„Myslíš, že jsi něco víc, Bakere?“ Dylan mě přimáčkl na plexisklo a zblízka se mi vysmíval do obličeje. Protočil jsem očima. Byl mi ukradený, nechápal jsem, proč má tu neodbytnou potřebu honit si ego. Ale měl jsem si líp vzpomenout, jaký dokáže být.. „Jsi jenom malej teplouš! Pořád máš rád společné sprchy?“ pohled mého bývalého spoluhráče zabloudil k brance, kde Isaak kličkoval s pukem tak jednoduše, jako by tam byl jenom on sám a nikdo jiný. Zatrnulo ve mně. Ne, tohle ne.. Dylan se škodolibě usmál. „Tak běž a podrž kapitánovi jako hodnej chlapeček..“ bylo mi jedno, že mé někdejší pravé křídlo je mnohem větší a mohutnější než já, v tu chvíli jsem zapomněl na zápas i svou pověstnou netečnost, v tu chvíli jsem chtěl jen aby zaplatil za to, co řekl. Ne proto, že by nebyla pravda, že jsem jenom zasranej teplouš, ale protože si dovolil do toho zatáhnou Isaaka.

To já byl první, kdo ho udeřil, pěst v rukavici mu přistála přímo v obličeji, když jsem křičel, ať drží hubu, ale jak se dalo předpokládat, Dylan si to nenechal líbit.  Překvapení z mého nečekaně prudkého útoku zmizelo vzápětí a už jsme byli v sobě, rozhodčí marně pískal, stadion bouřil nadšením, ale já nic z toho nevnímal. Nemohl jsem to dovolit, nemohl jsem někoho nechat, aby házel na Isaaka tuhle špínu. Dostal bych nejspíš fakt otřesným způsobem přes hubu, ale jako světlo na konci tunelu, měl jsem s tím počítat.. kapitán Amerika, fakt mě musíš pořád zachraňovat, viď? Nechtěl se s Dylanem prát, znal jsem ho, takhle on problémy neřešil, ale útočníkovi Jackets to bylo fuk a okamžitě, jak se ho blonďák dotkl, ohnal se a nečekaně tvrdou ranou ho poslal k zemi. Sledoval jsem to, jak se bitka rozjela až moc, na chvilku se mi ztratil z očí a až pak jsem ho viděl na zemi. Odstrčil jsem od sebe Dylana s nebývalou razancí, prodral se mlátícími spoluhráči a okamžitě kleknul vedle svého kapitána, jehož oči se unaveně zavíraly. Z koutku úst mu tekla krev, stejně jako mu červená tekutina slepovala pramínky vlasů na čele a mě to vyděsilo. Tak silně jsem ho snad nikdy necítil.. strach. „Isaaku!“..

Prudce jsem se probudil a posadil se, zrychleně dýchal, po zádech mi stékaly kapičky potu. Nikdy mi na ničem nezáleželo, ale když tam ležel, když nereagoval na moje volání, když se ho doktoři marně snažili probudit a pak ho odnášeli na nosítkách ze hřiště, tehdy jsem si uvědomil, že o něj mám čistý a upřímný strach, že všechno to, co jsem v sobě nechtěl pojmenovávat, že ten čas strávený s ním nad hraním videoher nebo na tréninku, že to všechno zdánlivě nedůležité přerostlo v něco naprosto vážného. Isaaku, opravdu jsem se o tebe tehdy bál.

Vystrašeně jsem pohlédl na druhou stranu postele, kde on, hlavu obvázanou bílým obvazem, klidně spal. Nedalo mi to, musel jsem položit ruku na jeho tvář, jeho rty, jeho hrudník, musel jsem se ujistit, že dýchá. Do tiché noci se ozval sotva patrný smích.

„Zase to děláš..“ zněl rozespale, ale pobaveně a já jen pohodil vzdorně hlavou a zase si lehl. Nemohl jsem si pomoct. Když přemluvil sestřičky v nemocnici, že mu dohromady nic není, jenom ho bolí hlava a další cétéčko už nepotřebuje, odmítl jsem ho odvést domů. Místo toho jsem ho odvezl do svého bytu, nastěhoval ho do svojí postele a pokaždé, když tvrdě usnul, chodil jako blázen kontrolovat, že ještě pořád žije. Uznávám, bylo to docela paranoidní, ale já ho tam viděl, na ledě, v nemocnici, na všech těch přístrojích, s kapačkou a na všech vyšetřeních a prostě.. nemohl jsem si pomoct, nechtěl jsem o něj přijít.

Jeho mohutná ruka se přehodila přese mě a on mě přitáhl k sobě. Nebránil jsem se.

„Jsem v pohodě.“ Zašeptal ospale.

„Slibuješ?“ já fakt vím, že jsem byl jako malé dítě, ale byl to přece on, kdo mě tak vytrvale lákal do svého přátelského světa a já už teď nechtěl být sám. Jeho rty se mazlivě dotkly mé tváře.

„Slibuju..“

Ráno jsme se naopak klasicky pohádali, když jsem opětně odmítl jít na ranní trénink, abych se o něj postaral a on mi s klasicky vážným pohledem kapitána Hawks nařizoval, že musím, protože je to moje práce. Se zamračením jsem mu udělal snídani, odnesl ji do ložnice, asi desetkrát se ujistil, že mi dá vědět, jak dopadne jeho dnešní kontrola a pak už mě se smíchem vykopnul z mého vlastního bytu. Že on si to volno normálně užívá?!

Zase nebudu přehánět a říkat, že jsem teď byl miláčkem kabiny, ale situace se docela dost změnila. Když jsem vešel, už se nestávalo, že by všichni zmlkli a jen na mě nepřátelsky zírali, ani jsem už neslyšel hlasy za zády, které nenávistně pronášely: zasranej sólista, podělaná hvězdička nebo malej spratek. Tiše jsem pozdravil a zbytek mých spoluhráčů mi odpověděl, než se zase klasicky rozjel hovor. Pár kluků se mě hned ptalo na Isaakův stav, vědělo se, že je teď u mě. Všichni to přičítali tomu, že Isaakovo rodiče bydlí moc daleko od stadionu, ta kráva Daisy, se kterou chodil, mu to tak ošklivě vrátila a já cítím vinu, protože otřes mozku měl kvůli rvačce, kterou jsem vyvolal. Byli jsme přece kamarádi, trávili spolu skoro všechen čas. Měli ho div ne za mého staršího bráchu, co se o mě (až moc láskyplně) stará a nebylo nic divného na tom, že se o něj teď zase starám já. Isaak si fakt dokázal vytvořit neproniknutelnou masku heteráka, docela mě to bavilo.

Samotný trénink mě moc nebavil, náhradníkem za Isaaka byl zvolen Jack, který mě samozřejmě stále naprosto nesnášel a pořád po mně chtěl nesmyslné úkoly jen proto, aby mě ztrapnil, ale i přes to jsem se snažil to úplně neodflákat, ještě by se to dozvěděl Isaak a všechno by mi zatrhnul! Spíš jsem ale celou dobu sledoval hodiny nad brankou a jen odpočítával čas, kdy už budu moct tady odtud zdrhnout.

V předsíni mě uvítala vůně něčeho fakt lákavého a já našel pana kapitána v bílé zástěrce v kuchyni. Jeho blonďaté vlasy byly zase klasicky upravené a obvaz pryč. Jen na čele měl stále patrnou jizvu, třebaže stehy už byly venku. Opřel jsem se ve dveřích a jen ho tiše pozoroval. Bavilo mě si ho prohlížet, když se na něco soustředil, vypadal totiž naprosto stejně když porcoval kuře, jako když střílel na bránu. Bral všechno tak vážně, miloval jsem na něm to, jak do všeho dával maximum, co dodat, prostě můj hrdina!

„Budeš tam stát a zamilovaně na mě koukat?“ uvědomil jsem si, že se na mě s úšklebkem dívá. Pozvedl jsem obočí.

„Nefandi si tak..“ odvětil jsem a vešel do místnosti, abych zvědavě zjistil, co vlastně dělá. „Jak dopadla kontrola?“ jasně, že mi poslušně poslal sms, ale chtěl jsem to slyšet od něj. Prsty jsem se sotva patrně dotkl jizvy na jeho čele a on se široce usmál.

„Bakere, tváříš se jako bych měl nádor na mozku. Jsem v pohodě, všechno dopadlo dobře, vyšetření jsou v pořádku. Zítra chci nastoupit do zápasu.“ Přimhouřil jsem oči.

„Neřekli ti, že máš odpočívat?“ takže z toho dítěte, které se v noci ujišťovalo, že vážně neumře, jsem se přeorientoval na rodiče. Jsem fakt multifunkční. Isaak se zazubil.

Konečně si přestal všímat vaření a všiml si taky konečně mě! Vpletl mi dlouhé prsty do vlasů a přitáhl mě k sobě, ale to já mu obmotal ruce kolem krku a z té pusinky na uvítanou, kterou mi chtěl původně dát, jsem udělal pořádný polibek. Zjevně jsem ho fakt bavil. Objal mě kolem pasu a natiskl na zeď. Ale! Koukám, že už ti je vážně dobře! Jazykem jsem prozkoumával jeho ústa a teprve když mi docházel vzduch, drze jsem ho kousnul do spodního rtu. Zůstal jsem na něj upřeně hledět, což ho opět, to jsem fakt tak vtipnej?, rozesmálo.

„Neboj se. Byl to jenom otřes mozku. Když to nepůjde, budu na ledě míň.. lepší než ty budu i se zlomenou nohou.“ Ocenil jsem jeho humor krátkým zavrčením, čímž jsem si od něj vysloužil pobavený úsměv, ale i tak jsem se k němu opět natáhl a políbil ho, tentokrát na krk, vlhkou cestičkou putoval až k lemu jeho trička. Promiň Steve, na jídlo teď nemám ani pomyšlení.. A kupodivu ani kapitán Amerika zjevně neměl v plánu přikázat mi umýt si ruce a zasednout ke stolu, protože mi přetáhl mikinu přes hlavu a s mou pomocí vysadil na kuchyňskou linku. Když jsem ho nedočkavě zbavoval trička, přemýšlel jsem, jak jsem vydržel mít ho čtyři dny v posteli a ani se ho nedotknout!

***

„Jsem tu s kapitánem Hawks Isaakem Navarrou, který po jednozápasové stopce kvůli těžkému otřesu mozku k překvapení všech nastupuje do zápasu. Pane Navarro, je o vás známo, že jste dříč a srdcař, opravdu se cítíte natolik dobře, abyste dnes hrál?“ hnědovlasá reportérka poblázněně házela na Isaaka sladké úsměvy, protočil jsem očima a sledoval kapitána s velkou jedničkou na zádech, jak jí mile odpovídá, že doufá, že bude všechno v pořádku. Procházel jsem kolem a jen se na něj škodolibě usmál.

„Copak kapitáne, užíváte si svých pět minut slávy?“ Isaak mi jediným gestem ukázal, že za tohle si dám pár koleček, ale jen jsem se pousmál a následoval zbytek týmu na led. Cítil jsem se lehčí a volnější, než když minulý zápas sledoval jen u mě doma na televizi a psal mi smsky, že se tam ploužím jak jeho teta s artritidou. Nerad to přiznávám, ale byl jistotou a stabilním bodem týmu a bylo to vidět, jak všichni kluci nadšeně protahovali končetiny a místo zmatků a stresu se tvářili klidně a spokojeně. Isaak uměl fakt zázraky.

Utkání začalo v rychlém tempu, protože když kapitán Trýznitel nebyl přítomen na trénincích ani zápasu, byl jsem řádně odpočatý, to víte, Jackovo povely mě prostě nechávaly chladným, měl jsem energie celý kamión a aktivně napadal soupeře, vybojovával puky, vrhal se do zdánlivě neproveditelných šancí a vůbec, překvapeně jsem si uvědomoval, že mě to baví. Že jsem tam opravdu, ale jakože vážně rád, že mě baví hokej, líbí se mi to napětí, adrenalin mi koloval žilami.. a pak jsem instinktivně poslal přihrávku nečekaně za sebe místo do brány. Obránce nepřečetl mé pohyby a ležel na zemi, aby mi zabránil ve střele a teď mu zděšeně docházelo, že to byl jenom trik, ale žádná rána nepřišla. Nechápavě jsem se otočil, Isaaku, kde sakra jsi?!

Stál uprostřed kluziště, levačkou se držel za hlavu a díval se na svou pověstnou pravačku, která se v těžké rukavici doslova otřásala. Zapomněl jsem na hru, ignoroval soupeře, kteří naše oslabení hned využili a zaútočili, protože já dokázal vnímat jenom jediné.

„Isaaku, Isaaku! Jsi v pořádku?“ zvedl ke mně pohled, ale zdálo se mi, že mě vůbec nevidí. Ten pohled, rozostřený a zmatený, jako by mě v tu první chvíli vůbec nepoznal, jako by mě snad ani neslyšel. Pustil jsem hokejku a zatřásl s ním. „Isaaku!“

„Dobrý, dobrý..“ pohodil hlavou a zhluboka se nadechl, než se na jeho tváři objevil úsměv. „Jsem v pohodě..“ zavrtěl jsem hlavou, ten úsměv jsem mu vůbec nevěřil, v obličeji byl mrtvolně bledý a ruka se mu stále klepala. „Vážně, jen se mi trochu točí hlava, asi jsem se přecenil..“ pořád jsem na něj koukal, rozhodčí pískal pauzu a na led se nahrnuli kluboví doktoři. Sledoval jsem, jak mu pomáhají ze hřiště, nic jsem nechápal. Byl to přece jenom otřes mozku ne? K tomu mi samozřejmě zakázali ukončit zápas, což ve mně přirozeně vyvolalo takový vztek, že jsem dostal pět minut + do konce zápasu za napadení soupeře, takže to vyšlo nastejno. Vrtalo mi to hlavou. Byl jsem vždy spíš skeptik než optimista, takže jsem v tom stále něco hledal. Možná to vážně jenom přehnal a potřeboval víc odpočívat.. ale já měl divný pocit, kterého se ne a ne zbavit. I přes jeho protesty se opět stěhoval na noc ke mně, i když jsem si pak musel vyslechnout přednášku o tom, že jsem neměl provokovat a prát se, protože mě bylo zapotřebí na ledě. Pche, kecy..

Ráno byla postel vedle mě prázdná, sice způsobně ustlaná, ale prázdná. Zabručel jsem si pro sebe něco o idiotech a pitomcích a šel se oblíkat, protože mi bylo jasné, kde toho blbce, co měl nařízený absolutní klid, najdu. Stadion zářil do černé noci jako maják a jen mě přesvědčil, že jsem se nemýlil. Ledabyle jsem na sebe naházel výstroj a rozešel se na led, sice jsem měl v plánu ho seřvat, ale bylo mi jasné, že i přes to tu bude chtít zůstat, takže si s ním alespoň zatrénuju, ale něco mě zarazilo.

Rány, které se ozývaly, jsem identifikoval jako puk narážející do plexiskla. Nechápavě jsem vzhlédl a uvědomil si, že je to Isaak, který stojí před brankou, kolem něj všude na hřišti desítky puků a on jeden za druhým střílel na branku, jenže se dělo něco, co mě donutilo doslova vytřeštit oči. Míjel. Ne jednou, ne dvakrát.. dobrá nadpoloviční většina střel šla mimo síť, narážela do plexiskla, bouchala o mantinel, cinkala o tyčky,.. viděl jsem na něm ten vztek, frustraci, s jakou ve zběsilém tempu posílal puky na bránu, ale jeho rány míjely. Pravá ruka se mu třásla tak viditelně, že hokejka v jeho ruce doslova poskakovala.

Nebyl jsem schopný hnout se z místa.

Něco bylo hrozně, hrozně špatně..