Když se Will převlékl a sešel znovu dolů, čekal na něj šálek čaje. Usadil se s ním mezi ostatní, Michaelovu rodinu, která si povídala u stolu. Přisedl si vedle Michaela, takové bezpečné místečko, a snažil se být neviditelný. Jen je poslouchal, jejich nezávazné tlachání, v podstatě o ničem, ale Willovi to přišlo úžasné. Bylo to nádherné, jak spolu jen trávili čas, smáli se jeden na druhého, byli prostě jen spolu. Na pár minut, jak je sledoval, úplně zapomněl na strach z otce, na to co udělal, na to všechno. Byl okouzlený tím světem, tak odlišným od toho jeho, doslova ho to pohltilo. Pak se na něj Carol obrátila a oslovila ho. Cuknul s sebou, jako by se během vteřiny vrátil z jiného vesmíru.
„Už je ti dobře? Thomas se zmínil, že se ti udělalo nevolno.“
Will znovu upoutal zrak na svůj klín. „Už je to dobré, děkuju.“ Odpověděl tiše.
„To bylo pravděpodobně stresem. Zkus se trochu uvolnit.“
Will přikývl a rozhovor ostatních se vrátil zpátky. Jenže Will si pomyslel, že by měl něco říct. Sice byl bojácný a nervozní, ale měl pocit, že jejich laskavost není obvyklá, rozhodně tedy nebyla obvyklá pro něj. Sebral veškerou odvahu promluvit, vstal, ruce srovnané před sebou, hlavu skloněnou. Cítil jak se k němu všichni překvapeně otočili.
„Ch-chtěl b-b-bych,“ zakoktal se nepříjemně, zavrtěl hlavou a napomenul se, aby se uklidnil. Zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem vás požádat, jestli bych nemohl pár dní zůstat. J-já vím, už teď jste mi moc pomohli a jsem vám moc vděčný-“
„Wille, tohle přeci nemusíš,“ podíval se na něj starostlivě Michael. Viděl jak se přemáhá, všichni viděli, jak je nervozní. Chlapec ale důrazně zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Chtěl jsem vám poděkovat. A poprosit, jestli můžu zůstat, dokud...dokud si…“ Znovu ho přepadl ten pocit, že nemůže popadnout dech. Roztřesenýma rukama se opřel o stůl a snažil se nadechnout. To už Michael nevydržel, zvedl se k němu a položil mu ruku na záda. Předklonil se, aby viděl chlapci do tváře. Klidným hlasem na něj promluvil.
„Zůstaneš tak dlouho, jak budeš potřebovat, jasné? A nemusíš se kvůli tomu trápit.“ Položil Willovi opatrně druhou dlaň na jeho. „Nejsi sám, Wille. Já ti pomůžu. Já tě ochráním, rozumíš? Už ti neublíží.“
Will, stále lapající po dechu přikývl a ač se bránil co to šlo, do očí mu vyhrkly slzy. Michael ho chytil za ramena a pak ho, k mladíkově překvapení, objal. Pár vteřin ho u sebe držel, pevně a ochranitelsky. Will nasál nenápadně jeho vůni.
Odtáhl se od něj, odkašlal si a uklidnil se.
„Michael má pravdu, jsi tu vítán. A za to předtím se omlouvám,“ ozvala se Carol a usmála se na něj. Will přikývl a ujistil jí, že je to v pořádku.

A tak už tu byl pátým dnem. Michael si k jeho překvapení vzal v práci také dovolenou, aby tu nezůstával sám.
„Dali ti volno i když jsi ve zkušebce?“ Zeptal se mladík, když Michael odložil telefon, jímž volal do práce. Bezstarostně mávl rukou.
„Poslední záležitost, co jsem měl na starost dopadla moc dobře. A navíc,“ trochu šibalsky se usmál, „umím být dost přesvědčivý. Přeci jen, je to moje práce.“
Will ho chvilku pozoroval. Michael byl neuvěřitelný, byl jeho pravý opak. Sebevědomý, krásný. Působil dojmem, že si se vším poradí a ještě s jistou grácií a nadhledem, jako kdyby nebylo nic, co by ho vyvedlo z míry. A pak ten jeho úsměv, co kolikrát sám o sobě dokázal překonat překážky.
Mladík mu to trochu záviděl a zároveň ho obdivoval.
„Poslyš,“ naklonil se k Willovi. Ten měl zrovna v klíně otevřenou knihu, co jsi půjčil od Thomase. Ten byl také náruživý čtenář a zmínil se o své knihovně v pracovně. Když ji Will uviděl, čelist mu málem upadla na zem. Tři ze čtyř stěn v místnosti byly obložené poličkami, knihovnami, plných knih různých žánrů. Michaelův otec mu řekl, že si může kdykoliv a cokoliv půjčit a když zahlédl chlapcovo nadšení, trochu se nadmul pýchou nad svou sbírkou literatury. Will se hned začal rozhlížet a po pár minutách si vybral knihu, kterou teď držel rozečtenou v rukách.
Vzhlédl od ní, když ho Michael oslovil.
„Myslím, že bychom mohli vyrazit do města. Nakoupit ti pár věcí.“ Nadhodil nenuceně nápad. Will zaklapl knížku. Pravdou bylo, že krom peněženky, telefonu a klíčů nechal všechno v domě, jak spěchal, aby si to nerozmyslel. Vůbec ho nenapadlo, přemýšlet nad ostatními věcmi, možná i proto, že v hloubi sebe nevěřil, že se nevrátí.
Oblečení, co měl na sobě měl teď půjčené od Michaela a dost v něm plaval. Stejně tak i hygienické potřeby, jako kartáček na zuby mu Carol koupila hned druhý den jeho pobytu, cestou z práce. A pravdou bylo, že by bylo mnohem lepší, mít tu něco vlastního. Přikývl.
„Víš Wille...napadlo mě taky, že bychom se měli zastavit ve tvé bance,“ řekl Michael, teď už poněkud opatrněji a sledoval mladíkovu reakci. Ten nejdříve nechápal a pak mu to docvaklo.
Will totiž nedostával svoji výplatu. Veškeré peníze, které vydělal prací v prádelně musel posílat na otcův účet. To jen od něj pak dostával peníze na nákup jídla a dalších věcí do domácnosti. Jinak nedostával nic, to byl další důvod, jak držet syna v šachu. Ale...je připravený na tak veliký krok? Je připravený tím potvrdit to, co otec dosud mohl považovat jen za zkrat? Udělá-li to, je to pro Craiga jasná zpráva, že už se opravdu nikdy nevrátí. Will znervózněl.
„Asi bych měl,“ špitl nejistě. Michael k němu přidřepl.
„Hlavně to prosím neber tak, že po tobě chceme peníze, nebo tak něco. O to nejde, ano? Ale je mi jasné, že jsi bez prostředků a to není správně. Ty chodíš do práce a ta výplata patří tobě, vydělal sis jí ty. Jde o tebe.“
Chlapci se trochu ulevilo, když mu to Michael takhle vyložil, dodal mu odvahu a potvrdil to, co vlastně věděl už sám. Ale slyšet to, to je něco jiného. Přikývl.
„Tak se obleč. A dáme si alespoň konečně to kafe, na které jsem tě zval,“ ušklíbl se muž a odešel.
Will se pousmál. Byl za ten nápad vlastně rád. Vyrazí ven. Jen tak, prostě ven. A koupí si něco jen a jen pro sebe, to byla taky veliká změna. Navíc s Michaelem. Po chvilce váhání, když se převlékal, potlačil své podvědomí a začal se i těšit.
Seběhl ze schodů a vyšel ven z domu. Na chodníku už čekal Michael v autě. Nasedl na sedadlo spolujezdce a pak se rozjeli k obchodnímu domu. Will nebyl moc nervozní, věděl, že tam otec nikdy nechodí. Proč taky? Nakupování obstarával on a navíc neměl rád davy a lidí po centru chodí hodně.

Michael to naplánoval dokonale. Zastaví se nejdříve na pobočce Willovi banky a pak si nechají to příjemné. Zaparkoval v podzemních garážích a postupně vystoupali po eskalátorech do druhého patra. Všiml si, že je Will trochu neklidný, nervozně se ohlížel a zase si nevědomky dráždil záděry na palcích. Jen tak mimoděk ho vzal na okamžik za ruku, aby toho nechal a usmál se na něj.
„To je v pohodě. Uvolni se trochu.“ Pak ho pustil. Will si uvědomil napětí, které jím proudí a opravdu se trochu uklidnil.
Přišli do pobočky banky, usadili se naproti příjemné ženy a Will si nechal zřídit vlastní účet. Když odcházeli, cítil se zvláštně. Měl strach, cítil nervozitu, ale zároveň i jakousi svobodu. A tak trochu na sebe byl i pyšný.
Pak se jen tak procházeli mezi obchody. Najednou ho Michael popadl za ruku a dotáhl ho k výkladní skříni jednoho z obchodů. Vystavená figurína na sobě měla bleděmodrou košili s červenými knoflíčky a dekorativním prvkem na náprsní kapse.
„V tomhle bys vypadal skvěle. Jdeme!“ A než stihl Will cokoliv namítnout, už byl tažen dovnitř obchodu.
„M-Michaele, počkej. To asi ne, já tohle nenosím,“ snažil se zaprotestovat. Košile, vážně? Košili na sobě měl naposledy...na matčině pohřbu. Vytrhl svou ruku z mužova sevření a zastavil se. Michael se ohlédl.
„Co se děje? Myslím, že by ti opravdu slušela,“ řekl překvapeně. Will stál pořád na místě, hlavu svěšenou. Michael si povzdychl a přistoupil k němu.
„Já tohle opravdu nenosím,“ řekl omluvně Will. Ale Michael opravdu dokázal být přesvědčivý a nenechal se odbít.
„Jen si ji vyzkoušej. Prosím. Jsem si jistý, že budeš vypadat skvěle.“ Znovu použil tu svou jedinečnou zbraň, úsměv a Will mu podlehl. Vybrali velikost a mladík zaplul do kabinky. Oblékl si košili, zapnul ji až ke krku a otočil se k zrcadlu. Chvilku váhal a pak se na sebe podíval, na celého, včetně obličeje. Musel uznat, že...opravdu vypadal docela dobře. Díval se na sebe a skoro se ani nepoznával, takhle nikdy nevypadal, takhle tak nějak elegantněji, upraveněji.
„Už?“ Ozvalo se venku za dveřmi kabinky. Will zamručel v souhlas a Michael nakoukl dovnitř.
„Páni! Sekne ti!“ Řekl s nepředstíraným nadšením a chlapec trochu zčervenal.
„Já nevím, nejsem si jistý, jestli se v tom cítím dobře. Spíš jako někdo jiný.“
„Jsi to pořád ty. Jsi to nový ty! Počkej,“ Michael se k němu přiblížil, natolik, aby se za ním dveře kabinky zavřely a oni zůstali v tom těsném prostoru. Zvedl svoje jemné ruce, s důkladně pěstěnými nehty a rozepnul první dva knoflíčky u krku. Pak srovnal límeček a poodstoupil. Will během toho skoro nedýchal.
„Teď je to perfektní,“ zadíval se na chlapce spokojeně, usmíval se. Michael se usmíval vlastně pořád. Will už byl rudý jako rak, ale líbilo se mu, jak mu muž lichotí. I když z toho byl trochu nervozní, přijímat komplimenty se musel nejdříve naučit.
„Tak já si jí tedy vezmu,“ řekl nakonec. „Paráda,“ téměř zahlaholil Michael. „Dej mi jí a já jí dojdu zaplatit.“
„To nemusíš,“ řekl Will, „já peníze mám.“
Michael zavrtěl hlavou a natáhl ruku pro ten kus oděvu. „Ber to ode mne jako dárek, ano?“ Mrkl na mladíka, vzal mu rychle košili z rukou a pelášil k pokladně. Když se Will oblékl, došel k němu, už čekal před obchodem, a poděkoval. Pak si našli kavárnu a usadili se.
Michael si objednal capuccino a musel se usmát, když se Will ptal obsluhy, jestli mají nějaký citrusový čaj.
Seděli a povídali si. Tedy, mluvil hlavně Michael, ale Willovi se líbilo poslouchat ho, hlavně jeho vyprávění o cestování. Mluvil poutavě a Will si ta místa a zážitky představoval tak živě, jako kdyby tam byl s ním. Kéž bych tam byl s ním, pomyslel si, trochu zasněně.
Když dopili, Michael zaplatil, vstali a odcházeli pryč. Procházkovým krokem se loudali po nákupním centru směrem do garáže. Ani jeden si neuvědomil, že byli pryč celé odpoledne, tak se spolu bavili, bylo jim spolu dobře, že oba zapomněli na čas. Když Michael zkontroloval hodinky, bylo už skoro šest odpoledne. Ale vlastně to ani nijak nevadilo, nikam nespěchali, jen je to překvapilo.
Sjeli po jednom eskalátoru do prvního patra a mířili k druhému, když se Will zastavil. Ztuhl jako pravítko a jeho bledá pokožka získala ještě sinalejší odstín. Přímo naproti němu se o skleněné zábradlí opíral Henry. Spatřil chlapce ve stejný okamžik, jako Will spatřil jeho, díval se na něj a s nádechem se narovnal.
„Wille, tak pojď,“ otočil se k němu Michael, stál o dva kroky před ním a všiml si, že Will zatuhnul. Mladík viděl, jak se Henry podíval na Michaela a pak zase na něj, ale neřekl ani slovo a tvář měl bez výrazu. Will se nadechl, rozešel se, ale když míjel Henryho, naskočila mu husí kůže. A nemíjel jen jeho, vedle toho chlapa stála plnoštíhlá blonďatá žena a kolem nich dokonce poskakoval malý chlapec, tak čtyřletý. Když kolem něj procházel s pohledem upřeným do země, Muž ho celou dobu pozoroval, dokonce se po něm i otočil. Will se snažil zachovat klid, ale nedalo mu to, a když byl tak tři metry za Henrym, otočil se. Pořád na něj zíral a nakonec roztáhl obličej v děsném úšklebku, zvedl ruku, pokrčil prsty, zdvihl jen palec a malíček a přiložil si je k uchu. Něco němě vyslovil, Will nic neslyšel, ale rozuměl mu dokonale. “Volám taťkovi, volám taťkovi…“ vyslovoval neslyšně, nenápadně, aby to jeho manželka neviděla. A ani Michael si ničeho nevšiml, kráčel vedle Willa spokojeně, s pohledem upřeným dopředu.
Zašli za roh a Will se znovu zastavil. Hlava se mu trochu zatočila a musel se jednou rukou opřít o stěnu.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ Přiskočil k němu hned Michael.
Jen se mě snaží vyděsit, nic víc, jen mě straší! On přeci neví, kde teď bývám, nemůže mě najít. Jen mě děsí, nic víc...Ale viděl Michaela, co když...co když nějak...Ne! Není jak, nemá možnost zjistit, kdo Michael je...Sakra, musím se uklidnit. Teď se hlavně musím zklidnit!!! – honilo se Willovi hlavou.
„Jsem,“ odpověděl, ale v ústech měl sucho. „Jsem v pořádku. Pojďme,“ rozdýchal se, narovnal a vykročil s Michaelem ke garážím. Ten ho letmo pozoroval, měl trochu starost. Will teď vypadal, jako kdyby spatřil ducha.
Došli k autu, nastoupili a rozjeli se domů. Will cestou nepromluvil ani slovo, ale když se Michael pokusil ulehčit atmosféru, prohodil nějaký vtípek na adresu řidiče před ním, Will se usmál a vypadal uvolněný, takže už si starosti nedělal. Přeci jen, i když měl okamžik obavy, u Willa nebylo nic neobvyklého, že mlčel.
Dorazili domů zrovna na večeři, i když Michael rodinu informoval, ať na ně popřípadě nečekají, že se možná zdrží. Nicméně, Carolininým koníčkem bylo vaření a co tu byl Will, opravdu excelovala v přípravě pokrmů, takže opět strávili večeří společně. Will to měl rád, líbilo se mu to. Ale začínal mít pocit, že by měl alespoň nějak pomoci, přispět na chod jejich domácnosti, když mu teď dovolili tu bydlet. Během jídla jim oznámil, že hned jak mu přijde na nový účet výplata, přispěje alespoň něco do rodinného rozpočtu. Samozřejmě mu bylo od všech řečeno, že to není nutné, ale on na tom trval.
V tu chvíli si u sebe všiml zásadní změny. Najednou byl schopen stát si za svým, to se doposud nestalo. Když nakonec Michael a jeho rodiče souhlasili, cítil příjemný pocit zadostiučinění, záchvěv sebevědomí. Byla to tak nečekaná a příjemná změna, že dokonce zapomněl i na dnešní setkání s Henrym. Nakonec byl rád, že si tu košili koupil. Protože to byl možná opravdu začátek změny. Změny z Willa na lepšího, žijícího, Willa.
Hodně ho to nabudilo, ta myšlenka, ten pocit, že druhý den ráno vstal brzy. Přestože byla sobota a věděl, že celá Michaelova rodina má ten den volno, nemusí do práce, vstal kolem kolem půl osmé aby pro všechny připravil snídani.
Pomalu se vysoukal z postele, Michael klidně spal, obličej uvolněný, krásný. Chvilku se na něj díval. Pak mu došlo, že se dívá nejspíš moc dlouho, zatřásl hlavou a oblékl se. Sešel dolů, do kuchyně a začal připravovat jídlo, hodně jídla. Téměř vše co našel, použil. Udělal palačinky, vejce na měkko, středně, na tvrdo, míchaná, ovesnou kaši, nakrájel ovoce, zeleninu, čerstvé pečivo, sýr a všechno co se na něj dá namazat – připravil máslo, džem, arašídové máslo. Opekl slaninu a párečky a tak dále. Nanosil to všechno na stůl a pak ještě začal chystat nápoje, kávu, čaj...
První vstala Carol. Když spatřila tu snídaňovou hostinu, zůstala stát s pusou dokořán. Pak spatřila Willa, jak vymačkává čerstvou šťávu z pomerančů, aniž by si jí všiml.
„Panenko Maria, Wille,“ řekla a on se k ní otočil. „To jsi byl snad dělal od pěti od rána, ne? Kdo to všechno bude jíst?“ Zírala na tu hromadu jídla s úžasem.
Will, který chtěl jen ostatní potěšit, se nervózně ošil. „N-no, já jsem nevěděl co kdo rád snídá, t-tak jsem s-se snažil udělat od každého trochu. Asi jsem použil něco, co jsem neměl. Omlouvám se. Já to dokoupím.“
Carol teď vytřeštila oči na něj. Přišla k němu a usmála se na něj. „Vždyť já se přeci nezlobím. Tohle je úžasné, Wille. Je to jako švédský stůl někde v hotelu,“ zasmála se a Will nakonec také. „Ale příště stačí méně, ano? A teď mi podej talíř, ať si můžu nabrat ty dobroty,“ mlsně se podívala na jídlo a pak se rozesmála. „Cha ha, připadám si jako na dovolené.“ Začala si nabírat všechno možné, na co jí spočinul zrak, na to dostala chuť.
Když pak přicházeli další členové Michaelovi rodiny a spatřili stůl plný jídla, bylo to jako u Carol. Nejdříve byli překvapeni, pak se ale s chutí pustili do všech těch pokrmů a chválili Willa za vskutku dobrou přípravu. Willa to potěšilo, ale k překvapení všech, si bez přemýšlení sedl na okraj stolu a pohled směřoval do klína. Prostě automatický podnět, tolik zažitý, že když připravil jídlo, nejprve čekal.
„Přeci se najíš s námi, ne?“ Zeptala se Christina. Will zvedl hlavu a uvědomil si, co udělal. Sám sobě se musel zasmát. Nakonec si přisedl a všichni společně dlouho snídali.

Zbytek dne byl také příjemný. Tak moc, že Will si na setkání s Henrym u opravdu ani nevzpomněl. A vlastně ani na otce ne.
¨
Když byl u Michaela druhý den, chodili mu neustále esemesky, velice rozzlobené, velice panovačné. Vypnul si zvuk i vibrace a když se pak podíval znovu, třeba za hodinu, displej mu ukázal několik zmeškaných hovorů a další množství zpráv. K večeru se mu mobil vybil a on se rozhodl, že už ho nedá nabít. Stejně nebyl nikdo jiný, krom otce, kdo by ho kontaktoval a on si všiml, že se mu najednou dýchá trochu lehčeji. Od té doby už telefon nepoužil.
Trávil teď odpoledne s Michaelem a jeho rodinou, která na večer dokonce naplánovala i kino. Will byl nadšený. A nejspíš hodně, protože si toho Michael všiml. Mladík se mu pak svěřil, že v kině vlastně nikdy nebyl. S matkou tam nechodil a s Craigem to bylo nemyslitelné. Dokonce ho ta absurdní představa, jak sedí se svým otcem před velikým plátnem a cpou se popcornem, nepatřičně pobavila. Michael tomu nemohl uvěřit, přišlo mu to téměř nemožné, že i v dnešní době se opravdu najde někdo, kdo kinosál nenavštívil alespoň jednou za život. Bylo mu Willa v tu chvíli líto, napadlo ho, co všechno, které věci, co ostatním přijdou vlastně úplně normální, nezažil. Ale bylo úžasné sledovat chlapcovo nadšení, při filmu skoro úžasem nezavřel pusu. Bylo to tak nějak...roztomilé.
Po filmu si ještě všichni, krom Madeline, tu hlídala najatá chůva, zašli na indické jídlo a moc dobře se bavili. Will, který opět nikdy nic takového nezkusil, si ohromně pochutnal na kari s indickým chlebem a říkal si, že tenhle den už nemůže být lepší. Cítil se tak dobře, uvolněně a taky cítil, že ho ostatní mají rádi. Cítit se milovaný...to neexistovalo od smrti Emily a on tomu nemohl uvěřit. A i když si říkal, že si to asi jen namlouvá, nebo se mu to zdá, měl pocit, že mezi jím a Michaelem je něco zvláštního, něco ještě trochu jiného. Působilo to trochu jako jemný elektrický proud, taková zvláštní síla, jemný, slabounký paprsek, který spojoval jejich těla jako nějaké kouzlo. Mladík byl ale v tomhle opatrný, nechtěl šlápnout vedle. To by ho zničilo.
„Tedy, řeknu vám,“ Carol otevřela dveře od domu a odhodila kabelku na botník, „byl to skvělý večer, ale jsem úplně hotová.“ Zasmála se a Thomas jí pomohl s kabátem. Will si pomyslel, že je to opravdový gentleman a že už ví, po kom je i Michael tak galantní. Christina souhlasila a jen co zula podpatky, popřála všem dobrou noc a odešla do pokoje, kde se rozloučila s chůvou, zaplatila jí a zalehla vedle milované dcerky. Pak odešli i Thomas a Carol. Oba mladíci zůstali sami.
„Já jsem taky docela unavený. Dneska,“ Will se na chvilku odmlčel, „dnešek byl úžasný. Jsem vám opravdu vděčný.“
Michael se usmál. „Jsem rád, že se ti to líbilo. Pojďme si lehnout.“
Vystoupali schody, vešli do pokoje, převlékli se do pyžam a zalehli do peřin. Michael zhasl lampičku.
„Dobrou noc,“ popřál mu Will a otočil se na bok, zády k Michaelovi. Ten ležel a pozoroval chlapcova ramena a přemýšlel, zatímco se nic netušící mladík snažil usnout.
Musím to zkusit, prostě musím! Říkal si v hlavě. Jestli to neudělám, tak se snad zblázním. A když to nevyjde, budu alespoň vědět, na čem jsem. To si říkal stále dokola a dokola, uběhlo tak asi pět minut.
Konečně se také otočil na bok, směrem k Willovi (doufal, že mezitím neusnul). „Wille?“ Zašeptal do té tmy, do toho ticha a i když byl opravdu potichu, připadalo mu, že zvuk jeho hlasu je teď to nejhlasitější na světě. „Můžu se tě dotknout?“
Odpovědí mu bylo ticho. Svaly měl napjaté očekáváním odpovědi. Nic se však neozvalo, ani za minutu, ani za dvě. Už usnul, řekl si v duchu a zklamaně si lehl na záda. Možná je to tak lepší. Možná-
„Ano.“ Ozvalo se potichu, klidně, smířeně, aniž by se Will otočil. Michael překvapeně zvedl hlavu, pak se nadzvedl a opřel se o lokty, sledujíce mladíka, který ale setrvával ve stejné poloze. Chvilku váhal. Pak si znovu lehl na bok, přisunul se k Willovi a zvedl ruku.
Jemně, jako kdyby hladil povrch pírka, začal prsty klouzat o jeho paži. Hlavu přisunul o něco blíž k chlapcově odhalenému krku a přičichnul jeho vůni. Poté paží proklouzl pod Willovou rukou a objal ho. Počínal si jemně a opatrně, jako kdyby operoval těžce dostupné mozkové aneurysma. Nespěchal, nebylo kam, nečekal, že by se snad dostali někam dál. Jen si užíval Willovu vůni, jeho teplo, to, že mu může být tak blízko a hýčkat ho, jako nejcennější drahokam.
Rukou, kterou ho objímal ho začal hladit po hrudi. Ještě blíže se k němu přitiskl, dal do toho objetí všechny pocity, radost, starost o něj, empatii, lásku...A pak se musel trochu odtáhnout, protože ucítil silnou erekci. Nadšený, z toho, že mu byl tak nablízku, ale snad i trochu zklamaně opřel čelo mezi Willovi lopatky a vydechl. Bylo to asi hlasitější než chtěl, protože chlapec se najednou otočil na druhý bok a teď si, i v té tmě, kterou rušilo jen pouliční osvětlení, proudící dovnitř oknem, hleděli do tváře. Will pak nečekaně nadzvedl ruku a dlaň položil na Michaelovu krásnou tvář.
Ten překvapením nestačil nic říct a když se k němu mladík přisunul, nadzvedl se a políbil ho, už ani nemohl cokoliv dodat. Začal mu polibek oplácet, objal ho a pak se dlouze, předlouze romanticky líbali. Michael tomu nemohl uvěřit, byl najednou strašně šťastný, bylo to báječné. Willova ústa chutnala sladce, výtečně a líbal naprosto skvěle.
Pak už to Michael nevydržel, jemně převalil Willa na záda, téměř odrthl své rty od jeho a zadíval se mu do očí.
„Kdykoliv mne zastav,“ zašeptal a aniž by čekal na odpověď, začal polibky rozsévat po mladíkově krku. Byl tak opatrný, tak něžný, Willovi se z úst vydral tichý sten.
Will se bál. Přirozeně. To, co zažíval s otcem a pak i jeho kamarády, bylo tak strašné, že se bál. Měl strach, že to bude nakonec stejné, stejně ponižující, bolestivé, že se po tom bude cítit stejně trapně a mizerně. Ale Michael byl tak něžný, tolik opatrný a cítil z něj takový neznámí pocit bezpečí. Sálal z něj chtíč, ale úplně jinak, než co zatím zažil. Michael ho chtěl, ale ne tak, jako jeho otec, jen aby ukojil své potřeby a ublížil mu, tohle bylo úplně jiné. Michael ho chtěl, protože se mu Will líbil. Chtěl, aby se cítil dobře, bral si ho ne proto, aby ukázal svou nadvládu, ale protože po něm toužil a přál si, aby to Will cítil, aby to poznal co nejpříjemnějším způsobem. Všechno, co Michael dělal, bylo lehké, jemné, opatrné. A velice příjemné. Vyhrnul mu košili od pyžama.
Znovu vzdychl, když si ten Adónis začal pohrávat s jeho bradavkou. Jazykem ji laskal a sál a Will začínal být vzrušený. Michael se polibky začal posouvat dolů, přes břicho, k pupíku. Pak se vzepřel na pažích a znovu se zadíval chlapci do tváře.
„Dovol mi tě svléknout,“ řekl tiše. Will přikývl, stále s jistou dávkou obav. Michael mu rozepnul knoflíky od košile, pak mu stáhl kalhoty. Nakonec se i on zbavil nočního oděvu, nahnul se nad Willa a mlčky ho sledoval.
„Jsi krásný,“ zašeptal, ale spíše pro sebe a opět mladíka políbil, dlouze a romanticky. Znovu se pak sehnul, tentokrát se ale nezaobíral trupem a vrhnul se rovnou na chlapcův klín. Will už měl také erekci a Michael ji nečekaně, bez varování vzal celou do úst, až po kořen. Will vyjekl překvapením, ale i slastí. Položil muži ruku na hlavu a vplul mu prsty do vlasů. Prohnul se v návalu příjemného pocitu a vzdechl. Michael se mu věnoval s veškerou pečlivostí, Hrál si se špičkou, jemně na ni dorážel jazykem, pak zase olízl úd po celé jeho délce, poté sál jeho varlata, to všechno náhodně střídal a Will byl v sedmém nebi. Začal se pomalu pohybovat, zcela intuitivně. Michael si toho všiml, zvedl hlavu, pousmál se. Další nádherný polibek.
Pak si Michael naslinil ukazovák a opatrně se dotkl Willova vstupu, zatímco se pořád líbali. Zaznamenal, jak chlapec pod ním zatnul svaly, celý se napjal. Odtáhl se od jeho úst, přiložil mu rty k uchu a zašeptal:
„Budu opatrný. Jen se uvolni a věř mi,“ a políbil ho na krk. Will přikývl.
Michael to zkusil znovu, kroužil opatrně kolem otvoru, jen ho laskal, hladil, příjemně dráždil. A když se mu zdálo, že je Will připravený, velice opatrně a pomalu zasunul prst dovnitř. Will mu zabořil hlavu do ramene, cítil zvláštní směs pocitů. Bylo to zvláštní, nejprve trochu nepříjemné, ale když mu dal Michael čas a zvykl si, začalo to být hezké. Stejně tak to bylo po chvilce i s druhým prstem, ale když si navykl, začal být opět hodně vzrušený.
Michael vzrušený nebyl. Michael spíše už praskal ve švech a měl pocit, že jestli neuleví svému vzrušení, nejspíš vybouchne. Proto se nahnul k nočnímu stolku, vytáhl gel a důkladně jej použil jak na sebe, tak na Willa.
„Věříš mi?“ Zašeptal.
„Věřím,“ odpověděl Will se směsicí strachu, ale i očekávání. Políbili se. Michael mu nadzvedl nohy, přitiskl se a opět velice opatrně a pomalu zajel dovnitř. Slastně zasténal. Objal Willa a čekal až si přivykne, zatím se nepohyboval. Mezitím vzal do ruky jeho penis a začal ho příjemně třít. K jeho překvapení se mladík sám po chvilce začal hýbat a dorážet. Teď už věděl, že to chce.
Will to celé začal hlavně kvůli Michaelovi, pro jeho potěchu. Doteď nevěřil, že by to mohlo být i příjemné. Michael mu ukázal nový rozměr toho všeho, odhrnul oponu bolesti a ponížení a dovolil mu nahlédnout do světa lásky, vášně a rozkoše. Ukázal mu světlo.
Will byl teď už stejně plný vzrušení jako Michael. Začal se zvedat v kyčlích, sám přirážet, užíval si, jakou slast to působí Michaelovi a i jemu, když se jeho penis dotýkal toho místa uvnitř. Oba dva vzdychali, sténali, v místnosti se ozývaly jen projevy jejich vzrušení a vášně.
Pak se iniciativy, teď už nedočkavě, ujal Michael. Opřel se dlaněmi o Willovi vnitřní strany stehen a rychle přirážel. Cítil, že už se blíží jeho vyvrcholení, o to víc, když se Will začal rukou sám uspokojovat. Mladíkovi pod ním, se téměř motala hlava, také cítil, že ještě pár vteřin a bude na vrcholu extáze. Jeden, druhý, třetí příraz Michaelova vybaveného mužství, jeden druhý, třetí pohyb rukou...Will se prohnul v návalu úžasného orgasmu, téměř vykřikl a o desetinu vteřiny jeho dlaň zmáčelo teplé sperma.
Michaela ten pohled, hlavně na jeho obličej v tom okamžiku, tolik vzrušil, že stačilo už jen dvakrát přirazit. Zaklonil hlavu, svaly se mu napjaly, tep se zrychlil na maximum a pak i on, ve slastné křeči, vypustil své vzrušení do jeho útrob.
Ještě okamžik sečkal ve stejné pozici, když orgasmus dozníval. Pak Willa opustil, naklonil se nad něj a vášnivě jej políbil. Na to se vyčerpaně ale nadmíru spokojeně svalil vedle něj a objal ho. Chvilku si teď jen mlčky užívali doteky a teplo toho druhého, unaveně se k sobě tiskli. Pak Will tiše promluvil.
„Michaele,“ začal nejistě, na okamžik se odmlčel, jako by sbíral odvahu vyslovit tu myšlenku. Nakonec se odhodlal: „Zamiloval jsem se do tebe.“
Na to muž nejdříve nic neřekl. Will znervózněl a dokonce se znovu nadechl, aby se omluvil, když se k němu Michael naklonil a zasmál se.
„Děláš si srandu?“ Smál se a Will se lekl, že se mu vysmívá. Zklamaně zavřel oči a cítil se trapně. Dokud mu muž nepoložil dlaň na tvář, přinutil ho, aby se mu podíval do očí a s největší vážností řekl: „Já tebe miluji od okamžiku, kdy jsem tě spatřil.“
Nakonec mu věnoval poslední polibek té noci, než oba usnuli ve vzájemném objetí. A ten polibek byl přesladký, laskavý, milující...

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.