Hodiny odbíjely devátou, když jsem ve slušivém černém saku, společenských kalhotách a bílé košili vystupoval z výtahu. V pozadí hrála jakási monotónní hudba, sál byl osvícen měkkým světlem lustrů, všude samá saka a vůně drahých parfémů. Nespokojeně jsem si ukazováčkem odtáhl košili, co mě škrtila u krku a nekonvenčně pár knoflíčků rozepl. Bylo tu horko a já se necítil vůbec příjemně a nebylo to jen tím, že zatímco naprosto každý v dosahu deseti metrů měl po boku ženu v různém stádiu připitosti, já se proplétal mezi hosty sám. Zabodával se do mě jeden pohled za druhým a já je všechny ignoroval. Jack, spoluhráč, kvůli kterému jsem měl na hraně čelisti monokl a protržený ret, přimhouřil oči a díval se, jak procházím kolem, zatímco já měl dostatek zdravého rozumu, abych se co nejrychleji ztratil v davu z jeho očí, nejsem žádnej drsňák a je prostě trochu rozdíl, když vás dvoumetrové hovado narazí na mantinel ve výstroji a nebo na vás hází vražedný pohled a usrkává u toho tequillu. Nechápal jsem, proč mě sem Isaak vůbec tahal. Co jako čekal, že si dám s klukama pivko a pokecáme o tom, jaký má stará dobrý prsa?

Vzdychl jsem. A v tu chvíli jako by se všechno kolem rozzářilo, když se z davu zamračených tváří vynořila ta jediná, která se na mě upřímně usmívala, dokonce mi i zamával. Lhal bych, kdybych nepocítil úlevu a skoro až vděčně jsem se vydal přímo k němu, což byla asi chyba, protože po zjištění, že se drží za ruku s nějakou blonďatou holkou, mi ten sotva patrný úsměv ze rtů zmizel a nahradilo ho strohé zamračení.

„Ryane, už jsem se bál, že nedorazíš..“ shrnul jsem svou odpověď do kývnutí hlavou a místo toho si ho pořádně prohlédl. Skvěle padnoucí kalhoty, tmavá košile, skoro až drze ohrnuté rukávy, ze kterých vykukovaly jeho svalnaté ruce. Pokaždé, když se nadechl, napnula se černá látka na jeho širokých ramenou a hrudníku a já tím byl tak magicky přitahován, tak polapen tou představou, co se asi ukrývá pod tím zbytečným kouskem oděvu, že jsem ani nevnímal, když mi představoval tu holku, co se tak okatě věšela na jeho rameno. Pozornost jsem jí začal věnovat až ve chvíli, kdy afektovaně vypískla a pohodila hlavou s bohatě zvlněnými vlasy.

„No ne, Ryan Baker, to je vážně skvělé!“ přestože jsem jí věnoval jen kratičký pohled, okamžitě jsem věděl, kde jsem tuhle zlatokopku se zbožným pohledem na Isaaka už viděl. Byla to ta moderátorka, která s námi dělala před nedávnem rozhovor. Znalecky si mě prohlédla, spokojeně pokývala hlavou, než si všimla mého zraněného rtu a spráskla ruce.

„Kdopak ti to udělal? Někdo během zápasu? Nebo někdo ze spoluhráčů?“ blýskalo jí v očích, už se nejspíš viděla se žhavou novinkou ve zprávách v šest. „Oh, nebo jsi se popral kvůli dívce?“ koketně se ovinula Isaakovi kolem paže, zatímco já nespouštěl pohled z blonďáka. Nechápal jsem to. Přece jsem to viděl, věděl jsem, že i jemu je tahle holka protivná, tak proč pořád tiskl její ruku a usmíval se na ní? Proč ji vzal kolem ramen a podával jí novou sklenku šampaňského? Byl jsem zmatený, jakože vážně zmatený. Včera na té ošetřovně, včera, kdy jsi to byl ty, kdo mě líbal, kdo přerývavě dýchal a v jehož pohledu byl chtíč, nemýlil jsem se, byla to pravda, tak sakra proč jsi tady a hraješ si na hodného kluka téhle slečny Daisy?!

„Upadl jsem.“ Neodtrhl jsem pohled od jeho očí, stále se na něj díval chladně a bez emocí, i když vztek mnou cloumal stále víc a víc. Neuměl jsem to pojmenovat, snad jsem žárlil, nevím, ale měl jsem nutkání křičet, že takhle to nebylo! Cítil jsem se podvedený a zrazený, proč jsi mě teda neodstrčil, proč jsi mi dovolil udělat to podruhé? Pevně jsem stisknul zuby k sobě a ve chvíli, kdy se na vteřinku otočil ke své partnerce, která zrovna nepříliš lichotivě komentovala pozadí své kolegyně, jsem se vypařil.

Zakotvil jsem si to na baru a poručil si dvojitou vodku. Překvapeně jsem sledoval, jak si ke mně sednul jeden z mých spoluhráčů - vysmátý Rusák a nadšeně chtěl se mnou popíjet jejich národní pití, avšak nejen, že jsem neměl náladu, ale nějak se ve mně ozývala provokace proti Isaakovi, udělat něco natruc, vyvolat konflikt, narušit ten jeho harmonickej tým, protože on pořád narušoval můj harmonickej a donedávna spokojenej osamělej život! Stačilo nadhodit pár hesel jako Stalin a SSSR a milej Rusák s nadáváním odešel. Přitáhl jsem si flašku, co tu po něm zbyla a pustil se do ní.

Po třech hodinkách veselého popíjení mi to všechno začínalo být jedno. Všechno se se mnou příjemně pohupovalo, hrál jsem si s prázdnými panáky a usmíval se něčemu, co bylo vtipné jen v mé hlavě nebo možná tragikomické, kdo vlastně ví, každopádně mi někdo položil ruku na rameno a otočil k sobě. „Co tady sakra děláš, Bakere?!“

Kapitán Amerika se tvářil jako by měl každou chvíli upustit páru ušima a jen očima těkal z jednoho prázdného panáka za druhým, zatímco já se jen slabomyslně usmál.

„Utužuju vztahy, jak jsi říkal, umím říct rusky zasranej sólista, chceš to slyšet?“ ironie mě neopouštěla, spíš jsem měl najednou spoustu odvahy říct mu pěkně od plic, co se mi nelíbí, ale když jsem vstal, protože ten pravý ruský akcent jsem v sedě prostě nebyl schopný pochytit, to dá rozum, zavrávoral jsem, nohy se mi zapletly jedna do druhé a já už se viděl dávat si čelovku s podlahou, ale byl tam, zatraceně, zase tam byl, aby mě chytil, aby mě chrabře zachránil jak nějaký podělaný děcko a mě to v tu chvíli rozpálilo do běla, protože jsem se fakt cítil jako malej smrad, o kterého se stará jak o malého bráchu, zatímco je odtržen od dospěláckýho rozhovoru s prsatou blonckou, protože tak to prostě společnost chce, on a ona, dokonalý pár, Disneyho hrad a zvonec a konec.

Odstrčil jsem ho od sebe a hodil na něj uražený výraz, to fakt neviděl, jakou křivdu jsem musel snášet? Chápal jsi vůbec, jak jsem se musel přemáhat, abych ti to řekl - ne jednou ale dvakrát a teď jsem se za to cítil jako školák nachytaný na hruškách, to fakt nebylo fér. A jo, měl jsem jí jak z praku!

„Jedu domů..“ utrousil jsem uraženě a rozešel se pryč, samozřejmě co nejdůstojněji, i když se řada mých kolegů uchechtla, jak jsem si to vrávoral kolem. Sakra, proč musí bejt můj život tak na hovno? Netuším jak, ale nějakou záhadou jsem se dopajdal až na parkoviště, a zatímco jsem se prohledával, někdo po mě hodil sako.

„To sis tam zapomněl.“ Isaak se tvářil odtažitě, jasně ještě buď nasranej! Pak se na mě podíval a povzdechl si. „A tohle taky.“ Zacinkal klíčkama od Lamba a zvedl je do výšky, když jsem po nich neohrabaně hmátnul, a ještě mě stačil druhou chytit, protože jsem samozřejmě v letu ztratil rovnováhu. „Odvezu tě domů.“

„Nejsem žádný malý děcko.“ Vztekal jsem se a snažil se mu ty klíčky sebrat, ale nedalo mu moc práce se mi ubránit. Pozvedl obočí.

„Ne, jsi rozumnej, citově vyrovnanej dospělej, kterej se vůbec nezlil jak dobytek a vůbec nechce jet v tomhle stavu autem. Nasedni a buď rád, že tě nenechám táhnout si prdel sockou!“ nasupeně jsem vydechl, ale poslechl jsem. Nebudu si lhát do kapsy, chtěl jsem být s ním, chtěl jsem ho mít sobecky jenom pro sebe, běsnil jsem z představy, že se vrátí za tou krávou a bude se s ní držet za ruku a vypadat jako reklama na americký sen.

Sledoval jsem ho celou cestu mlčky, stačilo říct mu ulici, kde jsem vlastnil luxusní byt a on věděl, kam jet, nebyl náhodou rodák z Chicaga? Světlo pouličních lamp se mu odráželo ve tváři a já se cítil provinile, ale zároveň nějak podivně spokojeně.

I cestu do střešního apartmá jsme absolvovali v tichosti, odemkl byt, protože jsem nebyl schopný trefit se do zámku a oba jsme vešli. Byt byl strohý, skoro to vypadalo, jako by byl úplně nový a nepoužitý, žádné rodinné fotky, oblíbené předměty, kytky, sošky, koberečky, prostě nic, bílé holé stěny, studená podlaha a elegantní, leč strohý nábytek. Isaak pokýval hlavou.

„Vidím, že si se tu už zabydlel..“ poznamenal ironicky, prsty přejížděl lesklé plochy a rozhlížel se po prostorných místnostech. Mlčel jsem, sundával si sako a naučeným gestem u toho zapnul blikající záznamník, z něhož se okamžitě ozvala strohá, neosobní věta:

„Ryane, tady táta. Proč mi neodpovídáš na zprávy? Viděl jsem tvůj včerejší zápas, kolikrát ti musím opakovat, že když děláš forhendovou kličku, musíš si víc najet a pak-“ odhodil jsem sako na poličku a vytáhnul záznamník ze zásuvky, fakt jsem neměl náladu, evidentně jsem se prochlastal do hluboké deprese a litoval jsem, že tu Isaak stojí a zamyšleně se na mě dívá. Chtěl jsem jít spát, zhasnout, zamknout, zavřít oči a tvářit se, že nic neexistuje. Začal jsem si rozepínat košili, ale mé neohrabané ruce byly jak dvě tupé lopaty a já ztrácel trpělivost, ale právě když jsem chtěl prostě naštvaně škubnout, chytil mé ruce do svých Isaak a svěsil mi je podél těla. Beze slova se sklonil a začal rozepínat knoflíček po knoflíčku.

Bušilo mi srdce, to fakt stačí tak málo, abych kvůli tobě ztratil hlavu? Ani se mě nedotýkal, nesvlékal mě v zápalu vášně a já i přesto cítil vzrušení tak šílené, jako bychom se už nazí váleli v posteli. Fakt smutné. A pak, jako rána prknem po hlavě, tu byla zase ona, jak ho majetnicky drží za ruku, jako by se do světa snažila vykřičet, že tenhle krásný mladý úspěšný kapitán patří k ní, že je to tak v pořádku, že to tak příroda chtěla a že někdo jako já nemá právo ani o něm přemýšlet, natož mít tu drzost vyžadovat od něj polibky.

„Proč to nemůžu být já?“ ach ta opilecká nekontrola, proč jsem nedokázal prostě držet hubu a tvářit se, že se mě to netýká? Byly to dva polibky, nic víc, neměl jsem právo chtít po něm cokoliv jiného a věděl jsem to a nechtěl jsem si to přiznat. Zvedl jsem k němu pohled a jeho oči byly zmatené, věděl jsem, že ho svými otázkami přivádím do rozpaků, ale já se to jenom snažil pochopit.

„Nevím, jak to myslíš..“ usmál se tím svým neutrálním úsměvem, který měl rezervovaný pro všechny a já si jen povzdechl. Věděl jsi to moc dobře,..

„To je fuk, už běž..“ zamumlal jsem a rozešel se do ložnice, neobtěžoval jsem si sundávat kalhoty nebo tak, zapadnul do peřin a chtěl prostě jenom přestat existovat, ale ozvaly se kroky, matrace vedle mě se zhoupla a než jsem se nadál, skláněl se nade mnou, jeho teplá dlaň neomylně našla mou tvář a jeho rty se přitiskly na mé, nemyslel jsem, nevnímal svou ješitnost, nepřemýšlel nad následky, otevřel jsem je a okamžitě polibek prohloubil, nedočkavě si dobýval jeho nedostupná ústa a rukou kolem jeho krku si ho přitahoval blíž. Fakt, myslíš, že mi tohle můžeš jen tak dělat?

Když se ode mě odtrhl, čekal jsem, že odejde, ale jen si rozepnul košili, hodil ji do křesla pod oknem a zapadnul na druhou půlku mé obrovské postele. Překvapeně jsem na něj zíral, ale jen mi přes hlavu přehodil deku a sám se uvelebil, zavřel oči a v místnosti nastalo ticho. Nic jsem nechápal, absolutně nic!

***

Když mě až v brzkém jitru probudilo, jak se opatrně zvedá z postele, už jsem byl při smyslech natolik, aby mnou otřásala vina a já radši dál držel oči zavřené a dělal, že hrozně tvrdě spím. Jo, hanba mě fackovala a kdo ví, jestli se mu po tom včerejším výstupu budu moct podívat do očí, ale právě díky tomu, že jsem si hrál na Růženku, se stalo něco, co se mi prostě neomylně vrylo do paměti.

Už oblečený a hotový se nade mě sklonil a sotva patrně mě políbil na tvář. Jeho dlouhý povzdech se zdál býti unaveným. Přitáhl mi deku až k bradě, a ještě před tím, než se definitivně vytratil z mého prázdného bytu, zamumlal:

„Bože, ty jsi pitomec.. místo té dětinské žárlivosti by ses měl radši zamyslet, u koho doma jsem vlastně skončil..“