - ne zrovna šetrný bodyček, objel bránu dokola a pohledem ho hledal. Byl tam, zrovna se uvolnil, čekal na nahrávku. Když v tom mu někdo uštědřil ne zrovna pěkný hit ze strany, on ztratil balanc a ztratil se mi na chvíli z dohledu. Ocitl jsem se nakonec obklíčen, nahrál prvnímu volnému, ale puk k němu nedorazil. Protihráči byli silnější, mnohem rychlejší a najednou jsme se stejně museli stáhnout. Začali jsme dělat chyby, začali zmatkovat. Trenér nás střídal o sto šest, ale stejně jsme najednou začali prohrávat.. Bylo to až neuvěřitelné, ale Ryan se k puku nedostal ani na konci druhé třetiny. Viděl jsem mu to na očích, tu zuřivost, ten vztek, protože ho neustále blokovali a jakmile se uvolnil, nikdo mu nenahrál. Ve třetí třetině nastal ale zvrat, přeci jenom to nebyl nejlepší střelec jen tak pro nic za nic.. Namísto sólování, ačkoliv se uvolnil a mohl jít sám na bránu, nahrál. Kupodivu jsem to nebyl já, kdo dostal po ledě naprosto perfektní přihrávku přímo do rozjezdu. Onen Rusák, který ho častoval zkurveným sólistou, zaskóroval na remízu. Viděl jsem to, jak se k němu přiřítilo pár lidí z týmu a s hlasitým povzbuzováním ho poplácali po ramenou.. A já tam jen stál a sledoval ho, jak neví, jak se s tím vyrovnat, jak nejspíš ani sám neví, proč přihrál. A pak, na malý okamžik, se naše oči střetly.. Já na něj jenom pyšně kývnul, za tohle ho čeká teda bohatá odměna. Ale zápas tedy rozhodně ještě nebyl u konce. Atmosféra by se dala krájet. Opět další buly, tentokrát jsem ale prohrál..

Přestal jsem vnímat své okolí, začal jsem chladně kalkulovat situaci, vypíchnul protihráči puk přesně ve chvíli, kdy se rozmachoval a sám se najednou dostal před bránu. Stačilo pár pohybů, rozmachoval jsem se ke střele, když jsem to uviděl.. Píšťalka rozhodčího a pak jen dva různé dresy.. Jeden z nich patřil Ryanovi, který se právě dostal do střetu s jedním hráčem Jackets. Nejenom, že na sebe nadávali, doslova se do sebe pustili. Stadión burácel, nevím, proč se tak stalo. Všichni jen přihlíželi nebo se spíš začali s ostatními bít taky. Nevěděl jsem, co dělat a jako klasicky nezůstal jen nečinně stát a přijel přímo k nim. Tohle nedělej Ryane, to je to poslední, co teď potřebujeme! Nestojí ti to za to..

Ve chvíli, kdy jsem se k nim dostal, jsem už viděl, jak si oba uštědřili pár ran. Sám jsem si prudce sundal helmu, dobruslil k nim a snažil se situaci nějak vyřešit! Byl jsem to já, kdo čapnul Ryanovo rivala za rameno, prudce otočil k sobě, ale to jsem netušil, jakou ťavku dostanu sám, přímo do nosu. Pak se to semlelo, salva těl, co mě odstrčila jako hadrového panáka. A já už pak jen cítil, že ztrácím rovnováhu, tvrdá ráda o mantinel, kluziště se stává mlhavým, led se pode mnou naklání a pak už jen tupá rána do hlavy. Viděl jsem rozmazaně, snažil se probrat, ale chlad, co se vinul kolem těla, byl silnější. V puse jsem ucítil pachuť krve, ve spáncích mi tepalo.. Směsice křičících hlasů, slyšel jsem, jak brusle narážejí do ledu těsně vedle mě, jak se někdo nade mnou sklání..

„Isaaku!“..

A pak už se mi svět ztratil úplně.