Will žil s matkou a otcem v malém rodinném domě, na kraji města. Nebyli nejbohatší ani nebyli nějací chudáci, žili prostě průměrný život. Willova matka, Emily, pracovala jako pomocná síla v restaurační kuchyni. Byla to drobná žena, pracovitá a už z podstaty laskavá. Když na ni Will vzpomínal, vždycky se mu vybavily její dlouhé hnědé vlasy, které si často stahovala do drdolu. Měl ji moc rád. Byla odvážná a silná, neboť musela čelit životu s Willovým otcem, Craigem.

Tento muž...Nikdy v podstatě nebyl chlapcovým otcem. Tedy, biologicky ano. Ale nikdy se nechoval jako otec. Dokud Emily žila, byl pro něj prostě muž, který s nimi žije, který, jak nikdy neopomněl připomenout, nosil domů peníze, v jejich (jeho) domě spal, jedl, myl se, nadával a spal s Emily. Ale nikdy chlapce, za nic nepochválil, nikdy jej nevzal na výlet, nikdy spolu netrávili volný čas. Nikdy se společně ani nedívali na televizi, jediná věc, co dělali jako rodina, bylo že spolu večeřeli a během toho musel být chlapec naprosto zticha. Vlastně s Willem ani nikdy pořádně nemluvil, oslovil ho, jen když něco přikazoval, nebo zakazoval. V takových chvílích musel už od malička odpovídat : „Ano, pane,“ a jakákoliv nevole, nesouhlas, či sebemenší odpor naprosto nepřicházely v úvahu.

Nikdy je však nebil. Ani jeho, ani matku nikdy neuhodil, a to ani když pil. Nebyl alkoholik, to v žádném případě, ale příležitostně si dal pár sklenek nebo piv a ani tehdy na ně nevztáhl ruku.

Will nad tím, během let, několikrát přemýšlel, hlavně když už byl téměř dospělý. Byl přesvědčený, že i přesto, že se k Emily choval chladně, nikdy jí neřekl něco milého, hezkého (většinou musela poslouchat stejně jako chlapec), i přesto, mladík si byl jist, že svou manželku miloval. Sice svým vlastním způsobem, ale miloval ji. Willa však neměl rád nikdy.

To vše byl Craig. Než Emily onemocněla. Pak se jejich životy obrátily vzhůru nohama a chlapci se pomalu, nenápadně začal otevírat vstup do pekla.

Poprvé chlapce uhodil, když se dověděl, že už se jeho žena neuzdraví. Diagnoza byla rakovina v pokročilém stadiu a nedalo se už nic dělat.

Ten den zůstala matka v nemocnici. Rozloučili se, Will ji políbil na tvář a společně s otcem odjeli domů. Když vešli do domu, Craig se svalil na pohovku a aniž by se na chlapce podíval vyštěkl na něj: „Udělej večeři!“

Will otevřel lednici, chvilku do ní zíral, pak ji zase zavřel. Pomalu přešel k pohovce, koutkem oka spatřil hrající televizi. Sportovní kanál, jako obvykle.

„Nic tu není. Zapomněli jsme nakoupit,“ ozval se tiše. Jeho otec na něj vrhl vzteklý výraz a pak se během sekundy vymrštil z gauče, jedním krokem téměř přiskočil k chlapci a udeřil jej otevřenou dlaní. Pořádně to plesklo a Will se zapotácel. Nespadl úplně jen díky konferenčnímu stolku, o který se stihl opřít. Vyděšeně se na otce podíval a do očí mu samovolně vyhrkly slzy.

„Tak si nějak poraď, ty zasranej parazite!“ Štěkl na něj a znovu se usadil, jakoby se nic nedělo. Will otřeseně vstal.

Tenkrát ho napadlo, že to byla prostě reakce na stav jeho matky. Že byl rozrušený a on byl zrovna po ruce, tak si na něm zchladil žáhu. Nakonec si s večeří opravdu nějak poradil, Craig ji snědl a ohodnotil jako „totální blaf“. Ale když Will umyl nádobí, dovolil mu odejít do pokoje a zbytek večera mu dal pokoj.

Willovi bylo tenkrát čtrnáct let

Druhý den, mu Craig oznámil, že veškeré matčiny povinnosti v domácnosti bude teď dělat on. A že má začít snídaní. Chlapec tedy dokázal splácat pár lívanců, pak bez řečí umyl nádobí a začal se chystat do školy. Jeho otec v té době pracoval jako údržbář v místní továrně. U snídaně se rozpovídal, jaký řád teď bude mít domácnost, jaké změny budou následovat. Chlapec, i když chodil do školy až na osmou hodinu, bude vstávat tak, aby připravil otci snídani a kávu. Craigova směna začínala v šest hodin.

Byl to však jen začátek. Až chlapec skončí ve škole, přijde domů, uklidí co je potřeba (nakonec i to, co potřeba nebylo) a počká na otce až dorazí z práce. Pak pojedou za matkou do nemocnice. Večer se pak postará o večeři a další úklid.

A tak to taky bylo několik dalších týdnů. Emily se horšila, doslova chřadla a scvrkávala se před očima. Will byl smutný pokaždé když od ní odcházel, vždycky se bál, že jí ze dveří nemocničního pokoje mává naposledy, že už tu druhý den nebude. Myslel pak na maminku dnem i nocí, doma i ve škole. Nechtěl ji ztratit, miloval ji a ona milovala jeho, na rozdíl od otce mu to říkala a byla k němu vždycky vlídná a milující.

Emily pak začínala, kvůli lékům, ztrácet pojem o čase a přítomnosti. Už byla jinde. Už to nebyla ona. Ale ještě když měla mysl jasnou, pár týdnů zpět, poprosila manžela a lékaře, jestli by mohla zemřít doma. Chtěla být co nejvíce se svým synem. Lékaři souhlasili, ale varovali Craiga, že to bude velmi náročné, i když bude pravidelně docházet terénní zdravotnický personál a jeho naučí, jak se o manželku starat. Po několika dnech rozmýšlení, k Willově překvapení, souhlasil.

O matku se však staral hlavně chlapec, jakmile přišel ze školy, rychle splnil svoje povinnosti a pak sedával u jejího lůžka, podával jí léky, dával jí napít, vyprávěl jak bylo ve škole ( i když celkem nebylo co říkat, Will byl veliký samotář, neměl žádné kamarády a prospěch průměrný).

A ze všeho nejčastěji a nejradši jí předčítal. Někdy jeho oblíbené knížky, někdy ona sama projevila přání poslechnout si něco konkrétního. Willovi to bylo jedno. Měl knížky rád, rád četl a přesto všechno, přes veškerou péči, kterou mohl matce ve svém věku poskytnout, měl pocit, že jeho hlas, jeho předčítání, jí poskytuje největší službu. Zíral do knihy, sem tam se podíval na zkřehlou ženu, pak zase pokračoval. Když měla dobrý den, pohled mu opětovala a smutně se na něj usmála. Když jeden z těch špatných, vraštila obočí bolestí. I přesto, když se Will zastavil a zeptal se jestli má přestat, nebo jestli něco nepotřebuje, bolestivě vydechla a téměř mu nakázala, aby četl dál. A někdy se na ni chlapec podíval a věděl, že je tu její tělo, ale ona je přesto někde jinde.

Craig za Emily chodil jen málo. Nezvládal pohled na ni, když byla v takovém stavu. A když už se odhodlal, Will u toho nebyl, ale tak nějak věděl, že ani neví co by měl říkat, nebo dělat. Většinou ji sledoval, když spala.

Jednoho dne se Will zpozdil ve škole. Pomáhal učitelce nosit nějaké mapy, učebnice a další věci do sborovny a trvalo to déle, než čekal. Když přišel domů, hned jak odhodil batoh do pokoje, přišel k matce a jemně ji chytil za ruku. Byla bledá a bylo jasné, že má bolesti. Ale když vešel, otočila k němu hlavu a trochu se usmála.

„Wille,“ zachraptěla. Chlapec se k ní sklonil a políbil ji opatrně na čelo. „Chlapče můj...Nemohla jsem si...přát...lepšího syna,“ řekla namáhavě a z posledních sil zvedla ruku a pohladila jej po tváři.

Will se rozpačitě usmál. „Jen si dojdu do kuchyně pro vodu a přijdu,“ odpověděl, zkontroloval džbánek na nočním stolku, jestli má i Emily co pít a odešel. Dveře nechal otevřené.

V kuchyni si natočil vodu a napil se. Pak si ještě odskočil na záchod. Mohl být pryč sotva pět minut. Když se pak vracel k ložnici, teď k matčině pokoji (Craig od té doby, co byla doma spával na rozkládací pohovce) zarazil se. Otevřenými dveřmi viděl otce, jak stojí naproti posteli a dívá se na svou ženu. Will stál na chodbě a čekal, nebyl si jistý, jestli může vstoupit, nebo vyčkat, až otec odejde. Když ho Craig zpozoroval, otočil se na patě, došel k němu, ale nezastavil se a pokračoval dál. Když ho míjel, řekl jen: „Je mrtvá.“

Chlapci se na moment zastavilo srdce a pak se rozeběhl do ložnice. A skutečně. Emily ležela na polohovací posteli, oči zavřené, ústa pootevřená, vypadala jako když spí. Ale hrudník se jí nezvedal a byla bledší než obvykle. Will se k ní pomalu přiblížil, naklonil se nad její tělo a vzal ji za ruku.

„Mami?“ Trochu s ní zatřásl a když se nic nestalo, zkusil to znovu. „Maminko?“ Trochu hlasitěji a trochu hruběji. Ale nic se nestalo.

Padl na kolena, stále držíc matčinu dlaň a hořce se rozplakal.

Pohřeb byl skromný a rychlý. Krom Willa a jeho otce tam bylo jen pár dalších lidí, většina od Emily z práce a asi čtyři Craigovi přátelé. Will neměl ani jednu babičku či dědu, co by byli ještě naživu. Jediný, kdo mu teď zbyl, byl jeho otec. Cítil ubíjející žal, naprostý smutek, ale Craig mu ani nedal ruku na rameno, když matku ukládali do hrobu. Za celou dobu, od její smrti na něj sotva promluvil, natož aby jej nějak utěšoval. Chlapec se cítil naprosto osamělý a zničený.

Pár dní po pohřbu Craig bez milosti odstranil všechny manželčiny věci. Jakoby chtěl zamést stopy po jejím životě, jako kdyby chtěl předstírat, že nikdy neexistovala. Jenže, předmětů, oblečení, kosmetiky, nebo fotografií...Těch se dalo zbavit celkem snadno. Ale pak tu byl Will.

Možná, že jedinou věcí, kterou kdy Craig pro Emily udělal, bylo, že chlapce toleroval. Že se držel zpátky jen kvůli ní, aby se nemusela o syna bát, prokazoval jí tím, aniž by to tušila, službu z lásky. A nebo to bylo právě proto, že Willa jako jediného nemohl vyhodit do popelnice a pořád mu manželku připomínal. A rozhodl se mu za to zničit život.

A nebo prostě tenkrát zjistil, že to jde. Že to měl celou dobu v sobě, a když ho uhodí jednou, může ho uhodit podruhé, potřetí, počtvrté...Po zbytek života o tom pak Will přemýšlel a nikdy doopravdy nezjistil, co byl jeho otec zač a jaké měl k tomu všemu důvody.

Pravdou nakonec bylo, že jeho agrese se postupem času stupňovala. Pár týdnů po pohřbu chlapce poprvé opravdu zbil. Za to, že donesl ze školy trojku z matematiky. Ne že by se staral o Willův prospěch, ale byla to pro něj alespoň záminka. Tak to dělal z počátku. Pak už se ani nenamáhal, nějaké důvody pro bití, nebo urážení, vymýšlet. Během let se pak začal zabývat jen vymýšlením různých způsobů jak mladíkovi způsobovat bolest nebo jej ponížit.

Will žil s psychopatem, který se pomalu a jistě po matčině smrti začal vynořovat v otcově mysli a chopil se nadvlády.

Will nevěděl, co to je, mít volný čas pro sebe. Už když končil základní školu, čas, který trávil mimo vzdělávací ústav, byl vyplněn domácími pracemi nebo snášením Craigových nálad a agresí. Každý den musel důkladně uklízet, vařit, prát. Když už se dům blýskal a zdálo se, že už není co víc udělat, Craig si něco vymyslel. Tak se stávalo, že chlapec myl okna klidně i třikrát týdně, nebo drhnul podlahu v kuchyni a koupelně kartáčkem na zuby. Prostě, kdykoliv to vypadalo, že by mohl mít pár minut pro sebe, jeho otec udělal vše pro to, aby se tak nestalo, aby nepocítil ani náznak svobody.

Chlapec vychodil základní školu s průměrnými výsledky. Byl chytrý, takže se nemusel věnovat studiu i doma. Dokud chodil na základku, a do prvního ročníku na střední, bil ho otec s jistou mírou opatrnosti, aby nebyly vidět modřiny. Začátkem ročníku druhého už mu to začalo být více méně jedno. Takže už nebylo neobvyklé, že chodil do školy, i přes velké horko, v roláku s dlouhými rukávy, nebo si nikdy nevzal kraťasy. Will si byl jistý, že všichni okolo mají jisté podezření. Vždyť to svým způsobem bylo tak nápadné. Ale vzhledem ke své zamlklosti a uzavřenosti, s ním spolužáci nepromluvili v podstatě celou střední, natož aby se o něj starali. Věděl sice, že o něm v jeho nepřítomnosti mluví, ale nikdo za ním nikdy doopravdy nepřišel, aby jej oslovil.

Za celé čtyři roky o něj projevila starost jen jedna jediná profesorka. Byla mladá, milá a myslela to dobře. Ale chlapec ji tenkrát tak dlouho lživě odpovídal, že je vše v pořádku, až to nakonec taky vzdala. Pro celé své okolí se tedy stal jen jakousi zamlklou, téměř neviditelnou postavičkou, která nakonec ani nechyběla na maturitním večírku. Tam jej totiž otec nepustil.


Když pak ukončil střední školu, nastoupil rovnou do práce. Věděl už od základní školy, že na nějakou vysokou může rovnou zapomenout, ani se tenkrát, když všichni řešili přihlášky, obory a university, neodvážil to téma doma nadhodit, bylo to prostě dané. Našel po krátkém hledání práci v nemocniční prádelně. A svým způsobem pro něj dvanáctihodinové denní a noční směny byly malým vysvobozením. Prostě mlčky dělal svou práci, když mu někdo něco nařídil, nebo o něco poprosil, jen přikývl a udělal to (tak byl vycvičený z domova), takže neměl žádné problémy. A jelikož byl, v době jeho nástupu, podstav, měl každý tolik práce, že nebyl čas se o něj zajímat. Navíc v prádelně pracoval převážně ženský kolektiv, takže když se s nimi nebavil, považovali jej za extrémně stydlivého.

Will byl rád, že si ho nevšímají.


Tím ve zkratce Will začal vyprávět o svém životě. Doktor Norman jej bez přerušení poslouchal a když se mladík odmlčel a okamžik bylo ticho, nemusel jej nakonec ani ponoukat, protože Will se vzápětí znovu sám rozpovídal. Ani si to sám neuvědomoval, ale když už jednou začal, měl toho najednou tolik co říct.

Chlapec si pak jen mimoděk uvědomil, že to, jak dnes mluvil….Tolik toho neřekl snad za celý svůj dosavadní život...

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.