„Tak můj malý příteli, dnes rozjedem náš plán. Tady máš mapu zámku, z druhé strany je mapa zahrad a okolí.“

„Díky, nějaké určité přání, nebo prostě jen zlobit?“

„Prostě a jednoduše prudit mého syna.“

„A co budeš dělat Ty?“

„Coby, já budu rozčilovat krále.“ Usmála se rošťácky. „Neboli mu připomenu, kdo tu je víc, jestli já, nebo Drag.“ S těmito slovy přistoupila ke skříni a začala hledat mezi šaty.

Vytáhla po kolena krátký, tyrkysový šat s rozparkem až k pasu na jedné straně. Ušklíbla se a pohlédla na lišáka. Ten pochopil. Otočil se a počkal, až se královna převlékne.

Na ní oděv vypadal ještě úchvatněji. Ramena měla celá odhalená, stejně tak klíční kost. Ňadra véčkovitý výstřih odhaloval jen velmi lehce a decentně.

Vlasy si vyčesala do velmi vysokého culíku. Nyní vypadala jako mladá dívka a ne žena, jež má skoro dospělého potomka.

„Ahá už asi chápu, chceš znovu svádět krále.“

„Eh, to taky.“

„Moment, co?“

„Jak docílíš toho, aby si Tě ten koho miluješ, všiml? Donutíš ho žárlit. A to já mám přesně v úmyslu.“

U toaletního stolku si slabě namalovala tyrkysově, zeleně a modře oči a rty potřela světlou rtěnkou.

V neposlední řadě si na čelo dala zelenou čelenku s modrým kamínkem.

Už zbývala jen vhodná obuv. Odkudsi ze dna truhly vytáhla sandálky, dokonale obepínající nohy, až ke kolenům. Zdálo se, že jsou to úponky nějakých květin.

Nyní byla vskutku dokonalá.

Felix překvapeně otevřel tlamičku a změnil se v člověka.

„Musím uznat, že teď Ti nemůže snad odolat ani ten nejsilnější a nejodhodlanější muž.“

„Díky Felixi, pokud nezabere tohle, tak už nic. Nezbývá mi, než Ti popřát hodně štěstí.“

„Nápodobně.“

„Jo a nenech se chytit, prosím. Ono dostávat někoho z toho vězení je celkem fuška.“

„Máš s tím bohatý zkušenosti, co?“

„O tom někdy jindy. Jo, málem bych zapomněla, dej si pozor na Hika. Dragon je na něj dost vysazenej. Je to takovej jeho miláček. Zatím ahoj, uvidíme se buď dneska, nebo zítra, podle okolností.“ Zazubila se a odešla.

„Hm, jo já se taky pustím do díla.“ Jakožto malá lištička se vyplížil z okna k princovu balkonu.

Nakoukl do okna a zjistil, že si tam zrovna s někým povídá. Nebo spíš, nepochybně si stěžoval a ten druhý ho objímal kolem pasu a poslouchal.

„Hm, to musí být Hiko.“ Spustil ocásek a začal ním mávat.

Dragon se zrovna podíval z okna a strnul.

„To ne.“

„Co se děje, můj pane?“

Rychle vyběhl na balkon a hledal vetřelce. Nikde nic.

„Ta liška.“

„Já nic neviděl.“

„Vsadil bych nevím co, že jsem viděl liščí ocas.“

„Jste unavený, můj pane. Horká lázeň by vám určitě udělala dobře.“ Zavrněl mu do ucha.

„Máš pravdu a nejen koupel.“ Přitáhl si slouhu do náruče a vášnivě políbil.

„A sakra. S tím miláčkem to myslela do slova a do písmene.“

Cestou do lázní se držel těsně za dvojicí. Pak se ale zastavil a uvědomil si, že by mohl být svědkem něčeho, co by se mu taky nemuselo zrovna moc líbit.

„Řekla prudit, jo? Neřekla jak konrétně.“ Vrátil se do královniných komnat a prostudoval mapu.

Pak se přesunul do princova pokoje.

 

Když se Dragon vrátil k večeru do svých soukromích prostorů, rozlehl se palácem ohlušující křik.

Okamžitě přiběhl jak král, tak Hiko. Nemuseli se ani ptát, co se stalo, jelikož to bylo zřejmé na první pohled.

Všechny věci v ložnici byli zničené, nebo zmizeli. Ložní prádlo bylo na kusy, nábytek poškrábaný. Lahvičky s parfémy a olejíčky vylité, nebo rozbité.

 

Když se Erika vracela z projížďky na koni, uslyšela před branou řev. Usmála se a v duchu gratulovala tomu malému stvoření.

S klidem se vrátila do pokoje, kde už se na jejím lůžku rozvaloval mladík.

„Jsme prostě jedničky.“ Přivítal jí.

„Ty jsi ten nejšikovnější tvoreček na světě!“ Nadšeně skočila vedle něj na postel. „Cos provedl?“

„No, něco, z čeho se jen tak nevzpamatuje. A já taky ne. Musel jsem se drhnout snad dvě hodiny.“ Zamračil se.

„Copak?“

„No, „omylem“ jsem rozbil pár těch lahviček na toaletním stolku.“

„Nepořezal ses?“

„No, trochu, ale to nic není. Jen malá škrábnutí.“

„A co jsi ještě zničil? Neříkej, že tak ječel jen kvůli pár parfémům.“

„No, trochu jsem se zapletl do prostěradla a peřin.“ Zamyslel se s nevinným kukučem.

Ozvalo se zabušení na dveře. Felix se rychle převalil, spadl vedle postele a odsunul se pod ní.

„Dále.“ Pokynula královna a usadila se na posteli. Dovnitř vpochodoval její manžel.

„Co to-“ Došli mu slova, když viděl svou dokonalou ženu.

„Ano, drahý? Byla jsem na projížďce, přišla jsem o něco?“

„Co to máš na sobě?“ Optal se okouzleně.

„Šaty.“ Skoro až vyzývavě se usmála a lehla si na bok, díky čemuž se rozhrnul rozparek a odkryl celé stehno.

„Vypadáš úchvatně.“

„Děkuji.“ Zamrkala a předstírala rozpaky.

Král se k ní pomalu přiblížil, nechal sklouznout plášť na zem, posadil se vedle ní a pohladil ji po tváři.

„Co jsi to potřeboval?“ Zeptala se, jako by jí něco vyčítal.

„To počká.“ Začal jí líbat.

„Myslím, že jsem se chtěl tomuhle vyhnout.“

 

Ráno, když král odešel, Felix vylezl.

„Madam? Co takhle varovat?“ Máchal ocasem a vypadal lehce pohoršeně.

„Hups, promiň.“

„Tak jsme udělali pokrok a já jdu pracovat, na své oběti.“

„Jo jo, pá a hodně štěstí.“ Zasmála se a opět se rozvalila v peřinách. Až v té chvíli si uvědomila, že je vlastně nahá a s Felixem to ani nehlo, v žádném ohledu.

 

Na snídani byla jako sluníčko a i král byl velmi příjemně naladěn. Dokonce svou ženu vyzval, že by si spolu mohli udělat nějaký menší výlet, s čímž žena nadšeně souhlasila.

„A co já otče? Mé věci jsou pryč, nebo zničené!“ Ozval se princ, kterému zbyly jen jediné šaty.

„Nevydrželo by to do zítřka Dragu?“ Zkusila královna.

„NE!

„Odpusť drahá, budem to muset odložit.“

Nic neřekla, ale v duchu jim oběma přísahala pomstu.

 

„Chci, abys dneska na Dragona ušil takovou boudu, aby na to nikdy nezapomněl.“

„Takže se stal nějaký průšvih.“ Spíše konstatoval a dle naštvaného pohledu ženy usoudil, že má pravdu. „Tak co se stalo?“

„Řeknu Ti to později, teď se jdu mstít.“ Oblékla se co nejsvůdněji a nejúchvatněji, jak jen dokázala a odešla.

„Tohle je zlý.“ Bylo vidět, že nyní je hodně naštvaná. Sám se protáhl a zapřemýšlel. „Je to jeho miláček a mě nenávidí. Super kombinace, i když takové věci většinou nedělám a mohlo by se to zvrtnout.“ Zaběhl do města a za královniny peníze si koupil nějaké věci.

V pokoji se upravil a oblékl si koupený oděv.

Vyšel v lidské podobě a je pravda, že mu to neskutečně slušelo. „Náhodou“ se potkal s Hikem a dali se do řeči, při čemž ho lišák nenápadně sváděl.

Sluha po něm vyjel, přitiskl ho na stěnu a začal uprostřed chodby líbat.

Kolem procházela jedna služka a viděla to. Schovala se a ušklíbla. Kdo by si rád nešplhl u prince, že? Okamžitě se za ním rozběhla a pošeptala mu to do ouška.

„COŽE?!!!! S KÝM? KDE?“ Dívenka mu detailně popsala neznámého a šlechtic zbledl. „To není možné.“

Vyřítil se z pokoje a rázoval si to k místu, kde se dvojice nacházela. Když tam dorazil, nevěřil vlastním očím. Drzý lišák, snažící se odstrčit Zika, jenž ho hladově líbal.

„HIKO?!“ Slouha se okamžitě odtrhl a hleděl na svého pána.

„Výsosti.“ Zašeptal skoro až zoufale.

„TY!“ Zakřičel na Felixe, který se dal na útěk.

Dragon tam jen stál, neschopen jakéhokoliv dalšího slova. Byl to on. V jeho paláci. Na jeho území. S jeho Hikem.

Otočil se a odešel.

„Můj pane!“

„Zklamal jsi mě, Hiko, hodně.“ Řekl mu ještě přes rameno.

Mladík běžel za ním. Když jej dohnal, chytil ho za zápěstí a padl na kolena.

„Prosím, můj princi.“ Po tváři mu sklouzly slzy.

„Zrádce.“

„Prosím, nechte mě to vysvětlit.“

Vykroutil se z Hikova sevření a odcházel. Chlapec jej ale přes to následoval až do jeho komnat.

„Prosím, pane.“

Vtáhl ho dovnitř a udeřil do tváře.

„Co to bylo?!“

„Prosím.“

„Přestaň kňučet a odpověz!“

„Svedl mě.“

„A proč se ta krysa teda bránila?!“

„Nevím. Ale přísahám, nikdy jsem Vás nechtěl zradit, nebo ztratit Vaší důvěru.“ Klečel a vzlykal. Když vzhlédl, zjistil, že i princ má ve tváři slzy. „Můj pane.“ Zvedl se a slzy mu opatrně setřel. „Už se to nikdy nestane, přísahám.“ Šeptal.

„Víš, co byl ten kluk zač?“

„Abych byl upřímný, nikdy jsem ho neviděl.“

„Je to ten bastard z lesa.“

V té chvíli se mladíkovi zastavil svět.

„Lišák?“ Zalapal po dechu.

„Ano, proto mě to tak moc štve. Sice bych byl naštvaný, i kdyby to byl někdo jiný, ale že zrovna ON.“

„Odpusťte, nevěděl jsem to.“ Chvíli čekal další ránu, ale místo toho si vysloužil objetí.

„Není to Tvá chyba.“

„Je a máte právo se na mě zlobit.“

„Sváděl Tě ne?“

„Ano, ale políbil jsem ho já.“ Opět vzlykl. Dragon ho k sobě přitiskl ještě víc.

„Zajímalo by mě, co ta malá zrůda dělá v mém sídle. Není tu náhodou. Žije až příliš daleko, aby tu byl omylem. Něco chce.“

„Jestli Tě rozhodit, tak se mu to daří. Eh, Vás. Omlouvám se.“ Zrudl a odvrátil pohled.

Princ se usmál a pohladil ho po tváři.

„Víš co, uděláme dohodu, když budem sami, můžeš mi tykat, ale budeš za to jen a jen můj.“ Zašeptal toužebně.

„Rád, Dragu.“ Odvětil a nechal se od dračího prince zbavit oděvu.

 

„Něco se zvrtlo, sakra. Ačkoliv, myslím, že to byla dobrá rána.“  Felix, jakožto lištička seděl na zábradlí a pozoroval scénu.

Po chvíli si uvědomil, že Raggi je sám. Zastesklo se mu po teplé, bezpečné noře a veselém kamarádovi. „Jak se asi máš, Raggy? Nesmím se nechat rozptylovat. Čím dřív splním úkol, tím dřív se vrátím domů. Když tak o tom přemýšlím, proč je nechávám si to užívat? Mám ho rozčílit.“

Elegantně přešel po zábradlí ke dveřím a skočil. Drápky se zachytili křišťálu, a jak sjížděli dolů, vydávali bolestný, skřípavý zvuk a zanechávaly tenké rýhy.

Drak i člověk zaskučely, jak zvuk bolel. Když odezněl, pohlédly na dveře, kde už byly pouze stopy po drápcích.

„Máš pravdu, chce mě naštvat.“ Utrousil princ.