Den odjezdu královského páru se pomalu blížil, někteří se toho dne obávali, jiní na něj netrpělivě čekali.

Co bylo ale zvláštní, všude byl neskutečný klid. Hiko s Felixem si nedělali naschvály a ani Dragonovi, jako by se nechtělo nikomu škodit. Většinu dní trávil se svým milovaným sluhou. Byly ale i chvíle, kdy dokonce pomohl otci s papírováním, čímž ho dokonale překvapil.

Konečně přišel den D. Erika chtěla jet po dlouhé době na koni a tak si s králem sbalily zavazadla, která přivázala na hřbet krásnému chladnokrevníkovi a sami si vzali své Frísáky.

 „Takže, jak jsem říkal Dragu, ať najdeme hrad v celku, až se vrátíme. Nepozabíjejte se a Felixe šetři, přece jen je to jen malé zvířátko.“ Poučil muž syna. „A uč se.“

„Jo, neboj.“ Zamrmlal a pozoroval otce, jak nasedá na svého Tristana.

„Měj se tu dobře.“ Usmála se na prince vlídně královna, čímž jej lehce zarazila. „A Ty taky, maličký.“ Objala Felixe, který se s ní přišel též rozloučit. Toužila obejmout i Dragona, ale bála se, že by to odmítnul a vysmál se jí.

Královští manželé se ztratili v dáli a Felix se začal cítit osamělejší než kdy dřív.

„Raggi, bůh ví co je s ním. Erika, pryč. Dragon, podle nálady. To jsem dopadl“

Jak se tak díval skelnýma očima v dál, napadlo ho, že by možná mohl utéct. Co ho tu teď drželo? Dragon? Nevěděl, co od něj čekat.

„Když zkusíš pláchnout, skončíš v kleci.“ Ozvalo se za ním. Pomalu se otočil a střetl se s chladným princovým pohledem.

„Fajn.“ Odfrkl si a šel do zámku.

Ten den a i následující dva dny bylo ještě všechno v klidu. V až příliš velkém klidu. Ale jak se říká, největší klid je právě před bouří.

Čtvrtého dne se Raggi s Hikem rozhodli započít svůj plán.

„Dragu?“ Oslovil svého prince slouha.

„Ano? Copak je?“ Přisedl si k němu na postel a objal ho kolem ramen.

„Miluješ mě?“ Zeptal se přiškrceně. Šlechtic překvapeně zamrkal a chvíli trvalo, než onu otázku vstřebal.

„Co je to za otázku? Stalo se něco?“

„Odpověz prosím.“ Upřel na něj smutný pohled.

„Miluji Tě víc než svůj vlastní život.“ Zašeptal mu do ucha, do kterého jej lehce kousl. Mladík vzdychl a obtočil své ruce, kolem Dragova krku. „Dal bych za Tebe cokoliv.“ Položil ho jemně na pokrývky a něžnými polibky zasypával jeho krk i pomalu odhalovanou hruď.

„Proč je tu ale pak on?“ Zachroptěl mezi vzdechy Hiko.

„Protože takhle ho můžu mít dokonale pod kontrolou.“ Tato odpověď ho alespoň částečně uspokojila a tak se mohl plně oddávat neřestem.

Dragon mu pomalu začal stahovat kalhoty, při čemž svá ústa zaměstnával vztyčenými bradavkami.

„Ah, Dragu.“ Vzdychl mladíček a zarýval nehty do šlechticových zad.

„Nemusíš se bát, že bych Tě vůbec kdy opustil.“ Aristokrat se vloudil mezi Hikovi nohy a jemně se otřel o jeho choulostivé místečko.

 

Milostnou scénku sledoval jeden ironický pár očí skrytých ve stínech místnosti.

„Tak to má být, jen mu ukaž, komu kdo patří.“ Ušklíbnul se pozorovatel.

 

„Co mám dělat, je tu celkem nuda. Mám už přečteno přes půlku královniny knihovny. Jdu za Raggim, stejně nikdo ani nepostřehne, že jsem pryč.“ Řekl si Felix, když vysedával na okně. Podíval se dolů a přemýšlel, jak dlouhý let by to byl a jak tvrdý by byl dopad.  „Dlouhý let a tvrdý pád.“ Usoudil a raději se rozhodl jít chodbami.

Když už byl dál od zámku, uvědomil si, jakou nádhernou svobodu najednou opět cítí. Do této chvíle si neuvědomoval, jak moc mu les, klid a bezstarostnost chyběly.

Běžel jako o závod a do nory se vřítil jak větrná smršť. O to větší bylo zklamání, zjištění že je prázdná.

„R-Raggi? Raggi?! To už mě opustil i Raggi? Vlastně se mu ani moc nedivým, zřejmě toho čekání měl už akorát tak dost.“ Schoulil se do kouta a usnul.

 

Vlk se zatím v klidu toulal lesem a ani ve snu jej nenapadlo, že by jeho milovaný lišáček mohl být doma.

Dorazil nad ránem a téměř okamžitě po vstupu do nory postřehnul nezaměnitelnou vůni své malé lištičky.

Rozhlédl se a zahlédl zvířátko stulené do klubíčka. Pomalu k němu přišel a přitáhl si ho tlapou k sobě.

„Raggi?“ Zamumlal tvoreček a unavenýma očima pohlédl na přítele. „Kde jsi byl?“

„Projít se. Nečekal jsem, že přijdeš.“

„Chyběl jsi mi.“

„Ty mě taky, ale hádám, že mě opět opustíš.“ Vzdychl větší z přátel.

„Neopustím. Nikdy jsem Tě neopustil, jen budu muset zase na chvíli odejít, ale budu se vracet. Stejně to ani nezjistí.“

„Proč se tam chceš vracet?“

„O něco se snažím.“

„O co?“

„Změnit ho.“

„To moc nechápu.“

„To nevadí.“ Usmál se a víc se přitulil.

 

„Felixi, maličký, vzbuď se, už je ráno.“ Pohladila lidská ruka lišáka po hlavičce. „Přinesl jsem snídani.“

„Uaaa, dobré ráno, Raggi.“ Protáhl se a otevřel své krásné zelené oči.

„Jak ses vyspal?“

„Celkem dobře, co Ty?“

„Šlo to.“

V klidu se spolu najedli a oba měli rázem pocit, jako by se vrátil čas.

„Stále se na mě zlobíš?“ Nadhodil větší z mladíků, jelikož byli zrovna oba v lidské podobě.

„Eh? Za co? Jo, za tohle, už vím. Ne, ani ne. Ale už to nedělej. Celkem jsi mě tím vyděsil.“

„To je mi líto. Mám Tě moc rád, víš to?“

„Já vím Raggi, já Tebe taky. Jen asi trochu jinak, než Ty mě.“ Uhnul pohledem, aby neviděl smutné vlčí oči.

„Nechtěl jsem být tak hrubý.“

„Já-já vím. Já Ti taky nechtěl ublížit. Nevěděl jsem, co mám dělat.“

„Tak to jsme dva.“ Přitáhl si Felixe do náruče a políbil ho do vlasů. „Nevracej se tam.“ Zašeptal něžně. „Já se o Tebe postarám.“

„Musím, Raggi, slíbil jsem to. Musím mu udělit ještě pár lekcí.“

„O co ono vlastně jde?“

„Když jsem ho poznal, zjistil jsem, že je hrubý, krutý, nafoukaný a bezcitný. Snažíme se ho změnit.“

„Snažíme?“

„Já a Erika.“

„A to je zase kdo?“

„Dragova matka. Myslím, že už jsem Ti to říkal.“ Zamyslil se.

„Je to možný, ale já už si to nepamatuju. Co kdybych tam šel s Tebou?“

„Co? Jako na zámek?“

„Jistěže, kam jinam.“

„Zabije Tě, když Tě tam najde.“

„Ne, když budu v utajení. Budu spát pod postelí a Ty mi vždycky můžeš donýst něco od jídla.“

„To mi něco připomíná.“ Zamumlal si lišák.

„Cože?“

„Nic, souhlasím, jdem hned?“

„Klidně můžem.“

 

„Kde zas ta prašivá liška je?“ Nadává šlechtic a prochází už po sté palác. „Jestli to zdrhlo-tak to zjistím během pěti minut.“ Ušklíbl se a nejbližším oknem vyskočil ven.

Letěl jako vítr a ani nepostřehl, že pod ním zhruba v polovině cesty proběhl vlk s liškou.

Přistál na jemu už až příliš známém palouku a hledal.

„Kde seš? Ná lištičko, ná! Tak kde seš ty chcípáku.“ Mrmlal. „Kam to zmizelo?“

 

„Jsme tu Raggi.“

„Pěknej bejvák.“ Hvízdnul uznale, aby se neprozradil, že už tu byl.

„Jo, uvnitř to taky nevypadá zle, pojď.“

„To si tam můžu jen tak vlízt, jo?“

„Ne, ale do města jo. A odtamtud už to není tak těžký. Ale bude lepší jít jako lidi.“

„Máš to zmáklý, co?“

„Nooo, trochu.“ Zazubil se.

Během pár minut byli za zdmi zámku a proplétali se chodbami. Občas se schovali před strážemi, nebo služebnictvem, ale ani jednoho z nich to nějak neznepokojovalo.

„Tak tady já přespávám.“ Uvedl Felix přítele do královniných komnat.

„To jako fakt?“

„Abych byl přesný, to není můj pokoj, je královny, ale já tu tak nějak žiju s ní. Většinou spím v pelíšku nebo někde na posteli, jako její domácí mazlíček a-někdy taky pod postelí.“ Odfrkl si.

„Proč pod postelí?“

„No, k tomu dochází, když si to nečekaně rozhodne rozdat s manželem. Jednou mě nechala pod postelí celý večer, noc a ráno a já musel většinu noci poslouchat jejich dovádění. Měl jsem strach, že to ta postel nevydrží a rozplácne mě.“

„Koukám, že to tu taky nemáš úplně jednoduchý, co?“

„No, to fakt ne. A taky je sranda, když má Drag, nebo Hiko svoje nálady.“

„Hiko?“

„Ah, no to je Dragovům miláček.“ Zamručel.

„Ty žárlíš?“

„Ne, měl bych?“

„Nevím, chvílema mi přišlo, že máš tu obludu rád.“

„Není to obluda, jen je-prostě-je-“ Zarazil se, protože netušil jak pokračovat.

„No, jaký je?“

„Nevychovaný. Ale věřím tomu, že není tak špatný, jak se zdá.“

„V lese jsi mluvil trochu jinak.“

„Já vím, promiň, jsem z toho všeho tak nějak zmatený. Nějak nevím, co chci, ani čemu věřím. A cítím se tu teď hrozně osamělý, protože Erika je pryč.“

„Pryč?“

„Jo, jela s králem na výlet a já mám za úkol přežít a prudit.“

„Tak s tím rád pomůžu.“

„To věřím.“

Oba se rozesmáli.

 

„Ono to zmizelo.“ Dragon si mrzutě sedl na postel.

„Utekl?“

„Jo.“

„Možná je to tak lepší.“ Hiko pohladil svého prince po vlasech. „Jsi kvůli němu akorát nervní. Zapomeň na tu malou krysu, máš tu mě.“

„Lišku.“ Opravil ho potichu.

„To je jedno. Oběma už nám ublížil víc než dost. Pokud utekl, nezbývá než doufat, že hodně daleko.“ Jednou nohou šlechtici zlehka poklekl na stehna a objal ho. „Zapomeň na něj, prosím.“

 „Pokusím se poklade, neboj.“ Aristokrat si mladíčka přitáhl pevněji do náruče a vášnivě jej políbil. „Pokusím se.“