Tento příběh vypráví o drakovi, jehož otec, dračí vládce pojmenoval Dragon. Učinil tak, aby podtrhl důležitost svého syna, jelikož toto jméno bylo vždy velmi vznešené a uctívané.

    Princ si velmi dobře uvědomoval, jak k němu každý vzhlíží a to včetně rodičů a taky toho velmi rád zneužíval. Ačkoli nebyl král, byl velice sobecký, nelítostný a krutý. Co nadevše miloval, byl lov zvířat, nebo občas i lidí.

    Co se všeobecně draků týče, většina žila v lidské podobě, ale i přesto se od normálních lidí víc než dost lišili. Byli totiž neuvěřitelně krásní, vypadali jako elfové, někteří dokonce téměř konkurovali andělům.

    Královská rodina žila v nádherném zámku a krom mladého prince se i starala o své poddané.

    Tento příběh však nevypráví pouze o dračí šlechtě. Nýbrž i o málem “Dragonově obědě” a dalších nebohých tvorech.

 

    „Jdeš se proletět synu?” optala se královna, která si poklidně četla v křesle.

    „Ano, matko. Proletět a možná lovit.” ušklíbnul se zhruba tak osmnáctiletý mladík, což u draků znamená začátek puberty. Uklonil se královně ve znamení úcty a odešel.

 

    Nad lesem se prohnal obrovitý černý stín. Každý tvor, ať už se jednalo o rejska, nebo medvěda se okamžitě schoval do bezpečí a doufal, že si ho drak nevšiml.

    Pouze jeden malý zvědavý tvoreček se neutíkal schovat do nory. Seděl na malé skalce a pozoroval krásného, majestátního draka s perleťovými, rudými šupinami, jež zářil jako mozaika na jasné, modré polední obloze.

    Princ zvědavce téměř okamžitě zahlédl a vrhl se na něj. Napřáhl velké pařáty vyzbrojené černými, lesklými drápy a rozevřel čelisti, které se chlubili zářivě bílými zuby, ostrými jako právě nabroušená břitva.

    Domníval se, že zvířátko nemá šanci, ale opak byl pravdou.

    Lišáček si počkal, až bude jeho gigantický protivník až u něj, poté vyskočil, proklouznul mezi obřími prsty, přeběhlo po páteři zdobené šupinami, většími a ostřejšími než na zbytku těla, které se zbarvovali u špičky do fialovo-černé barvy, a z ocasu seskočil zpátky na pevnou zem. Popoběhl pár metrů, tam si sedl a pozoroval zase útočníka, který díky své velké rychlosti narazil do skalky.

    Namyšleného prince, který neznal odpor, ani slovo NE chování toho drzého chcípáčka velice rozzuřilo a vychrlil na něj oheň.

    Ale zdálo se, že ten maličký je snad nezničitelný, uskočil, popoběhl a zadíval se drakovy do ušlechtilých černých očí.

    „Přestaň zdrhat, žrádlo!” zařval Dragon podrážděně. Zvířátko šedo-zrzavé barvy opět uskočilo a vsedě obdivovalo nepřítele až do doby než se ho drak pokusil opět upéct za živa.

    Lišáček byl velice rychlý a oproti drakovi, který byl na zemi dosti nemotorný, hlavně mrštný. Utíkal před velikánem, pak si vždy sedl a počkal, až ho dožene. Hned jak byla ta přerostlá ještěrka skoro u něj, opět utekl.

    Pro něj to byla velice zábavná hra, princi to ovšem zas až tak vtipné nepřišlo.

 

    Dragon se celý unavený, sedřený, a naštvaný vrátil domů. Byla téměř půlnoc.

    „Ahoj Dragu, kdepak jsi byl tak dlouho? A jak to u všech bohů vypadáš?” Královna byla zděšena, šla se ještě projít, a když se vrátila, viděla svého syna v naprosto šíleném stavu.

    „Nechci o tom mluvit.” zavrčel potichu, ale jeho výraz mluvil za vše.

   „A, takže nebylo po jeho vůli. Zajímalo by mě, který tvor byl tak šikovný, že se mu podařilo ho takhle naštvat.” Pomyslela si žena a odešla s posměšným úšklebkem do ložnice ke svému muži.

    Mladý princ odešel do podzemních soukromích lázní. Tam začal nadávat, že by se i zlobři styděli. Věděl, že nikoho nevzbudí a nikdo ho neuslyší, lázně totiž byli oboustranně zvukotěsné.

    „Můj pane, vidím, že jste velice rozladěn. Nechtěl byste masáž? Určitě by Vám to udělalo lépe.” Oslovil svého prince mladý lidský otrok, oděn do obyčejného kimona červené barvy sahajícího po kolena.

    „Oh, Hiko. Ani jsem si nevšiml, že tu jsi. Určitě máš pravdu.” lehl si na zhruba metr vysoký kvádr, vytesaný z kamene, který víc než cokoliv jiného připomínal obětní oltář přehozený hedvábným blankytně modrým prostěradlem a měkoučkým polštářkem stejné barvy.

    Hiko pomohl pánovi svléknout šaty. A když se mladý šlechtic pohodlně uvelebil na masážní stůl, začal mu svými šikovnými prsty projíždět páteř, lopatky, ramena, kříž až se ke kostrči.

Princ po celou dobu slastně vrněl.

    Po hodinové masáži, dračí šlechtic vstal a v klidu vstoupil do horkých pramenů, poté se otočil a vyzval svého nejvěrnějšího služebníka, aby jej následoval. Ten rád uposlechl a přidal se ke svému milovanému a zbožňovanému princi.

    Stejně tak i Dragon si svého služebníka velice vážil. Byl to ale také jediný člověk, na kterém mu záleželo. Jinak lidmi opovrhoval.

    Hiko se usadil na pánovu klínu. Obmotal své ruce kolem jeho krku a dával si obzvlášť velkou snahu, aby svého dračího pána co nejvíce obšťastnil.

 

    Ve stejnou chvíli, kdy si následovník dračího trůnu spravoval nervy, se mladý osamělý lišáček s našedlou srstí smutně i zasněně díval usazený opět na své oblíbené skalce na stříbrný měsíc.

    Zoufale hledal naději v těch krásných hvězdách a u jejich krásného nebeského pána. Vzpomínal na draka, s nímž si celý den hrál. Věděl, že se vrátí, musí přeci chytit svou drzou oběť a on mu dá s radostí další lekci.

    Pak zase posmutněl, moc si přál kamaráda, nebo sourozence. Neměl nic, rodinu mu zabili lovci a kamarády neměl, protože byl vždycky trochu jiný. Ostatní lišky se mu vždy smály, že vypadá jak opelichané kuře. Měli pravdu, vypadal tak, ale přesto nechápal, proč to každému tak vadí.

    Stekla mu po tlamičce slza, oklepal se a seběhl ze skalky. Chvíli jen tak pobíhal lesem a pozoroval svůj ráj, který už znal do poslední větvičky. Najednou cosi upoutalo jeho citlivý sluch. Otočil se a v tu chvíli ze stínů cosi vyskočilo, s lišáčkem to udělalo pár kotrmelců a nakonec to zůstalo vyvýšeno nad překvapeným zvířátkem s předními tlapami opřenými na zrzečkově hrudi.

    Vyděšeně se díval na toho velkého tvora s nepřirozeně dlouhýma nohama. Vypadal skoro jako liška, ale spíše ďábelská liška. Tvoreček se rozechvěl strachem. Druhé zvíře se k němu sklonilo a začalo ho očichávat. Pak se opět narovnalo a ušklíblo se.

    „Copak jsi zač?” Optalo se stvoření se zájmem vyděšené lištičky.

    „Ne-ne-nesežereš mě?” Zapištěla v odpověď.

    „Ale, to víš, že ne.”

    „A p-pustíš mě?”

    „Až mi odpovíš.”

    „F-Felix”

    „Felix? Hm, zajímavé a moc hezké jméno. Promiň, že jsem Tě vyděsil, maličký.” Tlak na Felixově hrudi se konečně povolil. Vstal a ta podivná liška si vedle něj sedla. “Já jsem Raggi. Těší mě.”

    „M-mě taky. Co jsi za tvora, pokud tedy nevadí, že se ptám?”

    „Jsem vlk hřivnatý.” nadhodil hrdě Raggi

    „Ty asi nejsi, odsuď, viď?”

    „Máš pravdu, víš, měl jsem v rodné zemi pár konfliktů, pár potyček a no-”

    „Jsi vyhnanec?”

    „No, jo. Jo jsem vyhnanec. Vadí?”

    „Vůbec ne, já jsem spíš zavrženec, ale nemůžu za to.” Felix sklonil nešťastně hlavu.

    „Proč jsi zavrženec?”

    „No, já nevím, jsem zavržený svou rasou a všemi okolo sebe. A to všechno jenom, protože vypadám jak opelichaný kuře.”

    „A to řekl jako kdo?”

    „Jsi snad slepý? Mají pravdu.” Tiše vzlykl a tlapičkou si setřel slzy.

    „Jen protože máš trochu tmavší a pocuchanější srst? Podle mě jsi velice roztomilý, Felixi.” Lišáček se skleněnýma očima podíval na vlka a přitulil se k němu, ten ho jednou packou objal a olízl mu ouško. “Ukážeš mi, kde bydlíš?” nadhodil Raggi a odbočil tak od citlivého tématu. Felix radostně přikývl a rozběhl se ke svému doupátku.

    „Tak, tady to je. Ale nevím, jestli se protáhneš, mám docela malý vchod.” menší tvoreček odvalil nějaký větší kámen a odhalil tak díru, zhruba půl metru velkou v průměru.

    „Nedělej si starosti, do tohohle se zcela určitě vejdu. Tedy pokud to není uvnitř ještě menší.”

    „Ne, neboj.”

    Jeden po druhém vlezli do nory. Nebo spíše do podzemní místnosti. Ano byla to normální, hliněná místnost, do které by se mohl v klidu vejít dospělí stojící člověk.

    Příbytek působil velice útulně a z neznámých příčin byl také příjemně osvětlen. V pokoji byla postel, podobající se spíše velkému pelíšku ze slámy a listí. Hned vedle ní se nacházel malý noční stolek, který tvořil pečlivě uhlazený povrch kořenu. Dále zde byla středně velká truhlička, obyčejná, ale i přes to měla svůj půvab. Uprostřed doupěte byl malý stolek a na něm stál prostý hliněný talířek a číše ze stejného materiálu.

    „Páni. Tady ty žiješ?” Raggi byl uchvácen. Místo vypadalo tak přívětivě.

    „Ano, tady já žiju. Mám to tu rád, ale něco mi tu chybí.” Lehce posmutněl.

    „Hm?” Vlk na něj zvědavě pohlédl.

    „Jsem tu sám.”

    „Teď už ne, tedy, pokud mě tu budeš chtít.”

    Na Felixově liščí tvářičce se objevil zářivý úsměv a šťastně začal pobíhat kolem svého nového přítele a spolubydlícího, ten jej s úsměvem pozoroval, po chvíli ho to přestalo bavit. Skočil po zvířátku a povalil ho na záda. Ten na něj chvíli nechápavě koukal, pak ale pochopit a začal se s hravým úšklebkem bránit.

     Kočkovali se až do večera. Chvíli venku, chvíli v noře. Večer se společně schoulili do pelíšku a usnuli, příjemně vyčerpaní a šťastní, že mají někoho, kdo je má rád.

 

    Uběhl již týden od posledního setkání draka a lišáka a od jeho sblížení s vlkem.

    Felix si jen tak pobíhal po lese, když se nad ním oběvil obrovský dračí stín. Zvířátko zvedlo hlavu a nadskočilo leknutím, při pohledu na obřího šupinatého tvora, snášejícího přímo na něj.

            Sotva Dragon dosedl, zjistil, že ve spárech je prázdno. Začal pátrat, kam to stvoření zmizelo.

            Savec již seděl u ohromného ocasu, a jelikož si s drakem rád hrál, chytil se všemi čtyřmi pacičkami za končetinu.

V té chvíli se chvost zvedl o vzduchu a oběvil se před černýma očima. Maličký se jen zazubil, skočil na obří tlamu, přes kterou se hravě dostal na hlavu a po krku se jako po klouzačce svezl zase dolů.

            „Jen počkej, Ty malá příšero!” Zahromoval monstrózní tvor.

            Felixovi se podařilo nepozorovaně dostat do nory.

            „Co se děje?” Zeptal se Raggi.

            „Nic, jen se venku rozčiluje můj šupinatý problém, který by mě rád usmažil.” Mluvil klidně a se smíchem, takže jej to očividně nějak neděsilo.

            „Cože?” Vlk se viditelně rozčílil.

            „Ne, to nic, mi si jen tak vždycky hrajeme.” Zasmál se zrzavý tvoreček.

            „Pokus o vraždu mi nepřijde jako super hra.”

            „Já si z něj vždycky střílím, ale jemu se to moc nelíbí.”

            „Jak je ten had velkej?”

            „No, ono nejde ani tak o hada, jako spíš o draka.”

            „COŽE?! Ty nasíráš draky a bereš to za srandu? Jsi normální? Draci nemají litování, jsou to odporní, bezcitní vrazi! Myslíš, že na tebe bude brát ohledy? Hned jak Tě chytne, z tebe udělá cucky!” Větší z kamarádů se rozzuřil, vyvalil oči zděšením a silně zvýšil hlas.

            „Ale no tak. Nebuď tak pesimistický. Vždycky srandě rozumíš, tak proč jsi teď tak mrzutý?”

            „Protože je to drak!”

            „No a?”

            „No a? Ty to nechápeš? Prosím slib mi, že už ho nebudeš prudit. Prosím.”

            Felix nic nechápal, jeho přítel měl očividně z oněch plazů naježené chlupy.

„Dobře, už si ho nebudu všímat, ok?”

„To nestačí, musíš se před nimi schovávat!”

„Dobře, budu se před nimi krýt, jo?”

„Díky.” Raggi se trochu uklidnil.

„Proč se jich tak bojíš?”

„Špatné zkušenosti.”

Nebylo potřeba cokoliv dalšího dodávat, ačkoliv to lišákovi nedalo spát a neustále přemýšlel, proč z nich má jeho kamarád takový strach.

 

„Už zase! Už zase! Už zase!” Hromoval mladý šlechtic v zámku.

„Ale copak pořád si nechytil to nebohé zvířátko?” Královna se nemusela ptát, ale i přes to to udělala.

„Ne a víš co je nejhorší?”

„Tak to netuším. Ono může být něco horšího, než urážka tvé hrdosti?” Optala se naoko vážně a raději se schovala za knihu, aby nebylo vidět, že se směje. Syn se po ní rozhněvaně podíval.

„Že je to jen malá mrská liška!”

To už královna nevydržela a vyprskla smíchy, za což si vysloužila velice pohoršený pohled.

„Chceš mi namluvit, že celé dny Tě rozčiluje jedna malá lištička?”

„Ne je to zatraceně prohnaná a zkur-”

„Nenech cloumat svým majestátem a mluv slušně.”

„chci říci, že je to pěkná potvora.”

„Lišky jsou většinou dost chytrý.”

„Tahle není chytrá, je odrzlá a na nervy mi leze zcela úmyslně.”

„Tak to bych ji docela ráda poznala.”

„To už se Ti asi nepošťastní, má u mě slíbenou smrt.”

„Chudák malá.”

„No ještě tu malou mrchu lituj.”

„Třeba Tě má ráda.”

„Tak o tom dost silně pochybuju.”

„Stejně je to ale zvláštní.”

„Co?”

„No, víš, že velkého, nepřemožitelného dračího prince už tolikrát převezlo jedno malé liščí mládě.”

„Zas tak malý to není.”

„Jsem ráda, že se tě to zvířátko nebojí.”

„Co?”

„Aspoň Ti bude někdo dokazovat, že ani mi nejsme všemocní.”

„Blbost, já ho zničím, to Ti garantuji.”

„Tak si dej pozor, aby ta lištička nezničila Tebe.”

„Pche.” Utrhl se princ a dal se na odchod.

„Pokud jdeš hledat svého zajíčka, tak tu není, tvůj král ho někam poslal.”

„Jak se otec opovážil někam poslat mou antistresovou hračku?” Vypadal doslova zděšeně, jak si to vládce mohl dovolit.

„Já Ti nevím, asi je dost spolehlivý. Možná by ses ho na to měl zeptat.”

„No, to taky udělám.” Vyrázoval si to z místnosti a rovnou vtrhl do otcovy pracovny. S něčím jako klepání se nezatěžoval.

„Co to má znamenat?”

„Taky Tě rád vidím Dragu. Copak se děje? Vypadáš nahněvaně.” Král se vřele usmál. Na svého potomka byl hrdý a na rozdíl od jeho ženy by si nikdy nedovolil ho nějak rozhodit, či popíchnout.

„Ty jsi poslal pryč mého Hika?”

„Ty o tom nevíš?” Úsměv mu zmizel.

„Jistě že ne, byl jsem na lovu. Kdo Ti to poradil?”

„Královna. Ale tvrdila mi, že jsi to navrhl Ty, aby se občas provětral a že je spolehlivý.”

„To je sice pravda, že potřebuje občas provětrat, ale pouze s mým vědomím!”

„Já si se svou ženou pak promluvím.”

„To bys měl, v poslední době mi tu totiž zřejmě něco uniká. A to něco jsou úmysly mé matky, což mi doopravdy vadí.”

„Udělala Ti něco, synu?”

„Podkopává mou autoritu a poškozuje mou hrdost.”

„Tak to už doopravdy přehání. Neboj se Dragone, už se to nebude opakovat.”

„To doufám.”

 

„Eriko, mohla bys mi vysvětlit, co to má znamenat?“ Přiřítil se za královnou do salonku.

„Teď moc nechápu.“ Žena předstírala, jako by se jí nic netýkalo, krom knihy v jejích rukou.

„Jak jsi mi mohla lhát? Chudák Drag o ničem nevěděl!“

„Ale prosím Tě, nemůže být pořád závislý na sluhovi. A musí se naučit samostatnosti.“

„Je to princ! Má právo si dělat, co si zamane!“

„Je to náš syn a naší povinností je připravit ho na život, ne jen na blahobyt.“

„Je to následník trůnu!“

„Je to živý tvor, stejně jako ta zvířata venku, která přicházejí o život jen kvůli jeho rozmaru.“ Ani na chvíli se melodický a ignorantský tón nezměnil.

Král po dalších několika protestech pochopil, že prohrál a raději se vrátil ke své práci.