Královna procházela palácem, a když míjela svého syna, ani na něho nepohlédla a jen zdvihla hlavu, aby mu dala jasně najevo, že jí si poštvat byl špatný nápad.

Dragon předstíral, že ho to absolutně nezajímá a též zdvihl bradu. Když se nad ním ale matka jen znechuceně ušklíbla, zaťal pěsti a zrychlil krok. V té chvíli si přál, aby spíš dostal facku.

Ve svých komnatách začal bušit do zdí a z očí se mu proti vlastní vůli začali kutálet slzy. Když se trochu zklidnil, šel si postěžovat otci.

 

„Ty toho nenecháš, že ne!” Král vtrhl do ženiných soukromých komnat a byl velmi naštvaný.

„A čeho, drahý?”

„Toho věčného prudění.”

„Co konkrétně Ti vlastně vadí? Že ho poučuji?”

„Ty ho ale nepoučuješ, ale rozčiluješ.”

„Kdyby nevraždil a choval se trochu solidně, nechám ho bít.”

„Co prosím?!” Král zrudl vzteky.

„No nerozčiluj se, není snad vražda, když zabíjí z vlastního rozmaru?”

„Jenom loví!”

„Proč? Nemá důvod, jídla je tu dost, nemusí lovit, alespoň ne každý den. V jeho případě je vražda a lov totéž.”

Muž se rozlítil a pojal úmysl svou ženu uhodit, ta se ale elegantně vyhnula.

„Chceš se bít, můj drahý choti? Jak si přeješ, ale ve vzduchu!” Vyzývavě se usmála, vyběhla na balkon, vyskočila a jako drak vzlétla k obloze.

Rozhněvaný král ji následoval. Vrhl se po modré dračici, která se nečekaně změnila v člověka, přeběhla bílému po páteři a opět odletěla.

Tuto hru na honěnou pozoroval pár rozmrzelých a překvapených, černých očí.

Dragonovi tato scéna velmi živě připomínala drzého lišáka a jeho matka představovala právě zrzka.

 

“Jak se cítíš Raggi?”

“Už je mi skvěle. Díky. Proč mám pocit, že chceš udělat něco moc nerozumného?”

“Eh, jsem rád, že už je Ti dobře. No, nerozumného. Potřeboval bych na nějakou dobu odejít. Možná pár dní.”

“A hádám, že musíš jít sám.” Zabručel vlk.

“Ano.”

“A jak poznám, že jsi v pořádku?”

“Na něco přijdu, neboj.”

“Co kdybych Ti dal lhůtu, do kdy se vrátíš?”

“No dobře, pro všechny případy si nárokuji měsíc.” Zazubil s Felix.

“Hádat se s Tebou nemá cenu. Ale budu se o Tebe bát.” Smutně se na kamaráda podíval, ten k němu přistoupil a olízl jej po tváři.

“Neboj, budu v pořádku, slibuji.”

“Dobře, kdy vyrážíš?”

“Asi hned.”

“Ok, tak, šťastnou cestu.”

“Díky, dávej tu na sebe pozor.” Naposledy Raggiho olízl a vyběhl ven. Věděl, že kdyby příteli řekl o tom, kam má namířeno, nikam by ho nepustil.

Najít vypálené značky nebylo nějak těžké a cesta nebyla tak dlouhá, jak čekal, ale i tak mu zabrala celý den.

Už byla skoro noc, když lišák stanul před nádherným zámkem. Sedl si, sklopil uši dozadu a zíral na tu nevýslovnou krásu.

“To musela být vážně zámožná dáma, když bydlí tady.” Prolétlo mu hlavou, pak se ale zarazil. „Bydlí na zámku, nosí krásné šaty a její syn je nafoukanec. Kudla z pudla, že on je to princ?” Konečně si dal pět a pět dohromady a zjištění, s kým se to dal do křížku, ho moc neuklidnilo. „Ale, kde je další značka?” Začal přejíždět očima od okna k oknu, až našel symbol, jenž hledal.

Stříbrný balkón s mnoha květinami i zčásti porostlý loubincem, jenž byl zřejmě zasazen přímo na balkóně, vévodil celému zámku, nebo alespoň části, na kterou lišák viděl. Kolem portálu nepochybně vedoucího do královniných komnat byl onen znak, který celou dobu následoval.

Už zbývala jediná věc, dostat se nepozorovaně tam nahoru, což nebyl zrovna nejlehčí úkol, jelikož madam musela mít přirozeně komnaty v nejvyšším patře.

Přiblížil se k vysoké zdi, za nimiž se nacházely rozlehlé zahrady. Změnil se v člověka, protože přelézt nejméně čtyřmetrovou zeď by se malé lišce asi nepovedlo.

I jakožto chlapec mě dost značné problémy se přes překážku dostat, přičemž se prvních několik pokusů nepodařilo a on spadl.

Když se mu podařilo vyškrábat nahoru, zjistil, že zeď je zhruba metr široká a z prostředku jí trčí další dva metry vysoké, ostré, ploché bodce. Mezi nimiž je velice malá mezera.

Opět jakožto liška se zkusil mezi hroty protáhnout, při čemž se řízl do boku. Zacouval, rozběhl se a proskočil v místě, kde už byly bodce dál od sebe.

Dostal se tím sice na druhou stranu, ale díky skoku se ocitl pod zdí rychleji, než chtěl. Párkrát se překulil v trávě a narazil do sloupku, na němž stála socha anděla. Chvíli zůstal ležet, dokud se mu nezastavil svět, který se pádem rozvlnil před očima.

„Au, tak, to nejhorší mám snad za sebou.”  Pomyslel si, ale když se vyškrábal na nohy a pohlédl na vysokánské zdi paláce, ouška se mu složila dozadu a opět si lehl. „Změna, to nejhorší mě teprve čeká.”

Schoulil se víc do keře, jelikož kolem právě procházela hradní stráž. Počkal, a když strážní zmizeli z dohledu, zase se vyplížil a přeběhl obřími a zcela úžasnými zahradami.

U zdi chvíli počkal, až opět zmizí stráž.

„Tak jak to bude nejlepší? Jako liška? Nebo jako člověk?” Přemýšlel a pohazoval ocáskem. Když si sečetl všechny pro a proti, změnil se na dvounožce, trochu se rozeběhl a vyskočil.

Chytil se velmi malé prasklinky v omítce a bylo mu jasné, že to dlouho nevydrží.

Bosými chodidly a volnou rukou se zapřel o zeď, odrazil se a vyskočil k oknu královské kuchyně. Tam se mu naskytla pevnější a stabilnější opora.

Chvíli se posadil na parapet a pohlédl dolů. Pod ním se momentálně nacházelo zhruba čtyři metry a dalších nejméně třicet ho čekalo.

Polkl a říkal si, proč jsou ty panské stavby tak vysoké a tak dobře zabezpečené. Též mu vrtalo hlavou, proč je okno kuchyně tak zatraceně vysoko.

Jakožto lidská osoba vyšplhal na vysoké okno, odrazil se a jen tak tak se zachytil opět liščí tlapičkou dřevnaté liány přísavníku.

“Pokud tohle ve zdraví přežiju, tak se pak vydovádím na Rudém.” Zanadával v duchu a snažil se šplhat po rostlině.

Několik metrů to šlo relativně dobře, nicméně do chvíle, než se ozvalo lehké „KŘUP”. V té chvíli zvířátko ztuhlo a očima hledalo záchytný bod. Bohužel zákony fyziky a gravitace jsou rychlejší než myšlenka a tak, než lišáček vymyslel záchrannou strategii, šlahoun se utrhl.

Všichni svatí museli stát při něm, jelikož nedopadl až na zem, ale pouze na chrlič necelé tři metry pod ním.

Ačkoliv to nebylo vysoko, Felix byl lehce vyděšený a šok musel chvíli rozdýchávat.

Když se srdeční puls vrátil do normálního rytmu, lišák vzhlédl a s překvapením zjistil, že kousek od něj se nachází balkón se zlatým zábradlím, zdobeným drahými kameny. Zdál se abnormálně honosný, možná patří králi, kdo ví?

Zvědavost a hravost zvítězila nad strachem z výšky, ze smrti i z lapení. Začal spokojeně pohazovat ocáskem a ouška se mu našpicovala.

Po okapu se vyškrábal k onomu balkonu a vyskočil na něj. Podlaha byla pokryta mramorovou dlažbou s reliéfem draka. Na konci se nacházely křišťálové dveře se zlatým rámováním.

Lišáček nahlédl do luxusní komnaty a to co spatřil, mu málem vyrazilo dech.

V prostorné, ne obrovské místnosti, před zrcadlem ve stříbrném rámě stál muž lišákovi již dávno dobře známí. Rudý drak.

Vztekal se a to opravdu hodně.

“Jak?! Jak se může kdokoliv opovážit mi vzdorovat? Vždyť JÁ jsem Dargon, nejmocnější z nejmocnějších! Každý mi leží u nohou, KAŽDÝ! Jen ta malá krysa mě zesměšňuje. A matka? Proč mnou pohrdá?! Vždyť jsem dokonalý! Jsem krásný, silný, úctyhodný a následník trůnu! MÁ SE MI KLANĚT AŽ K ZEMI!!!! ONA I TA CHCÍPLOTINA Z LESA!!!!!!” Z očí mu tekly slzy zoufalství i vzteku. Udeřil pěstí do stěny, která to jen zázrakem přežila, a posadil se na monstrózní lůžko. Po chvíli se dal opět do křiku.

Felix se ušklíbl a přislíbil si, že mu dá při nejbližší možné příležitosti pořádnou lekci.

Zvrátil hlavičku k nebi, aby zjistil, jak daleko ještě zbývá ke královně. Pak se podíval mezi zlatými mřížemi zábradlí dolů a zjistil, že je za polovičkou, což byla dobrá zpráva. Oklepal se a opět vzhlédl. Svítalo, celou noc lezl jen po zdech, snad si u královny bude moct odpočinout.

Opět vyskočil na okap a pomalinku se sunul dál.

Po pár dalších úmorných hodinách se dostal pod jeden balkon, o němž předpokládal, že je správný, když tam ale vylezl, zjistil, že sice hledí na královské nohy, ale špatného pohlaví. Dostal se ke královi, který si ho díky bohům nevšiml.

Rozhlédl se a praštil se do čela, byl těsně vedle. Lépe řečeno o nejméně deset metrů špatně. Mezi králem a královnou byl ještě jeden, menší balkon a on se musel trefit zrovna sem!

 Tiše se proplížil mezi královýma nohama, přeběhl balkon, který už si ani moc neprohlížel a po střeše, která už sem dosahovala, se plížil ke správnému členovi královské rodiny.

Konečně byl přímo nad květinovým rájem. Seskočil a rozplácl se na kamenné podlaze jak dlouhý tak široký.

Po chvíli ucítil, jak jej někdo vzal do náruče.

“Vítám Tě, Felixi.” Zašeptal mu Eričin hlas do ouška a její jemná ruka mu prohrábla srst.

 

Nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, cítil se báječně. Vyskočil na nožky a rozhlédl se po místnosti.

Byl na posteli a vedle něj spala královna. Už svítalo, což mu jasně řeklo, že prospal celý den a noc. Rozhodl se ženu vzbudit. Přiskočil k ní a čumáčkem do ní začal lehce strkat.

Erika se otočila a přitiskla si lišku k sobě jako milované zvířátko. Po chvíli pootevřela oči a usmála se.

“Dobré ráno.” Protáhla se, ale zůstala ležet.

“Dobré, proč jste mi neřekla, že jste královna?” Zajímal se hned.

“A proč bych Ti to měla říkat? A když jsme u toho, budeme si tykat, protože jsme komplici.” Ušklíbla se a líně se posadila.

“Ok, jaký je plán?” Nadšeně se posadil a hleděl na svého nového spojence.

“Podle toho, že tu teď jsi, soudím, že jsi přijal mou nabídku.”

“Nejdřív bych rád věděl, oč konkrétně půjde.”

“Nejsi hloupý, to se mi líbí. Neupíšeš se smrti bez boje. O co mi jde, už jsem Ti řekla v lese a jsem ráda, že mi chceš pomoct.”

“Upřímně myslím, že byste podkopávání synovi autority zvládla bravurně i sama, ale rád se zapojím.”

“Podle čeho soudíš, že bych Tě nemusela potřebovat?”

“Podle jeho nálady.”

“Povídej, to mě zajímá.” Vyskočila radostně z postele a u svého toaletního stolku si začala s rozzářeným úsměvem česat své dlouhé, tmavě hnědé vlasy s modrými proužky.

“Ač je to k nevíře, brečel a co už je uvěřitelnější, vztekal se, hodně.”

“On brečel?” Užasle na svého chlupatého společníka pohlédla. “Proč?”

“Protože jím pohrdáš.”

“Skvěle.”

“Teď nechápu.”

“Zřejmě je mu to líto, což je účel. Ty musíš probudit jeho svědomí.”

“Jak?”

“Tak za prvé, donutíme ho, aby uvěřil tomu, že se zbláznil.”

“To zní krutě.” Oba se na sebe zašklebili.

“Jo teď mě nějak napadlo, Ty nemáš ložnici s manželem?”

“Ale ano, máme i manželskou ložnici, ale taky máme každý vlastní komnaty.”

“Proč?”

“Například pro případ, když jsme spolu na nože, jako například teď.”

“Aha.”

“Je to celkem výhodné, každý si můžeme trucovat a nemusíme na toho druhého koukat. Tamty dveře vedou do naší společné ložnice. Od ní je taky ten menší balkonek, nad kterým jsi lezl po střeše.”

„Mhm, díky za vysvětlenou.“

„Nemáš vůbec zač.

„Jo do měsíce se musím vrátit.“

„Někdo Tě čeká?“

„Ano, můj kamarád a spolubydlící.“

„Neboj, nemyslím, že Tě tu budu držet tak dlouho. Záleží na výdrži Dragona a ta není nějak velká. Nemáš hlad?“

„Obrovský.“

„Neboj, hned Ti donesu něco na zub. Otoč se prosím, chtěla bych se převléknout.“

Felix se stočil do klubíčka a zalezl pod peřinu. Když pocítil pohlazení po hřbetě, opět vylezl. Královna byla prostě nádherná.

„Copak?“ Optala se, protože zvířátko na ni hledělo s neskrývaným úžasem.

„Jsi krásná, moc krásná.“

„Děkuji. Až se vrátím ze snídaně, něco Ti přinesu, neboj. A po té začneme s akcí.“ Zazubila se šibalsky, což její rozverný a zároveň elegantní vzhled dokonale podtrhlo.

„Díky.“

 

Při snídani jen zářila, zato její choť a potomek moc dobře naladěni nevypadali. Erika je oba velmi úspěšně ignorovala.

Dragon se po nějaké době, kdy na jídlo pouze hleděl, zvedl a odešel, netrvalo dlouho a král ho následoval.

Když královna osaměla, s klidem dojedla. Po té vzala tác s pečenými kuřími stehýnky a šunkou a ještě než opustila místnost, otočila se ke služebnictvu.

„Dobrou chuť.“ Zvolala a dala tím najevo, že co zbylo, je jejich. Nedělala to vždycky, ale nejméně jednou týdně jim to dopřála. Díky tomu si jí každý vážil.

 

„Jsem zpět!“ Vplula do pokoje a položila na noční stolek podnos.

„Jídlo!“ Lišáček vyskočil, olízl ženu za odměnu na tváři a začal hodovat. Ona ho jen s úsměvem pozorovala a v duchu si přála, aby Dragon byl také takový.