„Zdá se mi to, nebo jsi poslední dobou nějakej přichcíplej?“ Zeptal se vlk a šťouchl do kamaráda čumákem.

„Hmmm, nejsem. Jen jsem líný.“

„Jo, to vidim, spíš seš pěkně mrzutej, bez chuti do života. Co jsem proved?“

„Hmmm, nic.“

„A ten dračí parazit?“

„Hmmm, nic.“

Raggi se zašklebil, neměl rád reakce, jako byly tyto. Chytil lišku za kožíšek a začal s ní třást.

„Áááí, co to děláš?

„Mě-takhle-odpovídat-ne-bu-deš!“ Dostal ze sebe mezi zuby. Po chvíli položil tvorečka na zem a šťouchal do něj tlamou a tlapkami, čímž jej lechtal.

Felix se smál a snažil se bránit, což se mu ovšem moc nedařilo.

„Prosím, prosím, už dost!“ Žadonil, a když kamarád chvíli přestal, stáhl ocásek mezi nohy a udělal krásný velký kukuč.

Větší šelma chtěla původně pokračovat v mučení, ale nakonec si to rozmyslel. Olízl čumáček svého spolubydlícího a usmál se.

„Tak, co budeš veselej?“

„A víš, že možná radši jo?“

Oba se rozesmáli a začali se honit po noře.

 

„Kde jsi, Ty jeden malej chcípáčku?“ Mručel si pro sebe drak, jenž kroužil nad místem, kde ho menší zvířátko vždy doběhlo. „Tady jsi.“ Uchechtnul se a napřaženými drápy se vrhl na svou oběť.

Felix si přibližující se hrozby všiml příliš pozdě a z počátečního šoku se vzpamatoval až pod dračím pařátem.

„Tak, teď už mi neutečeš, Ty jedna malá potvoro.“ Zasmál se Dragon a změnil se v člověka.

O pár vteřin později se lišák nacházel v rukou krásného, černookého muže s černo-rudými zářivými vlasy, stejně okouzlujícími jako šupiny jeho dračí podoby.

„Ík!“ Zapištělo zvířátko leknutím a pootevřelo tlamičku údivem i nedostatkem vzduchu, jelikož útočník mu drtil krček.

Princ už se radoval, že se otravného „parazita“ zbaví. Najednou však nesvíral malé čtyřnohé lišče, ale o něco menšího, než byl on sám chlapce s nádhernýma zelenýma očima, které se bolestí zaplavovaly slzami a do šeda zbarvenými, rozcuchanými zrzavými vlasy.

„Pusť…Prosím…“ Rozkašlal se.

Šlechtic stisk lehce povolil, ale nepustil úplně.

„Jak ses mohl opovážit, i jen vzdorovat MĚ?!“ Zašeptal děsivě, že kdyby křičel, bylo by to určitě snesitelnější.

„Pche a proč by ne? Co si myslíš, že jsi? Bůh? Jsi jen kdosi, kdo nerozumí legraci a kdo potřebuje pořádnou lekci od obyvatel lesa, protože jak jsem si už stihl všimnout, Ty sem nepatříš, na rozdíl ode mě.“ Vmetl mu do tváře s drzým úsměvem.“

„Mě patří všechno! Víš Ty vůbec, kdo já jsem?“

„Náfuka.“ Ušklíbl se a než by počkal na další salvu chvály na drakovu vlastní osobu, změnil se zpět na lišku a díky povolenému stisku vyklouzl ze sevření, přeběhl po svalnaté ruce na rameno, odrazil se a zmizel v lese.

Hvozdem se rozlehl zuřivý řev.

Raggi nadskočil a jen zjistil, že se Felix za jeho duševní nepřítomnosti vypařil, vyběhl z nory, rozhlédl se kolem a tak tak se stihl vyhnout dračímu ocasu.

Polkl a snažil se kolem saně dostat, nebyl však tak hbitý jako jeho přítel a dalšímu útoku „živého biče“ se nevyhnul. Byl odmrštěn na strom, u něhož zůstal nehybně ležet.

Princ už se napřahoval drápy k poslednímu útoku, když mu do cesty vběhl drzý lišák.

„Prosím, ne!“

„A proč by ne, pískle? To mám Tebe a Tvého ubohého přítelíčka ušetřit jen proto, že jsi měňavec?“ Vysmál se mu.

„Když ho zabiješ, nejsi nic jiného než slaboch, což jsi i tak, takže se nic nezmění, ale to je jedno. Zabít bezbranného, který leží na zemi, je ta největší ubohost, jaké se můžeš dopustit!“ Rozkřikl se, opět se vrátil do lidské formy, poklekl k nehybnému vlkovi a objal ho.

„Jaks mě to nazval, Ty červe?!“

„Slabochem, protože jak je vidět, nic jiného nejsi!“

„Jsi až příliš drzý a za to mi zaplatíš!“

„A to jen potvrzuje má slova a mou domněnku o tom, že nejsi pouze slaboch, ale ještě slabomyslný, agresivní zrůda.“ Zamručel Felix.

„Spratku!“

„Nafoukanče.“

„Sklapni už konečně tu svoji hubu, kryso!“

„Tak za prvé, velectěný draku, přestaň na mě řvát, hluchý ještě nejsem, ale díky tobě asi zanedlouho budu, za druhé nejsem krysa a za třetí, já se Tě nebojím!“ Vyhoupnul se na nohy, zatnul pěsti a vzpurně hleděl na tvora, jehož kdysi tak moc obdivoval.

„Opravdu? Ale to je chyba, mě milej hochu by ses právě bát měl.“

„Pche? A to proč? Protože jsi větší, nafoukanější a nadutější?“

„Drzoune! Pochopitelně že by ses mě měl bát a to už jen kvůli tomu, že jsem větší a silnější!“

„Hm, ano, jsi velký, silný, tupý tvor. Podle mého je to to jediné co máš.“

„Nevíš, co říkáš, žrádlo. Já mám, nač si vzpomenu.“

„I svobodnou vůli a city? O tom dost pochybuji!“

„Svobody mám, že bych ji mohl rozdávat a city? K čemu? Jsou jen pro slabochy!“

„Tak to ze srdce lituji tvé rodiče.“

„Pche a to jako proč? Mohou být poctěni, že mají tak dokonalého syna, jako jsem já.“

„Pokud jsou pro Tebe city ničím, jak tvrdíš, pak ani je nemáš rád, jsou pro Tebe jen jedni z mnoha.“

Dragon nevěděl co odpovědět, vyvedl ho z míry a ještě mu zkazil náladu. Po chvíli se vznesl a chystal se odlétnout.

„Hej hyeno! Nechtěls mě zabít?“ Ušklíbl se Felix.

„Velmi rád Ti tvé přání splním.“ Už se chtěl na chlapce vrhnout.

„Jo, jen pojď. Zpečeť svůj osud.“

„Co to zas meleš? Zpečetím Tvůj osud!“

„Zabiješ mě a podtrhneš svou dokonalou prázdnotu a zpečetíš mé tvrzení.“

„Tentokrát Tě nechám žít, žrádlo, ale nepřej si mě potkat znovu!“ Konečně se vzdálil.

„Uf. Tak jo, zahrávám si s ohněm, tohle by se Raggimu nelíbilo, kdyby byl vzhůru.“ Oddechl si, vzal vlka do náruče a odnesl ho do nory.

 

Princ pomalým krokem vešel do salónku, posadil se do křesla a s pohledem upřeným do plamenů krbu přemýšlel.

O necelou hodinu si do oné místnosti přišla číst královna, jak to s oblibou dost často dělávala. Když tam spatřila syna, zarazila se a chtěla odejít, ale zvědavost jí nedala a tak nakonec přišla blíž.

„Je nějaký zadumaný, to není dobré. Ahoj Dragu, tak co lištička, už jsi jí chytil?“

„Ahoj matko, no chytil i nechytil.“

„Ale, copak? Stalo se snad něco?“

„Ano stalo, víš, ono se to se mnou hádalo a vydrželo to celkem dobu a taky se mě to nebojí.“ Prohlásil a zdálo se, že se z toho poněkud nemůže vzpamatovat.

Panovnice se zašklebila.

„MĚ se přece bojí každý. Nikdo, žádný tvor, člověk ani drak se mi nikdy neopovážil vzdorovat, natož pak mě urazit. - Tedy krom Tebe.“ Poslední tři slova uraženě zamručel. „Já jsem princ a ono se to opovážilo MĚ poučovat!“ Zprudka vstal a začal chodit po místnosti sem a tam.

„Proč ji nazýváš tím?“

„Ji?“ Dragon se podíval nechápavě na ženu.

„No, já myslela, že je to lištička.“

„Lišák, abych byl přesný a ještě k tomu měňavec.“ Vyprskl skoro až opovržlivě.

„No vidíš! To je skvělé ne? Mohli byste být přáteli!“ Královna se celá rozzářila a radostně si tleskla. Její milovaný potomek to už tak růžově neviděl. Pohlédl na matku s neskrývaným němým úžasem a už jen jeho pohled se ptal: „To myslíš jako vážně?“.

„Neříkej mi, že něco tak stupidního a nenormálního vyšlo z tvojí hlavy! To nemyslíš vážně!“ Rozkřikl se, až mu přeskakoval hlas. „Ty-Ty jsi normálně zešílela!“

„Z Tebe? Ani bych se sama nedivila a nekřič tolik.“ Dáma se umívala a zachovávala si na rozdíl od mladíka dekórum.

„Můžu si křičet, jak chci! Já totiž můžu všechno!“

„Tak to se mýlíte velectěná jasnosti, uvědomte si laskavě, s kým mluvíte a račte zmlknout.“

„Já, já jsem tady pánem! Tady i kdekoliv jinde! Já jsem všechno! MĚ PATŘÍ SVĚT! KAŽDÝ MI MUSÍ LEŽET U NOHOU, KAŽDÝ!!!“

„Pokud se domníváš, že někdy mě přesvědčíš, abych před Tebou i jen poklekla, tak se hluboce mýlíš, můj synu. A jen tak mimochodem, pokud jsi na to náhodou zapomněl, já jsem královna a Tvá matka a mé slovo má několikanásobně větší váhu, než Tvé. A ještě pár slov k tomu Tvému vztekání, když budeš pořád dělat takové scény, dostaneš z toho srdeční kolaps. Takže laskavě konečně sevři čelisti a věnuj mi pár minut ticha.“ Vysmála se princi žena a dál se ležérně vyvalovala v měkkém křesle.

Následník trůnu byl rudý vzteky.

 

Král ve své pracovně právě vyřizoval korespondenci, když uslyšel křik svého syna a ačkoliv se salónek nacházel na zcela opačné straně zámku, rozuměl zcela zřetelně každému princovu slovu.

„Ale ne, královna ho zase dráždí.“ Zasténal, protočil oči v sloup a běžel zabránit případnému neštěstí, jako například zabití královny.

Před místností se střetl se sluhou Hikem, který stejně přišel stejně jako jeho vládce na pomoc Dragnovi. Chvíli na sebe zadýcháni během hleděli, po chvíli však nabraly druhý dech a vtrhli do salónku.

Žena i její syn se rychle podívali ke dveřím na nově příchozí.

„Dragone, v pořádku? Eriko, mohu vědět, co jsi mu zase řekla ošklivého?“

„Můj pane, jste v pořádku?“ Hiko se okamžitě vrhl do náruče svého prince. „Bál jsem se, že se Vám něco stalo.“

„Neboj se, můj králíčku, to jen má matka si jako vždy zahrává.“ Zavrčel a podíval se na danou osobu nevraživým pohledem.

„Eriko?!“ Král se rozohnil.

„A jéje, druhý stresor. Nerozčiluj se, drahý, rány od života mu jen prospějí.“

„O tom jsme už snad mluvili, ne?“

„Navíc jsem neřekla vůbec nic špatného. Jen jsem mu připomněla kdo je tu vlastně na trůnu a tudíž i vůdčí osobou a taky jsem mu navrhla, že by si mohl najít kamaráda.“ Nadhodila nevinně.

„Zapomněla zmínit, otče, kdo by tím kamarádem, podle ní měl být. ONA se opovážila vyslovit nahlas, že bych snad JÁ, jediný a zcela dokonalý následník trůnu, dračí princ nesoucí svaté jméno měl přátelit s něčím tak podřadným, obyčejným a sprostým jako je prachmizernej LIŠČÍ MĚŇAVEC! Navíc setsakra DRZÍ LIŠČÍ MĚŇAVEC, který uráží MOU důstojnost!“

„Ale-Ty žádnou nemáš.“ Neodpustila si tiše rýpnout.

Dragon po ní hodil další „milý“ pohled.

„No Ty ses snad zbláznila!“ Rozhodil zoufale rukama král.

„To jsem říkal taky.“ Přitakal mu syn.

„Takové věci před ním nemůžeš říkat. Já ty Tvé nápady překousnu, ale on ne.“ Zašeptal, aby je Dragon neslyšel.

„A pročpak by ne? Promiň, ale asi jsi zapomněl na to, že já jsem Tvá žena a ne služebná. Abych to upřesnila, pokud on na mě může být drzí, mohu mu i já říct něco pěkného od plic.“

„Ne jemu ne.“

„No, to bych se na to podívala. Vlastní potomek a já mu nesmím říct ani výchovné slovo. To bych se na to podívala.“ Ušklíbla se.

„Chraň Tě pán bůh, říct mu ještě něco podobného.“ Varoval ji stále šeptem

„C, ten ať chrání spíš Dragona.“ Utrousila, ale zdálo se, že ji už manžel neslyší. „Uvidíme, kdo tu bude mít poslední slovo.“

 

„Aůůů!!!“  Zavyl bolestí rozbolavělý vlk. „Felixi-au-Felixi! Kde jsi? Jsi v pořádku?“

„Já? Jo, mě nic není, já jsem jen ztřeštěný šílenec, ale Ty jsi sebevrah! Proč jsi tam lezl? Vždyť ‘s mu vběhl přímo pod ránu. Cos tam dělal?“

„No-já-chtěl jsem Tě zachránit před tou potvorou, ale tak se mi to vymklo z ocásku a nedopadlo to, jak jsem chtěl. Promiň-Moment, jak ses ho vlastně zbavil?“

„No, vyměnili jsme si spolu pár zdvořilostních frází a on, prostě odletěl.“ Oznámil nevinně lišáček.

„Felixi, co jsi udělal?“ Zeptal se nedůvěřivě Raggi.

„Nic, vážně. A zůstaň ležet, vypadáš jako skládačka, ale rozebraná.“

„Dej si pozor, aby Tě ten humor brzo neopustil.“

„Jen klid, to se nestane.“

„Slíbils, že už ho nebudeš provokovat a stejněs to uďál. Uvědomuješ si vůbec, že se vrací jen, aby tě vodkrágroval?“

„Ano, já vím, že jsem Ti to slíbil a samozřejmě znám důvod, proč se vrací, ale nemusíš mít starost, nezabije mě, i když by rád.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Prostě to vím, věř mi.“

„To bych doopravdy rád a taky bych celkem ocenil ten Tvůj nesmrtelnej optimismus.“

„Neboj se Raggi, nic se mi nestane, jen se mu prosím už nepleť pod ránu, ano?“

„Pfff, fajn. Pak Ti vykopu hrob.“

„Ok, ale ať je to poblíž nory, jo?“

„Pitomče.“

 

„Pro pána Jána, proč to musíš pořád dělat?“

„A proč bych neměla? Je z něj nafoukaný, arogantní a přespříliš sebevědomí aristokrat jen díky Tobě. Nadešel čas, abych vzala výchovu do vlastních rukou.“

„To nemůžeš!“

„Ale ano, můžu. A tomu lišákovi držím zcela upřímně palce.“

„Tu chcíplotině upeču za živa, jestli se Dragonovi ještě jednou vysměje!“

„Chudáček, ten má tedy bídný život. Ale ještě uvidíme.“ Erika se šklebila jako vždy a už plánovala, jak dá svému zkaženému synovy další výchovnou lekci.

„Musím jít, mám dost práce. Jako Tvůj manžel a král Tě žádám, abys nedělala nic nezodpovědného, nebo pobouřlivého.“

„To bys měl říct spíš svému potomkovi, nejsem to totiž já, na koho si chodí tvůj lid stěžovat a čí nemravné činy musíš zamlouvat a krýt.“

„Přestaň.“

„Ne, dobře víš, že mám pravdu a i v tuto chvíli jdeš za jedním z obyvatel této země a musíš vysvětlit, proč princ útočí na své poddané. Ale jistě, spolehni se, já nic pobouřlivého neudělám.“

Vladař se u dveří otočil na svou ženu, povzdechl si a odešel.

Jen dáma osaměla, vyšvihla se ze sametového křesla na nohy, přešla na malý balkonek, jednou nohou poklekla na po pas jí sahající kamenné zábradlí, vyhoupla se naň i druhou nohou, postavila se, skočila do výšky a změnila se v draka.

Plachtila nízko nad stromy, dýchala čistý vzduch a užívala si toho skvostného pocitu volnosti. Ráda létala, ale v posledních letech na to neměla moc času ani příležitostí.

Obyvatelé lesa sice vzhlédly k monstrózní bytosti, ale neutekly. Již dávno rozeznávali lehké plutí královny od zběsilého letu prince.

Žena přistála na místě, kde se silně mísil pach jejího syna s pachem lišky.

Opět se změnila v člověka, aby nebudila tolik nedůvěry.

„Lišáčku? Pojď sem, neboj, já Ti neublížím! Jsem přítel.“ Zavolala do lesa a čekala.

 

„Opovaž se tam jít! Já Ti ten hrob ještě hrabat nechci.“ Zavrčel Raggi na zvědavého kamaráda.

„Já se jen podívám, ty pesimisto.“

„Nechoď-tam“ Když dořekl, Felix byl dávno z nory venku. Vlk si povzdechl a žuchl hlavou zpátky na deky. Věděl, že nemá smysl za ním chodit, protože v tomhle stavu mu stejně nepomůže a ten lišák si poradit nenechá.

 

„Ale, ale, Ty jsi ale roztomilý, vypadáš na pěkné kvítko, tak to budeš určitě přesně ten, koho hledám. Nemusíš se mě bát, chci s Tebou jen mluvit.“

„Dobrý den, paní. Se mnou, mluvit? Proč? A kdo vlastně jste?“ Šelmička se posadila proti královně, ocásek si obmotala kolem sebe a pozorovala ji.

„Omlouvám se, také Tě zdravím, maličký, vidím, že můj syn přeháněl, když o Tobě mluvil. Máš i vychování, dokonce větší než on sám. Jsem Erika, a jak jsi právě zřejmě sám pochopil, jsem matkou toho draka, kterého tak rád zlobíš. Důvod mé návštěvy si zřejmě dokážeš odvodit sám.“ Smála se.

„Ano, bojím se, že závěr si udělat umím a závěrem z toho, že rozčiluji jistého draka, který mi slíbil smrt a teď tu přede mnou stojí jeho matka je průšvih.“

„Hahaha, ale vůbec ne, právě naopak, věř mi, že kdybys měl průšvih u mě, tak už tu nejsi.“

„Tak jo, přestávám tomu rozumět, pokud jste mi nepřišla vyhrožovat, tak proč jste tu?“

„Jak už jsi asi stihl postřehnout, můj syn, Dragon, je arogantní, nafoukaný a přespříliš sebevědomí mezek. Snažím se ho převychovat, tak nějak mám pocit, že už je pozdě, ale když mi pomůžeš, může se nám podařit ho změnit.“

„Ano, to už jsem zjistil, ale proč bych Vám měl vlastně pomoct?“

„No, jak jsem taky pochopila, rád si s ním hraješ. Je to hra s ohněm, doslova. Ale ze hry se může rázem stát oběd a věř mi, že Ty bys nebyl ten, kdo by hodoval.“

„Hmmm, musím odpovídat hned?“

„Nemusíš, dám Ti čas rozmyšlenou a to tak dlouho, jak budeš chtít. Až se rozhodneš a budeš se mnou chtít opět mluvit, jdi po vypálených značkách, které Ti udělám.“

„Em, ok, děkuji.“

Královna kývla na rozloučenou a vydala se pěší chůzí k zámku. Po pěti metrech vždy vypálila do stromu, nebo kamene značku.

Felix si až po jejím odchodu uvědomil, že na sobě měla ta žena krásné, tmavě modré, gotické šaty, na rukou se jí zdobilo několik prstenů a na čele se jí leskla podivná korunka, čelenka? Kdo to vlastně byl? Zřejmě nějaká zámožnější dáma, není divu, že ten drak je potom tak dutý.

Oklepal se z překvapení a vrátil se k Raggimu.

„Tak kdo to byl, sebevrahu?“

„Erika, matka rudého.“

„Super, takže se stěhujem, já to věděl, nakrkni jednoho a za chvíli jde po nás celej regiment. Jsem štěstím bez sebe.“ Zavrčel otráveně.

„Ale ona mě nechtěla zabít. Tady šlo o něco úplně jiného. Přišla mě o něco požádat.“

„O co by Tě mohl žádat drak, krom toho, aby se z Tebe stal dobrovolně jeho oběd?“

„To je jedno, Ty se tím nezatěžuj a odpočívej.“

Vlk protočil oči v sloup a rozhodl se, že se do toho radši opravdu motat nebude.

 

„Má cenu, ptát se, kde jsi byla tak dlouho?“ Uvítal svou ženu král.

„Ne, nemá a taky Tě zdravím.“

„I tak by mě to moc zajímalo.“

„Nevím proč, když si po lese léta Dragon, taky se ho neptáš.“

„Přestaň na něj pořád narážet.“

„Ty ho přestaň tak urputně hájit, úplně jsi ho zkazil.“

„Jak můžeš něco takového říct?“

„Když byl ještě dítě, byl jsi s ním jen Ty, já k němu skoro nesměla a to přesně od chvíle, kdy jsem mu dala facku, když na mě byl drzí.“

„Bylo mu teprve sedm!“

„A už tehdy byl nevychovaný až hrůza, ale tenkrát se s tím ještě dalo něco dělat. Chtěla jsem mít skromného a milého syna, ale Ty jsi z něj udělal zrůdu.“

„Jak se odvažuješ takhle mluvit o svém vlastním dítěti?“

„Pořád se mě ptáš jenom, jak můžu, jak se odvažuji a podobně, ale nedokážeš si přiznat, že jediný kdo tu udělal chybu, jsi byl Ty. Navíc jsi mu vykládal pohádky o tom, že o něj nemám zájem a on ke mně teď nechová úctu ani lásku. Je z něj jen bezcitný, nafoukaný zmetek.“

Král to nevydržel a napřáhl se. Když se však pokusil svou ženu udeřit, ona uhnula a muž upadl.

„Ty nejsi král, ale jen troska! A on není princ, ale netvor.“ S těmito slovy odešla. Ujely jí nervy, což ani ona sama neměla ráda.

„Uf, tohle mě dokáže rozčílit.“ Zamumlala si ve svých komnatách. „Někdy tak nějak přemýšlím, proč si mě vlastně bral, jo už vím proč, protože si měl vybrat mezi mnou a mezi dalšími dvaceti dívkami, přičemž patnáct z toho bylo mých sester a já se mu zdála ze všech, jak to tehdy říkal? Ehm, ano, nejatraktivnější. Odešla bych, kdybych se nebála, že dá Dragonovi vládu a ten že pak nezničí všechno, co jsem celé roky budovala za královými zády. Když mi nepomůže ten lišák, tak už snad nikdo.“