„F-Felixi? Jsi v pořádku?“ Zachroptěl vlk a udělal krok k příteli. Místo odpovědi se k němu zrzeček otočil a jemně se usmál.

Raggi opatrně uchopil kamarádův obličej do dlaní a nešťastně hodnotil své dílo. „Blázne. Nechtěl jsem Ti ublížit, ne Tobě.“

„Aspoň teď se prosím nervěte. A nedělej si starosti, to sroste, nějak.“  

Erika už se nadechovala k něčemu údernému, ale prosebný pohled lišáka jí umlčel.

„Dobře, Eriko, neměla by ses vrátit k manželovi, než Tě začne hledat? My se asi zatím někde tady zašijeme.“

„Budiž. Ale dej si na něj pozor Felixi.“

„Jo jo a Ty dej pozor na Draga. Když je naštvaný, je nevypočitatelný.“ Upozornil lišák.

„Já jsem horší.“ Ještě se ušklíbla a vzlétla.

„Ok, co teď?“ Zeptal se Raggi, když osaměli. „Co kdybych Ti to ošetřil, když už jsem Ti ublížil?“

„Ošetřit mi to můžeš, ale nevyčítej si to, ano?“

„Tak to půjde za těžko. Vážně se chceš vrátit?“

„Ano. A myslím, že je jedno, jestli budu spát u dračí tlamy, nebo zůstat ve vyhnanství s Tebou Raggi.“ Upřel nepřítomný pohled kamsi do země.

„Co tím myslíš?“

„Že jediný, koho z vás všech trochu znám, je Erika. Dragon je pološílený a u Tebe si nejsem jist, na čem vlastně jsem.“

„To od Tebe není hezký.“

„Možná není, ale je to upřímný.“

„No dobře a co chceš teď dělat?“

„Čekat.“

„Na co?“

„To ještě nevím, ale myslím, že se to brzy dozvíme.“

 

Královský pár zůstal u vodopádů až do večera, pak Erika požádala muže, aby se vrátili.

Po návratu na zámek se žena ihned vydala za synem.

„Ahoj Dragu.“ Pozdravila s příchodem do knihovny. „Ráda Tě zase vidím.“

„Matko, vítej, i já Tě rád vidím.“ V princových očích se zračilo překvapení, ale zároveň i radost a úleva. Vstal z polstrovaného křesla a přešel ke královně. „Promiň, je pryč.“ Zašeptal. Zdálo se, že je mu to líto, čímž svou matku dokonale překvapil.

„Je mrtvý?“ Zeptala se s hraným smutkem a strachem.

Už chtěl kývnout, že ano, ale zoufalého pohledu se mu zželelo. Zavřel dveře knihovny a zkontroloval, aby je nikdo neslyšel.

„Není mrtvý, jen pryč. Ale budeme o něm mluvit jako o mrtvém, ano?“

„Dragu, já Tě nepoznávám. Ty jsi ho nezabil?“

„Ne a ani jsem nechtěl. Možná párkrát ano, ale on pak utekl a já jsem za to rád. Hiko si myslí, že je mrtvý, tak ho u toho necháme, ano? Stejně už se nevrátí.“

„Vím, co se stalo, Dragone.“

„Co víš?“

„Já ho viděla. A mluvila jsem s ním. Myslí si, že ho máš za mrtvého, ale nemyslím si, že ho přepadl strach z Tebe. Spíš měl strach o toho zpropadeného vlka. Proč ses s ním vlastně popral? To jsem se od něj nedozvěděla.“

„Vtrhl sem, byl úplně šílený. Řekl, že si jde pro svého lišáka. Ublížil Hikovi, já ho jen bránil. Ale on byl opravdu šílený a mě pak chytl hrozný vztek a chtěl jsem ho usmažit. Někdy mezi tím, co já si hrál s vlkem, Felix málem zabil Hika, ale nevím proč.“ Dragovi najednou jako by došly síly, udělal ještě krok k matce a objal jí. Z očí se mu začaly řinout slzy. „Hiko chtěl, abych ho zabil. A já-já šel.“ Vzlykl. „Prostě jsem se sebral a šel ho zabít. Ale měl dost rozumu, vzal svého polomrtvého kamaráda a utekl. Já bych ho zabil, klidně bych ho zabil.“ Brečel ženě na rameno a chvěl se.

„Dragu?“ Opatrně syna také objala a nechápala, co se vlastně děje. Snad nikdy ho neviděla upřímně plakat. „Copak je s tím hrdým dračím princem, který se celý rozčílený vracel z letu a sliboval té malé nebohé lištičce smrt? No tak, to bude dobré. Jsem ráda, že jsi našel svědomí.“ Odtáhla se a hrdě se usmála. „Jsem na vás oba pyšná. Na něj, že se mu podařilo ho v tobě probudit a na Tebe, že se Ti podařilo se změnit v něco lepšího.“

„Ne, nejsem o nic lepší, než jsem byl.“ Zakroutil nešťastně hlavou.

„Jsi, dřív bys ho šel hledat, abys ho dorazil a mě bys klidně srazil vaz, kdybys zjistil, že vím, kde je. Půjdu si odpočinout.“ Dáma věnovala synovi ještě jeden významný pohled a dala se na odchod.

„Matko?“ Zastavil jí ještě Dragon. „Kde je?“

„Pokud ho chceš, najdi si ho. Já za Tebe odvádět práci nebudu.“ Ušklíbla se a zmizela.

Šlechtic zaťal ruce v pěst a odhodlaně se vydal k východu, ven ze zámku. Tam se bez přemýšlení přeměnil a vzlétl.

Chvíli po princi vyjel ze zámku jezdec v černé kápy na statném hnědákovi a sledoval ho.

„Potkala ho, tudíž stačí sledovat matčinu stopu. Moment, moment.“ Přistál a chvíli čichal. „Krev toho vlka. Takže letím správně.“ Opět vzlétl. „Vodopády, to jsem si mohl myslet. Geniální místo pro azyl.“

Přistál dostatečně daleko, aby ho nebylo vidět a zbytek trasy se plížil pěšky v lidské formě.

Když byl nad vodopádem, pohlédl dolů do jezera a zahlédl lišáka, jak se tam spokojeně koupe. Zastavil se mu dech.

„Co teď? Proč tu kruci vlastně jsem?“ Pocítil zmatek. „Musím ho dostat dál od vlka, pak si s ním budu moct snad promluvit. O čem vlastně? To je jedno, detaily budu řešit později.“

Seběhl dolů a prozkoumal okolí. Raggiho našel pokojně dřímajícího na vyhřáté louce, vrátil se proto k jezeru a zašuměl keřem, tak aby to Felix postřehl.

„Raggi? Jsi to Ty? Co tam děláš? To mě jako šmíruješ?“ Ušklíbl se. „To od Tebe není zrovna fér. Neblbni a vylez.“ Vystoupil z vody a prozkoumával keře, když v tom ho velká ruka chytla za ústa a odtáhla ho do stínu vodopádu. Tam se lišáčkovi na krk přisály rozechvělé rty.

Zrzeček ihned po přepadení poznal princovu vůni a celý strnul. Čekal, že je konec, dokud neucítil polibek. Pokusil se jemně vykroutit. K jeho překvapení se nedočkal odporu a mohl se pomalu otočit k „útočníkovi“.

„Teď nějak nevím, jestli mám minutu před smrtí, nebo před něčím horším.“ Felix ustoupil o krok dozadu a narazil na chladnou skálu. Dech se mu rapidně zrychloval.

Dragon ho pohladil po tváři a zarazil se u velkého, hlubokého šrámu. Zamračil se a chtěl něco říct, ale slova jako by uvízla kdesi v krku a nechtěla se dostat přes rty. Z temných očí se najednou skutálelo pár zbloudilých slz. Nervy nevydržely a princ se hladově přisál na mladíkovi rty.

Felix byl chvíli v šoku, pak ale neodolal a přitulil se na svalnaté, hřejivé tělo.

„Myslel jsem, žes mě přišel zabít.“ Zašeptal lišák.

„Vlastně jsi mrtví a to už dlouho. Teoreticky Ty i vlk jste se stali již dávno mou pochoutkou.

„A prakticky?“ Tep se stále zrychloval. Klidu nepřidával ani fakt, že Felix byl stále nahý a šlechticova ruka ho právě hladila po boku.

„Prakticky jsi vlastně mou pochoutkou jenom Ty.“ Aristokratovi oči se zablýskli a sjel rukou na lišáčkovo pozadí, které toužebně stisknul. Rty se zatím opět vydali na průzkum štíhlého krčku.

„Ah! Princi.“ Zachroptěl Felix a s hrůzou si uvědomil, že si to neskutečně užívá a je vzrušený. „Dragone, to-Ah!“ Drak ho nenechal mluvit a sjel mu rukou do klína, při čemž se lišákovi podlomila kolena a nebýt Dragovi silné paže, klesl by k zemi.

„Nemluv a nepřemýšlej. Prosím, aspoň tentokrát. Aspoň chvíli.“ Dragon pomalu poklekl i s lišákem v náruči a shodil ze sebe černou košili.

„Co když přijde Raggi?“

„Nepřijde.“ Přisál se na mladíčkovu hruď.

„Ach, jak to víš?“

„Protože jsem ho nejdřív kontroloval, než jsem šel za Tebou a spal jako zabitej.“

„Doufám, žes ho nepraštil po palici.“ Zasmál se Felix chraplavě.

„Kupodivu ne, ale když budu muset, rád to napravím.“

„Ale huš. A co ten Tvůj sluha?“

„Žije, ale za to, co jsi mu provedl, bych Tě měl opravdu sežrat za živa.“ Povídali si mezi steny a polibky, a ač by to jinak byla zcela určitě vážná debata, oba se šibalsky usmívali. „Proč jsi to prosím Tebe udělal?“

„Nemám ho rád.“ Kousl se do rtu, protože šlechticova ústa ho zrovna lehce kousla do ucha.

„Myslím, že to je oboustranné.“

„Proč jsi tu?“

„Tuhle otázku si kladu od chvíle, kdy jsem se tu objevil. Zřejmě mi jedna malá zrzavá havěť prostě nedá spát. Co se Ti stalo?“ Pohladil opatrně šrám.

„To mi udělal omylem Raggi. Bylo to mířeno někomu jinému a já mu vlezl do rány. Jsem rád, že tu jsi.“ Zašeptal Felix, prohrábl rudé vlasy a kousl prince do ucha. Dragon spokojeně zamručel a povalil lišáka na záda. Rozepnul opasek na svých kalhotách a stáhnul je níže. Zrzeček při pohledu na odhaleného Dragona zrudnul.

„To si s ním ještě vyřídím. Chceš pokračovat? Nerad bych Tě do čehokoliv nutil.“ Optal se něžně aristokrat a pohladil tvář chlapce pod sebou.

„Chci. Bojím se, ale chci pokračovat. Miluji Tě.“ Zelené oči plné oddanosti a čisté lásky se vpili do rudých nečitelných, ve kterých se po posledních lišákových slovech zatřpytily slzy.

„Odpusť, ale nedokážu říct, zda i já Tě miluji. Vím jen, že nenávist, kterou jsem k Tobě kdysi choval je pryč a víc než cokoliv na světě si přeji Tě držet v náruči a vidět Tě šťastného.“

„Děkuji Ti.“ Felix se zdvihl na loktech a políbil svého prince na rty. Dragon polibek prohloubil a položil lišáčka zpět do trávy. Jednou rukou mu opět sjel k zadečku a opatrně zajel mezi půlky. Jedním prstem pomalu pronikl do mladíčkova těla a začal s ním pohybovat.

Druhou rukou zatím začal masírovat Felixovi bradavky.

Oba vzdychali a začínali pociťovat, že stupňující se touha je už takřka nesnesitelná.

„Vem si mě.“ Zašeptal po několika dlouhých minutách lišák.

„Bude Tě to bolet.“ Zaprotestoval šlechtic, ačkoliv ho už vzrušením bolel klín.

„To nevadí, přežiju to.“

„Jsi si jistý?“

„Prosím.“

„Jak myslíš.“

Dragon nadzdvihl Felixovu pánev a pomalu do něho začal vstupovat. Když byl uvnitř, otevřel oči, které během akce zavřel a pohlédl na chvějící se lišáčkovo tělo, pevně zavřená víčka, zpod nichž se hrnuly slzičky a zuby zakousnuté v zápěstí, z kterého ukáplo pár kapek krve.

„To bude dobré, maličký, neboj.“ Šetrně Felixe objal kolem pasu a políbil ho na tvář. Po chvilce ho zvedl na svůj klín a nadzdvihl ho.

Zrzeček zavzdychal. Bolest se rázem stala snesitelnější a nahradila jí vášeň a slast. Pevně objal svého milence a zaryl mu nehty do zad.

Oba naplno vzdychali a vychutnávali si toho druhého. Na původní strach, aby je neobjevil Raggi, úplně zapomněli.

Ze stínů scénu zatím pozorovali krví podlité oči plné šílenství a nenávisti.