Královna se den co den snažila zachytit svého syna a najít odpovědi na své otázky. Ovšem marně. Princ si dával opravdu záležet, aby se s ní nestřetl.

Na druhou stranu, ona se zas vyhýbala svému muži.

Procházela chodbou a proti ní šel Hiko.

„Dobré odpoledne královno.“ Uklonil se jí mladík.

„I Tobě, Hiko. Mimochodem, nevíš, kde se nachází můj syn?“ Optala se vážným hlasem.

„Ehm, princ je v zahradě, výsosti.“ Odvětil značně nervózně.

„Ale copak? Nějaký nesvůj, ne?“

„No, ehm, princ si nepřeje být rušen-a-a-“

„A nemá v úmyslu se se mnou bavit? No, to má smůlu.“ Ušklíbla se a vydala se k zahradám.

Princ ležel na lavičce se zavřenýma očima a již na první pohled byl velmi zadumaný.

„Zdravím Tě, synu.“

Oslovený nadskočil a zděšeně pohlédl na šlechtičnu.

„Tfuj tajbl, to se dělá? Takhle někoho děsit? Vždyť jsem mohl mít smrt! Že ses předeformovala na ducha jsem opravdu nevěděl, drahá matko.“ Lehl si zpět na původní místo a zavřel oči. Žena se usadila u jeho hlavy.

„Musíme si promluvit.“ Obeznámila ho klidně.

„Hm, tak mluv.“ Zamručel jako by nic.

„Proč jsi to udělal?“

„Udělal co?“

„Dobře víš, o čem mluvím.“

„Ne, nemám páru.“

„O té nebohé lištičce, která se Tě vyděsila k smrti, a Tys mi pak klidně nakukal, že jsi mu ublížil. Proč jsi to řekl?“

„V ničem co jsem řekl, jsem nelhal.“

„Schválně jsi to řekl tak, abych věřila, že jsi mu něco provedl.“

„A kdybych Ti řekl: „Ta liška potřebuje utěšit“ věřila bys mi? No nevěřila. Řekl jsem Ti jen pravdu a řekl jsem to tak, abys tomu věřila.“

„Ale proč jsi mi to vůbec říkal?“

„Upřímně? Z čisté škodolibosti.“

Na čele dračice se objevila vráska, jak nerozuměla smyslu těch slov.

Jedno oko mladíka se otevřelo a na dokonalých rtech se vytvořil pobavený úsměv.

„Neškleb se a vysvětli mi to.“

„Chtěl jsem Tě vyděsit, což se mi povedlo naprosto brilantně.“

„Budiž, ale proč jsi mu pomohl?“

„Nepomohl, nejdřív jsem svým zjevem vyděsil a potrápil jeho a pak Tebe. Měl jsem z toho úplně obyčejnou zábavu.“

„To je od Tebe ale ošklivé, víš to?“

„Od vás to bylo taky hnusný, ale to Ti nevadilo, protože to bylo na můj účet.“

„Teď mluvíš o čem?“

„Propašovat tu malou potvoru do pevnosti a pak ze mě dělat cvoka bylo vážně chytrý.“

„Uh, ale pomohlo Ti to, nebo alespoň pro tuto chvíli se chováš alespoň trochu civilizovaně.“

„Pche.“

„Musím jít.“ Zvedla se a vydala se pryč.

„Ahoj mami.“ Zašeptal aristokrat, tak aby to slyšel jen on.

 

Felix se po tom podivném incidentu zdržoval v blízkosti nory. Snažil se sám pochopit, proč se zachoval tak, jak se zachoval, proč ho rudý nevynesl v zubech a nerozsápal a proč řekl Erice, že potřebuje pomoct.

„Filexi? Co je Ti, kámo? Seš nějakej sešlej. Co se Ti stalo?“

„Nic, neboj.“

„Jo, to vykládej hluchejm a ani ti by Ti to nevěřili. Tak to vybal.“

„Promiň Raggi, nechci o tom mluvit.“

„Hm, budiš no, nutit Tě nemůžu.“ Rezignoval nakonec, lehl si opodál a svého malého kamaráda pozoroval.

 

V noci lišák špatně spal, nebo spíš skoro vůbec nespal. Stále ho budily podivné sny. Nakonec krátce po půlnoci se šel projít. Ani si to neuvědomil, ale zamířil přímo k jezeru, kde si lehl a hleděl do vody na svůj odraz.

Po čumáku mu stekla slza. Rozhlédl se kolem a začal si vybavovat noc, kdy tu byl naposledy.

Proměnil se a dobu zíral na místo na druhém břehu, kde se tehdy zjevil Rudý. Možná si přál, aby se vrátil, aby otevřel oči a viděl ho tam stát.

Klesl na kolena a rozplakal se.

„Pitomý, pitomý drak! Moje pitomá naivita! Ta moje umíněnost! Dobře mi tak!“ Bušil pěstmi do země a roztrhl si ruku o kámen. Nevnímal to a schoval tvář do dlaní. Rána krvácela a mísila se s horkými slzami.

Najednou ucítil přítomnost někoho dalšího. Otočil se a za ním stál ve vší své kráse Dragon.

Felix pomalu vstal a začal couvat, drak se naopak velice pomaličku přibližoval.

Menší z mladíků ucítil za zády drsnou kůru stromu a pevně se naň natiskl, jako by ho mohla ochránit.

Šlechtic k němu přistoupil a ledabyle setřel krev i slzy stékající po lišákově tváři.

Oči šedozrzavého chlapce se pevně zavřeli v očekávání něčeho zlého. Aristokrat však pouze olízl Felixovu krev ze své ruky a postřehl, že se osoba před ním silně chvěje.

Setřel další zbloudilou slzu a prohlížel si ho. Zelené oči se opět pomalu otevřeli a vpili se do těch ohnivých.

Pak se stalo něco, co zrzek v žádném případě nečekal. Princ se sklonil a bez varování svou oběť vášnivě políbil.

Felixe to zarazilo. Podlomila se mu kolena a musel se chytit svalnatých ramen, aby se nesvezl k zemi.

Dragon jej chytil za pas a silněji přitiskl ke stromu.

 

Tuto scénu však z křoví pozoroval pár zmatených, rozzuřených, tmavě hnědých očí.

Drak se na kousek odtrhl od rtů druhého mladíka.

„Buď můj.“ Zašeptal. V té chvíli se menší osoba probrala z omámení a šoku.

„Ne.“ Spíše zachroptěl stále opřený o strom.

„Ale, ale ono je to vzpurný. A pročpak ne?“ Zasmál se mu u ucha, do níž ho lehce kousl.

„Protože už někoho máš. Navíc mě nemáš rád a rozčiluju Tě. Nech mě jít, prosím.“

„Všechno z toho se dá změnit.“ Ševelil dál.

„Řekl jsem, PUSŤ.“ Zopakoval zřetelněji a pohlédl princi do nádherných očí. Aristokrat chvíli vzdoroval upřenému pohledu, v němž se toho zračilo více, než dokázal pobrat, ale nakonec ustoupil.

Když kolem něj Felix procházel, ještě ho chytil za paži a políbil.

„Sbohem princi.“ Špitl na rozloučenou lišák a rozběhl se k lesu, u něhož se proměnil ve zvířátko a zmizel v temnotách.

„Sbohem.“ Zaznělo do prázdna. Po chvíli se k nebi vznesl obrovitý stín.

 

„Můj pane, je Vám něco?“ Hiko svého prince objal kolem ramen a posadil se mu na klín. „Vypadáte zamyšleně. Co Vás trápí?“

„Nic, neboj.“ Pohladil ho po tváři a nevědomky si slouhu porovnával s drzou liškou. „Nevíš, jak vypadá válka mezi mými rodiči?“ Napadlo ho a políbil mladíčka na krku.

„Ah, myslím, že královna vede na plné čáře.“ Vzdychl slastně a nahnul hlavu na stranu, aby měl Dragon lepší přístup. Princ svého oddaného poddaného pomalu položil na pokrývky a zasypával ho polibky a jemnými dotyky.

 

Kdesi v lese se právě probouzel malý našedlý tvoreček se zelenýma očima.

„Dobré ráno, Ra-“ Rozhlédl se po noře a zjistil, že je sám. Překulil se na záda a přemýšlel nad událostmi dnešní noci. „Byl tak jiný. Krásnější, než obvykle a-milý? Ano, chval se i mile. Nechtěl mi ublížit, jako kdykoliv před tím. Jako by se něco změnilo. Ale nerozumím tomu. Myslel jsem, že mě nenávidí, proč mě pak ale políbil?“ Měl mnoho otázek, ale odpovědi nepřicházeli. Po značné době se rozhodl jít hledat kamaráda.

Proběhl snad celý les, ale vlk jako by se vypařil.

„Copak mě Raggi opustil?“ Pomyslel si při západu slunce. Oči mu zvlhli. Když nastala naprostá tma, vrátil se do nory a dlouho do rána čekal. Usnul až, když se začalo rozednívat.

Když se k poledni vzbudil, šel opět hledat.

To se opakovalo po několik dní. Felix se cítil zlomeně a vyčerpaně. Nechápal, co se stalo.

Ani Rudý se od té doby neukázal. Dokonce ani Erika jej nepřišla dlouho navštívit.

Na pokraji úplného zhroucení se odebral po dvaceti dnech k jezeru. Změnil se v člověka, lehl si a pozoroval svůj odraz ve vodě.

Stmívalo se, když se za lišáčkovými zády ozvalo tiché křupnutí. Zvedl se, aby na příchozího pohlédl. Čekal Dragona, nebo královnu, ale to co viděl, ho překvapilo.

Mezi stromy stál Raggi. Felix se rychle postavil a hodnou chvilku na přítele hleděl. Po zpracování informace se rozběhl, poklekl k vlkovi a pevně jej se slzami objal.

Fakt, že je člověk a kamarád ho zná jen jako lišku, mu v danou chvíli unikl.

„Raggi, já myslel, že jsi mě opustil.“ Vzlykal a ani si neuvědomil, že už neobjímá hebkou srst, ale lidskou kůži. Až pohlazení po vlasech ho trochu vzpamatovalo. Lehce se odtáhl a pohlédl do mladé mužské tváře. „Raggi?“ Vydechl překvapeně. „Jak-jak dlouho? Proč jsi mi to neřekl?“

„Pššš.“ Jemně ho umlčel rukou. „Jak dlouho? Odjakživa. Proč? Ty jsi mi to o sobě taky neřekl.“ Odvětil s úšklebkem.

Až nyní se Felix vzpamatoval úplně.

„Tak jak jsi mě poznal?“

„To není důležité.“

„Pro mě jo. Ale víc by mě zajímalo, kde jsi byl celou dobu? Proč jsi odešel?“ Opět se mu do hlasu vkradl smutek. „Provedl jsem něco?“

„Musel jsem si něco zařídit. Odpusť.“ Setřel mu zbloudilou slzu a něžně se na něj usmál.

„Příště aspoň něco řekni. Prosím. Ani nevíš, jak jsem se bál. Už mě nikdy neopouštěj.“ Opět se většímu muži vrhl kolem krku a rozplakal se.

„Neopustím, slibuju.“ Zašeptal vlk a nebezpečně se mu zablýsklo v očích, což zrzeček v jeho náručí nemohl vidět.

S Raggim byl život zase o něco veselejší, ačkoliv stále vyhlížel draky a vzpomínal na Eriku, jak se jí daří s manželem a hlavně, jak jde výchova Dragona.

 

Jednoho chladného podzimního večera postával liščí mladík u jezera a užíval si čerstvého vzduchu.

Když zavětřil přítomnost svého vlčího společníka, s úsměvem se na něj otočil.

„Máš to tu rád, viď?“ Vystoupil ze stínů a též na sebe vzal lidskou podobu.

„Ano, je tu hezky. Je to tu kouzelné.“ Zasnil se a hleděl na hvězdy třpytící se vysoko nad korunami stromů.

„Jen proto?“ Zeptal se s úšklebkem.

„Eh, co?“ Překvapeně zamrkal s očima upřenýma na přítele.

„Máš to tu rád jen pro to, jak to tu vypadá?“

„Nerozumím Ti.“

„Nespojuješ si to tu s nějakou - událostí?“ Nadzvedl obočí.

„Jak Tě to napadlo?“ Felix byl zmatený. Ví snad Raggi o tom, co se tu stalo? Ne, to je nemožné, jak by se to dozvěděl? „Ty mě snad z něčeho podezříváš?“

„Tebe? Jak bych mohl. Jen věřím svým vlastním očím.“ Poslední větu zašeptal lišáčkovi z těsné vzdálenosti do ouška.

„Cože?“ Vytřeštil oči a snažil se pochopit, co právě slyšel. Než však stačil cokoliv vymyslet, nebo říct, byl natlačen na strom za jeho zády a vášnivě políben.