Postavil jsem se na své klasické místo levého křídla, pokrčil nohy v kolenou, hokejku volně položenou na ledě a zavřel oči, svět utichl, stadion zmizel, křik se vytratil a byl jsem tam jen já. Rituál, který mě naučil táta ještě jako malého kluka na rybníku za domem, ta koncentrace, neumíte si představit ten tlak, jaký na vás dopadá každý zápas, když vidíte ty stovky tváří, které na vás spoléhají. Já ale dnes nebyl nervózní kvůli zápasu, ačkoliv jsme byli ve finále a od vítězství nebo prohry nás dělilo už jen pár zápasů. Snad vás nepřekvapí, že náš epický konec měl proběhnout právě s Columbusem. Vždycky jsem měl spíš smůlu, ale teď nešlo o mě.

Pohledem jsem zabloudil doprostřed kluziště, kde z místa na místo popojížděl Isaak. Proti němu stál kapitán Jackets a provokativně se usmíval, nedivil bych se, kdyby mu předhazoval jeho zranění. Upíral jsem na našeho nejlepšího centra pohled, muselo to pro něj být těžké. Ale já mu věřil.

Trénoval jsem s ním každý den a neříkám, že nebylo náročné mít denně dva plnohodnotné tréninky, a ještě se snažit na zápasech. Ne, že bych teď pod novým kapitánem změnil názor a Jacka jsem prostě nezačal poslouchat, ale teď už nešlo o mě a moji sólovou kariéru, já jsem potřeboval, aby tým postoupil, chtěl jsem ho dotáhnout do play off, chtěl dojít až do finále Stanley cupu, protože Isaak potřeboval motivaci, potřeboval svůj cíl. A tak jsem makal, snad nikdy ve své kariéře jsem neměl tak dobré výsledky, ale když se mě nadšeně ptali, kde je ta změna, co mě vlastně tak nakoplo, že nejenom že vedu tabulku střelců, ale taky jsem zůstal v Chicagu zatím nejdéle za poslední dva roky, s úsměvem jsem odpovídal, že je to prostě pro tým a nelhal jsem, Isaak byl prostě jako jádro Hawks a bylo úplně fuk, že tam nebyl.

Rozhodčí se postavil mezi ně dva a zvedl ruku s pukem, hluboce jsem se nadechl a utkání začalo.

Hned od začátku bylo jasné, že zatímco v našem týmu vládne chaos, Blue Jackets jsou na vrcholu sil a prvních deset minut bylo výhradně v jejich působení. Kluci byli zmatení, Jack na ně křičel nepochopitelné příkazy, oni zase nadějně koukali na Isaaka, kterému se tahle role neoficiálního kapitána rozhodně nelíbila a všechna ta pozornost, to očekávání, které se k němu upíralo společně s tolika očima, ho znervózňovalo. Dělal chyby, i když měl šanci, sám do útoku nikdy nešel a radši předal puk některému jinému útočníkovi a sám se stáhnul. Povzdechl jsem si, chápal jsem to, vážně, nebo jsem se alespoň snažil se vcítit do jeho situace a kdykoliv se na mě podíval, neváhal jsem mu dát najevo, že je to v pořádku, ať se vykašle na všechny kolem a hraje jen pro sebe, ale nebylo to k ničemu. Na ledě byl stále méně času, puk posílal od sebe aniž by cokoliv zkusil, na spoluhráče se radši moc nekoukal.. Isaaku, ale no tak!

Stál jsem za modrou, když mi přihrál Rusák a já rychlým pohledem zkontroloval Isaaka. Viděl mě, stačil jsem na něj kývnout, viděl, jak se rozjel k bráně. No sláva! Rychlým pohledem zkontrolovat situaci a pak už jsem svou pověstnou rychlostí vyrazil proti soupeřově brance, sledoval obránce, jak se stahují ke svému golmanovi, ale i přesto jsem viděl tu skulinku, tam přesně pod levou tyčkou!

„Isaaku!“ zařval jsem, byl tam úplně sám, chtěl jsem mu nahrát, ale to už jsem si všiml, že zpomalil, zastavil a z ruky mu vypadla hokejka. Bez rozmyslu jsem vyhodil puk ze třetiny a zastavil u něj.

„Zakázané uvolnění!“

Chytil jsem ho za ruku. „Hej, Isaaku, Isaaku! Podívej se na mě, no tak,..“ zvedl ke mně oči a zatřásl hlavou, jeho pohled se změnil, ruka se přestala třást. Vážně jsem ho dokázal uklidnit jen já? Pustil jsem jeho zápěstí a on beze slova zamířil na střídačku. Sledoval jsem ho zoufalým pohledem, tohle jsem fakt nechtěl, to to vážně bylo k ničemu? Nevnímal jsem křik, kolem mě se prohnali protihráči i ostatní útočníci, ale tomu, aby Columbus naprosto precizně zakončil útok gólem už zabránit nestačili.

Nepromluvil se mnou ani slovo až do chvíle, kdy jsme odešli o přestávce do šaten. Posadil se, svěsil hlavu a vzdychl. Nevypadal naštvaně, nebyl rozčilený, jeho tvář byla klidná a rezignovaná. Tohle jsem vidět nechtěl, tohle bylo to poslední, co jsem dokázal překousnout. Otevřel jsem pusu, ale jako by věděl, co bude následovat, jen se na mě slabě usmál a krátce zavrtěl hlavou.

„Měl bych zůstat na střídačce.“ Jeho oči, ty živé, veselé a bouřlivé oči, které vždy jiskřily, byly najednou jako mrtvé, prázdné, slepé,.. Nevěděl jsem, co mám dělat, takhle to přece neskončí, nemůžeš přece přijít o to, co tak moc miluješ..

„Jo, to bys měl..“ Jack se postavil doprostřed kabiny s rukama v bok a tvrdě koukal na Isaaka, jako by byl jenom nějaká věc, součástka, co se podělala a on už ji nepotřebuje. Vypěnil jsem, na to, jak jsem dokázal být vždy klidný a odtažitý od jakýchkoliv situací v kabině, teď jsem udeřil hokejkou do země tak prudce, až se rozlomila na dva kusy a já tím přitáhl pozornost snad každého hráče.

„Ne! Isaaku, nesmíš to vzdát, musíš to zkoušet dál!“ vůbec jsem si Mexičana nevšímal, díval jsem se na tebe, na tvůj obličej, který prostě nemohl pochopit, proč mi na tom tak záleží, proč to pořád řeším a nedám ti už konečně pokoj, ale já ti nechtěl ublížit, nechtěl jsem tě zranit tím, že si tímhle budeš muset projít znovu, ale viděl jsem tě, viděl jsem, jak dřeš, jak se snažíš, že to jde, takže jsem se nedokázal smířit s tím klidným přijmutím reality.

„Jenom tam překážíš. Sedíš na střídačce. Chlapi, jdeme!“ Jackova slova byla pro blonďáka jako hřebíček do rakve, poznal jsem to v jeho tváři, jak bolestně se zarážejí do už tak rozjitřené rány, jak ti hlava hlesá a ty jenom koukáš do země. Cítil jsem zlost, jako bych to byl já, komu někdo bere sny.

„Nikam nejdu.“ Prohlásil jsem pevně, pořád stál před ním, pozoroval ho, provrtával pohledem. Zvedl hlavu a jeho oči mě prosily, ať už toho nechám.

„Ryane..“ ten tvůj tón, ani nevíš, jak hrozně mě to vytáčelo!

„Bakere, okamžitě běž na led!“ Jackovi docházela trpělivost, ale já už toho měl dost. Nemohli už pochopit, že jsem to myslel smrtelně vážně? Nemohl jsi pochopit, že když přestaneš věřit ve svoje sny, přestanu já věřit v ty svoje? Pořád ti sakra ještě nedošlo, že můj sen je prostě jenom hrát vedle tebe? Díval ses mi do očí a v nich se odráželo poznání.

„Řekl jsem to už jednou a řeknu to zase – já mám jen jednoho kapitána.“ Ačkoliv jsem mluvil k Jackovi, neodvrátil jsem se od Isaaka. Neústupný, nezdolný,.. to tys mě naučil stát si za tím, co miluješ, takže to s tebou nevzdám tak snadno. „Budu ti nahrávat tak dlouho, dokud to nezvládneš, rozumíš?!“ 

„Já taky..“ na rameno mi přistála velká ruka Rusáka, který se na mě dobrácky usmál a pak zůstal stát vedle s pohledem upřeným na svého bývalého kapitána.

„I já..“ to byl obránce, se kterým jsi do omrzení trénoval rozehrávky, vstal a po něm další a další a najednou jsem nebyl jenom já, kdo to s tebou odmítl prohrát, byl to celý tým, který za tebou stál. Jen jsi na to koukal a nic nechápal, vůbec jsi nechápal, proč to dělají, ale já jo.

Protože to ty jsi byl ten, kdo nás všechny spojoval.

Po návratu na led si snad každý všiml té šílené změny. Ačkoliv jsi na prsou neměl kapitánské céčko, to k tobě se upíraly všechny ty nejisté pohledy a já se musel jenom smát, protože blonďák jako vždycky věděl, co má říct. Harmonie a klid, to bylo přesně to, co teď šumělo na střídačce, i když jsme prohrávali. Jeho pohled, změnil se.

Vhazování, rychlé střídání hry, napadání, kličky,.. diváci bouřlivě povzbuzovali nás i je, protože utkání nabralo úplně jiný směr, rvali jsme se o každý puk. A Isaak byl jako středobod vesmíru, jistý uprostřed formace, který udržoval hru, který nahrával, hnal hráče dopředu, ten soustředěný pohled, přesně proto jsem chtěl hrát s tebou, protože to dávalo hře úplně jiný rozměr. Zhodnotil situaci, pohrával si s pukem a dával nám tak čas se přesunout do útočného pásma, najel jsem si k bráně, Isaak prudce vystřelil, střela zasvištěla vzduchem a já ji jen ztečoval do odkryté brány. Neudržel jsem se, po kolika měsících se ve mně nahromadil adrenalin a já se ho zbavil ve chvíli, kdy jsem zvedl ruce nad hlavu a vítězoslavně zakřičel. 1:1, ale o stav nešlo. Tvoje ruka, to, jak si se na mě díval a byl ledově klidný. Usmál jsem se a tys mi úsměv šťastně oplatil.

„Asi jsi to tomu svému chudáčkovi udělal v šatně, aby se mohl soustředit, co Bakere?“ to kolem mě projel Dylan, jeho přitažlivý, leč vypočítavý obličej jsem měl jen kousek od sebe, stačilo se natáhnout a vrazit mu, ten vztek, vidět ho po tom všem, jak se usmívá, měl jsem před očima každý Isaakův raněný pohled, každý naštvaný výkřik jen kvůli tomuhle pitomcovi, který mě kdysi toužil zesměšnit před týmem tak moc, že byl ochotný hrát si se mnou na zamilovaný páreček a pak všechno zničit a teď jsem měl neodolatelnou chuť vytřískat z něj duši, omlátit o něj hokejku a mlátit mu hlavou o led, dokud konečně nebude zticha. Periferně jsem viděl, jak k nám jede asistent mé branky, nechápal jsem to, to si nevzpomínáš, jak tvoje problémy začali? Přesně tady a stejně chceš uklidnit situaci, jsi fakt až moc velkej dobrák. A v tu chvíli ze mě všechna ta agrese vyprchala. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv.

„Copak, závidíš?“ Dylan na mě zůstal překvapeně koukat, jak jsem se klidně usmíval, rozhodčí stáhnul ruku, která byla natažená mezi námi a já bez toho, abych mu věnoval další pozornost, jsem ho objel. Isaak u mě prudce zabrzdil, a i on vykuleně koukal, jak si protahuju naražené rameno.

„V pohodě, Bakere?“ musel jsem se uchechtnout, to jsem fakt vypadal tak zabijácky, že jsi vypadal tak šokovaně? Pokrčil jsem ledabyle rameny a podíval se mu s úsměvem do očí.

„Jasně, hvězda utkání jsi přece ty..“ provokativně jsem se ušklíbl a rozjel se na svoje místo, protože utkání pro nás teprve začínalo.

Minutka tikala, čas ubíhal, utkání neztratilo nic ze svého napětí. Najížděl jsem si k bráně, byl jsem úplně sám, nechráněný, pouze mladý obránce nervózně stál před brankářem a sledoval mě, chtěl zabránit mé střele, ale já už nebyl zasranej sólista. Když nic jiného, ty hodiny a hodiny strávené s ním na ledě mi daly hrozně moc, nemyslete si, že jsem to byl jen já, kdo na něj křičel a nahrával a nutil ho střílet, Isaak byl jeden z nejšikovnějších hokejistů, jaké jsem znal, jeho práce s pukem, to, jak dokázal udržet hru v útočné třetině, tomu se prostě nikdo jiný nevyrovnal. A já už uměl číst v jeho pohybech, znal jsem jeho gesta tak důvěrně, že jsem věděl, co udělá, věděl jsem, že mě sleduje, že to zvládá, v tom on vynikal – nebyl nejrychlejší, nebyl nejlepší střelec, ale měl něco, co většina hráčů ne. On uměl hrát chytrý hokej, a proto jsem věděl, že i když já jeho nevidím, on mě ano, že promýšlí všechny varianty, že vyhodnocuje situaci, a proto jsem těsně před bránou zabrzdil a plynulou kličkou se k brankáři otočil zády. Vystřelil jsem zpátky do středu kluziště, bez rozmyslu, bez plánování, protože jsem prostě věděl, že Isaak tam někde bude. A měl jsem pravdu.

Chytrým obloučkem setřásl svého bránícího hráče a najednou byl v prostoru před bránou úplně sám. Clonil jsem brankáři výhled, nenechal se vytlačit obráncem z brankoviště, zvedl jsem pohled, ale to už Isaak napřáhl, nevymýšlel žádné složitosti, nepřipravoval žádné kličky nebo finty, napřáhl se a zamířil do pravého horného rohu, přímo do toho slepého místa, které ho tak proslavilo. A pak už se ozvala jen siréna a na kostce začal zelenočerveně blikat obrovský nápis GÓL!