Seděl jsem v obýváku, tupě zíral na televizi a jen občas ledabyle vzhlédl a podíval se na blonďáka, který v kuchyni chystal večeři. Za celý den jsme spolu neprohodili ani slovo. Isaak se mi vyhýbal a já kontakt s ním nevyhledával. Nechápal jsem to. Řekl mi to sice už včera večer, ale ani teď jsem nebyl schopný poskládat ta slova za sebou tak, aby dávala smysl. On přece nemohl skončit, nemohl se vzdát té jediné věci, kterou miloval, která ho dělala šťastným. Měl pravdu, nechápal jsem to, ale nebylo to tak, že bych nechápal jeho strach, já nechápal tu jeho rezignaci. Kdyby se tohle stalo mně, nikdo by se nedivil, že jsem se na to tak jednoduše vykašlal, ale no tak, Isaaku, ty přece nejsi takovej..

Uznávám, ty tréninky byly náročné, nešlo mu to a den ode dne byl protivnější a výbušnější, snažil jsem se trpělivě a klidně pokračovat, snažil jsem se vžít do jeho situace, ale přišlo mi, že mě pořád jen odstrkuje, že z nějakého mě neznámého důvodu nemám právo se do tohohle vměšovat. A mě to mrzelo. Chtěl jsem mu pomoct. Jak na mě křičel v šatně, to jsem nečekal, nikdy bych si nepomyslel, že Isaak je něčeho takového schopný a tím spíš mě to děsilo, vypovídalo to o jeho zoufalství víc než jeho slova. Nezlobil jsem se, nemohl jsem se na něj zlobit, vždyť ani on na mě nedokázal být zlý a ještě předtím, než se mi omluvil, věděl jsem, že to nebylo mířené proti mně, a přesto.. mrzelo mě, že mi nedovolí být vedle něj. Jako bych byl děcko, co má jenom blbé nápady, tak se na mě díval, když rezignovaně odcházel z kluziště po dalším neúspěchu. Nechtěl jsem ho trápit. Vždyť já ho miloval snad tím víc..

Ať jsem se snažil ho chápat a podporovat, jak jsem chtěl, tohle jsem prostě přijmout nemohl. Cítil jsem se ukřivděně, to tys mě přece donutil se na to upnout, tys ve mně probudil zase tu lásku a zájem a teď mě o to připravíš? Podíval jsem se, jak bez jakéhokoliv výrazu krájí zeleninu, v bytě bylo naprosté ticho. Bolestně jsem zavřel oči. Připravíš o to sebe, Isaaku?

***

Zapnul jsem si chrániče hrudníku, přetáhl přes ně dres, do pusy strčil chránič zubů a na hlavu helmu, než jsem opustil kabinu uprostřed Jackova proslovu. Jasně, Isaak měl rozhodně větší právo být pod tlakem, ale byl jsem to já, na koho se to napětí a frustrace přenášela. Měl jsem špatnou náladu. Víc než to, doslova jsem zuřil. Dnes večer, po zápase, měla proběhnout tisková konference, kde se mělo oficiálně oznámit Isaakovo rezignace na post kapitána. Jack byl doslova nesnesitelný, jak se promenádoval šatnou s kapitánským céčkem na dresu a já neměl chuť to déle sledovat. A aby toho nebylo málo, když jsem vyjel na led, abych se trochu protáhl, všiml jsem si, že Isaak stojí s trenérem a manažery na střídačce. Černý elegantní oblek, přesně mu padnul, lidé křičeli jeho jméno a on s úsměvem mával na své fanoušky, ale ten úsměv byl neupřímný, doslova falešný. Protože jeho oči přímo křičely, že mu tohle divadélko trhá srdce. Když se pak naprosto stejně usmál na mě a snad čekal, že mě tím ukonejší, něco se ve mně zlomilo. Strohé kývnutí hlavy a netečný výraz, bylo to tu zase.

Apatie. Rezignovanost. Nejdřív jsem to díky tobě našel a teď to kvůli tobě zase ztrácím..

Jack rozdal panovačně instrukce, ale přesto že jsem neprotestoval, věděl jsem, že já ho poslouchat nebudu. Pro mě nebyl kapitánem. Pro mě už ani ten tým nebyl týmem. Už jsem to byl zase jenom já.. zasranej sólista.

Zápas začal. Povely, které na mě křičel Jack a pak i trenér, když jsem na výzvy nového centra nereagoval a tvrdošíjně si razil cestu kolem protihráčů, abych naprosto perfektní střelou zakončil během první minuty zápasu. Cítil jsem se prázdně a odevzdaně. Cítil jsem v zádech ten pohled, tvůj pohled, ale nedokázal jsem se přinutit na tebe podívat. Protože víš, mě to taky bolelo. Protože to celé byla moje vina a tys přišel o své sny.

Tři samostatné úniky, tři góly. Žádná asistence, žádná nahrávka. Trestné minuty naskakovaly nebývalou rychlostí, stačilo tak málo k tomu, abych se nechal vyprovokovat, vlastně nebyl jsem to já, kdo se schválně připlétal, kam jsem neměl, dráždil svými kličkami, které zesměšňovaly jak mé spoluhráče, tak protivníky? Potřeboval jsem se vybouřit? Chtěl jsem dostat přes hubu a potrestat se? Možná ode všeho trochu, stejně už na tom nezáleželo. Třetí třetinu jsem se ani nesnažil dostat k puku, nebránil jsem, nedojížděl. Proč? Bude to zase stejné, stejně nudné a jednotvárné, stejně nezáživné.

Vyhráli jsme čtyři nula, ale ani jsem se neobtěžoval zůstat na ledě a oslavovat s ostatními. Já neměl totiž sebemenší důvod. Cestou k šatnám mě zastavil. Věděl jsem, že tam budeš. Jeho pohled, tak naštvaný a zoufalý zároveň.

„Co to děláš?“ díval jsem se na něj s nezájmem, arogantně přehazoval chránič z jedné strany úst na druhou a jen pokrčil rameny.

„Víš, co to je, dívat se na tebe, jak si tam jezdíš a je ti to všechno fuk? Víš, jaký to je vědět, že zatímco ty to děláš div ne z donucení, já už nebudu mít možnost se tam postavit zpátky? Mrháš svým talentem a kašleš na něco, co pro mě bylo vším. Chápeš to?!“ pozoroval jsem ho pořád stejně chladně, protože moje vina byla pořád větší a hlubší a já cítil jen strach. Strach, že mě jednou začneš nenávidět, protože to kvůli mně jsi o to přišel. Beze slova jsem ho obešel a vešel do šatny.

***

Už převlečený jsem seděl na tiskovce, podepřenou hlavu, pohled upřený do prázdna a jen tam tupě seděl a mlčel, nevnímal svět okolo. Všichni byli tak usměvaví a nadšení, jako by bylo všechno naprosto perfektní. Isaak pronesl srdceryvnou řeč o své lásce k týmu a svém zranění, které mu nedovoluje už dál hrát. Pohrával jsem si se skleničkou a tvářil se, že mě se to netýká. Dokud jedna z natěšených reportérek neoslovila také mě.

„Pane Bakere, v posledních zápasech bylo vidět, že jste si s bývalým kapitánem hodně sedl, bude vás mrzet jeho odchod? A co nový kapitán, navážete s ním na perfektně rozjetou sezónu?“ konečně jsem k ní zvedl znuděný pohled a krátce zavrtěl hlavou.

„Žádného nového kapitána nemám. Můj kapitán byl Isaak. Rozhodl jsem se, že s hokejem skončím..“ asi tak dvě minuty bylo hrobové ticho, jak se na mě všichni nechápavě koukali. Ale jediný, na koho jsem koukal já, ten jediný se zatvářil bolestně, zatímco stovky otázek na mě vychrlil snad každý reportér v místnosti. Ale já místo odpovědí odšoupl židli a vstal, pryč, hlavně už to nemuset řešit. Ale kapitán Amerika musel opět zachránit situaci. Někdy to na tobě fakt nesnáším, víš to?

Vyběhl za mnou do chodby a chytil mě za ruku. „To si snad děláš srandu!“ chvíli to vypadalo, že mi samou nasraností jednu natáhne.

„Nedělám. Nebaví mě to. Vrátím se do Kanady, budu tam hrát na rybníku za barákem a bude mi fajn..“ pokrčil jsem ledabyle rameny, doslova jsem viděl, jak jsi zmatený. Chtěl jsi se mnou nejspíš zatřást, abych se vzpamatoval.

„Ryane, ty vůbec nevíš..“ ale přerušil jsem ho. 

 „Ale jo, Isaaku, vím, jsem jenom děcko, co nic nechápe a hokej pro něj nic neznamená..“ zpříma jsem se mu podíval do očí. „A víš co? Máš pravdu, nechápu to, nechápu to, že jsi to mohl tak snadno vzdát.“ Moje maska netečnosti byla najednou příliš chatrná. A já se na tebe už nemohl jen tak dívat a mlčet. „Problém není v tvých rukách, je v tvojí hlavě a tím, že utečeš se nic nezmění..“ Co? Nic mi na to neřekneš? Už si se s tím smířil? Rozpalovalo mě to do běla.. „Ale prosím, jdi si, zašívej se v bytě, koukej na starý zápasy a lituj se.. spletl jsem se v tobě. Ten Isaak, kterého jsem znal, by do toho dal všechno.“ S tím jsem se otočil a šel, nemohl jsem už víc vidět tvůj obličej, protože jsem to byl já, já, já kdo ti podělal život!

***

Půl páté ráno, prázdný stadion, zima, jen rány, jak se puky odrážely od plexiskla. Třetí den, co jsem o něm neměl jedinou zprávu, třetí den, kdy jsem litoval každého jednoho slova, které jsem mu řekl. Ale cesta zpět už nebyla.

Ledabyle jsem střílel na branku, sledoval, jak se síťka prohýbá pod náporem puku, když se za mnou ozvalo hranění bruslí o led. Otočil jsem hlavu a zůstal na něj koukat. Proč takhle, ve výstroji a dresu, s helmou a hokejkou vypadal, jako by přesně sem patřil? Kousl jsem se do rtu.

„Co tu děláš?“ pohrával jsem si s kotoučem, než ke mně dojel.

„Možná.. možná jsi měl pravdu.“ Zvedl jsem k němu zkoumavý pohled, jen se krátce usmál. „Možná jsem to vzdal moc brzo. Chtěl bych s tebou znovu trénovat.“ Odevzdaně a trochu nejistě se usmál a já už se dál nedokázal tvářit, že je mi to jedno. Obličej se mi změnil v bolestné grimase. 

„Promiň mi to, za všechno můžu já, hrozně mě to mrzí..“ ale on, chrabrý a vždy čestný, jen zavrtěl hlavou a pohladil mě palcem po tváři.

„Mlč, Bakere, není to ničí vina.. zkusím to a když to nepůjde, nepůjde to, ale budu vědět, že jsem do toho dal všechno..“ sundal mi helmu a nechal ji dopadnout vedle mých nohou, kam vzápětí přistála taky moje hokejka.

„Když to nepůjde, uděláme kariéru někde jinde.. můžeme třeba hrát golf..“ s úsměvem někoho, kdo vtipkuje na pohřbu jsem i já jemu sundal helmu. Pobaveně a zároveň smutně se usmál.

„Ten ne, tam jsou taky hole..“ vpletl jsem prsty do jeho jemných vlasů a pokýval hlavou.

„Tak fotbal, tam ruce nepotřebuješ..“ místo dalších nesmyslů jsem ho ale konečně přitáhl k sobě a políbil, otevřeně a láskyplně, potřeboval jsem vyjádřit, jak hrozně mi chyběl, jak moc bych mu chtěl dát. Oplácel mi polibky se stejnou naléhavostí, ale stejně jsem to byl já, kdo se svou typickou otevřeností prostě musel pronést něco, co bylo sice nad slunce jasné, ale já prostě potřeboval, aby to věděl na 100 %. Protože tu budu pro něj, ať to dopadne jakkoliv.

„Miluju tě, Isaaku.“