„Felixi?“ Vlk se pomalu pohnul.

„To je v pořádku Raggi, neboj, už budeme doma.“ Felixův hlas zněl unaveně.

Vlkovi oči se pomalu otevřeli. Krajina kolem byla cizí, už nebyli na zámku, ale jak dlouho?

„Felixi, kde to jsme?“

„V bezpečí.“ Zašeptal zrzek a pevněji sevřel obvázané vlčí tělo ve své náručí.

„Jak dlouho jsme pryč?“

Mladík pohlédl na noční oblohu a přemýšlel.

„Pár dní. Ani nevím.“

„A jak dlouho mě neseš?“

„Nevím.“

„Felixi, polož mě prosím na zem a odpočiň si, vždyť sotva jdeš.“ Cukl sebou, čímž svého zelenookého přítele donutil pokleknout a položit ho.

Opatrně se zvedl, udělal pár kroků stranou a podíval se na Felixe. Vypadal hrozně. Tvář měl strhanou a špinavou. Oči zarudlé a od nich vedoucí cestičky od zaschlých slz. Chvěl se a bylo více než jisté, že je hodně vyčerpaný.

„Pojď sem Raggi, překontroluju Ti rány.“

Vlk si nechal sundat obvazy, ale jen aby se vzápětí změnil v člověka.

„Počkej, co blázníš, bude Ti to krvácet!“

Tmavovlasý hbitě druhého mladíčka obejmul.

„Musíš si odpočinout. Co se stalo?“

„Co? Málem Tě usmažil za živa! Cos tam dělal?“ Z očí se začaly řinout nové potoky slz.

„Je mi líto, co se stalo, Felixi. Chtěl jsem jen, aby ses vrátil.“ Pohladil ho po tváři a přitáhl si ho do náruče. „Kde to jsme?“ Šeptal a snažil se utišit vzlykajícího přítele.

„Nevím, nemám tušení. Nevím, kde jsme, jak jsme daleko, nevím nic. Já udělal chybu, velkou chybu, Raggi. Velkou chybu.“

„Nerozumím Ti, je taková chyba, že jsi odtamtud pryč?“

„Ne-ne Raggi, on mě nenávidí, měl jsem šanci, ale ztratil jsem jí. Ztratil jsem ho-“ Chroptěl, dokud neomdlel vyčerpáním.

Vlk ho chvíli hladil po vlasech, až ho nakonec vzal do náruče a pokračoval v cestě do neznáma.

 

„Bude rozdíl v tom, že je, místo aby byl mrtvý, pryč?“ Dragon seděl v salonku a přemýšlel. Hika nade vše miloval a zpočátku byl odhodlaný mu přání splnit, nyní si ale už nebyl tak jistý.

Od toho osudného večera, kdy Felix s Raggim zmizeli, uběhly už dva dny a dvě noci. Mladý slouha se pozvolna zotavoval, ale šlechtic byl plný beznaděje a zmatení.

„Proč jsem ho sem vlastně bral? A proč jsem tak rád, že ho nemusím zabít? Kde je? Proč tu zůstával? Bylo to kvůli mé matce? Měl ji rád?“

„Můj pane.“ Ode dveří se ozval tichý hlas. Dragon ho ale nepostřehl a dál hleděl bezduše před sebe, dokud mu na ramenou nepřistáli horké dlaně.

„Hiko, Ty už jsi vzhůru?“ Pohladil drobné ručky a vzhlédl.

„Mého pána něco trápí?“

„Neboj se, jsem jen unavený.“

„Co ta liška?“

„Mrtvá. Vlk taky. Dal jsem si včera pozdní večeři.“ Nechtěl lhát, ale věřil tomu, že zrzečka už stejně nikdy neuvidí a Hika tato informace potěší.

„To jsem rád. Bylo pro Tebe těžké ho-zabít?“

„Proč by mělo?“

„Nevím, jen mě to tak napadlo.“

„Nic to pro mě neznamenalo a dělalo to jen problémy.“

„Teď už bude zase všechno jako dřív.“ Usmál se slouha a pevně objal aristokrata kolem ramen.

„Jo, jako dřív.“ Nepřítomně pohladil chlapce po pažích a nechal se jím líbat na krku.

 

„Dobré ráno, maličký.“

„Dobré, Raggi, kde jsme?“ Rozespalý mladík se přitulí k hřejivému, svalnatému tělu vedle sebe.

„To nevím, ale je tu moc hezky. No ták, otevři oči.“ Zašeptal mu vlk do ouška.

„To asi neudělám.“

„Hmmm, to budu muset asi přejít k drastickým opatřením.“

„No, to jsem zvědavý, s čím na mě přijdeš.“ Ušklíbl se Felix a než si stačil představit, co by mu mohl kamarád provést, ucítil na svých rtech horký, drsný polibek. Otevřel oči do kořán a pokusil se jemně odtáhnout, silné paže mu to však nedovolily. Nechtěl Raggimu ublížit a tak ho nakonec nechal.

„Třeba si zvyknu.“ Napadlo ho, ale v hloubi duše tušil, že si to jen nalhává, jelikož celé jeho srdce stále zabíral mocný rudý drak s temnýma očima.

Hnědovlasý mladý muž se chlapci pod sebou pokusil jemně dostat pod oblečení, setkal se ale s mnohem ráznějším odporem a byl odstrčen.

„Copak?“ Zamrkal překvapeně.

„Promiň, na tohle nejsem přepravený.“ Zelené oči se zahleděli smutně do země.

„To já se Ti omlouvám, už to neudělám, jo?“ Pevně přítele objal a nasál vůni jeho vlasů, najednou ale zbystřil. „Nejsme tu sami.“

Oba vzhlédly ke krásným vodopádům za jejich zády. Nikoho neviděli, ale cítili jasně přítomnost někoho dalšího.

Vyběhli vzhůru a v lišákovi hrklo.

„Eriko?“ Řekl si v duchu. „ Možná bychom měli vypadnout.“ Navrhl zrzek.

„Proč mám pocit, že je znáš?“

„Ale vůbec ne.“

„Ale já už je určitě někde viděl.“

Pozorují dvojici líbající se šťastně v trávě.

„No jasně, že já je viděl na portrétech v zámku a jí osobně taky. Felixi? Že Ty mi kecáš?“ Raggi pozvedl obočí.

„To bych si v životě nedovolil.“ Lišák se snaží co nejtišeji odplížit.

„Je to královna, že jo?“

„Jo, dobře, je to královna Erika, matka Rudého. Ale chci vypadnout, protože jí nechci zklamat.“

„Z-Zklamat? Jak zklamat?“

„Jo, neřeš to a pojď prosím pryč.“

„Tolik to zas nehroť, to se stresuješ, že jsi odtamtud utekl?“

„Jo.“

Proč?“

„Protože jsem něco slíbil.“

„Co?“

„To je fuk, už pojď.“

 

Erika ležela v trávě a nad ní se skláněl její muž a líbal jí, když ucítila liščí a vlčí pach.

„Felixi?“

Hned jí bylo jasné, že je něco v nepořádku. Ještě chvíli křepčila s králem, ale když usnul, hbitě se vydala po liščích stopách.

 

Před lišákem přistála obrovská modrá dračice.

„Ahoj Felixi, dlouho jsme se neviděli.“ Usmála se již jako člověk královna.

„Ahoj Eriko. Já Ti to vysvětlím, vážně-“

„Klid Felixi, v klidu mi to vysvětlíš, já se zlobit nebudu. A ty musíš být Raggi“ pohlédla na druhého z mladíků a lehce se zarazila. V jejích očích bylo vidět rázem poznání a nepřátelství. „-ráda tě poznávám.“ Nuceně se usmála.

Felix si změny okamžitě všiml, stejně tak jako chladného pohledu svého druha.

„Proč mám pocit, že se znáte?“

„Tak trochu, ale to je teď jedno. Co se stalo? Ublížil Ti Dragon?“ Erika stočila pozornost zpět na lišku.

„Mě ne, ale Raggiho málem usmažil za živa.“

„Co se konkrétně stalo?“

„A víš, že ani nevím? Raggi se tam prostě objevil, oni se porvali a Raggiho to málem stálo život…….no, ačkoliv já mu zase trochu porouchal hračku, takže jsme si kvit.“

„Ty ses popral s Hikem?“ Pousmála se.

„Spíš jsem ho tak trochu zpráskal.“ Kousl se provinile do spodního rtu.

„Ajaj, to asi nebyl rád, co?“

„Ne, nebyl. Promiň mi to, ale utekl jsem. Zabil by nás oba.“ Sklopil hlavu k zemi a měl co dělat, aby se nerozplakal.

„Vždyť já Ti nic nevyčítám. Naopak, uvědomuji si, že bylo pošetilé nechat Tě s ním samotného. Proto prosím, odpusť Ty mě.“ Přistoupila k zrzavému chlapci a pevně jej objala. „Doufala jsem, že se Tě naučí mít rád.“

„Myslím, že se v něm něco hnulo. Nevím sice co konkrétně, ale něco asi i jo. Jen jsem to pak zvrtal, tím, že jsem vyprovokoval rvačku s tím slouhou.“ Poslední dvě slova doslova vyprskl a v jeho očích se zablýsklo znechucení nad oním člověkem. Královna se nad tím zasmála.

„Ty ho asi opravdu nemáš rád, co?“

„Ne a myslím, že je to zcela oboustranné.“

„Kam chcete vlastně jít?“

„Upřímně se mi celkem líbí tady, ale časem se chci vrátit do své nory.“

„COŽE?!“ Vykřikl zděšeně Raggi. „Snad se tam nechceš vracet?!“

„Ano, chci.“

„ZBLÁZDNIL SES?!“

„Nekřič vlku.“ Napomenula ho šlechtična zamračeně. „Ale náhodou má pravdu, je to šílený nápad. Vynese Tě v zubech.“

„Kterej z těch mnoha, co jsem stihl naštvat?“ Uchechtl se zrzeček.

„Dobrá otázka, ale myslím, že klidně všichni naráz.“

„Felixi, pro všechno na světě, najdeme si jinou hezkou noru, ale zpátky k drakovy ne.“ Prosil vlk.

„K drakovy ne, do nory jo.“ Usmál se Felix.

„Jsi blázen. Ale budiž, pokud se vrátíš, budu se Tě snažit chránit. Ale nevím, jak dlouho se mi to bude dařit a taky nevím, jestli je pro Tebe větší hrozbou Hiko, nebo Dragon.“

„Hiko, ten mě totiž nesnáší až za hrob, teda ten můj. Dragon je velký a neohrabaný, toho celkem zvládám.“

„Pche, to o neohrabanosti mu možná radši tlumočit nebudu.“

Oba se zašklebili.

„Víš Ty co? Možná se ani nezmiňuj, že jsi mě potkala a že jsem vůbec naživu.“

„Ale byl by to rozkošný pohled, na ten jeho vyjevený kukuč a nechápavé oči.“ Zatřásla se žena škodolibou rozkoší.

„Ano, ale drak letí rychleji, než liška běží a já jsem si skoro jistý, že si sluha i pán přejí mít mou kůži před postelí.“

„A přes to se tam chceš vrátit.“ Nadzdvihla obočí pobaveně.

„Je to domov.“

„Je to sebevražda.“ Odporuje mu ihned přítel.

„No nic, nechcete mi říct, odkud se znáte?“ Změnil rychle téma lišák.

„Radši možná ani ne.“ Raggi polknul.

„Nechci Ti kazit dobrou náladu.“ Přidala se Erika.

„I tak by mě to zajímalo.“

„Víš, jak jsem mluvil tehdy o tom, že mi draci vyhubili rodinu? Byli to konkrétně TIHLE draci.“ Začal mladík.

„Zapomínáš zmínit, že jste byli vždycky rodina vrahů, násilníků, zlodějů a celkově kriminálníků.“ Přidala se ihned dáma. „A Tvůj bratr si nezasloužil nic jiného, že popravu. A Ty by sis jí zasloužil taky. Nevíš, s kým cestuješ Felixi.“

„Předpokládám, že mi to řekneš.“ Zrzek byl zmatený i zvědavý zároveň.

„Tahle stvůra je prachobyčejný vrah. Zabil dráče, malé, bezbranné dráče. MOJE dráče.“ Oči se jí zaleskly bolestnou vzpomínkou.

„Abychom to uvedli na pravou míru, jasnosti, vy jste mi týden před tím zabili dva bratry, sestru a matku.

„Tvůj bratr tam úplně normálně kradl a rozhodně ne poprvé, tvoje prohnaná sestřička pozabíjela několik stráží a nechala uprchnout většinu vězňů a tvá matka se pokusila otrávit mě i mého muže.“

„A co ten druhý bratr?“ Zeptal se opatrně Felix.

„Tou dobou už byl Dragon tak trochu v pubertě, a-lovil.“ Sklopila pohled k zemi. „To mu ale nedává oprávnění zabíjet mé mládě!“

„Byla by z toho akorát další krvežíznivá zrůda!“

„TY jsi krvežíznivá zrůda!“ Vyprskla Erika.

Oba se napřáhli k útoku a udeřili toho druhého. Ani na jednu z tváří však žádná rána nedopadla. Královnina ruka zůstala vyset ve vzduchu kousek od Felixovi tváře a její oči byli rozšířeně zděšením a překvapením.

Vlkova rána si však cíl našla a na druhé tváři a přes ucho šly zrzečkovi dlouhé krvavé rýhy. Jedna těsně minula oko. A jedna mu roztrhla ucho.

Stál mezi svými přáteli se zavřenýma očima a bojoval s palčivou bolestí.

Raggi zmateně hleděl střídavě na zohavenou tvář a na svou ruku.