„Otče! Máme tu škodnou!“ Dragon vešel do otcovi pracovny. Jako vždy bez zaklepání, samozřejmě.

„Ale copak se děje Dragu? Jakou škodnou?“

„Liška.“

„Už Tě to zvíře zase provokovalo?“

„Hůř.“ Mluvil tiše, ale z jeho hlasu čišel vztek.

„Ublížilo Ti?“

„Je tady.“

„Cože?“ Král se nevěřícně zahleděl na potomka. „Tomu nerozumím.“

„Ani já ne. Ale věř mi, že tentokrát s tím skoncuji. Upozorňuji, že se ta bestie proměňuje, takže bacha na zrzky.“

„Můžu Ti nějak pomoct?“

„Ne, zabiju to sám. Jen jsem Tě přišel upozornit na škůdce.“

Procházel se zahradami a hledal lišku, když v tom zahlédl něco, co neměl. Svou matku v jedněch ze svých nádherných, lehkých a svůdných šatů ve společnosti nějakého cizího muže. Okatě s ním flirtovala a jemně, tak jak to umí jen ona, ho sváděla.

Dragona jako by polila ledová voda. Jeho matka-a nevěrná? Nikdy by sám nevěřil, že jej tato skutečnost může natolik zasáhnout.

Zíral na scénu a odmítal jí uvěřit. Svezl se na kolena a snažil se vstřebat zcela neznámý pocit a objev.

Mezi tím se po hradě potulovala jedna malá, našedlá liška.

„Hej Ty potvoro, stůj!“ Zakřičel za tvorečkem, již poněkud známý hlas. Zastavil, ohlédl se, zamával ocáskem a rozběhl se dlouhou chodbou pryč.

„Tak si mě chyť! Chlípníku!“

„S radostí! A až Tě dostanu, tak Tě zabiju!“ Běžel za lišákem.

„Zkus to! Nestačil na mě ani několika tunový drak!“

„Odčiníš si vše, co jsi mému pánu způsobil!“

„Já? Já mu přece srdíčko nepochroumal!“ Zasmál se přes rameno, a když běžel za roh, podběhl pod nohama strážnému. Hiko překážku nečekal a srazil jej.

„Pardon.“ Omluvil se sluha a opět se rozběhl. „Hej parazite, tak stůj!“ Běžel, jak nejrychleji uměl. Lišák na něj však už chystal další past.

Zprudka zastavil a schoulil se nečekaně do klubíčka. Mladíka díky tomu čekal další pád. Tentokrát si však přelomil zub.

„Tos přehnal!“

Proběhli celý zámek od shora až dolů a zase zpět. Když Felix proběhl kolem královy pracovny, dveře se otevřely a vladař vyšel na chodbu. V té chvíli se mu do náruče vřítil Hiko.

„Eh, pardon pane, já-já nechtěl.“

„Můžeš mi u všech hromů vysvětlit, co se děje?“

„Nic, jen, lovím tu krysu.“ Vydechl hořce.

„Krysu?“

„Teda vlastně lišku.“

„Aha, ehm, Dragon říkal, že si ho zabije sám.“ Pousmál se muž.

„V tom případě budu doufat, že mi náš milovaný princ odpustí, protože tu vraždu stihnu dřív.“

„Co to máš se zubem?“

„CO? To mi udělala ta-ta-ta věc!“

„Eh, no to není dobré. Pojď, promluvíme si spolu.“

 

„Tak se zdá, že plány se daří dobře. Teď bych se mohl porozhlédnout po Dragonovi.“ Seděl na okně a spokojeně pohazoval ocáskem. „Jde se na věc.“ Otočil se a začal se po střechách klouzat dolů.

Když se dostal postupně do zahrad, v klidu se začal procházet, jako by mu to tam patřilo.

Po necelé půlhodince zhlédl Eriku okatě laškujíc s pohledným cizincem. Ušklíbl se a chvíli divadélko pozoroval. Když ho to omrzelo, šel hledat prince.

Objevil jej v jeho komnatách. Ležel na posteli a nepřítomně hleděl do stropu. Zdál se zamyšlený a takový nějaký zaražený.

Lišák si šlechtice prohlížel a musel v duchu konstatovat, že je vlastně opravdu moc hezký.

„Proč já vlastně tohle všechno dělám?“ Prolétlo mu samovolně hlavou. „Co mi je po něm? Proč tu jsem?“ Začínal mít v hlavě zmatek a všechno mu přestávalo dávat smysl. „Vlastně jen pomáhám jedné zoufalé ženské s titulem vyřešit rodinné spory, ale proč? Proč jsem opustil Raggiho a noru? Tohle se mi začíná vymykat z ocásku.“ Ponořen do svých myšlenek a úvah se odebral do královniných soukromých prostorů.

Stáhl si tam na zem, pod postel polštář a usnul.

 

Byl čas večeře. Erika přišla v jedné ze svých krásných, honosnějších rób a na tváři měla klidný, spokojený úsměv.

Dragon po matce u stolu každou chvílí pokukoval a měl černé myšlenky, král se zdál velmi zamyšlený.

„Matko, otče, jak dlouho už jste vlastně spolu?“ Zeptal se nečekaně princ a upíral pohled do talíře.

Královský pár to zarazilo.

„Už mnoho let.“ Odvětil král.

„Jsme svoji již padesát let.“ Doplnila jej žena.

„Proč se ptáš, Dragu?“ Ozval se opět muž.

„Co obsahuje manželství? Je to jen povinnost?“ Ptal se dál.

„Ne, ovšem že ne. Jako, ano je to povinnost, nebo pro nás aspoň byla, ale není to jen o povinnosti.“ Reagoval mladíkův otec.

„Snad se nechceš ženit?“ Zasmála se Erika.

„Ne, to ne. Jen mě to dneska tak nějak napadlo. Jste spolu šťastní?“

„Ano, jsme. Dragu, co je s Tebou? Proč máš takové otázky?“ Vladař se zamračil. Tohle jeho synovy nebylo podobné.

„A nevěra, nebo tak, to je běžné? Jako v manželství, po tak dlouhé době?“

„Stává se to, ale není to nic hezkého. Počkat, na co narážíš?“

Královna stále neřekla ani slovo a jen s lehkým úsměvem poslouchala jejich rozhovor. Nebyla hloupá a již dávno jí napadlo, že ji Dragon viděl. Nevadilo jí to, právě naopak, dokonale to naplňovalo její pomstu.

„No, takže to není správné?“

„Ne, není.“

Mladý aristokrat začal těkat očima mezi rodiči a nevěděl jak pokračovat.

„Je něco, co by, jsi mi chtěla sdělit, Eriko?“ Pozvedl obočí muž a zamračil se ještě víc, než doposud.

„Ne, drahý, není nic, co bych Ti chtěla říct.“ Usmála se od ucha k uchu.

„Matko-“

„Ale copak, Dragone? Nelíbí se Ti, že si někdo jiný dělá, co chce?“

„Můžu vědět, o co tu jde?“ Supěl už vladař.

„Matka Tě podvádí.“ Vyprskl Drag.

„C-co prosím? Eriko, je to pravda?“ V králových očích byl šok smísený s hněvem i bolestí.

„Taky mám právo někdy na povyražení.“ Oznámila, jako by mluvila o počasí.

„Povyražení?! Pro boha, vždyť jsi vdaná!“ Nechápal mladík.

„Že zrovna Tebe to pohoršuje.“ Uchechtla se.

„Co má TOHLE zase znamenat, Eriko?“ Rozkřikl se její manžel.

„Coby, hold když na mě nemáš čas, tak já ten svůj budu věnovat někomu jinému.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Jak? Tak, že jsi jako manžel selhal.“ Oznámila s úsměvem a ohníčky v očích.

„Jak selhal, co po mě vlastně chceš?!“

„Ty nevíš? To jsem si mohla myslet. Zjisti si to, králi. Já budu s jinými, dokud si problém sám nenajdeš a nevyřešíš.“ Pozorovala muže pohledem, jakým se většinou dívá člověk na nepřítele, když jej vyzívá na souboj, zároveň však vítězně a bezstarostně.

„Proč jsi najednou tak zlá?“ Hleděl na manželku a nechápal, proč se najednou tak změnila.

„Omluvte mě, pánové. Já již dojedla a nyní se odeberu k odpočinku, když dovolíte.“ Oběma věnovala úsměv a ignorujíc královu otázku elegantně odešla, jako pravá dáma.

Uzamkla se ve své ložnici a unaveně si sedla do křesla v rohu.

„Felixi? Jsi tu?“ Oslovený vylezl a vypadal taktéž unaveně. „Pojď sem.“ Rozevřela náruč, a když do ní lišák skočil, pevně jej objala. „Jakpak jsi, se měl, maličký?“

„Žiju. A přerazil jsem Hikovi zub.“ Ušklíbl se.

„Opravdu? Šikovný lišáček.“ Pochválila ho. „Omlouvám se, že jsem Tě zatáhla do téhle rodinné války.“ Náhle se dostavilo svědomí.

„To nevadí. Jak to vypadá u Tebe?“

„Naštvala jsem krále i prince.“ Tentokrát se úšklebek usadil na její tváři.

„Super.“ Oba se usmáli. „Budu se muset vrátit. Raggimu je určitě smutno a je sám.“

Chvíli bylo ticho.

„Budeš mi chybět.“ Pohladila ho po kožíšku. Svými slovy jej trochu vyvedla z míry. Čekal, že jej bude přemlouvat a nebude ho chtít pustit.

„Tobě to nevadí?“

„Co s tím nadělám? Jsi tu dobrovolně a já Tě do ničeho nutit nebudu.“

„Díky.“

„Chtěl by ses se mnou ještě někdy vidět, Felixi?“

„Rád, určitě za Tebou opět přijdu, neboj.“

„I já za Tebou ráda přiletím. Myslím, že náš plán se nám celkem podařil, takže už to tu nějak zvládnu. Chceš hodit domů?“

„Tak jo. Díky.“

Ještě dobu tam královna seděla s chlupatým klubíčkem na stehnech. Mlčeli. Nebyl důvod cokoliv říkat. Jen si užívali poslední okamžiky s osobou, která se pro ně stala spojencem i přítelem.

„Je čas.“ Prolomila mrtvý klid žena. Zvedla se se zvířátkem v náručí a přešla k oknu, u něhož se na okamžik zastavila. „Západ slunce je dnes opravdu krásný, že?“

„Ano, to je.“

„A z dračího hřbetu taky určitě nebude k zahození.“ Zasmála se a vysadila si Felixe na rameno. „Drž se pevně, maličký.“

Vyskočila z okna a mrknutím oka se změnila v dračici.

Pluli vzduchem a vychutnávali si malebný západ slunce i výhled do krajiny. Nespěchali, nebylo proč.

Vítr lišákovi čechral srst a dával mu zvláštní pocit euforie.

Cesta jim trvala téměř celou noc, ačkoliv rychlým letem by se dala zvládnout i během deseti minut.

„Jsme tu.“ Pomalu a tiše dosedla do mechu a nastavila křídlo, aby se po něm mohl její jezdec sklouznout dolů.

„Je čas se rozloučit, že?“ Trochu posmutněl.

„Nebuď smutný, neboj se, že bych na svou návštěvu nechala dlouho čekat. Teď s těmi dvěma stejně nebude rozumné slovo, takže se budu potřebovat občas někde – ehm zašít.“ Zavlnila nadočnicovými oblouky ve znamení škodolibosti.

„Dobrá, tak tedy zatím nashle, ať se Ti daří.“ Usmál se zeširoka.

„Tak se mi to líbí. Měj se Felixi a dávej na sebe pozor.“ Políbila ho na čelo a trochu se o něj otřela, jako o mládě, po té vzlétla, naposledy mávla křídly na rozloučenou a zmizela ve tmě.

Tvoreček se okamžitě rozeběhl do nory. Jak byl rád, když tam nalezl Raggiho schouleného do klubíčka.

Co nejtišeji se k vlkovi přiblížil a lehl si k němu. Když ještě naposled otevřel oči a podíval se na kamaráda, hleděl do široce otevřených očí zářících do tmy. Odskočil a vypískl leknutím.

Spolubydlící byl stále ve stejné pozici, v jaké ho objevil, ale jeho zrak provrtával lištičku skrz naskrz.

„Vítej zpět, Felixi. Rád Tě zase vidím. Dal sis na čas.“ Až po těchto slovech se konečně pohnul a posadil.

„Fuj Tys mě vyděsil! Taky Tě rád vidím Raggi. Proč mě děsíš? A jak dlouho jsi vzhůru?“

„Vzbudila mě ta Tvá dračí kámoška a – taky Tvá vůně.“  Zamumlal. „Pojď si zase lehnout. Zítra si popovídáme.“ Vyzval ho a lišák nadšeně uposlechl.

„Dobré ráno, maličký.“ Zašeptal větší z přátel a olízl svého společníka po tváři.

„Dobré ráno.“ Otevřel oko a protáhl se jako kotě.

„Doufám, že mi dneska řekneš, co jsi celou dobu dělal.“ Vyzval vlk stále se povalujícího tvorečka.

„Mhm. Byl jsem v krásném paláci, válel se v teplé posteli s péřovými peřinami a polštáři a bavil jsem se.“ Ušklíbl se Felix a pozoroval přítelovu pokleslou čelist překvapením.

„Fajn a teď vážně kde jsi byl a co jsi dělal?“

„Myslím to vážně. Ta dáma, Erika, je královna.“ Úsměv se rozšířil.

„Erika, Erika, počkat, není to ta dračí mamča?“ Ztěžka si sedl a jedno obočí mu vylétlo vzhůru.

„No jo.“

„Tak moment, nechceš mi tím naznačit, doufám, že sis to napochodoval přímo do dračího paláce k dračí královně do postele a celou dobu tam se vší úctou sral dračího prince?“

„Já nic nenaznačuju, já Ti to oznamuji. A jen jsem si s ním trochu hrál.“

Nyní se vlkova čelist nacházela snad až na zemi a oči jako by chtěli vyletět z lebky.

„NO TY SI ZE MĚ SNAD DĚLÁŠ-“

„Nedělám, je to přesně tak, jak říkáš, válel jsem se v královnině posteli a rozčiloval jejího syna. Tedy, někdy jsem spal pod postelí, to když tam oxidoval král.“ Zasmál se výsměšně a škodolibě Felix.

Raggi vypadal, že dostane infarkt a jen na druha zíral.

„Já se tu nervuju, vytvářím si krvelačné scénáře a on se peleší s dračí královnou.“ Tvrdě a prkenně sebou praštil na bok. „Ty se mi snad jenom zdáš.“

Liška k němu přiskočila a rozverně do něj strčila.

„Ale no tak, vždyť už jsem doma, teď už můžeš být v klidu.“ Smál se.

„Jo, ale stejně zase zmizíš.“ Zavrčel mrzutě.

„Ale nezmizím.“

„Zmizíš, já to vím.“

„Podle čeho soudíš?“

„Ten drak, až moc Tě zajímá.“

„Nebuď mrzout.“ Strčil do vlka čumákem.

„Budiž, ale půjdem si hrát.“ Kladl si podmínky, za kterých bude zase v klidu.

 

Den plynul za dnem a na nebi se neobjevovala ani modrá dračice, ani její krásný syn. Vždy když Raggi usnul, Felix vylezl ven a hleděl na hvězdy.

Jedné noci, ani nevěděl proč, se lišák vydal k nedalekému jezeru, kde se bez příčiny změnil v člověka.

Svlékl se a vstoupil do chladné vody. Sotva v ní byl po pás, zastavil se, a když se hladina uklidnila, pohlédl na svůj odraz.

„Jak je oproti mě krásný. I ten sluha vypadal tak-hezky. Jen já budu navždy šedé, nedorostlé lišče bez budoucnosti.“ Prolétlo mu hlavou a po tvářích se mu rozutekly slzy. „Eriko, kde jsi.“ Spíše tiše konstatoval a nechával kapičky stékat a splývat s vodou. Vzhlédl k obloze a tiše plakal.

Nevěděl, kolik času uběhlo, když mu nad hlavou přelétl stín. Ohlédl se za tvorem, jenž na okamžik zahalil měsíc a přistál na druhém konci jezera.

Felix zamžoural do tmy a rozpoznal rudavé odstíny.

„Rudý?“ Zamumlal a otupěle udělal krok vpřed.

Drak změníc se na člověka otočil svou tvář k chlapci. Až nyní lišákovi došlo, co se děje a že nyní jde o život. Začal pomalu couvat. Po pár vteřinkách se otočil, s úmyslem utéct z vody.

Když se z ní však dostal, Dragon už tam stál a prohlížel si ho.

Menší mladík měl na tvářích stále pár zbloudilých slz. Byl zmatený, na setkání s Dragonem nebyl připravený a nevěděl kudy kam.

Dračí princ si druhou osobu prohlížel. Vždy ho viděl jen se smíchem, krom chvíle, kdy zranil toho druhého tvora. Nyní mu ale připadal tak-jiný. Bezbranný, zoufalý. Měl pocit, že kdyby chtěl, právě teď ho mohl rozsápat na kusy. Ale on nemohl. Pro vlastní slabost, kterou pociťoval.

Udělal krok dopředu a natáhl ruku k nešťastné tváři, která na něj poprvé hleděla s neskutečným strachem.

„Co ty jsi vlastně zač? A proč zrovna tebe má matka tak miluje?“ Konstatoval suše šlechtic. „Jsi jen malé štěně. Tak co je na tobě tak zvláštního?“

Felixe se zmocnila panika. O krok ustoupil a tak jak byl, začal utíkat, ačkoliv netušil proč.

Rudovlasý ztuhl a překvapeně hleděl na utíkající osobu. Nevěděl, co se stalo, ale zděšení a bolest v zelených očích se ho dotklo u srdce.

Opět nabral dračí podobu a vydal se vzdušnou čarou k domovu.

 

„Ahoj mami.“ Zašeptal v salonku a sledoval ženu, která by mu měla být nejblíže a přitom mu v posledních dnech byla vzdálenější než hvězdy, které dnes za letu pozoroval.

„Ahoj, Dragone.“ Odvětila téměř nepřítomně.

„Jak dlouho bude tahle válka ještě trvat?“

„Tobě to snad vadí? Tobě, který máš rád jen sebe?“ Zpříma pohlédla na syna. „K čemu je Ti láska matky?“

„Ano, tahle hádka mi vadí.“

„Proč? Vadí Ti, že trpíš Ty, ne že trpí druzí.“ S tím se zvedla z křesla a chystala se odejít.

„Byl jsem v lese, u jezera.“ Erika se zastavila mezi dveřmi. Jezero bylo až příliš blízko Felixově noře. „Byl tam ten Tvůj lišák. Trpěl, hodně.“ Prohlásil chladně, jako by mu utrpení způsobil on sám, což si královna díky tónu ihned pomyslela. „V těch jeho zelených očích bylo nekonečné zoufalství, strach a bolest. Vážně, nemyslím si, že vydrží do rána.“  

Modré oči ženy se zabodli do synových, klidných a bezcitných. Srdce se jí rozbušilo a rozběhla se ze zámku.

Jakmile jí zahalila tma, vzlétla k obloze. Zničeně hledala svého malého přítele, až jej konečně ucítila.

Snesla se na zem a změnila se. V té chvíli se z houští vynořil stále zděšený mladík v slzách.

„Felixi!“ Vykřikla nešťastně a rozpřáhla ruce.

Oslovený byl ještě chvíli dezorientovaný. Ale když si uvědomil, kdo před ním stojí, vrhl se jí do náruče a na plno se rozplakal.

„Felixi. Co je Ti, co Ti udělal?“ Klesla s ním na zem a hladila ho po zádech.

„Já, já nevím, nevím, co se stalo. Já, on, najednou tam stál a-a-a.“ Mluvil zmateně a netušil, co se vlastně stalo.

„Klid, klid! Uklidni se.“

Konečně se mladíkův dech zklidnil a on zůstal sedět před královnou.

„Co se stalo? Co Ti udělal?“ Ptala se zoufale.

„Co? Kdo?“ Nechápal.

„Dragon přece. Přišel za mnou do salonku a mluvil o Tvé bolesti a zoufalství, a že do rána nepřežiješ.“

Nevěřícně a s nepochopením na dámu hleděl.

„Byl jsem v jezeře, ani nevím kdy, ani proč, ale chytl mě hrozný smutek. Najednou se na opačném konci jezera objevil on. Cítil jsem se v tu chvíli hrozně bezbranně a dostal jsem strach. Chtěl jsem utéct, ale když jsem vylezl, najednou byl přede mnou. Zpanikařil jsem, natáhl ke mně ruku a něco mi říkal, ale já už ani nevím co. Dal jsem se na útěk, ale já ani nevím proč.“

„Počkej, tomu nerozumím. Drag Ti neublížil?“

„Ne, nic mi neudělal. Ani po mě nešel, nic. Jako bych mu ani nevadil.“

„Tomu nerozumím.“

„Ani já ne. Co Ti to přesně řekl?“

„V těch jeho zelených očích bylo nekonečné zoufalství, strach a bolest. Vážně, nemyslím si, že vydrží do rána. Ale říkal to, tak bezcitně, chladně a krutě, že jsem neváhala a myslela jsem si, že Ti ublížil on. Ale proč by mohl chtít, abych si to myslela?“

„To nevím. Ale pravdou je, že díky němu jsi tu. A za to jsem neskutečně rád.“

Téměř celou noc strávil v královniným náručí. Až k ránu se oba vydali ke svým domovům.