Znovu a znovu a znovu..

Snažil jsem se a marně, nikdy jsem se nestrefil tam, kam jsem mířil. A že já jenom málokrát minul. Sledoval jsem ruce v rukavicích, jak se třesou a nechtějí přestat, nedokázal jsem to zastavit. To, co se stalo na zápase, přehrávalo se mi to dokola a dokola. Znovu jsem se napřáhl a vystřelil a znovu mimo.. Proč jsem se nedokázal strefit? Neviděl jsem.. Kdykoliv jsem vystřelil, svět se změnil v jednu velkou rozmazanou šmouhu.. A já to nedokázal změnit. Stalo se mi v životě spoustu zranění vážnějších než tohle, tak proč jsem to měl pořád před očima? Kdykoliv jsem se rozjel, kdykoliv jsem zamířil na bránu, cítil jsem to. Tu úzkost, ten strach z toho, že znovu všechno zahalí tma. Nedokázal jsem se toho zbavit.. Naštvaně jsem vykřikl a odhodil hokejku stranou, až stejně jako puky před ní narazila do plexiskla.

„Isaaku..“ Nevšiml jsem si ho ani přijíždět, když jsem se držel za hlavu a snažil se uklidnit zběsile bijící srdce. Až jeho tvář přede mnou, tu jsem viděl jasně, jako kdyby někdo odkryl tu temnou oponu. Viděl jsem do jeho ustaraných zlatých očí, viděl jsem tam tu lítost, ten strach a obavy. Chtěl jsem se na něj usmát a říct, že jsem v pořádku, ale nedokázal jsem to. Pro jednou jsem já, vždy optimistický a usměvavý kapitán týmu, nebyl v pořádku. A nedokázal jsem to skrývat. Míchalo se ve mně tisíce pocitů, zlost, vztek, frustrace, odevzdanost.. Nechápal jsem to, protože ať doktoři udělali jakékoliv vyšetření, řekli mi, že jsem fyzicky v pořádku.. V naprostém pořádku.. Tak proč jsem se tak necítil?

Chytil mi mé třesoucí se dlaně do svých rukou, konečně jsem k němu vzhlédl. Neměl jsem ale co říct. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl. Upřímně jsem teď nechtěl, aby tady byl. Chtěl jsem.. Ne, já potřeboval být sám.

„Bude to v pohodě..“ Ujišťoval mě, ale já slova plynoucí z jeho úst neslyšel. Ne, cítil jsem se zhrzený a podvedený a nechtěl tohle slyšet. Doktoři tvrdili to samé, tak proč se mi tohle děje? Zavrtěl jsem hlavou a vysmekl mu ruce, pomalu jsem doklouzal po ledu, sesbíral hokejku a beze slov se vydal do šatny. On mě ale následoval, rozhodně mě nechtěl nechat samotného.

„Co se děje?“ Mohl by sis prosím přestat hrát na starostlivou mámu? Nechtěl jsem tvoji lítost, Ryane.. Ne teď. Odhodil jsem rukavice i výzbroj stranou a prudce se na něj otočil.

„Co se děje?“ Ironicky jsem se ušklíbl. „Nejsem v pořádku, Ryane.. Nedokážu ani udržet hokejku, já.. já..“ Těkal jsem očima po místnosti, hledal správná slova, bál se to vyslovit. Bál jsem se přiznat si tu pravdu, kterou už ale musel dávno pochopit sám.

„Kdykoliv se rozjedu na bránu, kdykoliv se napřáhnu. Nevidím.. Já prostě.. Nevidím.“ Svět se mi rozmaže a zachvátí mě panika.. Stejně jako na zápase, když jsem jenom zůstal stát, jako přimražený. Jak jsem nebyl schopný vnímat křik lidí, hlasy doktorů, jenom jsem sledoval, jak se mi dlaně chvějí a já nemůžu dýchat, topím se a ztrácím.. Díval se na mě se směsicí obav i pochopení a nepřestával to opakovat..

„Bude to dobré, zvládneme to. Chce to jen cvik, nemůžeš čekat, že budeš tak brzo v pořádku a..“ Umlčel jsem ho jedním pohledem, nechtěl jsem, aby tohle říkal. Uměl jsem si to spočítat sám.

„Nechápeš to!“ Pěstí jsem udeřil do kovové skřínky, až hlasitě zarachtala. „Já nejsem jako ty! Pro mě je hokej všechno! Je to celý můj život! Baví mě každá minuta tam venku, tam na ledě.. Dýchám pro to, žiju pro to, plním si sny!.. A teď? Jen se na mě podívej..“ Byl jsem ošklivý, byl jsem na něj zlý. Nechtěl jsem mu to říkat, ale neovládal jsem se. Sledoval jsem zarytě zem, nechtěl jsem se dívat do jeho očí! Nechtěl jsem nic.. Cítil jsem se podvedený, zrazený vlastním tělem, polapen ve vězení, co jsem si sám vybudoval.. Zavřel jsem oči, snažil jsem se uklidnit. Když jsem ucítil jeho horké dlaně na svých tvářích, jak mě donutil se na něj podívat. Jak nic neříkal, jenom tam tak stál. Svěsil jsem dlaně podél těla, sklonil se a políbil ho do vlasů.

„Promiň..“ Objal jsem ho, zaryl mi obličej do bílého trička, zatímco já ho pevně svíral v náručí.

„.. promiň, Bakere..“ Hořce jsem se ušklíbl, znovu ho políbil do jemných vlasů, než jsem ho pustil, hodil na sebe červenou mikinu s velkým logem Hawks na zádech, ironie, mohl jsem ji snad ještě vůbec nosit? A s taškou přes rameno šatnu opustil. Musel jsem pryč, na vzduch, přišel jsem si, že se tam dusím.. Bez hokeje jsem nebyl nic, vůbec nic. Nic jiného jsem neuměl!

Musel jsem být sám, nemohl jsem dnes jít k němu, ne, místo toho jsem šel k sobě do bytu, který jsem využíval zřídkakdy a málokdo o něm věděl. Byl daleko za městem a já si potřeboval pročistit hlavu..

Jenže doma to bylo ještě horší. Hodil jsem klíčky na linku a posadil se na sedačku. Pohledem jsem zkoumal byt, všude na stěnách, všude v poličkách byly vystavené fotky, medaile, diplomy, ceny.. Nemohl jsem se na to dívat, snad jako šílený jsem začal všechno z těch polic vyhazovat, slyšel, jak medaile s cinkotem dopadají na podlahu.. Nevím, jak dlouho jsem běsnil, než jsem se zády opřel o studenou zeď, sjel po ní dolů a vjel si prsty do vlasů.. Zavřel jsem oči, ale té vzpomínky, kdy jsem slyšel, jak někdo volá mé jméno a já nevidím nic než nicotu, jsem se nezbavil..

Dalších několik dní jsem tréninky vynechával, za prvé nechtěl jsem vidět spoluhráče a odpovídat jim na otázky, na které jsem neznal odpověď, nechtěl jsem si na něco hrát.. A nechtěl jsem potkat jeho, možná to ode mě bylo sobecké, ale vyhýbal jsem se mu, jak jen to šlo.. Celé dni, snad i týdny, jsem strávil po doktorech, jedno vyšetření za druhým, praktici i specialisté... Doktoři mě chtěli připravit na další zápas. A verdikt všech dohromady zněl jasně; jste naprosto v pořádku.. Neměl jsem náladu, neměl jsem chuť cokoliv dělat. Ztratil jsem to zapálení, ztratil jsem tu snahu, protože pokaždé, když jsem si stoupnul na led, cítil jsem, jak se mé dlaně opět třesou a já to nedokázal zastavit..

Jednou večer, když jsem ležel na gauči a dokola si pouštěl poslední zápas, přehrával ho, stopoval, hledal chyby, hledal tam odpovědi a stejně zbytečně, mě vyrušil domovní zvonek. Nikdo neměl vědět, kde bydlím.. Namísto mámy a jejího dokonalého koláče za dveřmi stál on. Sledoval mě s kamenným výrazem. Čekal jsem nadávky, čekal jsem výčitky, cokoliv. Protože já mu neodpovídal na smsky, neodpovídal na hovory. Nebyl jsem naštvaný na něj.. Jen mi ze mě bylo špatně a nechtěl jsem, aby on tohle viděl.. On ne.. Ale Ryan po mně hodil tašku s veškerou výstrojí a věcmi na trénink a poručil mi, že trénovat jdeme.

„Tohle je k smíchu, Bakere..“ Pronesl jsem ironicky, hodil tašku na zem a zapadnul zpátky do bytu. Ale jeho slova mě ukovala na místě.

„Ty jsi k smíchu Isaaku. Je mi jedno, i kdybys byl hluchoněmej a na vozíčku! Jsi kapitán Hawks a tímhle sebelitováním to nezlepšíš! Co ty víš, třeba to chce jen trénink..“ Už jsem chtěl protestovat, když on vzal tu tašku, vzal mě za ruku a táhnul ven z bytu. Kde se v něm vzalo tolik nadšení a energie jsem vážně netušil, ale něco v jeho tváři mě donutilo to zkusit. To odhodlání, ta jistota, že to bude dobré. Asi jsi by vážně dobrý herec, Ryane.. Ale něco v jeho očích mi dalo naději, naději, že to možná vážně přejde..

Trénoval mě tvrdě a neústupně. Já jsem nadával, nedokázal jsem od něj ani zachytit přihrávku.. A on mě furt ujišťoval, neúprosně na mě neustále střílel, neustále mě podpichoval a hecoval. Ale stejně jsem se nezlepšil, jako kdybych měl blok, nedokázal jsem se přes to dostat dál. Ale nemohl jsem ho zklamat, ať už jsem se vztekal, jak jsem chtěl, dělal jsem to pro něj. Jen a jen pro něj.. A on mě takhle ven tahal každý, každičký den. Ani si neuvědomoval, jak těžké pro mě bylo se každý den na ten led postavit a vědět, že to nezvládnu, že je to k ničemu. A když jsem takhle večer si opět sundával výstroj a ukládal ji do skříňky, on seděl vedle mě a pozoroval mě. Vyprávěl mi o tréninku, jak se kluci těší, až znovu nastoupím. Potřebují trochu popíchnout, potřebují zpátky svého kapitána. Že se nám blíží zápas.. Ale já ho neposlouchal.

„A ten Jack, normálně si tam hraje na hroznýho pána. Měl bys mu ukázat, že..“

„Ryane..“ Prohrábl jsem si vlasy a zabodl do něj modrý pohled.

„Co je? No fakt, je jak ..“

„Ryane!“ Zopakoval jsem hlasitěji, aby mi začal věnovat pozornost. Zaklapl jsem skříňku, snad láskyplně přejel po čísle a jméně vyryté na ní, Isaak Navarra, číslo 1, snad až nostalgické a ironické, prsty mapoval jednotlivá písmena, pohledem zakotvil na slově - kapitán.. A pak dlaň s povzdechem stáhnul. On mlčel, sledoval mě nervózně i starostlivě.

„Končím..“

„Jak jako končíš? Dáváš si tenhle zápas stopku, já vím..“

„Ne, ty to zase nechápeš. Ukončuji smlouvu s Hawks..“ Viděl jsem, jak se mu oči překvapeně rozšířily. Nadechoval se k protestu. Ano, hokej byl můj život, byl moje všechno.. Smutně jsem se usmál. Nikdo nedokázal pochopit, jak mi to trhalo srdce, které už teď bylo na malé kousíčky. Ale musel jsem, pro dobro týmu, byl jsem k ničemu, jen se mi to každý bál říct nahlas. S těmi slovy jsem ho chytil za ruku a chtěl jít pryč, domů, zapomenout.. Zapomenout na tu prázdnotu a žal, co mi svíral srdce. Krátce jsem se na něj pousmál, a přitom jsem věděl, že už nic nebude jako dřív.

„Jdeme domů..“