Michael byl romantik. Vždy měl ve zvyku své partnery (ne že by jich snad bylo moc, opravdu vážných známostí měl pomálu, paradoxně se mu v lásce příliš nedařilo) docela rozmazlovat. Když se po prvním milování s Willem probudil, jako první, oblékl se, vzal si župan a vyplížil se z pokoje. Will spokojeně spal.
Scházel po schodech, ruce v kapsách pyžama, krok lehký, skoro skotačivý, jak měl dobrou náladu. Řekl si, že Willa trochu překvapí a nachystá jim snídani do postele. Když se v kuchyni pustil do přípravy míchaných vajec se slaninou, k tomu kávu a džus, začal si vesele pískat. Dokonce přidal pár tanečních krůčků. Vaření jej tak pohltilo, že si nevšiml Christiny a Madeline. Jeho sestra se zasmála, když ho viděla křepčit po kuchyni.
„Uděláš kafe i nám ostatním, až se sneseš z toho obláčku?“
„Kdepak, sestřičko, dneska se musíš obstarat sama. Spěchám,“ zašvitořil a nepřestával se usmívat.
„Aha,“ zamračila se Christina naoko uraženě. „A co to, že dneska záříš jako sluníčko?“ Rýpala dál zvědavě. Michael jen pokrčil rameny a začal si znovu hvízdat, když míchal na pánvi vejce. Ozvalo se cinknutí a z topinkovače vykoukly dva tousty. Než je stačil sebrat, jeden ukořistila Christina, ukousla si a zašklebila se.
„Mě dneska nenaštveš,“ usmál se Michael. Teď už se na něj podezíravě podívala a asi za dvě vteřiny jí to docvaklo. Otevřela pusu dokořán.
„Vy jste se spolu vyspali!“ Vyhekla překvapeně a zároveň pobaveně, jako školačka, co slyší čerstvý drb. Michael si začal, místo odpovědi, pískat ještě hlasitěji. To jí jako potvrzení stačilo. A pak jí to docvaklo znovu, když spatřila, jak chystá jídlo na podnos, jak se tváří, co má v očích. „A ty seš v tom až po uši.“
Michael se na ní konečně podíval, stále se culil. „Jsem!“ Zasmál se. „Jsem jak zaláskovanej puberťák!“ Vtipkoval a přesto říkal pravdu. Zvedl podnos a vydal ze z kuchyně. Než místnost opustil, otočil se k sestře a promluvil o něco vážněji:
„Víš, Christino, teď je to takový...jiný. Takový opravdovější. Ještě jsem něco takovýho nezažil.“
Usmála se na něj, ale nebyl v tom výsměch, spíš pochopení. Kývla. „Jak říkám, jsi v tom až po uši.“ Bratr na ni mrkl a pokračoval v cestě.
Vystoupal po schodech, loktem otevřel dveře do pokoje, kde Will stále tvrdě spal. Položil jídlo na stůl, přilehl k mladíkovi a chvilku jej jen tak sledoval. Připadal mu opravdu krásný. Navíc už teď vypadal trochu lépe, tak nějak živější. Kruhy pod očima už mu téměř zmizely, jak se víc oddával spánku. Zvedl ruku, a odhrnul mu vlasy z čela.
„Wille,“ zašeptal. Mladík se ze spánku zamračil, jako by jej obtěžovala otravná moucha, zachumlal se ještě víc pod peřinu. Michaela to pobavilo. Naklonil se k němu a dal mu pusu na tvář.
„Vystydne ti snídaně, Šípková Růženko,“ zašeptal mu do ucha. Chlapec se protáhl a otevřel oči.
„A ty jsi ten princ, co mě vždycky vzbudí, když se mi zdá krásný sen o princi z pohádky,“ řekl rozespale a s úsměvem okolo Michaela omotal paže. Políbili se.
„Pojď se najíst. Já osobně umírám hlady. A co se týče mých kulinářských dovedností, pokus se být shovívavý, prosím.“
Will se kousek posunul, aby mezi ně mohl vložit podnos. Pak se pustili do snídaně.
„Je to moc dobré,“ řekl Will s plnými ústy. „Snídaně do postele, páni! Nikdy jsem to nezažil.“ Bylo vidět, jak si to užívá, což Michaela moc těšilo. Když dojedli, odložili nádobí stranou. Will se začal zvedat z postele, s tím, že je už by měli vstát, ale Michael ho stáhl zpátky.
„Vstát bychom samozřejmě mohli, ale mám lepší nápad. Budeme se ještě chvíli válet,“ naklonil se nad Willa a začal ho líbat. A ani nevěděli jak, ale z pouhého mazlení a laskání se to vyvinulo ve výtečné ranní milování.

Uběhly dva dny. Will s Michaelem, právě zažívaly nejlepší a nejzamilovanější chvíle. Bylo to krásné, nádherné. Jako kdyby spolu poletovali nad všemi starostmi, nepříjemnostmi, všechno bylo najednou nedůležité. Byli jen oni dva a na tom záleželo.
Přesto se na Willově jasném nebi začal objevovat tmavý mrak. Věc, kvůli které si to všechno nemohl užít naplno, spíš jen na devadesát devět procent. Hodně teď vzpomínal na maminku. Na to, co by tomu všemu Emily řekla, jestli by se jí Michael líbil. Došel k názoru, že nejspíš ano, vzhledem k tomu, jak byla laskavá a tolerantní, jak si přála, aby byl její syn šťastný. On by si zase přál, aby Michaela poznala. Tušil, že by z něj byla nadšená, přeci jen, i když to byl muž, byla to prostě skvělá partie. A tím, jak hodně teď na matku myslel, uvědomil si věc, která mu způsobila husí kůži a hned si v duchu strašně vynadal a proklínal se.
Tu noc, kdy utekl v domě nenechal jen své oblečení a knihy, co mu matka darovala a které by ještě jakžtakž dokázal oželet. Ale v té panice náhlého rozhodnutí a spěchu tam zanechal i její fotografii, JEDINOU fotografii, která zbyla po otcově řádění, když se zbavoval veškerých vzpomínek na ni. Když si to Will uvědomil a bylo to samozřejmě dříve, než si s Michaelem řekli, že se milují, propad by se nejradši do zemského jádra. Moc ho to trápilo a strašlivě si to vyčítal. Nechápal, jak na ni mohl zapomenout. Ale dělo se toho tolik…
A teď, když byl s Michaelem, měl o důvod víc, tu fotografii chtít zpátky. Moc si přál, aby ji poznal, aby viděl, jak byla krásná, aby viděl její laskavý úsměv, to dobro v jejích očích. To by chtěl, ani nevěděl proč je to pro něj tak důležité, ale opravdu chtěl, aby ji Michael “poznal“. Trápilo ho to čím dál víc, takže se nakonec rozhodl.
Jednoho odpoledne přišel za Michaelem a rozhodně prohlásil, že se musí vrátit do domu. Jeho přítel, který se zrovna věnoval nějakým papírům (přeci jen si trochu práce vzal domů) na něj překvapeně pohlédl. Will si k němu přisedl a všechno mu vysvětlil. Trochu zahanbeně, se sklopenou hlavou, jak to měl zažité, když měl pocit, že něco provedl.
Michael mu hned neodpověděl, přemýšlel o tom. Nechtěl, aby se tam Will vracel, přeci jen to bylo riziko. Měl o něj strach a kdyby v chlapcově tváři nezahlédl, jak moc ho to doopravdy trápí, jak je to pro něj důležité, rovnou by řekl, že nesouhlasí. Ale on to všechno zahlédl a nakonec si povzdechnul.
„Jsi si jistý?“ Zeptal se s upřímnými obavami. Will přikývl.
„Půjdu tam, až bude otec v práci. Vůbec nemusí vědět, že jsem tam byl. Bude to v pořádku.“ Přesvědčoval ho, ale Michael měl na okamžik pocit, že utěšuje spíše sebe, než jeho. Sbírá odvahu. Srovnal proto papíry na stole a rozhodně prohlásil:
„Dobře. Ale odvezu tě tam a půjdu s tebou.“ Řekl nekompromisně, natolik, že Will jen přikývl. Mladík vstal a vděčně jej políbil. Moc dobře z Michaela cítil, že s tím nesouhlasí, že se mu to nelíbí, ale byl moc rád, že ho chápe.
K domu přijeli hned druhý den dopoledne, kdy měl být Craig v práci. Zastavili o pár metrů dál, kde bylo volné místo. Oba odepnuly pásy a Michael se chystal vystoupit spolu s Willem, když ho chlapcova paže jemně stáhla zpátky na sedadlo. Nechápavě se na něj podíval.
„Půjdu sám. Ty tu prosím počkej.“ Řekl Will. Michael se nesouhlasně zamračil, ale Will se mu zadíval do očí. Byl rozhodnutý.
„Michaele. Půjdu sám. Tohle chci...musím, to zvládnout sám. Těžko se to vysvětluje. Ale jedině tak budu mít pocit, že jsem opravdu dál,“ zadíval se na dům, „když tam sám vejdu a sám ho zase opustím, budu vědět, že na to mám. Že jsem opravdu připravený pokračovat jinak. Žít sám za sebe.“
Stočil pohled na Michaela a ten to i přes nelibost pochopil. Je to rituál, pomyslel si, je to pro něj něco jako obřad, který musí zvládnout, aby mohl pokračovat, aby mohl žít. Přikývl.
„Dobře.“
„A prosím, nespěchej, možná mi to potrvá,“ požádal ho Will. Spatřil Michaelův nechápavý výraz a tak nějak smutně se pousmál.
„Je to dům, ve kterým jsem zažil peklo,“ začal vysvětlovat, „ale je to taky dům, kde mne milovala a umřela moje maminka. Musím se s tím rozloučit. Musím tomu všemu dát sbohem. Tak mi dej prosím čas.“ Řekl a i když se tomu bránil, byla z jeho hlasu slyšet spousta emocí. Michael se zhluboka nadechl a chápavě přikývl. Než chlapec opustil auto, políbil ho. Pak sledoval, jak za sebou zabouchnul dveře vozidla a pomalu, sice na vážkách ale odhodlaně, odemkl dveře do domu a vešel, jako kdyby vcházel do útrob pekla. Pak se ten kus dřeva na pantech zavřel, spolk jeho milovaného, oddělil dva světy, jeden venku, jeden uvnitř a jemu nezbývalo, než čekat.

Will za sebou zavřel vchodové dveře. Zůstal stát na místě, s rukou položenou na klice, připraven kdykoliv na ni zatlačit a utéct, kdyby zaslechl podezřelý zvuk, nějaký, který by naznačoval, že je tu Craig. Nic však neslyšel a spíše si pomyslel, že je paranoidní a vystresovaný. ´Otec je v práci, dům je prázdný a ty se koukej uklidnit!´ Napomenul se v myšlenkách. Stále svírajíc kliku se párkrát zhluboka nadechnul a vydechnul. Rozešel se pomalu chodbou vpřed.
Dům byl tichý a ve vzduchu visel zatuchlý pach, nikdo tu už pořádně dlouho nevyvětral. Jak postoupil dál, všiml si, že dveře do jeho pokoje jsou otevřené. Nahlédl dovnitř a vykulil oči. Místnost byla vzhůru nohama. Všechny zásuvky, od stolu i skříně byly otevřené a vyházené. Na zemi, židli, dokonce i parapetu, se válely Willovi věci – oblečení, papíry, knihy. Lampička z nočního stolku vysela nehybně na kabelu. Peřina ležela na zemi, natržený polštář u dveří, ve kterých stál. Takhle to vypadalo, když se Craig rozzuřil. Nejspíše ho popadl amok, když zjistil, že Will je pryč.
Chlapec se díval na tu spoušť a pak se vyděsil. Rychle vběhl do místnosti, Odsunul stolek u postele, který kupodivu stál na svém místě a zašátral rukou. Nenahmatal nic. Odšoupl stolek úplně, aby se podíval na místo, kam si schovával matčinu fotografii a peníze, ale spatřil jen trubky od topení a jednu jemnou pavučinu. Zaklel.
Takže ji našel. Našel jedinou fotku, jedinou památku co mu na Emily zbyla. Kleče zabořil obličej do dlaní. Ale nerozplakal se, místo toho si jen poněkud unaveně promnul tváře a přemýšlel co dál. Držel se naděje, že ji otec nezničil, že ji třeba jen dal někam jinam. Vstal, vyšel z pokoje a přeběhl k otci do ložnice. Do nosu ho uhodil pach potu, pšouků a zatuchlých peřin. Ale na to ani nepomyslel, začal prohrabovat místnost, stejně jako Craig prohrabal jeho pokoj. Otevřel každou zásuvku, každá dvířka, skříňky. Prošmejdil peřiny, podíval se pod matraci, pod postel. Pak i za menší kousky nábytku, kdyby otce napadlo to, co jeho. Ale nenašel nic, ložnice byla čistá. Bylo to, jako hledat jehlu v kupce sena, ale Will nechtěl nic zanedbat. Jeho otec byl prostě šílenec a mohl ukrýt věc, která byla pro jeho syna tak důležitá, úplně kamkoliv. Pokud ji nezničil a Will stále doufal, že se to nestalo.
Vrhl se do koupelny a prolezl každou škvírku, stejně tak i toaletu (která zapáchala, že musel zadržet dech. Dlouho nebyla čištěna a mírně řečeno, Craig se moc nezabýval mířením, když na to přišlo). Stále neúspěšně. Možnosti se teď omezily jen na kuchyň a obývací pokoj, což mladíka začalo zneklidňovat, stále ale nepropadal zoufalství. Někde tu je, jestli ještě existuje, je někde tady!
V kuchyni to vypadalo strašně a Will si opravdu poprvé uvědomil, jaký je jeho otec dobytek a jak je bez něj bezradný. Všude se válely odpadky – lahve a plechovky od piva, zbytky potravin, skořápky od vajec tuhle tady, tuhle tam, prázdné lahve od whisky a jiné kořalky, plastové obaly od jídel do mikrovlnné trouby. Celá kuchyňská linka byla zavalena špinavým nádobím, dřez plný špinavé, zatuchlé vody a v ní další nádobí. Odpadkový koš doslova přetékal a poletovaly kolem něj masařky. Will byl pryč nějakých čtrnáct dní, ale tady to vypadalo, že tu někdo živoří snad měsíce. A podle lahví, se dal Craig do pití na plný úvazek.
Will vešel, rozhlédl se po tom všudypřítomném bordelu. Jen tak z nevědomého popudu se sehnul a sebral jednu skleněnou lahev od laciné brandy.
„Hledáš tohle, co?“ Ozvalo se z obývacího pokoje. Will strnul, srdce se mu skoro zastavilo, lahev mu vypadla z ruky a dopadla na podlahu se zařinčením. Tlusté sklo se nerozbilo. Otočil se směrem, odkud se ozval otcův hlas. Viděl jak zpoza křesla vyčnívá předloktí, pohodlně opřené o opěradlo. Hrubá dlaň s chlupy na článcích prstů, a mezi ukazovákem a prostředníkem mávala ledabyle matčinou fotografií.
Will dostal strach. Craig tu neměl být! Měl být v práci a on si měl jen vyzvednout fotku Emily, posbírat knihy, které mu dávala k narozeninám a odejít. Navždy. Ale nějak se to začíná kazit. A najednou se jeho strach smísil se vztekem.
„Dej mi jí!“ Řekl tiše, odhodlaně. A hlavně to znělo jako příkaz.
Jeho otec se vyklonil zpoza křesla. Na tváři se mu objevil děsivý, téměř šílený úsměv. Pobaveně zavrtěl hlavou. „To asi ne. Víš,“ pomalu vstal a ještě pomaleji vykročil směrem k chlapci. „S tím, jak jsi zmizel, to jsi mě docela dopálil.“ Mluvil klidně, a stále měl ten podivný úsměv, což Willa děsilo. Bylo to mnohem děsivější, než kdyby se na něj rovnou vrhnul, nebo začal ječet a nadávat mu. Ale on byl nepřirozeně klidný a jak postupoval směrem k němu, chlapec o krok ustoupil. Pak si ale dodal odvahy, řekl si, že už se ho nebude bát. Už nechce. Už je z toho unavený a je třeba to skončit. Zamračil se.
„Dej mi tu fotku. A já se seberu, navždy zmizím a už o mě neuslyšíš. Nepůjdu na policii, nepodám trestní oznámení, i když bych mohl a tebe by zavřeli, až by si v tom kriminále chcípnul! Vezmu si tu fotografii, odejdu a budeme žít každý po svém, už se nikdy neuvidíme.“ Řekl Will, plný vzdoru, odhodlání, sebevědomí. Craig na něj okamžik překvapeně zíral. Pak se rozesmál, děsivě, šíleně.
„No teda! Já tě nepoznávám! Kde je ta vycvičená kurvička? Kam se poděla?! No páni! To je teda změna, to ti řeknu! Nějak si nám zpychnul!“ Přistoupil teď k Willovi mnohem blíže, stáli teď naproti sobě, Craig zvážněl a teď se dívali jeden druhému, očima plnýma nenávisti, do obličeje. „Něco ti řeknu, ty malá, bezvýznamná štětko! Kdyby jsi měl odvahu na to, abys mě udal, udělal bys to hned, jak si odsud vzal kramle!“
Will vycítil, že se něco chystá a ve stejném okamžiku, kdy se jeho otec rozmáchl, že ho udeří, popadl nůž na pečivo, který se válel vedle na kuchyňské lince a varovně s ním zamával otci před obličejem. Projel jím nával adrenalinu, držel nůž před sebou a myslel si, že je schopný jej použít. Jenže podvědomě stále cítil strach, tělo ho zradilo a roztřásly se mu ruce. Craig si toho všiml a opět se rozesmál.
„Dej mi t-tu fotku! A já odcházím!“ Zavrčel Will, ale ruka s nožem v ruce se mu stále klepala. Jeho otec se stále smál. Přestal se chechtat v okamžiku, kdy nečekaně zaútočil, jedním máchnutím paže vyrazil synovi nůž z dlaně, upustil fotografii na zem a vrhl se na Willa s tak překvapivou rychlostí a urputností, že se ani nestihl začít bránit.
Povalil křehkého mladíka na záda. Zvedl se nejprve na pažích, pak jej zaklekl a zuřivě, jako kdyby ztratil veškerý dosavadní zbytek rozumu, jej začal mlátit hlava nehlava. Will si nejprve snažil chránit hlavu rukama ale rány pěstmi létaly dál a dál, tu zasáhly bradu, tu lícní kost, tu zase tvář, tak silně, že se mu začal točit celý svět. Omámeně mu paže klesly na podlahu. Ještě jednou se vzepjal, natáhl ruce před sebe v zoufalém pokusu o obranu ale dostal tvrdou ránu, která zasáhla částečně oko a podočnicový oblouk, tak silnou, že celý svět na okamžik potemněl. Když se asi za dvě vteřiny opět rozjasnil, Craig stál nad ním.
Will se pokusil zvednout. Z nosu a úst mu tryskala krev, kapala mu na tričko a vedle na podlahu, v hlavě mu třeštilo, obličej měl celý oteklý. S námahou se opřel o jedno předloktí. Měl problém zaostřit, celá místnost se houpala, jako kdyby byl opilý, takže na moment i přehlédl otce, který, s ledovým výrazem ve tváři, stál těsně vedle něj. Nedal mu šanci opustit prošlapané kuchyňské linoleum, jakmile spatřil, že se Will snaží zvednout, kopnutím mu přerazil nos a Will takřka odletěl zpátky na záda.
Pak jej začal silně kopat do těla. Ozvalo se zakřupání, jak mu obutou nohou zlomil dvě žebra. Do každého kopnutí dával veškerou sílu, zlost, to své šílenství. Craig už nemyslel racionálně, jeho zrak zastřela rudá záře, myšlenky měl zpřeházené, cítil jen že chce, musí, syna potrestat. To, že by to nakonec nemusel přežít, si ani neuvědomoval. Vypouštěl zlobu a vztek a to bylo nejdůležitější.
Kopal a kopal a chlapci přišlo, že u něj není jen jeden Craig, ale asi dvacet, co utvořili kruh, obstoupili ho a každý z Craigů má ještě navíc dva páry nohou. Vyjekl, když ho noha udeřila zezadu do ledvin. Vzápětí ucítil kopnutí do břicha. Vyrazil mu dech, když zasáhl solar plexus. Vykloubil mu rameno tak silným kopancem, že měl chlapec pocit, že mu snad paži ukopl a ta odletěla dva metry daleko. Dalším mocným zásahem mu rozdrtil čéšku v pravém koleni…
Ještě chvilku Craig pokračoval. Pak se unavil. Dosedl na na linoleum vedle Willa a díval se na zbídačené tělo. Hluboce u toho oddechoval a nabíral síly. Will ležel na studené podlaze, v obličeji krvácel, celé tělo jej strašně bolelo, sotva dýchal, jak se při nádechu ozývala zlomená žebra.
´Dneska tady umřu. Umřu tady, protože zešílel a nedovolí, abych odešel. Dneska mě zabije. Ach bože...Michaele, pomoz mi...´ Honilo se Willovi hlavou, když byl ještě schopen přemýšlet…

Michael poslušně seděl v autě, jak ho Will požádal. Neměl ani potuchy, co se děje v domě, kde jeho milovaný právě začal boj o život. Uběhla asi půlhodina. Michaela už omrzelo jen tak zírat z okna na ulici, vzal tedy do ruky telefon a jen tak projížděl internet a sociální sítě. Přemýšlel u toho, jak dlouhý je asi časový úsek nazvaný “možná mi to potrvá“. Ale zatím si starosti nedělal, přeci jen, půl hodiny je možná ještě pořád krátká doba na to, aby člověk opustil celý svůj dosavadní život. Napadlo ho, že Will možná právě sedí a pláče, což by bylo ale v pořádku, když se člověk s něčím loučí, nechává něco za sebou. To jednoho emoce prostě přemůžou a alespoň se mu uleví.
Pak narazil na jedno vtipné video s názvem ZKUS SE NESMÁT! a začal se pochechtávat.

Už když začal Willa bít, smyslů zbavený, ucítil mezi nohama mohutnou erekci. A jak se z něj pokoušel vymlátit duši, nijak neustávala, spíše naopak. Teď měl potřebu tomu cukání ulevit. Nabral sílu, jak si po tom fotbalovém tréninku oddychl a teď se znovu zvedl na nohy. Will, i když stále při vědomí, ležel nehybně, krvácel a dýchal mělce. Obličej mu natekl natolik, že na pravé oko, přes opuchlá víčka, neviděl a z levého sledoval dění kolem sebe jen malou škvírkou, tak jak mu to otok dovolil. Stejně tak i ústa, nedalo se jimi pohnout.
Craig ho vzal za zápěstí a Will přes nehybné rty hlasitě zasténal bolestí, jak zatáhl za paži s vykloubeným ramenem a napnul mu hrudník a pak zbytek těla, když ho táhl do obývacího pokoje. Dotáhl jej na studené parkety, před své pruhované křeslo. Nechal ho ležet, moc dobře si i přes šílenství uvědomoval, že chlapec není schopen útěku. Pak na několik málo minut zmizel. Will se díval kolem sebe štěrbinou mezi opuchlými víčky levého oka. Byl strašlivě vyděšený, ale zároveň se dokázal soustředit na ukrutnou bolest v celém těle. A na Michaela. Který byl tak blízko, který by mu mohl pomoci, ještě by ho třeba mohl zachránit. Ale je tak hodný, že respektoval jeho rozhodnutí jít sem sám. Ze škvírky v otoku se mu vydrala slza, stékala pomalu dolů až k uchu. A pak si Will pomyslel, že je nejspíš dobře, že tu Michael není. Jeho otec je teď už schopen všeho a ještě by nakonec mohl ublížit i jemu. Mohl by ho i zabít a to by bylo příšerné. Je to tak správně, Michael je v bezpečí v autě, kde mu nic nehrozí a tak je to v pořádku. Jen škoda, že se to celé tak pokazilo…
Craig se potichu objevil ve Willově omezeném zorném poli. Něco přinesl, ale chlapec nebyl schopen to rozpoznat.
„Tenhle barák už nevopustíš. O to se postarám,“ řekl Craig ledabyle.
Willův otec rozhodně neměl jako koníček domácí kutilství. Ale měl ve sklepě uloženou bednu s nezbytným nářadím, když bylo třeba doma něco opravit, přišroubovat, utáhnout, zatlouct. Teď sem přinesl akumulátorovou vrtačku s několika vruty, tak dlouhými a širokými, že větší snad už nejsou k dostání. Will nechápal o co jde dokud ho Craig nevzal za zápěstí levé ruky, přiložil paži napůl skrčenou, napůl nataženou na parkety a rozevřel mu dlaň. V tu chvíli ho, i přes bolest, přepadla panika. Oteklými rty se jako břichomluvec pokoušel prosit o smilování. Craig však, jako kdyby ho ani neslyšel, pokračoval ve svém zvráceném rituálu.
Přiložil ostrou špičku vrutu doprostřed chlapcovi dlaně, levou rukou jej přidržel ve správné poloze, druhou zapadl vrtačkou do křížových drážek v kovu a zatlačil. Pak stiskl tlačítko. Hlavice vrtačky se roztočila a roztančila vrut na Willově dlani. Craig tlačil a tlačil a ostrý kov začal pomalu pronikat kůží, masem, zpřetrhával žíly, žilky a nervy a za ukrutné bolesti si provrtával cestu skrz dlaň až narazil na dubovou parketu. Ani té se však nezalekl, jeho ostrá špička narušila povrch lakovaného dřeva a kovová spirála se drala níž a níž, stala se součástí toho kousku podlahy, zavrtala se pevně až nakonec Craig vrtačku vypnul, protože hlava vrutu už se začala bořit do chlapcovi ruky.
Ten celou dobu křičel bolestí a šokem. Nemohl uvěřit, že je to skutečné, že jej otec právě přišroubovává k podlaze obývacího pokoje. Kdyby mohl, oči by měl vytřeštěné zděšením a tou hroznou bolestí. Bylo neskutečně děsivé, jak se Craig soustředil, jak důkladně vyvíjel tlak na nástroj v ruce a nehnul ani brvou, když mu tvář potřísnila krev, stříkající z mladíkovi ruky, jak jí otáčivý pohyb vrutu rozmetával všude okolo.
Když skončil, beze slova se přehoupl přes Willa a uchopil zápěstí druhé ruky. Přes chlapcovi prosby, křik a pláč opakoval tu samou proceduru na pravé dlani. Will se i přes bolest v těle zmítal, prosil, žadonil, jak jen dokázal, ale jeho otec byl jinde. Byl někde víš, než byla tato sféra vnímání. Willovi nářky a křik pro něj byly jen jakýsi otravný šum, někde na pozadí, takový ten zvuk, na který když se člověk nezaměří, přestane ho zcela vnímat. Teď prostě vrtal, poutal svého syna k tomuto domu, protože byl přesvědčený, že tady má být, že nesmí odejít, dokud mu to on sám nedovolí. A nedovolí mu to už nikdy.
Craig vstal a díval se na své dílo, obličej potřísněný krví, v kalhotách penis napnutý a tvrdý. Sledoval syna, který už se pohyboval na hranici mezi vědomí a bezvědomí. Krvácel z dlaní a z různých částí obličeje. Viděl, jak Will mělce dýchá, protože hrudník ho bolel, pak jak se rozkašlal a z úst mu vytryskla krev.
Rozepnul si kalhoty, stáhl je i se spodním prádlem. Klekl si k chlapci, nadzvedl ho, přičemž znovu zasténal, a naráz, bez varování, na sucho, strčil úd do Willova konečníku. Tak prudce, že to trochu zabolelo i Craiga, ale ten to příliš nevnímal. Za pár okamžiků mu totiž jako lubrikant posloužila sama mladíkova krev, co začala téct z jeho útrob a natrženého otvoru, jak jej Craig tím vpádem poranil. Will nejprve křičel ukrutnou agonií, pak se mu z úst začaly drát jen jakési chraptivé pazvuky, jak už neměl ani sílu vzlykat. Vydával jen šepotavé steny.
Craigovi to bylo jedno. Soustředil se jen na to, že uleví svému chtíči, užíval si jen pocit slasti, který přicházel, když se pohyboval. Will cítil každý příraz, protože se jeho tělo vždy pohnulo a vydávalo další a další bolest. Dlaně ho pálily k nevydržení, jak mu při každém pohybu vruty drásaly tkáň víc a víc. V duchu chlapec prosil, ani nevěděl koho, aby alespoň omdlel, aby už necítil to ukrutné bolení, ta muka. Už mu i začínalo být jedno, jestli jen ztratí vědomí, nebo zemře, chtěl jen, aby to už skončilo…

Michal se podíval na hodinky. Uběhlo právě padesát minut od doby, kdy Will vstoupil do domu. Už začínal být nervózní. Pořád si opakoval, jak ho mladík prosil, aby mu dal čas, ale jemu to už přišlo dlouhé. A navíc už se začínal nudit. Sociální sítě měl prolezlé jako nikdy a už mu nenabízely nic zajímavého či zábavného. Vystoupil tedy u auta, že si dá cigaretu. Podíval se směrem k domu, ale ten byl mrtvý, nezahlédl žádný pohyb, žádný náznak něčeho neobvyklého, nečekaného. Opřel se tedy o kapotu auta, jednu nohu přehodil přes druhou a zapálil si.
Vyfoukl šedavý kouř s jistým labužnictvím, dnes to byla jeho první cigareta. Chutnala dobře. Pak potáhl podruhé, potřetí, počtvrté. Letmo přejel zrakem opět přes dům a ztuhnul. V okně se mihla postava, ale byl si stoprocentně jistý, že Will to nebyl. Ta postava měla na sobě bílý svršek. To rozpoznal jasně. Ale Will měl ten den na sobě tmavě modré tričko, takže on to být nemohl. Leda by se převlékl, ale k tomu nebyl důvod.
Michael zahodil nedopalek na chodník a napřímil se. Čekal, jestli snad onu postavu ještě nezahlédne. A opravdu, znovu prošla kolem okna. Teď už si byl jistý, že je to muž. A přepadla ho vlna strachu a obav, protože i když ho nikdy neviděl, věděl přesně, kdo to je. Willův otec. A jestli je Willův otec v domě spolu s Willem…
Michael se rozeběhl k vrátkům do předzahrady. Prudce je rozrazil, doběh po chodníčku ke schodům a vzal je jedním krokem. Už sahal po klice, že vpadne dovnitř, ale pak se zarazil. Okamžik přemýšlel, pak vytáhl z kapsy mobil.
Pro jistotu. A jestli se něco děje, alespoň toho sráče rovnou zabásnou. A kdyby bylo náhodou všechno v pohodě, už se z toho nějak vykecám, prostě planý poplach, řekl si. Ale není na co čekat, nemůže čekat, až dorazí. Musí dovnitř, musí se ujistit, že je Will v pořádku. Bože, ať je v pořádku.
Vytočil číslo, aniž by nechal ženu na druhé straně promluvit podal oznámení, schoval telefon zpět do kapsy a vtrhl do domu.

Rozrazil vchodové dveře a vpadl dovnitř, aniž by se namáhal je zavřít. Kvapně se rozešel chodbou a nahlédl do každých dveří, které uviděl. Spěšně zkontroloval jeden pokoj, druhý pokoj, záchod, koupelnu, ale Will nikde. Pak se ocitl v kuchyni, starostlivě se rozhlížel, ale neviděl nikoho. Podíval se na podlahu a ztuhnul. Na linoleu byla kaluž krve, omylem do ní šlápnul. Od kaluže pak vedly tmavě rudé skvrny, šmouhy. Pomalu, se strachem, co spatří na jejich konci, sledoval jejich stopu, zrak směřoval víš a víš a zarazil se na nohách, které vykukovaly ze dveří do obývacího pokoje. Poznal ty boty, Willovi tenisky a rozeběhl se do místnosti. Zastavil se mezi futry a vydal ze sebe hlasité zavytí, plné strachu a zoufalství. Byl to ten nejhorší pohled v životě.
Přispěchal, se slzami v očích k Willovi, dopadl vedle něj na kolena. Stále nemohl uvěřit tomu co vidí. Mladíkův obličej – i když to vlastně ani nebyl obličej. Spíš změť boulí a otoků, hrajících všemi barvami, pofidérně zdeformované cosi, které bývalo tváří. A pak spatřil ty ruce, ty dlaně, provrtané, krvácející, připevněné k podlaze. Rozplakal se, když uviděl, že Will je od pasu dolů nahý a mezi stehny další krev.
Začal si nadávat, vyčítat, že mu dovolil, aby šel dovnitř sám. Cítil se strašně, byl to nejhorší pocit, jaký kdy v životě zažil. Usedavě plakal a pak si všiml, že se chlapcův hrudník trochu, nepatrně zvedá. Myslel, že už je mrtvý. Zastavil pláč a podíval se mu do míst, které by měli být obličejem. Jedno z opuchlých víček se mírně nadzvedlo, zornice unaveně kroužila zpod štěrbiny a pak se zastavila v místě, kde klečel Michael. Viděl ho.
Michael se k němu naklonil s nesmírnou úlevou ale i starostí. Chtěl ho pohladit po tváři, ale pak ruku stáhl a položil ji jemně, opatrně na chlapcovo rameno.
„Wille,“ řekl tiše a snažil se o konejšivý tón. Zároveň ale utěšoval sebe. „Jsem tu, jsem tady, lásko. Bude to dobrý, neboj se, všechno bude dobrý!“
Will se pokusil pohnout rty, něco vyslovit, ale ozvalo se jen unavené zachrčení. „To nic, nemluv, všechno bude v pořádku,“ řekl Michael, který viděl jeho snahu a který pro ten šok na Craiga úplně zapomněl. Viděl teď jen umírajícího Willa, vůbec mu nedošlo, že příčina jeho stavu je stále v domě. Will ale použil všechny zbytky sil co mu zbývaly, aby použil hlasové ústrojí a vydal přes nehybné rty nějaké slovo.
„...ozor…“ vysoukal ze sebe tiše. Michael se k němu naklonil, aby lépe rozuměl. Natočil k němu ucho a soustředěně poslouchal. „...Po-zor…“ Zopakoval Will namáhavě, další pokus už nezvládal. Michael se na něj zmatně podíval. A pak mu to došlo, jako když cvakne.
Otočil se právě v okamžiku, kdy Craigova ruka letěla vzduchem s nožem v ruce, připravena probodnout ho. Jak se ale Michael zprudka otočil, nemohl sice už výpad zastavit, ale změnil jeho cíl. Vroubkovaný nůž, kterým se předtím oháněl Will, mu projel skrz pravé rameno a Michael vykřilk. Craig nůž vytáhl a z rány se okamžitě začala řinout krev.
Michael byl v šoku, z toho útoku i náhlé bolesti. Vzpamatoval se ale rychle. Ani nevěděl, kde se v něm ta síla, ta odvaha vzala, ale vyskočil, i přes bodání v paži, na nohy a bez přemýšlení, s řevem válečníka hrnoucího se do boje, skočil na muže. Ovládl jej nával adrenalinu a naprostý vztek, za to co provedl Willovi. Viděl ho poprvé v životě, ale tolik ho nenáviděl.
Craiga ten výpad překvapil. Než stihl zareagovat, Michael jej povalil na zem a rozpřáhl se k ráně. To už se ale začal bránit, vykryl mladíkovu ránu a přešel do protiútoku. Michael sice nebyl žádné tintítko, byl vysportovaný a měl fyzičku. Jenže Craig byl i oproti němu kus chlapa, byl vyšší a měl větší sílu. Takže mu ani nedalo moc práce Michaela od sebe odstrčit a rychle jej zasáhnout do obličeje. Navíc byl zraněný, od rány v rameni ho bolela celá paže. Teď se karty obrátily, Craig měl navrch. Znovu Michaela udeřil, až se zapotácel a dopadl na konferenční stolek. Ten se pod jeho tíhou prolomil.
Mladík se však nehodlal jen tak vzdát. Bude bojovat, dokud to půjde, bude bojovat kvůli Willovi. Ukáže tomu hajzlovi, že není pán světa. A jestli má prohrát, alespoň mu to trochu znepříjemní. Pomalu, namáhavě se vyškrábal ze zbytků stolku a zvedl se na nohy. Paže ho bolela, hlava mu řinčela, ale nebylo to ještě tak zlé. Ještě to může tomu parchantovi pěkně nandat.
Pak ho ale Willův otec překvapil. Rychle sebral nůž, který mu při pádu vypadl z ruky. Rozeběhl se však směrem k Willovi, ne na Michaela, který to očekával. Klekl si k mladíkovi za hlavu, pozvedl ruku s nožem, vyhrnul mu tričko a zachechtal se.
„Ani krok! Nebo ho podříznu jako prase!“ Zahulákal na strnulého mladíka. Will, který ještě kupodivu nebyl v bezvědomí, se pokusil něco říci, ale vydral ze sebe jen nesrozumitelné zamumlání.
„NE!“ Vykřikl Michael a instinktivně, s rukama napřaženýma před sebe udělal krok v před. Craigova ruka se napřáhla a vší silou vrazila ležícímu chlapci ostří do břicha. Z Willových úst se ozvalo zachroptění a pak vytryskla krev z pusy i rány na břiše, když Craig nůž vytáhl. Pak mladík konečně omdlel.
„Varoval jsem tě! Už se ani nehni!“ Zařval, teď už naprosto šílený, chlap. Michael se rozplakal, nad tou bezmocí, panikou. Co mám dělat, bože, pro boha, co mám dělat!? Létalo mu hlavou. Sledoval, jak se z Willova břicha řine krev a cítil se jako malý mraveneček, který bojuje s lidskou botou. Naprosto bezbranný.
„D-dobře, ne-nehýbu se, jasné? Jen už mu, prosím, dál neubližuj!“ Vysoukal ze sebe zoufalý Michael. Na to se Craig jen pousmál. Pomalu přiložil ostrý hrot doprostřed Willova hrudníku a začal si s nožem pohrávat. Otáčel jím, nechal ho roztočit, přidržujíc rukojeť jen za ukazovák, viklal jím z jedné strany na druhou. Čepel, sice pomaličku, ale přesto, nenápadně zajížděla do chlapcovi kůže. Malá, avšak stále se zvětšující ranka začínala krvácet.
„Nějak ti na něm záleží,“ posmíval se Willův otec.
„Nech toho, prosím. Prosím,“ Michael padl na kolena, pohledem apeloval na muže před sebou.
„A vždyť je to jen taková malá kurvička. Teď teda měla pár zlejch dnů, ale jinak vycvičená, hele, k popukání,“ pokračoval, jako kdyby Michaela neslyšel. Nenápadně, během svého proslovu, uchopil rukojeť celou dlaní. Pomaličku, ale s velikou silou, začal tlačit na nůž. Ten se okázale bořil do kůže a pak do masa.
„PŘESTAŇ! NECH UŽ TOHO!“ Ječel bezmocný Michael, z očí se mu řinuly slzy zoufalství a beznaděje. Sledoval, jak ten chlap právě zasazuje, pravděpodobně poslední, ránu. Zabíjí před jeho očima někoho, koho tolik miluje. A to je něco, co se prostě nedá vydržet.
Znovu se chtěl pokusit, přemluvit Craiga, aby přestal. Jenže než se stačil vůbec nadechnout, ozvalo se za nimi, uvnitř domu, několik hlasitých ran a pokřiků. Otočil se a spatřil dvojici policistů svírajících pistole, dokonce v neprůstřelných vestách. Rychlým pohledem přelétli přes Michaela, zhodnotili situaci a pak namířili zbraně na Craiga.
„Zahoď to! Zahoď ten nůž!“ Křičeli jeden přes druhého na klečícího muže, který se ale nehnul ani o milimetr. Mezitím se ve dveřích objevili další dva policisté, opět se rychle rozhlédli a začali jednat. Jeden z nich se vrhnul k Michaelovi, popadl ho za zdravou ruku a snažil se ho dostat dál od Craiga, zatímco druhý zmáčkl tlačítko na vysílačce na rameni. Instruoval operátora, že potřebují zdravotníky, a to urychleně!
Byl to najednou hrozný zmatek, všechno se dělo rychle. Ti dva, co mířili na Craiga, stále křičeli, další se pořád snažil dostat Michaela někam pryč. Toho to nazlobilo, protože neviděl na Willa a co se u něj děje. Odstrčil muže v uniformě, aby měl alespoň výhled na situaci s Craigem.
Ten nehnul ani brvou, i když na něj ječeli. A pak, jako kdyby věděl, co se stane, se prostě znovu napřáhl, že Willa opět zasáhne. Než to však udělal, ozval se výstřel.
Willův otec, stále svírající nůž, se prostě jen zhroutil. S malého otvoru uprostřed čela vytekl tenký pramínek krve, tělo dopadlo na dubové parkety a to bylo všechno. Byl mrtvý.
Michael si to sotva uvědomil a vlastně mu to bylo jedno. Vyskočil na nohy, proběhl kolem překvapeného policisty a přispěchal k Willovi. Klekl si k němu a oběma rukama stlačil ránu na břiše, ve snaze zabránit dalšímu krvácení. Skrz prsty mu okamžitě začala téct ještě teplá, tmavé rudá tekutina.
„Tak dělejte něco! Sakra, tak mu pomozte!“ Obořil se na muže v uniformách a tlačil na ránu co to šlo. Dva z policajtů si klekli k němu a začali s první pomocí, kterou uznali za vhodnou. Třetí znovu mluvil do vysílačky: „Tak kde je ta sanita, do prdele!“
„Do hajzlu. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. To je strašný,“ pronesl čtvrtý. Michael se na něj zlostně podíval. „Držte hubu! Radši něco dělejte!“
Ale nebylo už co. Jediné, co mohli dělat, bylo pokračovat v tom, co už dělali a Michael to věděl. A bylo to právě to, co ho štvalo nejvíc. Měl strašný strach, děsivý strach, že o Willa přijde, že zemře, že už nebude. S těmi myšlenkami stlačil dlaně na ráně ještě víc. Na bolest vlastního probodnutého ramene úplně zapomněl.
Vydrž, vydrž, vydrž, prosím! Přemlouval Willa v duchu, pak ta slova vypouštěl i nahlas. Z dálky se ozval zvuk sirény, pár vteřin na to se vůz ambulance konečně zastavil před domem.